7 Tdo 420/2009-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. července
2009 ve věci dovolání, které podal obviněný Mgr. M. G. proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3 To 651/2008, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T
183/2008, t a k t o :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný Mgr. M. G. nebere do vazby.
Obviněný Mgr. M. G. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008,
sp. zn. 3 T 183/2008, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.
1. 2009, sp. zn. 3 To 651/2008, uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §
241 odst. 1 tr. zák., podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr.
zák. a trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Za
tyto trestné činy byl odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35
odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož
výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Tento
nepodmíněný trest odnětí svobody obviněný Mgr. M. G. vykonává ve Věznici ve S.
p. R.
K dovolání obviněného Mgr. M. G. Nejvyšší soud České republiky v neveřejném
zasedání dne 22. 7. 2009 podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3 To 651/2008, i rozsudek Městského
soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 3 T 183/2008, podle § 265k odst. 2
tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tímto rozhodnutím odpadl zákonný
podklad pro další výkon trestu.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody
uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu
zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou u obviněného
dány důvody vazby a přitom nezjistil žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující
některý z důvodů vazby uvedených v § 67 tr. ř. Proto rozhodl podle § 265l odst.
4 tr. ř., že se obviněný Mgr. M. G. nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 22. července 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 7 Tdo 420/2009
Datum rozhodnutí: 22.07.2009
Typ rozhodnutí: Usnesení
Dotčené předpisy: § 241 odst. 1 tr. zák., § 218 tr. zák., § 242 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí: D
7 Tdo 420/2009-I.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. července
2009 v dovolání, které podal obviněný Mgr. M. G. , proti usnesení Krajského
soudu ve Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3 To 651/2008, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T
183/2008 t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3 To 651/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze
dne 29. 10. 2008, sp. zn. 3 T 183/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný Mgr. M. G. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 10.
2008, sp. zn. 3 T 183/2008, uznán vinným trestným činem znásilnění podle § 241
odst. 1 tr. zák. (v bodě 1), trestným činem podávání alkoholických nápojů
mládeži podle § 218 tr. zák. (v bodě 2) a trestným činem pohlavního zneužívání
podle § 242 odst. 1 tr. zák. (v bodě 3). Za tyto trestné činy byl odsouzen
podle § 241 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon
trestu zařazen do věznice s dozorem. Naproti tomu byl obviněný tímto rozsudkem
podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky označené ve výroku
rozsudku A., B., C., D., v nichž byly spatřovány trestné činy pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. a znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 tr.
zák., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v
Brně usnesením ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3 To 651/2008, tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně včas dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr.
ř., které má všechny obligatorní obsahové náležitosti stanovené v § 265f odst.
1 tr. ř.
Na základě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
namítl, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutky pod body 1 - 3
výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestné činy, přestože podle
názoru obviněného měl být pro každý jednotlivý skutek zproštěn obžaloby podle §
226 písm. b) tr. ř., protože tyto skutky nejsou trestnými činy.
Ke skutku pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu především namítl, že tzv. skutková věta rozsudku
obsahuje rozpor, když na jedné straně měl využít bezbrannosti poškozené tím, že
poškozené M. B. podal blíže nespecifikovaný alkoholický nápoj, čímž ji měl
uvést do stavu bezbrannosti, na druhé straně měl hned následně překonávat odpor
poškozené, který měla dávat opakovaně najevo. S poukazem na objektivní stránku
trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. uvedl, že soud
kvalifikoval jeho jednání tak, že se dopouštěl obou forem jednání. Tím se však
dostaly do rozporu skutkové závěry soudu a jejich právní posouzení. K naplnění
zákonného znaku trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák.
spočívajícího v násilném donucení poškozené k souloži by podle obviněného mělo
být zřejmé, jak použil svou fyzickou sílu k eliminaci odporu poškozené za
účelem dosažení soulože. Odpor poškozené, který měla dávat opakovaně najevo,
není v popisu skutku (výroku o vině) specifikován, stejně tak není specifikován
ani v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný se proto domnívá, že
skutková zjištění v této části výroku rozsudku ani v příslušné části jeho
odůvodnění neumožňují právní kvalifikaci skutku jako trestného činu znásilnění
podle § 241 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru obviněného nebyla učiněna ani žádná zjištění ke stavu údajné
bezbrannosti poškozené po požití nespecifikovaného alkoholického nápoje. Podle
soudu měl stav bezbrannosti trvat více hodin, zahrnujících i spánek, došlo k
další souloži dne 2. 11. 2007, přičemž poškozená měla vypít 0,5 dcl
alkoholického nápoje. S požitím takového množství alkoholu se běžně nepojí stav
bezbrannosti. Poukázal na to, že z výše zmíněných důvodů požadoval opatření
odborného vyjádření v příslušném oboru k objasnění účinku alkoholu na lidský
organismus obecně, ale i s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem skutku.
Soud navíc zjistil u poškozené časté požívání alkoholických nápojů i její
zkušenost s konzumací těchto nápojů. Vzhledem k těmto argumentům měl být
zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
K výroku o vině pod bodem 2/ rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
usnesením odvolacího soudu obviněný uvedl, že nebyly naplněny znaky trestného
činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. „kdo soustavně
nebo ve větší míře podává alkoholické nápoje osobám mladším 18 let“, pokud jde
o jednání vůči K. F. , která požila necelou jednu skleničku alkoholu a jeho
požití na ní nezanechalo žádné následky. Právní závěry soudu tak jsou v rozporu
se skutkovými závěry. Ve vztahu k poškozené L. Š. měl být obviněný pro tento
skutek zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Poukázal na to, že
poškozená L. Š. si na událost nepamatovala, obviněný během její návštěvy
usnul a poškozená L. Š. konzumovala v té době nezávisle na jeho vůli alkohol,
možná i ve větší míře. Obviněný namítl, že nelze dovozovat příčinnou souvislost
mezi podáním jedné malé sklenky alkoholu o obsahu 0,5 dcl a následnou
hospitalizací poškozené L. Š. ve dnech 18. – 21. 1. 2008, nehledě k tomu, že
u této poškozené byla po hospitalizaci stanovena diagnóza „disharmonický rozvoj
osobnosti“ a nikoli intoxikace alkoholem. V této souvislosti obviněný též
namítl, že soud nevzal v úvahu, že podle poškozené K. F. měla poškozená L.
Š. použít před schůzkou dne 18. 1. 2008 lék Lexaurin, kvůli němuž byla již v
listopadu 2007 hospitalizována na psychiatrii. Nelze ani vyloučit, že poškozená
L. Š. požila alkoholické nápoje před jednáním, za něž byl obviněný odsouzen.
Závěrem obviněný namítl, že u poškozené L. Š. nelze vzhledem k namítaným
skutečnostem dospět k jednoznačnému závěru, že by u ní došlo ke zdravotním
potížím v souvislosti s jeho jednáním. Obviněný je z těchto důvodů přesvědčen,
že měl být pro tento skutek zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
Pokud jde o výrok o vině pod bodem 3/ rozsudku soudu prvního stupně ve spojení
s usnesením odvolacího soudu namítl, že jeho jednání spočívalo jen ve velmi
lehké formě jednání – krátkém políbení a pohlazení na prsou – a nedošlo jím k
žádnému intenzivnějšímu zásahu do mravního nebo duševního vývoje poškozené L.
Š. , která v této době již měla bohatou zkušenost v oblasti sexuálního života.
Soud se podle názoru obviněného také náležitě nevypořádal s jeho obhajobou, že
poškozená L. Š. trpí poruchou srážlivosti krve, a proto vzniklý hematom u ní
nelze posuzovat běžnými měřítky a bylo nutné vypracovat odborné vyjádření,
které navrhoval. S přihlédnutím k fotodokumentaci a barvě hematomu se podle
obviněného jeví pravděpodobnějším, že hematom na pravém prsu poškozené L. Š.
mohl vzniknout již před dnem 18. 1. 2008. Protože nelze dospět k závěru o
intenzivním způsobu zásahu do pohlavní sféry poškozené a měl být podle § 226
písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Obviněný opřel dovolání také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr.
ř., podle něhož v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný
namítl, že podal odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně,
tedy jak proti výrokům odsuzujícím, tak i proti výrokům zprošťujícím. Odvolací
soud však nerozhodl o odvolání proti zprošťujícím výrokům pod body A., B., C.,
D. rozsudku soudu prvního stupně, přestože obviněný v odvolání navrhoval, aby
byl zproštěn obžaloby pro uvedené skutky podle § 226 písm. a) tr. ř. a nikoliv
podle § 226 písm. b) tr. ř., protože podle názoru obviněného nebylo prokázáno,
že se staly skutky uvedené pod těmito body, pro které byl stíhán.
Obviněný Mgr. M. G. v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3
To 651/2008, zrušil i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008, sp.
zn. 3 To 651/2008, ve výrocích o vině i trestu s tím, aby byla zrušena také
další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby přikázal
Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pokud by dovolací soud rozhodl sám ve věci rozsudkem, obviněný navrhl, aby byl
zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a ve výrocích pod body A., B.,
C. a D. aby byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla v písemném vyjádření k dovolání, že z části
se dovolací argumentace obviněného opírá o polemiku se skutkovými závěry soudu,
zejména pokud jde o množství a účinek alkoholu podaného poškozeným a intenzitu
sexuálních praktik. Tyto námitky neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu.
Přestože neuvedla, o jaký dovolací důvod jde, z obsahu vyjádření je zřejmé, že
se jedná o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z popisu skutku
je podle ní zřejmé, že soudem byly za jiný způsob pohlavního zneužívání důvodně
považovány jen intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozené L. Š. ,
nikoliv letmé dotyky přes oděv a polibky, které by zřejmě nemohly naplnit
formální znak trestného činu pohlavního zneužívání. Podle názoru nejvyšší
státní zástupkyně postupovaly soudy obou stupňů v souladu se zákonem i
judikaturou při výkladu znaků jednotlivých trestných činů proti lidské
důstojnosti, především pokud jde o znaky „násilí“ a „zneužití bezbrannosti“ u
trestného činu znásilnění a znaku „jiným způsobem pohlavně zneužije“ u
trestného činu pohlavního zneužívání. Stav bezbrannosti byl dovozován z toho,
že poškozená M. B. byla pod silným vlivem dobrovolně požitých alkoholických
nápojů a nebyla v důsledku toho schopna klást obviněnému odpor. Podle názoru
nejvyšší státní zástupkyně je z odůvodnění soudu prvního stupně zřejmé, že
správně nepokládal za rozhodující pro naplnění znaku „zneužití bezbrannosti“,
zda obviněný sám přivedl poškozenou do stavu opilosti podáváním alkoholických
nápojů, a to v úmyslu zneužít jejího stavu k vykonání soulože nebo zda se
poškozená sama přivedla do stavu opilosti a obviněný teprve poté pojal úmysl s
ní souložit a využít její bezbrannosti. Uzavřela, že soudy se vypořádaly se
všemi právními námitkami, které obviněný opakoval jako součást dovolací
argumentace. Vycházely přitom z konkrétních skutkových zjištění, o něž následně
opřely právní posouzení skutků jako trestných činů znásilnění podle § 241 odst.
1 tr. zák., podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. a
pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. Proto mezi učiněnými
skutkovými zjištěními a jejich následným právním hodnocením není extrémní
nesoulad.
Nejvyšší státní zástupkyně se nevyjádřila k důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. k) tr. ř.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného Mgr. M.
G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. [což ale odpovídá odmítnutí dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Navrhla také, aby dovolací soud rozhodl
o dovolání v neveřejném zasedání za podmínek § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a
souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než
navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) neodmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3
tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno
dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené
části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného Mgr. M. G.
je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který
představuje průlom do právní moci rozhodnutí odůvodněný tím, že v konkrétním
případě musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které
pravomocnému rozhodnutí předcházelo nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti
takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a
podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a kdy na právní
moci rozhodnutí není možno trvat, neboť by to bylo ohrožením zákonného a
spravedlivého rozhodování (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.
Trestní řád. Komentář. II. díl 4. vydání Praha: C. H. BECK 2002 s. 1631).
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku je popis skutku obsažený
v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Právní posouzení skutku
spočívá v řešení otázky, zda skutek je vůbec trestným činem, a otázky, o který
trestný čin jde podle příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona.
Nejvyšší soud přezkoumává podle § 265i odst. 3 tr. ř. především zákonnost
napadených výroků, to znamená, zda odpovídají příslušným zákonným ustanovením,
která bylo třeba respektovat při rozhodování nebo v postupu řízení. Dále
přezkoumává odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, proti němuž směřuje
dovolání. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu
předcházelo, se posuzuje ex tunc, tedy podle skutkového i právního stavu
platného v době, kdy rozhodnutí bylo učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení,
jež mu předcházelo. Zákon zde tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy)
nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem k obnově řízení.
Obviněný Mgr. M. G. uplatnil právní námitky proti tomu, že byl uznán vinným
trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. Tyto námitky jsou
důvodné. Trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo
násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k
jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti
jiného. Trestný čin znásilnění podle § 241 tr. zák. je charakterizován po
objektivní stránce dvojím jednáním. Objektivní stránka tohoto trestného činu
spočívá v tom, že: a) pachatel násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí
donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku, nebo b) k
takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Násilím se rozumí použití fyzické
síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí
být prostředkem nátlaku na vůli napadeného, přičemž není podmínkou, aby
napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka
a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se
podrobuje vůli pachatele. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým
násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka.
Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i
konkludentní jednání, je-li z něho a z ostatních okolností zřejmé, že násilí se
uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele (srov. č. 1/1980 Sb.
rozh. tr.). O zneužití bezbrannosti jde tehdy, je-li žena bez přičinění
pachatele v takovém stavu, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna
projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém
není schopna klást odpor jeho jednání (srov. č. 43/1994- II. Sb., rozh. tr.).
Je to především stav bezvědomí v důsledku mdloby, požití alkoholických nápojů
nebo choroby. Za bezbrannost je možno považovat i stav ženy, která ač není v
bezvědomí, je působením alkoholu nebo jiných omamných látek ve stavu takového
obluzení, že nemůže hodnotit situaci, ve které má být její stav zneužit k
souloži.
Z popisu skutku vyplývá, že obviněný spáchal trestný čin znásilnění podle § 241
odst. 1 tr. zák. tím, že dne 1. 11. 2007 kolem 19.00 hod. a dále v nočních
hodinách na den 2. 11. 2007 v B. , na ulici S. v přízemním bytě, kde bydlel,
když podal M. B. , blíže nespecifikovaný alkoholický nápoj, čímž ji uvedl do
podnapilého stavu, a potom využil její bezbrannosti, přiměl ji k ulehnutí do
postele, strhl z ní šaty, kousal ji do krku a na prsou, až jí způsobil krvavé
podlitiny a přes její odpor, který dávala opakovaně najevo, na ní dvakrát
vykonal pohlavní styk. Dovolání obviněného je nutno přisvědčit v tom, že
zjištěný skutek byl ve výroku i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s usnesením dovolacího soudu popsán tak, že žádné skutkové zjištění
nenaplňuje zákonný znak „násilí“. Tomuto zákonnému znaku trestného činu
znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. neodpovídá zjištění soudu, podle něhož
obviněný vykonal s poškozenou dvakrát pohlavní styk „přes její odpor, který
dávala opakovaně najevo“. Toto zjištění totiž nevyjadřuje nic v tom směru,
jakým způsobem byl tento odpor překonán, eliminován, resp. proč od něj
poškozená upustila. V popisu skutku není zahrnuto, že se obviněný dopustil
proti poškozené násilí, je popsáno jen chování poškozené, avšak nikoliv násilné
jednání obviněného vůči ní, přestože v právní větě rozsudku soudu prvního
stupně je uvedeno, že obviněný násilím a zneužitím bezbrannosti jiného donutil
k souloži.
Chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by
odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě
právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(srov. např. rozhodnutí ve věcech Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 7 Tdo
954/2002 a 5 Tdo 1328/2003). Pokud jde o zhojení vady skutkové věty cestou
odůvodnění zaujal Ústavní soud České republiky stanovisko k této vadě výroku
rozsudku již v nálezu ze dne 29. 9. 2003 ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS
566/02 (in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 113,
str. 21 a násl.), podle nějž zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není
podle přesvědčení Ústavního soudu na místě, neboť by se nejednalo o bližší
rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, nýbrž o konstatování
něčeho (znaku skutkové podstaty) co v samotném výroku ani rámcově není uvedeno.
Odůvodnění rozhodnutí je nutno pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových
úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (v jeho skutkové větě)
musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samostatný výrok
mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti
obstát. Obdobné stanovisko zaujal Ústavní soud i v nálezu ze dne 4. 11. 2004 ve
věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 182/04. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že
jednoznačný soulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a
z něj vyvozenými právními závěry jsou nezbytnými podmínkami spravedlivého
procesu. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění
pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z
nich logicky vyplynout (srov. též nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS
460/04).
Výrok o vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. by mohl
přicházet v úvahu jen ve vztahu k takovému skutku, jehož součástí by bylo
násilí, pohrůžka bezprostředního násilí nebo zneužití bezbrannosti jiného ze
strany obviněného jako součást jeho jednání. V posuzovaném případě však soud
posoudil jako trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. skutek, jehož
součástí tak, jak byl tento skutek v rozsudku popsán, výslovně není násilí ani
další znaky objektivní stránky trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1
tr. zák.
Popis skutku je obligatorní náležitostí každého rozhodnutí orgánu činného v
trestním řízení a musí obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností,
které jsou právně významné z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové
podstaty stíhaného trestného činu. Soud prvního stupně nijak neodůvodnil, na
základě jakého zjištění dospěl k závěru o stavu bezbrannosti poškozené M. B.
a omezil se jen na stručné konstatování, že poškozená šla s obviněným na jeho
privát a zde požila „právě takový alkoholický nápoj, kterým byla přivedena do
stavu bezbrannosti“. Není zřejmé, na základě jakých důkazů soud dospěl k závěru
o bezbrannosti poškozené, která podle skutkových zjištění vypila jen jednu
malou odlivku alkoholu. Z popisu skutku vyplývá, že obviněný na poškozené
vykonal dvakrát pohlavní styk, druhý se uskutečnil v nočních hodinách na den 2.
11. 2007, z popisu skutku však není zřejmé, zda i v případě tohoto pohlavního
styku obviněný využil její bezbrannosti nebo si vynutil pohlavní styk násilím.
Soud nijak neposuzoval okolnost, že poškozená po znásilnění dne 1. 11. 2007
kolem 19.00 hod. setrvala v bytě obviněného, přespala u něj do 2. 11. 2007, a
byla i po tomto dni po odjezdu do svého bydliště v O. ve spojení s obviněným,
jemuž se svěřovala se svými vzpomínkami na sexuální styk s ním a o svém
znásilnění se poprvé zmínila, až po relaci v televizi dne 14. 2. 2008 (srov. č.
l. 679). Soud prvního stupně se s těmito skutečnosti rozhodnými pro posouzení
viny obviněného nevypořádal a nepovažoval ani za významné, že poškozená M. B.
v e-mailu, který zaslala obviněnému, v dobrém vzpomíná na jejich setkání dne 1.
11. 2007 (srov. č. 1040 spisu). Nejvyšší soud přisvědčil námitce uvedené v
dovolání obviněného, že pokud jde o tento skutek, dostaly se skutkové i právní
závěry soudu do vzájemného rozporu. Podle dovolacího soudu proto závěr soudu o
vině trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák. neobstojí.
Stejně je tomu i u skutku posouzeného jako trestný čin podávání alkoholických
nápojů mládeži podle § 218 tr. zák. Tento trestný čin obviněný podle zjištění
soudů spáchal tím, že dne 18. 1. 2008 ve večerních hodinách v B. na ulici S. ,
v přízemním bytě rodinného domu, kde bydlel, podával poškozeným L. Š. , a K.
F. , nezjištěné alkoholické nápoje, ačkoli si byl vědom věku poškozených,
které ještě neměly 15 let, a umožnil zejména poškozené L. Š. , aby si alkohol
opakovaně brala a konzumovala sama, čímž způsobil, že poškozená K. F. se
dostala do podnapilého stavu, motala se jí hlava a ztrácela rovnováhu a
poškozená L. Š. byla s diagnózou intoxikace alkoholem v době od 18. 1. 2008
do 21. 8. 2008 hospitalizována ve Fakultní nemocnici v Brně, Černopolní ul. č.
9.
Trestný čin podávání alkoholických nápojů mládeži spáchá, kdo soustavně nebo ve
větší míře podává osobám mladším než osmnáct let alkoholické nápoje. Z tzv.
právní věty (výroku o právním posouzení skutku) rozsudku soudu prvního stupně
ve spojení s usnesením odvolacího soudu vyplývá, že obviněný podával ve větší
míře alkoholické nápoje osobám mladším než patnáct let. Po subjektivní stránce
se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl ve vztahu ke skutečnosti, že
alkoholické nápoje jsou podávány ve větší míře nebo soustavně. K naplnění znaků
trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák.
postačí nepřímý úmysl, a to i ve vztahu ke znaku, že pachatel podává
alkoholické nápoje osobám mladším než osmnáct let. Stačí tedy, že pachatel
vzhledem k okolnostem věděl, že osoby, jimž podává alkoholické nápoje, mohou
být mladší než osmnáct let, a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn
(srov. č. 54/1980 Sb. rozh. tr.). Podávání alkoholických nápojů „ve větší míře“
soudy podle judikatury (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. tr.) spatřovaly v případech,
kdy šlo o požití alkoholických nápojů v takovém množství, že mělo zpravidla
určité nepříznivé účinky (např. ztrátu rovnováhy, zvracení apod.) nebo kdy byly
alkoholické nápoje podány většímu počtu osob mladších osmnácti let během
krátkého časového období (např. na taneční zábavě).
Z popisu skutku ve výroku o vině (tzv. skutkové věty) rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu vyplývá, že obviněný podával
poškozeným L. Š. , a K. F. , nezjištěné alkoholické nápoje, ačkoli si byl
vědom věku poškozených, které ještě neměly patnáct. V tzv. právní větě téhož
rozhodnutí je uvedeno, že: ,,ve větší míře podával osobám mladším patnácti let
alkoholické nápoje.“ Bez ohledu na formální nepřesnost právní věty, neboť
předmětem útoku u tohoto trestného činu jsou osoby mladší osmnácti let, nelze
přehlédnout, že výrok rozsudku o právním posouzení skutku (tzv. právní věta)
není oddělitelný ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. od popisu skutku ve výroku o
vině (tzv. skutkové věty) – srov. č. 11/1973 Sb. rozh. tr. Přestože nelze
obecně stanovit hranici ,,větší míry,“ z popisu skutku v rozsudku soudu prvního
stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu nevyplývá tento normativní znak
trestného činu podávání alkoholických nápojů mládeži podle § 218 tr. zák.
Nejvyšší soud proto přisvědčil dovolání obviněného, že skutkové závěry soudu
jsou pokud jde o naplnění tohoto znaku trestného činu v rozporu s jejich
právním posouzením.
K výroku o vině trestným činem pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.
zák. obviněný namítl, že jeho jednání vůči poškozené L. Š. spočívalo jen ve
velmi lehké formě jednání a nešlo o žádné intenzivnější zásahy do pohlavní
sféry poškozené, která, přestože je narozena dne ............, se zmiňovala o
jejích předcházejících souložích s jiným mužem, a proto obviněný předpokládal,
že jeho jednání nemůže žádným způsobem narušit další mravní nebo duševní vývoj
poškozené L. Š. , osoby s bohatou zkušeností v oblasti sexuálního života.
Obviněný též namítl, že nevěděl, že poškozená L. Š. ještě nemá 15 let,
protože jak K. F. , tak L. Š. vypadaly fyzicky vyspěle. Podle obsahu jsou
námitky obviněného zaměřeny proti závěrům soudů o naplnění subjektivní stránky
skutkové podstaty trestného činu a znaku „jiným způsobem pohlavně zneužije
osobu mladší 15 let“. K těmto námitkám Nejvyšší soud považuje za nutné uvést,
že trestný čin podle § 242 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Úmysl
se musí vztahovat i k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší než patnáct let.
Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou považovány jen intenzivnější zásahy do
pohlavní sféry poškozené osoby (ženského i mužského pohlaví), které směřují k
sexuálnímu vzrušení pachatele. Přitom je nerozhodné, zda poškozená osoba je
dosud pohlavně nedotčena nebo již měla pohlavní styky, ani to, zda podnět k
pohlavnímu zneužívání vzešel od poškozené osoby. Jestliže jednání pachatele
sice formálně naplňuje zákonný znak trestného činu podle § 242 odst. 1 tr. zák.
„jiným způsobem pohlavně zneužije“, ale jde o jednání nepříliš intenzivní, je
třeba náležitě zkoumat též naplnění materiální podmínky trestného činu.
Dovolací soud se nezabýval námitkou obviněného, že nevěděl, že poškozená L.
Š. ještě nedovršila patnácti let věku, neboť jde o námitku skutkovou, která
nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z tohoto důvodu
se nemohl zabývat ani námitkou, že hematom na pravém prsu poškozené L. Š.
mohl vzniknout jindy a jiným způsobem, než zjistil soud. Z hlediska naplnění
zákonných znaků trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr.
zák. neobstojí ani námitka obviněného, že poškozená L. Š. údajně již měla
bohaté sexuální zkušenosti před tím, než nabyla věku patnácti let.Naproti tomu
přisvědčil námitce obviněného, že se soudy nevypořádaly s materiálním znakem
trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák.
Krajský soud v Brně uvedl v odůvodnění usnesení, které obviněný napadl
dovoláním, že přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 3 T 183/2008, a přitom shledal, že soud
prvního stupně učinil správná a úplná skutková zjištění a shledal též správným
postup řízení, které předcházelo rozsudku. Po přezkoumání rozsudku soudu
prvního stupně z hlediska vad vytýkaných obviněným v odvolání, odvolací soud
podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl, když shledal, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud k těmto závěrům považuje za nutné zdůraznit následující:
Přezkoumání zákonnosti příslušných výroků rozsudku spočívá v posouzení, zda
tyto výroky odpovídají příslušným zákonným ustanovením, která bylo třeba
respektovat při rozhodování nebo v postupu řízení, a to jak z hlediska právních
norem použitých v rozsudku, tak těch, které měly být použity, ale nebyly
použity. Dále odvolací soud přezkoumává odůvodněnost těchto výroků napadeného
rozsudku, čímž se rozumí posouzení, zda příslušný výrok odpovídá zjištěnému
skutkovému stavu věci, na němž je založen napadený rozsudek, a zda skutkový
stav věci byl spolehlivě a v dostatečném rozsahu prokázán provedeným
dokazováním. Přezkoumání správnosti řízení, jež předcházelo napadenému
rozsudku, spočívá v hodnocení procesního postupu orgánů činných v trestním
řízení, který vyústil do vydání rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž
směřuje odvolání. Z tohoto hlediska se posuzuje, zda všechny úkony provedené v
rozhodné době orgány činnými v trestním řízení, byly provedeny podle zákona,
popřípadě, zda některé úkony nebyly provedeny (viz k tomu přiměřeně i rozh. č.
7/1980 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud přezkoumává napadený rozsudek ex nunc tj.
zásadně posuzuje zákonnost a odůvodněnost příslušných výroků z hlediska
skutkových zjištění a právních norem existujících a účinných v době rozhodování
odvolacího soudu. Správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému
rozsudku, se přezkoumává v podstatě ex tunc, tj. podle právního a skutkového
stavu platného a účinného v době provádění příslušných procesních úkonů (srov.
Císařová, D., Fenyk, J., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 5. vyd.
Praha: ASPI, 2008, str. 554-555).
Podle § 265i odst. 3 tr. ř. jestliže Nejvyšší soud neodmítne dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí,
proti nimiž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání,
jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud po
přezkoumání usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 12009, sp. zn. 3 To
651/2008, shledal, že dovolání obviněného Mgr. M. G. je důvodné.
Krajský soud v Brně při rozhodování o odvolání obviněného Mgr. M. G.
nepostupoval důsledně podle § 254 odst. 1 tr. ř. při přezkoumání zákonnosti a
odůvodněnosti výroků, proto nimž bylo podáno odvolání, a proto nezjistil žádné
podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, ani vady rozsudku, a neměl
ani pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, jak vyplývá z odůvodnění
napadeného usnesení, ačkoliv při správném použití zákona a respektování práv
obviněného je zcela zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně, i řízení, které
mu předcházelo, vykazuje takové vady, pro které nemůže obstát ani v části
odsuzující ani v části zprošťující. Kromě vad, na které již dovolací soud
poukázal v předcházející části tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjistil, že z
hlediska odůvodněnosti výroků o vině, jak byla odůvodněnost vyložena výše, je
zřejmé, že žádný z odsuzujících výroků o vině neodpovídá požadavku, aby
skutkový stav věci byl spolehlivě a v dostatečném rozsahu prokázán provedeným
dokazováním. Totéž platí o správnosti řízení, které předcházelo napadenému
rozsudku soudu prvního stupně. Ze spisu vyplývá, že obviněný se opakovaně
domáhal již v přípravném řízení, ale i v řízení před soudem provedení důkazů, a
to zejména obsahem internetové komunikace s poškozenou M. B. , ale i dalšími
poškozenými, avšak soud, přestože některé důkazy provedl, zejména obsahem
e-mailu poškozené M. B. (čl. 868 spisu), nepovažoval tuto internetovou
komunikaci, mezi obviněným a poškozenými, které považuje za „výstřední dívky“,
za „výrazně podstatné“, mimo jiné i z toho důvodu, že v podstatě žádná z
poškozených kromě K. F. a L. Š. neustávala v komunikaci s obviněným ani po
jeho sexuálních projevech, což navazovalo na předchozí dobrodružné a výstřední
chování poškozených (srov. str. 1036 spisu).
Jde tak o situaci, kterou Ústavní soud České republiky označuje kategorií
„opomenuté důkazy“, mezi něž řadí i procesní situace, v nichž bylo účastníky
řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení
byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela
opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k
jeho zamítnutí nebývá zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci. Postupem obecného soudu, který se v
odůvodnění rozhodnutí ani v řízení mu předcházejícím nevypořádá s navrženými
důkazy, jejichž proklamovaný význam má podpořit obhajovací verzi, je zasaženo
do základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod, tedy do práva na spravedlivý proces (srov. zejména nález Ústavního
soudu pod sp. zn. II. ÚS 262/04, ale i nález Ústavního soudu pod sp. zn. II.
ÚS 802/02).
Přestože rozsah dokazování je závislý na uvážení soudu, který je při něm
limitován ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., tedy zjištěním skutkového stavu věci
bez důvodných pochybností, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich
rozhodnutí, v trestní věci obviněného bylo nezbytné opatřit internetovou
komunikaci mezi obviněným a poškozenými a dále mezi poškozenými navzájem,
která se vztahovala ke skutkům, pro něž byl obviněný stíhán. Nelze totiž
přehlédnout, že obviněný se prostřednictvím této komunikace seznamoval s
poškozenými, navazoval s nimi prostřednictvím této komunikace kontakty a také
se s nimi prostřednictvím této komunikace setkával. Již soud prvního stupně
uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že trestní věc obviněného považuje za
„nadmíru obtížnou kauzu“, v níž soud nemohl vystačit s jinak běžným hodnocením
věrohodnosti poškozených v kontextu s logickým posouzením jejich uvažování a
předpokládaným projevům chování (srov. č. 1036 spisu). Přestože takové
posuzování obtížnosti trestní věci nepatří do odůvodnění rozsudku, z toho, že
je soud učinil, je nepochybné, že si byl vědom obtíží při dokazování okolností
důležitých pro rozhodnutí věci, i okolností, které vedly k trestné činnosti
nebo umožnily její spáchání, které byly předmětem dokazování. Z hlediska § 2
odst. 5 tr. ř. bylo proto naprosto nedostačující provést důkazy jen protokoly o
výslechu poškozených a znaleckými posudky. Procesním dokazováním si soud
opatřuje hodnověrné informace o skutečnosti, z nichž jejich myšlenkovým
zpracováním pomocí logického postupu, úsudku odvozuje skutkové zjištění, tj.
skutkový základ rozhodnutí.
Jestliže Krajský soud v Brně považoval učiněná skutková zjištění za správná,
postupoval v rozporu se svou přezkumnou povinností podle § 254 odst. 1 tr. ř.
Při takovém výkladu přezkumné povinnosti a skutkových zjištění, který zaujal,
by Krajský soud v Brně mohl zamítat každé odvolání proti odsuzujícím rozsudkům,
protože každý rozsudek je založen na určitém skutkovém zjištění, a Krajský soud
v Brně by mohl považovat každé skutkové zjištění, třebas nesmyslné a zcela
evidentně odporující zásadám formální logiky a výsledkům dokazování, za
skutkové zjištění, které nemůže přezkoumávat. V této souvislosti nelze
přehlédnout, že s účinností od 1. 1. 2002 je odvolací řízení ovládáno zásadou
apelace s prvky kasace, avšak s převažujícími prvky apelace, která umožňuje
odvolacímu soudu po doplnění dokazování změnit rozsudek soudu prvního stupně.
Rozhodnutí dovolacího soudu v trestní věci obviněného Mgr. M. G. ze zmíněných
důvodů považuje Nejvyšší soud za rozhodnutí vydané v rozporu s ústavně
zaručeným právem obviněného na spravedlivý proces ve smyslu obecně známé
judikatury Ústavního soudu, podle níž právní závěry soudu, na nichž je
rozhodnutí založeno, výrazně nekorespondují se skutkovými zjištěními, včetně
absence skutkových zjištění (srov. nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS
4/04).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.:
Tento dovolací důvod spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je
neúplný. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. upravuje dvě alternativy.
Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném
dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok
jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud
pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý
výrok učiněn, ale výrok není úplný.
Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
byl naplněn v jeho první alternativě. Zjistil totiž, že obviněný Mgr. M. G.
se dne 29. 10. 2008 po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Brně ve věci vedené
pod sp. zn. 3 T 183/2008 a po poučení o odvolání se nevyjádřil, zda proti
rozsudku podá odvolání či nikoliv (č. l. 1021 spisu). Rozsudek mu byl doručen
dne 26. 11. 2008 a obviněný proti němu podal sám vlastnoručně napsané odvolání
proti všem výrokům rozsudku tedy jak odsuzujícím, tak i zprošťujícím výrokům
rozsudku. Odvolání bylo předáno dne 18. 11. 2008 k odeslání vězeňské službě (č.
l. 1054 spisu). Obhájkyně obviněného JUDr. Zdeňka Válková podala osobně dne 19.
11. 2008 odvolání u Městského soudu v Brně, a to „do všech odsuzujících výroků
o vině pod body 1, 2, 3, a do výroku o trestu“, (č. l. 1047 spisu). Soudem byla
vyzvána k odstranění vad odvolání dne 26. 11. 2008 a ve stanovené lhůtě
odvolání doplnila. Obviněný má právo sám podat odvolání, obhájce podává
odvolání v zastoupení obviněného. Pokud podá odvolání obviněný i jeho
obhájkyně, považují se tato podání za jediné odvolání obviněného.
Krajský soud v Brně se zřejmě nedostatečně seznámil s obsahem spisu při
přípravě veřejného zasedání, když ani nezjistil, že obviněný podal odvolání i
proti zprošťujícím výrokům rozsudku soudu prvního stupně a současně se domáhal,
aby byl zproštěn obžaloby z příznivějšího důvodu zproštění obžaloby, a to podle
§ 226 písm. a) tr. ř., protože podle něj nebylo prokázáno, že se staly skutky,
pro které byl stíhán. Krajský soud v Brně uvedl v odůvodnění usnesení, které
bylo napadeno dovoláním, že s ohledem na obsah podaného odvolání byly
přezkoumávány pouze odsuzující výroky napadeného rozsudku, tedy výrok o vině i
trestu a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání obžalovaného není důvodné.
Je tedy zřejmé, že nerozhodl o celém odvolání obviněného, a to v části, kterou
obviněný napadl zprošťující výroky rozsudku soudu prvního stupně a domáhal se
zproštění obžaloby z důvodu pro něj příznivějšího, a to podle § 226 písm. a)
tr. ř.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí v řízení, které mu
předcházelo shledal, že dovolání je důvodné. Proto podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 3 To
651/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 3 T
183/2008, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soud v Brně, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci soud
prvního stupně vyslechne podrobně všechny poškozené, a to M. B. , L. Š. , K.
F. , L. N. a K. J. , provede znovu důkaz obsahem dostupné internetové
komunikace mezi obviněným a poškozenými i mezi poškozenými navzájem a opatří a
provede případně další důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyplyne z
provedeného dokazování. Důkazy již provedené a důkazy, jimiž doplní dokazování,
musí hodnotit důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. tak, aby skutková zjištění
mohla být základem pro rozhodnutí ve věci. Vzhledem k dosud učiněným skutkovým
zjištěním ohledně skutků označených body A., B., C., D. a popisu skutků v
rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že u všech skutků nepřicházelo v
úvahu zproštění obžaloby jen z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. U všech
žalovaných skutků soud prvního stupně zaměří dokazování na prokázání znaků
skutkových podstat jednotlivých trestných činů a neopomene se zabývat jen
formálními, ale i materiálními znaky trestných činů. Při odůvodnění rozsudku
bude postupovat podle § 125 odst. 1 tr. ř. tak, aby z odůvodnění bylo patrno,
jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších
důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti
podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V odůvodnění
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková
zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, pokud si vzájemně
odporují.
Soud prvního stupně, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí,
je podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vylovil Nejvyšší
soud v tomto usnesení, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení
Nejvyšší soud nařídil.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, které konal za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V neveřejném zasedání dne 22. 7. 2009 rozhodl
též podle § 265l odst. 4 tr. ř. samostatným usnesením, že se obviněný Mgr. M.
G. nebere do vazby.
Poučení : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek