USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 8 To 115/2023-859, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 9/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2023, č. j. 2 T 9/2023-790, byl obviněný J. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 a § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 24. 3. 2023 v době kolem 19:00 hodin v XY, v prostoru ulic XY a XY, po předchozí slovní a fyzické rozepři mezi ním a svědkem V. Š., narozeným XY, na straně jedné, a poškozeným L. B., narozeným XY, a svědkem J. N., narozeným XY, na straně druhé, přistoupil před poškozeného L. B. a svým zavíracím nožem o délce čepele nejméně 9 centimetrů bodl velkou silou poškozeného L. B. do pravé poloviny hrudníku, přičemž vzhledem ke svému intelektu, ke způsobu a intenzitě útoku, vzhledem k povaze užitého ostrého zraňujícího předmětu a s přihlédnutím k tomu, že útočil proti části těla – hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité orgány, musel vědět, že může poškozeného L. B. usmrtit, a s tímto byl srozuměn, a způsobil mu bodné poranění přední stěny hrudní mezi II. a III. žebrem se zářezy v chrupavčitých částech II. a III. žebra s poraněním horního laloku pravé plíce, s úrazovým vniknutím krve a vzduchu do pravé pohrudniční dutiny a s poraněním vnitřní hrudní žíly vpravo, toto poranění poškozeného L. B. bezprostředně ohrožovalo na životě krvácením z poraněné plíce s přítomností krve a vzduchu v pohrudniční dutině, a vyžádalo si neodkladnou operaci ve Fakultní nemocnici v Plzni s následnou hospitalizací do 31. 3. 2023, a tohoto jednání se dopustil přesto, že přečin výtržnictví spáchal dne 21. 5. 2013, dne 2. 5. 2018 a dne 13. 8. 2019.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci – zavíracího nože se žlutou plastovou rukojetí z umělé hmoty o celkové délce nejméně 20 cm s délkou čepele nejméně 9 cm. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 188 349 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 1. 2024, č. j. 8 To 115/2023-859, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Bárty dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Dovolatel uvádí, že pokud jde o finální fázi konfliktu mezi ním a poškozeným, tak se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Při hodnocení rozporu mezi jejich výpověďmi soud prvního stupně pominul či zlehčoval a nesprávně interpretoval důkazy svědčící obhajobě. Obviněný trvá na tom, že jednal v nutné obraně, protože poškozený na něj utočil kamenem. Pokud se svědek Š. o žádném kameni nezmínil, lze poukázat na to, že tento způsob útoku ze strany poškozeného ani nevyloučil. Důležité je, že jeho výpověď se shoduje s údaji obviněného o tom, že poškozený napadl jmenovaného svědka. Obviněný poté namítá, že výpověď poškozeného je nekonzistentní z hlediska způsobu útoku na něj a toho, jaké okolnosti útoku vlastně sám vnímal, a o kterých mu posléze řekl svědek N. Poškozený tak uvedl, že ho měl obviněný obejít a bodnout zezadu, neboť mu to tak popsal svědek N. Sám tento svědek ovšem uvedl, že nic takového neviděl.
6. Dovolatel následně popisuje, jak podle něj mělo k pobodání poškozeného dojít, přičemž se mělo jednat o obranné jednání, kdy i na fotografii, kterou v hlavním líčení označil, je vidět kámen užitý poškozeným k útoku na něj. Znalecký posudek z oboru soudního lékařství obsahuje závěr, že pozice obviněného a poškozeného byla přibližně čely proti sobě vestoje. Pokud proti sobě působil výpad poškozeného a výpad obviněného, pak je to v souladu se závěrem znaleckého posudku, že útok proti hrudní stěně poškozeného byl aktivně vedený velkou intenzitou. Z hlediska subjektivní stránky absentuje srozumění dovolatele s následkem, neboť vedl obranný pohyb rukou, který získal dostatečnou razanci až v důsledku současného pohybu útočícího poškozeného.
7. Soud se nezabýval motivem jednání dovolatele, který neměl důvod útočit nožem na poškozeného ve chvíli, kdy on už nenapadal svědka Š., pokud by poškozený poté neútočil i na něj (obviněného). Za současných výsledků dokazování je nutné v souladu se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve prospěch obviněného. Vzhledem k pochybením v oblasti hodnocení důkazů soudem je ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2024, č. j. 8 To 115/2023-859, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze 26. 10. 2023, č. j. 2 T 9/2023-790, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že obviněný v něm pouze opakuje již dříve uplatněnou obhajobu, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Už tato skutečnost indikuje, že podané dovolání je zjevně neopodstatněné. Závěry obsažené v bodech 20., 26., a 27. rozsudku soudu prvního stupně jsou přesvědčivé, netrpí logickými rozpory a nevzbuzují pochybnosti o vině dovolatele. Jeho tvrzení o kameni v ruce poškozeného je zcela osamocené a nepodložené ve věci provedeným dokazováním, zejména označenými výpověďmi svědků daného incidentu, kteří o žádném kameni v rukou poškozeného nehovořili. Bylo prokázáno, že iniciátory předmětného konfliktu byl obviněný a svědek Š., v jeho rámci došlo k bodnutí poškozeného do hrudníku. Na uvedeném nic nemění ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neboť jeho závěry nejsou v rozporu s tím, že dovolatel poškozeného zezadu obešel, aby ho mohl zasáhnout nožem zepředu. Spolehlivě prokázána skutková zjištění soudy přiléhavě právně posoudily, přičemž posouzení jednání obviněného jako učiněného v nutné obraně nepřichází v úvahu.
10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a takto rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř.
13. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
14. Úvodem Nejvyšší soud uvádí, že s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu o řádném opravném prostředku měl obviněný uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, avšak tento nedostatek dovolání neměl žádný vliv na posouzení důvodnosti tohoto mimořádného opravného prostředku dovolacím soudem na podkladě obviněným vznesených důvodů dovolání a námitek, které v něm uplatnil.
15. Lze konstatovat, že argumentace dovolatele je opakováním jím již dříve užité a v předchozích stadiích řízení vyvrácené obhajoby. Svojí povahou se nevymyká běžným výhradám odvolacím. Dovolací soud připomíná, že na případ, kdy obviněný v dovolání vznáší námitky, jež jsou obsahově shodné s těmi, které jím byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Lze proto zmínit, že pokud dovolatel pouze opakuje již dříve vyvrácenou obhajobu, není úkolem Nejvyššího soudu zcela podrobně rozebírat každou jeho dílčí námitku, ale v zásadě postačí, když převezme odůvodnění rozhodnutí soudu nižšího stupně, resp. na něj odkáže (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Pokud jde o námitky obviněného o tom, že měl jednat v nutné obraně, pak tyto zakládá čistě na jeho vlastní verzi skutkového děje, které soudy na podkladě provedeného dokazování neuvěřily. V podstatě jen srovnává některé dílčí rozdíly mezi jednotlivými výpověďmi svědků, poškozeného a jeho samotného a dovozuje z nich, že nelze vyloučit to, že měl pouze před sebou držet nůž, když proti němu poškozený kráčel s napřaženou rukou, v níž měl držet kámen a sám se tak na nůž obviněného nabodnul. Jelikož obviněný pouze opakuje svoji obhajobu, a to bez jakékoliv hlubší argumentace, nevidí Nejvyšší soud důvod, proč rozsáhle reprodukovat výsledky ve věci provedeného dokazování.
Odkazuje tudíž především na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodech 24. až 27. jeho rozsudku, resp. vývody obsažené v bodech 15. až 20. usnesení odvolacího soudu. Vyplývá z nich, že soud prvního stupně hodnotící provedené důkazy založil závěr o vině dovolatele nejen na výpovědi poškozeného, jak tvrdí obviněný, ale i na srovnání jeho výpovědi s ostatními ve věci podanými výpověďmi a dalšími důkazy. Zabýval se tak i závěry plynoucími ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, vypovídajícími o osobnostních charakteristikách disponujících obviněného k páchání předmětné trestné činnosti, o čemž svědčí i jeho dřívější odsouzení pro závažnou násilnou trestnou činnost.
Jeho verze skutkových událostí pak byla vyvrácena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, neboť znalec naprosto vyloučil možnost způsobení zranění poškozeného jeho naběhnutím na nůž. Jak popsal soud „[n]emohlo se jednat o žádný nekontrolovaný, bezděčný pohyb nožem proti tělu poškozeného, ale jednalo se o velkou intenzitu útoku, který byl veden aktivním výpadem nože v ruce obžalovaného …“. Nelze odhlédnout ani od soudem zmiňované skutečnosti, že obviněný v průběhu trestního řízení měnil svoji výpověď podle toho, jak se důkazní situace ve věci vyvíjela.
Kupříkladu tak nejdříve popisoval iniciaci celého konfliktu odlišně, když nezmiňoval, že by byl on či svědek Š. napadán svědkem N. nožem. Přitom ani kamarád obviněného svědek Š. nezmiňoval, že by proti němu svědek N. útočil nožem. Nevěrohodnost tvrzení obviněného o průběhu konfliktu je pak podtržena tím, že po něm zaslal svědku Š. SMS zprávu, ve které ho instruuje, aby vypověděl, že on (dovolatel) u sebe nůž neměl a že ho naopak měl poškozený (bod 21. rozsudku soudu).
17. Ze všeho výše uvedeného je zřejmé, že obhajoba dovolatele je založena na vytrhávání jednotlivostí z jejich kontextu a na opomíjení těch výsledků dokazování, které vypovídají v jeho neprospěch. Vzhledem ke shora popsaným zjištěním nelze soudu prvního stupně vytýkat, že dovolatelovo tvrzení o údajném jednání v nutné obraně považoval za nevěrohodné. Rozhodně se přitom nejedná o situaci, kdy by proti obviněnému stál pouze jediný usvědčující důkaz a bylo nutné rozhodnout jeho zproštěním v návaznosti na aplikaci zásady in dubio pro reo. Ačkoliv tedy právě posouzené námitky obviněného lze formálně podřadit pod jím zvolenou variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. její první variantu, je nutné označit je za zjevně neodpostatněné, neboť zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním soudu významným pro právní kvalifikaci skutku a obsahem provedených důkazů dán není.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Obviněný nevznesl žádnou námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť i když se zmiňuje o hodnocení jeho motivu či subjektivní stránky, činí tak na podkladě jím modifikovaných skutkových zjištění a setrvání na tom, že se pouze bránil útoku poškozeného. To je však skutková verze, která byla provedeným dokazováním vyvrácena, jak je popsáno výše. Nadto motiv dovolatele je pouze fakultativním znakem subjektivní stránky trestného činu, který není v případě vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku třeba zjišťovat. Lze navíc uvést, že motivu obviněného se, byť stručně, věnoval odvolací soud v bodě 20. jeho usnesení, a to s oporou o již zmiňovaný znaleckých posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Konkrétně uvedl, že znalecký posudek obviněného „charakterizuje jako osobu mající potíže respektovat morální principy a právní normy. K činu podle znalců došlo kombinací prostého afektu, požitého alkoholu a osobnostní dispozicí obžalovaného. Je u něj zvýšené riziko jednání s agresivním potenciálem. To vysvětluje možnou motivaci činu obžalovaného“. Toto ovšem Nejvyšší soud pouze zmiňuje nad rámec nezbytného, jelikož dovolatel danou námitku nijak více nerozvíjí a zakládá ji v podstatě opět na jeho zbylých shora vypořádaných výhradách.
IV./6. K otázce porušení základních práv obviněného
19. Ačkoliv obviněný explicitně nezmiňuje porušení jeho práva na spravedlivý proces, namítá, jak vyplývá z výše poskytnutého odůvodnění, že v jeho věci došlo k situaci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, což by mělo za následek právě porušení shora zmíněného základního práva. Nejvyšší soud tak považuje za nezbytné připomenout, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
20. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jím uplatněné námitky, jež byly způsobilé obsahově naplnit zvolený dovolací důvod [podle písm. g)], nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
21. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 5. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu