6 Tdo 497/2023

6 Tdo 497/2023-218

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 4 To 273/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 43/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 90 T 43/2022 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný V. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

„dne 13. 09. 2021 v době kolem 08:00 hodin v budově Úřadu práce České republiky na ulici Polní č. 37 v Brně ve vstupní hale, za přítomnosti většího množství osob, napadl K. B., nar. XY, který zde v opilosti opakovaně křičel ,Já vás zabiju, všechny vás zabiju‘, tak, že do něj oběma rukama strčil, v důsledku toho poškozený zavrávoral upadl na záda a udeřil se do hlavy, kde zůstal bez hnutí ležet, následně jej uchopil za nohy a ruce a odnesl ho ke vstupním elektronicky ovládaným dveřím, čímž poškozenému způsobil na hlavě tržně zhmožděnou ránu o velikosti 10 cm do vrstvy 4mm silně krvácející, krvácení do mozku, otřes mozku, v důsledku čehož byl K. B., hospitalizován na oddělení Chirurgie A Nemocnice XY v XY kdy uvedená zranění si vyžádala chirurgické sešití v lokální anestezii, bolestivostí poranění a ztíženou hygienou obličeje byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu 3 týdnů, čímž způsobil za ošetření poškozeného K. B., nar. XY, škodu ve výši 13.198,- Kč Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, 140 00 Praha“.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 celých denních sazeb s výší denní sazby 250 Kč, tedy v celkové výši 25.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví škodu, ve výši 13.198 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 4 To 273/2022, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 4 To 273/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. v jeho obsahovém vymezení účinném do 31. 12. 2021 a namítl také porušení jeho ústavně zaručených práv. Zpochybnil závěry, k nimž dospěly oba soudy nižších stupňů, jelikož nebyly naplněny hmotněprávní znaky skutkové podstaty ani jednoho z předmětných přečinů, a to ať již z hlediska stránky subjektivní, tak objektivní. Vytkl jim, že se dostatečně nevypořádaly s důkazy, které byly provedeny u hlavního líčení a které byly mimořádně zásadní a významné pro jejich rozhodnutí, a tím mylně posoudily skutkový stav do chybně stanovené právní kvalifikace trestného činu, neboť důležitost chráněných zájmů vyhodnotily naprosto izolovaně a zcela zkresleně, čímž došlo k rozhodnutí spočívajícím na nesprávném právním posouzení skutku. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval v tom, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, důkazy byly (selektivně) hodnoceny toliko v jeho neprospěch, důležité důkazy jím navrhnuté byly opomenuty a bylo postupováno v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

5. Namítl, že soud prvního stupně nehodnotil jeho (obviněného) postavení podle skutkového stavu, tedy že byl v nutné obraně oprávněn čelit útoku jednak svého napadení agresorem, jednak z titulu člena ostrahy objektu, aby minimalizoval potencionální ohrožení přítomných ve vestibulu Krajského úřadu práce v Brně, proti nimž v rozsahu verbálního vyhrožování usmrcením a postřílením útok směřoval. Obviněný soudu prvního stupně vytkl, že se otázkou posouzení skutku z hlediska ustanovení „§ 13 tr. zák.“ výslovně nijak nezabýval. V návaznosti na to uvedl, že daný soud deformoval skutková zjištění, neuvěřil zcela rovnocenným svědkům, přestože výpověď svědka P. byla kusá, použita z přípravného řízení, kdežto svědci K. a S. byli soudem bezprostředně slyšeni. Namítl, že jeho obrana byla soudem označena za agresivní a nepřiměřenou, avšak on (obviněný) reagoval na výpad ruky poškozeného. Soud se tak podle něj dopustil presumpce viny, přestože toliko přistoupil k poškozenému jako agresorovi, vybízel jej ke slušnému chování a po útoku na svou osobu se jen bránil a vytlačil – byť s razancí – agresora z řady klientů Úřadu práce (dále také jen „ÚP“). Také odvolacímu soudu postačilo, že (obviněný) „mrštil“ s agresorem směrem ke dveřím, v důsledku čehož poškozený upadl na hlavu, aniž by zohlednil předcházející popis skutkového děje z fáze útoku agresora. Ani odvolací soud nepřipustil, že agresor byl v podnapilém stavu, tedy že důsledek jeho pohybu a následného pádu byl ve spojitosti s opilostí. Na tomto místě také namítl extrémní rozpor, který spatřoval v tom, že ačkoliv nebyl podle právní kvalifikace poškozený schopen obvyklého způsobu života, za několik dnů se opět na ÚP objevil.

6. K otázce subjektivní stránky obviněný namítl, že byla postavena jen na následku zranění a „možná z nevhodného“ odtažení agresora z místa skutku, nicméně jednalo se jen o následné jednání, které nesouviselo se skutkem ublížení na zdraví. Není podle něj zřejmé, z jakých konkrétních skutečností byl dovozen přímý úmysl, a proto jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v této části nepřezkoumatelná. Dále také uvedl, že svým jednáním nechtěl agresorovi ublížit, neměl žádný takový úmysl, vyzval jej ke slušnému chování, po jeho napadení se zachoval přiměřeně dané situaci.

7. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zrušil také další rozhodnutí na něj obsahově navazující.

8. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že výtky obviněného považuje v zásadě za důvodné. Obě rozhodnutí podle něj trpí extrémními vnitřními rozpory, a v souvislosti s tím i vadou první kvalifikace, neboť obviněný jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, takže se nemohl dopustit soudy označených deliktů.

9. Výhrůžky smrtí vyplývající z výpovědí všech svědků, a to v podstatě včetně poškozeného a svědka P., našly podle státního zástupce zcela správně odraz v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Za této situace je podle něj s podivem, že soud tyto výhrůžky vůbec nezohlednil v rámci úvah týkajících se právní kvalifikace jednání obviněného a naopak je relativizoval. V tom státní zástupce konstatoval existenci zjevného a závažného rozporu – tzv. skutková věta pojednává o výhrůžkách smrtí, což plně odpovídá obsahu provedených důkazů, avšak soud prvního stupně jejich existenci ve svých úvahách o právní kvalifikaci pomíjí a po skutkové stránce je dokonce v bodě 11. svého rozsudku zpochybňuje. Závažný rozpor dále spatřoval i ohledně možného znepokojení, které svým vyhrožováním poškozený v přítomných lidech způsobil. Již tato závažná pochybení v hodnocení důkazů by podle názoru státního zástupce postačila ke zrušení obou rozhodnutí z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

10. Z hlediska právní kvalifikace jednání obviněného jde totiž o to, že poškozený se mohl dopustit nebezpečného vyhrožování ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž obviněný se v důsledku hrozeb mohl cítit ohrožen, mohl vnímat též ohrožení veřejného pořádku, klidu či ostatních přítomných osob, a to tím spíše, že poškozený byl podnapilý, tudíž v nižší míře sebekontroly, a rozhazoval rukama. Takové počínání poškozeného bylo podle státního zástupce možno chápat jako hrozící útok, byť reálně šlo třeba jen o „silácké řeči“.

Vnímání možné hrozby totiž nelze posuzovat ex post a izolovaně na podkladě kamerového záznamu, jak činily soudy. Státní zástupce konstatoval, že z pohledu obviněného, který je klíčový, byla naplněna základní podmínka nutné obrany ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku, a to přímo hrozící útok na trestním právem chráněné statky (veřejný pořádek, klid, bezpečnost, osobní integritu lidí). Byla podle něj ovšem splněna i podmínka adekvátnosti formulovaná v § 29 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce uvedl, že i kdyby vyšel z verze nejméně příznivé pro obviněného, podle níž poškozený svým počínáním útočil „pouze“ na veřejný pořádek a klid či do osobnostní sféry lidí vystavených výhrůžkám smrtí, pak strčení „oběma rukama“ popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku není zákrokem zcela zjevně nepřiměřeným.

Na zcela zjevnou nepřiměřenost totiž nelze usuzovat jen s ohledem na újmu, jež na zdraví utrpěl poškozený. Je naopak třeba zvažovat veškeré okolnosti, za kterých k incidentu došlo, zejména opakovaně zmíněné výhrůžky smrtí, podnapilost poškozeného, jeho mávání rukama, jeho ne zcela seriózní vzezření, přítomnost dalších lidí, rušených protiprávním jednáním poškozeného a potenciálně ohrožených, odpovědnost obviněného za pořádek v místě atd. To vše svědčí o tom, že obviněný si z objektivního ex post hlediska možná plně přiměřeně situaci nepočínal, na druhou stranu však nešlo o jednání zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídající všem rozhodným okolnostem, charakterizujícím způsob útoku, a to je pro zachování podmínky adekvátnosti určující (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 162/2007).

11. Státní zástupce dále uvedl, že bez ohledu na to, zda bude jednání obviněného nakonec označeno za nutnou obranu či nikoliv, považuje soudy zaujatou právní kvalifikaci za neudržitelnou i z jiných důvodů. Zjištěný skutkový stav totiž nelze podle něj po právní stránce hodnotit jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Jak vyplývá z respektované judikatury, výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (srov. rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného v řešené kauze však podle státního zástupce nesměřovalo k narušení veřejného klidu a pořádku. Obviněný naopak vystoupil na ochranu těchto hodnot. Zároveň není možno podle něj tvrdit, že obviněný svým zásahem proti nepřístojně se chovajícímu poškozenému vyjádřil neúctu a neukázněnost vůči zásadám občanského soužití. Obviněný se naopak choval v souladu se svým postavením bezpečnostního pracovníka, když zakročil vůči protiprávně se chovajícímu poškozenému. Na tom nic nemůže změnit lehká zdravotní újma, kterou poškozený v konečném důsledku utrpěl. Tento fakt nemůže učinit z jinak v zásadě bezvadného jednání obviněného výtržnost.

12. Státní zástupce dále podotkl, že projednávaná věc má i jinou rovinu než formálněprávní, a sice jde o to, zda je v řešeném případě vůbec namístě uplatnit trestní odpovědnost, pokud by snad formální znaky uvažovaných trestných činů byly naplněny. Z tohoto hlediska upozornil na důležitou okolnost, kterou ve věci činné soudy poněkud pominuly. Konkrétně jde o to, že nelze přehlédnout, že tím, kdo celý incident v obecném smyslu způsobil a zavinil, byl poškozený, který z nějakého důvodu začal vyhrožovat smrtí lidem přítomným v úřední budově, ve které obviněný vykonával ostrahu, nakonec máchal rukama i vůči samotnému obviněnému. To je primární příčina, která stojí na počátku celé kauzy. V důsledku je však potrestán obviněný, který zakročil proti nepřístojně se chovajícímu poškozenému, jenž ohrožoval veřejný klid, pořádek a zřejmě i bezpečnost jiných lidí. Člověk, který v pozici bezpečnostního pracovníka chránil klid, pořádek a bezpečnost, byť třeba ne zcela bezvadně, je označen za pachatele hned dvou trestných činů, aniž by jinému závažněji ublížil. Proto pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo k naplnění formálních znaků v úvahu přicházejících trestných činů včetně protiprávnosti, zmíněné okolnosti by podle státního zástupce byly významné z hlediska uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

13. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 256l tr. ř. věc soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 4 To 273/2022, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

18. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

19. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. l)] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud považuje v první řadě za potřebné poznamenat, že státní zástupce ve svém vyjádření doplnil a významně rozvinul dovolací argumentaci obviněného. Nutno ovšem konstatovat, že k argumentům jdoucím nad rámec odůvodnění dovolání, nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Rozsah a meze činnosti dovolacího soudu totiž určuje výhradně dovolatel svými námitkami. Doplnit, resp. rozšířit dovolací argumentaci tak mohl v daném případě pouze obviněný, který podal dovolání, přičemž byl oprávněn takto učinit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 692/20).

21. Dále Nejvyšší soud uvádí, že obviněný svými námitkami soudům nižších stupňů vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a se zásadou in dubio pro reo, učiněná skutková zjištění označil za zdeformovaná. Takový postup podle něj vedl k nesprávnému právnímu posouzení skutku, resp. namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno podle podmínek nutné obrany.

22. Výtky obviněného vůči provedenému dokazování a učiněným skutkovým zjištěním formálně odpovídají důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě první [ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě], přičemž obviněný i výslovně tzv. extrémní rozpor namítl.

23. Nejvyšší soud však v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obviněný se přitom domáhal toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem, přičemž prosazoval vlastní skutková tvrzení, případně pouze některé skutečnosti plynoucí z některých důkazů, aniž by zohlednil všechny relevantní ve věci provedené důkazy, tedy zejména kamerové záznamy. Na tomto místě je vhodné dodat, že namítl-li obviněný vadu tzv. opomenutých důkazů, neuvedl konkrétně, o které jím navrhované důkazy se mělo jednat.

24. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nevybočil z mezí zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž způsob hodnocení provedených důkazů vyložil ve svém rozsudku, jehož odůvodnění odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených, v rozhodnutí konkretizovaných důkazech. Nelze přitom hovořit o tom, že by tato skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, tedy že by byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.

25. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že svědek P. hovořil „spíše o nějakém povídání ze strany poškozeného, kterému ani nerozuměl“, je z této části rozsudku patrné, že tím, byť poněkud neobratně, odůvodňuje svůj závěr o tom, že se nejednalo o takové jednání poškozeného, které by ostatní osoby vystrašilo či v nich vyvolalo známky nervozity. Výpověď svědka P. hodnotil v této souvislosti s kamerovým záznamem, jenž řádně interpretoval v souladu s jeho obsahem. Rozpor mezi tímto závěrem a závěrem o nevhodném chování poškozeného promítnutém do skutkové věty výroku o vině proto není dán.

26. V návaznosti na uvedené je namístě zabývat se další námitkou obviněného, a to stran posouzení jeho jednání v nutné obraně. Soudům vytkl, že nezohlednily předchozí průběh skutkového děje, z nějž vyplývá, že reagoval na napadení své osoby agresorem (poškozeným), jakož i na potenciální ohrožení osob nacházejících se na ÚP, proti nimž v rozsahu verbálního vyhrožování směřoval útok usmrcením a postřílením. Takovou námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě]. Obviněný rovněž namítl, že nebyly naplněny hmotněprávní znaky skutkové podstaty ani jednoho z předmětných přečinů, a to ať již z hlediska stránky subjektivní, tak objektivní. Tuto námitku však nijak blíže nekonkretizoval, přičemž z kontextu jeho celkové dovolací argumentace lze usuzovat, že uvedené tvrzení vázal na jím prosazovaný závěr, že jednal v nutné obraně.

27. Nutná obrana je v ustanovení § 29 tr. zákoníku definována tak, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. O nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

28. Tento hmotněprávní institut předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak to, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Není nutné, aby hrozba byla vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).

29. Pro posouzení situace v projednávané věci je zejména důležité, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou (srov. rozhodnutí č. 49/1970 Sb. rozh. tr.). Beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (srov. např. rozhodnutí č. 26/1967 Sb. rozh. tr.). O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací (srov. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr.). O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn. stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02).

30. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel. Subjektivní pojetí v přiměřenosti obrany však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1012/2018).

31. V daném případě je třeba dospět k závěru, že co do intenzity byla obrana obviněného zcela zjevně nepřiměřená (exces intezivní), což je patrné především z předmětného kamerového záznamu (pořízeného z více míst ve vstupní hale ÚP), s jehož interpretací ze strany soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud, jenž se s ním pečlivě seznámil, ztotožňuje (body 10. a 11. rozsudku soudu prvního stupně a bod 8. napadeného usnesení odvolacího soudu). Obrana obviněného neodpovídala způsobu, resp. intenzitě útoku poškozeného na zájmy chráněné trestním zákoníkem (zejména veřejný pořádek), který zjevně byl méně závažným jednáním (omezil se pouze na verbální projevy doprovázené mácháním pažemi, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl přistoupit k realizaci vyslovených výhrůžek). V těchto souvislostech je třeba zdůraznit, že osoby čekající ve frontě nacházející se v blízkosti poškozeného neprojevovaly, jak je zřejmé z kamerových záznamů, svým chováním jakékoli obavy z jednání poškozeného – nervózní chování, nijak se nápadně nerozhlížely, nikam neustupovaly. Za tohoto stavu věci, který musel být obviněnému zřejmý, nebylo zapotřebí reagovat na jednání poškozeného takovou razancí, aby ten (byť v podnapilém stavu) odletěl na vzdálenost poloviny vstupního koberce, spadl dozadu a hlavou se udeřil o zem, načež zůstal bez hnutí ležet, což potvrdil i svědek P. Pokud obviněný rovněž tvrdil, že svým jednáním reagoval na fyzický útok poškozeného na jeho osobu, který po něm „vyjel“ pravou rukou, jež směřovala na obličej, čemuž uhnul a dostal od něho do levého ramene, takový útok není z kamerového záznamu patrný. Z kamerového záznamu lze vysledovat, že obviněný v průběhu děje přistoupil k poškozenému a plynule tohoto prudkým strčením srazil na zem, resp. z pohybu obviněného, který zrychleným krokem směrem vpřed vrazil do poškozeného, není zjevné, že by bezprostřední příčinou tohoto jeho jednání byl jím popsaný útok poškozeného, který by vykrýval. Nelze tedy přisvědčit jeho námitce, že po útoku na svou osobu se jen bránil a vytlačil – byť s razancí – agresora z řady osob.

32. V těchto souvislostech je třeba také zohlednit tu skutečnost, že obviněný byl školený pracovník ostrahy, přičemž v danou chvíli se nacházel na místě činu také jeho kolega, svědek K. Nelze rovněž nezmínit, že za situace, kdy se obviněný hájí tím, že zakročil na ochranu osob nacházejících se v budově ÚP před hrozícím nebezpečím, jeví se poněkud nelogické právě jeho jednání, kdy odchází od poškozeného pryč, aniž by dohlédl na další vývoj situace a případnou reakci poškozeného, který se po nějaké chvíli probral z bezvědomí, zvedl se a odešel před budovu ÚP, přičemž ani druhý člen ostrahy, svědek K., mu nevěnoval zvláštní pozornost.

33. S ohledem na uvedené je třeba učinit závěr, že obrana obviněného byla zcela zjevně nepřiměřená. Obrana sice musí být, jak shora uvedeno, tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. V posuzovaném případě nicméně zcela zjevně přehnaná byla, neboť neodpovídala způsobu útoku poškozeného, jeho charakteru a nízké intenzitě tak, jak byly výše popsány. Podmínky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku tudíž nebyly naplněny.

34. Při právním posouzení skutku obviněného se pak nelze omezit toliko na razantní vražení obviněného do poškozeného, nýbrž je třeba zohlednit i jeho následné jednání, když poškozeného nacházejícího se v bezvědomí zcela nevhodným, bezcitným a nešetrným způsobem vytlačuje ven z budovy. Je třeba konstatovat, že zejména v tomto následném jednání lze spatřovat naplnění znaků trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Z kamerového záznamu je totiž patrné, že právě toto jednání obviněného v kontextu bezprostředně předcházejícího sražení poškozeného na zem vyvolalo u dalších osob přítomných v budově ÚP, a to nejen u svědka P., zřetelné známky znepokojení.

35. Zvolená právní kvalifikace, a to i pokud jde o přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, byla v daném případě namístě, jakkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že bez nevhodného chování poškozeného by k spáchání předmětných trestných činů nedošlo. Na tomto místě Nejvyšší soud ještě k námitce obviněného uvádí, že jeho jednáním byla poškozenému způsobena taková porucha zdraví, která objektivně (podle znaleckého zkoumání) měla povahu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Jak konstatoval i znalec MUDr. Jan Krajsa, Ph.D., pokud poškozený uvedl, že omezen nebyl, jednalo se o jeho subjektivní hodnocení. Proto ani skutečnost, že se poškozený za pár dní znovu dostavil na ÚP, nemůže zvrátit závěr o naplnění znaků odpovídajícím ublížení na zdraví, neboť objektivně mu toto způsobeno bylo (bod 10. rozsudku soudu prvního stupně). Úměrně strohosti námitky obviněného o absenci subjektivní stránky je možno ještě stručně doplnit, že jednání obviněného a jeho následek (v konkrétních souvislostech účinek) včetně jejich kauzální propojenosti jsou pokryty jeho úmyslným zaviněním, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

36. Nejvyšší soud ještě doplňuje, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Ty byly přitom v dané věci dodrženy.

V. Způsob rozhodnutí

37. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu