6 Tdo 41/2024

6 Tdo 41/2024-1036

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Praha-Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 122/2022-923, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 68/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 2. 2022, č. j. 3 T 68/2020-654, byl obviněný J. Ch. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě 1) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodě 3) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a v bodě 4) zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1) dne 03. 06. 2017 v Praze 8 - XY, v ulici XY XY, po hádce s jeho manželkou poškozenou P. Ch., při které po ní požadoval sex, který tato odmítla, na ni křičel „chceš, abych tě seřezal“, hodil poškozenou na postel a začal se na ni sápat, strhl z ní trenýrky a přitom jí držel a tloukl rukou do oblasti zadku, boků a zad, pevně jí tiskl paže, kdy poškozená ho prosila, aby ji nechal být, nato jí řekl, že jí musí naplácat na zadek, vysvlékl se, kdy poté chytil a držel poškozené hlavu a nutil ji k orálnímu sexu, kdy poškozená obžalovanému, že to tak nechce, plakala u toho, ale protože se ho bála, tak se mu podvolila, a následně se ze strachu podvolila i pohlavnímu styku ve sprše, 2) dne 23.

3. 2018 v 19:45 hodin v Praze 1, v ulici XY a v ulici XY, dvakrát projel těmito ulicemi kolem bistra XY na adrese XY XY, v němž byla poškozená zaměstnána, a to osobním vozidlem nezjištěné značky, rz XY, které řídil, a dále poškozené ve dnech 21. 03. 2018, 24. 03. 2018 a 03. 04. 2018, opakovaně zaslal ze svého telefonního čísla XY SMS zprávy, a tohoto jednání se dopustil, přestože si byl vědom skutečnosti, že na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 3. 2018, sp. zn. Nc 40002/2018, bylo nařízeno předběžné opatření, dle něhož byl obžalovaný povinen po dobu jednoho měsíce ode dne vydání usnesení mj. nevstupovat do bezprostředního osobního kontaktu s poškozenou P.

Ch. v menší vzdálenosti než 100 metrů, a zdržet se jakéhokoli kontaktu s poškozenou, ať už ústní, písemnou nebo telefonní cestou, kdy tyto povinnosti nařízené mu předběžným opatřením soudu vědomě porušil a nerespektoval,

3) od přesně nezjištěné doby roku 2015 do 16. 2. 2018 v Praze 8 – XY, v ulici XY XY, v místě jeho společného bydliště s manželkou poškozenou P. Ch. byl vůči poškozené velmi agresivní, nesměla mu nic říct, jinak na ni hned křičel, měla snahu předcházet konfliktům, ale obžalovaný musel mít vždy pravdu, slovně ji urážel, když prohlašoval, že je kunda zasraná jako všechny ostatní, že ho musí poslouchat, že je naivní kráva, úplně blbá a nic nechápe, vyčítal jí, že dělá vše špatně, neustále ji obviňoval z nevěry, v důsledku čehož musel mít poškozenou neustále pod kontrolou, kdy jí vyčítal, i když byla s dětmi v jejich pokoji, poškozená nemohla mít kamarády, nesměla se s nikým stýkat, kdy se raději nestýkala ani s příbuznými, poškozené vyhrožoval a vozil ji do práce i z práce autem, a když byli v autě sami, říkal jí během jízdy, že je oba zabije, že to napálí do sloupu, přičemž situace se zhoršovala a stupňovala, kdy zejména v průběhu posledních šesti měsíců měla z obžalovaného velký strach, v jehož důsledku se bála obžalovanému i odpovídat na jeho otázky, přičemž v tomto období docházelo z jeho strany i k fyzickému napadání poškozené a situace vygradovala dne 16.

2.

2018, kdy z důvodu nesouhlasu poškozené s prodejem jejich bytu jí začal vyhrožovat zabitím s tím, že pokud smlouvu nepodepíše, vyhodí ji z balkonu, řval na ni, ať se sebere a vypadne, kdy v důsledku značných obav z agresivity obžalovaného poškozená urychleně opustila byt, aniž by si stačila zabalit jakékoli věci, přičemž v důsledku tohoto jednání způsobil poškozené P. Ch. psychickou újmu v podobě posttraumatické stresové poruchy představující citelnou újmu poškozené v jejím obvyklém způsobu života projevující se zejména zvýšenou úzkostí, pocity strachu, poruchou koncentrace, plačtivostí, negativním vztahem k mužům a poruchami spánku, 4) od přesně nezjištěné doby roku 2015 do měsíce února 2018 v Praze 8 – XY, v ulici XY XY, převážně v místě jeho společného bydliště s manželkou P.

Ch. a jejich dětmi, poškozenými AAAAA (pseudonym) a nezletilou BBBBB (pseudonym), s těmito úmyslně zle nakládal a zejména psychicky je týral tím způsobem, že tyto slovně a vulgárně urážel a ponižoval, a to i před jejich kamarády či spoluhráči ve sportovních klubech, poškozenému synovi AAAAA nadával, že je debil a nic neumí, ale zejména ponižoval poškozenou dceru BBBBB kvůli její nadváze, nadával jí kvůli jídlu slovy, že už zase žere, ať praskne, ať se tím jídlem udáví, kdy v důsledku tohoto jednání se poškozená BBBBB před ním bála jíst, nosila si jídlo tajně do pokoje a začala mít kvůli tomu psychické problémy, při hádkách s matkou jí obžalovaný opakovaně sděloval, že měli mít jen jedno dítě syna AAAAA, což poškozená BBBBB slyšela, na oba poškozené křičel, na poškozenou BBBBB křičel soustavně, v důsledku čehož trpí poškozená panickými záchvaty v okamžiku, kdy na ni někdo zvýší hlas, opakovaně jí nadával, že je kráva, kunda, nevděčnej parchant, vyhrožoval a vulgárně nadával před poškozenými jejich matce P.

Ch., kdy několikrát byli přítomni incidentům, při nichž měl jejich matku fyzicky napadnout, a situace vygradovala dne 16. 2. 2018, kdy matka poškozených byla nucena opustit jejich společný byt, který opustila i pošk. nezl. BBBBB, a v bytě zůstal s obžalovaným pouze poškozený AAAAA, který byl následně ze strany obžalovaného vystaven vyhrožování, kdy vše vyvrcholilo dne 23. 3.

2018, kdy obžalovaný přišel do pokoje poškozeného s řeznickou sekerou se zlostným výrazem a řval na poškozeného, ať mu najde mámu, následně praštil bokem sekery do zdi a začal tlouct hlavou o zeď, kdy po této události se poškozený z bytu kvůli obavám z dalšího agresivního jednání obžalovaného rovněž odstěhoval, přičemž v důsledku tohoto jednání byli oba poškození vystaveni psychickému násilí ze strany obžalovaného, jehož vnímají jako tyrana, a v případě poškozené BBBBB této obžalovaný shora popsaným jednáním způsobil psychickou újmu v podobě posttraumatické stresové poruchy, která se u ní později transformovala do trvalé změny osobnosti, představující citelnou újmu poškozené v jejím obvyklém způsobu života projevující se zejména sociálním stažením poškozené, poruchami nálad, výraznou úzkostí, která občas graduje až do panických atak, nepřátelským postojem ke světu, pocitům beznaděje a odcizení, což vede následně k narušení rodinného a partnerského života, snížení pracovní výkonnosti a chronifikovanému depresivnímu ladění, která svou intenzitou představuje delší dobu trvající vážnou poruchu psychického zdraví poškozené s trvalými následky.

2. Obviněný byl odsouzen za skutky pod body 1), 3), 4) za tuto trestnou činnost a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 2. 2018 pod sp. zn. 37 T 28/2018, v právní moci 16. 3. 2018, podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. l tr. zákoníku za použití § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu prostřednictvím Probační a mediační služby. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 2. 2018 pod sp. zn. 37 T 28/2018, v právní moci dne 16. 3. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí, obsahově na tento zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

3. V případě skutku pod bodem 2) podle § 44 tr. zákoníku upustil soud prvního stupně od uložení souhrnného trestu, neboť trest uložený rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 1. 2019 pod sp. zn. 3 T 71/2018, v právní moci 26. 6. 2019, je dostatečný. Podle § 228 odst. l tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené BBBBB na náhradu nemajetkové újmy 200 000 Kč.

4. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 To 122/2022-923, jímž ho podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a ve výroku o upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku a při nezměněných výrocích o vině podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl následovně.

5. Odvolací soud obviněného odsoudil za skutky pod body 1), 3) a za sbíhající se přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 2. 2018, sp. zn. 37 T 28/2018, za sbíhající se přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 1 T 50/2018, a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 3 T 71/2018, podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 120 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 300 Kč, tedy v celkové výměře 36 000 Kč. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci specifikované ve výroku rozsudku. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Praha-východ ze dne 25. 2. 2018, sp. zn. 37 T 28/2018, výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 1 T 50/2018, a dále výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 3 T 71/2018, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně (ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 3 To 207/2019), jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

6. Za skutky pod body 2), 4) obviněného odsoudil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

7. V ostatních výrocích (výrok o náhradě škody) zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Bc. Norberta Naxery dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., neboť odvolací soud rozhodoval bez přítomnosti obviněného, který se omluvil ze zdravotních důvodů, obě napadená rozhodnutí spočívají jak na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, tak na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

9. Nesprávnost výroku o vině shledává obviněný v nesplnění předpokladů vzniku trestní odpovědnosti, neboť skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti (pozn. dále v textu dovolání škodlivosti). Jeho vina nebyla prokázána bez rozumných pochybností, čímž byla porušena zásada presumpce neviny i jeho právo na spravedlivý proces.

10. Konkrétně namítl, že vyslechnutí svědci nebyli přímými účastníky událostí a jedná se proto o svědectví z druhé ruky. Takové výpovědi mají nízkou svědeckou hodnotu. Vzhledem k rozdílným výpovědím svědků a nevěrohodnosti poškozené jsou přítomny důvodné pochybnosti. Přestože soudu přišla výpověď poškozené a dětí věrohodnější, nemůže být tato zdánlivě větší věrohodnost důvodem pro jeho odsouzení. Za situace „tvrzení proti tvrzení“ nemůže soud jednoduše rozhodnout, která verze se mu jeví věrohodnější. Výpověď poškozené působí nevěrohodným dojmem, neboť mění svá tvrzení a není ve svých sděleních konzistentní. Děti jsou pod vlivem matky a dosud nevyzrálé osobnosti. Mezi výpověďmi poškozené a dětí jsou navíc rozpory.

11. Vinu lze dokázat pouze za splnění předpokladu řádně zjištěného skutkového stavu v souladu se zásadou materiální pravdy. To se v tomto případě stalo jen formálně, neboť se rozsudek opírá pouze o svědectví poškozené a dětí. Nebyla vyvrácena možnost, že vše je umělá konstrukce křivých obvinění. Poškozená se dlouho připravovala na možnost ho opustit a není vyloučeno, že plánovala ho křivě obvinit z domácího násilí. Jedná se o prostředek nátlaku, aby souhlasil s finančním vypořádáním, které je pro ni výhodné.

12. Dovolatel dále namítl, že soud prvního stupně neprovedl některé důkazy navrhované obhajobou, především, aby věrohodnost poškozených posoudil psychiatr, a nikoli jen psycholog. Dodal, že poslední hlavní líčení skončilo naprosto nečekaně. Domníval se, že bude odročeno za účelem výslechu svědků, avšak soud ty soud zamítl. Bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nemohl vyslechnout navrhovaného svědka J. Č. a obhájce obviněného si nemohl připravit závěrečnou řeč.

13. Ani v odvolacím řízení se nemohl obhajovat. Poté, co mu praskla aorta, byl v bezvědomí převezen do nemocnice a hospitalizován. I po roce je jeho zdravotní stav velmi špatný. Požádal proto o odročení jednání odvolacího soudu, který mu napoprvé vyhověl, jeho opakovanou žádost však neuznal. Odvolací soud poté jednal bez jeho účasti, přestože se prostřednictvím svého obhájce omluvil a vyjádřil nesouhlas s jednáním soudu v nepřítomnosti.

14. Ohledně přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku zopakoval, že manželku nevyhledával, a pokud jel autem kolem jejího pracoviště, bylo to jen proto, že pracoval jako taxikář. Je pravda, že jí několikrát napsal SMS, to ale není natolik společensky škodlivé, a především je to z lidského hlediska pochopitelné.

15. K výroku o trestu uvedl, že soud prvního stupně ho odsoudil na tři roky odnětí svobody s podmínečným odkladem na pět let. Odvolací soud trest udělil souhrnný trest za tento trestný čin a několik dalších trestných činů a odsoudil ho na čtyři roky nepodmíněně. Tento trest považuje za nepřiměřeně přísný. Uvedl, že na něj nelze pohlížet jako na recidivistu, protože se jednalo o přečiny malé závažnosti. Právní kvalifikace trestných činů, za které byl odsouzen, je rovněž pochybná. Donucování vlastní manželky k pohlavnímu styku bez použití fyzického násilí nelze považovat za znásilnění. Rovněž u trestného činu týrání svěřené osoby nebyly splněny podmínky pro uložení vyšší trestní sazby, tedy že způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví, alespoň to nebylo prokázáno, ani že spáchal čin na dvou nebo více osobách, protože se vlastně jednalo jen o dceru BBBBB, syn AAAAA se necítil být týrán. Ani dlouhodobost jednání nebyla prokázána, protože poškození se shodli že problémy byly až poslední dobou, kdy se rodina dostala do finančních problémů. Společenská škodlivost jeho jednání, tedy v podstatě toho, že nebyl dobrý manžel ani dobrý otec, rozhodně není tak vysoká, aby bylo namístě uložit nepodmíněný trest v trvání čtyř let. Nadto od doby, kdy měly být skutky spáchány, uběhlo zhruba šest let a od té doby žil řádným životem. Riziko recidivy je v jeho případě nulové. Soudy však vůbec nepřihlédly k těmto polehčujícím okolnostem. Navíc odvolací soud nepřihlédl k jeho velmi vážnému zdravotnímu stavu.

16. Napadl rovněž výrok na náhradu nemajetkové újmy, neboť je zcela nemajetný, odkázaný na svůj invalidní důchod a je pro něj zcela nemožné tuto částku zaplatit.

17. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

18. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která shrnula, že jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpovědí poškozené P. Ch., která popsala podrobně jednotlivé formy psychického i fyzického násilí ze strany obviněného, ale též výpověďmi poškozených dětí, a to AAAAA a BBBBB a svědků V., K. a Z. Násilí vůči matce poškozené P. Ch. ze strany obviněného popsaly obě děti AAAAA a BBBBB. Poškozený AAAAA uvedl, že matka nikam nemohla, hned by ji otec obviňoval, s kým a kde byla, s nikým se z důvodu jeho žárlivosti jako rodina nestýkali. Ohledně bodu 4) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jednání obviněného prokázáno rovněž výpovědí BBBBB a AAAAA a svědků Č., K. a H.

19. S těmito důkazy rovněž zcela korespondují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Dufkové, která u poškozené P. Ch. konstatovala lehkou posttraumatickou stresovou poruchu, u BBBBB konstatovala těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, v jejímž důsledku došlo k rozvoji trvalé poruchy osobnosti. Uvedené závěry ztvrdil při svém výslechu i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, PhDr. Pavlát, který uvedl, že duševní stav poškozené BBBBB v důsledku traumatického dětství a poruchy transformoval do trvalé změny osobnosti, přičemž další prognóza je spekulativní. Tento znalec se současně vyjádřil k věrohodnosti poškozených BBBBB a P. Ch., kterou označil za dobrou, když na rozdíl od tvrzení obviněného znalec neshledal, že by matka svou dceru jakýmkoliv způsobem manipulovala.

20. Jednání obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno, použitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. Rovněž trest uložený obviněnému je zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestu.

21. Odvolací soud si rovněž byl vědom zdravotního stavu obviněného s tím, že z doložených zpráv o jeho zdravotním stavu aktuálně nevyplývalo nic, co by mu bránilo v účasti u veřejného zasedání. O odvolání obviněného a státního zástupce tedy rozhodl při splnění procesní podmínky pro takový postup, neboť obviněný byl o veřejném zasedání vyrozuměn.

22. V zásadní shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí má státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Protože deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl, navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.

25. K naplnění jím vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

26. Dovolatel namítl, že pro svůj velmi špatný zdravotní stav žádal o odročení jednání odvolacího soudu, čemuž bylo poprvé vyhověno, ale opakovanou žádost již soud neuznal. Městský soud tak o odvoláních jednal bez jeho účasti, přestože se prostřednictvím svého obhájce omluvil a vyjádřil nesouhlas s jednáním v jeho nepřítomnosti.

27. Úvodem Nejvyšší soud připomíná, že „vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 a § 314q odst. 1 věty čtvrté TrŘ a § 64 odst. 1 ZSM, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného“ [viz Šámal, Pavel, Púry, František. § 265b (Důvody dovolání). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3160]. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem zúčastnit se veřejného zasedání, resp. vysloví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05).

28. Ze spisového materiálu se zjišťuje, že po prvním nařízení veřejného zasedání k projednání podaných odvolání na den 5. 5. 2022 bylo toto opakovaně odročováno z důvodu vážného zdravotního stavu obviněného. Předsedkyně senátu odvolacího soudu proto nechala vypracovat znalecký posudek ohledně jeho zdravotního stavu. Na jeho základě poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2022, č. j. 9 To 122/2022-814, podle § 255 odst. 1 tr. ř. a § 173 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání obviněného přerušil, neboť ho pro těžkou chorobu nebylo možné postavit před soud. Podle dodatku znaleckého posudku MUDr. Richarda Fojta (č. l. 882–891) vypracovaného dne 6. 1. 2023 byl obviněný schopen účasti na veřejném zasedání za splnění uvedených podmínek. Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 19. 1. 2023, č. j. 9 To 122/2022-895, rozhodl o pokračování v trestním stíhání obviněného. Téhož dne předsedkyně senátu nařídila veřejné zasedání na den 14. 2. 2023 a upozornila obviněného i jeho obhájce, že jako omluva bude akceptována pouze lékařská zpráva vypracovaná MUDr. Richardem Fojtem. Obhájce přípisem ze dne 23. 1. 2023 požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize s jiným jednáním (č. l. 908). Jeho žádosti předsedkyně senátu nevyhověla, což sdělila přípisem ze dne 30. 1. 2023 (č. l. 911). Podle úředního záznamu založeného na č. l. 916 byl v den konání veřejného zasedání kontaktován MUDr. Richard Fojt, který sdělil, že se obviněný toho dne nedostavil k posouzení, zda mu zdravotní stav neumožňuje účast na veřejném zasedání (č. l. 916). Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2023 (č. l. 917–920) vyplývá, že obviněný se nedostavil, přičemž soud konstatoval, že včasné doručení předvolání či vyrozumění bylo prokázáno. Obhájce žádal o odročení zasedání, neboť se ho obviněný chce zúčastnit. Tomuto soud nevyhověl a rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.

29. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelem uvedená tvrzení ne zcela odpovídají skutečnosti. Odvolací soud pro nepříznivý zdravotní stav obviněného veřejné zasedání opakovaně odročil a na čas dokonce přerušil jeho trestní stíhání. Až když jeho zdravotní stav podle nově vypracovaného doplňku znaleckého posudku umožňoval jeho účast na veřejném zasedání, bylo jednání nařízeno. Obhájce i obviněný byli písemně upozorněni, že jako omluvu za neúčast na veřejném zasedání přijme soud pouze zprávu téhož znalce, který nabídl v uvedený den své služby v ambulanci. Odvolací soud si v den konání veřejného zasedání ověřil, že obviněný se ke znalci nedostavil. Jeho neúčast na zasedání tudíž nebyla řádně omluvena, a odvolací soud nebyl povinen zasedání odročit, byť podle obhájce obviněný trval na projednání v jeho přítomnosti. Ostatně sám obhájce podle protokolu uvedl, že s obviněným není v kontaktu a nezná jeho současný zdravotní stav (není proto pravdou, že obviněný svoji neúčast omluvil jeho prostřednictvím).

30. Nepochybně lze tudíž uzavřít, že právo obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny na projednání věci v jeho přítomnosti, nebylo porušeno. Obviněný se k nařízenému veřejnému zasedání nedostavil a neposkytl ani žádnou omluvu, která by splňovala požadavek odvolacího soudu, s nímž byl seznámen. Odvolací soud proto nebyl povinen vyhovět jeho žádosti zprostředkované obhájcem o jednání v jeho přítomnosti. Z uvedeného vyplývá, že nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

31. Toliko pro úplnost možno dodat, že obviněný ve svém dovolání namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu. Uvedl, že poslední hlavní líčení před soudem prvního stupně skončilo nečekaně, neboť se domníval, že bude odročeno za účelem výslechu svědků. Soud však zbylé návrhy zamítl a vyzval k přednesu závěrečných řečí, na což však jeho obhájce nebyl připraven. Z uvedeného je zřejmé, že tato námitka obviněného se zcela vymyká vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Zároveň však nebylo porušeno ani jeho právo na obhajobu. Je tomu tak proto, že skončení dokazování soudem prvního stupně lze stěží považovat za nečekané. Soud prvního stupně (ani žádný jiný) není povinen vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby, ta by proto měla být připravena i na tu eventualitu, že budou její důkazní návrhy zamítnuty a dokazování bude skončeno. Obhájce obviněného si s ohledem na svoji odbornost musel být vědom, že po skončení dokazování bude vyzván k přednesu závěrečné řeči. Jeho nepřipravenost, deklarovanou taktéž při samotném hlavním líčení (č. l. 648), lze proto stěží přičítat soudu prvního stupně. Ani tímto způsobem tudíž nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Úvodem Nejvyšší soud připomíná nedávné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Odlišnost dovolacího důvodu podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

33. Obviněný ve svém dovolání vůbec neoznačil, kterou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. hodlá uplatnit. Uvedl toliko, že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávně zjištěném skutkovém

34. Přestože dovolatel uvedl, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Ani tvrzení o nesprávně zjištěném skutkovém stavu této alternativě neodpovídá. Z obsahu dovolání obviněného je nadto zřejmé, že se jeho námitky soustřeďují na tezi o nevěrohodnosti poškozené a zpochybnění výpovědí dětí a dalších svědků, kteří podávali svědectví z druhé ruky. Obsahovému vymezení první alternativy se tudíž zcela vymkl.

35. Proces hodnocení důkazů je doménou soudu, jež je provedl. I odvolací soud může do hodnocení soudu prvního stupně zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku, neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.

36. Pouze ve stručnosti (krom odkazu na samotné hodnocení důkazů soudem prvního stupně zachycené v odůvodnění jeho rozsudku) Nejvyšší soud uvádí, že dovolatel svůj závěr o nevěrohodnosti poškozené zakládá na tvrzeních o její dávné minulosti, kdy ani slyšení svědci z tohoto období nebyli schopní uvést ničeho k současné době. Namítané ovlivnění dětí matkou bylo vyvráceno závěry znaleckého posudku a zopakováno znalcem i v hlavním líčení (č. l. 497). Není ani pravdou, že k dispozici byly krom výpovědí poškozených pouze svědectví zprostředkovaná – např. A. Z. byla přítomna několika incidentům. Krom toho někteří svědci vypověděli, že sami viděli modřiny na těle poškozené (např. V. V. nebo již zmiňovaná A. Z.).

37. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) nejsou podřaditelné žádné z dovolatelových námitek.

38. Přestože dovolatel namítl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, nelze jeho námitky považovat za vyhovující vymezení třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Je tomu tak proto, že obviněný toliko zmínil neprovedení těchto důkazů, aniž by namítl že se jednalo o neprovedení nedůvodné, tedy bez poskytnutí odůvodnění příslušným soudem. Ostatně, jak již bylo upozorněno výše, není procesní povinností soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne, a proto neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Krom toho dovolatel k jejich návrhu nepřipojil ani žádnou argumentaci stran jejich významu pro projednávanou věc, a ani ve svém dovolání neuvedl, proč by tyto důkazy měly být považovány za podstatné ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, jak vyžaduje znění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu.

39. Pro úplnost však Nejvyšší soud odkazuje na bod 31. rozsudku soudu prvního stupně, v němž odůvodnil zamítnutí důkazních návrhů obhajoby jejich nadbytečností. V případě svědka J. Č. dodal, že není známa ani jeho adresa. K návrhu vypracovat znalecký posudek k věrohodnosti poškozených psychiatrem (nikoli psychologem, jak bylo ve věci učiněno) se sice soud prvního stupně konkrétně nevyjádřil, znalkyně MUDr. Dana Dufková však v hlavním líčení konaném dne 20. 1. 2021 jednoznačně uvedla, že posuzování věrohodnosti je záležitost psychologa (viz č. l. 495). Je tudíž zřejmé, že dovolatel nejenže k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevznesl odpovídající námitky, ale ani v případě jejich správné formulace by nemohly být shledány opodstatněnými.

IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

40. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) neoznačil obviněný žádnou konkrétní námitku, jíž by se vymezil vůči hmotněprávní subsumpci skutku, jímž byl uznán vinným, pod soudy užité znaky trestného činu. Byť dovolatel v části věnující se námitkám směřujícím proti výroku o trestu právní kvalifikaci svého jednání zpochybnil, učinil tak neregulérním způsobem, neboť své výhrady založil na odlišných skutkových zjištěních nebo se omezil pouze na tvrzení, že předmětný znak nebyl prokázán.

41. Pouze stručně lze proto na uvedené námitky vymykající se obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu s ohledem na skutková zjištění soudu prvního stupně reagovat následovně. Pokud obviněný zpochybnil závěr o způsobení těžké újmy na zdraví, pomíjí, že znalci byla u poškozené BBBBB zjištěna posttraumatická stresová porucha, která dosáhla takové intenzity, že vedla k trvalé změně osobnosti. Soud prvního stupně správně posoudil, že se jedná o delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví s trvalými následky ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (byť tak učinil nešťastnou formulací, podle níž se jednalo o závěr znalce).

42. Z popisu skutku výroku o vině soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, že se obviněný jednání pod bodem 4) kvalifikovaného jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku dopustil vůči dvěma svým dětem, BBBBB a AAAAA. Není zároveň pravdou, že by z výpovědi syna vyplývalo, že se necítil být týrán. Byť poškozený uvedl, že se k němu z dětí obviněný choval nejlépe a nedopustil se vůči němu fyzického násilí, jednoznačně popsal jednotlivé incidenty (honička v autě, vyhrožování se sekyrou).

43. Taktéž dlouhodobost jeho jednání jednoznačně vyplývá z popisu skutku, který uvádí, že k němu mělo docházet „od přesně nezjištěné doby do měsíce února 2018“. Podle ustálené judikatury platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba jen několika málo měsíců naplnila tento zákonný znak. Kratší doba jen řádově v týdnech, např. šesti či sedmi týdnech by musela být vyvážena vysokou intenzitou týrání, popř. i nízkým věkem oběti [viz Šámal, Pavel, Šámalová, Milada. § 198 (Týrání svěřené osoby). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2483, marg. č. 9.]. Vzhledem k tomu lze dobu trvání téměř tři roky považovat za delší dobu ve smyslu § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

44. K námitce dovolatele uplatněné vůči posouzení skutku jako trestného činu znásilnění opírající se o přesvědčení, že „donucování vlastní manželky k pohlavnímu styku bez použití fyzického násilí nelze považovat za znásilnění“, dostačuje uvést, že pomíjí skutkové zjištění soudu. Popisu skutku totiž užití fyzického násilí obviněným vůči poškozené obsahuje („... hodil poškozenou na postel a začal se na ni sápat, strhl z ní trenýrky a přitom jí držel a tloukl rukou do oblasti zadku, boků a zad …“). Přestože se uvedenou námitkou formálně blíží k obsahovému vymezení dovolacího důvodu (odhlížeje od právě uvedeného), není pravdou, že by pro naplnění skutkové podstaty podle § 185 tr. zákoníku bylo vyžadováno užití fyzického násilí (viz alternativy pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy) nebo že by v jejím znění byla uvedena výjimka, podle níž by uvedené jednání vůči manželce nebylo protiprávní.

45. K přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1, 2 tr. zákoníku namítl, že jeho jednání nebylo „natolik společensky škodlivé“. Přestože uvedenou námitku lze považovat za formálně vyhovující obsahovému vymezení tohoto dovolacího důvodu, totéž neplatí o tvrzení dovolatele zařazené k výtkám vůči uloženému trestu, kde svoje jednání charakterizuje jako „v podstatě to, že nebyl dobrý manžel ani dobrý otec“.

46. Předně lze připomenout následující. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

47. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Odkázat je taktéž vhodné na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

48. S ohledem na předcházející je nutno vnímat jednání obviněného. Nejenže se jednání porušujícího vydané předmětné opatření dopustil opakovaně a různými způsoby, ale jeho společenská škodlivost je zvyšována jeho spácháním v souvislosti s dalšími skutky, jimiž byl uznán vinným. Přestože se obviněný snaží své jednání bagatelizovat tím, že „jen“ nebyl dobrý otec a manžel, nemění to ničeho na tom, že se opakovaně a dlouhodobě dopouštěl závažného jednání vůči nejbližším členům své rodiny, jež na nich zanechalo dlouhodobé, v případě jeho dcery trvalé, následky. Jeho obhajoba, že označeným místem pouze projížděl v souvislosti se svým zaměstnáním jako taxikář, taktéž neobstojí. Dovolatel mohl, vědom si znění předběžného opatření, změnit alternativní trasu, aby se místu vyhnul, a pokud to nebylo možné, jízdu odmítnout raději než se vystavit trestněprávnímu postihu. Ani opakované zasílání SMS zpráv poškozené není „lidsky pochopitelné“, pokud poškozená jednoznačně vyjádřila svoji vůli nebýt z jeho nijak kontaktována, když o vydání předběžného opatření požádala, ale naopak představuje další projev jeho nátlaku. Naprosto je proto vyloučeno, aby byl tento nebo jiný ze skutků, jimiž byl obviněný v projednávané věci uznán vinným, považován z hlediska spodní hranice trestnosti za neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Aplikace zásady subsidiarity trestné represe je proto s ohledem na konkrétní společenskou škodlivost jeho jednání absolutně nepřipadá v úvahu.

49. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) lze podřadit námitku obviněného směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Na podkladě tohoto důvodu lze dovolání podat i proti adheznímu výroku (§ 228 odst. 1 tr. ř.), jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Jde pak o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Konkrétně dovolatel namítl, že je zcela nemajetný, odkázaný na invalidní důchod a je pro něj nemožné tuto částku zaplatit. Z teoretického hlediska a dosavadní judikatury lze připomenout následující.

50. Pokud jde o stanovení výše náhrady nemajetkové újmy občanský zákoník nenabízí žádné obecně platné pravidlo. Zákon pouze v obecné rovině formuluje požadavek plného odčinění újmy. Tento požadavek plyne z § 2951 odst. 2 o. z., který říká, že zadostiučinění má zajistit skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Dále přikazuje stanovit výši náhrady nemajetkové újmy tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné, které vyjmenovává v demonstrativním výčtu § 2957 o. z. (viz Beranová, Andrea. Jakou cenu může soud stanovit za lidské útrapy? Trestněprávní revue, 2023, č. 4, s. 187–191, s. 189.). I přes jejich podrobné vyjmenování se jedná toliko o výčet demonstrativní, proto „je zároveň ponechán prostor pro posouzení soudem a doplnění této normy s relativně neurčitou hypotézou podle konkrétních okolností projednávané věci. Především sem patří úmyslné způsobení újmy; výčet je zaměřen zejména na kvalifikované počínání škůdce, jímž se účinky zásahu zpravidla násobí či alespoň zesilují. Jde o použití lsti a pohrůžky či zneužití závislosti poškozeného na škůdci“ (viz Vojtek, Petr, Púry, František. Aktuální otázky náhrady nemajetkové újmy. Soudní rozhledy, 2017, č. 11–12, s. 346–352).

51. K dopracování obecných zákonných východisek byla vrcholnými soudy formulována určitá objektivizační kritéria, která slouží jako vodítko při zkoumání existence a výše újmy. Při úvaze o přiměřenosti výše peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu soud musí vzít v úvahu zejména (1) význam statku, do kterého bylo zasaženo (zdraví, důstojnost, čest atp.), (2) intenzitu zásahu, tj. způsob zásahu, rozsah újmy, trvání zásahu, (3) okolnosti na straně pachatele, (4) okolnosti na straně poškozeného (viz Beranová, Andrea. Jakou cenu může soud stanovit za lidské útrapy? Trestněprávní revue, 2023, č. 4, s. 187–191, s. 189.).

52. Co se týče kritérií odvozených od osoby pachatele, jsou to „především postoj pachatele k trestnému činu a míra zavinění. Vstřícné chování, omluva či projevená lítost pachatele může dopady nemajetkové újmy zmírnit, naopak jeho lhostejnost, arogance či projevená bezcitnost ji může ještě prohloubit“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, uveřejněný pod č. 85/2019 Sb. rozh. obč.).

53. Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil také v trestní judikatuře, přičemž upozornil, že popírání viny nelze považovat za přitěžující kritérium, neboť by se tím rozhodující orgán dostával do kolize s realizací práva obviněného na obhajobu. „Lze si ostatně dost dobře představit situace, kdy se obviněný ke své trestné činnosti doznává, ovšem současně se chová, a to i ve vztahu k poškozeným, arogantně, bezcitně a lhostejně, což jejich utrpení citelně prohlubuje. Stejně tak ale nelze pominout případy, kdy obviněný své zavinění popírá, ovšem současně se snaží chovat slušně, i ve smyslu odčinění následku posuzovaného jednání, na němž – podle svého názoru jen částečně – participuje. Popírání viny obviněným tedy nelze bez dalšího hodnotit jako jednání, které zvyšuje utrpení poškozeného, ale jako neutrální a legitimní výkon jeho práva na obhajobu.“ – srov. rozsudek z 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.

54. Konkrétně k námitce obviněného lze taktéž odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu. Ta se přiklání k názoru, že „majetkové poměry škůdce (zde obviněného) nejsou nějakým samostatným kritériem, zásadně nehrají roli pro odstupňování výše náhrady. Neprojeví se totiž v duševních útrapách poškozeného, a lze k nim proto přihlížet spíše výjimečně ve smyslu jakési moderace vedené zájmem na tom, aby nedošlo k majetkové likvidaci škůdce a aby výše náhrady odpovídala principu proporcionality. Jde o výjimečný nástroj zmírnění přílišné tvrdosti zákona. Jinými slovy, případné zvažování majetkových poměrů obviněného coby kritéria hodnocení nemajetkové újmy je nezbytné vnímat pouze v jeho quasimoderačním významu (nepůjde o moderaci v pravém slova smyslu podle § 2953 o. z. ...) .... Soudy jsou v rámci adhezního řízení povinny přihlédnout k majetkovým poměrům obviněného jen tehdy, pokud by výše náhrady (stanovené podle ostatních kritérií) pro obviněného představovala likvidační důsledek. Majetkové poměry mohou představovat pouze určitý korektiv sloužící k eliminaci bezbřehých nároků na náhradu nemajetkové újmy“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 654/2019, obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020).

55. Ústavní soud již předtím upozornil, že „je zřejmé, že ‚likvidační částka‘ je pro každý odpovědný subjekt naprosto individuální; jiná bude likvidační např. u fyzické osoby a jiná u právnické osoby, jiná bude likvidační u právnické osoby coby podnikatele, jiná u příspěvkové organizace apod.“ (srov. nález ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Formuloval proto požadavek na řádné odůvodnění, který zopakoval mj. ve svém usnesení ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. II. ÚS 994/23, v němž také upozornil na nutnost vypořádání soudů s majetkovými poměry obviněného, avšak při vzetí v úvahu závěrů výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 100/2020.

56. S ohledem na shora uvedené je třeba nahlížet na námitku obviněnému. Tomu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené dceři na náhradu nemajetkové újmy 200 000 Kč. Soud prvního stupně tento výrok odůvodnil v bodě 30. svého rozsudku, přičemž úvodem sdělil, že „rozhodujícím kritériem pro určení výše finanční reparace v tomto případě byla závažnost jednání obžalovaného a následky, které prožité týrání mohlo zanechat na budoucím životě této poškozené“. Ke kritériím na straně obviněného uvedl že „na jedné straně je třeba vzít v úvahu především jeho postoj k projednávané věci, dopad do duševní sféry a míra zavinění, přičemž obžalovaný nevyjádřil nad svým jednáním lítost, neuvědomil si, že poměrně zásadně zasáhl do psychického i fyzického zdraví poškozené a zklamal důvěru své vlastní dcery. I nadále nechce odčinit nic a není odhodlaný nést následky trestní odpovědnosti za své jednání ...“. Uzavřel dále, že výše náhrady nebude pro obviněného likvidační. Nutno však podotknout, že tak učinil ještě v době, kdy byl obviněný relativně zdráv a nenastalo výrazné zhoršení jeho stavu. Odvolací soud se s přezkumem uvedeného výroku vypořádal poněkud stručně a k této otázce se nevyjádřil.

57. Vzhledem k tomu, že se obviněný nevymezil vůči proporcionalitě stanovené částky, nebude se Nejvyšší soud věnovat jejímu srovnání s náhradami přiznanými ve srovnatelných věcech. Soustředí se proto pouze na otázku, zda je stanovená výše pro obviněného likvidační, a to v kontextu závěrů citovaných výše. Podle informací obsažených ve spise obviněný již v řízení před soudem prvního stupně pobíral invalidní důchod, přičemž po zhoršení zdravotního stavu žádal o přiznání třetího (nejvyššího) stupně invalidity. Vzhledem k těmto zdravotním obtížím lze přijmout, že je skutečně odkázán na svůj invalidní důchod. Zároveň však nelze pominout jeho vyjádření v hlavním líčení konaném dne 11. 11. 2020 (viz protokol na č. l. 481–488), že při prodeji bytu dostal prvně částku 1 250 000 Kč a po následném soudním sporu dalších 900 000 Kč. Byť byla odkazovaná žaloba na vydání této částky zřejmě podána v roce 2018 a soudní řízení ještě v roce 2019 probíhalo (viz č. l. 19 a č. l. 21–24), nelze pominout, že v dané době disponoval značným majetkem. Bez ohledu na to, jakým způsobem s finančním obnosem následně naložil (byť již na počátku roku 2022, kdy byl vynesen rozsudek soudu prvního stupně, věděl o možnosti, že bude muset danou částku uhradit), ho nelze považovat za nemajetného do té míry, že by uhrazení přiznané náhrady nemajetkové újmy pro něj bylo likvidační.

58. S ohledem na výše uvedené je na místě uzavřít, že hmotněprávní posouzení nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy bylo správné a námitka obviněného nebyla opodstatněná. V tomto případě proto nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

IV./4. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům

59. Dovolatel dále namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, což ovšem není případ této trestní věci, neboť dovolateli byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání podřazovat pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku), a ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).

60. Vzhledem k tomu, že dovolatel na podporu své námitky vznesl argumentaci týkající se společenské škodlivosti jeho jednání a pochybností o právní kvalifikaci, Nejvyšší soud se s nimi vypořádal výše při vyvrácení jeho námitek vůči výroku o vině. Pokud je obviněný považuje za polehčující okolnosti a soudům vyčítá, že k nim nepřihlédly, míjí se s obsahovým vymezením dovolacích důvodů. Krom toho je nelze považovat za polehčující okolnosti (byť je jejich výčet v § 41 tr. zákoníku demonstrativní). Pokud namítl, že odvolací soud nepřihlédl k jeho zdravotnímu stavu, postačuje odkázat na bod 25. jeho usnesení. Dále nelze pominout, že na základě žádosti obviněného o odklad výkonu trestu konzultoval vězeňskou službu, zda obviněný může nastoupit výkon trestu odnětí svobody. Ta potvrdila, že je schopna obviněnému poskytnout ve spolupráci s mimovězeňskými poskytovateli zdravotních služeb potřebnou zdravotní péči včetně superkonziliárních kardiologických kontrol (viz č. l. 977). Nenaplnila se ani obava obviněného, že je natolik nemocen, že nástup výkonu trestu nepřežije, neboť ze spisového materiálu vyplývá, že úspěšně nastoupil již dne 10. 8. 2023.

61. Dovolatel dále namítl porušení pravidla in dubio pro reo. To vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tato situace v projednávané věci nenastala (viz bod 34.).

62. Krom toho Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV.ÚS 154/02, připomenul, že „v našem trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného, soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. [...] Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady ‚v pochybnostech ve prospěch‘, neboť soud pochybnosti nemá“. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že u něj takové pochybnosti nenastaly. Podrobně odůvodnil, proč považoval výpovědi poškozených za věrohodné, a naopak obhajobu obviněného za vyvrácenou.

IV./5. K otázce porušení základních práv obviněného

63. Dovolatel taktéž zmínil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) však není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

V. Způsob rozhodnutí

64. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty z námitek obviněného, jež odpovídaly jím zvoleným dovolacím důvodům byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o jeho mimořádném opravném prostředku rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

65. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

66. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265o tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 3. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu