U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
března 2011 o dovolání, které podal obviněný Z.E., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 263/2010, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 1 T 12/2009, byl
obviněný Z. E. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zatajení věci
podle § 254 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 20. 1. 2009 v B. na ulici K. v
obchodním domě Kaufland poté, co mu A.Š. u pultu Oddělení informací a uložení
věcí omylem vydala batoh poškozeného M. K. v hodnotě 1.000,- Kč obsahující
finanční hotovost ve výši 8.300,- Kč, navigaci Tom Tom s nabíječkou v hodnotě
6.500,- Kč, USB flash disc s kapacitou 2 GB v hodnotě 500,- Kč, dvěma
nabíječkami k mobilnímu telefonu Nokia v hodnotě 600,- Kč, oblečení a věci
osobní hygieny v hodnotě 2.000,- Kč, holící elektrický strojek značky Philips v
hodnotě 1.000,- Kč, knihu v hodnotě 450,- Kč, dva svazky klíčů, občanský,
řidičský a zbrojní průkazy na jméno poškozeného, doklady ke zbrani, doklady k
vozidlu, tankovací kartu, magnetickou kartou k vjezdu do areálu Kaufland,
platební kartou Maestro ČS, písemnostmi a průkazem k bankovnímu účtu, čímž
způsobil poškozenému M.K. celkovou škodu ve výši 20.350,- Kč“. Za tento trestný
čin byl odsouzen podle § 254 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
tří měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst.
1 tr. ř. byla poškozená společnost KAUFLAND ČR, v. o. s. odkázána se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 159/2009,
jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání.
Usnesením ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1248/2009, Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek
Městského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 1 T 12/2009, a usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 159/2009, zrušil,
současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v citovaném
rozhodnutí dospěl k závěru, že v dané trestní věci došlo k pochybení orgánů
činných v trestním řízení ve stadiu zkráceného přípravného řízení. Státní
zástupkyně totiž za situace, kdy bylo zřejmé, že obviněný nebude ze zadržení
propuštěn, ale bude později (ve lhůtě 48 hodin) předán s návrhem na potrestání
soudu k provedení zjednodušeného řízení, a kdy si obviněný sám obhájce v
přiměřené lhůtě nezvolil, nepostupovala podle § 179b odst. 2 tr. ř. a neučinila
žádný úkon směřující k tomu, aby obviněnému po dobu provádění úkonů ve
zkráceném přípravném řízení a posléze i samosoudcem ve zjednodušeném řízení
před soudem obhájce zajistila, resp. Městský soud v Brně pak po podání návrhu
na potrestání obviněného dne 25. 1. 2009 provedl výslech obviněného, t. č.
zadrženého, aniž by se v tomto směru zabýval otázkou nutné obhajoby a
náležitého zajištění práv obviněného. V konečném důsledku se potom popsané
pochybení orgánů činných v trestním řízení promítlo i v dalším řízení, neboť
důkaz získaný při výslechu obviněného dne 25. 1. 2009 v podobě výpovědi
obsahující jeho jediné doznání k předmětnému skutku, byl podle § 207 odst. 2
tr. ř. přečten v hlavním líčení konaném dne 3. 3. 2009 a soudy nižších stupňů
zmíněnou výpovědí v odůvodnění svých rozhodnutí argumentovaly.
Ve věci tedy znovu rozhodoval Městský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 15.
5. 2010, sp. zn. 1 T 12/2009, obviněného uznal vinným trestným činem zatajení
věci podle § 254 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného
soudu „dne 20. 1. 2009 v B. na ulici K. v obchodním domě Kaufland poté, co mu
A. Š. u pultu Oddělení informací a uložení věcí omylem vydala batoh poškozeného
M.K., v hodnotě 1.000,- Kč obsahující finanční hotovost ve výši 8.300,- Kč,
navigaci Tom Tom s nabíječkou v hodnotě 6.500,- Kč, USB flash disc s kapacitou
2 GB v hodnotě 500,- Kč, dvěma nabíječkami k mobilnímu telefonu Nokia v hodnotě
600,- Kč, oblečení a věci osobní hygieny v hodnotě 2.000,- Kč, holící
elektrický strojek značky Philips v hodnotě 1.000,- Kč, knihu v hodnotě 450,-
Kč, dva svazky klíčů, občanský, řidičský a zbrojní průkazy na jméno
poškozeného, doklady ke zbrani, doklady k vozidlu, tankovací kartu, magnetickou
kartou k vjezdu do areálu Kaufland, platební kartou Maestro ČS, písemnostmi a
průkazem k bankovnímu účtu, si tento ponechal přesto, že věděl, že mu nepatří a
s batohem i věcmi odešel, čímž způsobil poškozenému M. K. celkovou škodu ve
výši 20.350,- Kč“. Za tento trestný čin ho podle § 254 odst. 1 tr. zák.
odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání osmnácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost
KAUFLAND ČR, v. o. s. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To 263/2010,
jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž
uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku nejprve zopakoval
argumentaci uvedenou v jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 21. 5. 2009, sp. zn. 7 To 159/2009, a stručně připomněl i závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1248/2009. Následně
poznamenal, že v řízení konaném po vydání citovaného rozhodnutí Nejvyššího
soudu sice již obhájce měl, avšak že i v této fázi řízení se promítly
nedostatky mající původ v řízení předcházejícím, jež jsou přímým důsledkem
porušení jeho práva na to, aby měl k dispozici obhájce. Prohlásil, že je
zjevné, že nalézací soud zcela rigidně zachoval svůj dřívější závěr vystavěný
na jeho původním doznání z přípravného řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že v
rozporu s výrokem usnesení Nejvyššího soudu, kterým mu bylo přikázáno věc v
potřebném rozsahu projednat, neprovedl znovu žádné jiné dokazování, o čemž mj.
svědčí i písemné vyhotovení rozsudku ze dne 15. 5. 2010, jež se oproti rozsudku
původnímu změnilo pouze v rámci jediného odstavce odůvodnění. Podle jeho názoru
je rozhodnutí nalézacího soudu na hranici přezkoumatelnosti. Shledal, že de
facto není akcentována naprosto změněná důkazní situace, kdy jediným důkazem
proti jeho osobě je nyní výpověď svědkyně Š. (původně nalézací pracoval se
situací odlišnou viz odůvodnění původního rozsudku „výpověď svědkyně Š. navíc
koresponduje s původním doznáním obžalovaného z přípravného řízení“).
Akcentoval, že tato svědkyně je zaměstnankyní poškozeného, kterou v případě
pochybení tíží odpovědnost zaměstnance za škodu, popř. možnost výpovědi
pracovní smlouvy, a proto je nutno klást na věrohodnost její výpovědi mimořádné
nároky. Konstatoval, že napadené usnesení je dalším zjevným důsledkem porušení
jeho práva na obhajobu a že je pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné.
Uzavřel, že se soud druhého stupně nezabýval podaným odvoláním a jednotlivými
námitkami v něm uvedenými a znovu rigidně přejal svůj dřívější závěr vystavěný
na jeho původním přiznání.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7.
2010, sp. zn. 9 To 263/2010, v celém jeho rozsahu zrušil, aby zrušil i jemu
předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2010, sp. zn. 1 T
12/2009, a přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr.
ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 9 To
263/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v
tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující
případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu
totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy
(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva
na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §
188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na
obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé
případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé)
porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl
obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen
tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly
úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného
dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy
skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací argumentaci
obviněného není možno pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
c) tr. ř. a ani jiný důvod dovolání uvedený v § 265b tr. ř. podřadit. Je totiž
evidentní, že ačkoliv obviněný v dovolání formálně deklaruje naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., ve skutečnosti soudům
dříve ve věci činným vytýká toliko nesprávné hodnocení důkazů, přičemž se
domáhá změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Lze pouze stručně dodat, že
z obsahu předloženého spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl již od
podání odporu proti trestnímu příkazu vydanému v této věci dne 25. 1. 2009 pod
sp. zn. 1 T 12/2009 i v řízení konaném po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1248/2009, řádně zastoupen obhájcem, přičemž
soudy nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu věci vycházely pouze z
řádně provedených – použitelných důkazů (v tomto směru bylo napraveno pochybení
vytknuté zrušujícím usnesením Nejvyššího soudu založené použitím výpovědi
obviněného ze dne 25. 1. 2009).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst.
1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Pokud obviněný brojí proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak je
třeba upozornit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze
napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a odst. 4
tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části
příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného
rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).