USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2023 o dovolání obviněného P. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 9 To 344/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 47/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 50 T 47/2022, byl obviněný P. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. Č., nar. XY, částku ve výši 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 16. 7. 2022 do zaplacení, k rukám zmocněnkyně poškozeného Mgr. Petry Vytejčkové. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Č. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. B.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že se spoluobviněným J. B.
dne 26. 9. 2021 okolo 20:00 hodin na baru v restauraci S. na adrese XY na XY nejprve po předchozím požití alkoholu před nejméně třemi svědky slovně útočili na poškozené R. K., nar. XY, a M. Č., nar. XY, homofobními urážkami typu „buzny, buzeranti, přijde vám normální, že se buzny prcaj do prdele?“ a poté, co poškozený K. odvětil, že jim do toho nic není, ho J. B. udeřil otevřenou dlaní ruky do tváře, v důsledku čehož poškozenému spadly na zem dioptrické brýle, na což bezprostředně reagoval poškozený Č. zvoláním „Klid!“, a v tu chvíli jej napadl obviněný P. K. tak, že do něj strkal, oběma rukama sevřenýma v pěst jej opakovaně udeřil do oblasti trupu z obou stran, uchopil jej za vlasy, které mu také vyrval, udeřil jej do hlavy, kdy mu u toho spadly dioptrické brýle, dále jej povalil na stůl, po kterém s ním následně smýkal, a dával mu další rány pěstmi do oblasti trupu, čímž poškozeným R. K. a M. Č. způsobili drobná poranění.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 50 T 47/2022, podali obviněný a spoluobviněný J. B. odvolání, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 9 To 344/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. 9 To 344/2022, podal obviněný P. K. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání.
5. Dovolatel namítl, že rozsudkem soudu druhého stupně a řízením mu předcházejícím došlo k zásadním pochybením spočívajícím v nesouladu právního posouzení věci se skutkovými zjištěními, jakož i k nesprávné realizaci důkazního řízení u veřejného zasedání před soudem druhého stupně, následkem kterých byla porušena základní práva a svobody obviněného. Uvedl, že v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu namítá, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně posouzen jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nešlo. Upozornil, že s ohledem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu spadají pod tento dovolací důvod i případy tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a případy nehodnocení stěžejních důkazů. Podle jeho mínění mělo být jeho jednání posouzeno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe jako přestupek. Setrval na svém tvrzení, že žádný ze svědků nebyl u počátku sporu a že to byl on, kdo byl napaden poškozeným M. Č. Měl za to, že intenzita rozepře nedosahovala společenské škodlivosti v takové míře, aby muselo být přistoupeno k trestnímu stíhání. To ostatně policie ani neměla v úmyslu, a to až do ingerence poškozeného M. Č. Provedené dokazování (zejména výpověď uvedeného poškozeného) odhalilo společenskou/ekonomickou motivaci (pouze) tohoto poškozeného k tomu, aby celé jednání bylo projednáno před trestním soudem. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že je dán i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci. Zdůraznil, že z projevu poškozeného M. Č. bylo možné vysledovat jistou nenávist, která by byla pochopitelná ve vztahu k obviněným (za situace, kdy by se oba dopustili žalovaného jednání), avšak projev poškozeného vyzníval negativně i vůči celé české společnosti. Obviněný tak dovodil, že poškozený prožívá určitý pocit frustrace, který se projevuje bezdůvodnou útočností tam, kde mu nehrozí nebezpečí. Uzavřel, že se nemůže ztotožnit se závěrem soudů, které na základě osobního pocitu poškozeného posunuly hranici mezi trestní a přestupkovou odpovědností a nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe.
6. Navrhl proto, aby bylo usnesení Městského soudu v Praze v celém rozsahu zrušeno a věc byla postoupena podle § 222 odst. 2 tr. ř. k přestupkovému řízení.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolatel užívá v jednom dovolání dvou různých znění trestního řádu, a to dokonce k vyjádření téhož dovolacího důvodu – nesprávného právního posouzení skutku. Připomněl, že hmotněprávní námitky aktuálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a že námitky proti učiněným skutkovým zjištěním nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tyto dovolací důvody tedy nejsou stejné. Doplnil, že z obsahu dovolání lze usuzovat, že důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a že usnesení
8. Státní zástupce dále poznamenal, že dovolatel ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů a s níž se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Nalézací soud tak učinil v bodech 23. – 34. (skutková zjištění) a 43. (neužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku) a odvolací soud v bodech 6. – 9. (skutková zjištění) a 13. (škodlivost činu pro společnost). Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal. Konstatoval, že ve věci není dána existence vad podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ostatně dovolatel námitku odpovídající citovanému dovolacímu důvodu ve svém dovolání ani nezformuloval. Pokud hovoří o svém právu na spravedlivý proces a pokud popírá soudy zjištěné okolnosti kdo a jak na poškozeného útočil, uvádí k tomu existenci „extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením“, což odpovídá námitce o nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel neuvádí, že by snad nějaké rozhodné skutkové zjištění bylo ve zjevném rozporu s obsahem nějakého konkrétního důkazu. Pokud dovolatel brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, dovolání v této části žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.
9. Tvrdil-li dovolatel, že soudy měly postupovat podle zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v této části již podle státního zástupce dovolání odpovídá namítanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné. Státní zástupce připomněl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a k ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity trestní represe, poukázal na konstantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Z té pak vyvodil, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Čin dovolatele popsaný v rozsudku nalézacího soudu přitom žádné výjimečné znaky nemá. Jedná se o výtržnost motivovanou nenávistným vztahem k sexuálním menšinám a dovolatel nadto neuvedl žádnou konkrétní okolnost, pro kterou by skutek neměl být posouzen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce v těchto souvislostech poukázal na bod 43. rozsudku nalézacího soudu a okolnosti, které škodlivost činu pro společnost zvyšovaly a nikoliv snižovaly, jakož i na to navazující bod 13. usnesení soudu odvolacího. Sám považoval za nejpodstatnější okolnost nepříznivou dovolateli nenávistnou pohnutku – sexuální orientaci poškozeného. Tato pohnutka (ač zákonodárce chrání sexuální menšiny méně než menšiny rasové, národnostní či náboženské, což státní zástupce ilustroval na právní úpravě) je dostatečnou překážkou postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy soudy toto ustanovení neaplikovaly a skutek právně posoudily jako přečin, je takový závěr správný a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemohl být naplněn.
10. Konkrétní námitky uvedené dovolatelem podle státního zástupce dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již před soudy nižších stupňů, se kterými se tyto již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. K. je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž pokud jde o dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl „nesprávné právní posouzení skutku, resp. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci a nehodnocení stěžejních důkazů“; pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vytkl nesprávné hmotněprávní posouzení věci, zejména s ohledem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Součástí dovolací argumentace učinil rovněž výhradu, podle níž došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení u veřejného zasedání před soudem druhého stupně a podle níž byla porušena jeho základní práva a svobody.
13. Dovolací soud v kontextu s poměrně specificky uplatněnými dovolacími důvody považuje za potřebné zdůraznit, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
V řízení o dovolání byl tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací argumentaci lze považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
14. Z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nevytýkal však zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, procesně nepoužitelné důkazy nebo opomenuté důkazy. S odkazem na uvedený dovolací důvod namítal nesprávné právní posouzení skutku, které lze podle platné a účinné právní úpravy namítat s odkazem na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. V posuzované věci tedy obviněný, jak správně upozornil státní zástupce, užil v jednom dovolání dvou různých znění trestního řádu. Ovšem vzhledem k tomu, že jeho konkrétní výhrady v mimořádném opravném prostředku obsažené odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a s notnou dávkou tolerance i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nahlížel dovolací soud na jeho dovolání jako na dovolání podané z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. v platném a účinném znění.
IV. Důvodnost dovolání
16. V projednávaném případě nicméně dovolací soud pochybení podřaditelná pod tyto dovolací důvody neshledal a námitkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nepřisvědčil.
17. Jak shora uvedeno, obviněný v dovolání nenamítl zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Ačkoli se dovolací argumentace obviněného nesystémově a bez ohledu na aktuálně platnou a účinnou právní úpravu prolíná oběma uplatněnými dovolacími důvody, lze s již zmíněnou dávkou tolerance vyseparovat jedinou námitku skutkového charakteru [subsumovatelnou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] obsaženou v jedné větě spíše toliko proklamativního než argumentačního charakteru formulovanou tak, že „žádný ze svědků nebyl u počátku sporu, kdy obviněný byl napaden poškozeným Č.“.
Dovolací soud však ve věci nezaznamenal žádný (dokonce ani obviněným explicitně netvrzený) rozpor mezi konstrukcí skutku a obsahem provedených důkazů, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 21. až 38. rozsudku nalézacího soudu, body 6. až 9. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily.
Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, podle níž to byl obviněný, kdo byl poškozeným M. Č. napaden, a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Dovolací soud nad rámec výše zmíněného a navzdory absenci bližší argumentace dovolatele doplňuje, že odůvodnění nalézacího soudu, podle něhož byla verze obviněných vyvrácena výpověďmi poškozených M. Č. a R. K., které byly podpořeny výpověďmi svědkyň B. Š., E. V. a T. J., jež byly převážné části jednání obviněných osobně přítomny, je s ohledem na obsah provedených důkazů zcela správné. Přiléhavý je rovněž závěr soudu, podle něhož je verze svědků a poškozených podpořena výpověďmi zasahujících policistů P. S. a R. B., byť tito průběh události osobně nevnímali a jejich výpovědi jsou zprostředkované, a dále fotografií vytrhaných vlasů poškozeného M. Č. po napadení a SMS komunikací svědka O. J., který po činu kontaktoval známou poškozených, s tím, že obvinění mají zájem urovnat vztahy s poškozenými, které vyhrotili v předmětném baru. Soud taktéž racionálně odmítl verzi obviněného P. K. o jeho nečekaném napadení poškozeným M. Č., neboť poškozený pro takový atak neměl žádného smysluplného důvodu, mj. i při zohlednění fyzické konstituce obou, svědčící pro jasnou převahu obviněného. Závěry soudů nižších stupňů je tak třeba považovat za plně odpovídající obsahu provedených důkazů navzdory obhajobě, kterou dovolatel uplatňoval a uplatňuje i v řízení o dovolání.
19. Pokud jde o hmotněprávní námitky, obviněný vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání mělo být posouzeno v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe jako přestupek. Měl za to, že intenzita rozepře nedosahovala společenské škodlivosti v takové míře, aby muselo být přistoupeno k trestnímu stíhání. Dovolací soud v kontextu výhrady obviněného připomíná následující:
20. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
21. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
22. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
23. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněného formální znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku naplnilo.
24. Označený přečin spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se oba obvinění veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustili hrubé neslušnosti a výtržnosti zejména tím, že napadli jiného.
25. Vzhledem k tomu, že dovolatel ani nezpochybnil, že by jeho jednání formální znaky trestného činu výtržnictví naplnilo, dovolací soud toliko v krátkosti konstatuje, že zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a v jeho odůvodnění, potažmo i v odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, výstižně obsahují všechny znaky označeného přečinu. Nepochybně totiž, pokud se oba spoluobvinění dopustili v prostorách restaurace před nejméně třemi svědky slovních ataků homofobního charakteru vůči poškozeným a následně oba poškozené fyzicky napadli (konkrétně dovolatel strkal do poškozeného M. Č., oběma rukama sevřenýma v pěst jej opakovaně udeřil do oblasti trupu z obou stran, uchopil jej za vlasy, které mu také vyrval, udeřil jej do hlavy, kdy mu u toho spadly dioptrické brýle, dále jej povalil na stůl, po kterém s ním následně smýkal, a dával mu další rány pěstmi do oblasti trupu, čímž mu způsobil drobná poranění), se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil hrubé neslušnosti a výtržnosti tím, že napadli jiného.
26. V daném případě byly všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se možnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podrobně věnovaly (bod 43. rozsudku nalézacího soudu, bod 13. usnesení odvolacího soudu). Obviněný nepochybně narušil zájem chráněný trestním zákoníkem na ochraně klidného občanského soužití před útoky závažnější povahy, které narušují veřejný pořádek a klid, sekundárně i zájem státu na ochraně cti a důstojnosti osob.
Skutečnost, že poškozeným nebylo útokem obviněných způsobeno ublížení na zdraví (rozuměj ve smyslu § 146 a § 122 odst. 1 tr. zákoníku), na což obvinění ve věci v minulosti rovněž poukazovali, proto není rozhodujícím faktorem určujícím míru společenské škodlivosti, nýbrž skutečností, která nevedla k použití další, přísnější právní kvalifikace. Ve shodě se soudy nižších stupňů i se stanoviskem státního zástupce Nejvyšší soud vnímá potřebnou míru společenské škodlivosti jednání obviněného P. K. pro posouzení jako trestného činu, nikoli způsobilého toliko pro přestupkové projednání.
Tato míra je založena jednak způsobem provedení činu (tj. již kooperací se spoluobviněným ve vztahu ke dvěma poškozeným, časovým rozsahem útoku a četností ran, fyzickou převahou nad poškozeným M. Č.), který nelze považovat za zanedbatelný situační konflikt obvyklý v restauračním zařízení, jednak nenávistnou pohnutkou útoku a jeho následky popsané v prohlášení poškozeného M. Č. o dopadech činu na jeho dosavadní život. Oba obvinění byli s ohledem na verbální doprovod a výslovně prezentované důvody napadení motivováni k fyzickému útoku přesvědčením o odlišné sexuální orientaci poškozených.
V takovém případě je třeba jejich jednání považovat za spáchané z nenávistné pohnutky, která nachází svého odrazu krom úvah o potřebné míře společenské škodlivosti též při úvahách o přiměřené trestněprávní sankci jako přitěžující okolnost podle § 42 písm. b) tr. zákoníku (soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky).
Oba obvinění si pro demonstraci svých nesnášenlivých postojů vybrali mladé studenty, tedy osoby věkově i fyzickou konstitucí indisponované k potyčce s obviněnými. Pokud zejména poškozený M. Č. podrobně popsal, jak vnímal útok a jeho dopad na osobnostní sféru (zejména přetrvávající obavy o bezpečnost), včetně nazírání na toleranci „českého prostředí“ vůči sexuálním menšinám, nelze než takovému následku přisvědčit a považovat jej za důvodný.
Jelikož se soudy zabývaly širokou škálou parametrů jednání dovolatele a nijak v ní osobní pocity poškozeného nefavorizovaly (viz odůvodnění jejich rozhodnutí), nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že by snad soudy díky vyjádření poškozeného nepřípustně posunuly hranici trestní a přestupkové odpovědnosti v neprospěch obviněného. Za daných okolnosti je třeba za správný závěr považovat, že projednání věci pouze v přestupkovém řízení je míře společenské škodlivosti jednání obviněných neadekvátní, a trestním postihem je třeba se vůči obdobným nenávistným projevům doprovázeným nadto poměrně razantním fyzickým útokem vymezit.
27. Dovolací soud uzavírá, že čin obviněného se dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin se všemi odpovídajícími důsledky. Ve shodě se soudy nižších stupňů i státním zástupcem tedy nutno (opakovaně ve stručnosti) akcentovat nenávistnou pohnutku verbálního i fyzického útoku na dva mladé lidi, bezdůvodnou agresivitu obviněných nevyvolanou jednáním poškozených, trvání a razanci fyzického ataku za zjevné fyzické převahy dovolatele nad poškozeným, jakož i následky útoku pro další život poškozeného. Ve světle těchto skutečností nelze o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvažovat.
V. Způsob rozhodnutí
28. Námitkám obviněného P. K. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Pavel Göth předseda senátu