USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 8. 2025 o dovolání, které podala obviněná H. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 To 380/2024-665, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 134/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 18. 7. 2024, č. j. 6 T 134/2022-639, byla obviněná H. Š. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že
nejprve dne 18. 7. 2019 po 21:00 hodin poté, co na základě hovoru poškozeného T. V., narozeného XY, na linku 158, kam nahlásil, že mu obžalovaná odcizila kočku a odmítá ji vydat, dorazila hlídka Policie České republiky na adresu XY XY, Ústí nad Labem, načež obžalovaná s policií nespolupracovala a odmítla poškozeným i policistům vydat kočku, neboť poškození byli přesvědčeni, že se jedná o jejich kočku, která se měla nacházet v bytě jejího syna, načež před přítomnými policisty lživě obvinila poškozeného T. V. a jeho ženu E. V., narozenou XY, že ji fyzicky napadli, což zopakovala v různých variantách v rámci podaných vysvětlení dne 19. 7. 2019, 22. 7. 2019, 22. 10. 2019 a 15. 7. 2020, v úmyslu přivodit trestní stíhání poškozených, k čemuž skutečně došlo na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Územního odboru Ústí nad Labem, 2. oddělení obecné kriminality ze dne 22. 7. 2020, č. j. KRPU-130824-47/TČ-2019-041072-RA, které nabylo právní moci dne 18. 8. 2020, pro skutek spočívající v tom, že:
„si dne 18. 07. 2019 okolo 21:00 hodin v ulici XY čp. XY v Ústí and Labem T. V., nar. XY, a E. V., nar. XY, společně počkali na H. Š., nar. XY, až půjde ze svého bydliště v ulici XY čp. XY v Ústí nad Labem do bytu svého syna v ulici XY čp. XY v Ústí nad Labem, aby zde s touto vyřešili spor ohledně kočky, když následně H. Š. došla ke vstupním dveřím do domu syna, tak zpoza rohu k této přistoupili T. V. spolu s E. V., které sdělili, že má jejich kočku, v bytě syna, že ji viděli v okně, domáhali se vstupu do domu za účelem prohlídky bytu, zdali se zde nenachází jejich kočka, což jim H. Š. neumožnila a chtěla z místa raději odejít, v čemž ji úmyslně aktivně za užití násilí bránili, aby z místa neodešla a šla s nimi do bytu syna a to tak, že ji obestoupili a poté do ni strkali, kdy E. V. rukama založenýma na svém hrudníku lehce z boku do pravého ramene H. Š. a T. V. velkou silou rukama založenýma na svém hrudníku do hrudníku H. Š., kdy poté T. V. do H. Š. úmyslně strčil ještě razantněji, což nečekala a upadla na zem, kde se udeřila do zad a temena hlavy, po nějaké době vstala, chtěla z místa odejít, v čemž ji bránili stejným způsobem s tím, že na místo T. V. přivolá policii za účelem prohlídky bytu syna, jestli zde není jejich kočka, což skutečně učinil, po příjezdu Policie ČR se E. V. domáhala prohlídky bytu syna H. Š. za přítomnosti policie, zdali zde není jejich kočka, což odmítla, následně H. Š. vyhledala lékařské ošetření v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, bez nutnosti hospitalizace, kdy dne 19. 07. 2019 v 06:00 hodin v zaměstnání začala H. Š. jako obvykle pracovat, po chvilce se ji udělalo nevolno, upadla na zem a poté byla převezena do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde byla vyšetřena a následně byla H. Š. vystavena ode dne 19. 07. 2019 do dne 09. 10. 2019 pracovní neschopnost s tím, že se bezprostředně po fyzickém napadení ze strany T. V. u H. Š. plně rozvinula posttraumatická stresová porucha středně těžké závažnosti, kdy tato porucha měla kauzální souvislost s útokem T. V., čímž byla způsobena poškozené H. Š., nar. XY újma“,
což bylo kvalifikováno u poškozeného T. V. jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, a u obou poškozených jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství, a posléze u poškozeného T. V. překvalifikováno na zvlášť závažný zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, pročež byla na základě těchto výpovědí obžalované na oba poškozené podána obžaloba Krajskému soudu v Ústí nad Labem,
a následně obžalovaná v postavení svědka v rámci hlavních líčení konaných dne 11. 5. 2021 a 12. 5. 2021 v trestní věci vedené Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 11/2020, navzdory řádnému zákonnému poučení, lživě vypovídala o údajné trestné činnosti, která byla poškozeným kladena za vinu, v úmyslu přivodit odsouzení poškozených za skutek, který nespáchali, kdy předseda senátu JUDr. Jiří Blažek v rámci ústního odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 2 T 11/2020-186, jímž poškozené v plném rozsahu zprostil podané obžaloby z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byli stíháni, výslovně a adresně k obžalované pronesl, že tato v přípravném řízení a před soudem v hlavním líčení opakovaně lhala v podstatě o všech skutečnostech, které bylo možno ověřit.
2. Obviněná byla za tyto trestné činy odsouzena podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku jí byla uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu, kterou trestnými činy způsobila. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené ČR – Ministerstvu spravedlnosti částku ve výši 95 383,60 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli T. V., nar. XY, a E. V., nar. XY, odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 To 380/2024-665, jímž ho podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 82 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. i) tr. zákoníku jí uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradila podle svých sil škodu, kterou trestnými činy způsobila.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že odvolací soud nesprávně uvedl, že návrhy na doplnění dokazování ze strany obhajoby nelze označit za opomenuté důkazy. Je tomu tak kvůli pochybné věrohodnosti poškozených z důvodu dlouhodobých sousedských sporů s ní, která mohla být navrženými důkazy ověřena. Tím mělo dojít k porušení práva obviněné na obhajobu a k nerespektování zásady volného hodnocení důkazů. Obviněná dále uvádí, že odvolací soud v bodě 16. svého rozhodnutí nesprávně označil otázku údajného odcizení kočky za právně nevýznamnou, ačkoliv právě tato otázka tvořila stěžejní část dokazování před soudem prvního stupně. Soudy podle dovolatelky nereflektovaly zásadní rozdíl v procesním postavení poškozených oproti předchozímu řízení, v němž ona vystupovala jako poškozená. V nynějším řízení poškození podle obviněné zaujali aktivistický a účelový přístup s cílem ji kriminalizovat, čímž byl narušen charakter trestního procesu.
5. Dovoltelka tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy. Soudy podle ní přikládaly nepřiměřenou váhu výpovědím poškozených, jejichž objektivita byla zpochybněna výpověďmi svědkyně L., svědka Š. a dalšími důkazy nasvědčujícími účelové snaze ji kriminalizovat. Nebyly zohledněny rozpory mezi jednotlivými výpověďmi, které měly být vyhodnoceny ve prospěch obviněné v souladu se zásadou in dubio pro reo. Svědek K. byl vyhodnocen jako věrohodný, přestože měl osobní spory s dovolatelkou. Zpráva Policie ČR nebyla vhodně vyhodnocena, ačkoliv z ní vyplývá pochybení při zajištění důkazů potenciálně zpochybňujících verzi poškozených. Dále soudy vycházely z procesně nepoužitelného důkazu, jelikož vzaly v potaz výpověď svědkyně F., u níž nebyl proveden přímý výslech. Došlo k porušení zásady rovnosti stran. Zatímco svědectví podporující obviněnou byla znevážena kvůli osobním vazbám se svědky, obdobné vztahy na straně poškozených nebyly zohledněny. Výpověď svědkyně L., která detailně popsala vyhrocený konflikt mezi obviněnou a poškozenými, soud nehodnotil adekvátně. Dovolatelka tvrdí, že poškození se snažili neoprávněně vniknout do jejího bytu, fyzicky jí bránili v pohybu a opakovaně se domáhali vstupu, což potvrzuje i další průběh událostí. Soud tak porušil zásady volného hodnocení důkazů, rovnosti stran a spravedlivého procesu, když nezohlednil všechny důkazy ve vzájemných souvislostech. Vzhledem k charakteru incidentu a absenci dalších svědků měl být případ posouzen jako situace „tvrzení proti tvrzení“.
6. Obviněná namítá, že Policie ČR neprovedla odpovídající ohledání místa incidentu a nezajistila objektivní forenzní důkazy, čímž porušila povinnost zjistit skutkový stav bez rozumných pochybností podle § 2 odst. 5 tr. ř. Lékařské záznamy obviněné nebyly řádně zhodnoceny, což vedlo k porušení jejího práva na obhajobu. Policie se spoléhala výhradně na výpovědi poškozených bez nezávislého šetření, což je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu. Soudy nedostatečně zohlednily též znalecký posudek, podle něhož již samotné bránění obviněné v odchodu mohlo být vnímáno jako citelné ubližování. V případě pochybností měla být uplatněna zásada in dubio pro reo, což se nestalo, a je to tak v rozporu s judikaturou ESLP. Odvolací soud odmítl provést klíčové ospravedlňující důkazy, což je v rozporu s právy obhajoby podle § 215 tr. ř.
7. Jednání, ze kterého dovolatelka poškozené obvinila, postrádá potřebný stupeň společenské škodlivosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku a mělo být řešeno spíše v občanskoprávním či přestupkovém řízení, což původně předpokládala. Šlo totiž pouze o sousedský konflikt. Vzhledem k neprokázání úmyslné lživosti výpovědi a oboustranné eskalaci situace nebyla naplněna materiální stránka trestného činu křivého obvinění.
8. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2024, č. j. 4 To 380/2024-665, zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Stran způsobu rozhodnutí učinila alternativní návrh, aby „Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo aby Nejvyšší soud v tomto smyslu sám podle § 265m odst. 1, 2 tr. ř. rozhodl“.
9. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že dovolací námitky obviněné směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly řádně a přesvědčivě. Vina obviněné byla podle něj prokázána bez důvodných pochybností a nebyla porušena zásada in dubio pro reo. Se skutkovými závěry i právní kvalifikací se plně ztotožňuje. Námitky obviněné týkající se porušení práva na spravedlivý proces a rovnosti stran byly uplatněny pouze formálně, neboť ve skutečnosti směřují proti způsobu hodnocení důkazů, což samo o sobě nezakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyplývají žádné zjevné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu se zásadami volného hodnocení důkazů a jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná. Skutková zjištění mají oporu ve výpovědích poškozených, které se vzájemně doplňují, a jsou podpořeny dalšími důkazy, včetně výpovědi svědka Z. a listinných důkazů. Neexistují žádné indicie, že by si svědci vymýšleli. Soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nepřisvědčily obhajobě. Za této situace nelze dovodit existenci zjevného rozporu, který by mohl založit důvod pro zásah dovolacího soudu. V řízení nebyly zjištěny vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Návrhy obhajoby na doplnění dokazování byly soudy řádně posouzeny a jako nadbytečné či irelevantní zamítnuty, což nelze považovat za opomenuté důkazy.
10. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
11. Obviněná učinila dne 26. 6. 2025 prostřednictvím svého obhájce další podání označené jako dovolání, nicméně to bylo podáno po uplynutí dovolací lhůty a jeho obsahem je především reakce na argumentaci státního zástupce. Nejvyšší soud proto k něm bude dále přistupovat jako k replice na vyjádření státního zástupce. V ní obviněná vyjádřila lítost nad vzniklou situací a uvedla, že jejím cílem nebylo způsobit poškozeným újmu ani iniciovat jejich trestní stíhání. Očekávala, že věc bude řešena jako přestupek. Její výpovědi podle ní odrážely traumatické vnímání událostí, nikoli úmysl zkreslit skutkový děj.
12. Obviněná dále opakuje svoje námitky stran jejího nesouhlasu s hodnocením věrohodnosti poškozených, nedostatečného zajištění důkazů ze strany Policie ČR. Dále uvádí, že odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně bez kritické reflexe, a zpochybňuje, že by údaje obsažené ve vyjádření skutku mohly naplnit znak uvedení nepravdy o pro rozhodnutí podstatné okolnosti vyžadovaný trestným činem podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Navíc znalecký posudek z oboru psychiatrie potvrdil, že obviněná byla traumatizována, což ovlivnilo její schopnost přesné výpovědi. Pokud soudy tuto skutečnost opominuly, porušily zásadu spravedlivého procesu a povinnost hodnotit důkazy komplexně.
13. Následně upozorňuje, že z jednotnosti výpovědí poškozených nelze automaticky dovozovat jejich pravdivost, zvláště při absenci dalších nezávislých důkazů. Výpovědi policistů Z. a K. si odporují v klíčových bodech (např. počet koček, viditelnost skrze okno), což snižuje jejich věrohodnost. Státní zástupce se podle obviněné ve svém vyjádření s těmito rozpory dostatečně nevypořádal. Soudy bez důkazního podkladu uzavřely, že lhala kvůli krádeži kočky, ačkoliv nebyla provedena žádná identifikace ani forenzní zajištění v tomto směru. Tento závěr je v rozporu s principem presumpce neviny. Závěr o úmyslné křivé výpovědi nebyl podložen přímým důkazem. Mírné nesoulady mezi výpověďmi samy o sobě nepostačují k prokázání úmyslu; ten musí být doložen, nikoli presumován. Soudy pracovaly převážně s nepřímými důkazy, které nebyly hodnoceny ve vzájemné souvislosti. Nebyla provedena časová rekonstrukce ani forenzní zajištění, a výpovědi svědků s odlišnými postoji nebyly náležitě reflektovány.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Posouzení dovolání
15. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jí vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněnému důvodu dovolání, a poté (pokud by tomu tak bylo) na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.
16. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označeného dovolacího důvodu dochází podle jeho obsahového vymezení tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatelka, která svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle nějž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
18. Přestože mimořádný opravný prostředek obviněné je poměrně obsáhlý, způsob jeho zpracování – tj. nekonkrétnost jednotlivých námitek stran specifikace toho, k jakým důkazům se vztahují apod. předurčil, jakým způsobem se Nejvyšší soud vypořádá s jeho argumenty. Stručně a v rozsahu plynoucím z ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
19. Jak již bylo zmíněno, většina námitek dovolatelky není konkretizována výše popsaným způsobem tak, aby je bylo možné považovat za podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k první alternativě tohoto důvodu dovolání v podstatě jen trvá na tom, že provedené důkazy byly soudy hodnoceny tendenčně v její neprospěch, aniž by byly náležitě zohledněny důkazy ospravedlňující. Poněkud neurčitě opakovaně zdůrazňuje, že poškozené nelze považovat za důvěryhodné, neboť s ní měli spory, a jejich „aktivistické“ jednání s cílem ji kriminalizovat v této trestní věci to podle ní potvrzuje. V předcházející trestní věci mělo přitom dojít k pochybení při zajištění důkazů.
20. Pokud obviněná odkazuje na údajné rozpory v oblasti dokazování, pak tak činí zcela povrchně a neoznačuje konkrétní skutková zjištění nesouladná s provedenými důkazy, ani chybné úvahy soudů. Nekonkretizuje rovněž, jak měl policejní orgán pochybit v předchozí trestní věci, v níž měla křivě obvinit poškozené a rovněž křivě vypovídat. Postačí tedy odkázat na body 20. – 21. rozsudku soudu prvního stupně (následně aprobované v bodech 7. – 29. rozsudku odvolacího soudu). V nich soud dostatečně vysvětlil, proč uvěřil výpovědím poškozených podpořených výpovědí svědků Z., K. a K. Odsouzení dovolatelky dále založil na listinných důkazech vyplývajících z podstatného obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 11/2020, či na fotografiích, které předložil poškozený. Stejně tak vysvětlil, proč považoval za nevěrohodnou verzi dovolatelky, jejího syna nebo svědkyně L.
21. Nelze tedy ani akceptovat snahu obviněné vyvolat v dovolacím soudu dojem, že byla odsouzena v situaci „tvrzení proti tvrzení“, ani to, že by soudy dovodily její vinu pouze z toho, že poškození byli v obviněnou iniciované trestní věci zproštění obžaloby. V tomto směru nelze soudu prvního stupně nic vytknout, a to i proto, že – jak již bylo naznačeno – sama obviněná nespecifikuje konkrétní nesprávnost úvah obsažených v odsuzujícím rozsudku. Ostatně proto na ně dovolací soud odkazuje pouze stručně.
22. Dovolatelka dále vznáší námitku, podle které informace jí podané orgánům činným v trestním řízení neměly potenciál přivodit trestní stíhání poškozených, jelikož popsala v podstatě vzájemný sousedský spor, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku) nemohl naplnit znaky trestného činu, ale patřil spíše do oblasti občanskoprávního či přestupkového řízení (bod V. dovolání). Ačkoliv odkazuje na výše zmíněnou hmotněprávní zásadu a v podstatě i rozporuje naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění, činí tak až na podkladě dílčí modifikace skutkového zjištění o tom, čeho si byla vědoma, stran právních důsledků jejího jednání pro poškozené, resp. čeho mínila svým jednáním
dosáhnout. Hmotněprávní posouzení zastává v rámci předmětné námitky až druhořadou pozici. Tuto výhradu tak nelze řadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který navíc obviněná ani neuplatnila.
23. Stejně jako v případě jejích výše vypořádaných námitek, nelze ani v této části jejího dovolání nalézt argumentaci poukazující na rozpory v oblasti dokazování, jež by bylo možné podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto pouze odkazuje především na bod 21. rozsudku soudu prvního stupně (příp. na přijetí jeho úvah ze strany odvolacího soudu v bodech 33., 34. jeho rozsudku), kde soud přesvědčivě popisuje důvody, pro které uzavřel, že nemá pochyb o naplnění subjektivní stránky trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud v souvislosti s touto námitkou zmiňuje obviněná nedostatečnou společenskou škodlivost jejího jednání pro naplnění znaku trestného činu křivého obvinění, pak tak činí se zopakováním jejího prostého nesouhlasu se skutkovými zjištěními o průběhu konfliktu mezi ní a poškozenými. Touto námitkou se tudíž Nejvyšší soud rovněž nezabýval ve hmotněprávní rovině a odkazuje především na výše provedený výklad ke skutkovým výhradám dovolatelky.
24. Poněkud přesněji obviněná vymezila výhradu, kterou akcentuje výpověď svědkyně L., z níž dovozuje, že je vyloučen závěr, že by úmyslně lživě obvinila poškozené. Tato námitka je však zcela nepřípadná, neboť části výpovědi citované obviněnou v jejím dovolání (obsahující údaj o nepříliš silném postrkování obviněné poškozenými), vůbec neobsahují poznatek o tak vyhroceném konfliktu s poškozenými, jaký popisovala, když je křivě obvinila (zahrnující mj. opakované velmi intenzivní strčení do obviněné poškozeným s následkem jejího pádu a udeřením se do zad a hlavy o zem). Nadto jak již bylo uvedeno, soud jmenované svědkyni neuvěřil, což adekvátně odůvodnil, přičemž obviněná neposkytla argumentaci, kterou by jeho hodnocení dané důkazní materie zpochybnila. Jedná se tudíž o námitku zjevně neopodstatněnou.
25. V souvislosti se shora uvedenými výhradami spadajícími do oblasti hodnocení důkazů se obviněná dovolává také zásady in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Je tak vhodné uvést, že uvedená zásada znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tedy jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněné (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Za situace, kdy soudy po vyhodnocení provedených důkazů v mezích § 2 odst. 6 tr. ř. žádné pochybnosti neměly a jejich skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., přičemž nebyl dán zjevný rozpor mezi těmito skutkovými zjištěními rozhodujícími pro právní kvalifikaci a provedenými důkazy, nebyl zde dán ani prostor pro aplikaci předmětné zásady. Dovolatelka přitom, jak bylo již uvedeno výše, takový rozpor svými námitkami neosvědčila, resp. v podstatě na žádný konkrétní nesoulad týkající se dokazování nepoukázala.
26. Uvedené má za následek i nemožnost přisvědčit obviněné, pokud tvrdí, že soudy přistupovaly rozdílně k důkazům a v rozporu se zásadou rovnosti stran nedůvodně preferovaly důkazy usvědčující. Vzhledem k tomu, jak lakonická je tato její poznámka, lze uvést, že pouhý nesouhlas se závěry soudu vyplývajícími z provedeného dokazování nemůže bez dalšího založit porušení zásady rovnosti stran. K tomu se váže i Nejvyšším soudem již mnohokrát opakovaný závěr, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy (právo rovněž dovolatelkou zmiňované), není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá jejím představám. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn, resp. v tomto případě ani obviněnou specificky namítnut, extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování.
27. Pokud v rámci druhé varianty dovolacího důvodu odkazuje na procesní nepoužitelnost výpovědi svědkyně F., jelikož nebyl proveden její přímý výslech, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Soud v hlavním líčení přehrál zvukový záznam z výslechu této svědkyně v řízení u Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 2 T 11/2020 zjevně proto, aby zjistil, zda bude její výslech považovat za nutný. Nikoliv tedy proto, aby k tomuto záznamu přistupoval jako k výpovědi podané v rámci nyní projednávané trestní věci a dovozoval z něj vinu dovolatelky. Z jeho rozsudku vyplývá, že z tohoto zvukového záznamu v rámci svých hodnotících úvah dále nevycházel a přímý výslech jmenované svědkyně navrhovaný obhajobou zamítl jako nadbytečný (body 16. a 19. jeho rozsudku). Podobně ani odvolací soud nepovažoval realizaci jejího výslechu za nutnou (bod 16. jeho rozsudku). Vzhledem k tomu, že nad rámec uvedeného obviněná svoji námitku nerozvíjí, je třeba ji označit za zjevně neopodstatněnou.
28. Část námitek obviněné se vztahuje k údajně neadekvátnímu hodnocení jejích lékařských zpráv vystavených po jí tvrzeném incidentu s poškozenými, případně znaleckého posudku k její osobě, který však v podstatě vůbec nekonkretizuje stran jeho zpracovatele, či oboru a odvětví, což obdobně platí i pro jí zmiňovanou „zprávu Policie ČR“. Nutno poukázat, že takové důkazy v předmětné věci prováděny nebyly, není tedy zřejmé, proč danou výhradu dovolatelka v podstatě podřazuje pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Lze však dodat, že i kdyby se snažila tyto námitky podložit jeho třetí variantou spočívající v nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, nebylo by možné je akceptovat. V případě znaleckého posudku či zmíněné policejní zprávy tomu tak je již kvůli zmíněnému nedostatku jejich specifikace ze strany obviněné, jehož náprava není úkolem Nejvyššího soudu, který nemá ve vztahu k dovolací argumentaci přistupovat aktivisticky (viz výklad výše), a tudíž ji ani domýšlet či dotvářet za dovolatelku. Pokud se jedná o jí zmiňované lékařské záznamy, tak je zjevné, že se nejedná o důkazy opomenuté, neboť z relevantní části spisu vyplynulo, že v rámci hlavního líčení dne 13. 6. 2024 obhajoba vzala návrh na jejich provedení zpět (č. l. 631) a před odvolacím soudem, takový důkazní návrh nezopakovala.
30. Pouze pro úplnost je na místě zmínit, že soud prvního stupně se s dalšími důkazními návrhy obviněné procesně vypořádal, když v nich označené důkazy označil za nadbytečné a jejich provedení zamítl (bod 19. jeho rozsudku). Nelze tedy ani vytýkat odvolacímu soudu, jak to činí dovolatelka, že ani podle něj se nejednalo o opomenuté důkazy (body 9. a 10. jeho rozsudku). Jestliže dovolatelka dále k postupu odvolacího soudu zmiňuje, že tento odmítl provést klíčové důkazy, pak je opět nutné podotknout, že již neuvádí, jaké důkazy má na mysli, zda jejich provedení navrhla, případně kdy se tak mělo stát.
V. Způsob rozhodnutí
31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky, které byly shledány za odpovídající jí zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou opodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
32. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 8. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu