6 Tdo 329/2012-I-34
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v rámci neveřejného zasedání konaného dne 31.
května 2012 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2
T 81/2009, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný n e b e r e do vazby.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 2 T
81/2009, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272
odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání tří let, se zařazením pro jeho výkon podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku obviněný M. P. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011, byl
podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený
rozsudek zrušen v celém rozsahu. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.
byl obviněný M. P. nově uznán vinným skutkem právně kvalifikovaným jako zločin
obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zločin byl
odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do
věznice s dozorem.
Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných
nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Vůči citovanému rozsudku odvolacího soudu obviněný M. P. podal
prostřednictvím obhájce dovolání.
Usnesením Nejvyššího soudu z dnešního dne, sp. zn. 6 Tdo 329/2012, byl podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. k dovolání obviněného M. P. zrušen rozsudek Krajského
soudu v Ostravě dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011. Současně byla zrušena
také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle § 265l odst.
1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Protože obviněný M. P. v současnosti vykonával trest odnětí svobody, který mu
byl výše citovaným rozhodnutím odvolacího soudu uložen, přičemž toto rozhodnutí
bylo v dovolacím řízení zrušeno, bylo nutno ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4
tr. ř. zároveň rozhodnout o vazbě.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal v současném stadiu řízení u obviněného M. P.
žádný ze zákonných důvodů vazby, jak jsou zakotveny v § 67 písm. a), b), c) tr.
ř., tak rozhodl, že se do vazby nebere.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není stížnost přípustná.
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 6 Tdo 329/2012
Datum rozhodnutí: 31.05.2012
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Obecné ohrožení
Dotčené předpisy: § 272 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
6 Tdo 329/2012-II-35
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2012
dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 2 T 81/2009, a rozhodl t a
k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.
9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011, z r u š u j e. Současně se zrušují také další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě p ř i k a z u j e, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 2 T
81/2009, byl obviněný M. P. uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle
§ 179 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 179 odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1
písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci specifikované na
str. 2 rozhodnutí. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Vůči konstatovanému rozsudku podali odvolání obviněný M. P. a v jeho neprospěch
státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 4 To 179/2009,
byl podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání
obviněného napadený rozsudek zrušen ve výroku o způsobu výkonu trestu a ve
výrocích o náhradě škody učiněných podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k
poškozeným N. B. a J. B.. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. byl
obviněný podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen pro výkon trestu do věznice s
dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit
poškozené J. B., škodu ve výši 47.147,50 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená N. B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle
§ 256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce zamítnuto.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 598/2010, byl k
dovolání obviněného M. P. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. 4 To 179/2009, a rozsudek
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 2 T 81/2009. Současně
byla zrušena další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1
tr. ř. bylo Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázáno, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 6. 2011, sp. zn. 2 T
81/2009, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272
odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového zjištění, jak je ve výroku
rozhodnutí uvedeno. Za tento zločin byl odsouzen podle § 272 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228
odst. 1, § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích
poškozených subjektů na náhradu škody.
Vůči konstatovanému rozsudku obviněný M. P. podal odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011,
byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného
napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Za podmínek ustanovení § 259 odst. 3
písm. a) tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným, že:
dne 13. 12. 2008 v době od 18:05 do 18:20 hod., což je doba, kdy se lidé
obvykle zdržují doma, v O. n. S. M., okr. N. J., v šestém nadzemním podlaží
bytového domu o celkem šesti podlažích, ve kterém se nachází celkem 18 bytových
jednotek, který náleží do vlastnictví Bytového družstva v O., se sídlem O., s
cílem způsobit škodu své bývalé přítelkyni N. B., bydlící spolu s nezletilým
synem na základě nájemní smlouvy v bytě majitelky J. B., páčením pomocí
šroubováku vytvořil mezi uzamčenými vstupními dveřmi bytu č. ... a prahem
dveřního otvoru mezeru a polil vstupní dveře bytu benzínem tak, aby dosáhl
zatečení benzínu na podlahu předsíně bytu za vstupními dveřmi a zapálením
benzínu založil požár, který se rozšířil na bytové zařízení předsíně bytu a
vnější stranu vstupních dveří, a tak způsobil J. B. znehodnocením stavebního
zařízení bytu škodu ve výši nejméně 50.745,- Kč, zakouřením chodby domu a
poškozením zařízení domu Bytovému družstvu v O. škodu ve výši 38.015,- Kč,
zničením části oděvních svršků a bytových doplňků uložených v bytě N. B. škodu
ve výši nejméně 27.940,- Kč, poškozením bytu M. Č. v pátém podlaží domu škodu
ve výši 2.400,- Kč, přičemž díky včasnému zpozorování požáru obyvateli domu a
zahájení hašení z jejich strany (nejméně K. M. a J. K.), ještě před příjezdem
Jednotky sboru dobrovolných hasičů O. a dále jejich řádným zásahem byl uchráněn
majetek v hodnotě nejméně 500.000,- Kč, když hodnota celého domu činila v té
době nejméně 9.280.000,- Kč a v domě v té době žilo nejméně 33 osob, z toho 5
osob předškolního a školního věku, z nichž byli v jednotlivých bytech přítomni
nejméně J. K., R. K., M. P., K. S., M. J., J. S. a K. M., kterým hrozila škoda
na životě a zdraví v důsledku šíření požáru a nebezpečných toxických látek
vznikajících v důsledku požáru.
Takto zjištěný skutek odvolací soud právně kvalifikoval jako zločin obecného
ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku a obviněného odsoudil podle § 272
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon
jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Dále soud druhého stupně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost
zaplatit na náhradě škody poškozené J. B., částku 46.147,50 Kč a Hasičské
vzájemné pojišťovně, a. s., IČ 46973451, se sídlem Praha 2, Římská 2135/45,
částku 37.715,- Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou N. B., s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naposledy citovaný rozsudek odvolacího soudu obviněný M. P. napadl
prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Současně shrnul dosavadní soudní řízení.
Obviněný uvedl, že vytýkané jednání po skutkové stránce od počátku trestního
řízení doznal, nesouhlasí však s jeho právní kvalifikací soudy obou stupňů. Již
v předchozím dovolacím řízení namítal nesprávné právní hodnocení věci, když
poukazoval na to, že soudy do skutkové věty nepojaly základní znaky skutkové
podstaty vytýkaného trestného činu. Konstatoval, že Nejvyšší soud ve svém
zrušujícím rozhodnutí v zásadě jeho argumenty akceptoval a uložil okresnímu
soudu, aby se podrobně zabýval počtem osob, který byl v okamžiku jeho jednání v
domě přítomen a tímto jednáním byl skutečně ohrožen, ať již požárem samotným
nebo kouřovými zplodinami. Dále bylo prvostupňovému soudu uloženo, aby se
zabýval i tím, zda a případně v jakém rozsahu hrozilo rozšíření požáru na
další části domu, a tudíž, zda svým činem vydal cizí majetek nebezpečí škody
velkého rozsahu. V obou případech dovolací soud výslovně akcentoval reálnost
hrozby škody na zdraví nebo majetku, přičemž volbu důkazních prostředků
ponechal na zvážení soudu.
Podle obviněného soudy obou stupňů nesplnily pokyn Nejvyššího soudu. Do
skutkové věty sice byly doplněny údaje o počtu v domě přítomných osob včetně
jejich jmenného seznamu a částka představující hodnotu domu, které ale
nesplňují požadavky dovolacího soudu stran reálnosti jejich ohrožení. Pouhá
přítomnost v domě totiž automaticky neznamená jejich reálné ohrožení. Poškozen
byl byt v nejvyšším patře domu, nikdo však nezkoumal, kde uvedení lidé v domě
bydlí, ani kde se nacházeli v době skutku, ačkoliv je evidentní, že požár v
nejvyšším patře domu nemohl, a to s přihlédnutím ke zprávě hasičského
záchranného sboru na č. l. 250 spisu, reálně ohrozit osoby žijící v jiném
patře. Obviněný vznesl i pochybnost o zákonnosti dokazování, na základě kterého
odvolací soud dospěl k přítomnosti vyjmenovaných osob, když jako důkaz použil
úřední záznam na č. l. 2 spisu a protokol o trestním oznámení na č. l. 3 spisu,
neboť jde o procesně nepoužitelné důkazy. Upozornil, že obě listiny slouží
pouze k získání představy o možném okruhu svědků, nelze však na nich postavit
výrok o vině, zvlášť v případě trestného činu s trestní sazbou tři až deset
let. Dodal, že odvolací soud citoval u škody hrozící na cizím majetku cenu domu
zjištěnou znaleckým posudkem, tj. částku 9.280.000,- Kč. Vytkl soudu, že závěry
znaleckého posudku neodpovídají tomu, co je třeba prokazovat, protože nehrozilo
kompletní zničení celého bytového domu, a proto toto určení nemá nic společného
s reálně hrozící škodou. Zopakoval, že poškozený byt se nacházel v nejvyšším
patře, přičemž způsob založení požáru nemohl ohrozit celý dům. Upozornil, že
nebylo vedeno žádné dokazování ke skutečně reálně hrozící škodě na domě.
Vodítkem může být pouze zpráva hasičského záchranného sboru, v níž se hovoří o
tom, že byly uchráněny hodnoty v rozsahu nejméně 500.000,- Kč. Toto vyjádření
uchráněných hodnot, které je desetinou ve srovnání s výší škody jako znaku
skutkové podstaty vytýkaného trestného činu, je výrazem reálně hrozící škody;
skutečně vzniklá škoda je mnohem nižší.
Dále obviněný označil skutkovou větu napadeného rozsudku za vnitřně rozpornou v
části týkající se ohrožení cizího majetku. Na jedné straně se hovoří o hodnotě
celého domu ve výši 9.280.000,- Kč a na druhé straně je citována částka
uchráněných hodnot ve výši 500.000,- Kč. Z rozsudku ale není patrné, kterou z
těchto částek soud považoval za reálnou hrozbu, tj. stěžejní z pohledu právní
kvalifikace. Způsob, jakým se krajský soud vypořádal se zprávou hasičského
záchranného sboru na č. l. 250 spisu, obviněný označil za zarážející. Soud
výslovně zmínil, že rozšíření požáru bylo nepravděpodobné čili další
významnější škoda nehrozila, přesto ale pracoval s hodnotou celého domu. Jako
důvody nepravděpodobného rozšíření požáru zmíněná zpráva uvedla včasné
zpozorování, nehořlavé konstrukční materiály a hasební zásah obyvatel domu i
následně hasičského záchranného sboru, přičemž nerozlišovala podíl jednotlivých
faktorů na tom, že by se požár pravděpodobně nerozšířil. Podle obviněného si
soudy z těchto faktorů vybraly pouze včasné zpozorování a hasební zásah; vliv
konstrukčních materiálů zcela pominuly. Zdůraznil, že závěr o reálném ohrožení
v rozsudku jmenovaných osob a cizího majetku škodou velkého rozsahu je
nepřezkoumatelný a v rozporu s provedeným dokazováním. Rozpor mezi provedeným
dokazováním a vyvozenými skutkovými závěry označil za natolik markantní, že
zasahuje do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
Z popsaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a okresnímu soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Rovněž navrhl, aby při rozhodování nebyly u jeho osoby shledány důvody vazby,
neboť pobýval na svobodě a ani z jeho jednání po právní moci napadeného
rozhodnutí nelze vazební důvody dovodit.
Podáním ze dne 6. 2. 2012 obviněný vyslovil souhlas s tím, aby o dovolání bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání.
K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty
první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Konstatoval, že část námitek obviněného M. P. směřuje do
oblasti skutkových zjištění a obsahově deklarovanému dovolacímu důvodu
neodpovídá. Další výhrady, jež se týkají reálnosti nebezpečí hrozícího osobám a
cizímu majetku shledal za částečně důvodné. Podle jeho názoru soudy odstranily
některé vady vytýkané Nejvyšším soudem při zrušení dřívějších odsuzujících
rozhodnutí. Současně v podrobnostech zdůraznil, že ze skutkových zjištění opět
nevyplývá, zda a v jakém rozsahu, a to s ohledem na konkrétní okolnosti činu,
bezprostředně hrozilo nebezpečí rozšíření požáru založeného v bytě v posledním
nadzemním podlaží na další části domu a poškození zdraví osob v domě
přítomných. Skutková zjištění, která jsou v tzv. skutkové větě a v odůvodnění
soudních rozhodnutí obsažena, neodpovídají všem znakům trestného činu obecného
ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, resp. § 179 odst. 1 tr. zák. dříve
platného. Ze soudních rozhodnutí není rovněž zřejmé, proč byla věc posuzována
podle trestního zákoníku a nikoli podle práva platného v době spáchání činu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To
175/2011, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl. Dále navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím
věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i
pro případné jiné rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. P. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno dále posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v
původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný
čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle
těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky
nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského,
obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat
pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III.
ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného M. P.,
pokud v mimořádném opravném prostředku zpochybňuje zákonnost dokazování a
vytýká rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Jak již bylo
výše uvedeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí
přezkoumávat.
Obviněný rovněž v podrobnostech namítá nesprávné právní posouzení skutku ve
výroku o vině v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Tato námitka
uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově
naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů námitky uvedené v dovolání, jakož i řízení napadené části
rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
úmyslně způsobí obecné nebezpečí tím, že vydá lidi v nebezpečí smrti nebo těžké
újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že
zapříčiní požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny
nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného
podobného nebezpečného jednání, nebo kdo takové obecné nebezpečí zvýší anebo
ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění.
Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že škodou velkého rozsahu se rozumí
škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Ustanovení § 15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku zakotvuje, že trestný čin je
spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem
chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Nejvyšší soud připomíná, že „Obecné nebezpečí podle § 179 tr. zák.
nastane tehdy, vznikne-li situace, která svou povahou, rozsahem a intenzitou
ohrožení se rovná nebezpečí požáru, povodně, výbuchu apod., tedy hrozí-li lidem
bezprostřední nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví anebo škody velkého
rozsahu na cizím majetku“ (srov. rozhodnutí č. 10/1965 Sb. rozh. tr.). „Vydáním
lidí v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví ve smyslu znaků trestného činu
obecného ohrožení podle § 179 odst. 1 tr. zák. se rozumí takové ohrožení
nejméně sedmi osob. Zda v konkrétním případě byl jednáním pachatele ohrožen
větší počet osob na životě nebo zdraví, závisí na různých okolnostech, zejména
pak na povaze místa, kde k ohrožení došlo, a způsobu, jakým k němu
došlo“ (srov. rozhodnutí č. 39/1982 Sb. rozh. tr.). Obecné nebezpečí vzniká v
případě, když nebezpečí v zákoně uvedené povahy a intenzity (§ 179 tr. zák.)
hrozí bezprostředně, což znamená výrazné přiblížení se k poruše. Nestačí proto,
když jednáním pachatele byla vytvořena jen taková situace, v níž obecně
nebezpečný následek může sice vzniknout, avšak jen po splnění dalších podmínek,
které jsou ještě v moci pachatele nebo jiných osob. Pro stav obecného nebezpečí
– i když k poruše vůbec nemusí dojít – je typická živelnost a neovladatelnost
průběhu událostí, při nichž je vznik poruchy závislý na nahodilých okolnostech,
vymykajících se vlivu pachatele i ohrožených osob (srov. rozhodnutí č. I/1966,
č. 27/1967, č. 12/1988 Sb. rozh. tr.). Byť se tato judikatura týká znění § 179
tr. zák., tak je plně aplikovatelná i na ustanovení § 272 tr. zákoníku, neboť
obě tato zákonná ustanovení jsou prakticky vymezena shodně.
Vzhledem ke znění tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině na str. 2
rozsudku odvolacího soudu, se obviněný měl vytýkaného zločinu dopustit
způsobem, že „úmyslně způsobil obecné nebezpečí tím, že vydal lidi v nebezpečí
smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého
rozsahu tím, že zapříčinil požár“.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě důsledně
podle trestního zákoníku, když předmětný skutek, jak je v tzv. skutkové větě
výroku o vině napadeného rozsudku uveden (viz její doslovná citace v úvodu
tohoto usnesení) a v němž je jednání obviněného M. P. popsáno, právně
posoudil jako zločin obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, což
je důvodně vytýkáno nejen v dovolání, ale i ve vyjádření státního zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství k mimořádnému opravnému prostředku.
Ze skutkových zjištění mimo jiné vyplývá, že obviněný M. P. s cílem způsobit
škodu své bývalé přítelkyni N. B., která bydlela v šestipodlažním domě o 18
bytových jednotkách, za použití šroubováku páčením mezi uzamčenými vstupními
dveřmi a prahem jejího bytu vytvořil mezeru, do které nechal zatéci benzín,
jímž dveře polil a který následně zapálil. Za naplnění zločinu, jímž byl uznán
vinným, nelze považovat zjištění, že obviněný „…založil požár, který se
rozšířil na bytové zařízení předsíně bytu a vnější stranu vstupních dveří, a
tak způsobil J. B. znehodnocením stavebního zařízení bytu škodu ve výši nejméně
50.745,- Kč, zakouřením chodby domu a poškozením zařízení domu Bytovému
družstvu v O. škodu ve výši 38.015,- Kč, zničením části oděvních svršků a
bytových doplňků uložených v bytě N. B. škodu ve výši nejméně 27.940,- Kč,
poškozením bytu M. Č. v pátém podlaží domu škodu ve výši 2.400,- Kč, přičemž
díky včasnému zpozorování požáru obyvateli domu a zahájení hašení z jejich
strany (nejméně K. M. a J. K.), ještě před příjezdem Jednotky sboru
dobrovolných hasičů O. a dále jejich řádným zásahem byl uchráněn majetek v
hodnotě nejméně 500.000,- Kč, když hodnota celého domu činila v té době nejméně
9.280.000,- Kč a v domě v té době žilo nejméně 33 osob, z toho 5 osob
předškolního a školního věku, z nichž byli v jednotlivých bytech přítomni
nejméně J. K., R. K., M. P., K. S., M. J., J. S. a K. M., kterým hrozila škoda
na životě a zdraví v důsledku šíření požáru a nebezpečných toxických látek,
vznikajících v důsledku požáru“ (vše na str. 1 a 2 rozsudku).
Z popisu skutku je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě, a to na rozdíl od
předchozího v dovolacím řízení zrušeného rozsudku Okresního soudu v Novém
Jičíně ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 2 T 81/2009, doplnil tzv. skutkovou větu
zejména o konkrétní označení osob, které se v době spáchání skutku v předmětném
domě nacházely. Zde považuje Nejvyšší soud za nutné předeslat, že nelze učinit
závěr, že obviněný svým jednáním vydal tyto lidi, byť jde o sedm osob, v
nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a cizí majetek v nebezpečí škody
velkého rozsahu tím, že zapříčinil požár. Jelikož u popisu skutkových zjištění
chybí zmíněné znaky objektivní stránky předmětného zločinu, nelze posoudit, zda
jsou zahrnuty úmyslným zaviněním obviněného [viz znění § 15 odst. 1 písm. a),
b) tr. zákoníku]. Skutkovému zjištění tudíž nekoresponduje aplikovaná právní
věta.
Podkladem pro rozhodnutí o obžalobě mimo jiné bylo i odborné vyjádření
Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje (č. l. 250 spisu), z něhož
soudy obou stupňů vycházely. Z tohoto důkazu plyne, že „…při požárech vzniká
široké spektrum toxických a jiných jedovatých látek i nejedovatých, které se
však od určité koncentrace stávají látkami pro organismus velmi nebezpečnými.
Dle koncentrace těchto zplodin ve vzduchu může hrozit zdravotní riziko či
riziko smrti osobám, které je vdechují“. S poukazem na dané odborné vyjádření
Krajský soud v Ostravě v rozsudku konstatoval: „…za situace, že by obyvatelé
domu včas založený požár nezpozorovali a nezačali jej hasit, mohl by se
rozšířit a mohlo by vzniknout nejen přímé nebezpečí pro obyvatele domu z
požáru, ale i ze vzniku toxických, jedovatých i nejedovatých látek, které jsou
pro zdraví a život osob vysoce nebezpečnými“ (vše na str. 7 a 8 rozhodnutí
odvolacího soudu). V odborném vyjádření se ale rovněž uvádí, že „Při požáru a
hasebních pracích nedošlo ke zranění ani usmrcení osob. Při požáru nedošlo k
záchraně ani evakuaci osob z objektu. Nejsou schopni posoudit charakter a
rozsah případného hrozícího poškození zdraví obyvatel domu“ (str. 4 rozsudku
soudu prvního stupně). Podle Nejvyššího soudu je z učiněných skutkových
zjištění sice zřejmé určité potenciální ohrožení obyvatel domu, avšak k možným
dopadům požáru na život a zdraví těchto lidí odborné vyjádření zmiňuje spíše
obecně formulované skutečnosti. Ze skutkových zjištění tudíž nevyplývá, že by s
ohledem na charakter a koncentraci kouřových zplodin vznikajících při daném
požáru, dále na místo v domě, kde byl obviněným požár založen, a kde se v této
kritické době přítomné osoby konkrétně nacházely, těmto osobám již
bezprostředně hrozila smrt nebo těžká újma na zdraví.
Pokud jde o znak „vydání cizího majetku v nebezpečí škody velkého rozsahu“, tak
Krajský soud v Ostravě k činu obviněného v tzv. skutkové větě uvedl: „…zásahem
byl uchráněn majetek v hodnotě nejméně 500.000,- Kč, když hodnota celého domu
činila v té době nejméně 9.280.000,- Kč“. Nejvyšší soud musí uvést, že z popisu
skutku, ale ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí, nevyplývá, že
bezprostředně hrozilo nebezpečí požáru celého domu nebo alespoň takové
rozšíření požáru, které by vedlo ke vzniku škody velkého rozsahu, tj. ve
smyslu znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Jak již bylo výše citováno, odvolací soud s poukazem na odborné vyjádření
Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje v odůvodnění rozsudku mimo
jiné uvedl: „…za situace, že by obyvatelé domu včas založený požár
nezpozorovali a nezačali jej hasit, mohl by se rozšířit…“. Současně ale
nespecifikoval rozsah a rychlost jeho možného rozšíření, když pouze odkázal na
zmíněné odborné vyjádření. Z něho je však zřejmé, že „…vzhledem k době vzniku
požáru a včasnému zpozorování, nehořlavým konstrukčním materiálům, prvotnímu
zásahu ze strany obyvatel domu a hasebnímu zásahu jednotek požární ochrany bylo
rozšíření požáru na další části domu nepravděpodobné“. V návaznosti na to se v
tomto důkazu uvádí: „…uchráněné hodnoty byly stanoveny na 500.000,- Kč na
prostorách bytu. Hasičský záchranný sbor nemá k dispozici podklady, ze kterých
by usoudil, že hrozilo poškození majetku v hodnotě vyšší než 5.000.000,-
Kč“ (vše str. 4 rozsudku okresního soudu).
Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění opět nevyplývá, že obviněný
M. P. svým činem vydal lidi v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví a cizí
majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu, tj. že by jeho jednáním byly
naplněny zákonné znaky zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr.
zákoníku. Jak již bylo v předchozím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6.
2010, sp. zn. 6 Tdo 598/2010, uvedeno, záměrným způsobením požáru v obytném
vícepodlažním domě a navíc hořlavinou I. třídy, jakou benzín je, lze vyvolat
obecné nebezpečí ve smyslu ustanovení § 179 tr. zák. (§ 272 tr. zákoníku). Zda
takové bezprostřední nebezpečí vzniklo, je však nutno vždy posuzovat v
souvislosti se všemi okolnostmi konkrétního případu, se způsobem provedení
činu, s časem i místem spáchání činu a s jeho povahou, zejména s účinností
prostředků, které pachatel použil.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud shledal, že obviněný M. P.
podal dovolání důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 4 To 175/2011. Současně
zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného rozhodnutí se trestní věc obviněného M. P. dostala do
procesního stadia řízení před soudem druhého stupně. Úkolem tohoto soudu bude,
a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc
projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí.
Nejvyšší soud považuje v souvislosti s dalším řízením ve věci za potřebné
uvést, že v soudním řízení mohly být využity i důkazy, které jsou obviněným
označovány za procesně nepoužitelné, avšak bylo namístě svědecky vyslechnout k
obsahu příslušné písemnosti osobu, která úřední záznam Policie ČR (č. l. 2
spisu) vypracovala a osobu, jež trestní oznámení (č. l. 3 spisu) podala. Jinak
ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda doplní dokazování a v jakém rozsahu,
přičemž provedení důkazů mohou samozřejmě navrhnout i strany řízení. Rozhodnutí
odvolacího soudu nelze předjímat, neboť bude odvislé od konkrétního skutkového
zjištění. Současně ale Nejvyšší soud odkazuje (§ 265s odst. 1 tr. ř.) na právní
názor, který v tomto rozhodnutí vyslovil. K výtce státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství, jež byla vznesena ve vyjádření k dovolání a souvisela
s dikcí § 2 odst. 1 tr. zákoníku (stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle
zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se
posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější), lze uvést
následující skutečnosti. Pokud odvolací soud shledal na str. 8 rozsudku
aplikaci trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů)
pro obviněného příznivější s tím, že na rozdíl od trestního zákona (zák. č.
140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) umožnila zařadit jej podle § 56
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do mírnějšího typu věznice (do věznice s
dozorem), tak zřejmě opomněl, že týž postup mohl být aplikován i trestním
zákonem, a to ustanovením § 39a odst. 3 tr. zák. Ostatně takto již bylo v této
trestní věci předchozím rozsudkem odvolacího soudu dokonce rozhodnuto.
Jelikož napadený rozsudek byl zrušen toliko v důsledku dovolání obviněného M.
P., nemůže v novém řízení dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2
tr. ř.).
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k