USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný F. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2023, č. j. 6 To 307/2022-1345, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 14/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2022, č. j. 14 T 14/2021-1016, byl obviněný F. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2. zločinem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za shora uvedené trestné činy a rovněž za sbíhající se skutky pod body 1. – 3. z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 103 T 14/2019, který nabyl právní moci dne 3. 7. 2020 (za skutek pod bodem 1. původně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 2 T 129/2019, za skutek pod bodem 2. původně odsouzen pod bodem 1. rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 105 T 5/2019), právně kvalifikované pod body 1. – 3. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, pod bodem 2. jako přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku,
a za sbíhající se skutek pod bodem 2. z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 105 T 5/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 4 To 85/2019, který nabyl právní moci dne 16. 4. 2019, právně kvalifikovaný jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
podle § 325 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 49 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 24 měsíců.
Současně byly podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 15. 6. 2020, sp. zn. 103 T 14/2019, výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 2 T 129/2019, a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 105 T 5/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 4 To 85/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému P. P. částku 3 800 Kč, přičemž podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 10. 2023, č. j. 6 To 307/2022-1345, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o uloženého ochranném léčení a podle § 259 odst. 1 tr. ř. ve zrušeném rozsahu věc vrátil okresnímu soudu, aby v ní učinil nové rozhodnutí. Odvolání státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost se uvádí, že Nejvyšší soud v projednávané věci rozhoduje již podruhé, neboť usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 6 Tdo 594/2023-1271, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2023, č. j. 6 To 307/2022-1170, jakož i další rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Alfréda Šrámka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. Namítá, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání, čímž krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, jak plyne z čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), neboť mu neumožnil, aby byl přítomen projednání jeho věci. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. Ustanovení o přítomnosti obviněného na veřejném zasedání, resp. jeho právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny, bylo porušeno, když odvolací soud rozhodl v jeho nepřítomnosti, přestože požádal o zajištění své účasti prostřednictvím videokonference a vyslovil, že na své účasti trvá. Krom toho obhájce vznesl taktéž návrh na provedení výslechu obviněného užitím evropského vyšetřovacího příkazu, a to ve vztahu k jeho osobním poměrům.
7. Obviněný namítá, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve vztahu k naplnění znaku překonání překážky. Namítl, že ke dveřím hotelového pokoje přišel s prázdnýma rukama, a přesto měl podle soudu do něj vstoupit, aniž by jakkoli poškodil zámek dveří. Z toho vyplývá jediný možný závěr, že dveře musely být nedovřené a nemohly být zamčené. Soudy nepředložily žádnou teorii, jak se měl skutek vloupáním stát, krom odvolacího soudu, který ji však neopřel o provedené dokazování. Trvá na tom, že reálná možnost, jak by mohl překonat uzamčené dveře bez jejich poškození, neexistuje. Opačný závěr nelze založit ani na výpovědích manželů P.
8. Zjevný rozpor obviněný spatřuje taktéž ve vztahu k jeho úmyslnému najetí autem na úřední osobu. Má za to, že výpověď svědka T. H. je nevěrohodná, neboť si nepamatoval, ve kterém okamžiku policista vytáhl zbraň. Za jediný důkaz proto považuje výpověď svědka J. S. Ta může být vedena záměrem ospravedlnit užití střelné zbraně, neboť z kamerového záznamu je patrné, že zbraň držel již v době, kdy vystupoval z vozidla.
9. Nesprávné je podle dovolatele právní posouzení skutku jako krádeže ve vztahu k věcem, o jejichž existenci nevěděl, neboť chtěl jen přechodně užívat motorové vozidlo. Namítá, že o přítomnosti lyžařského vybavení ve střešním boxu nevěděl a ani vědět nemohl. Subjektivní stránka trestného činu krádeže proto nebyla naplněna.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2023, č. j. 6 To 307/2022-1345, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu projednání.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil, že vyjma námitky, kterou obviněný podepřel odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je dovolání doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku, a podle názoru státního zástupce také správně, vypořádaly.
12. Námitku ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje státní zástupce za pod něj podřaditelnou, avšak neopodstatněnou. Předestřel, že pokud jde konkrétně o veřejné zasedání, k naplnění zmíněného dovolacího důvodu může dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání může být nicméně nezbytná také tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. S ohledem na ústavní právo vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání.
13. Ve vztahu k problematice splnění formálních předpokladů pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu bez účasti obviněného pokládá státní zástupce za významné, že obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání zbaven osobní svobody v důsledku výkonu trestu nebo vazebního stíhání. Tím, že ho krajský soud k veřejnému zasedání nepředvolal, ale o jeho konání ho pouze vyrozuměl, dal současně zřetelně najevo, že nehodlá realizovat dokazování a že jeho osobní účast při jednání nepokládá za nezbytnou, resp. že v jeho případné absenci nespatřuje takovou překážku, která by bránila pravomocnému skončení věci. Zmíněné vyrozumění, v němž byl o možnosti konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti poučen, bylo obviněnému řádně doručeno a byla zachována i lhůta k přípravě ve smyslu ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.
14. Není přitom pravdou, že odvolací krajský soud obviněnému účast na veřejném zasedání neumožnil. K jednání ho řádně a s dostatečným předstihem předvolal (pozn. správně vyrozuměl), současně mu sdělil, že jeho požadavek na provedení videokonference akceptovat nebude, a dokonce na žádost obhájce první veřejné zasedání zrušil a přeložil je na jiný, pozdější termín. Dovolatel měl tedy dostatečně dlouhý časový prostor na přípravu a zajištění účasti u veřejného zasedání. Odvolací soud podle státního zástupce zcela po právu neshledal žádné legitimní důvody pro provádění dalších důkazů. Zmiňuje-li přitom obviněný potřebu svého nového výslechu, zcela přehlíží, že byl v průběhu trestního řízení vyslechnut opakovaně. Odvolací soud měl tudíž jednoznačně dostatek důkazů pro to, aby mohl posoudit správnost skutkových zjištění okresního soudu i jeho výroků o vině, trestu a náhradě škody. V den konání veřejného zasedání o odvolání dovolateli žádná objektivní překážka v účasti na něm nebránila a bylo pouze na jeho rozhodnutí, zda tohoto práva využije či nikoli. Krajský soud v Ostravě pak nepochybil, jednal-li v nepřítomnosti obviněného, neboť pro takový postup byly splněny všechny zákonné podmínky. Právo dovolatele na spravedlivý proces tudíž nijak narušeno nebylo.
15. Obviněný vedle toho uplatnil také dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na důkaz v podobě vlastní popěrné obhajoby dovozuje, že v případě skutku pod bodem 1. byly dveře pokoje nedovřené a odemčené a že u skutku 2. na policistu J. S. vozidlem nenajížděl. Státní zástupce zastává názor, že obviněným přednesené výhrady sice s velkou dávkou tolerance pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné.
16. Obviněným naznačený nedostatek zjevného nesouladu skutkových zjištění a provedených důkazů je přitom možno dovodit výlučně v případech svévolného hodnocení důkazů. Takovou vadou přitom odsuzující rozhodnutí zatíženo není, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost aproboval také soud odvolací, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.
17. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1. je tedy namístě připomenut, že soud v otázce stavu vstupních dveří hotelového pokoje č. XY a souhrnu odcizených předmětů vycházel primárně z věrohodných vysvětlení, která podali poškozený P. P. a jeho manželka M. P., kteří shodně potvrdili, že dveře byly uzavřeny. Zdůraznili, že na tuto skutečnost si dávali veliký pozor, neboť vzhledem k jejich stavu musela být k dovření dveří užita určitá síla. Soud v tomto směru akcentoval rovněž vyjádření poškozeného P. P. (který potvrdil, že v době, kdy byl v koupelně, slyšel cvaknutí vstupních dveří, což koresponduje s výpovědí obviněného, který doznal, že když do pokoje vstoupil, z koupelny slyšel nějaké zvuky) a naprosto po právu označil za pravdivý právě popis skutkového děje tak, jak ho podali P. a M. P., a nikoli účelovou a nepravdivou obhajobu dovolatele. Ostatně žádný z uvedených svědků neměl důvod lhát, neboť obviněného neznali, k tomuto neměli žádný vztah, přičemž i samotná hodnota všech odcizených věcí byla dostatečně vysoká a podezření ze spáchání trestných činů by zakládala bez ohledu na to, zda by byly dveře pokoje otevřeny dokořán, přivřeny či zcela dovřeny.
18. Žádné výhrady současně nelze mít ani proti skutkovým zjištěním soudů tak, jak byla ustálena v případě jednání pod bodem 2. Z najíždění na policistu dovolatele usvědčuje nejen výpověď tohoto poškozeného, ale i vyjádření policistů R. V., T. H. a P. P., přičemž zčásti lze najetí vypozorovat i z kamerových záznamů. Zbylí policisté popisovali především způsob jízdy obviněného a okolnosti jeho zadržení. Pokud přitom najetí na poškozeného sami nepozorovali, nemění to nic na tom, že najetí obviněného vozidlem směrem na poškozeného bylo prokázáno nade vši pochybnost.
19. Obviněný pak ve svém mimořádném opravném prostředku označil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci rozporoval zavinění ve vztahu ke krádeži věcí ze střešního boxu. V tomto ohledu zmínil, že o jejich přítomnosti v boxu nevěděl a nelze mu tedy klást za vinu, že je úmyslně odcizil. Ačkoli tuto námitku pod daný dovolací důvod podřadit lze, je neopodstatněná. Obviněný si totiž vzhledem k povaze střešního boxu, který nebyl pevnou součástí automobilu, byl k němu dočasně připojen a sloužil k převozu věcí, musel být vědom toho, že v něm mohou být uloženy i další předměty. S přihlédnutím k ročnímu období a místu spáchání musel předpokládat rovněž to, že v něm může být uloženo kromě jiného i lyžařské vybavení. Taktéž ve vztahu k věcem v něm uloženým tudíž jednal zaviněně. Ostatně o skutečném úmyslu obviněného svědčí i to, že část věcí z neoprávněně užívaného automobilu prodal a takto získaný výtěžek užil pro vlastní potřebu. Státní zástupce pak jen na okraj dodává, že znak škody nikoli nepatrné, tedy škody přesahující 10 000 Kč, by byl naplněn i bez věcí umístěných ve střešním boxu, které byly posléze vráceny poškozenému.
20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na naznačený způsob rozhodnutí dále navrhl, aby nebylo vyhověno ani návrhu obviněného na odložení výkonu trestu. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
22. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g) h) tr. ř.
23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
24. Jak naznačil již státní zástupce ve svém vyjádření, „vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 a § 314q odst. 1 věty čtvrté TrŘ a § 64 odst. 1 ZSM, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného …. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání (§ 233 odst. 1 věta první), a tím dal jednoznačně najevo, že nemůže jednat a rozhodovat v nepřítomnosti obviněného, ledaže by soud dodatečně rozhodl podle § 205 odst. 2 za použití § 238, že lze veřejné zasedání provést, i když se k němu nedostavil předvolaný obviněný (R 36/2004, s. 282)“ (viz ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3161.).
25. Vzhledem k argumentaci obviněného je zřejmé, že nenamítá porušení zákonných ustanovení o přítomnosti na veřejném zasedání. Stejně tak nepřipadá v úvahu ani varianta jednání v jeho nepřítomnosti, přestože byl předvolán, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný byl o veřejném zasedání toliko vyrozuměn (vz. 14 tr. ř. podle referátu na č. l. 1295). Odvolací soud tak obviněnému dal najevo, že jeho přítomnost na jednání není nutná (oproti matoucímu vyjádření v jeho předvolání k prvnímu projednání jeho odvolání, což bylo důvodem pro zrušení předcházejícího usnesení krajského soudu dovolacím soudem).
26. Ve vztahu k námitce obviněného je relevantní, že „s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 LPS je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. NS 26/2004-T 621., ÚS 37/2006-n. a ÚS 156/2009-n.)“ (id.).
27. Ze spisového materiálu, především podání obviněného a jeho obhájce, je zřejmé, že obviněný vyjádřil své přání účastnit se projednání odvolání ve veřejném zasedání. Obviněný zároveň navrhl provedení jednání prostřednictvím videokonference. Nemožnost svojí osobní přítomnosti odůvodnil svými pracovními povinnostmi v Nizozemí a z toho vyplývající neschopností opustit zemi a hrozící ztrátou výdělku a ohrožení zabezpečení jeho dítěte. Odvolací soud v přípisu obviněnému sdělil, že jím přednesené důvody nejsou relevantní, neboť jednak proběhne jednání soudu v pátek, což mu umožňuje pouze krátkou absenci ze zaměstnání, a jednak účast na jednání představuje zákonem omluvenou absenci v zaměstnání (č. l. 1313). V odůvodnění svého usnesení dále vyložil, proč nebylo možno provést zasedání v jeho úplnosti prostřednictvím videokonference (bod 8. usnesení) a proč zamítl související návrh obhajoby na doplnění dokazování vydáním evropského vyšetřovacího příkazu (bod 22. usnesení).
28. Argumentace odvolacího soudu je zcela přiléhavá a Nejvyšší soud se s ní ztotožňuje. Dovolatelem uvedené důvody pro nemožnost osobní účasti na veřejném zasedání nelze považovat za takové, které lze akceptovat a které mu objektivně bránily zúčastnit se veřejného zasedání. Jak odvolací soud správně upozornil, účast na jednání soudu představuje omluvenou absenci v zaměstnání, a to nejen v České republice, ale také v Nizozemí [viz 4:1c nizozemského zákona o práci a péči (Wet arbeid en zorg)]. Krom toho z pracovní smlouvy předložené obviněným vyplývá, že měl k dispozici dny volna (bod 4.1 na č. l. 1320). S ohledem na jeho kladné hodnocení ze strany zaměstnavatele, které je též součástí spisu, by bylo lze předpokládat i jeho pozitivní reakci na žádost obviněného o jednodenní uvolnění z důvodu účasti na jednání soudu. Nizozemí není zemí natolik vzdálenou, aby nebylo možné účastnit se jednání v ČR. S ohledem na náhradu ušlého zisku, jakož i skutečnost, že by se jednalo o omluvenou absenci, a nemohlo by tedy dojít k ukončení jeho zaměstnaneckého poměru, je irelevantní taktéž námitka obviněného stran ztráty výdělku a ohrožení výživy jeho dítěte.
29. Z uvedeného tudíž vyplývá, že obviněný nepředložil řádnou omluvu své nepřítomnosti u jednání a odvolací soud mohl jednat v jeho nepřítomnosti. Nedošlo tudíž k porušení zákonných ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, a tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., ani porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
30. Úvodem Nejvyšší soud připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
31. Dovolatel ve svém opravném prostředku označil pouze první alternativu uvedeného dovolacího důvodu. Její naplnění shledává ve dvou případech – naplnění znaku překonání překážky a najetí na policistu. Přestože obviněný označil skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, k nimž se jeho námitky vztahují, obsahem jeho argumentace již není, se kterým konkrétním důkazem, či důkazy, mají být ve zjevném rozporu. Namísto toho obviněný zpochybnil hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Předmětný rozpor pak shledává na základě vzniklé nevěrohodnosti těchto důkazů.
32. Ve vztahu k bodu 1. a naplnění znaku vloupání soud prvního stupně vycházel mj. z podaných vysvětlení manželů P., na jejichž základě dospěl k jednoznačnému závěru, že dveře od hotelového pokoje byly zavřené. Dovolatel rozpor shledává, protože dveře nebyly poškozeny. Vyvozuje z toho, že dveře musely být otevřené, neboť jejich násilné otevření by zanechalo stopy, a z kamerového záznamu vyplývá, že neměl žádný nástroj, kterým by tak mohl učinit. Absence poškození na dveřích však nemůže být podkladem pro jednoznačný závěr, že nebyly v době vniknutí zavřené. Zároveň skutečnost, že nebyl zjištěn konkrétní způsob, jakým se obviněný do hotelového pokoje dostal, nemůže založit rozpor se zjištěním o tom, že dveře byly zavřené. Pokud jde o tvrzení dovolatele, že „dveře i jejich zámek byly kriminalisticky zkoumány policejním orgánem“ (bod 3.17 dovolání), pak je třeba uvést, že ve věci nebyly k této otázce vypracovány odborné vyjádření ani znalecký posudek. Kromě dovolatelovy obhajoby tudíž nelze shledat žádný důkaz, s nímž by měl být předmětný závěr soudu prvního stupně v rozporu. Ten naopak logicky vychází z provedeného dokazování, přičemž vysvětlení manželů P. jsou v částech podporována dalšími ve věci provedenými důkazy.
33. Ve vztahu k bodu 2., konkrétně skutečnosti, že se měl dopustit násilí proti úřední osobě se zbraní, když najíždět na policistu, obviněný namítl, že svědek T. H. je nevěrohodný a svědectví J. S. je tudíž osamocené (a taktéž nevěrohodné). Dovolatel své mínění o nevěrohodnosti svědka T. H. zakládá na nesrovnalosti v jeho výpovědi stran okamžiku, kdy svědek J. S. vytáhl služební zbraň. Výpověď svědka J. S. pak považuje za nevěrohodnou, neboť měl být motivován snahou opodstatnit užití služební zbraně. Oba argumenty obviněného však představují pouze polemiku s hodnocením svědeckých výpovědí soudem prvního stupně, aniž by označil jakýkoli důkaz, kterým by podložil buď své mínění o jejich nevěrohodnosti, nebo rozpor se skutkovým závěrem, k němuž uvedený soud mj. na jejich základě dospěl. Ostatně ten správně upozornil, že použití služební zbraně bylo zcela v souladu s § 56 zákona č. 273/2008 Sb, o Policii České republiky [a bylo by v souladu i kdyby obviněný na policistu nenajížděl a pouze pokračoval v útěku – odst. 1 písm. f) tohoto ustanovení], a okamžik, kdy policista zbraň vytáhl, je irelevantní, na rozdíl od okamžiku, kdy ji skutečně použil (viz bod 38. rozsudku). Vzhledem k podrobnému odůvodnění soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, není nutné ani žádoucí, aby je Nejvyšší soud znovu opakoval. Postačí již jen připomenout, že okresní soud k závěru, že obviněný na policistu J. S. najížděl, dospěl nejen na základě výpovědí jmenovaných svědků, ale taktéž dalších ve věci provedených důkazů, mj. kamerových záznamů a výpovědí ostatních zasahujících policistů.
34. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatel neuvedl, s jakým důkazem, či důkazy, mají být jím označená skutková zjištění v rozporu (s výjimkou jeho vlastní obhajoby). Nevyhověl tudíž obsahovému vymezení uvedené alternativy dovolacího důvodu. Nadto vadou odpovídající první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
35. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) obviněný namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu krádeže, neboť nevěděl, ani nemohl vědět, že ve střešním boxu vozidla se nachází lyžařské vybavení.
36. Námitku obviněného však nelze považovat za opodstatněnou. Obviněný se činu podle popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dopustil dne 26. 1. 2019 v XY, na parkovišti u XY léčebných lázní, tedy ve všeobecně známé oblasti rekreačního lyžování a v době jeho hlavní sezóny. Na vozidle byl zároveň připevněn box na lyže a ve vozidle se nacházelo lyžařské vybavení (helmy, boty na snowboard). Na základě těchto okolností byla vysoká pravděpodobnost hraničící s jistotou, že se v autě a předmětném boxu bude nalézat další lyžařské vybavení. Vzhledem k povaze odcizených věcí (hotovost, střešní box, lyžařské vybavení …) si tudíž obviněný musel být vědom, že jejich hodnota přesahuje hranici škody nikoli nepatrné (10 000 Kč). Pro naplnění subjektivní stránky ve vztahu k tomuto znaku – způsobení škody nikoli nepatrné – v přímém úmyslu přitom postačuje, pokud si byl vědom přítomnosti cizích věcí alespoň v této částce a tyto jejich odcizením chtěl porušit chráněný zájem. Jeho plná vědomost o všech zde se nacházejících věcech přitom není pro naplnění tohoto znaku v základní skutkové podstatě vyžadována, může být však vzata v úvahu při rozhodování o ukládaném trestu.
37. Obviněný tak věci specifikované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně odcizil, vědom si jednak, že výše jejich hodnoty přesahuje hranici škody nikoli nepatrné, a jednak svého předcházejícího odsouzení za totožný trestný čin, přičemž chtěl porušit zájem na ochraně vlastnictví. Závěr soudu prvního stupně o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je tudíž zcela správný. Námitka obviněného proto nemohla být vyhodnocena jako opodstatněná. K naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž nedošlo.
IV./4. K otázce porušení základních práv obviněného
38. Kromě práva na přítomnost ve veřejném zasedání, k němuž se tento soud vyjádřil výše, dovolatel namítl porušení práva na spravedlivý proces. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
39. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky odpovídající vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), h) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými. Ostatní námitky obviněného, jímž přiřazené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se s tímto věcně rozešly. Taktéž nebylo shledáno dovolatelem namítané porušení jeho základních práv podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu