6 Tdo 524/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22.
prosince 2004 dovolání, které podal obviněný J. B., proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 90/03, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 6/2003, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 34 T 6/2003, byl
obviněný J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se měl dopustit tím, že dne 6.
6. 1995 v K. jménem společnosti B. O., a. s., se sídlem P., M., uzavřel se
společností O. O. K., s. r. o., se sídlem P., D., „smlouvu o úvěru“ a
„zajišťovací smlouvu“, na jejichž základě poskytla společnost O. O. K. s. r.
o., společnosti B. O., a. s., půjčku ve výši 16.000.000,- Kč splatnou do 15.
9. 1995 s 13,75 % úrokem ročně, přičemž půjčená částka byla určena výlučně k
získání podílu ve společnosti O. O., a. s., ve S. r., obžalovaný jednal s
vědomím, že dlužník závazky plynoucí ze smluv nesplní, peníze použil k jinému,
než sjednanému účelu a peníze nebyly ve sjednaném termínu ani později
společnosti O. O. K., s. r. o., vráceny.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §
39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák.
byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti - výkonu funkce statutárního
orgánu v právnických osobách na dobu tří let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na
náhradě škody poškozené společnosti R. ČR, s. r. o., se sídlem K., ul. D. S.,
částku 16.000.000,- Kč s 13, 75 % smluvním úrokem z částky 16.000.000,- Kč od
6. 6. 1995 do zaplacení a 2 % úrokem z prodlení z částky 16.000.000,- Kč od 20.
8. 2003 do zaplacení, se zbytkem uplatněného nároku byla poškozená společnost
podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 90/03, byl
podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve
výrocích o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a výroku o
náhradě škody. Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a
při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.
zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., obviněného J. B. odsoudil podle § 250
odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon jej
zařadil podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1
tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti R. ČR,
s. r. o., se sídlem K., ul. D. S., částku 16.000.000,- Kč spolu s 2 % úrokem z
prodlení ode dne 20. 8. 2003 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato
společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Vůči citovaným rozsudkům podal obviněný J. B. prostřednictvím obhájce dovolání,
které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měl být citovaný
dovolací důvod naplněn. Předně namítl, že soudy obou stupňů chybně vycházely z
toho, že smlouvu o úvěru neuzavřel v dobré víře, že společnost B. O., a. s.,
bude schopna svůj dluh splnit a že neměl žádný rozumný důvod se domnívat, že
peníze z půjčky nebude muset vrátit, a to ve vztahu kvůli zápočtu při
kapitálovém vstupu společnosti R. ČR, s. r. o. (dále jen „společnost R.“). Poukázal, že v roce 1995 byl ovládající osobou s rozhodujícím vlivem v několika
společnostech, přičemž měsíční obrat těchto společností činil zhruba
15.000.000,- Kč. Vedl řadu jednání se zástupci společnosti R. o poskytnutí
předmětné půjčky, a poté jednání o jejím kapitálovém vstupu do skupiny
společností, které obviněný ovládal. Poskytnutý úvěr byl účelově vázán k
získání podílu na O. o. ve S. r., avšak z uzavřených smluv nevyplývalo, jakým
způsobem měl pro uvedený účel obviněný předmětnou částku použít, ani povinnost
společnosti B. O., a. s., účastnit se privatizace na S. vlastním jménem. S.polečnost B. O., a. s., se zúčastnila předmětné privatizace prostřednictvím
společnosti L., s. r. o., která měla jako slovenský subjekt větší šance uspět,
když z úvěru 16.000.000,- Kč byla částka 2.000.000,- Kč blokována na účtu do
21. 7. 1995 s tím, že B. O., a. s., se v případě úspěchu L., s. r. o., zaručila
za doplatek ve výši 13.800.000,- Sk. Záměrem obviněného bylo v případě úspěchu
podíl na O. o. SR převést, přičemž cena by se hradila částečným zápočtem na
zboží, které bylo L., s. r. o., poskytnuto. Názor soudu, že L., s. r. o.,
neměla se společností B. O., a. s., právně nic společného, je v rozporu s
naukou koncernového práva, neboť v daném případě existoval tzv. faktický
koncern ovládaný obviněným jako řídící osobou, když L., s. r. o., ovládal
nepřímo prostřednictvím B., v. o. s., jejímiž společníky byli společně s
manželkou. Obviněný konstatoval, že podíl na O. o. ve S. r. se pokoušel získat
i prostřednictvím anglické společnosti A. V uvedeném směru shledal za nesprávný
závěr soudu, že peníze poskytnuté A. s privatizací ve S. r. nijak nesouvisely a
byly použity v rozporu s dohodnutým účelem. Poukázal, že vedle rámcové smlouvy,
kterou má soud k dispozici, byla mezi společností B. O., a. s., a A. uzavřena
další smlouva na ni navazující, která se týkala získání podílu na O. o. SR. Podle přesvědčení obviněného nelze z absence této smlouvy (zapříčiněné
odepřením poskytnutí právní pomoci z Anglie) dovozovat, že nebyla uzavřena a že
by obchod s A. zmíněnou souvislost neměl; tato skutečnost nevyplývá ani z
osobní neúčasti této společnosti v privatizaci, neboť způsob získání
předmětného podílu závisel výhradně na A. a když její snažení selhalo,
poskytnuté peníze vrátila. Po neúspěchu v privatizaci použil zbytek peněz
získaných úvěrem na rozvoj maloobchodní sítě prodejen provozovaných
společnostmi, které řídil a zástupce společnosti R. o tom informoval; tuto
skutečnost potvrdil svědek Š. i svědek N.
Obviněný zdůraznil, že byl přesvědčen
o kapitálovém vstupu této společnosti do jím ovládaného koncernu a odmítl závěr
soudu, že žádná závazná dohoda v tomto směru neexistovala. Společnost R. měla
zájem prosadit se na českém a slovenském trhu s dominantním postavením obchodní
sítě provozované jeho osobou a v rámci tzv. předsmluvních ujednání se řešily
již pouze otázky technicko právního charakteru. Obviněný tedy s eventualitou
neuzavření smlouvy nepočítal a část poskytnutých peněz důvodně použil na rozvoj
maloobchodní sítě s předpokladem, že jde o investici do majetku, jenž bude
zanedlouho provozovat společně se společností R. Rovněž měl důvodně za to, že k
vrácení půjčených peněz nedojde z důvodu zápočtu na kapitálový vstup; i kdyby
však peníze vráceny být měly, prostředky pro tento účel v majetku jím
ovládaného koncernu existovaly.
Obviněný dále upozornil na absenci subjektivní stránky vytýkaného trestného
činu. V uvedeném směru uvedl, že pouze z okolností použití úvěru v rozporu s
účelem nelze dovozovat v období před 31. 12. 1997 splnění všech zákonných znaků
skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť by muselo být prokázáno, že
dlužník již v době, kdy si peníze půjčoval, neměl v úmyslu je vrátit, jelikož
existenci zavinění nelze prokazovat pouze z eventuálního použití peněz v
rozporu se sjednaným účelem. Pokud soud uzavřel, že společnost B. O., a. s.,
neměla prostředky způsobilé k úhradě dluhu, obviněný poukázal na nedostatečný
znalecký posudek. Znalec neměl k dispozici všechny listiny ohledně majetkových
poměrů B. O., a. s., počínaje rokem 1996, přičemž tento nedostatek (s ohledem
na zničení listin povodní) patrně nelze odstranit. Obviněný vyzdvihl koncernové
propojení B. O., a. s., s dalšími společnostmi jím ovládanými, jejichž celkový
majetek výši pohledávky značně převyšoval. Zopakoval, že nebylo vyvráceno, že
celkový měsíční obrat jeho společností činil až 15.000.000,- Kč, o čemž svědčí
i to, že společnost B., v. o. s., byla v zimě roku 1995 schopna upsat akcie B. O. P., a. s., nepeněžitým vkladem ve výši 186.125.326,- Kč. Proto v době
uzavření předmětné smlouvy o úvěru a při hodnocení otázky budoucí způsobilosti
B. O., a. s., vrátit dluh oprávněně kalkuloval s majetkem všech společností,
které podléhaly jeho řízení a tvořily koncern, nikoli pouze s prostředky B. O.,
a. s., jak mu soud přičítá. Naopak od počátku aktivně usiloval, aby možnost
společnosti O. O. K., s. r. o., domoci se svých peněz, byla co největší. V
uvedeném směru obviněný zdůraznil, že povinnost vrátit půjčku byla postupně
zajištěna několika zajišťovacími instituty, čímž byl eliminován vznik škody
jako následku. Jednak byla uzavřena zajišťovací smlouva, jejímž předmětem byl
zajišťovací převod vlastnického práva k movitým a nemovitým věcem ve smyslu §
553 obč. zák. společnosti B. O., a. s., ve prospěch společnosti O. O. K., s. r. o. Připomněl, že věcně právní účinky převodu movitostí jsou podmíněny tradicí,
nedohodnou-li se strany jinak. K takovému ujednání došlo, neboť B. O., a. s.,
se zavázala předmět zajištění uschovat a opatrovat s péčí řádného obchodníka, a
tudíž věcně právní účinky převodu nastaly okamžikem podpisu smlouvy. Ve vztahu
k nemovitostem k zajišťovacímu převodu vlastnického práva nedošlo, neboť nebyl
učiněn vklad do katastru. Obviněný uvedl, že B. O., a. s., vystavila i směnku a
taktéž došlo k dohodě o přistoupení k závazku a ke smlouvě o zástavě movité
věci, kdy k předmětnému závazku přistoupila společnost B., v. o. s., která
zastavila akcie B. O. P., a. s., jejichž hodnota v době zřízení zástavního
práva odpovídala hodnotě zajištěné pohledávky. Podle jeho mínění byla hodnota
předmětu jištění v poměru k zajištěné pohledávce dostatečná, a tudíž lze jen
těžko dovozovat, že již při uzavření smlouvy o úvěru jednal s vědomím, že B. O., a. s., předmětný dluh nesplní. Pokud jde o zastavené akcie B. O. P., a.
s.,
jejich reálná hodnota reflektovala hodnotu zajištěné pohledávky (jmenovaná
společnost vznikla zápisem do obchodního rejstříku dne 1. 12. 1995 a peněžité
vklady, upsané na její základní kapitál, byly splaceny jen několik dní před
uzavřením zástavní smlouvy), aby se z výtěžku jejich prodeje společnost O. O. K., s. r. o., uspokojila. Hodnota akcií nepoklesla v termínu splatnosti
předmětného dluhu, tj. do 29. 2. 1996. Ze spisu pouze vyplývá, že k žádosti
advokáta zastupujícího společnost O. O. K., s. r. o, ze dne 8. 10. 1997 bylo
společností K., s. r. o., dne 14. 10. 1997 oznámeno, že cenu akcií nelze
odhadnout a zájem o ně zjištěn nebyl. Proto vyvstávají důvodné pochybnosti
ohledně vývoje ceny předmětných akcií v době od 19. 12. 1995 do 14. 10. 1997,
resp. není zřejmé, kdy k poklesu ceny akcií došlo. Podle názoru obviněného měla
O. O. K., s. r. o., možnost domoci se uspokojení své pohledávky prodejem
zástavy, ale v důsledku vlastní liknavosti se o ni připravila, čímž sama
způsobila vznik následku v podobě škody. Obviněný uzavřel, že byl-li úvěr
zajištěn hodnotou zástavy (akcie), která umožnila věřiteli dosáhnout její
realizací získání dlužné částky zpět, nebyly bez dalšího splněny všechny
zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu z důvodu absence
kvalifikovaného následku. Připustil, že zavinění je nutno zkoumat k okamžiku
poskytnutí úvěru a nikoli ke dni uzavření smlouvy o zástavě movitých věcí mezi
společnostmi B., v. o. s., a O. O. K., s. r. o. Závěr, že dne 19. 12. 1995
nejednal v úmyslu společnost O. O. K., s. r. o., o její peníze připravit, má
přesto relevanci. Jestliže se přičinil o zvýšení možnosti jmenované společnosti
domoci se vrácení půjčky, je zřejmé, že v době uzavření smlouvy o úvěru
nejednal s vědomím, že B. O., a. s., svůj dluh nesplní. V dovolání obviněný
rovněž uvedl, že podle judikatury nemohlo v období do 31. 12. 1997 dojít k
naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, jestliže byl úvěr zajištěn
takovou hodnotou zástavy, která umožnila věřiteli dosáhnout její realizací
získání dlužné částky zpět, a to i přesto, že dlužník jednal s úmyslem půjčené
peníze nevrátit.
Závěrem dovolání a z důvodů v něm podrobně popsaných obviněný navrhl, aby byl
zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 90/03,
i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2003, č. j. 34 T 6/2003-1234,
a věc vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Vyslovila názor, že obviněný uplatnil výhrady vztahující se k právní
kvalifikaci děje popsaného ve výroku rozhodnutí, neboť poukázal na to, že jeho
jednání nelze považovat za podvodné a úmyslné. Podle mínění státní zástupkyně
bylo možno v jednání obviněného spatřovat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, za předpokladu, že poskytnutý
úvěr, který neměl v úmyslu splácet, byl zajištěn takovou hodnotou zástavy,
která nepostačovala k tomu, aby její realizací byl úvěr splacen a jestliže si
byl této skutečnosti vědom tak, aby se u něj mohlo dovozovat úmyslné zavinění
ve smyslu § 4 tr. zák. Ze skutkové věty by muselo jednoznačně vyplývat, že
obviněný byl přinejmenším srozuměn s tím, že společnost B. O., a. s., uzavřela
v den uzavření smlouvy o úvěru úmyslně zajišťovací smlouvu, o níž věděla, že
předmětný institut v intencích zákona nenaplňuje, anebo že majetek společnosti
B. O., a. s., uvedený jako předmět zajišťovací smlouvy, nedosahuje výše
poskytnutého úvěru. Zjištěný skutek byl však ve výroku rozsudku Krajského soudu
v Plzni popsán tak, že nevyjadřuje podvodný úmysl obviněného k vylákání úvěru. To je zřejmé zejména z toho, že blíže nebyla specifikována zajišťovací smlouva,
pokud jde o rozsah majetku, jímž bylo zabezpečení poskytnuto, a dále, že
skutková věta v podstatě nadbytečně uvádí, že obviněný nepoužil peníze za
sjednaným účelem. Krajský soud v Plzni v rámci dokazování podvodného úmyslu
vyšel z charakteru zajišťovací smlouvy v intencích výkladu občanského zákoníku. Podle názoru státní zástupkyně je třeba z pohledu dovození úmyslu obviněného
podvodně v daném okamžiku jednat, zhodnotit, zda úmyslně, přinejmenším v úmyslu
nepřímém ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., uzavřel takovou zajišťovací smlouvu,
která nedávala reálný podklad pro zajištění závazku a pro návratnost úvěru v
daném termínu. Uvedla, že zajišťovací institut skutečně neodpovídá takovému
účinnému zajištění, jak předpokládá občanský zákoník, současně však je třeba
zkoumat, zda v tomto směru neznalost zákona obviněného neviviňuje, resp. nemění
náhled na jeho zavinění. Je nutno rozlišovat omyl o normách, které jsou
obsaženy v trestním zákoně a které nikoliv, když omyly o normách, které nejsou
obsaženy v trestním zákoně, je třeba posuzovat podle zásad o omylu skutkovém. Pokud se pachatel mýlí o normě, jíž se trestní zákon nedovolává a jestliže
mylně předpokládá skutečnost, která by jeho odpovědnost vylučovala, není
odpovědný za úmyslný trestný čin. Zdůraznila, že pokud byla zajišťovací smlouva
uzavřena ve znění, jak bylo reprodukováno v odůvodnění rozsudku Krajského soudu
v Plzni, tak smlouva byla uzavřena nejen obviněným za společnost B. O., a. s.,
ale rovněž dobrovolně společností O. O. K., s. r. o., která v době uzavření
závazku považovala toto jištění za dostačující, neboť v opačném případě by
smlouvu v uvedeném znění nepodepsala.
Státní zástupkyně uvedla, že je nutno též
zjistit, za jakých okolností v rámci ekonomického rozvoje společnosti B. O., a. s., byla předmětná smlouva uzavřena a zda obviněný skutečně smlouvu v uvedeném
znění uzavřel s úmyslem, který předpokládá rozsudek krajského soudu. Stejně tak
je zapotřebí zkoumat úmysl obviněného v tom rozsahu, zda majetek společnosti B. O., a. s., v daném období dosahoval výše poskytnutého úvěru, tedy zda
zajišťovací smlouva v materiálním, nikoliv formálním smyslu, byla uzavřena tak,
že by na jejím základě mohlo být plněno, pokud by byla vůle stran plnit i ze
smlouvy, která byla uzavřena, aniž splňovala potřebné formální náležitosti pro
vznik zajištění závazku. Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil oba dovoláním napadené
rozsudky a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného J. B. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Rovněž
konstatoval, že dovolání splňuje formální náležitosti ve smyslu § 265f tr. ř.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, pokud rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v řízení
před soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o
jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se
týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce citovaného ustanovení přitom plyne,
že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady
hmotně právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů,
je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého,
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
soudem prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat. Pro úplnost
lze připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje
další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl.
tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr.
ř.).
Vzhledem k popsaným skutečnostem je při posuzování oprávněnosti tvrzení
dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. pro dovolací soud rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný J.
B. spáchal předmětný skutek tak, jak je uveden v tzv. skutkové větě výroku o
vině v rozsudku soudu prvého stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů.
Nejvyšší soud proto nemohl přihlédnout k té části námitek obviněného, jak jsou
v dovolání podrobně popsány, v nichž vytýkal neúplnost provedeného dokazování a
vadné hodnocení důkazů (např. odlišná interpretace okolností jednání o
kapitálovém vstupu společnosti R. do společnosti B. O., a. s., a z toho
plynoucího zápočtu poskytnutých peněz, dále ohledně účasti společností L., s.
r. o., a A. v privatizaci společnosti O. O., a. s., ve S. r., zpochybnění
závěru, že poskytnuté peníze byly použity k jinému než sjednanému účelu,
nesouhlas se znaleckým posudkem ohledně majetkových poměrů společnosti B. O.,
a. s.). Uvedené výhrady směřují primárně proti správnosti skutkových zjištění,
jejichž změny se obviněný domáhá, přičemž v důsledku těchto tvrzených
procesních nedostatků až následně dovozuje vady v hmotně právním posouzení
skutku. Lze uzavřít, že v této části obviněný uplatnil důvod jiný, založený na
jím namítaných pochybnostech o správnosti skutkových zjištění včetně úplnosti
dokazování a hodnocení důkazů, jenž však nelze s ohledem na shora rozvedené
argumenty podřadit nejen pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani
pod žádný další v zákoně taxativně vymezený důvod dovolání. Pokud by dovolání
obsahovalo výlučně jen tyto námitky, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
V dovolání obviněný rovněž zpochybnil právní kvalifikaci vytýkaného jednání
jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. s poukazem na
absenci podvodného úmyslu při uzavírání smlouvy o úvěru a dále následku v
podobě škody, a to vzhledem k existenci zajišťovacích institutů. V tomto ohledu
obviněný naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto
Nejvyšší soud mohl posoudit důvodnost relevantní části dovolacích námitek ve
vztahu ke konečným skutkovým zjištěním učiněným ve věci.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého
rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč (vše trestní
zákon ve znění zák. č. 265/2001 Sb.). Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je
rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba
nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho
obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel
však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.
Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou
informaci. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal úmyslně
(§ 4 tr. zák). Samotná skutečnost, že např. dlužník nesplnil svůj závazek
vrátit peníze poskytnuté na základě dohody o půjčce ve smluvené lhůtě, ač tak
mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho
majetku obohatil. Pokud by totiž překážky bránící dlužníkovi splnit závazek z
půjčky, které nemohl v době uzavření dohody ani předvídat, vznikly později,
když jinak byl dlužník schopen peníze vrátit, nebo z různých důvodů jejich
vrácení odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl je vůbec nevrátit, jeho jednání
nelze samo o sobě považovat za podvodné (srov. např. rozhodnutí publikovaná ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54/1967, 56/1994).
Z tzv. skutkové věty obsažené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně v
podstatě vyplývá (viz její citace v úvodu tohoto rozhodnutí), že obviněný J. B.
jménem společnosti B. o., a. s., uzavřel se společností O. O. K., s. r. o.,
smlouvu o úvěru a zajišťovací smlouvu, na jejichž základě tato společnost
poskytla společnosti B. o., a. s., půjčku ve výši 16.000.000,- Kč s 13,75 %
úrokem ročně s tím, že tato částka byla určena výlučně k získání podílu ve
společnosti O. O., a. s., ve S. r., přičemž obviněný jednal s vědomím, že
dlužník závazky plynoucí ze smluv nesplní, peníze použil k jinému účelu a ve
sjednaném termínu ani později nebyly uvedené společnosti vráceny. Z tzv. právní
věty napadeného rozsudku je patrno, že Krajský soud v Plzni považoval znaky
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č.
265/2001 Sb., za naplněné v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku jiného
obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu
velkého rozsahu.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého stupně přitom vyplývá, že stěžejním pro
závěr soudu o zavinění obviněného bylo objasnění skutečnosti, zda již v době,
kdy uzavíral smlouvu o úvěru a zajišťovací smlouvu, měl v úmyslu poskytnuté
peníze buď vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve stanovené lhůtě, případně jednal
alespoň s vědomím, že nebude moci peníze vrátit ve lhůtě splatnosti a že tím
uvádí druhou stranu v omyl.
V této souvislosti soud prvého stupně na str. 13 v odůvodnění rozsudku k
jednání obviněného J. B. mimo jiné konstatoval: „…uvedl osoby jednající za
společnosti O. O. K., s. r. o., a R., k. s., v omyl tím, že tvrdil, že půjčku v
uvedené výši nutně potřebuje na účast v privatizaci ve S. r. a že dlužník je
schopen půjčku ve sjednaném termínu vrátit, ač si musel být vědom, že peníze
použije jiným způsobem a že návratnost půjčky není zajištěna. Peníze z půjčky
byly z rozhodnutí obžalovaného použity v rozporu se smlouvou s věřitelem a
takovým způsobem, že nebyla zaručena návratnost půjčky, čímž došlo k obohacení
jiných subjektů a ke škodě na majetku věřitele. Zavinění obžalovaného ve vztahu
ke způsobení škody na majetku věřitele spatřuje soud minimálně ve formě úmyslu
nepřímého ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť obžalovaný věděl, že jeho
jednáním může být škoda způsobena a pro případ, že se tak stane, s tím byl
srozuměn.“
Ze skutkových zjištění krajského soudu rovněž vyplývá, že obviněný J. B.
požádal o půjčku ve výši 16.000.000,- Kč, přičemž naléhal na její spěšné
poskytnutí v hotovosti, a to vzhledem k termínu veřejné soutěže na S. Peníze
byly vyplaceny dne 6. 6. 1995 v hotovosti svědkovi K. Š. a vloženy na účet
společnosti B. O., a. s. S penězi bylo nakládáno podle pokynů obviněného. K
této skutečnosti soud prvého stupně na str. 4 v odůvodnění rozsudku uvedl: „…
dne 9. 6. 1995 byla realizována celá řada plateb a konečný zůstatek na účtu ke
konci tohoto účtovacího dne činil 3.971.194,69 Kč. Největší platbou
realizovanou tohoto dne byl převod částky 9.327.672,60 Kč na účet společnosti
A. (do V. B.)... Další větší platbou realizovanou tohoto dne byla úhrada daně
z obratu v částce 1.298.391,- Kč ve prospěch Finančního úřadu. Ze zpráv
bankovních ústavů, do kterých směřovaly další platby realizované tohoto dne z
uvedeného účtu společnosti B. O., a. s., plyne, že žádná z plateb nijak
nesouvisela s privatizací podniku O. O. ve S. r. S touto privatizací souvisí
pouze transakce z téhož dne, kterou byla částka 2.000.000,- Kč na účtu
blokována do 31. 7. 1995…“. Ze skutkových zjištění je také zřejmé, že půjčka
byla určena výlučně na nákup akcií společnosti O. O., a. s., ve S. r., přičemž
prvostupňový soud zdůraznil: „Toho si musel být vědom i obžalovaný, který
jménem dlužníka obě smlouvy podepsal, přesto ihned po obdržení peněz dal příkaz
k použití jejich převážné části zcela odlišným způsobem. Z této bezprostřední
časové návaznosti je zřejmé, že obžalovaný musel o takovém použití peněz
uvažovat již dříve a tedy již v době uzavírání uvedených smluv si byl vědom, že
peníze použije jiným než dohodnutým způsobem“. K obhajobě obviněného ohledně
možnosti kapitálového vstupu společnosti R. do společnosti B. O., a. s., a že
se domníval, že peníze z půjčky nebude muset vrátit, soud konstatoval: „…žádná
závazná dohoda v tomto směru neexistovala, vše bylo pouze ve stadiu úvah. …
neměl v této době žádný rozumný důvod se domnívat, že peníze z půjčky nebude
společnost B. O., a. s., jejímž jménem jednal, povinna v dohodnutém termínu
vrátit“. (vše na str. 9 až 10 odůvodnění rozsudku).
Soud prvého stupně zahrnul do jednání obviněného i skutečnost, že pohledávka
věřitele nebyla dostatečně zajištěna žádným institutem, který by vedl či
alespoň reálně mohl vést k uspokojení věřitele v případě, že dlužník svůj
závazek nesplní. Podle jeho názoru ačkoliv byla půjčka zajištěna směnkou
vydanou společností B. O., a. s., nelze ji stavět na roveň zajištění úvěru
zástavou, neboť věřiteli se nedostává jistoty, že směnka bude v termínu
splatnosti proplacena a obviněný si musel být tohoto rizika v době vystavení
směnky vědom. Prvostupňový soud zdůraznil, že v případě zajišťovací smlouvy
došlo pouze k formálnímu převodu práv k movitým věcem, když věci nadále zůstaly
v dispozici dlužníka společnosti B. O., a. s., která s nimi nakládala jako se
svými až do doby prohlášení konkursu na tuto společnost a věřitel fakticky
neměl věci tvořící předmět jištění ve své moci. Proto nelze tvrdit, že v
důsledku dostatečného zajištění závazku nevznikla škoda na majetku věřitele.
Soud prvého stupně uzavřel: „Na tom nic nemohly změnit ani další zajišťovací
instituty, které byly poskytnuty ze strany společnosti B. O., a. s., případně
obžalovaného. O těchto institutech obžalovaný nemohl reálně uvažovat v době
čerpání půjčky.“ (vše na str. 12 a 13 rozsudku).
Je zřejmé, že subjektivní stránku trestného činu podvodu soud prvého stupně
vyvodil ze shora zmíněných skutečností objektivní povahy, z nichž vyplývá, že
obviněný poskytnuté peněžní prostředky použil převážně k jinému než sjednanému
účelu, spoléhal na nejistou budoucí událost (obviněným tvrzený zápočet půjčky
na kapitálový vstup společnosti R. do společnosti B. O., a. s.), a proto jednal
s vědomím, že poskytnuté peníze na základě „smlouvy o úvěru“ společnosti O. O.
K., s. r. o., nevrátí ve lhůtě splatnosti, potažmo se srozuměním, že zajištění
úvěru není dostatečné.
V odůvodnění svého rozsudku se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvého stupně a upřesnil: „…bezprostředně po uzavření
předmětné smlouvy a převzetí peněz určených výlučně k získání podílu na O. O.,
a. s., byly obžalovaným uskutečněny platby v rozporu s uzavřenou dohodou. Za ty
je třeba považovat i deponovanou částku 2 mil. Kč pro účast na privatizaci v SR
prostřednictvím firmy L., s. r. o., přesto, že zde byl podílníkem obžalovaný, a
to už jen proto, že věřitel nevěděl v době uzavření smlouvy o záměru
obžalovaného zapojit do transakce jakoukoliv třetí osobu, a ze stejného důvodu
i platbu ve prospěch firmy A..“ Dále uvedl: „…ať už byly prostředky zaslané
firmě A. vráceny či nikoliv, nebyl z nich věřiteli uhrazen jeho dluh, ale byly
použity bez změny dohody na jiný účel, kterým rozšíření obchodní sítě
společnosti zcela nepochybně je, když k uhrazení alespoň části dluhu nesloužily
ani dříve deponované prostředky pro účely privatizace.“ Z rozhodnutí odvolacího
soudu rovněž vyplývá, že obviněný nemohl spoléhat na kapitálový vstup věřitele
a následný zápočet dluhu, neboť tato forma řešení dluhu byla evidentně ve fázi
hrubých úvah a pokud by věřitel s touto možností vážně počítal, nepochybně by
to bylo vyjádřeno ve smlouvě. Odvolací soud konstatoval, že samotná společnost
B. O., a. s., neměla v době uzavření smlouvy dostatek jiných prostředků k
vrácení dluhu. Obviněný proto nemohl ani uvažovat o tom, že by půjčené
prostředky mohl použít bez předchozího souhlasu věřitele k jiným účelům, ať už
jakkoliv souvisejícím s činností firmy, ale v rozporu s účelem, na který byly
půjčeny, přičemž nemohl důvodně spoléhat na to, že by ke splacení dluhu v
takovém případě mohl použít prostředky jiných subjektů, které navíc nebyly
kapitálově propojeny s dlužníkem a byly spojeny pouze osobou obviněného. Zdůraznil, že zajištění pohledávky prostřednictvím směnky, formálního převodu
práv k movitým věcem i v katastru neregistrovaném převodu vlastnického práva k
nemovitosti nikterak obviněného nezbavuje trestní odpovědnosti. Nejen, že se
jednalo o zajištění, z něhož věřitel nemohl fakticky pohledávku realizovat, ale
navíc znak způsobení škody byl naplněn již v době uzavření smlouvy, bez ohledu
na případnou realizaci zástavy, tj. převzetím vypůjčené částky v podvodném
úmyslu, neboť tím už došlo v důsledku jednání obviněného ke zmenšení majetku
poškozeného a k obohacení obviněného. Odvolací soud uzavřel konstatováním: „…
skutečnost, že by půjčka byla zajištěna zástavou, a to i takové hodnoty, která
by umožnila poškozenému dosáhnout vrácení dlužné částky, je možno posuzovat
pouze jako náhradu škody již způsobené trestným činem. Z tohoto důvodu jsou
úvahy o zajištění půjčky z hlediska posouzení viny trestným činem podvodu bez
významu a mohly by být posuzovány toliko v souvislosti s hodnocením stupně
nebezpečnosti činu pro společnost.
…uzavřená smlouva o půjčce byla v důsledku
toho, že ji obžalovaný uzavřel v podvodném úmyslu, neplatná, je nutno učinit i
závěr o tom, že byly neplatné i smlouvy s výše uvedenou smlouvou související,
tedy i zajišťovací smlouva, která příjemci jištění zajišťovala převod všech
práv k movitým věcem, která příslušela poskytovateli jištění a vlastnické
právo, ani další práva k movitým věcem tak na poškozenou společnost
nepřešla.“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku).
Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že trestný čin podvodu podle §
250 tr. zák. je dokonán obohacením, kterým se rozumí neoprávněné rozmnožení
majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením
nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.
Trestnost zmíněného činu (na rozdíl od skutkové podstaty trestného činu
úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., která byla s účinností od 1. 1. 1998
zavedena do trestního zákona zák. č. 253/1997 Sb.) se váže na vznik škody na
cizím majetku, přičemž úmysl pachatele musí k takové škodě směřovat. Škoda zde
vyjadřuje následek, jímž se rozumí porušení nebo ohrožení hodnot, které jsou
objektem trestného činu a představuje újmu majetkové povahy, která v
posuzovaném případě vznikla věřiteli, a to v době vyplacení peněz. Okamžik
vzniku škody se váže na moment, kdy jsou finanční prostředky pachateli předány.
Tento závěr lze opřít o zásadu, že trestnost činu se posuzuje podle doby jeho
spáchání, za kterou se považuje okamžik dokonání trestného činu, tj. okamžik
naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu včetně následku.
Pokud byla pachateli na základě smlouvy o půjčce (úvěru) vyplacena finanční
částka a dokazováním byl prokázán závěr o jeho zavinění i ve vztahu ke vzniku
způsobené škody (podvodný úmysl peníze ve stanovené lhůtě nevrátit, jenž
existoval již v době uzavření předmětné smlouvy), je trestný čin podvodu podle
§ 250 tr. zák. dokonán okamžikem vzniku škody, tedy vyplacením podvodně
vylákaných peněz. V tomto směru k případnému pozdějšímu splnění závazku z
půjčky (tj. vrácení poskytnutých peněz po lhůtě splatnosti) nelze z hlediska
zavinění přihlížet vůbec, neboť pro naplnění škody jako jednoho ze základních
znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu je nerozhodné, zda pachatel
poškozenému později dlužnou částku uhradil. Pozdější splnění závazku z půjčky
(úvěru) by bylo možno hodnotit jen jako snahu o náhradu škody, a tato
skutečnost by byla podstatná zejména pro stanovení rozsahu náhrady škody v
rámci adhezního řízení.
V kontextu s výše rozvedenými argumenty lze uzavřít, že vznik škody není vázán
ani na existenci některého ze zajišťovacích institutů. Posouzení otázky vzniku
škody tudíž nelze spojovat s realizací zajištění závazku, které je jen jedním
ze způsobů náhrady škody. Tento závěr je možno dovodit i z povahy
zajišťovacích institutů, jejichž smyslem je posílit možnost věřitele dosáhnout
plnění závazku, pokud tak dlužník neučiní dobrovolně. Obecně mají zajišťovací
instituty upravené v občanském a obchodním zákoníku jednak funkci zajišťovací,
která stimuluje dlužníka k řádnému a včasnému plnění a nastupuje vždy, a funkci
uhrazovací, která dává věřiteli možnost dosáhnout uspokojení zajištěné
pohledávky jinak, než se předpokládalo v době jejího vzniku. Uhrazovací funkce
přitom spočívá v povinnosti dlužníka strpět prodej předmětu zajištění za účelem
uspokojení věřitele, přičemž k realizaci zajišťovacího institutu lze přistoupit
až poté, co dluh nebyl splněn. Nastupuje až v momentě, kdy dlužník svůj závazek
řádně a včas nesplnil; nedochází k ní však automaticky a nejedná se o
dobrovolné plnění závazku, který na sebe dlužník při uzavírání smlouvy převzal,
ale o možnost vynucení si od dlužníka splnění této povinnosti. Nejde o situaci,
kdy dlužník nemůže splnit své závazky z důvodu mimořádných objektivních či
subjektivních okolností, které v době uzavření závazku nepředpokládal, neboť v
době uzavření předmětné smlouvy chtěl poskytnuté peníze vrátit. Pokud je totiž
prokázáno, že dlužník poskytnutou částku vylákal podvodně, tj. od počátku neměl
v úmyslu peníze vůbec vrátit nebo je nevrátit ve smluvené době, nebo jednal s
vědomím, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit, je realizace
zajišťovacího institutu důsledkem neuhrazení závazku jako škody vzniklé
trestným činem. Nelze s ní spojovat subjektivní vztah obviněného ke vzniklé
škodě, protože není svým charakterem ani obsahem dobrovolnou úhradou závazku (z
úvěru, půjčky apod.), k jehož zajištění zajišťovací institut sloužil. Ostatně
výše způsobené škody nemůže být závislá na nejistém výsledku realizace předmětu
zajištění, resp. na nejistých událostech v budoucnu, které mohou ovlivňovat
podstatným způsobem jeho hodnotu (např. snížení hodnoty věcí tvořících předmět
zajištění, znehodnocení v důsledku živelné události, vyhlášení konkursu na
majetek dlužníka), neboť škodu je nutno stanovit vždy k okamžiku spáchání
trestného činu (srov. ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák.).
Lze připomenout, že část soudní praxe zaujala již dříve stanovisko, že skutková
podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nemohla být v období do
31. 12. 1997 naplněna v případě, kdy byl úvěr zajištěn takovou hodnotou
zástavy, která umožňuje věřiteli dosáhnout její realizací ve smyslu příslušných
ustanovení občanského zákoníku, resp. obchodního zákoníku získání dlužné částky
zpět, byť by pachatel jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je
nevrátit ve smluvené době, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené
době nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, neboť v důsledku
takového jednání nemůže vzniknout na cizím majetku škoda, která je znakem této
skutkové podstaty (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 164/1999, sp.
zn. 8 Tz 303/2000). Na zmíněný právní názor upozorňuje i obviněný v podaném
dovolání.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, se
s tímto právním názorem neztotožnil. Z tohoto rozhodnutí vyplývá právní názor,
který byl na zasedání Nejvyššího soudu - trestního kolegia schválen k publikaci
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, že trestný čin podvodu podle § 250
tr. zák. spáchaný vylákáním úvěru v době do 31. 12. 1997 byl z hlediska vzniku
škody na cizím majetku dokonán již tím, že banka vyplatila pachateli úvěr na
podkladě nepravdivých nebo zamlčených skutečností, přestože pachatel poskytl
bance za účelem zajištění svých závazků z úvěrové smlouvy zástavu, jejíž
hodnota byla stejná (nebo i vyšší) jako výše poskytnutého úvěru. Zástavní právo
totiž i v případě zpeněžení zástavy slouží pouze jako náhrada škody způsobené
již dokonaným trestným činem podvodu. Tyto závěry platí obdobně i tehdy,
jestliže byl podvodně vylákán úvěr za použití jiných zajišťovacích institutů
(např. ručení).
Senát Nejvyššího soudu, který v trestní věci obviněného J. B. rozhodoval,
citovaný právní názor akceptoval, přičemž lze odkázat na shora rozvedené
důvody, jenž se k němu vztahují.
S poukazem na popsané skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že pokud byl skutek
uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně kvalifikován jako
trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001
Sb., nelze právnímu posouzení důvodně vytýkat pochybení. Skutkový stav zjištěný
Krajským soudem v Plzni, s nímž se ve svém rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v
Praze, objasňuje v zásadě všechny skutkové náležitosti pro aplikovanou právní
kvalifikaci, přičemž z nich vyplývající právní závěry soudy obou stupňů
dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde se v uvedeném směru
rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s obdobnými námitkami obviněného, jenž
byly součástí jeho obhajoby od počátku trestního řízení, popřípadě tvořily
obsah jím podaného řádného opravného prostředku - odvolání. Správnému právnímu
posouzení předmětného skutku také odpovídá ve výroku o vině použitá právní
věta. K námitce dovolatele ohledně jím tvrzené absence podvodného úmyslu a
následku v podobě škody nutno uvést, že ze skutkových zjištění jasně vyplývá
podvodný úmysl obviněného peníze ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli
nevrátit, když v době uzavírání předmětných smluv musel být srozuměn s tím, že
škodlivý následek může nastat a spoléhal na velmi nejisté okolnosti, za nichž
by byl schopen vypůjčené peníze vrátit, resp. by peníze nemusel vracet vůbec.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. byl dokonán okamžikem
převzetí příslušné finanční částky od společnosti O. O. K., s. r. o., jejíž
majetek byl v tomto okamžiku zmenšen o výši poskytnutého plnění na základě
„smlouvy o úvěru“. Zajištění závazku, popřípadě následné aktivity obviněného,
by bylo možno hodnotit pouze jako snahu o náhradu škody, avšak z hlediska
vzniku škody jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák. jsou bezpředmětné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. B. odmítl jako
zjevně neopodstatněné. Proto nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.,
přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k