6 Tdo 452/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27.
května 2010 o dovoláních, která podali obvinění L. D., a K. D., proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 4 To 693/2009,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod
sp. zn. 2 T 85/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L.D. o d m í t
á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. D. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. 2 T 85/2008,
byli obvinění L. D. a K. D. uznáni vinnými trestnými činy ohrožování výchovy
mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb.,
trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a týrání
svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., neboť podle
skutkových zjištění jmenovaného soudu „nejméně od června 2007 až do 17. 01.
2008 se řádně nestarali o své nezletilé děti L. D., D. D., a R. D., které dne
24. 08. 2007 ve svém tehdejším bydlišti v D., R., okres T., obžalovaná D.
uzamkla v dětském pokoji, kde byly samotné bez náležité péče, a toto přes
upozornění sociálních pracovníků zopakovala dne 07. 09. 2007, přičemž dne 17.
01. 2008 v B., Z. Ch., okres T., oba obžalovaní uzavřeli do
nevětratelné a neosvětlené úklidové komory, mezi
různě poházené věci a to znečištěné matrace, oděvní svršky a nedopalky cigaret,
nezletilého L. a nezletilého D., kde byly kolem 11.15 hodin nalezeny sociálními
pracovnicemi Městského úřadu v Bílině, které zde prováděly kontrolu péče o
děti, a obě děti byly nalezeny v zanedbaném stavu, nemyté, zavšivené, pomočené
a špinavé od výkalů, přičemž nezletilý L. měl otok a hematom v pravé horní
obličejové části a v uvedeném období neposkytovali dětem náležitou výchovu, v
důsledku které jsou děti opožděné ve svém vývoji, citově deprivované,
nedostávalo se jim adekvátních výchovných podnětů nutných pro jejich psychický
rozvoj, a zejména ve vztahu k nezletilému L. docházelo k psychickému týrání“.
Obviněný L. D. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 215 odst. 2 tr. zák.
za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou. Obviněná K. D. byla za tyto trestné činy odsouzena podle §
215 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr.
zák. zařazena do věznice s dozorem.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku a podali obvinění L. D. a K. D.
rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem. Rozsudkem ze dne 16. 11. 2009, sp. zn.
4 To 693/2009, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek
ohledně obviněného L. D. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
jmenovaného odsoudil podle § 215 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr.
zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro
jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 256 tr. ř. odvolání obviněné K. D. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podali obvinění L.
D. a K. D. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a obviněný L. D. pak ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř.
Obviněný L. D. v odůvodnění svého dovolání vyjádřil přesvědčení, že bylo
porušeno jeho právo na obhajobu, neboť neměl v přípravném řízení obhájce, ač ho
podle zákona měl mít. Připomněl, že jeho jednání bylo v přípravném řízení
kvalifikováno jako trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1
písm. c) tr. zák., avšak soud prvního stupně dospěl k závěru, že je možné
posouzení podle přísnějšího ustanovení trestního zákona a spolu s předvoláním k
hlavnímu líčení zaslal obviněným upozornění na změnu právní kvalifikace a
ustanovil jim obhájce. Po provedeném hlavním líčení pak byli uznáni vinnými
trestnými činy ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c), odst. 3
písm. b) tr. zák. a týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b)
tr. zák., přičemž tuto kvalifikaci převzal i odvolací soud. Konstatoval, že s
ohledem na právní kvalifikaci byl dán důvod nutné obhajoby již v přípravném
řízení, avšak obhájci byli obviněným ustanoveni až v řízení před soudem prvního
stupně, a to dokonce v čase bezprostředně předcházejícím hlavnímu líčení, takže
u obhájců nebyla zachována ani lhůta podle § 198 odst. 1 tr. ř. Upozornil také,
že odvolací soud se s tím, že neměl v přípravném řízení obhájce, ve svém
rozhodnutí vypořádal tak, že podle jeho názoru by vrácení věci státnímu
zástupci k došetření bylo ryze formální a neúčelné. S tímto závěrem vyslovil
nesouhlas a shledal, že jeho právo na obhajobu bylo postupem soudu porušeno.
Rovněž poukázal na skutečnost, že po vyhlášení rozsudku žádal soud o ustanovení
jiného obhájce, soud mu však nevyhověl, neboť neshledal důvody pro zproštění
původně ustanoveného obhájce, ačkoliv tento zcela evidentně nepostupoval v
souladu s pokyny klienta, jak je zřejmé zejména z jeho závěrečné řeči, kde sám
mj. konstatoval, že má na věc rozdílný náhled než jeho klient. Prohlásil, že za
této situace byla jeho žádost o ustanovení jiného obhájce oprávněná, a dodal,
že nový obhájce mu byl ustanoven teprve k opakované žádosti po uplynutí více
než jednoho roku, když i odvolání ve věci byl nucen podat sám a toto odvolání
pak v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu odůvodňoval až nově
ustanovený obhájce.
Následně uvedl, že jednání popsané ve výroku rozsudku nelze kvalifikovat jako
trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. V
této souvislosti poznamenal, že týrání je zlé nakládání se svěřenou osobou,
vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které
tato osoba pociťuje jako těžké příkoří, přičemž podle užité kvalifikované
skutkové podstaty by pak takové jednání muselo být spácháno na více osobách a
muselo by v něm být pokračováno po delší dobu. Argumentoval, že takové jednání
ve výroku rozsudku popsáno není, že výrok se pouze v závěru zmiňuje o
psychickém týrání nezletilého L., ovšem bez bližšího opodstatnění a popisu, v
čem mělo toto týrání spočívat. Uzavřel, že v popisu skutku ve výrokové části
rozsudku nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr,
že týral osoby, které byly v jeho péči a výchově, tento čin spáchal na více
osobách a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu.
Nesprávné posouzení shledal dále v porušení zásady totožnosti skutku podle §
220 odst. 1 tr. ř. Upozornil, že na něho byla podána obžaloba pro skutek, jehož
se měl dopustit tím, že společně se svou manželkou K. D. dne 17. 1. 2008 v B.,
Z. Ch., v jimi obývaném bytě v přízemí panelového domu uzavřeli do nevětratelné
a neosvětlené úklidové komory, mezi různě poházené věci a to znečištěné
matrace, oděvní svršky a nedopalky cigaret, nezletilého L. D. a nezletilého D.
D., kde byly kolem 11.15 hodin nalezeny sociálními pracovnicemi Městského úřadu
v Bílině, které zde prováděly kontrolu péče o děti, kdy obě nezletilé děti byly
nalezeny v zanedbaném stavu, nemyté, zavšivené, pomočené a špinavé od výkalů, v
němž byl obžalobou spatřován trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217
odst. 1 písm. c) tr. zák. Namítl, že soud je uznal vinnými ze spáchání skutků,
pro něž nebyla obžaloba podána, neboť v žalobním návrhu není uvedeno nic o tom,
že by se řádně nestarali o své nezletilé děti od června 2007, rovněž tak o
uzamčení dětí v dětském pokoji ve dnech 24. 8. a 7. 9. 2007, o hematomu
nezletilého L., ani o psychickém týrání. Rozsudek též nad rámec obžaloby
rozšířil údajnou trestnou činnost o nezletilého R. Dodal, že znakem
kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby, kterým byl
mj. uznán vinným, je právě spáchání takového činu na více osobách. Dospěl k
závěru, že obžaloba jim kladla za vinu spáchání jednoho skutku ze dne 17. 1.
2008, přičemž rozsudek je uznává vinnými i z dalších skutků, pro které vůbec
nebylo trestní stíhání zahájeno.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) napadený rozsudek zrušil a přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná K. D. pak ve svém mimořádném opravném prostředku soudům nižších stupňů
vytkla, že jak po stránce právní kvalifikace, tak po stránce skutkové nesprávně
posoudily její jednání. Prohlásila, že v něm nelze spatřovat naplnění
formálních a materiálních znaků vytýkaných trestných činů, neboť se vůči dětem
nedopustila „týrání“ ve smyslu trestního zákona. Vyjádřila přesvědčení, že
soudy byly značně ovlivněny mediálním tlakem, což mělo za následek neobjektivní
posouzení právní i skutkové kvalifikace jejího jednání, resp. že soud hodnotil
výpovědi svědků jednostranně, když pro odůvodnění rozhodnutí požíval jen
pasáže, které hovořily v její neprospěch a opomněl zhodnotit ty části výpovědí,
které jí byly nakloněny. Připustila, že v jejím způsobu výchovy a péči o děti
byly nějaké nedostatky, tyto však podle ní byly způsobeny sociální nouzí,
zhoršenou kvalitou bydlení a doprovodnými vlivy. V neposlední řadě pak uvedla,
že výsledky znaleckého posudku svědčí rovněž v její prospěch (vyplývá z něho,
že zjištěné nedostatky v její péči o děti nebyly způsobeny vědomým jednáním,
přesněji opomenutím) a že soudy tento posudek nesprávně interpretovaly.
Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze
dne 13. 5. 2008, sp. zn. 2 T 85/2008, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 4 To 693/2009, a aby vydal rozhodnutí,
kterým ji v celém rozsahu zprostí obžaloby. Současně požádala o odložení výkonu
nepodmíněného trestu odnětí svobody, který jí byl uložen, do doby rozhodnutí o
podaném dovolání.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedeným dovoláním ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2009,
sp. zn. 4 To 693/2009, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. a) resp. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.
osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu,
který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v
tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o situace, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující
případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na obhajobu
totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c)
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy
(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva
na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §
188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na
obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé
případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé)
porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl
obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen
tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly
úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného
dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy
skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,
mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené Nejvyšší soud konstatuje,
že argumentaci obviněného L.D., jíž namítal porušení práva na obhajobu, lze z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
označit zásadně (s výjimkou námitky, že obhájci byli ustanoveni v čase
bezprostředně předcházejícím hlavnímu líčení, takže u nich nebyla zachována ani
lhůta podle § 198 odst. 1 tr. ř.) za formálně právně relevantní.
V souvislosti s tím je však třeba zdůraznit, že z obsahu předloženého spisového
materiálu vyplývá, že obvinění L. D. a K. D. byli v posuzované trestní věci v
přípravném řízení stíháni pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §
217 odst. 1 písm. c) tr. zák. (viz usnesení o zahájení trestního stíhání na č.
l. 1 a 2 spisu), tedy pro delikt, který není spojen s nutnou obhajobou ve
smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. Současně je třeba uvést, že v době přípravného
řízení jmenovaní nebyli omezeni na osobní svobodě, resp. že u nich nebyl dán
ani jiný důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. Poté, co na obviněné byla
podána obžaloba pro trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1
písm. c) tr. zák., soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný skutek je
možno právně posoudit jako trestný čin týrání svěřené osoby, na který trestní
zákon (v kvalifikované skutkové podstatě) stanoví trest odnětí svobody, jehož
horní hranice převyšuje pět let. Oba obviněné proto řádně a včas upozornil na
změnu právní kvalifikace a ustanovil jim (poté, co nevyužili práva volby) podle
§ 39 odst. 1 tr. ř. a § 36 odst. 3 tr. ř. obhájce (viz ustanovení obhájce na č.
l. 110 a 111 spisu a protokol o hlavním líčení na č. l. 211 až 235 spisu). V
jádru trestního procesu – v řízení před nalézacím i odvolacím soudem, a to od
prvního hlavního líčení - tak již byli oba obvinění právně zastoupeni.
Nutno k tomu ještě poznamenat, že v přípravném řízení orgány činné v trestním
řízení realizovaly pouze výslechy obviněných (žádné jiné osoby k předmětné
trestné činnosti v tomto stadiu trestního řízení vyslýchány nebyly), provedly
ohledání místa činu a opatřily některé listinné důkazy. Výslech obviněného L.
D. a obviněné K. D. byl ovšem již za účasti obhájců následně proveden u
hlavního líčení [prvně jmenovaný obviněný sice na počátku výslechu odkázal na
svoji - popírající - výpověď z přípravného řízení, která byla podle § 207 odst.
2 tr. ř. přečtena, poté se však k věci vyjádřil na základě dotazů (viz protokol
o hlavním líčení na č. l. 211 až 235 spisu)]. Soud pak provedl za přítomnosti
obhájců obviněných celou řadu dalších důkazů (především těch, jež sám opatřil),
na jejichž základě ve věci rozhodl. Obhájci tedy byli přítomni celému důkaznímu
řízení, které bylo podkladem pro meritorní rozhodnutí.
Namítl-li obviněný L. D., že po vyhlášení rozsudku žádal soud o ustanovení
jiného obhájce, soud mu však nevyhověl, byť jeho žádost o ustanovení jiného
obhájce byla oprávněná, a nový obhájce mu byl ustanoven teprve k opakované
žádosti po uplynutí více než jednoho roku, když i odvolání ve věci byl nucen
podat sám a toto odvolání pak odůvodňoval až nově ustanovený obhájce, pak je
třeba zdůraznit, že ani v tomto směru nelze shledat takový zásah do
obhajovacích práv obviněného, který by odpovídal důvodu dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. c) tr. ř. či některému z dalších důvodů dovolání. Lze sice
připustit, že nový obhájce byl obviněnému ustanoven v jím zmíněném časovém
horizontu, současně je ovšem nutno konstatovat, že během této doby nebyly
prováděny procesní úkony směřující k meritornímu skončení předmětné trestní
věci. Nadto je na místě připomenout skutečnost, jež dílem vyplývá i z tvrzení
samotného obviněného, že právě jemu nově ustanovený obhájce podané odvolání
odůvodnil v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a teprve na
základě toho a za přítomnosti onoho nově ustanoveného obhájce (resp. jeho
substituta) bylo konáno odvolací řízení.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že předmětné trestní řízení není zatíženo žádnou
procesní vadou, jež by měla za následek porušení ústavně zaručeného práva
obviněného L. D. na obhajobu. Za tohoto stavu není možno přiznat dovolací
argumentaci obviněného L. D., jíž deklaroval naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. c) tr. ř., žádné opodstatnění.
Pro úplnost lze ještě poznamenat (to k námitce jmenovaného obviněného, že jim
byli obhájci ustanoveni v čase bezprostředně předcházejícím hlavnímu líčení,
takže u těchto nebyla zachována ani lhůta podle § 198 odst. 1 tr. ř.), že na
počátku hlavního líčení obhájci výslovně prohlásili, že souhlasí se zkrácením
zmíněné lhůty. Za tohoto stavu je zcela zjevné, že zmíněná námitka postrádá
jakoukoli důvodnost a je z pohledu dovolacího důvodu bezpředmětná.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněné K. D. směřují
primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněná K. D. totiž de facto soudům
vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nesprávná skutková zjištění,
přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným
důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je
jí kladeno za vinu, nedopustila). Právě z uvedených skutkových (procesních)
výhrad (až sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku,
resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou
právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou K. D. ve
skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obviněná K.D. uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozovala z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a nesprávných skutkových
zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr.
ř.], které však obviněná K. D. neuplatnila a svou argumentací ani věcně
nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5
Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná K. D.,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Rovněž argumentaci obviněného L. D. v tom smyslu, že nebyla zachována totožnost
skutku, nelze vzhledem k její procesní povaze (§ 220 odst. 1 tr. ř.) pod jím
uplatněný (a shora vyložený) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace nenaplňuje ani další dovolací
důvody podle § 265b tr. ř. Obiter dictum Nejvyšší soud považuje za vhodné
poznamenat, že teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou
shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního
stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu. Postačí shoda mezi
podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm
změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení.
Totožnost skutku bude zachována též za předpokladu, jestliže: a) je úplná shoda
alespoň v jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň v následku
při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech
uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v
podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti
charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která
přichází v úvahu. Totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže
přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jiná okolnost,
jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího
trestného činu v jednočinném souběhu.
V daných souvislostech je na místě ještě dodat, že v případě trestných činů
trvajících (trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. je svojí
podstatou trestným činem trvajícím), hromadných a těch, jejichž znakem je
soustavnost, se na totožnosti skutku nic nezmění, jestliže v rozhodnutí soudu
některé útoky, resp. časové úseky, oproti obžalobě odpadnou nebo naopak
přibudou nebo se časové vymezení protiprávního jednání zkrátí, prodlouží nebo
posune. Proto soud může zahrnout do skutkových zjištění v rozhodnutí i útoky
(časové úseky) neuvedené v obžalobě, pokud k nim došlo před zahájením trestního
stíhání pro skutek, jehož jsou součástí.
Nejvyšší soud shledává, že v předmětné trestní věci je totožnost skutku
udržována právě částečnou shodou v podstatných okolnostech jednání a následku.
Není pak ještě od věci doplnit, že trestné činy trvající, hromadné a ty,
jejichž znakem je soustavnost, se v teorii i praxi nadále považují za jeden
skutek a nepřichází u nich analogický postup jako u pokračování v trestném činu
(nevztahuje se na ně ustanovení § 11 odst. 2 tr. ř. a § 12 odst. 12 tr. ř.),
což mj. znamená, že trestní stíhání nemusí být zahájeno pro každý dílčí akt
(časový úsek), nýbrž postačí trestní stíhání zahájit třeba jen pro část
skutku.
Obviněný L. D. ovšem také argumentoval, že v popisu skutku ve výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by
odůvodňovaly závěr, že týral osoby, které byly v jeho péči a výchově, tento čin
spáchal na více osobách a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu.
Takovou argumentaci lze sice pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. subsumovat, současně je však nutno uvést, že se jedná o námitku zjevně
neopodstatněnou.
Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Kvalifikovanou
skutkovou podstatu podle odst. 2 písm. a) tr. zák. naplní ten, kdo spáchá čin
uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, podle odst.
2 písm. b) tr. zák. pokračuje-li pachatel v páchání takového činu po delší
dobu.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem citovaného trestného činu je zájem
společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů
jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je nejen dítě, ale i
osoba zletilá, která je z nejrůznějších důvodů (stáří, nemoc, mentální
retardace apod.) odkázána na péči jiných osob.
Týráním se rozumí zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově
pachatele), vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou
trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova
jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání.
Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov.
přiměř. rozhodnutí č. 11/1984 Sb. roz. tr.]. Může jít o zlé nakládání působením
fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické [viz Šámal, P.,
Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a
přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1269 s., 1273 s.]. Nevyžaduje se,
aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které
týraná osoba pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako
těžké příkoří [srov. přiměř. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. roz. tr.]. Za týrání lze
považovat také vědomé opomenutí povinné péče, jestliže svěřená osoba vzhledem
ke svému věku není schopna se o sebe sama postarat, např. neposkytování
přiměřené stravy dítěti v kojeneckém věku (k tomu viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 604/2004).
Na více osobách je týrání provedeno, jestliže byly vystaveny zlému nakládání
nejméně tři osoby.
Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje
určitým trváním, musí se při pokračování v páchání takového činu „po delší
dobu“ jednat o dobu v trvání řádově měsíců. V souvislosti s tím je třeba
zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové
zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující
použití vyšší trestní sazby a naopak [viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :
C. H. Beck 2004. 1269 s., 1274 s.].
V návaznosti na shora zmíněná teoretická východiska a skutková zjištění
nalézacího soudu, potvrzená v řádném přezkumném řízení soudem odvolacím
Nejvyšší soud konstatuje, že jednání obviněných L. a K. D.., kdy v rozporu s
povinnostmi, které jim jako rodičům ukládá zákon o rodině, opomínali naprosto
základní péči o vlastní nezletilé děti L. D., D. D. a R. D. a neposkytovali jim
ani elementární rodičovskou výchovu (zejména jim nezajistili výchovně a citově
podnětné a hygienicky nezávadné prostředí, nedbali na zajišťování pravidelného,
věku a zdravotnímu stavu odpovídajícího stravování, dodržování základních
hygienických návyků a s tím související čistoty oděvu), což vyvrcholilo tím, že
je uzavřeli do nevětratelné a neosvětlené úklidové komory, mezi různě poházené
věci, znečištěné matrace, oděvní svršky a nedopalky cigaret (obviněná K. D. též
opakovaně uzamkla – ve druhém případě dokonce přes upozornění sociálních
pracovníků – své děti v pokoji, kde je ponechala bez náležité péče a dohledu),
nepochybně vykazovalo takovou intenzitu zlého nakládání, aby naplňovalo znak
týrání ve smyslu § 215 tr. zák. Obviněným a jeho manželkou zvolená forma
„výchovy“, jež ve svých důsledcích zanechala na psychice a vývoji jejich dětí
zřetelné negativní následky, je právě takovým jednáním, které je třeba pro svůj
vyšší stupeň hrubosti, bezohlednosti a bezcitnosti a trvalost podřadit pod
ustanovení § 215 tr. zák. V takovém chování obvinění pokračovali po dobu
nejméně šesti a půl měsíce (tj. nesporně po delší dobu), přičemž současně nelze
pochybovat ani o tom, že jednání obviněného a jeho manželky, jež dlouhodobě
prezentovali ve vztahu ke svým třem dětem (tedy je spáchali na více osobách),
vyvolalo u nezletilých tělesné, ale zejména psychické strádání takového rázu,
že jimi bylo pro svou hrubost, bezohlednost a bezcitnost vnímáno jako těžké
příkoří (v této souvislosti lze poukázat především na výpovědi lékařů,
pracovníků kojeneckého ústavu a některých sousedů obviněných).
Nad rámec uvedených skutečností, jež odůvodnily závěr o naplnění základního
pojmového znaku skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle §
215 odst. 1 tr. zák. (týrání), je možné poznamenat, že podle přesvědčení
Nejvyššího soudu obstojí závěr soudů nižších stupňů, podle něhož bylo v
předmětné trestní věci dáno i zavinění obou obviněných ve vztahu ke znakům
trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
zák. včetně znaku týrání [a také ve vztahu ke všem znakům trestného činu
ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm.
b) tr. zák., jež byly zjištěným skutkem v případě obou obviněných naplněny], a
to ve formě úmyslu eventuálního podle § 4 písm. b) tr. zák. Soudy shledaly, že
obvinění L. D. a K. D. i přes zjištěnou sociálně kulturní úroveň měli
schopnosti a možnosti vytvořit svým dětem náležité rodinné, výchovné a citové
zázemí a předat jim alespoň minimální sociální znalosti, dovednosti a
zkušenosti, tak aby v budoucnu mohly najít uplatnění ve společnosti, ale takto
si ani v minimální míře vědomě nepočínali, naopak toto svým dětem vědomě
upírali (obvinění také jistě věděli, že uzamykání dětí v pokoji a jejich
ponechávání bez náležité péče a dohledu, popř. jejich uzavření do nevětratelné,
neosvětlené a znečištěné úklidové komory může být dětmi vnímáno jako těžké
příkoří). Z učiněných skutkových zjištění současně plyne, že oba obvinění byli
s následky (účinky) svého jednání - pro případ, že je způsobí - srozuměni.
Lze uzavřít, že zjištěným a v rozsudečném výroku soudu prvního stupně popsaným
jednáním obviněný L. D. (společně se svojí manželkou K. D.) naplnil všechny
formální znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené
osoby podle § 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. [i trestného činu ohrožování
výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zák.]
K tomu lze stručně doplnit úvahu týkající se materiální stránky trestného činu.
Podle ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného
činu. Otázka výkladu ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné
judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o
tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho
případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je
stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že
již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že
při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované
ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro
společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité
skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové
nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím
běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též
pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle § 88
odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se
přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň
nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon
již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude
stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K
okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen
tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani
při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní
hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na zjištěný skutek. Nutno pak konstatovat,
že jednání obviněných L. a K. D. je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují
závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě
pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu týrání svěřené osoby podle
§ 215 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. [i trestného činu ohrožování výchovy
mládeže podle § 217 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) tr. zák.], že tedy
neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti.
Vzhledem ke konkrétním okolnostem zjištěného skutku [(s ohledem na závažnost
samotného jednání obviněných, jak je popsáno výše, které směřovalo vůči
vlastním dětem velmi nízkého věku a mělo zjevně negativní dopady na psychiku a
vývoj dětí, a v neposlední řadě i soudem prvního stupně zjišťovanou zištnost
obviněných - jejich nezletilé děti pro ně byly zdrojem finančních prostředků
(sociálních dávek) k uspokojování vlastních potřeb, aniž by jim (dětem)
poskytovali adekvátní výchovu] nelze soudům nižších stupňů oprávněně vytýkat
závěr o jeho podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti.
Nejvyšší soud tedy shledává, že z popisu předmětného skutku a jeho rozvedení.v
odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že v posuzovaném případě obviněný
L. D. naplnil (stejně jako obviněná K. D.) všechny formální i materiální znaky
skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, 2
písm. a), b) tr. zák., jímž byl (také) uznán vinným. Proto nemohl Nejvyšší soud
formálně právně relevantním námitkám obviněného L. D. uplatněným v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznat žádné
opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. D. odmítl.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání obviněné K. D. nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněná K. D. požádala o odložení výkonu napadeného
rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by
bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení
výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.
pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu
však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo
zapotřebí o podnětu jmenované obviněné k předmětnému postupu rozhodnout
samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý