USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. K. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 7 To 197/2024-111, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 1/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 4. 4. 2024, č. j. 3 T 1/2024-90, byl obviněný V. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 13. 12. 2023 v době od 4:40 hodin do 4:42 hodin v Praze XY, na Pražském okruhu řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot Boxer, registrační značky XY, ačkoli si byl vědom, že mu byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 12. 4. 2022, spisové značky 5 T 19/2022, který nabyl právní moci dne 12. 4. 2022, uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 48 měsíců, a to od 12. 4. 2022 do 15. 5. 2026.
2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 9. 2024, č. j. 7 To 197/2024-111, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněného odsoudil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Dvořáčka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí alternativě.
5. Předně obviněný upozornil, že nesporné je, že byl zastaven jako chodec, na kamerovém záznamu je zachycen, jak vystupuje z místa řidiče, a nebyla provedena prohlídka vozidla. Namítl, že skutkové zjištění, že on byl řidičem vozidla, učinil soud pouze z toho, že vystoupil z místa řidiče. Z výpovědi obviněného i jeho syna však vyplynulo, že řídil jeho syn M. K., který se skryl v zadní části dodávky, protože neměl řidičské oprávnění. Oba také uvedli, že obviněný vystoupil na straně řidiče, protože to bylo bezpečnější. Svědkyně I. W. potvrdila, že se M. K. nacházel ve vozidle, když jej vyzvedávala.
6. Obviněný dále namítl, že v rámci odvolacího řízení navrhl výslech svědkyně I. D. ke skutečnosti, kdo řídil vozidlo při odjezdu ze XY. Odvolací soud důkaz nejenže neprovedl, ale ani se o něm v rozsudku nezmínil. Soudy eliminovaly důkazy, které ho vyviňovaly a rozhodly na základě úvah, že je něco „zcela nelogické“.
7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2024, č. j. 7 To 197/2024-111, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2024, č. j. 3 T 1/2024-90, a soudu prvního stupně uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která upozornila, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku vypořádaly.
9. Obviněný označil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho dovolání je přitom po obsahové stránce vystavěno na v pořadí první a třetí alternativě. Obviněným přednesené výhrady sice pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. Obvodní soud pro Prahu 5 realizoval v podstatě komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Městský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal.
10. Obhajoba obviněného byla vyvrácena především kamerovým záznamem, na kterém je zachycen pohyb uvnitř vozidla v inkriminované době pouze v prostoru místa pro řidiče, nikoliv v místech, kde sedí spolujezdec. Daný kamerový záznam nezachycuje zřetelně to, co se dělo tedy uvnitř vozidla, ale jsou na něm při pohledu zvnějšku patrné něčí pohyby uvnitř a jeho vystoupení dveřmi u řidiče, když touto osobou byl obviněný. Právě jeho totiž krátce na to poblíž zastavila policejní hlídka a vrátila se k danému vozidlu. Faktem je, že tehdy nebyla provedena celková prohlídka daného vozidla, neboť toto se nejevilo potřebným, takže jeho prohlídkou nebylo vyloučeno, že se v něm někdo ukryl. Správně označil soud druhého stupně obhajobu obviněného za nelogickou, neboť se jeví nepravděpodobným, že by vystupoval z místa spolujezdce dveřmi řidiče. Pokud jde o neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že s ohledem na to, že jednání obviněného bylo prokázáno pořízeným kamerovým záznamem, jevilo se provedení obviněným navržených důkazů za bezvýznamné. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy prokázáno s tím, že použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
11. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
13. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
15. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že zákonné znění uvedené alternativy vyžaduje, aby byl předmětem dovolatelových námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutku, ale tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění „nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. ÚS 3297/21).
16. Obviněný své mínění o existenci rozporu mezi svojí verzí události (a výpověďmi svědka M. K. a svědkyně I. W., jež ji mají potvrzovat) a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zakládá na vlastním hodnocení těchto důkazů a zcela pomíjí odůvodnění soudů obou stupňů pro závěr o jejich nevěrohodnosti. Jak upozornila státní zástupkyně ve svém vyjádření, dovolání obviněného je pouhým opakováním obhajoby, kterou předložil již před soudem prvního stupně a opakoval v odvolacím řízení. Soudy obou stupňů přitom dostatečně podrobně a logickým způsobem vyjádřily, proč ji mají za vyvrácenou. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění rozebral jednotlivé rozpory, které mezi jmenovanými výpověďmi seznal, a přestože nejsou některé z nich zcela rozhodující (délka cesty či frekvence cest svědka K. na stavbu), poskytují společně přesvědčivý podklad pro závěr o nevěrohodnosti výpovědí. Za podstatné je přitom třeba označit závěry soudu prvního stupně, že neuvěřil jednak tvrzení obviněného, že vystoupil na straně řidiče z důvodu bezpečnosti, když pak stejně celé auto obešel, aby pokračoval v chůzi na straně spolujezdce, a jednak tvrzení, že se svědek M. K. ukryl v zadní části vozidla a zde setrval až do vyzvednutí vozidla svědkyní I. W., přestože měl u sebe klíče od vozidla a nemohl vědět, jak dlouho bude muset na vyzvednutí čekat. Za zcela logicky vyplývající z provedených důkazů (mj. kamerový záznam, na němž obviněný vystupuje z vozidla na straně řidiče) je naopak potřeba považovat skutkový závěr, že obviněný v předmětné době vozidlo řídil.
17. Na základě uvedeného je tudíž na místě učinit závěr, že námitky obviněného byly shledány nedůvodnými a neosvědčil tak existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů.
18. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že odvolací soud neprovedl jím navrhovaný důkaz výpovědí svědkyně I. D., ani se o něm ve svém rozsudku nezmínil.
19. Pro rozhodnutí, zda nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy jsou zásadní dva závěry. Předně je to zhodnocení, zda se jednalo o podstatné důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Podle dovolací argumentace obviněného měla svědkyně vypovědět ke skutečnosti, kdo vozidlo řídil při odjezdu ze XY. Svědkyně tedy mohla sdělit, kdo vozidlo řídil pouze v okamžiku odjezdu a její výpověď je tak irelevantní pro zjištění, zda obviněný vozidlo řídil v době 4:40 do 4:42 hodin, jak uvádí popis skutku. Navrhovaný důkaz proto nelze považovat za podstatný ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním.
20. Dále je třeba zhodnotit, zda takové důkazy nebyly provedeny nedůvodně. Nejvyšší soud nejprve v obecnosti uvádí následující. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle této ustálené judikatury Ústavního soudu lze neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody: 1) tvrzená skutečnost nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2) navržený důkaz nedisponuje potřebnou vypovídací potencí a 3) nadbytečnost důkazu (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Evropský soud pro lidská práva při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria: 1) odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, 2) odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a 3) posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, upozornil, že odůvodnění soudů bude muset být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05).
21. Ze spisového materiálu se zjišťuje, že obviněný podal tzv. blanketní odvolání do protokolu o hlavním líčení. Na výzvu následně zaslal doplnění odvolání (na č. l. 97), jehož obsahem nebyly žádné důkazní návrhy (pro úplnost se uvádí, že strany písemnosti jsou číslované a žádná z nich nechybí). Během veřejného zasedání konaného dne 11. 9. 2024 obhájce obviněného uvedl: „pokud jde o důkazní návrhy, pak trváme na výslechu svědkyně paní I. D., jak jsme uváděli v doplnění odvolání“. Odvolací soud po závěrečné poradě vyhlásil usnesení, jímž návrh na doplnění dokazování zamítl, přičemž zdůvodnil, že se jedná o nadbytečný návrh, neboť je zřejmé, že na místě činu nebyl nikdo další, kdo by mohl podat přímé svědectví.
22. Přestože se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil výslovně k návrhu výslechu svědkyně I. D., v bodě 5. uvedl, že „[s]oud prvního stupně provedl v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu všechny právně významné dostupné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav …“ a je tedy zřejmé, že dokazování provedené soudem prvního stupně považoval za úplné. Pominout přitom nelze, že odvolací soud o důkazním návrhu obviněného procesním způsobem ve veřejném zasedání rozhodl a v rámci odůvodnění rozsudku rovněž vyložil důvod jeho zamítnutí. Vzhledem k tomu, že obhajoba vůbec neodůvodnila, proč navrhuje výslech právě této svědkyně (resp. obhájce odkázal na doplnění odvolání, v němž se takové odůvodnění nevyskytuje), nebylo absolutně zřejmé, o jakou osobu se jedná, jaký je její vztah k projednávané věci, či k čemu by měla vypovídat. Poprvé se tyto informace objevily až v dovolání obviněného. Odůvodnění odvolacího soudu poskytnuté během veřejného zasedání, že svědectví jakékoli další osoby by bylo pouze zprostředkované, neboť na místě činu se nikdo další nenacházel, je proto zcela dostačující.
23. Z uvedeného vyplývá, že námitka obviněného, že jím navrhovaný důkaz nebyl nedůvodně proveden, nebyla shledána opodstatněnou. Jednak se nejednalo o podstatný důkaz vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a jednak bylo odvolacím soudem poskytnuto odpovídající odůvodnění jeho neprovedení.
V. Způsob rozhodnutí
24. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obviněného byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
25. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 2. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu