U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. května 2014 o
dovolání, které podal obviněný A. L. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 19. prosince 2013, sp. zn. 2 To 88/2013, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 37/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013, č. j. 1 T
37/2013-1012, byl obviněný A. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b), c) zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“)
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku (ad I.) a přečinem přechovávání
omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku (ad II.),
kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) obžalovaní D. P. a A. L. společně
dne 25. 2. 2012 kolem 10.30 hodin v obci Ř., okres P.-z., v ulici M. se
společným úmyslem zmocnit se násilím cizí věci vstoupili do prodejny Zlatnictví
poškozené M. H.,maskováni dámskými punčochami, navlečenými na hlavách, a zde
obžalovaný A. L. fyzicky napadl poškozenou M. H. tak, že ji kopal a bil do
hlavy, do hrudníku a do břicha, čímž jí způsobil otřes mozku, tržně zhmožděnou
ránu délky asi 1 cm v levé týlní krajině hlavy, tržně zhmožděnou ránu na pravém
ušním boltci, krevní výron ve víčkách pravého oka, především v dolním víčku,
přesahující i do pravé lícní krajiny, podkožní krevní výrony v pravé spánkové
krajině hlavy a pod pravým uchem, plošný podkožní krevní výron levé horní
končetiny na vnitřní straně lokte a na přilehlých částech paže a předloktní a
podkožní krevní výron na dolní části zadní strany hrudníku vlevo, zatímco
obžalovaný D. P. vzal plata s cca 732 kusy zlatých náramků a řetízků o celkové
hmotnosti 2.490,78 g, které vložil do přinesené tašky, čímž způsobili škodu ve
výši 2.597.860 Kč ke škodě Zlatnictví M. H., IČ: 62986911, se sídlem Řevnice,
Mníšecká č. 1060, přičemž poškozená M. H. v důsledku jednání obžalovaných
utrpěla těžkou posttraumatickou stresovou poruchu s následným omezením v
obvyklém způsobu života z důvodu narušení sociálního fungování a pracovní
výkonnosti a závažné osobní nepohody po dobu nejméně jednoho roku s nutností
medikamentózní a psychoterapeutické léčby,
2) obžalovaný A. L. sám
dne 28. 3. 2013 ve 21.00 hodin v P., v ulici Z., v baru Corrado při zadržení
policejním orgánem dle § 76 odst. 1 tr. řádu měl u sebe neoprávněně v černé
ledvince zn. Reebok plastový sáček s uzavírací lištou a červeným pruhem o
rozměrech 6 x 9,5 cm, který obsahoval 8,1254 g bílé krystalické látky s 71,8 %
hmotnostního podílu metamfetaminu, tj. 5,834 g, přičemž látka metamfetamin je
uvedena v příloze č. 5 „PSYCHOTROPNÍ LÁTKY zařazené do seznamu II podle Úmluvy
o psychotropních látkách“ k zákonu č. 167/1998 Sb., v platném znění a dle
přílohy č. 2 Nařízení vlády č. 467/2007 Sb., v platném znění, kterým se pro
účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství
větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je
obsahujících a jedů, je množství větší než malé minimálně 2 g směsi při
množství účinné látky metamfetaminu 0,6 g báze nebo 0,72 g hydrochloridu.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o obviněném D. P., který byl
odsouzen podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma obviněným
uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené M. H., nar. ...,
bytem Ř., T. , okres P.-.z., škodu ve výši 2.498.860 Kč. Podle § 229 odst. 2
tr. ř. byla poškozená M. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škodu odkázána
na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma
obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu ve výši 99.000
Kč poškozené České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená č. 75/16.
O odvolání obviněných a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl
ve druhém stupni Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, sp.
zn. 2 To 88/2013, odvolání obviněného L. a státního zástupce jako nedůvodná
podle § 256 tr. ř. zamítl. Podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek z podnětu odvolání podaného obviněným D. P., ve výroku o
trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že mu podle § 173 odst.
2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců,
pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně JUDr. Dagmar Říhové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v prvé řadě popřel, že by
se vytýkané trestné činnosti dopustil. Skutková zjištění soudu prvého stupně
pokládá za nesprávná a neúplná, když k řádnému objasnění věci nebyly provedeny
všechny potřebné důkazy. V okamžiku loupeže se v obci Řevnice vůbec nenacházel
a pobýval u své známé K. L. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6.
2005, sp. zn. II. ÚS 418/03, nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn.
I. ÚS 776/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo
420/2009, rozvíjí problematiku tzv. opomenutých důkazů. Zejména poukazuje na
obhajobou navržený důkaz, a to výslech svědkyně K. L., jež měla potvrdit jeho
přítomnost na oslavě, kterou měl údajně opustit dne 25. 2. 2012 v odpoledních
hodinách. Z toho vyvozuje nemožnost spáchání zločinu loupeže. Tím, že soud
prvního stupně tento důkaz nepřipustil, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu
§ 125 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Dle názoru
dovolatele tato skutečnost sama o sobě zakládá důvod pro zrušení napadeného
rozsudku. Zamítnout návrh na provedení důkazu s poukazem na jeho nadbytečnost
lze podle přesvědčení obviněného pouze tehdy, pokud určité tvrzení, k jehož
ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (s odkazem na usnesení Ústavního
soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
V dalším poukázal na porušení zásady in dubio pro reo a s odkazem na rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 7. 2008, stížnost č. 35450/04 (věc
Melich a Beck proti České republice) zdůraznil, že v dané věci byl usvědčen
pouze výpovědí spoluobviněného D. P. a svědků H. a J. P., kteří však pouze
tlumočili obsah výpovědi spoluobviněného D. P., neboť trestné činnosti přítomni
nebyli. S poukazem na to, že trestní řízení není ovládáno zásadou koncentrace,
vyjádřil obviněný nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu, který
stran výslechu K. L. potvrdil jako správný postup soudu prvního stupně ohledně
neprovedení důkazu jejím výslechem, když shledal, že tento návrh byl ze strany
obviněného vznesen takřka rok a půl od okamžiku spáchání trestného činu.
Ve vztahu k přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284
odst. 2 tr. zákoníku obviněný namítl, že se soud nevypořádal s jeho obhajobou,
když zejména nebral v potaz konkrétní situaci a pouze „akademicky hodnotil, zda
odsouzeným popsané jednání je logické či nikoli“.
Soudu prvního stupně dovolatel vytkl, že nezhodnotil veškerá hlediska § 39 a
násl. tr. zákoníku, k čemuž je povinen ve vztahu k ustanovení § 125 odst. 1 tr.
ř. Této povinnosti uvedený soud nedostál, když mu uložil trest nepřiměřeně
přísný.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze,
jakož i jemu předcházející rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a přikázal
soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) se k obviněným podanému dovolání po krátkém shrnutí jeho obsahu
vyjádřila, když v prvé řadě zmínila, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil
obviněný v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do
svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabýval jak soud nalézací,
tak soud odvolací.
Stran námitky obviněného, že se skutku pod bodem 1) nemohl dopustit, neboť se
nacházel u své známé K. L., odkázala na rozhodnutí odvolacího soudu, který
uvedl, že svědecký výslech jmenované k tomu, že obviněný byl dne 25. 2. 2012 na
jejích narozeninách, navrhl tento až v hlavním líčení dne 25. 7. 2013, tedy
téměř půl druhého roku po spáchání předmětného činu. Pokud současně uvedl, že
uvedená osoba se zdržuje mimo území České republiky, pak nebylo nelogické, že
soud prvého stupně po ní odmítl pátrat a návrh na její výslech jako nedůvodný
zamítl, když správně dovodil, že i v případě, že by se podařilo zajistit její
výslech v hlavním líčení, nemohla by její svědecká výpověď nic změnit na
zjištění skutkového stavu věci, jež je založeno na spolehlivých usvědčujících
důkazech. S ohledem na výše uvedené má státní zástupkyně za to, že meritorní
rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a
možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn
nebyl.
Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně
navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom,
že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr.
ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v
mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin
nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak
byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní
posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně
právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně
právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II.
ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají
námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či
takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6
tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS
449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání
skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném
skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak
byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku
odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v
souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného
činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7
k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud
je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit
povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení důvodnosti podaného dovolání.
IV.
Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející
rozhodnutí soudu prvostupňového, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, vznesl v rámci jím podaného
dovolání námitky, které nejsou způsobilé deklarovaný dovolací důvod věcně
naplnit. Uplatněný dovolací důvod spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva,
zejména trestního zákoníku, na skutkový stav, jaký byl zjištěn soudy prvního a
druhého stupně. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze zejména namítat, že
skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu, v daném
případě zločinu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Nesprávnost příslušné právní
kvalifikace je však nezbytné uplatňovat ve vztahu k těm skutkovým zjištěním,
která jsou v napadených rozsudcích vyjádřena a která dovolatel z hlediska jím
uplatňovaného zájmu nemůže modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od
nich odlišné.
Dovolací námitky obviněného však nezpochybňují správnost subsumpce skutkových
zjištění soudů pod příslušné hmotně právní ustanovení zákona, nýbrž míří do
oblasti skutkových (nesouhlas se závěrem o pachatelství na činu), případně
procesních (výhrady stran rozsahu dokazování či způsobu hodnocen důkazů). Jsou
tak postaveny prakticky výlučně na polemice se skutkovými zjištěními napadených
rozsudků soudů prvního a druhého stupně. Těmito námitkami, jakožto
nenaplňujícími uplatněný dovolací důvod, nemůže dovolatel vyvolat přezkumnou
činnost dovolacího soudu, neboť ta nemůže vzejít (s výjimkou případu tzv.
extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními
v jeho výkladu Ústavním soudem), vzhledem k vázanosti dovolacího soudu
učiněnými skutkovými zjištěními, z výhrad rázu skutkového.
O extrémní rozpor (tj. očividný nesoulad) mezi skutkovými zjištěními, z nichž v
napadeném rozsudku vycházel rovněž Vrchní soud v Praze, a provedenými důkazy na
straně druhé, se však v posuzované věci nejedná. Primární a v podstatě
osamocenou námitkou obviněného ve vztahu k závěru o jeho vině zločinem loupeže
je to, že se soudy v dostatečném rozsahu nevypořádaly s jeho obhajobou a
zejména nebyly provedeny potřebné důkazy k bezpochybnému objasnění skutkového
stavu věci. Soudy podle dovolatele zejména opomenuly provést důkaz svědeckou
výpovědí K. L., u které se měl obviněný nacházet v době, kdy k loupeži došlo.
Ve vztahu k této námitce obviněného nezbývá než odkázat na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, který provedení navrženého důkazu formou výslechu K. L.
(na str. 27 odůvodnění) pokládal vzhledem k důkazům již provedeným za
nadbytečné. V řešených souvislostech konkrétně rozvedl, že „obžalovaný navíc
podal návrh na výslech svědkyně po uplynutí delší doby od zahájení svého
trestního stíhání, a to současně se sdělením o pobytu svědkyně mimo území České
republiky, přičemž i pro případ, že by svědkyně potvrdila účast obžalovaného na
oslavě svých narozenin dne 24. 2. 2012, a to po uplynutí doby téměř jeden a půl
roku, nemělo by to vliv na uznání obžalovaného vinným shora popsaným jednáním.“
Soud prvního stupně zcela zřetelným způsobem vyložil, z jakých důkazů při svém
rozhodování vycházel a z jakých důvodů pokládá, se zřetelem k dalším důkazům,
které sloužily k objasnění vytýkaného jednání, výpověď (z vazebního zasedání)
obviněného za vyvrácenou (str. 22-23 odůvodnění), se zřetelem k ostatním
důkazům, které hodnotil kautelami § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V této
souvislosti nelze na adresu soudu prvního stupně ničeho vytýkat.
Nejvyšší soud v daném případě nemá pochyb o správnosti a úplnosti zjištěného
skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5, jakož ani o úplnosti provedeného
dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Zcela nepřípadným je proto i poukaz
obviněného na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak vzpomínané nálezy
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/03 a sp. zn. I. ÚS 776/06, týkající se
problematiky tzv. opomenutých důkazů, resp. nedostatečného odůvodnění odmítnutí
důkazního návrhu, neboť v řešeném případě nevzniká prostor pro shledání jejich
věcné relevance. Soud prvního stupně totiž logickým způsobem vyložil, z jakých
důvodů považuje navržený výslech svědkyně K. L. za nadbytečný. Řešenou námitkou
se navíc zabýval rovněž soud odvolací, který (na str. 6 odůvodnění) rozvedl, že
„co se týče námitky obžalovaného A. L., že krajský soud nevyhověl jeho návrhu
na výslech K. L. jako svědkyně, je třeba připomenout, že tento obviněný byl od
počátku trestního stíhání obviněn ze spáchání zvlášť závažného zločinu, jehož
se měl dopustit brutálním způsobem. V přípravném řízení však odmítl vypovídat,
a to jak před policejním orgánem, tak i před soudcem, který ve vazebním
zasedání rozhodoval o jeho vzetí do vazby. Stejně tak odmítl vypovídat v
hlavním líčení. I když samozřejmě obviněný má podle § 33 odst. 1 tr. ř. právo
odmítnout vypovídat … nemůže soud při hodnocení důkazů zcela ignorovat
skutečnost, že obžalovaný A. L. se proti tak závažnému obvinění nebránil, ač
věděl, že je z jeho spáchání obviněn svým kamarádem obžalovaným D. P. Svědecký
výslech K. L. … navrhl … téměř půldruhého roku po spáchání trestného činu. Není
proto nelogické, že jestliže současně uvedl, že uvedená osoba se zdržuje mimo
území České republiky, soud prvního stupně odmítl po ní pátrat a návrh na její
výslech jako nedůvodný zamítl.“ V daných souvislostech lze uzavřít, že soudy
obou stupňů dostály své povinnosti, vypořádat se v dostatečném rozsahu s
návrhem obviněného na provedení důkazu výslechem K. L.
Nepřípadnou je rovněž námitka, kterou obviněný vznáší stran přečinu
přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.
zákoníku, když má za to, že pro jeho postavení má význam nález Ústavního soudu
Pl. ÚS 13/12. Zůstává totiž podstatným, že k zrušení části ustanovení § 289
odst. 2 tr. zákoníku, zmocňujícího vládu ke konkretizaci pojmu množství větší
než malé, došlo dnem 23. 7. 2013. Bod 36 předmětného nálezu upravuje tzv.
intertemporální účinky, jehož účinky se odvíjejí ex nunc, „tj. teprve ode dne,
v němž bude nález vyhlášen ve Sbírce zákonů. Nosné důvody tohoto nálezu lze
uplatnit proto pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro rozhodování soudu o
skutcích, k nimž došlo za trvání napadené právní úpravy [srov. stanovisko pléna
sp. zn. Pl. ÚS st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.)
aj.]. Opačný přístup ve vztahu k zahájeným, ale i již ukončeným případům by
totiž nevedl ve vztahu k účastníkům řízení v rozporu se smyslem tohoto nálezu
(srov. nález sp. zn. II. ÚS 2371/11 ze dne 18. 9. 2012, dostupný na
http://nalus.usoud.cz) k vyšší míře právní jistoty.“ Z tzv. skutkové věty
rozsudku soudu prvního stupně plyne, že sáček s uzavírací lištou, který
obsahoval 8,1254 g bílé krystalické látky s 71,8% hmotnostního podílu
metamfetaminu, tedy 5,834 g báze, měl obviněný při sobě v okamžiku svého
zadržení dne 28. 3. 2013, z čehož rezultuje závěr, že zrušení části § 289 odst.
2 tr. zákoníku nemá pro posouzení přečinu, kterým byl dovolatel uznán vinným,
žádný vliv.
Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konečně
nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného, v níž soudu prvního
stupně vytkl nesprávnost výroku o trestu, neboť při stanovení druhu a výměry
trestu nezohlednil všechna hlediska § 39 tr. zákoníku. Jak totiž vyplývá z
dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy pouze
tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněnému byl ovšem uložen přípustný druh
trestu a ve výměře, jež ničím nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná
případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména vadné vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních § 37 až §
42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně
citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno
považovat, pokud jde o výrok trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v
porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací
důvod může být naplněn např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda
měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest (§ 43 tr. zákoníku),
popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45 tr. zákoníku).
Takové námitky ovšem obviněný neuplatnil a ani u něj nepřicházely v úvahu,
proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jeho výhradami zaměřenými proti uloženému
trestu.
Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba
konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které
nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou
činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný
svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných
dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod
dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř.
upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je
nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle
něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil