6 Tdo 402/2024-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný L. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2023, č. j. 2 To 29/2023-306, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. D. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2023, č. j. 54 T 2/2023-206 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil společně s dalšími tím, že (stručně shrnuto):
v návaznosti na plán odsouzeného P. M. na zmocnění se vlajek fanoušků Slezský FC Opava ze strany fanoušků FC Baník Ostrava, který v sobě – s ohledem na nevraživé vztahy fanoušků obou klubů a hodnotu vlajek jakožto základních symbolů demonstrujících sounáležitost s klubem – nutně zahrnoval prvek fyzické síly vyvinuté vůči fanouškům SFC Opava či alespoň vyvolání strachu z jejich okamžitého napadení a který byl zosnován s ohledem na blížící se slezské derby v rámci 1. Fortuna fotbalové ligy mezi celky Slezský FC Opava a FC Baník Ostrava plánovaný na 11. 11. 2018 s vědomím toho, že klub SFC Opava z důvodu probíhající rekonstrukce fotbalového stadionu v Opavě hraje své domácí zápasy na pronajatém Městském fotbalovém stadionu v Brně na ul. Srbská č. 47a, přičemž plán spočíval v tom, že skupina osob zformovaná z chuligánů FC Baník Ostrava podle instrukcí předávaných prostřednictvím osoby, jež při přípravné akci ze dne 22. 9. 2018 užívala mobilní telefon IMEI: XY, zajistí na v návaznosti na předchozí monitoring domluveném místě vytvoření překážky v silničním provozu fingováním výměny kola na jednom z vozidel, zablokuje z obou směrů dalšími vozidly vozidlo fanoušků SFC Opava převážející vlajky a nakonec dojde k agresivnímu náběhu maskovaných osob na vozidlo s fanoušky SFC Opava se zmocněním se převážených vlajek,
dne 7. 10. 2018 po mobilizaci spřízněných osob svolných k násilným akcím vůči fanouškům rivalitních klubů po hromadné výzvě o srazu na 17. hodinu v objektu XY na ul. XY XY v Ostravě v mezidobí v průběhu fotbalového utkání mezi SFC Opava a Bohemians Praha 1905 se na sraz k objektu XY začaly sjíždět a scházet osoby dříve mobilizované a již také vybavené kuklami na maskování obličeje, a jehož se účastnil mezi dalšími i obviněný L. D. a na němž byli za účasti osoby disponující SIM kartou úč. č. XY informováni o tom, že pojedou na akci, při které se zmocní vlajek sledovaných fanoušků SFC Opava při jejich návratu z Brna, a to po zablokování jejich vozidla, načež po ukončení zmíněného utkání v Brně, krátce po 17.
hodině, tito účastníci, mezi nimiž byl i obviněný, včetně držitele SIM karty úč. č. XY, za využití vozidel zn. Renault Megane, RZ XY, zn. Škoda Felicia, RZ XY, zn. Škoda Superb, RZ XY, zn. Peugeot 307, RZ XY, zn. Škoda Octavia, RZ XY, a zn. Audi A6, RZ XY, vyjeli na místo vzdálené několik set metrů od místa plánovaného přepadu v obci XY, na něž dorazili kolem 17:40 hodin a na němž došlo k rozdělení rolí od fingování defektu na vozidle, přes zaujetí pozic vozidel, po odklizení výstražného trojúhelníku užitého při aranžmá místa činu, kdy osoba disponující SIM kartou úč. č. XY byla po celou dobu v průběžném kontaktu s odsouzenými P.
M. a J. L., s nimiž si vyměňovala informace o aktuálním dění v jejich okolí nevyjímaje informace o pozici sledovaného vozidla a uložených batozích s vlajkami v jeho zavazadlovém prostoru, přičemž s blížícím se sledovaným vozidlem se celá skupina kolem uživatele SIM karty úč. č. XY přesunula na místo jeho plánovaného zastavení s tím, že za účelem zastavení sledovaného vozidla či alespoň jeho zpomalení odstavili automobil zn. Škoda Felicia, RZ XY, již odsouzeného R. Ž. v XY na silnici č. XY v jízdním pruhu pro vozidla jedoucí ve směru od XY na XY na úseku mezi křižovatkami s komunikací do obce XY a s komunikací vedoucí do centra XY, a to za současného umístění výstražného trojúhelníku jen několik málo metrů za něj, vytažení rezervního kola a fingování výměny kola, v dalších dvou vozidlech vyčkávali v křižovatce před odstaveným vozidlem a v dalších třech vozidlech v křižovatce za ním, kdy před příjezdem sledovaného vozidla se maskovali nasazením kukel na hlavu a někteří se navíc ozbrojili předměty způsobilými pro psychický nátlak a pro zjednání si přístupu do interiéru vozidla.
Po příjezdu sledovaného automobilu v 18:43 hodin na místo činu v důsledku překážky vytvořené automobilem s fingovaným defektem musel jeden z poškozených vozidlo zastavit, kdy bezprostředně za ním zastavil své vozidlo již odsouzený T. S. a současně z vedlejších komunikací vyjelo ostatních pět vozidel obsazených osobami účastnícími se předtím srazu u objektu XY a zcela z obou stran sledované vozidlo zablokovali, načež z vozidel vyskočili s kuklami na hlavách a někteří s různými předměty v rukou, běželi k automobilu s fanoušky SFC Opava, které za současného bušení a kopání do auta vyzývali k vydání vlajek, přičemž když ti na jejich výzvy a agresi ihned nereagovali a seděli v uzamčeném vozidle, ve snaze dostat se ke klíčům od vozidla a sjednat si tak přístup do jeho zavazadlového prostoru rozbili okno u řidiče, poškodili čelní okno i karoserii vozidla, ze zapalování vytáhli klíče, odemkli zavazadlový prostor a odcizili z něj batohy P.
V. a J. T. s vlajkami „OPAVÁCI“ a „OPAVA HOOLIGANS“ a „FANS KOMÁROV“ včetně osobních věcí a dokladů J. T. v jeho batohu uložených a dále megafon P. V., načež bez dalšího po sebrání výstražného trojúhelníku nasedli do aut a z místa odjeli, kdy poškozením osobního automobilu zn. Škoda Octavia, RZ XY, ve vlastnictví B. a.s., IČO XY, se sídlem XY XY, XY, způsobili hmotnou škodu ve výši 62 994 Kč.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný L. D. odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 76 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívající v zákazu vstupu na veškerá utkání fotbalového klubu FC Baník Ostrava a na veškerá utkání fotbalové reprezentace České republiky v trvání šesti roků.
3. Zmíněným rozsudkem bylo dále rozhodnuto také o vině a trestu obviněných P. H., L. L. a M. S.
4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný L. D. a dále i obvinění P. H. a L. L. Na podkladě odvolání obviněného L. L. Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 2 To 29/2023-306 (dále též jen „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu ohledně obviněného L. L. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu tohoto obviněného. Dále podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných P. H. a L. D.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Připomněl, že soudy obou stupňů učinily zjištění, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku jak obecně, tak ani v rámci konkrétního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v souvislosti s jeho prohlášením viny. Vrchní soud v Olomouci má dále za to, že u něho nelze dovodit splnění všech podmínek pro mimořádné snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby jak z hlediska jeho poměrů, tak ani z pohledu charakteru a způsobu spáchání žalovaných trestných činů.
7. Vrchní soud v Olomouci přitom ve vztahu k ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku požaduje splnění tří podmínek, které musí být naplněny kumulativně. První podmínkou je prohlášení viny pachatele a přijetí tohoto prohlášení soudem. Ta byla podle vrchního soudu nepochybně splněna. Druhou a třetí podmínkou je podle vrchního soudu „skutečnost, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání vzhledem k poměrům na jeho straně a povaze jím spáchané trestné činnosti (zde jde v podstatě o podmínky uvedené již v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku). Zohledňuje se zde zejména význam prohlášení viny pachatele pro objasnění trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní řízení. Tento význam musí být podstatný. Pokud jde o poměry na straně pachatele, je třeba posoudit zejména skutečnost, do jaké míry poměry na jeho straně ovlivnily páchání trestné činnosti, je třeba vzít v úvahu i všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry na jeho straně, přičemž lze přihlédnout v tomto směru i k existenci více významných polehčujících okolností při nedostatku okolností přitěžujících. Pokud pak jde o povahu trestné činnosti, je třeba posoudit zejména závažnost spáchaných trestných činů, intenzitu naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat spáchaných trestných činů, je nutno v tomto ohledu i z hlediska poměrů na straně pachatele vzít v úvahu i případnou recidivu jeho trestné činnosti a z ní pak následně dovodit i možnost nápravy pachatele v souvislosti s možným mimořádným snížením ukládaného trestu odnětí svobody“.
8. Vzhledem k výše uvedenému má obviněný za to, že nejen první, ale i druhou a třetí podmínku pro mimořádné snížení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby tak, jak je definoval Vrchní soud v Olomouci, splnil. Dále předestřel, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, podle níž se dovolatel v zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití § 58 tr. zákoníku pod dolní hranicí trestní sazby, neboť uvedené nemůže založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na druhou stranu doplnil, že tento názor Nejvyššího soudu byl zpochybněn v některých jeho jiných rozhodnutích (konkrétně uvedl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007), která připustila použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že v § 58 tr. zákoníku jde z hlediska jeho vymezení o hmotněprávní ustanovení, které lze podřadit pod „jiné nesprávné
9. Obviněný proto uzavřel, že s ohledem na jmenované rozdílné názory Nejvyššího soudu by mělo být jeho dovolání vyhodnoceno jako přípustné, neboť opačné rozhodnutí by mu fakticky znemožnilo využít mimořádný opravný prostředek.
10. Nakonec doplnil, že ve svém dovolání nenamítá pouhou nepřiměřenost uloženého trestu, ale jeho dovolací námitky směřují i proti nesprávnému závěru soudů obou stupňů o nesplnění všech výše jmenovaných podmínek umožňujících mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, přičemž tento nesprávný závěr vedl k uložení trestu, který rozhodně nelze označit jako přiměřený.
11. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že přesto, že si je obviněný vědom judikatury Nejvyššího soudu, překvapivě neargumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23. Ohledně samotného výroku o trestu upozornil, že soudem prvního stupně byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, tedy na samotné dolní hranici trestní sazby. Soud prvního stupně přitom popsal důvody uložení takového trestu v bodech 47. – 50. odůvodnění jeho rozhodnutí. Soud odvolací se s těmito úvahami ztotožnil, což vyložil v argumentaci k tvrzené přísnosti uloženého trestu v bodech 9. – 12. odůvodnění jeho rozsudku, proti němuž nyní směřuje dovolání obviněného. Vzhledem k samotnému dovolání potom státní zástupce konstatoval, že dovolatel se ve své podstatě domáhá toho, aby byla v dovolacím řízení posouzena přiměřenost jemu uloženého trestu, přičemž z jednoho usnesení Nejvyššího soudu z roku 2007 dovozuje, že nesnížení trestu cestou § 58 tr. zákoníku může založit některý z dovolacích důvodů.
13. Státní zástupce dále sdělil, že obsáhlá a ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, podle které námitka nepoužití fakultativních alternativ mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku nemůže založit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., byla narušena pouze výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, který obsahuje stanovisko opačné, nikoliv však jednotné. Nejvyšší soud navíc i po vydání tohoto nálezu na své předchozí judikatuře trvá. Státní zástupce proto připomenul, jak se vyvíjela judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu, týkající se tohoto problému, za posledních 16 let (tedy až po zmíněném usnesení z 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007), přičemž poukázal na řadu rozhodnutí, která podporují závěr, že se v daném případě o dovolací důvod nejedná.
14. Nad to pak předestřel také množství judikatury týkající se posuzování trestů v dovolacím řízení a zásady proporcionality trestních sankcí. Ohledně posuzování trestů uzavřel, že přiměřenost trestu by mohl dovolací soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem sp. zn. II. ÚS 492/2017, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Stran té však bylo v judikovaných věcech dovozováno její porušení velmi restriktivně, s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry odsouzeného.
15. Závěrem státní zástupce uvedl, že z hlediska dovolání považuje za podstatné, že dovolatel v žádné části svého dovolání neargumentuje tím, že by snad byl jemu uložený trest v rozporu s uvedenou zásadou proporcionality trestních sankcí, případně že by se snad jednalo o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, když poukázal pouze na to, že podmínky pro mimořádné snížení trestu podle § 58 trestního zákoníku splnil a trest mu přesto takto snížen nebyl. Proto podle státního zástupce nezbývá než konstatovat, že dovolání obviněného neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, přičemž ani nic nenasvědčuje tomu, že by snad byl uložený trest nespravedlivý nebo dokonce extrémně nespravedlivý ve smyslu zásady proporcionality trestních sankcí.
16. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Zároveň podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Obviněný dále Nejvyššímu soudu zaslal repliku k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, ve které vyjádřil nesouhlas s některými závěry státního zástupce. Uvedl, že nesouhlasí především s tvrzením, že „dovolatel v žádné části svého dovolání neargumentuje tím, že by snad jemu uložený trest v rozporu s uvedenou zásadou, případně že by se snad jednalo o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený“ či že „nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byl uložený trest nespravedlivý“, a to zejména z toho důvodu, že ve svém dovolání výslovně zmínil, že nesprávný závěr obou soudů vedl k uložení trestu, který rozhodně nelze označit jako přiměřený. Nakonec obviněný konstatoval, že je přesvědčen, že v dané věci došlo (mimo pochybení spočívajícího v závěru, že nesplnil všechny podmínky pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby) k porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí, neboť uložený trest je v rozporu s povahou a závažností trestného činu i se všemi dalšími relevantními hledisky, k nimž je třeba při ukládání trestu přihlížet.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. 2 To 29/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV. Posouzení dovolání
24. Obviněný ve svém dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., namítl jak nepřiměřenost uloženého trestu, tak nesprávnost závěrů soudů obou stupňů o nesplnění všech podmínek, které umožňují mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud mu však přisvědčit nemohl, a to z více důvodů.
25. Předně je třeba ve shodě se státním zástupcem uvést, že argumenty obviněného nespadají pod žádný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
26. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
27. V návaznosti na to je třeba konstatovat, že obviněný neuplatnil žádné vady, které by bylo možno v duchu citovaného judikátu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. Vzhledem k uvedenému je pak rovněž zřejmé, že jeho námitky nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř.
28. Obviněný se nedožaduje toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že mu trest byl uložen v „běžné“ zákonné trestní sazbě, když nebylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí.
29. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nicméně nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba, stejně jako tak učinil státní zástupce, připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo následně schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a na základě toho zde uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. V něm bylo výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.
30. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
31. V daných souvislostech lze ovšem poznamenat, že obviněný v rámci svého dovolání nenabídl žádné konkrétní argumenty, které by mohly vést k závěru o trestu extrémně přísném a zjevně nespravedlivém, neboť pouze uvádí, že nesouhlasí se závěry soudu prvního a druhého stupně a má za to, že v jeho případě byly splněny všechny podmínky zákonem stanovené pro mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, aniž by blíže popsal, co ho k těmto úvahám vede. Nesděluje tedy například ani to, proč by měly být závěry soudů obou stupňů nesprávné.
32. Za této situace postačí velmi stručně konstatovat, že vadou spočívající ve zjevné nepřiměřenosti a nespravedlnosti trestu uloženého dovolateli rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena nejsou. Jinak řečeno, tento trest nevybočuje z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu prezentovaným v napadeném rozhodnutí, jakož i s názorem soudu prvního stupně, že v tomto konkrétním případě mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nebylo namístě, a proto odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí a rozhodnutí soudu prvního stupně.
33. Postačí proto stručně připomenout následující podstatné okolnosti. Obviněný byl odsouzen za dva úmyslné trestné činy, přičemž trestní sazba stanovená na přísnější z nich [zvlášť závažný zločin loupeže § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku] činí pět až dvanáct let odnětí svobody. Již dříve byl přitom odsouzen za skutek motivovaný fotbalovým násilím (atakoval poškozeného, protože v jeho přítomnosti vyslovil název konkurenčního fotbalového klubu). K jeho předchozímu odsouzení sice nelze z důvodu jeho osvědčení přihlížet, lze jej však vzít v úvahu při hodnocení jeho osoby s tím závěrem, že jeho trestně právně relevantní jednání má výrazně gradující tendenci, když v projednávané věci jde především o zvlášť závažný zločin. Obviněný zjevně inklinuje k užívání násilí jako akceptovatelného prostředku chování. Skutku se dopustil po předchozí přípravě, promyšleným, zákeřným způsobem společně s vícero ozbrojenými spolupachateli. Se zřetelem k těmto okolnostem, byť obviněnému svědčí ku prospěchu prohlášení viny a některé polehčující okolnosti (doznání a formálně vzato vedení řádného života před spácháním činu), nutno učinit závěr vyjádřený explicitně v předcházejícím odstavci, tedy, že uložený trest nelze označit za zjevně nepřiměřený a nespravedlivý.
34. Nehledě na uvedené je pro úplnost třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy přitom soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Na podkladě těchto základních zásad trestního řízení soud prvního stupně postupoval i v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestů podle § 39 a násl. tr. zákoníku.
35. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou, která by naplňovala některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a současně jím ani nebyl uložen natolik nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý trest tak, aby byl takový postup v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou proporcionality trestních sankcí. Pokud soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích neshledaly důvody k aplikaci ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby) a své závěry patřičným způsobem odůvodnily, pak zde není prostor pro zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.
36. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který ovšem obviněný ve svém dovolání neodkazoval. V tomto směru především konstatuje, že zmíněné rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu.
37. Nejvyšší soud je toho názoru, že usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, na které naopak obviněný poukazoval, v současné době již neodůvodňuje postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů (předložení věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu). Uvedené usnesení je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před jeho vydáním i po něm Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena schválením trestním kolegiem a publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat. Za této situace, a se zřetelem k tomu, že šlo o názor učiněný o procesnímu právu, rozhodující senát Nejvyššího soudu neshledal důvod pro předložení věci velkému senátu trestního kolegia ve smyslu § 20 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.
V. Způsob rozhodnutí
38. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu