6 Tdo 523/2023

6 Tdo 523/2023-476

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2023 o dovolání, které podal obviněný P. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2023, č. j. 3 To 352/2022-436, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 126/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. 11. 2022, č. j. 2 T 126/2020-415, byl obviněný P. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že

dne 5. 11. 2019 kolem 12:00 hodin v XY, okres Bruntál, na parkovišti za Městským divadlem, v přítomnosti nejméně tří dalších osob, se zapojil do slovního sporu mezi A. K. a poškozeným P. L., po vystoupení z osobního automobilu začal po poškozeném křičet a vulgárně jej urážel, 2x do něj strčil rukama v oblasti hrudníku, a poté jej pěstí silně udeřil do oblasti pravého spánku a oka, kdy mu tímto úderem způsobil mimo jiné zhmoždění v oblasti pravé tváře doprovázené pohmatovou citlivostí nad pravostranným čelistním obloukem s mírným prosakem podkoží,

přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 18 T 253/2006, odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle § 202 odstavec 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 1 roku.

2. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 358 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Jeremenkova 11, IČO: 47672234, částku 4.354 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 3 To 352/2022-436, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jaromíra Závady dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť v jeho věci učiněná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestního činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel v prvé řadě poukázal na to, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami a pouze převzal hodnocení soudu prvního stupně. Pokud jde o důkazní řízení, pak obviněný odkázal na výpověď svědka P., který uvedl, že sledoval celou událost z přibližně 10 metrů a popsal, že viděl přijet vozidlo se svědkem K. a obviněným, přičemž toto vozidlo následně odjelo, aniž by z něj někdo vystoupil, resp. neviděl ani neslyšel někoho vystupovat. Daný svědek přitom nemá zájem na výsledku předmětné trestní věci. Jeho výpověď koresponduje s údaji poskytnutými svědkem K., který již při podání vysvětlení dne 27. 4. 2020 odkazoval na svědka P. Skutkovou verzi obviněného, že nedošlo k tvrzenému napadení, potvrzuje krom dvou jmenovaných svědků i svědkyně M. Navíc podle výpovědi svědka E. se poškozený pohyboval na místě údajného napadení ještě další půl hodiny poté, aniž tuto událost s kýmkoliv ze zaměstnanců řešil a následně odjel. O věrohodnosti svědka E. lze mít pochyby, neboť je zaměstnancem poškozeného a jím poskytnuté informace jsou rozporné s údaji ve výpovědích ostatních svědků. Navíc se podání výpovědi vyhýbal, a nakonec musel být k soudu předveden. Dále svědek M. uvedl, že v XY pracovně nikdy nebyl a o napadení poškozeného nic neví. To je však v rozporu s tvrzením svědka E., na jehož výpovědi (spolu s výpovědí poškozeného) soudy založily závěr o vině dovolatele.

6. S odhlédnutím od pochybení soudu v rovině skutkových zjištění, se obviněný domníval, že vyjádření skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku není souladné s následnou právní kvalifikací. Je tomu tak proto, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby bylo možné uzavřít, že se jednalo o přečin výtržnictví. Mělo být posouzeno toliko jako přestupek, což také původně bylo, než byla věc dovolatele překvapivě překvalifikována a zahájeno jeho trestní stíhání pro trestné činy výtržnictví a ublížení na zdraví. Nalézací soud následně uznal obviněného vinným pouze přečinem výtržnictví a zdůvodnil to nízkou intenzitou činu, který nedosahoval na kvalifikaci trestným činem ublížení na zdraví. Na jednu stranu soud prvního stupně tedy konstatoval, že jednání obviněného kvůli jeho nízké intenzitě nelze posoudit ani jako pokus trestného činu ublížení na zdraví a následně odvolací soud v bodě 20. jeho usnesení uvedl, že v případě trestného činu výtržnictví musí jít o útok vyšší intenzity a závažnosti výrazněji se dotýkající veřejného pořádku, o který se

podle soudu v projednávané věci jedná. Dovolatel následně podal obecný výklad k přečinu výtržnictví s tím, že je nutné, aby jeho jednání naplňovalo znak výtržnosti, který spojuje dané jednání s objektem trestného činu, jímž je zájem na ochraně veřejného pořádku.

7. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že ho zprošťuje obžaloby.

8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že s námitkami obviněného se soudy již vypořádaly. Nalézací soud tak učinil v bodě 21. jeho rozsudku a soud druhého stupně v bodech 12. – 21. jeho usnesení. S touto argumentací se státní zástupce ztotožnil a odkázal na ni.

9. Stran dovolatelem zpochybňovaných skutkových závěrů zdůraznil, že svědek P. byl známý obviněného a celý incident ani nesledoval, kdežto svědek E. neměl k poškozenému žádný vztah, jelikož pro něj již dlouho nepracoval. Nalézací soud dále uvedl, že i za upřednostnění verze podávané obviněným, by měl poškozený větší motivaci křivě obvinit svědka K., s nímž probíhal původní konflikt. Soudy se tedy s otázkou věrohodnosti výpovědi svědka E., resp. poškozeného logicky vypořádaly. Celkové vyznění námitek obviněného směřuje spíše k výhradě porušení zásady in dubio pro reo. Taková námitka ovšem sama o sobě nemůže založit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Porušení zmíněné zásady lze v dovolacím řízení zohledňovat jen v natolik extrémních případech, kdy by skrze něj docházelo k zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Ačkoliv s jistou mírou tolerance lze námitky obviněného považovat formálně za odpovídající citovanému dovolacímu důvodu, lze je označit za zjevně neopodstatněné, a to vzhledem k preciznímu a přesvědčivému odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

10. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak také v této části lze jeho výhrady shledat zjevně neopodstatněnými. V tomto směru odkázal státní zástupce na body 18. – 21. usnesení odvolacího soudu, v nichž bylo napraveno poněkud kusé odůvodnění rozsudku nalézacího soudu týkající se hmotněprávního posouzení skutku.

11. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl. Současně vyjádřil souhlas, aby bylo předmětné dovolání projednáno v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

13. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Na rozdíl od dřívější právní úpravy tedy současné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně umožňuje, aby za určitých podmínek byl dovoláním napadán skutkový základ soudních rozhodnutí. Ani podle současného vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nelze vznášet jakékoli skutkové námitky a domáhat se skutkového přezkumu ve stejném rozsahu jako v odvolacím řízení. Vytýkat lze pouze takové vady, které odpovídají některé z tří kategorií vad důkazního řízení v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně uvedených – zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, důkazy opatřené v rozporu s procesními předpisy a tzv. opomenuté důkazy.

14. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že skutek, pro který je obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

15. Lze konstatovat, že námitky obviněného, v nichž deklaruje zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy na základě nesprávného hodnocení důkazů a vymezuje se vůči posouzení věrohodnosti výpovědi poškozeného E., formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výhrady stran nenaplnění znaků trestného činu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku z důvodu nízké intenzity jednání obviněného, tedy absence společenské škodlivosti spáchaného činu, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud nicméně z důvodů níže vyložených shledal argumentaci obviněného zjevně neopodstatněnou.

16. Předně lze ve shodě se státní zástupkyní odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v podstatě své námitky, které uplatnil před nalézacím soudem i v rámci svého odvolání, a s nimiž se soudy obou stupňů, jak vyplývá z jejich rozhodnutí, dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Ostatně obviněný ve svém dovolání pod bodem II. A) sám zmiňuje, že jeho argumentace je, až na drobné odchylky, shodná s argumentací již uplatněnou v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

17. Pokud se týká námitek dovolatele v prvé alternativě namítaného dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. g) tr ř., je třeba konstatovat, že v projednávané věci Nejvyšší soud neshledal ve vztahu k výroku o vině přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.

18. Obecné soudy správně vyšly z výpovědi poškozeného L., která byla po celou dobu trestního řízení konstantní a k jehož věrohodnosti nebyly zjištěny žádné pochybnosti. Tu rozhodně nezakládá ani tvrzení obviněného, že poškozený odjel až za půl hodiny po incidentu a s nikým ze zaměstnanců věc neřešil. V popsaném postupu poškozeného neshledává dovolací soud nic nestandartního a časová prodleva je nevýznamná, když nelze pominout, že poškozený měl na místě pracovní povinnosti. Uvedená výpověď není současně osamoceným důkazem, jelikož je podporována výpovědí svědka E., jehož přítomnost na místě činu potvrdil sám obviněný a rovněž i svědci K. a M. Nelze akceptovat námitku dovolatele stran snížené věrohodnosti tohoto svědka poukazem na jeho předvedení k hlavnímu líčení ani poměrem k poškozenému. Soud prvního stupně k předvedení svědka E. přistoupil, jelikož se jej nepodařilo k hlavnímu líčení předvolat a jeho osobní výslech mu uložilo předcházející kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Předvedení tak samo o sobě zcela jistě věrohodnost svědka nesnižuje. Nelze dovodit ani žádnou spojitost s poškozeným stran pracovního vztahu, jestliže svědek nastoupil do pracovního poměru k poškozenému v den skutku, pracoval pro něho jeden rok, ovšem v době podání svědectví pro poškozeného již dva roky nepracoval. Současně nebyla zjištěna žádná indicie, že by svědek vypovídal tendenčně, záměrně či nevědomě nepravdivě. Tento závěr není zpochybněn ani sdělením svědka, že v blízkosti místa činu se nacházel ještě zaměstnanec poškozeného (řidič M.) a současným zjištěním, že svědek M. M., tehdejší zaměstnanec poškozeného, v místě činu nikdy přítomen nebyl. Lze totiž připustit, že se svědek E. ve jménu, potažmo osobě řidiče pouze spletl, pakliže byl ten den v zaměstnání první den. Naopak nelze přehlédnout, že vypovídal o okolnostech skutku v podstatných rysech s poškozeným shodně, přičemž odlišný údaj stran délky vlasů obviněného je nutné považovat za okolnost marginální, navíc svědek ji netvrdil s jistotou.

19. Svědectví poškozeného a svědka E. o průběhu skutkového děje dále koresponduje s lékařskou zprávou o ošetření poškozeného cca 2,5 hodiny po skutku (č. l. 36), kde byly objektivně zjištěny známky po napadení poškozeného (palpační bolestivost místa zasaženého úderem a mírný prosak podkoží). Uvedené důkazy vyvracejí obhajobu obviněného, že k žádnému incidentnímu jednání z jeho strany nedošlo.

20. Nelze souhlasit ani s interpretací obviněného stran svědecké výpovědi svědka J. P., který neregistroval nikoho vystupovat z vozidla, jelikož pomíjí, že svědek, jak sám potvrdil, nesledoval incident po celou dobu a převážnou dobu registroval událost pouze sluchem. Oproti svědkovi E. je naopak tento svědek známým obviněného, resp. svědka K., který obviněného k incidentu přivezl.

21. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění rozhodnutí (bod 21 rozsudku nalézacího soudu a 12. – 21. usnesení odvolacího soudu) rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.),

učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve svém souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že z auta vůbec nevystoupil a poškozeného nenapadl, a proč jí neuvěřily.

22. Je třeba zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022, kdy nabyla účinnosti novela trestního řádu (zákonem č. 220/2021 Sb.), která zavedla výše zmíněný nový dovolací důvod, se Nejvyšší soud jako soud dovolací nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině, která byla výše popsanými důkazy prokázána. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů neodpovídá představám obviněného, není samo o sobě dovolacím důvodem a neodůvodňuje ani závěr o porušení pravidla in dubio pro reo.

23. Pokud jde o již zmíněné uplatnění zásady in dubio pro reo, kterou obsahově obviněný ve svém dovolání namítá, byť výslovně její porušení nezmínil, pak je nutno uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení citované zásady uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů.

24. Za námitku naplňující uplatněný dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze označit tu, jíž dovolatel nesouhlasí s právní kvalifikací skutku, potažmo vytýká, že na danou věc měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe a věc měla být posouzena jako přestupek.

25. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

26. Obecné soudy se posouzení stupně společenské škodlivosti dostatečně věnovaly, zejména odvolací soud v bodech 18. – 21. odůvodnění rozhodnutí, na něž může dovolací soud zcela odkázat. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství o diskrétnosti nálezu na fyzické integritě poškozeného je nutné vztáhnout k nenaplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, pro nějž byl obviněný rovněž původně stíhán, a nikoli ke znakům přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak nesprávně interpretuje odůvodnění obecných soudů obviněný. Míra společenské škodlivosti je přitom určována především povahou a závažností spáchaného činu a osobou pachatele. Ačkoli obecně není vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty, nicméně neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.) – což není případ obviněného s ohledem na naplnění zákonného znaku spáchání přečinu výtržnictví „opětovně“. Není pochyb o tom, že slovní a i násilný fyzický projev obviněného, který nebyl na věci ani nijak osobně zainteresován, navíc z malicherné pohnutky, se nikoli nevýznamným způsobem dotýkal veřejného pořádku a narušoval klid veřejného života jakožto objektu daného přečinu.

27. Lze tedy uzavřít, že právní kvalifikace posuzovaného jednání podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je správná a zákonná a obecné soudy nepochybily, pokud zásadu vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku neaplikovaly.

V. Způsob rozhodnutí

28. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho dovolací námitky, které bylo možno podřadit pod obviněným uplatněné důvody dovolání, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu dovolací soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

29. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 6. 2023

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Zpracovala: Mgr. Zuzana Ursová