ůvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud v celém rozsahu zrušil napadený výrok
2/ v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2006, č. j. 12 To 63/2005 -
4856.
Vlastnoruční podání učinil i obviněný J. J., které nazval připojením se
k dovolání. V písemnosti v podrobnostech vyslovil nesouhlas s odsouzením své
osoby s tím, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Vyšetřování a odloučení
od rodiny mělo negativní vliv na jeho zdravotní a psychický stav.
Z vyjádření
státní zástupkyně NSZ k dovolání vyplývá, že pokud obviněný uplatnil námitku
skutkových vad, tyto nelze podle výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. přezkoumávat, přičemž ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a
odpovídají hlediskům ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Není možné ani
zpochybňovat správnost právního posouzení skutku, když i výše škody byla soudem
prvního stupně vyhodnocena adekvátním způsobem, stejně jako podmínky právního
posouzení jednání jako organizované skupiny. Skutková věta rozsudečného výroku
o vině zcela jasně vystihla, že jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky
skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným včetně subjektivní
stránky. Pokud by soud jeho obhajobu nehodnotil jako vyvrácenou, lze ve smyslu
znění § 4 písm. b) tr. zák. srozumění jeho osoby s trestně relevantním
následkem dovodit. Obviněný bezpečně věděl, že složenky, které vložil do
přepravy, nebyly ani nemohly být České poště, s. p., proplaceny a v případě
jejich doručení byl srozuměn s tím, že zaměstnanci pošty na jejich základě
provedou majetkovou dispozici s finančními prostředky České pošty, s. p., které
budou mylně považovat za řádně proplacené. Proto s obohacením svých známých ke
škodě cizího majetku byl srozuměn. Státní zástupkyně tudíž navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně
neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Obviněný A. Z. dovoláním napadl výrok o vině i trestu z
rozsudku odvolacího soudu. Předně popřel jakoukoliv účast na jednání pod bodem
1 L) rozsudečného výroku, kdy měl společně s obviněnými M. R., P. M., P. K. a
J. K. vyhotovit a vložit do poštovní přepravy poštovní poukázky, ovšem ke
vzniku škody v celkové výši 753.954,- Kč nikdy nedošlo. Dále odmítl, že se pod
bodem 1 M) téhož rozsudku dopustil jednání spočívající v tom, že společně s M.
R., P. M., D. T. a M. E. měl po jejich vzájemné dohodě vyhotovit a vložit do
poštovní přepravy poukázky v celkové výši 3.038.868,- Kč, přičemž ke vzniku
škody nedošlo. Znal sice některé svědky a spoluobviněné, na trestné činnosti
však neměl žádný podíl a nebylo nikterak důkazy prokázáno, že by skutek
spáchal. Některé osoby, jež nebyly trestně stíhány a které zakládaly v
peněžních ústavech účty, zřizovaly poštovní schránky a posléze z nich vybíraly
zaslané finanční prostředky, vystupovaly v řízení jako svědci, a tudíž i
dovolatel měl být v tomto procesním postavení. Obviněný konstatoval, že
nenamítá nesprávnost samotných skutkových zjištění ani procesní vady. Výhrady
vznesl k nesprávnému právnímu posouzení skutku – nedostatku objektivní i
subjektivní stránky trestného činu podvodu, neboť je třeba vždy jednoznačně
dovodit, že jednal alespoň v úmyslu nepřímém v souladu s ustanovením § 4 písm.
b) tr. zák. Zásada odpovědnosti za zavinění je jednou ze stěžejních zásad, na
které je vystavěna definice trestného činu vyjádřená v § 3 odst. 3 tr. zák. Nad
rámec podaného dovolání obviněný poukázal na procesní nedostatky trestního
řízení spočívající v rozsahu a úrovni vedeného dokazování. Vzhledem k popsaným
skutečnostem navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr. ř. zrušil ohledně jeho
osoby napadené rozhodnutí i vadné řízení mu předcházející a podle § 265m tr. ř.
sám ve věci rozhodl rozsudkem.
Státní zástupkyně NSZ ve vyjádření
konstatovala, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově
neodpovídají a zakládají důvod odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř., neboť dovolatel se domáhá změny právního posouzení přisouzeného skutku
odmítaje rozhodná skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly na základě
provedeného dokazování, včetně závěrů o zavinění a jeho formě. Způsob
odůvodnění mimořádného opravného prostředku obsahově neodpovídá ani žádnému
dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř. S poukazem na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, protože
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí
učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Obviněný T. L.
v dovolání připomněl, že v trestním řízení popřel jakoukoliv vědomou účast na
trestné činnosti. Soud prvního stupně však nahradil mnohdy chybějící důkazy
svými dojmy či spekulativními úvahami; např. samotný účet byl založen delší
dobu před tím, než mělo k trestné činnosti dojít. Závěry o jeho vině nebylo
možno konstruovat ani z dodatečného počínání svědka M. M. Za chybné a
nepodložené obviněný označil hodnocení výpovědi svědka P. V. Uvedl, že
podstatná část jeho námitek vůči rozhodnutí soudů je převážně procesního
charakteru, které dovolací soud není oprávněn řešit. Soudy však pochybily i při
závěrech o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu z hlediska
objektivní a zejména subjektivní stránky. Obviněný popřel, že by ke škodě
cizího majetku obohatil sebe nebo jiného jakoukoliv z forem trestného činu
podvodu ani se nedopustil žádného vědomého jednání, které by k obdobnému
protiprávnímu jednání směřovalo. Podle jeho názoru z této skutečnosti vyplývá
nesprávný hmotně právní závěr soudů obou stupňů o naplnění zákonných znaků
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., včetně chybného závěru
o zaviněném způsobení škody i její výše a o naplnění kvalifikované skutkové
podstaty předmětného trestného činu, neboť soudy se nevypořádaly s ustanovením
§ 88 odst. 1 tr. zák. Jako chybný označil i právní závěr, že se trestné
činnosti dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Zmíněné
nedostatky nenapravil ani odvolací soud. Z rozvedených důvodů obviněný navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně jeho osoby
napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a odsuzující část rozsudku Krajského
soudu v Praze, včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby
dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. prvostupňovému soudu přikázal, věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně požádal, aby před
rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1
tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen.
Státní zástupkyně NSZ ve vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku uvedla,
že prvostupňový soud v odůvodnění svého rozsudku doplnil skutková zjištění
výroku o vině a na základě hodnocení konkrétních důkazů vyložil závěr, že
obviněný věděl k jakému účelu zakládá účet, na který má v budoucnu přijít větší
množství finančních prostředků. Charakter jeho jednání, a to plnění dílčího
úkolu v rámci kooperace většího množství osob, soud dovodil ze zjištění, že
stav účtu zůstal pod kontrolou osob, podle jejichž pokynů obviněný prováděl
výběry peněz a další dispozici s nimi. Okolnosti popsané pod bodem 1 G) ve
skutkové větě výroku o vině lze považoval za dostatečné. Obviněný musel vědět,
že se na trestné činnosti podílí osoby, které ho ke zřízení účtu zjednaly,
řídily i kontrolovaly a musel předpokládat existenci dalších osob, které
prováděly finanční machinace, jimiž byly peníze na jeho účet postupně vloženy.
Závěr o subjektivní stránce trestného činu soud dovodil ze zjištění, že se
obviněný, veden společným úmyslem, připojil k trestné činnosti dalších osob,
jejichž společným cílem bylo, prostřednictvím padělaných poštovních poukázek
připsat na účty, za tím účelem zřízené, neproplacené částky z majetku České
pošty, s. p. V rámci dělby úkolů učinil pro dosažení tohoto cíle vše, co od něj
spoluobvinění požadovali a co bylo k jeho dosažení třeba. Soud vzal za
prokázané, že T. L. byl srozuměn s tím, že na jím založený účet budou odčerpány
větší objemy finančních prostředků, čímž byl dostatečně pokryt jeho úmysl k
výši způsobené škody formou zavinění podle § 4 písm. b) tr. zák. Tudíž i v té
části dovolání, kde obviněný namítl nesprávně použitou kvalifikovanou podstatu
trestného činu podvodu, jde o námitky zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně
proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání
odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obvinění P. K. a P. M. v dovoláních,
jež byla vypracována jejich společnou obhájkyní v samostatných podáních, ale
při totožném obsahu (proto by bylo nadbytečné je v tomto usnesení odděleně
reprodukovat), vytkli vady řízení a vady rozsudků soudů obou stupňů s tím, že
výroky jsou nekonkrétní, neobsahují úplná skutková zjištění a popis trestné
činnosti tak, aby skutky nebyly zaměnitelné s jinými a nevystihují ani
konkrétní podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti. Namítli, že nebyl
uveden způsob, jakým měli trestný čin, byť ve fázi pokusu, spáchat. Skutky,
kladené jim za vinu, nebyly popsány tak, aby z nich bylo patrno, v čem se jako
členové organizované skupiny měli na její činnosti podílet. Rozsudek tudíž
neodpovídá zákonným podmínkám uvedeným v § 120 odst. 3 tr. ř., a to jak z
hlediska skutkových zjištění, tak i použité právní kvalifikace. Z provedeného
dokazování pouze plyne, že se měli od spoluobviněného R. dozvědět, že na
poště fungují nové kontrolní systémy, které vyřazují poštovní poukázky typu A a
B s částkami nad 20.000,- Kč a že jim jmenovaný měl doporučit použití jiných
poštovních poukázek a na menší finanční částky. Nebylo prokázáno žádné jejich
další jednání, které by bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu
(předání informací další osobě k využití nebo že by dokonce sami tyto informace
použili k další činnosti). Takové jednání mohlo být posouzeno (při jeho
hypotetickém připuštění) nikoliv jako pokus trestného činu podle § 8 odst. 1
tr. zák., ale maximálně jako příprava k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr.
zák. Jelikož od další činnosti upustili bez zásahu policie dobrovolně, došlo k
zániku trestnosti ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Obvinění
vyjádřili nesouhlas s tvrzením soudů, že k dokonání trestné činnosti nedošlo
z důvodu včasného zásahu policie. Současně v podrobnostech poukázali na
odposlechy telefonních hovorů, kdy při telefonickém rozhovoru s obviněným M.
obviněný P. K. rezolutně odmítl, aby opatřil co nejvíce informací a aktivně se
zapojil do celé činnosti. Nesprávným právním posouzením byl porušen zákon v
jejich neprospěch, a proto je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení obvinění shledali v okolnosti, že
jako objekt podvodného jednání byla uvedena právnická osoba – Česká pošta, s.
p., aniž bylo zkoumáno, kdo byl za tento subjekt oprávněn jednat a kdo byl
konkrétně a čím uveden v omyl. V návaznosti na to poukázali na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 443/2003. Nebyla tak naplněna objektivní stránka
trestného činu podvodu a nebylo zjišťováno, zda došlo v některé jeho vývojové
fázi k naplnění všech znaků skutkové podstaty. Rovněž přípravné řízení i řízení
předcházející vydání napadeného rozsudku vykazovalo řadu závažných procesních
vad při opatřování důkazů a při vyšetřovacích úkonech. Soud postupoval v
rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 125 odst. 1 tr. ř. Nebyl
opatřen jediný procesně použitelný důkaz, který prokazoval jejich přímou účast
na trestné činnosti. U hlavního líčení vyšlo najevo, že se na trestné činnosti
prokazatelně podílely i další osoby, které ale nebyly trestně stíhány. Obvinění
shrnuli závěry provedeného dokazování, zejména v podrobnostech poukázali na
výpovědi některých svědků a obviněných (A. Z. a především M. R.), jakož i na
záznamy policejních odposlechů, přičemž vyvodili závěr, že tyto důkazy, o které
soud své rozhodnutí o vině opřel, byly zčásti procesně nepoužitelné, zčásti
opatřené v rozporu se zákonem. Na jejich podkladě nebylo možno učinit
spolehlivý skutkový základ pro rozhodnutí. Za této situace měl soud v souladu
se zásadou in dubio pro reo rozhodnout ve všech bodech obžaloby zprošťujícím
rozsudkem.
Z popsaných důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud ve veřejném
zasedání zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek
prvostupňového soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Krajskému soudu v
Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním ze dne 13. 8. 2007, jež bylo
dovolacímu soudu doručeno dne 15. 8. 2007, obviněný P. K. doplnil dovolání o
čestné prohlášení učiněné odsouzeným M. R. v rámci notářského zápisu ze dne 20.
11. 2006. V písemnosti jmenovaný mimo jiné konstatoval, že dne 22. 6. 2004 před
Krajským soudem v Praze při výpovědi jako obžalovaný nepravdivě uvedl, že
informoval obžalované P. K. a P. M. na jejich žádost o způsobu, jakým měla být
a byla prováděna trestná činnost ohledně falešných poštovních poukázek a rovněž
nepravdivě vypovídal o tom, že se na této trestné činnosti podíleli. Toto
nepravdivé doznání učinil jako součást obhajoby, aby dosáhl mírnějšího trestu.
Je pravdou, že P. K. informoval o trestné činnosti ve snaze získat jej pro
spolupráci, ale tento nabídku odmítl. Do věci byla zainteresována jiná osoba,
kterou nemohl uvést, neboť z ní měl strach a ve vztahu k této osobě ještě věc
nebyla promlčena. M. R. prohlásil, že P. K. a ani P. M. se na předmětné trestné
činnosti nepodíleli, byli o ní pouze informováni, zčásti jeho osobou, zčásti R.
M. Jejich jména použil, aby doznání dodal větší věrohodnost. Toto prohlášení je
ochoten zopakovat i před soudem.
Ve vyjádření k dovolání obviněných P. K. a P.
M. státní zástupkyně NSZ připomněla, jak je jejich jednání popsáno ve výroku o
vině v rozsudku Krajského soudu v Praze. Podle jejího názoru je zřejmé, že
obvinění věděli, že se na trestné činnosti podílí minimálně nejen osoby, které
opatřily složenky padělanými podacími znaky, ale i osoby, které vyplní poštovní
poukázky a ten, kdo je vloží do přepravy. Bylo jim známo, že musel být založen
i účet, na který jsou neproplacené částky poukazovány a vybírány osobou, která
z takto získaných prostředků vyplácí přislíbené odměny včetně toho, že osoby,
které disponují s vylákanými penězi patří k vyšším článkům řízení. Skutkové
zjištění o vědomé kooperaci popsané v rozsudečném výroku a organizační
struktura při páchání této trestné činnosti dostatečně vystihuje podmínky pro
právní posouzení jejich jednání jako organizované skupiny a směřující ke
způsobení značné škody, přičemž je pokryto úmyslem ve formě § 4 písm. b) tr.
zák. Z popisu skutku vyplývá, že se obvinění ve společném úmyslu připojili k
trestné činnosti dalších osob a jejich vědomým společným cílem bylo
prostřednictvím padělaných poštovních poukázek nechat připsat na účty z majetku
České pošty, s. p., neproplacené částky. Soud učinil i potřebná zjištění k
subjektivní stránce trestné činnosti obviněných. Průběh i konečný výsledek
nebyl závislý na jejich vůli, ale na odhalení trestné činnosti pracovníky
pošty. Proto bylo jednání obviněných posouzeno jako bezprostředně směřující k
dokonání trestného činu.
K dalším námitkám dovolatelů státní zástupkyně
podotkla, že podle odpovídající konstantní judikatury, nemusí být osoba uvedená
v omyl totožná s osobou trestným činem podvodu poškozenou. Skutková podstata
trestného činu podle § 250 tr. zák. předpokládá, že majetkovou dispozici, v
jejímž důsledku dojde ke škodě na cizím majetku a k obohacení pachatele či jiné
osoby, učiní osoba jednající v omylu. Každá dispozice provedená zaměstnancem
pošty na základě padělaných a neproplacených peněžních poukázek, kterou byly
finanční prostředky vyvedeny z majetku České pošty, s. p., jejich připsáním na
účty na nich uvedených, je majetkovou dispozicí provedenou v omylu, přičemž
tito zaměstnanci pošty jsou osobami, jež pachatelé přímo uvedli v omyl.
V
části dovolání, v níž oba obvinění namítli důkazní nepodloženost přisouzeného
skutkového stavu věci, byly podle státní zástupkyně uplatněny vady skutkové,
které nelze podle výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
přezkoumávat. Zdůraznila, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou správná a
odpovídají hlediskům § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Není možno akceptovat ani výhrady
ohledně správnosti hmotně právního posouzení skutku, ke zjištění výše hrozící
škody a podmínek právního posouzení jako jednání organizované skupiny. Závěrem
vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. K. a P. M. odmítl jako zjevně
neopodstatněná a rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Obviněný R. K. v dovolání konstatoval, že jeho jednání
nenaplňuje znaky trestného činu. Z výpovědí svědků vyplývá, že vůbec nevěděl o
tom, že obvinění nějakou trestnou činnost páchají a jakým způsobem. Nebylo mu
známo, k čemu mají poštovní poukázky sloužit, neobdržel a ani neměl slíbenou
žádnou finanční odměnu. I z výpovědi P. P. je zřejmé, že s trestnou činností
neměl nic společného ani z ní neplyne, že by podle jeho pokynů něco dělal nebo
zařizoval. Obviněný uvedl, že pouze s poštovními poukázkami, a to vyplacenými,
zasílal nějaké menší částky nějakým lidem. Z obviněných osob znal pouze J. K.,
svého bratrance, a poznal i P. P. Pokud prvně jmenovaný vypověděl, že v době,
kdy byl ve vazbě, dovolatel dělal podle pokynů P. P., co bylo třeba, tak
tvrzení se nezakládá na pravdě. Jde o ničím nepodloženou domněnku, která je v
rozporu s výpovědí obviněného P. P. Obviněný zdůraznil, že z jeho strany
nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr.
zák. včetně subjektivní a materiální stránky (nevěděl, k čemu poštovní poukázky
slouží, nepadělal je, jen řádně odeslal finanční částky a nikoho finančně
nepoškodil). V tomto smyslu podal i odvolání, které bylo vrchním soudem
zamítnuto bez řádného zdůvodnění. Již prvostupňový soud se nevypořádal s
podstatnou otázkou, zda se na trestné činnosti podílel vědomě, tedy s úmyslem
využít něčího omylu, respektive uvést někoho v omyl a získat tím pro sebe či
jiného obohacení. Podle obviněného není ve výrokové části rozsudku odůvodněno,
jak soud dospěl k závěru, že svoje jednání cíleně mířil ke spáchání trestného
činu, jímž byl uznán vinným. Rovněž se nevypořádal s výší škody, ačkoliv jej
odsoudil i podle § 250 odst. 4 tr. zák.
S odkazem na zmíněné skutečnosti
obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve vztahu k jeho osobě napadený
rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek prvostupňového soudu včetně
rozhodnutí obsahově navazujících a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně NSZ ve
vyjádření k mimořádnému opravnému prostředku uvedla, že okolnosti popsané pod
bodem 1 G) až K) ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
jsou dostatečné pro závěr, že obviněný musel vědět, že se na trestné činnosti
podílí minimálně osoby, které ho zjednaly (spoluobvinění J. K. a P. J.), jež
jeho činnost řídily, dávaly mu pokyn pro potřebnou obměnu údajů na poštovních
poukázkách a jeho činnost kontrolovaly. Také musel předpokládat existenci
dalších osob, minimálně těch, které jednotlivé účty zakládaly. Závěr o
subjektivní stránce trestného činu vybudoval soud na zjištění, že se obviněný,
veden společným úmyslem, připojil k trestné činnosti dalších osob, jejichž
společným cílem bylo, prostřednictvím padělaných poštovních poukázek připsat na
účty, za tím účelem zřízené, neproplacené částky z majetku České pošty, s. p. V
rámci dělby úkolů obviněný učinil pro dosažení tohoto cíle vše, co od něj
spoluobvinění požadovali a co bylo k jeho dosažení třeba. Pokud soud vzal za
prokázané, že obviněný byl srozuměn s tím, že na základě jeho jednání a
společně s dalšími osobami budou na základě vyplněných poukázek odčerpány větší
objemy finančních prostředků z majetku České pošty, s. p., je dostatečně pokryt
jeho úmysl k výši způsobené škody formou zavinění podle § 4 tr. zák. Podle názoru státní zástupkyně jsou námitky, jež se týkají nesprávné právní
kvalifikace skutku, zjevně neopodstatněné a s nimi se soudy obou stupňů
náležitě vypořádaly. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§
265r odst. 1 písm. a) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr.
ř.) předně shledal, že dovolání obviněných O. H., J. J., A. Z., T. L., P. K.,
P. M. a R. K. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla
podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.]. Nutno
ale poznamenat, že není možné přihlížet k vlastnoručnímu podání obviněného J.
J., neboť podle § 265d odst. 2 věty první tr. ř. platí, že obviněný může
dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce.
Jelikož se v dovolacím řízení
napadená pravomocná rozhodnutí přezkoumávají z hlediska skutkových zjištění,
která soudy učinily na podkladě provedených a zhodnocených důkazů, tak se nelze
zabývat podáním obviněného P. K., jímž předložil čestné prohlášení odsouzeného
M. R. ze dne 20. 11. 2006. Nejvyšší soud však považuje za potřebné strany
dovolacího řízení upozornit, že tato písemnost by mohla být důvodem k podání
návrhu na obnovu řízení (ustanovení § 277 a násl. tr. ř.), který mohou u soudu
prvního stupně – Krajského soudu v Praze (posuzoval by, zda jsou splněny
podmínky obnovy podle ustanovení § 278 tr. ř.) učinit osoby uvedené v § 280 tr.
ř. (vedle obviněného mimo jiné i státní zástupce).
Protože dovolání je možné
podat pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda
obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě,
pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor
vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp.
zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v
dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při
hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného
skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na
tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního
posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obvinění O. H. a J. J. uplatňují v
mimořádném opravném prostředku námitky, které jimi deklarovaný dovolací důvod a
ani žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání
obvinění popírají, že se zúčastnili na trestné činnosti, kterou byli shledáni
vinnými. Tvrdí, že tato skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána.
Obviněný O. H. nesouhlasí s výpověďmi spoluobviněných a svědka D., jež se
týkaly podílu jeho osoby na trestné činnosti. Vznáší výhrady i ohledně
zákonnosti přípravného řízení. Obviněný J. J. vytýká, že výpovědi v přípravném
řízení učinil pod určitým psychickým nátlakem a byly soudy též chybně
vyhodnoceny. Nebylo prokázáno, jaké poukázky, v jaké hodnotě a jakým způsobem
měl do poštovní přepravy vhodit. Rovněž uvádí svoji verzi události. Dovolací
soud považuje za potřebné zdůraznit, že všechny tyto námitky, které jsou v
mimořádném opravném prostředku oběma obviněnými podrobněji rozvedeny, primárně
směřují do správnosti a úplnosti skutkových zjištění, hodnocení ve věci
provedených důkazů i zákonnosti přípravného řízení, přičemž z tvrzených
procesních nedostatků až následně dovolatelé dovozují vady podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (absenci objektivní a především subjektivní
stránky trestného činu, jímž byli uznáni vinnými). Jak však již bylo výše
konstatováno, v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí
přezkoumávat. Za irelevantní je nutno považovat též výtku obviněného O. H.
(byla vznesena i některými dalšími obviněnými), že jiné osoby, jež se na
trestné činnosti prokazatelně podílely, nebyly trestně stíhány a v řízení
vystupovaly jako svědci. Lze připomenout, že závěr o tom, zda je u obviněné
osoby dáno zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky každého trestného
činu) a v jaké formě (§ 4 a § 5 tr. zák.), je sice závěrem právním, který se
ale musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného
dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. V
posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující
zjištění, podle něhož obvinění spáchali předmětné skutky tak, jak jsou popsány
ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu a rozvedeny v jeho odůvodnění.
V dovolání obvinění O. H. a J. J. nenamítají, že tyto skutky, s nimiž se
ztotožnil i odvolací soud, byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by
rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jejich
výhrady směřují výlučně proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě
Krajský soud v Praze (následně i Vrchní soud v Praze) učinil právní závěr, že
svým jednáním obvinění O. H. [v bodě 1 C)] a J. J. [v bodech 1 D), E), F)]
spáchali trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný,
dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., a to včetně naplnění jeho subjektivní stránky – úmyslného
zavinění.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s
ustanovením § 265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku
odkázat na ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř.,
o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a
právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je
vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé
jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako
dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně dovolání
obviněných O. H. a J. J.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněných O. H. a J. J. odmítl, neboť
byla podána z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.
Rovněž obvinění
A. Z., T. L., P. K., P. M. a R. K. vznesli v podstatné části svých dovolání
námitky, které uplatněný a ani žádný další důvod dovolání nenaplňují. Předně
jde o tvrzení, kterým obviněný A. Z. odmítá jakoukoliv účast na jednání pod
body 1 L), M), jak je uvedeno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně
a obviněný T. L. pod bodem 1 G) výrokové části téhož rozhodnutí s tím, že
jednání nebyla provedenými důkazy prokázána. Dále se jedná o námitky obviněných
P. K. a P. M. spočívající v tom, že v průběhu přípravného řízení mělo docházet
k porušování trestního řádu v jejich neprospěch, jež nebylo napraveno. Oba
jmenovaní rovněž vytýkají, že rozsudek neobsahuje úplná skutková zjištění a
konkrétní podíl jednotlivých obviněných na trestné činnosti včetně způsobu
jejího provedení tak, aby nebyly skutky zaměnitelné s jinými. Podle jejich
názoru nebylo prokázáno, že by se na trestné činnosti podíleli. Za nepravdivé
označují tvrzení soudů obou stupňů, že k dokonání trestné činnosti nedošlo z
důvodu včasného zásahu policie. Obviněný R. K. uvádí, že nevěděl, k čemu mají
poštovní poukázky sloužit, nepadělal je, jen řádně zasílal nějaké menší částky
nějakým lidem. Neobdržel a ani neměl slíbenou žádnou finanční odměnu. Proto
nemohl jednat v úmyslu vyvolat nebo využít něčí omyl a získat pro sebe nebo
někoho jiného majetkový prospěch. Též vyjadřuje nesouhlas s tím, jak byly
posuzovány výpovědi spoluobviněných P. P. a J. K. Podle Nejvyššího soudu
obvinění prostřednictvím konstatovaných námitek, které jsou v jednotlivých
dovoláních zevrubněji popsány, nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily provedené
důkazy, jaké skutečnosti z nich vyvodily či zmiňují další procesní nedostatky,
popřípadě prezentují svoji verzi události. Jak již bylo řečeno, ve vytýkaném
směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Obvinění A.
Z., T. L., P. K., P. M. a R. K. však v mimořádném opravném prostředku uplatnili
i námitky (budou popsaný níže), jež dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. obsahově naplňují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní
rozhodnutí vykazují obviněnými tvrzené právní vady.
V dovolání obvinění P. K.
a P. M. vytýkají, že z jejich jednání nelze dovodit naplnění trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8
odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Tvrdí, že zejména nebyla naplněna jeho objektivní stránka (nebylo zkoumáno,
která z fyzických osob jednajících jménem právnické osoby – České pošty, s. p.,
byla konkrétně uvedena jejich jednáním v omyl) ani zákonné znaky spáchání činu
v rámci organizované skupiny. Namítají, že jejich jednání mohlo být (při jeho
hypotetickém připuštění) posouzeno pouze jako příprava trestného činu a že
došlo k zániku trestnosti ve smyslu § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Obviněný A.
Z. uvádí, že skutek, jímž byl uznán vinným, nevykazuje zákonné znaky
trestného činu, neboť absentuje především naplnění jeho subjektivní
stránky – úmyslného zavinění.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. a), b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí
podstatné skutečnosti, čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí jím
na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Téhož
trestného činu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a činem způsobí na cizím majetku
škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč a škodou velkého rozsahu škoda
dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. Zákon v § 9 odst. 2 tr. zák. stanoví,
že byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá
každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podle § 8
odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo. Podle § 4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán
úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným
porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že při uvedení někoho v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Využitím omylu
jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného v
příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo
jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, pokud neuvede při svém
podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro
rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně
známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných
podmínek. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti
žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat a může se týkat i
skutečností, které teprve mají nastat; pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Obohacením se rozumí neoprávněné
rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, přičemž
zákonný znak obohacení jiného je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo
skupiny osob (srov. rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). Škoda na cizím
majetku představuje jak zmenšení majetku (hodnotu, o kterou byl majetek
zmenšen), tak i ušlý zisk (hodnota, o kterou by jinak byl majetek oprávněně
zvětšen), přičemž musí být zjištěno, zda pachatel jednal v úmyslu způsobit jiné
osobě škodu, a to již v době, kdy se dopustil podvodného jednání. Organizovanou
skupinou se rozumí sdružení více osob (nejméně tří trestně odpovědných), v němž
je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost
se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje
pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost
pro společnost (srov. rozhodnutí č. 53/1976-II, č. 45/1985 Sb. rozh. tr.).
Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i
jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena skupiny nebo
výslovné přistoupení ke skupině. Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky
včlenil a aktivně se na její činnosti podílel.
Z popisu skutku, jak je uveden
ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze pod bodem 1, vyplývají k
jednání všech dvaceti čtyř obviněných včetně obviněných P. K., P. M., A. Z., T.
L. a R. K. výše citované skutečnosti, tj. že ve zjištěném období „na různých
místech ČR, v úmyslu získat finanční prostředky ke škodě České pošty, s. p.,
vyhotovili padělky poštovních poukázek typu A a C, které opatřili padělanými
znaky podacích pošt, kde na stranu odesílatele uvedli náhodně vybrané fyzické
nebo právnické osoby bez jejich vědomí, bez vplacení je vložili do poštovní
přepravy, přičemž finanční částky zde uvedené směřovaly na účty u peněžních
ústavů, nebo do poštovních přihrádek předem pro tento účel zřízených, nebo k
tomuto účelu využitých…“. Současně je v rozsudečném výroku pod body A) až M)
specifikováno, o jaké typy poštovních poukázek se jednalo, jakým padělaným
datem a razítkem podací pošty byly opatřeny, jaká konkrétní peněžní částka a na
jaký účet či poštovní přihrádku u některého z finančních ústavů byla jimi
zasílána. Rovněž je z popisu jednotlivých dílčích útoků skutku zřejmé, zda
finanční prostředky byly vyzvednuty a v jaké výši, případně proč se tak
nestalo.
V odůvodnění rozsudku na str. 66 Krajský soud v Praze k dílčímu
skutku pod bodem 1 L) výroku o vině mimo jiné konstatoval: „…této fáze jednání
se účastnili minimálně M. R., A. Z., P. M. a P. K., kteří oslovili obžalovaného
J. K. se žádostí, aby jim poskytl účet, na který budou převáděny padělanými
poštovními poukázkami peněžní prostředky. Obžalovaný J. K. svůj úkol splnil a
obžalovaní pak vyhotovili a vložili do poštovní přepravy padělky poštovních
poukázek.“ Platby byly směrovány na tři účty výše zmíněné, založené
spoluobviněným J. K. a České poště, s. p., škoda v celkové výši 753.954,00 Kč
nevznikla, neboť jednání obviněných bylo odhaleno a k připsání finančních
prostředků na účty nedošlo. Pokud jde o dílčí skutek pod bodem 1 M)
rozsudečného výroku, tak prvostupňový soud v odůvodnění rozhodnutí na str. 68
až 69 uvedl: „Tatáž skupina pachatelů složená z obžalovaných M. R., A. Z., P.
M. a P. K. oslovila prostřednictvím T. Č. a P. B. obžalované D. T. a M. E.,
přičemž úkolem D. T. bylo založení účtů jménem společnosti T., jejímž byl
jediným jednatelem a společníkem, u peněžních ústavů, na které budou směrovány
padělanými poštovními poukázkami finanční prostředky. K dispozici s prostředky
na těchto účtech zmocnil následně obžalovaný T. obžalovaného E., jehož úkolem
bylo tyto peníze z účtů následně vybrat a předat je pachatelům hlavním, a to
opět prostřednictvím svědka B., T. Č., D. K. a dalších neztotožněných osob.“ Do
poštovní přepravy byly vloženy poštovní poukázky a platby na nich směřovaly na
čtyři účty shora popsané, založené spoluobviněným D. T., ke kterým měl
dispoziční právo rovněž spoluobviněný M. E. a České poště, s. p., škoda v
celkové výši 3.038.868,00 Kč nevznikla, neboť jednání obviněných bylo odhaleno
a k připsání finančních prostředků na účty nedošlo.
Podle názoru Nejvyššího
soudu nepostupoval Krajský soud v Praze (následně v odvolacím řízení i Vrchní
soud v Praze) v rozporu s trestním zákonem, když zjištěné jednání obviněných P.
K., P. M. a A. Z. pod body 1 L), M) výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. ve stadiu
pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák. Obvinění se společným jednáním dopustili jednání nebezpečného pro
společnost, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku
sebe a jiného obohatili tím, že jiného uvedenou v omyl, činem způsobí na cizím
majetku značnou škodu a činu se dopustili jako členové organizované skupiny.
Jestliže se obvinění podíleli na popsané činnosti, přičemž k připsání peněz na
příslušné účty nedošlo pouze z důvodu jejího odhalení, tak je zjevné, že
učinili vše potřebné k dokonání trestného činu. Šlo tudíž o tzv. ukončený pokus
trestného činu.
Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo
neznalostí všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu
(resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci
oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem
právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh.
tr.). Právnické osoby mohou právní úkony činit jen prostřednictvím svých
orgánů, pracovníků, členů nebo zástupců (viz. zejména ustanovení § 20, § 22 a
násl. obč. zák. a § 13 až § 16 obch. zák.). Právnická osoba jedná navenek v
omylu, jestliže je uveden v omyl její statutární orgán, resp. člen jejího
kolektivního statutárního orgánu, jiný pracovník, člen nebo zástupce. Jde o
fyzickou osobu, která je nebo by byla, v dané věci oprávněna učinit příslušný
právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím
zastoupení.
Jednání obviněných P. K. a P. M. (i A. Z.), jak je popsáno ve
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, sice nevystihuje z hlediska
objektivní stránky skutečnost, koho měli – jako fyzickou osobu – uvést v omyl,
aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatili. Tato okolnost však
jednoznačně plyne z provedených důkazů. Předně z výpovědi svědkyně H. S.,
vedoucí odboru České pošty, s. p., která u hlavního líčení popsala cestu
poštovních poukázek v daném období, vyplývá, že připisování na účet
jednotlivých finančních ústavů prováděly fyzické osoby, tj. zaměstnanci
poškozené organizace (č. l. 1448 až 1451 spisu). Toto potvrdila i svědkyně J.
B., která před soudem mimo jiné vypověděla, že pracovala na České poště, s. p.,
a pořizovala data z poštovních poukázek. Současně konstatovala: „…tyto poštovní
poukázky jsem připisovala na účty u bank. V případě, že bych zadala neplatné
číslo účtu, tak by mě program dále nepustil…“ (č. l. 1447 spisu). Rovněž
svědkyně J. R., zaměstnankyně České pošty, s. p., u hlavního líčení uvedla, že
pracovala ve výpočetním centru. Poštovní poukázky dostali v brašinkách z
jednotlivých pošt, v noci je otevřeli, vytřídili podle bank a čísla účtů a
následně se „data zadala po počítače, a poté se vytvořil hromadný příkaz k
úhradě“. Též vypověděla: „My jsme jednu padělanou poukázku odhalili…“ (vše na
č. l. 1447 spisu). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že každá majetková dispozice
provedená pracovníkem pošty na základě padělaných a neproplacených peněžních
poukázek, kterou by byly finanční prostředky vyvedeny z majetku České pošty, s.
p., a to jejich připsáním na účty na nich uvedené, by byla majetkovou dispozicí
provedenou v omylu, který obvinění přivodili. Zmíněná nepřesnost v popisu
skutku proto není důvodem, aby jeho právní posouzení nemohlo obstát.
V činu
obviněných P. K. a P. M. nelze spatřovat přípravu k trestnému činu podle § 7
odst. 1 tr. zák. a nutno odmítnout i názor naznačený v dovoláních o zániku
trestnosti přípravy u jejich osob podle § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. (tj. že
pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného
činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknuté přípravy). Jak již bylo řečeno, jednání obviněných především
překročilo stadium přípravy a dále žádná skutková okolnost nesvědčila, že
dobrovolně upustili od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a
odstranili nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z
podniknutého pokusu, aby mohlo být případně naplněno ustanovení § 8 odst. 3
písm. a) tr. zák., jež pojednává o zániku trestnosti pokusu trestného činu. K
dokonání trestného činu nedošlo pouze v důsledku skutečností na jejich vůli
zcela nezávislých.
Nutno též připomenout, že k naplnění spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili
na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v
podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních
pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém
celku trestné jednání. Rovněž není možno akceptovat výhrady obviněných ohledně
použití kvalifikované skutkové podstaty na jejich jednání – ustanovení § 250
odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Ze skutkových zjištění vyplývá dělba úkolů mezi
jednotlivými pachateli, jejich činnost se vyznačovala určitou plánovitostí a
zjevnou koordinovaností, což zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného provedení
trestného činu a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Současně i škoda,
která v důsledku jejich podvodného jednání hrozila, naplňovala znak značné
škody ve smyslu ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. Taktéž byly splněny podmínky
zakotvené v § 88 odst. 1 tr. zák. Okolnosti, že obvinění čin spáchali jako
členové organizované skupiny a že reálně hrozilo způsobení nejen značné škody
(nejméně 500.000,- Kč), ale značné škody několikanásobně vyšší (celkem
3.792.822,- Kč), pro svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti
trestného činu pro společnost, byť v daném případě nedošlo k jeho dokonání.
Z
hlediska subjektivní stránky Krajský soud v Praze shledal v jednání obviněných
P. K., P. M. a A. Z. přímý úmysl podle § 4 písm. a) tr. zák. (str. 150
rozsudku). Obvinění věděli, jakým způsobem má být poškozena Česká pošta, s. p.,
tj. že peníze budou prostřednictvím padělků poštovních poukázek směrovány na
účty založené ostatními pachateli a škodlivý následek chtěli způsobit, neboť
podvodné získání peněz bylo jejich cílem.
S poukazem na popsané skutečnosti
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných P. K.,
P. M. a A. Z. odmítl jako zjevně neopodstatněná.
V mimořádném opravném
prostředku obviněný T. L. tvrdí, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. z hlediska objektivní a
zejména subjektivní stránky. Za chybný označuje závěr soudů o zaviněném
způsobení škody i její výše a o naplnění kvalifikované skutkové podstaty daného
trestného činu, neboť podle jeho mínění se soudy nevypořádaly s ustanovením §
88 odst. 1 tr. zák. Taktéž nesouhlasí s právním závěrem, že se trestné
činnosti dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Rovněž
obviněný R. K. v dovolání vznáší výhrady k subjektivní stránce trestného činu,
jímž byl uznán vinným. Prvostupňový soud se nevypořádal ani s výší škody,
ačkoliv jej odsoudil i podle § 250 odst. 4 tr. zák.
Z odůvodnění rozsudku
Krajského soudu v Praze k dílčímu skutku pod bodem 1 G) rozsudečného výroku o
vině vyplývá, že na počátku roku 1997 obviněný P. P. pod vedením obviněného M.
R. vešel prostřednictvím obviněného E. Č. ve spojení se skupinou pražských
“podnikatelů“, kteří byli představováni JUDr. M., Ing. R., P. V., svědky M. a
V., ale i dalšími osobami. Tyto osoby měly za úkol poskytnout účty u peněžních
ústavů založené jménem právnických osob, na které by byly směřovány finanční
prostředky padělanými poštovními poukázkami jako v předešlých případech.
Prvostupňový soud rovněž uvedl: „Touto skupinou byli kontaktováni obžalovaný T.
L. a svědek M. M., přičemž obžalovaný T. L. poskytl k tomuto účelu svůj účet
založený u pobočky F., a. s., jménem společnosti K., s. r. o. Úkolem “moravské
skupiny“ pachatelů, kterou řídil M. R. a P. P., bylo zajistit vyhotovení
padělků poštovních poukázek a jejich vložení do poštovní přepravy. Na
organizaci této části se pak kromě obžalovaných R. a P. podíleli i obžalovaní
J. K., R. K., P. J., již zemřelí L. M. a P. I., a bezpochyby i další dosud
neztotožněné osoby. J. K. se na přípravách této akce podílel do 12. 3. 1997,
kdy byl vzat do vazby. Spojnicí mezi “pražskou skupinou“ a “moravskou
skupinou“ byl obžalovaný E. Č. Tato “moravská skupina“ pachatelů, kterou
představovali obžalovaní R., P., J. K., R. K., J. a již zemřelí P. I. a L. M.
vyhotovila a vpravila do poštovní přepravy padělky poštovních
poukázek“ (současně byla provedena jejich specifikace včetně finančních částek,
které byly na účet obviněného T. L. zasílány a připsány, přičemž částka na účtu
byla zajištěna Policií ČR). Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí rovněž
v podrobnostech popsal, jak následně probíhala trestná činnost pod body 1 H) až
K) rozsudečného výroku o vině, na které se opět – již zmíněným způsobem –
podílel i obviněný R. K.; v těchto případech k připsání peněz na účty nedošlo,
neboť jednání obviněných bylo odhaleno (vše na str. 56 až 66 rozsudku).
Podle
Nejvyššího soudu naplňuje Krajským soudem v Praze ve výroku o vině napadeného
rozsudku zjištěné a v jeho odůvodnění rozvedené jednání obviněného T. L. [bod 1
G)] zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák.
spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a jednání obviněného
R. K. [body 1 H) až K)] zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst.
1, 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Protože trestná
činnost byla spáchána obdobným způsobem jako v předešlém případě, lze ohledně
osoby, která byla nebo měla být uvedena v omyl, plně odkázat na výše rozvedenou
argumentaci.
Jelikož obviněný T. L. věděl, k jakému účelu poskytl svůj účet u
finančního ústavu, na který byly následně prostřednictvím dvanácti padělaných
poštovních poukázek zaslány a připsány finanční částky v celkové výši
21.400.000,- Kč, tak se zjevně podílel na podvodné trestné činnosti shora
jmenovaných osob. Jeho jednání bylo článkem řetězu, bez něhož by ke spáchání
předmětného dílčího skutku prakticky nemohlo dojít. Prvostupňový soud oprávněně
zdůraznil, že trestná činnost byla dokonána již připsáním finančních prostředků
na účet, a nikoli až jejich případným výběrem z účtu, neboť v tento okamžik
byly plně odebrány z dispozice poškozeného, tj. České pošty, s. p. V činu
obviněného shledal nejméně nepřímý úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. Z
odůvodnění rozsudku vyplývá, že obviněný patřil k těm pachatelům, u kterých
sice nebylo prokázáno, že by věděli všechny podrobnosti o celé trestné
činnosti, avšak svým jednáním dali zcela nepochybně najevo, že jsou srozuměni
s majetkovým následkem podvodného činu pro poškozený subjekt (vše na str. 150
rozhodnutí soudu prvního stupně). I podle dovolacího soudu prokazuje učiněné
skutkové zjištění naplnění subjektivní stránky v činu obviněného, a to i z
hlediska výše způsobené škody. Spáchané jednání bylo objektivně a subjektivně
složkou protiprávního děje, na kterém se různým způsobem podílela řada osob,
tj. šlo spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
V případě obviněného R.
K. bylo zjištěno, že se zapojil do trestné činnosti spoluobviněných i dalších
osob, která spočívala ve vyhotovování padělků nevplacených poštovních poukázek
a jejich vložení do poštovní přepravy, jimiž byly na účty různých finančních
ústavů zasílány různé finanční částky. S ohledem na způsobenou škodu ve výši
21.400.000,- Kč [v bodě 1 G)], kdy připsáním na účet byly peníze zcela odňaty z
dispozice poškozeného subjektu a reálně hrozící škodu ve výši celkem
213.396.000,- Kč [v bodech 1 H) až K)], když v důsledku odhalení trestné
činnosti k připsání peněz na účty nedošlo, bylo jednání obviněného oprávněně
posouzeno jako předmětný trestný čin dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. V činu obviněného soud prvního stupně shledal přímý úmysl podle § 4 písm.
a) tr. zák. (str. 150 rozsudku), neboť patřil k pachatelům, kteří věděli, jakým
způsobem je poškozována Česká pošta, s. p., a škodlivý následek chtěli způsobit
(zjevným cílem bylo podvodné získání peněžních prostředků).
K jednání
obviněných T. L. a R. K. je nutno poznamenat, že z hlediska subjektivní stránky
postačuje k naplnění trestného činu podvodu, a to ohledně kvalifikované
skutkové podstaty podle § 250 odst. 4 tr. zák., tj. týkající se způsobení škody
velkého rozsahu, i zavinění z nedbalosti [srov. znění § 6 písm. a) tr. zák.]. S poukazem na výši
způsobené škody [v případě jednání obou obviněných pod bodem 1 G)], ale i
reálně hrozící škodu [u činů obviněného R. K. pod body 1 H) až K)], je zjevné,
že tyto okolnosti pro svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti
obviněnými spáchaného trestného činu pro společnost ve smyslu ustanovení § 88
odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných T. L. a R. K. odmítl jako zjevně
neopodstatněná. O všech podaných dovoláních bylo v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud
nerozhodoval o podnětu obviněného T. L. o přerušení výkonu rozhodnutí (trestu
odnětí svobody), který učinil v závěru dovolání. Podle § 265h odst. 3 tr. ř. je
osobou oprávněnou k podání návrhu na odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí
pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nebylo
proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, když předseda
senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k