6 Tdo 453/2025-734
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. Ch., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 To 4/2025-634, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 7/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 28. 11. 2024, č. j. 3 T 7/2024-586, byl obviněný A. Ch. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným [ad 1. a-c)] pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a [ad 1. c)] zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že
1. v období od července 2022 do 14. 1. 2024 ve společném bydlišti užívaném mimo jiné i poškozenou AAAAA (pseudonym), na adrese XY, XY XY, okres XY,
a) v přesně nezjištěný den, když byl obžalovaný s poškozenou sám v pokoji, chytl poškozenou, dal jí ruku přes pusu, aby nemohla křičet, stáhl jí kalhoty ke kolenům a strčil jí prsty do přirození, kdy v dalším jednání byl asi po pěti minutách vyrušen bratrem poškozené,
b) v přesně nezjištěný den v říjnu 2023 obžalovaný strčil poškozenou na postel, stáhl jí kalhoty ke kolenům, lízal jí na přirození a strkal do něj prsty, přičemž poškozená nebyla schopná obrany kvůli fyzické převaze obžalovaného, kdy v dalším jednání byl za nezjištěnou dobu vyrušen bratrem poškozené,
c) dne 14. 01. 2024 v době kolem 11:30 hodin požadoval po poškozené, aby mu ukázala své genitálie, když chtěla odejít, chytil ji za mikinu, když se mu snažila vysmeknout a držela si kalhoty, obžalovaný využívaje své fyzické převahy jí kalhoty stáhl a řekl jí, ať se zklidní nebo jí udeří, až spadne a už se nezvedne, následně jí lízal na přirození, kdy v dalším jednání byl za nezjištěnou dobu vyrušen bratrem poškozené, proto poškozené řekl, ať se oblékne a nikomu to neříká, že pokud to řekne matce, ta se s ním rozvede, a dále poškozené vyhrožoval, že je všechny zabije, že nemá problém si koupit automat a všechny postřílet, poté dal poškozené 200 Kč, ať si jde něco koupit,
přičemž obviněný znal věk poškozené, neboť je dcerou jeho manželky a s poškozenou sdílel společnou domácnost od jejích 4 let.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 185 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 To 4/2025-634, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu vyhoštění. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že soudy nesprávně hodnotily věrohodnost jeho výpovědi na straně jedné a výpovědi poškozené na straně druhé. Dále zpochybňuje výpověď matky poškozené, která se jej snažila poškodit v souvislosti s rozvodovým řízením. Poškozenou měla být naváděna k tomu, aby křivě obvinila dovolatele. Skutečnost, že u něj byla zjištěna impulsivita, podprůměrný intelekt, nízká frustrační tolerance a neschopnost či neochota zvažovat důsledky svého jednání, byla hodnocena pouze jako usvědčující důkaz. Uvedené rysy však mohly zapříčinit změnu jeho postoje spočívající v tom, že se původně částečně doznával k jednání, pro které byl odsouzen, a to kvůli silnému rozrušení a následně dané jednání popřel, což bylo soudy označeno za účelové. Byl navíc zcela bezúhonný a jeho opakované doznání, zmiňované soudy, navazovalo bezprostředně na jeho zadržení. Rozpory ve výpovědi poškozené byly bagatelizovány a omlouvány v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Pokud výpovědi matky a bratra poškozené podporují výpověď poškozené, pak je třeba podotknout, že logicky nemají zájem jí nějak uškodit, neboť se jedná o její nejbližší příbuzné. Oba navíc jen interpretují, co jím sama poškozená řekla. Pokud jde o osobnostní charakteristiku poškozené, pak z toho, že se má jednat o slušnou a bezproblémovou dívku, nelze automaticky dovodit, že v předmětné věci vypověděla pravdivě. Soud prvního stupně tak měl zadat vypracování znaleckého posudku zaměřeného na její osobnost a obecnou i specifickou věrohodnost.
5. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 11. 2024, č. j. 3 T 7/2024-586, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2025, č. j. 4 To 4/2025-634, a rozhodl sám rozsudkem ve smyslu § 265m tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby. Alternativně navrhl, aby dovolací soud ve smyslu § 265l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí ve věci.
6. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten uvedl, že dovolání obviněného v podstatě pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto soudy řádně vypořádaly. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je takové dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání lze navíc podat pouze z důvodů výslovně uvedených v § 265b tr. ř., přičemž nestačí je pouze formálně označit – námitky jim musí odpovídat i obsahově. Nejvyšší soud přezkoumává pouze ty výroky rozhodnutí, které byly dovoláním výslovně napadeny, a to v rozsahu a z důvodů, které dovolatel uvedl.
7. Obviněný označil jako dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitky jsou založeny převážně na vlastní interpretaci důkazů, nikoli tvrzení o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Přestože lze s velkou mírou tolerance připustit, že námitky formálně pod uvedený dovolací důvod spadají, je třeba je hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Dokazování provedené soudem prvního stupně bylo úplné, důkazy byly procesně použitelné a skutková zjištění z nich logicky a přesvědčivě vycházejí.
8. Rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by mohl být dán pouze tehdy, pokud by skutkové závěry soudů neměly žádný podklad v důkazech, byly s nimi v přímém rozporu, nebo by nevyplývaly z jejich logického hodnocení. O takový případ zde nejde. Skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená odvolacím soudem, vycházejí z řádně provedených a procesně použitelných důkazů. Klíčovým důkazem byla konzistentní a věrohodná výpověď poškozené, audiovizuálně zaznamenaná a promítnutá u hlavního líčení, v níž popsala jak sexuálně motivované chování obviněného, tak i hrozby v případě oznámení. Její výpověď byla podpořena dalšími důkazy – výpověďmi matky poškozené, manželky obviněného a zejména znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví genetika, který potvrdil přítomnost Y haplotypu odpovídajícího pokrevní linii obviněného ve vzorku odebraném z těla poškozené. Soudy se rovněž přiléhavě vypořádaly s původním doznáním obviněného, učiněným za přítomnosti obhájce, a s jeho následnou změnou výpovědi u hlavního líčení, kterou důvodně označily za účelovou. Všechny tyto skutečnosti svědčí o tom, že skutková zjištění mají pevný důkazní základ a nejsou zatížena žádným excesem v hodnocení důkazů.
9. Státní zástupce nepovažuje za nutné dále reagovat na výhrady obviněného zpochybňující jeho podíl na trestné činnosti, neboť se jimi podrobně zabývaly soudy obou stupňů (viz body 35. – 44. rozsudku soudu prvního stupně a body 9. – 15. usnesení odvolacího soudu). Soudy se přiléhavě vypořádaly i s tvrzeními o údajném nátlaku matky poškozené či o neporušené panenské bláně poškozené. K uvedenému státní zástupce konečně pouze podotýká, že právo na spravedlivý proces nezaručuje výsledek řízení podle představ obviněného, ale pouze jeho vedení v souladu se zákonem a ústavními principy, což bylo v daném případě dodrženo. Nešlo ani o porušení zásady in dubio pro reo, neboť soudy po vyhodnocení všech důkazů neměly žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje. Zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ se uplatní pouze tehdy, pokud pochybnosti přetrvávají i po řádném hodnocení důkazů, což zde nenastalo.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
12. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim je možno přiznat důvodnost.
13. Lze připomenout, že k naplnění označené alternativy dovolacího důvodu dochází podle jejího obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
14. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.
Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle nějž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“.
Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
15. S ohledem na uvedené je třeba již na tomto místě poznamenat, že námitky dovolatele nejsou konkretizovány výše popsaným způsobem, tak aby je bylo možné považovat za podřaditelné pod jím uplatněný důvod dovolání. V podstatě jen trvá na tom, že ve výpovědi poškozené se vyskytují rozpory, které však blíže nekonkretizuje, a zmiňuje, že poškozená mohla být ke své výpovědi někým blíže neurčeným navedena. V souvislosti s tím pak postrádá podklad i jeho navazující zmínka, že soudy měly opatřit znalecký posudek k otázce hodnocení osobnosti poškozené a její obecné či specifické věrohodnosti, neboť není založena na označení specifického rozporu či mezery v dokazování, na kterou by tak muselo být reagováno, ale jen na jeho nesouhlasu s tím, že soud výpovědi poškozené uvěřil.
Podobně povrchním způsobem zmiňuje, že výpovědi matky či bratra poškozené nelze považovat za věrohodné. V další části svých výhrad spekuluje o tom, že u něj zjištěné osobnostní rysy mohou odůvodňovat, proč se původně částečně doznal k jednání, pro které byl odsouzen. Uvedené výhrady nejsou ničím jiným než pouhou polemikou s hodnocením důkazů, a to ještě značně nepřesvědčivou s absentujícím vymezením jakéhokoliv konkrétního rozporu vztahujícího se k provedenému dokazování a na jeho podkladě vyvozeným hmotněprávním závěrům.
Pokud přitom podotýká, že soudy nehodnotily věrohodnost jeho výpovědi v porovnání s výpovědí poškozené, jedná se o zcela nepřípadnou poznámku. Soud prvního stupně se totiž touto otázkou, stejně jako řadou námitek obhajoby a celkovým zhodnocením důkazní materie, důkladně zabýval v bodech 35. – 44. jeho rozsudku. Podobně postupoval soud odvolací, který skutkové závěry obsažené v odsuzujícím rozsudku aproboval v bodech 9. – 14. jeho usnesení. Vzhledem k již popsané nízké míře propracovanosti obviněným uplatněných námitek Nejvyšší soud pouze odkazuje na zmíněné částí rozhodnutí soudů nižších stupňů, aniž by považoval za nutné hlouběji rozvádět jejich obsah.
16. V souvislosti se shora uvedenými výhradami spadajícími do oblasti hodnocení důkazů se obviněný dovolává také zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Je tak vhodné uvést, že uvedená zásada znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Za situace, kdy soudy po vyhodnocení provedených důkazů v mezích § 2 odst. 6 tr. ř. žádné pochybnosti neměly a jejich skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž nebyl dán zjevný rozpor mezi těmito skutkovými zjištěními rozhodujícími pro právní kvalifikaci a provedenými důkazy, nebyl zde dán ani prostor pro aplikaci předmětné zásady. Dovolatel navíc, jak bylo již uvedeno výše, takový rozpor svými námitkami neosvědčil, resp. v podstatě na žádný konkrétní nesoulad týkající se dokazování nepoukázal.
V. Způsob rozhodnutí
17. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Dále nebylo shledáno ani porušení jeho základních práv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
18. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu