6 Tdo 516/2024

6 Tdo 516/2024-403

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 7. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 73/2024-353, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 79/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 12. 1. 2024, č. j. 38 T 79/2023-328 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil následovně: dne 23. 9. 2022 v době od 00:01 hod. do 02:43 hod. v obci XY, v domě na adrese XY XY, okres Praha-XY, po předchozím požití alkoholických nápojů založil v půdních prostorách podpálením nezjištěného předmětu svým zapalovačem požár, který se rozšířil po celém prostoru půdy a střechy domu, a dále došlo k zahoření střechy vpravo sousedícího domu čp. XY a zahoření střechy vlevo sousedícího domu čp. XY, z důvodu vzniku požáru se na místo dostavily složky integrovaného záchranného systému, a to hlídka Policie ČR, Hasičský záchranný sbor Středočeského kraje s vyšetřovatelem, jednotky DHS XY, XY, XY, XY, XY, XY a Zdravotnická záchranná služba Středočeského kraje, v důsledku rozšíření požáru na vedlejší domy byla z těchto důvodů provedena evakuace celkem 4 dospělých osob a 4 dětí.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena také povinnost nahradit škodu způsobenou poškozené Direct pojišťovně, a. s., ve výši 481 662 Kč a dále poškozené J. B. J. C., provdané Q., ve výši 62 500 Kč.

3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jak obviněný, tak v jeho neprospěch státní zástupce. Krajský soud v Praze o těchto odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 73/2024-353. Podle § 258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněného podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky vznesl jak do výroku o vině, tak do výroku o trestu a náhradě škody.

5. K výroku o vině namítl, že odvolací soud, jakož i ostatní orgány činné v daném trestním řízení, zjevně vycházely z jeho procesně nepoužitelné výpovědi, jeho vinu předjímaly a ve svém počínání se snažily ospravedlnit svůj postoj jinou cestou, a to zejména obhajováním nepřípustného důkazního prostředku.

6. Soud prvního i druhého stupně obešel zákaz použití procesně nepoužitelné výpovědi tak, že za stěžejní důkaz považoval odborné vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje (dále jen „HZS“) vypracované por. Ing. Michalem Macounem. Ten uvedené odborné vyjádření vystavěl na procesně nepoužitelné výpovědi obviněného, což je zřejmé z čl. 4 tohoto odborného vyjádření, kde je uvedeno, že „na základě provedeného šetření, a především výslechu majitele domu č.p. XY …“. Není přitom ani jasné, jaké (pokud vůbec nějaké) šetření závěrům zpracovatele odborného vyjádření předcházelo. Por. Ing. Macoun v něm dále (viz čl. 5 odborného vyjádření) sám rozhodl o věrohodnosti verzí skutku, které uváděl obviněný, aniž by svá tvrzení opíral o patřičné důkazy.

7. Podle protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 10. 2023 (str. 5) byl na obviněného činěn nátlak, umocněný jeho fyzickým stavem, když byl vystresován požárem vlastního domu, a navíc byl pod vlivem alkoholu. Již z uvedeného lze usuzovat, že por. Ing. Macoun vystavěl své závěry pouze na svém subjektivním dojmu z obviněného. Přestože úkolem zpracovatele odborného vyjádření bylo objektivně vyšetřit příčinu požáru a ze žádného dalšího šetření nevyšlo najevo úmyslné zavinění, zpracovatel označil za příčinu právě úmyslné podpálení domu, které opřel o pochybné a zcela nepoužitelné doznání obviněného. Z toho je patrné, že por. Ing. Macoun nejen že hodnotil věrohodnost procesně nepoužitelných výpovědí, přičemž hodnocení důkazů je ryze záležitostí soudu, ale také činil závěry bez důkazní opory. Nad to pak soud prvního stupně v bodě 29. svého rozhodnutí uvedl, že obviněný je usvědčován výpovědí svědka Macouna, avšak neřešil, že ten neměl pro své závěry objektivních důkazů.

8. Navzdory tomu, že odborné vyjádření vycházelo z procesně nepoužitelného důkazu, odvolací soud se zastal stanoviska soudu prvního stupně, podle kterého měl por. Ing. Macoun vycházet především z jiných podkladů. Je přitom absurdní, že soudy poskytují argumentaci ve prospěch zpracovatele odborného vyjádření, přestože ten sám přiznal za jeho základ nepoužitelnou výpověď obviněného.

9. Rozsudky soudů nižších stupňů tedy vychází zejména z výše uvedeného důkazního prostředku – odborného vyjádření HZS, které bylo vypracováno na základě důkazu z nepřípustného pramene. Soudy proto měly aplikovat tzv. doktrínu plodů z otráveného stromu a vyloučit důkazy získané za použití jiných, nezákonných, důkazů, tedy i toto odborné vyjádření. Bez nich však není k dispozici jediný důkaz, ze kterého by mělo vyplývat, že právě obviněný založil požár.

10. Obviněný dále namítl, že při zkoumání zavinění odůvodňovala již obžaloba jeho úmysl přítomností majetkového motivu, a to jeho údajných finančních problémů. Sama obžaloba přitom označila motiv za nelogický. Obviněný navíc spolehlivě prokázal, že skutečně nelogickým byl, protože vedené exekuce nebyly způsobeny jeho finanční tísní, ale dlouhodobým nepřebíráním pošty. On exekuce platil, a to ještě před požárem. Kromě toho si mohl dovolit financovat rekonstrukci domu a nahradit škodu poškozenému K. Tím tvrzený motiv zcela vyvrátil. Obžalobou předestřený motiv přesto soud prvního stupně převzal za svůj (bod 29. jeho rozsudku) s tím, že na nemovitosti vázly exekuce a 5/12 domu vlastní část rodiny ve Francii, aniž by vysvětlil, jak právě spoluvlastnictví nemovitosti může být motivem trestného činu. Odvolací soud pak motiv víc neřešil, jen nesprávně odsouhlasil postup soudu prvního stupně.

11. Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný uzavřel, že v dané věci nebyla naplněna objektivní, ani subjektivní stránka trestného činu (resp. nebyl prokázán jeho úmysl ke spáchání trestného činu, který je mu kladen za vinu), tedy výrok o vině je nesprávný. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou tak podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech.

12. Kromě skutečností již zmíněných namítl, že v dané věci nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přes to, že shora uvedené odborné vyjádření bylo stěžejním důkazním prostředkem, oba soudy se dostatečně nevypořádaly se zásadním oponujícím důkazem – posudkem spalinové cesty ze dne 18. 12. 2023. Nad to jsou ve spise založeny fotografie, které prokazují, že komín obsahoval dřevěné prvky, které byly prohořelé. Podle posudku spalinové cesty byla příčinou požáru netěsnost komína, tedy tento „posudek“ vyvrací závěry odborného vyjádření. Zpracovatel odborného vyjádření závěry „posudku“ rozporoval s tím, že ke změnám na komíně mohlo dojít v mezidobí mezi vyhotovením odborného vyjádření a posudku spalinových cest. Uvedený rozpor mohl být vyjasněn provedením důkazu z fotografií, které v den požáru pořídil HZS, což obviněný navrhl, avšak soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl. Tím znemožnil řádné prokázání skutkového stavu, neboť z fotografií HZS mohlo vyplynout, že odborné vyjádření i výpověď por. Ing. Macouna nejsou pravdivé. Z žádného důkazu tedy podle obviněného nade vší pochybnosti nevyplývá, že se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. Naopak, jednotlivé důkazy jsou ve vzájemných rozporech.

13. K výroku o trestu pak obviněný uvedl, že odvolací soud při vynesení nového výroku o trestu vycházel pouze z odvolání státního zástupce, a to ačkoliv z odůvodnění soudu prvního stupně jasně vyplývá, že k nápravě považoval za dostatečný trest pod dolní hranicí zákonné sazby. Odvolací soud se však nezabýval tím, zda „soud prvního stupně chtěl uložit trest, který uložil, a slepě označuje uložený trest za nezákonný, protože není v zákonné trestní sazbě. Soud prvního stupně přitom v odst. 34 odůvodnění rozsudku výslovně uvádí, že ví, v jaké zákonné trestní sazbě má rozhodovat, ale že v souladu s § 58 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník … chce uložit trest mírnější“. Soud prvního stupně tedy podle obviněného rozhodoval při uložení trestu v rozporu se zákonem, ovšem nikoliv z důvodů tvrzených odvolacím soudem, ale protože rozhodnutí zakládal mimo jiné na přitěžující okolnosti, a sice té, že obviněný během přípravného řízení odmítl vypovídat. To je však jeho právem a součástí práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně tak relativizoval základní právo obviněnému ústavou zaručené a potrestal ho za jeho využití. Logicky však, pokud by soud neporušil takové právo, měl rozhodovat ještě mírněji. Odvolací soud se však se zmíněným pochybením nijak nevypořádal, naopak rozhodl ještě přísněji, a proto je nesprávný i výrok o trestu.

14. Nakonec k výroku o náhradě škody namítl, že odvolací soud nesprávně rozhodl o povinnosti nahradit škodu Direct pojišťovně, a. s., neboť ji měl odkázat do občanskoprávního řízení. Bylo totiž třeba vzít v úvahu především fakt, že poškozeným G. byly pravděpodobně porušeny české technické normy, konkrétně normy požární bezpečnosti staveb. Protože lze hovořit o určité míře spoluzavinění poškozeného, je tak otázkou, zda měla pojišťovna z pojistné smlouvy vůbec plnit a v jakém rozsahu. Škoda uplatněná pojišťovnou navíc nebyla řádně prokázána, když jako podklad pro její výpočet pojišťovna předložila pouze fakturu za opravy části domu. Nebylo však prokázáno, že jde o opravy, které bylo nutné učinit a které vznikly v souvislosti s požárem. Z tohoto důvodu obviněný považuje za nesprávný také výrok o náhradě škody.

15. Na základě výše uvedených skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a dále postupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a zprostil jej obžaloby.

16. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že byť je dovolání založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný měl formálně správně uplatnit také druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále upozornil, že dovolací argumentace obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K tomu odkázal také na danou situaci přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Kromě toho uvedl, že část obviněným přednesených výhrad se s jím uplatněným (ale i jakýmkoliv jiným) dovolacím důvodem věcně rozchází. Zbylé námitky, které s jistou mírou tolerance pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit lze, jsou zjevně neopodstatněné.

17. Soud prvního stupně podle státního zástupce realizoval komplexní a bezvadné dokazování, přičemž podkladem pro něj se staly výlučně důkazy procesně bezchybně obstarané a provedené. Svým povinnostem pak dostál také odvolací soud, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se přiléhavě vypořádal. K problematice zpochybňované úplnosti dokazování dále poznamenal, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován požadavky obviněného či státního zástupce. Jeho rozsah je naopak vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. V trestním řízení závisí jen na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených či navržených důkazů provede. Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoliv důkazní návrh, avšak pokud takový návrh odmítne, musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. V předkládané věci je přitom zřejmé, že pokud některá ze stran vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly, vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily, a to zpravidla jeho nadbytečností s tím, že potřebné skutkové okolnosti jsou prokazovány důkazy jinými. S postupem soudů se státní zástupce ztotožnil a na okraj dodal, že soud prvního stupně neopomenul provést ani důkaz posudkem spalinové cesty, s tímto se řádně vypořádal a rozvedl důvody, pro které vzal za základ zjištění podstatných pro objasnění příčiny požáru výpověď por. Ing. Macouna, odborné vyjádření, a na místě pořízené fotografie. Za daných okolností tak k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.

18. K namítanému nesprávnému nepoužití doktríny plodů z otráveného stromu státní zástupce uvedl, že tato není součástí platného trestního řádu a nelze se jí dovolávat. I kdyby uvedené neplatilo, rigorózní interpretace této doktríny nemůže vést k závěru, že výskyt nezákonného důkazu automaticky způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v trestním řízení. Kontinentální trestní řízení vychází z formálně-materiální povahy důkazů a zpravidla jen takové vady úkonu, které porušují právo na spravedlivý proces, vedou k neúčinnosti nebo nepřípustnosti důkazu. Dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se uvedené problematiky a uzavřel, že podstatné je přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry v to smyslu, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“. Nad to uvedl, že námitka obviněného zcela postrádá oporu v realitě, když por. Ing. Macoun, jakož i další svědci přítomní na místě činu, nemohli přehlédnout zvláštnosti v chování obviněného po požáru a jeho protichůdné informace, které sděloval. Právě jeho podezřelé chování mohlo být logicky (a po právu) jedním z aspektů utvrzujících podezření, že k požáru došlo vlivem aktivních kroků člověka. Podkladem pro zjištění uvedená v odborném vyjádření nicméně nebylo procesně nepoužitelné „doznání“ dovolatele, ale výlučně vlastní šetření por. Ing. Macouna na místě činu, které realizovala odborně způsobilá a zkušená osoba, která také závěry, k nimž dospěla, přesvědčivě rozvedla a obhájila, přičemž v rámci prověřování příčin požáru se podrobně zabývala a posléze vyloučila také obviněným předestřené verze vzniku požáru.

19. Odsuzující rozhodnutí není podle státního zástupce zatíženo ani vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Vzhledem k provedeným důkazům nelze označit za vadný takový závěr soudů, podle kterého dovolatelem předkládaná verze vzniku požáru bez přičinění člověka neodpovídá objektivním důkazům. Stran subjektivní stránky, ačkoliv to z pohledu naplnění znaků daného trestného činu není rozhodující, je také vysoce pravděpodobné, že motivem jednání obviněného bylo soudy zjištěné exekuční řízení, v rámci kterého již exekutor činil kroky k provedení dražby dané části předmětného domu v dovolatelově vlastnictví. Jiný závěr by byl v rozporu nejen s provedenými důkazy, ale i se zásadami formální logiky.

20. Zcela mimo rámec jakéhokoli dovolacího důvodu se podle státního zástupce nachází výhrady obviněného proti správnosti výroků o trestu a náhradě škody. Stran výroku o trestu uvedl, že ten je možno napadat primárně uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však dopadá jen na ty případy, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Tuto vadu však v daném případě shledat nelze, neboť uložení trestu odnětí svobody za daný trestný čin trestní zákoník připouští, přičemž odvolací soud respektoval také trestní sazbu vyměřenou trestním zákonem. Za jistých okolností lze výrok o trestu napadat také uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pokud jsou vady výroku o trestu založeny na porušení hmotného práva (v jiném směru než v otázce druhu a výměry trestu). Jde tedy o naprosto jiné případy, než zmiňuje dovolatel.

21. Z jádra argumentace obviněného je zřetelné, že je nespokojen s výší trestu, respektive se způsobem výkonu trestu odnětí svobody ve věznici, a proto státní zástupce uzavřel, že je na místě akcentovat i tu skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být (až na výjimečné případy) relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, že je dovolatel subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 a § 42 tr. zákoníku. Kromě toho, že odkázal na přiléhavou judikaturu, uvedl také, že konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou věcí volné úvahy soudu, do níž dovoláním zasahovat nelze. Výjimečnými by byly případy trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících do základních práv a svobod obviněného. Takovým však trest uložený obviněnému podle státního zástupce není. K výhradě, v jejímž rámci obviněný vyjádřil nespokojenost s nevyužitím postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nakonec státní zástupce uvedl, že aplikace daného ustanovení je na volné úvaze soudu. Oproti postupu předpokládanému § 58 odst. 5 tr. zákoníku jde tedy toliko o fakultativní postup, který soud není povinen využít. Protože se v zásadě jedná o otázku přiměřenosti trestu a použití obecných zásad k ní se vztahujících, opět ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Nad to poznamenal, že v dané věci není splněna žádná z podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a i stran této problematiky odkázal na relevantní judikaturu.

22. K námitce týkající se výroku o náhradě škody státní zástupce uvedl, že obviněný ji nepřípustně vystavěl na pouhých spekulacích a ničím nepodložených dohadech bez toho, že by svůj názor podepřel jakýmkoli dalším důkazem či relevantní argumentací.

23. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž souhlasil s tím, aby o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

25. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, č. j. 11 To 73/2024-353, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

26. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

28. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že dovolací námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve všech jeho třech alternativách, tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou 1) ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou 2) založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo 3) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

30. V daných souvislostech je ovšem třeba také zmínit, že obviněný v zásadě opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudem prvního a druhého stupně. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa první

31. Uvedenému dovolacímu důvodu v jeho první variantě formálně odpovídá námitka obviněného, že z důkazů nade vší pochybnosti nevyplývá, že se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu, naopak, provedené důkazy jsou ve vzájemných rozporech. Tato námitka má přitom jistou souvislost s výtkou neprovedení jím navrhovaného důkazu (fotografie pořízené HZS).

32. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

33. Soud prvního stupně v dané věci provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.

34. V souvislosti s neprovedením navrhovaného důkazu (fotografie, které by měly vyjasnit rozpor mezi odborným vyjádřením a obhajobou předloženým „posudkem spalinové cesty“, podrobněji viz níže) obviněný dále namítl, že za stavu, kdy takový důkaz nebyl proveden, ze žádného dalšího důkazu nade vší pochybnosti nevyplývá, že se dopustil jednání, jež je mu kladeno za vinu. Naopak, jednotlivé důkazy (patrně myšleno právě ono odborné vyjádření a „posudek spalinové cesty“) jsou ve vzájemných rozporech. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, že zpracovatel odborného vyjádření došel k jiným závěrům, než zpracovatel „posudku spalinové cesty“, soudu prvního stupně však nelze vytknout, že by vyšel ze závěrů odborného vyjádření bez patřičných podkladů a hodnotících úvah. Zpracovatel odborného vyjádření se totiž v rámci hlavního líčení erudovaně vyjádřil k rozporům mezi oběma důkazy, přičemž přesvědčivě a logicky své závěry vysvětlil, když uvedl, že v den požáru byla při jeho vlastním ohledání konstrukce stropu v místě údajné netěsnosti celistvá a k vytvoření otvoru, který se nachází na fotografiích v „posudku spalinové cesty“, došlo při stržení konstrukcí zasahujícími hasiči, což je standardní úkon při hašení, kdy se odstraňuje hořící konstrukce tak, aby se požár nemohl šířit dál.

35. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa druhá

36. Pod druhou alternativu uvedeného dovolacího důvodu je možno formálně podřadit námitky týkající se odborného vyjádření HZS. Ani s těmi se však Nejvyšší soud neztotožňuje, a to z důvodů uvedených níže.

37. V první řadě je třeba poznamenat, že i v případě připuštění té možnosti, že by bylo odborné vyjádření vypracováno mimo jiné i na základě procesně nepoužitelných podkladů, nestíhala by uvedená vada daný důkaz jako celek, avšak pouze ty závěry, které by byly učiněny výlučně na podkladě tohoto procesně nepoužitelného důkazu.

38. V předkládané věci je zřejmé, že soudy nižších stupňů vycházely z odborného vyjádření zpracovaného por. Ing. Macounem, a to zejména v těch částech, kde se jeho zpracovatel vyjadřuje k „technické“ stránce vzniklého požáru. Por. Ing. Macoun v něm přitom uzavřel, že ohnisko požáru bylo tvořeno celým půdním prostorem domu (což koresponduje s výpovědí svědkyně K. při hlavním líčení, podle které požár zpozorovala pouze ve vrchní části domu), kde hořely materiály na bázi papíru a dřeva. Vyloučil dále přítomnost akcelerantů na místě (pomocí policejního psa vycvičeného na jejich vyhledávání) a vznik požáru od iniciátorů technického charakteru, neboť se v půdním prostoru žádný takový nenacházel. Iniciační zdroj tedy na místě nalezen nebyl a podle zpracovatele odborného vyjádření tak musel být odnesen nebo zcela shořel. Zjistil také, že do půdního prostoru nebyla elektřina vůbec přivedena, čímž vyloučil vznik požáru od elektroinstalace. Na místě dále neshledal, že by bylo poškozeno komínové těleso, přičemž oheň v krbu v přítomnosti zpracovatele odborného vyjádření hořel tak, jak měl. Komín byl sice při ohledání na místě zanesený, k jeho vyhoření však nedošlo. V rámci ohledání komínového tělesa pak neshledal, že by bylo prasklé, byla v něm zazděna dvířka nebo trám. Hořlavé materiály od něj byly v dostatečné vzdálenosti. Ani spalinová cesta podle něj nevykazovala netěsnosti. Komínové těleso, samotný komín nebo krb tedy por. Ing. Macoun taktéž jako iniciační zdroje požáru vyloučil.

39. Výše uvedené závěry přitom nejsou žádným způsobem učiněny na základě výpovědi obviněného (ať již získané prostřednictvím úředních záznamů, protokolů o výsleších nebo výslechu obviněného provedeného samotným zpracovatelem odborného vyjádření). Zároveň vyvrací jeho obhajobu, podle které požár zapříčinil buď komín nebo elektrické kabely. Na tom nic nemění ani závěry „posudku spalinové cesty“, který byl vypracován až zhruba 15 měsíců po samotném požáru, přičemž rozpor tohoto „posudku“ a odborného vyjádření por. Ing. Macoun jasně a logicky při hlavním líčení zdůvodnil, a proto nelze soudům nižších stupňů vyčítat, že vzaly v tomto smyslu závěry odborného vyjádření za prokázané.

40. Zpracovatel odborného vyjádření poté při hlavním líčení vypověděl, že pokud by odhlédl od výpovědi obviněného, závěr by byl takový, že by se rozhodně jednalo o vznik požáru zapříčiněný činností člověka. Z provedeného dokazování také vyplynulo, že kromě obviněného se v domě nikdo další nenacházel, tedy závěr o tom, že by požár zapříčinila třetí osoba nepřicházel v úvahu.

41. Obviněnému sice lze přisvědčit, že soudy nižších stupňů vycházely při stanovení příčiny požáru podstatnou měrou z odborného vyjádření, činily tak především z těch důvodů, které jsou uvedeny výše, a to jakkoliv se v textu odborného vyjádření objevuje, že jeho zpracovatel vycházel především z výslechu obviněného. Tyto závěry jsou totiž objektivního charakteru a na vyjádření obviněného nezávislé, přičemž jsou podpořeny i dalšími důkazy. I bez těch částí odborného vyjádření, ve kterých se por. Ing. Macoun vyjádřil stran potenciálního zavinění obviněného (neboť je pravdou, že takové závěry přísluší činit pouze soudu), nelze uzavřít, že by soud prvního stupně neměl dostatek podkladů k tomu, aby rozhodl o vině obviněného. Obhajoba obviněného totiž byla úplně a logicky vyvrácena a o zavinění třetí osoby hovořit nelze.

42. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal, že by soud prvního stupně, případně soud odvolací, svá rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu učinil na základě procesně nepoužitelných důkazů, a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě naplněn nebyl. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. alternativa třetí

43. Třetí alternativě uvedeného dovolacího důvodu formálně odpovídá námitka, že přes to, že obhajobou doložený „posudek spalinové cesty“ vyvrací závěry odborného vyjádření, soud prvního stupně zamítl jeho návrh na doplnění dokazování v podobě fotografií zhotovených HZS v den požáru, ačkoliv uvedený důkaz mohl uvedený rozpor vyjasnit. Tím měl soud prvního stupně znemožnit řádné prokázání skutkového stavu, neboť z fotografií mohlo vyplynout, že odborné vyjádření i výpověď por. Ing. Macouna nejsou pravdivé.

44. V obecné rovině lze poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).

45. O důkazním návrhu obviněného na doplnění dokazování vyžádáním si všech fotografií pořízených HZS soud prvního stupně, v souladu s výše uvedenou judikaturou, řádně rozhodl a vyložil, z jakých důvodů jej neprovedl. Uvedl, že spis obsahuje (v protokolu o ohledání místa činu) dostatek fotografií, které pochází přímo z doby ihned po požáru, přičemž je na nich vidět stav střechy i komína. Takové vypořádání se s daným důkazním návrhem Nejvyšší soud považuje, navíc za situace, kdy por. Ing. Macoun jasně a logicky vysvětlil důvody rozporů mezi odborným vyjádřením a „posudkem spalinové cesty“, za věcně správné a opodstatněné.

46. Vzhledem k výše uvedenému je patrné, že o opomenutý důkaz se v předkládané věci nejedná, a tedy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě naplněn nebyl. Dále k dovolání obviněného

47. K námitce ohledně nesprávného skutkového závěru o motivu obviněného nutno uvést, že motiv není zákonným znakem zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 1 tr. zákoníku. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se však vztahuje pouze na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu. Takovým rozhodným skutkovým zjištění však zjištění, co vedlo pachatele ke spáchání daného trestného činu (motiv), skutečně není. Proto argumentace chybějícím motivem postrádá ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakoukoli relevanci. Z řečeného současně plyne, že týž závěr platí též ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i dalším důvodům dovolání. Kromě uvedeného je třeba dále konstatovat, že obviněný nesprávně ztotožňuje či zaměňuje motiv činu se zaviněním. K tomu postačí stručně zmínit, že zavinění je na rozdíl od motivu (pohnutky) obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Nelze tedy mechanicky klást rovnítko mezi motivem (pohnutkou) a úmyslem. Neobstojí proto ani námitka obviněného, podle níž z důvodu absentujícího motivu absentuje i jeho úmyslné zavinění.

48. Nad to lze podotknout, že není pravdou, že sama obžaloba (jakkoliv ta jako taková nemůže být předmětem přezkumu dovolacího soudu) označila motiv za nelogický. Naopak, obžaloba obsahovala sdělení, že „byl dán motiv ke zdánlivě nelogickému útoku“ (přičemž je vhodné podotknout, že sám obviněný toto sdělení do svého dovolání doslovně přepsal), tedy uvedla, že takový motiv je na první pohled sice nelogický, avšak ve skutečnosti jej za logický považuje.

49. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze podřadit ani námitky obviněného vztahující se k otázce trestu. Tvrdí-li, že kdyby soud prvního stupně nerozhodoval v rozporu se zákonem (když považoval za přitěžující okolnost tu skutečnost, že obviněný během přípravného řízení odmítl vypovídat), měl rozhodovat ještě mírněji, než tak učinil, protože aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, brojí ve skutečnosti proti výroku o trestu, který v současnosti neexistuje, neboť byl zrušen rozhodnutím soudu odvolacího.

50. K dalším námitkám týkajícím se výroku o trestu nutno uvést následující. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Nedožaduje se toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který aplikoval ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, mu odvolací soud uložil trest v „běžné“ zákonné trestní sazbě. Aplikace zmíněného ustanovení je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí.

51. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb).

52. Nad rámec uvedeného lze ještě dodat, že není možné se ztotožnit ani s námitkou, že odvolací soud se nevypořádal s pochybením soudu prvního stupně, který za přitěžující okolnost považoval využití základního práva obviněného, a to práva odmítnout výpověď. Již z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že nepodmíněný trest odnětí svobody byl obviněnému uložen z toho důvodu, že obviněný svým jednáním ohrozil na zdraví a životě celkem 8 lidí a došlo k větší materiální škodě (viz bod 34. rozhodnutí soudu prvního stupně), nikoliv z toho důvodu, že obviněný odmítl v přípravném řízení vypovídat. Co je však podstatné, odvolací soud výrok o trestu soudu prvního stupně zrušil a rozhodl znovu sám tak, že obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonné trestní sazby za daný trestný čin, přičemž podrobně vyložil, z jakých důvodů takto postupoval. Z bodu 9. rozhodnutí odvolacího soudu je přitom patrné, že k tomu, že obviněný v rámci přípravného řízení odmítl vypovídat, přihlíženo nebylo, tedy ani k porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.

53. Pokud jde o námitky uplatněné proti výroku o náhradě škody, primárně je třeba uvést, že tyto neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, a to ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (netýkají se rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu) ani písm. h) tr. ř. (nemají hmotněprávní charakter). Nad to lze poznamenat, že pokud obviněný namítl, že odvolací soud nesprávně rozhodl o povinnosti nahradit škodu Direct pojišťovně, a. s., přičemž v souvislosti s tím zmínil pravděpodobné porušení českých technických norem (norem požární bezpečnosti) ze strany svědka G., jde o námitku formulovanou pouze v hypotetické rovině (obviněný neuvádí, jaké normy měly být porušeny, jakým jednáním mělo k takovému porušení dojít a z čeho tak dovozuje), tedy neskýtající základ pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. K podloženosti výroku o náhradě škody poškozené Direct pojišťovně, a. s., nutno uvést, že lze přisvědčit odvolacímu soudu (bod 11. jeho rozhodnutí), že uvedený nárok, vychází z listin předložených poškozenou. Z těchto je zřejmé, že uvedená částka byla v rámci pojistného plnění vyplacena G. za vzniklou škodu na jejich domě, který byl před požárem nově zrekonstruovaný. Nejvyšší soud navíc uvádí, že uvedená faktura stran doložení výše škody nestojí v důkazním materiálu osamoceně, naopak jsou zde i další podklady, včetně samotné pojistné smlouvy. Z jejich obsahu pak mimo jiné vyplývá, že výše škody byla řešena i znaleckou kanceláří (pravděpodobně běžně spolupracující s danou pojišťovnou). Nelze tedy uzavřít, že by soud prvního stupně neměl dostatek podkladů pro rozhodnutí o náhradě škody poškozené.

54. Vzhledem k výše uvedenému se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat nebude, když nejsou způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či jiný důvod dovolání v § 265b odst. 1 tr. ř. uvedený.

V. Způsob rozhodnutí

55. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 7. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu