6 Tdo 532/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2025 o dovolání, které podala obviněná P. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2025, č. j. 12 To 107/2024-3647, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 39/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „okresní soud“) ze dne 26. 6. 2024, č. j. 1 T 39/2022-3605, byla obviněná P. L. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku uvedeného soudu.

2. Obviněná byla za tento přečin odsouzena podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře pěti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku jí bylo uloženo, aby se poškozenému L. Š. písemně omluvila a předložila doklad o obsahu této omluvy a jejím doručení poškozenému Okresnímu soudu v Hradci Králové nejpozději při skončení zkušební doby podmíněného odsouzení.

3. O odvoláních obviněné a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 12 To 107/2024-3647, tak, že jej z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečiny pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022, a to na podkladě skutkového zjištění, podle něhož obviněná

dne 1. 8. 2019 v 14:49 hod. obdržela od Policie České republiky, ÚO Hradec Králové, L. Š., ve věci vedené pod č. j. KRPH-77895-5/ČJ-2019-050271 ze služební emailové schránky l.s.@pcr.cz na e-mailovou schránku j.@seznam.cz, kterou užívala jako jediná uživatelka, e-mailovou zprávu s přílohou nazvanou vyrozumění.rtf týkající se vyřízení jejího podání na možné protiprávní jednání policejního prezidenta brig. gen. Mgr. Jana Švejdara, v době od 1. 8. 2019 od 14:49 hod. do 1. 8. 2019 do 17:15 hod. úmyslně pozměnila obsah souboru vyrozumění.rtf spočívající v připsání věty pod text „S pozdravem Ty blbko“, pozměněný soubor vyrozumění dne 1. 8. 2019 v 17:15 hod. uložila do formátu .pdf, a takto pozměněný soubor vyrozumění.pdf odeslala jako by byl pravý dne 1. 8. 2019 v 18:33 hod. jako přílohu datové zprávy „Stížnost na vedoucího OOK L. Š.“, který se měl dle jejího tvrzení popsaným jednáním dopustit „porušení služební kázně, povinností policisty dle zákona o policii a služebního zákona, RPP č. 154/2015 jehož přílohou je Etický kodex Policie ČR, a další IAŘ“, ze své datové schránky XY do datové schránky Policie České republiky, KŘ policie Královéhradeckého krajeXY a do datové schránky Policejního prezidia České republiky XY, a na základě tohoto vědomě nepravdivého oznámení žádala Policejní prezidium ČR a Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje o prověření možného protiprávního jednání L. Š., vůči její osobě, takové řízení bylo skutečně zahájeno Oddělením vnitřní kontroly Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje,

a ačkoliv bezpečně věděla, že se její oznámení na vedoucího OOK SKPV XY L. Š. ze dne 1. 8. 2019 v této části nezakládá na pravdě, - odeslala dne 1. 8. 2019 ve 21:25 hod. pozměněný soubor vyrozumění.pdf jako přílohu emailové zprávy ze své e-mailové schránky j.@seznam.cz do e-mailové schránky policejního prezidenta brig. gen. Mgr. Jana Švejdara jan.svejdar@pcr.cz s výzvou „Doufám, že rezignujete sám!“, a - odeslala dne 13. 3. 2020 v 09:27 hod. ze své datové schránky XY do datové schránky Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje XY k rukám ředitele brig. gen. Ing. Petříka výzvu ke zproštění výkonu služby L. Š., vedoucího příslušníka oddělení SKPV, dle ust. § 40 zákona č. 361/2003 Sb., do doby prošetření věci, přitom

odesláním takto pozměněných souborů vyrozumění.pdf obviněná úmyslně poškodila policistu L. Š., nar. XY, u zaměstnavatele, neboť ohrozila jeho profesionální pověst a služební postavení vedoucího OOK SKPV uložením kázeňského trestu dle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu od písemného napomenutí, přes snížení základního tarifu platu až o 25 % na dobu nejvýše 3 měsíců, po odnětí služební hodnosti, což by mělo za následek propuštění ze služebního poměru.

4. Odvolací soud obviněnou odsoudil podle § 230 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněné přiměřenou povinnost uvedenou v § 48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku, a to povinnost ve lhůtě od právní moci rozsudku do konce zkušební doby podmíněného odsouzení veřejně – v sídle aktuálního pracoviště poškozeného – se osobně omluvit poškozenému L. Š., nar. XY, za újmu, kterou mu v příčinné souvislosti se svým jednáním způsobila v jeho profesním životě.

5. Odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Pod prvním ze zmíněných dovolacích důvodů namítla, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav do té míry, aby bylo možno uzavřít, že právě ona je pachatelkou posuzovaného jednání. Byť šlo o její emailový účet a datovou schránku, nelze vyloučit, že úpravu dokumentu a jeho odeslání mohl provést někdo jiný, a to již s přihlédnutím ke skutečnosti, že přístup do její nemovitosti, k výpočetní technice a emailové adrese či datové schránce potenciálně měly i další osoby. Eventuálně mohlo dojít k jejich zneužití jinou osobou prostřednictvím vzdáleného přístupu. V návaznosti na uvedené doplnila, že pouhá skutečnost, že někdo vlastní emailovou adresu nebo datovou schránku, není sama o sobě důkazem, že konkrétní osoba odeslala určitou zprávu. Pokud totiž neexistují jasné a nevyvratitelné důkazy v tom smyslu, že zprávu upravila a odeslala právě ona, jsou dány zásadní pochybnosti o její vině. Dále obecně uvedla, že objektivní ani subjektivní stránka stíhaných přečinů nebyly naplněny, stejně jako není dána dostatečná míra společenské škodlivosti v situaci, kdy sám poškozený odesláním předmětného emailu s vyrozuměním jednal v rozporu s vnitřními předpisy, a tudíž se sám vystavil možnosti kázeňského postihu. Dále označila za procesně nepoužitelné přinejmenším soudem provedené čtení výpovědi svědka J., neboť jeho výslechu se v přípravném řízení její obhájce fakticky účastnit nemohl, ačkoliv byl o jeho konání vyrozuměn. V tomto kontextu ovšem zmiňuje rovněž svědka Š. Navíc soudům vytkla i to, že nebyly provedeny jí navrhované důkazy jako výslechy třetích osob pohybujících se v místě zařízení, ze kterého měly být zprávy odeslány, a to, že došlo k zamítnutí jejího důkazního návrhu na zjištění metadat z ETŘ. Opakovaně zmínila, že její účast na spáchaném jednání spolehlivě prokázána nebyla a opačný závěr soudů označila za důsledek nerespektování zásady in dubio pro reo.

7. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněná ve vztahu k otázce naplnění znaků trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, vyjádřila nesouhlas s tím, že by stíhaným jednáním mohlo dojít k újmě poškozeného v situaci, kdy mu mohlo hrozit kázeňské potrestání již s ohledem na jeho nesprávný postup při odesílání dokumentu chybným formátem a bez elektronického podpisu. Současně namítla, že v jednání popsaném ve skutkové větě není možno spatřovat znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Dále uvedla, že uložená přiměřená povinnost, spočívající ve veřejné omluvě poškozenému, je fakticky nevykonatelná kvůli její neurčitosti.

8. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vznesla výhrady proti způsobu, jímž byly v přípravném řízení realizovány některé úkony. Zpochybnila tak například zákonnost a důvodnost zajišťování její účasti a účasti svědků u výslechů, rozporovala způsob obstarávání podkladů pro znalecké zkoumání své osoby, nesouhlasila s tím, jak se s jejími stížnostmi a výhradami proti takovému postupu vypořádala dozorová státní zástupkyně, a se způsobem, jakým byla předvedena k výslechu. Tuto pasáž dovolání uzavřela konstatováním, že odvolací soud se jednak řádně nevypořádal s jejími klíčovými argumenty napadajícími vady přípravného řízení a jednak chybně aproboval postup Okresního soudu v Hradci Králové a jeho skutkové závěry.

9. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 2. 2025, č. j. 12 To 107/2024-3647, a věc mu vrátil k novému projednání.

10. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož je mimořádný opravný prostředek obviněné založen na opakování stejných námitek, kterými se již soudy zabývaly. V takových situacích je zpravidla na místě dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

11. Námitky, které obviněná uplatnila, lze podle státního zástupce s určitou mírou tolerance podřadit pod všechny tři alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. Dokazování před soudem prvního stupně bylo úplné a bezvadné, skutková zjištění vycházela z řádně obstaraných a procesně použitelných důkazů. Obviněná nesprávně vychází z předpokladu, že soud musí provést každý navržený důkaz. Ve skutečnosti je rozsah dokazování určován soudem, který hodnotí nezbytnost navrhovaných důkazů. Povinností soudu je pouze zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností a neprovedení důkazů musí být řádně odůvodněno. V posuzované věci soudy návrhy obviněné neopominuly, posoudily je jako nadbytečné a své závěry řádně vysvětlily. Neprovedením navržených důkazů tak nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces.

12. Námitka obviněné, že výpověď svědka J. z přípravného řízení byla procesně nepoužitelná, je zjevně neopodstatněná. Podmínky pro její čtení u hlavního líčení byly splněny, neboť svědek odmítl vypovídat a obhájce obviněné byl o výslechu řádně vyrozuměn a měl možnost účastnit se jej i klást otázky. Jak této možnosti využil, není pro posouzení věci rozhodné. Navíc z těchto výpovědí nevyplynuly žádné zásadní skutečnosti významné pro rozhodné skutkové závěry z hlediska naplnění znaků trestného činu.

13. Námitka obviněné o zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je rovněž neopodstatněná. Takový „extrémní rozpor“ lze dovodit jen tehdy, kdyby soudy hodnotily důkazy svévolně, v rozporu s jejich obsahem, nebo kdyby skutkové závěry z důkazů vůbec nevyplývaly. V posuzované věci však soudy vycházely z řádně provedených a procesně použitelných důkazů a jejich hodnocení odpovídalo principům logiky. Za klíčové důkazy lze označit zejména výpověď poškozeného Š., odborné vyjádření z oboru kriminalistika a výpověď jeho zpracovatele Hlaváčka, znalecké posudky z psychiatrie a psychologie, jakož i listinné důkazy dokládající následky hrozící poškozenému, poznatky o schopnostech obviněné při práci s počítačem a její výlučné užívání dané datové schránky a e-mailové adresy. Přiléhavé závěry obou soudů k těmto důkazům a motivům jednání obviněné jsou podrobně rozvedeny v jejich odůvodněních. Státní zástupce proto uzavírá, že skutková zjištění soudu prvního stupně nevykazují žádnou vadu podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a odkazuje na rozhodnutí soudů obou stupňů.

14. Odkázala-li obviněná na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., její námitky převážně popírají skutkové závěry. Částečně však zpochybňuje i samotné naplnění znaků trestných činů, neboť tvrdí, že její jednání nemohlo poškozenému reálně způsobit újmu a že nenaplnila skutkovou podstatu přečinu podle § 230 tr. zákoníku. Tyto námitky však nejsou opodstatněné. Soudy správně dovodily, že jednání obviněné vážně ohrozilo profesní pověst poškozeného a jeho služební postavení, přičemž sama jednala s úmyslem způsobit mu újmu, jak dokládá i její e-mail adresovaný vedení policie. Skutečnost, že poškozený původně zaslal dokument ve formátu umožňujícím úpravy, je bez významu pro věc obviněné, neboť se jednalo o marginální pochybení formální povahy. Závěr, že došlo k újmě na jeho pověsti, je podložen i jeho výpovědí.

15. Neopodstatněné jsou i námitky obviněné zpochybňující naplnění znaků přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce v tomto směru odkazuje na argumentaci odvolacího soudu a doplňuje jen následující. Ustanovení § 230 tr. zákoníku ve znění před novelou obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty: odst. 1 chrání důvěrnost dat a systému, zatímco odst. 2 jejich integritu a dostupnost před neoprávněnými zásahy. Pokud tedy dovolatelka jako adresátka e-mailu změnila data v doručeném elektronickém dokumentu, naplnila tím znak získala přístup k počítačovému systému. Není nutné dále zkoumat, zda přístup měla oprávněně či nikoli, neboť pachatelem tohoto činu může být kdokoliv, bez zvláštního postavení či způsobilosti. Tento výklad odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, která zdůrazňuje, že důvody vedoucí k získání přístupu – včetně situace, kdy pachatel přístupem jinak oprávněně disponoval – jsou z hlediska skutkové podstaty irelevantní.

16. Nelze přijmout závěr soudu prvního stupně, že obviněná jednala „nesprávně, nikoliv nezákonně“, když jako adresátka zprávy „Vyrozumění.rtf“ disponovala oprávněním s ní nakládat. E-mailová zpráva odeslaná poškozeným byla elektronickým dokumentem ve smyslu trestního zákoníku, jehož data obviněná pozměnila. Takto změněná data následně vydávala za pravá a odeslala je dalším adresátům. Již tímto jejím jednáním došlo k dokonání trestného činu a nikoli pouze k „nesprávnému“ jednání.

17. V návaznosti na uvedené je třeba připomenout, že technické zařízení, na němž obviněná data pozměnila a dále odeslala, naplňuje znak počítačový systém. Tím se rozumí jakékoli zařízení či propojená skupina zařízení s hardwarem a softwarem schopná automatického zpracování dat. Nosičem informací je každý prostředek umožňující záznam a čtení dat (např. pevný disk, RAM, mobilní telefon). Pojem data označuje formalizovanou informaci určenou k přenosu či zpracování – v tomto případě soubor Vyrozumění.rtf. U datové zprávy se za data uložená v počítačovém systému považuje nejen její text, ale i všechny související informace přenášené v rámci zprávy, včetně detailů zprávy (tzv. kontejneru, obálky). Stejnou ochranu požívají i zprávy odeslané z e-mailových účtů a jejich přílohy.

18. Státní zástupce dále uvádí, že výhrada dovolatelky, podle níž je uložená přiměřená povinnost nevykonatelná, je zcela mylná. Smysl a význam této povinnosti je z textu jasný a jednoznačný.

19. Obviněná uplatnila také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., přičemž její námitky se omezily na údajné chyby v úkonech přípravného řízení. Tyto výhrady nelze podřadit pod žádný dovolací důvod a jsou zavádějící, neboť přípravné řízení proběhlo korektně, s respektem k právům obviněné, přičemž dozorová státní zástupkyně na případná obstrukční jednání obviněné reagovala zákonně a přiměřeně. Odvolací soud se s námitkami obviněné přiměřeně vypořádal, a proto její tvrzení neodpovídá faktickému stavu.

20. Dovolatelka přehlíží, že právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) nezaručuje úspěch ani rozhodnutí podle jejích představ, ale pouze zajišťuje nárok na zákonné a ústavně vyvážené řízení. Tyto zásady byly v trestním řízení proti obviněné naplněny, rozhodnutím soudů nelze nic vytknout. Nelze ani konstatovat porušení zásady in dubio pro reo či presumpce neviny, neboť ta se uplatní pouze, pokud po vyhodnocení všech důkazů zůstanou pochybnosti o průběhu skutku. Pokud soud po objektivním, nestranném a souhrnném posouzení důkazů pochybnosti nemá, není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného. V posuzované věci soudy po vyhodnocení důkazů pochybnosti o průběhu skutku a vině dovolatelky neměly.

21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Posouzení dovolání

23. Obviněná, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založila na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají jí uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost.

24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnou označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatelka, která má svou argumentací vymezit rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud Nejvyšší soud dovolání neodmítne podle § 265i odst. 1 tr. ř., přistoupí podle odstavce 3 citovaného ustanovení k přezkumu napadeného rozhodnutí, a to zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není- li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

26. Pokud jde o první alternativu citovaného důvodu dovolání, pak musí Nejvyšší soud připomenout, že v jejím rámci je povolán nikoliv k přehodnocování jednotlivých důkazů, ale pouze k prověrce toho, zda myšlenkové pochody soudů nižších stupňů respektují pravidla logiky a nedochází tak k závěrům extrémně nesouladným se skutečným obsahem provedených důkazů samostatně i v jejich souhrnu. Jeho kasační zásah by byl odůvodněn pouze v případě existence tak hrubé vady skutkových zjištění soudu nižšího stupně, pro kterou by nebylo možno setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada bude dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů.

27. Extrémní nesoulad je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)]. Ve svém důsledku tak vytváří situaci, kdy zjištěný skutkový stav neodpovídá provedenému dokazování, tedy v něm nemá oporu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549)], neboť hodnocení důkazu je provedeno bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 177/04 ze dne 18. 11. 2004 (N 172/35 SbNU 315) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Vyjádřeno jinými slovy, aby se o takový případ jednalo, musí být zjištěno, že příslušné rozhodnutí trpí zcela očividnou vadou.

28. S ohledem na uvedené je třeba již na tomto místě předestřít, že nelze přisvědčit argumentaci dovolatelky, kterou se snaží zpochybnit skutkové zjištění soudů o tom, že to byla ona, kdo manipuloval s obsahem předmětné zprávy a následně ji k újmě poškozeného užila způsobem, jako by byla pravá. Jádro této námitky spočívá v podstatně jen v jejím konstatování, že ve věci údajně není dostatek provedených důkazů pro učinění výše uvedeného závěru. Ve své podstatě jde o prostou polemiku dovolatelky s hodnocením důkazů, která sama o sobě není ani podřaditelná pod označený dovolací důvod. K takto koncipované námitce dovolatelka přiřadila rovněž řadu spekulací o tom, kdo všechno mohl podle ní být pravým pachatelem. Nicméně toto z hlediska dovolacího řízení není podstatné, neboť soudy založily svůj závěr v uvedeném směru na zcela dostačujícím důkazním základu, který rozhodně nevyvolává pochybnosti o ne/dodržení zásady in dubio pro reo, resp. nezadává prostor pro tvrzení, že závěr o vině dovolatelky je v kontextu provedené důkazní materie extrémně chybný ve shora vyloženém smyslu.

29. Jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, jeho skutkový závěr, že to byla skutečně obviněná, kdo upravil předmětný soubor a následně jej rozeslal jako pravý, je v první řadě založen na odborném vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat ve spojení s výpovědí jeho zpracovatele Ing. Hlaváčka. Jak soud uvádí v bodě 63. jeho rozsudku, vyplývá z něj, že původní dokument ve formátu .rtf odeslaný na emailovou adresu obviněné neobsahoval text „s pozdravem ty blbko“.

Ten byl přidán až do upraveného souboru ve formátu .pdf, a to na zařízení ovládaném obviněnou, přičemž byl následně rozeslán datovou schránkou a emailem dovolatelky, jež podle celé řady listinných důkazů i zmíněného odborného vyjádření hojně používala před spácháním daného činu i po něm. V tomto směru přitom nebylo zjištěno žádné působení třetí osoby. Soud neopomněl zohlednit ani rozpory ve vlastní výpovědi obviněné týkající se její technické zdatnosti při úpravách obsahu počítačových souborů a změnách jejich formátu (bod 66.

jeho rozsudku). Dále nelze odhlédnout ani od zjištění soudu vyplývajícího z emailové komunikace obviněné se specialistou technické podpory spol. ESET, v níž sama uvádí, že odeslala policejnímu prezidentovi upravený soubor ve formátu .pdf, který měla uložený na ploše jí užívaného počítače v místě jejího bydliště (bod 14. rozsudku soudu). Před soudem obviněná ovšem opakovaně vypověděla, že nevěděla ani o původním souboru ve formátu .rtf a nikomu tento soubor ani ten upravený ve formátu .pdf neposílala (bod 3.

rozsudku soudu). O jejich existenci se měla dozvědět až po roce 2020 v souvislosti s tímto trestním řízením, což je zcela v rozporu s výše zmíněnou emailovou komunikací. Případně lze poukázat i na to, že ačkoliv před soudem tvrdila, že na poškozeného nepodávala žádnou stížnost v souvislosti s jejím označením za „blbku“ v souboru vyrozumění.pdf, tak dne 25. 9. 2019 byla informována o jejím vyřízení, přičemž způsob vyřízení stížnosti dále diskutovala se svědkem J., jak je zřejmé z další emailové komunikace (bod 30.

rozsudku soudu). Nadto z posouzení provedeného dokazování soudem rovněž plyne, že neupravený soubor vyrozumění.rtf, o němž údajně ani nevěděla, odeslala ze své emailové adresy svědkům J. a Š. chvíli po jeho přijetí a jen několik hodin před rozesláním jeho modifikované podoby vyrozumení.pdf (bod 66. rozsudku soudu). V takové situaci nelze soudům vytknout, že obviněné neuvěřily. Její obhajoba je rozporná s řadou ve věci provedených důkazů, přičemž její účelovost, jakož i motivace pro spáchání daných přečinů je dokreslována dále především znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, zpracovaným na ní znalkyní PhDr.

Záhorskou (bod 67. rozsudku soudu) či řadou listinných důkazů prokazujících existenci dlouhodobých sporů obviněné s vedením Policie ČR.

30. Na uvedeném nic nemění ani poukaz obviněné na výpověď svědka B., neboť ten na rozdíl od tvrzení obviněné vůbec nedosvědčil, že se měla v inkriminovaný den nacházet v místě jeho chalupy, a nikoliv u počítače, na kterém mělo dojít k úpravám daného dokumentu a jeho dalšímu rozeslání. Pouze obecně uvedl, že obviněné poskytl od chalupy klíče a občas se mu starala o koně, které choval, ale k tomu, zda na chalupě například přespávala uvedl, že to netuší (bod 10. rozsudku soudu).

31. Jak Nejvyšší soud již předestřel výše, uvedené námitky jsou pouze polemikou s ustálenými skutkovými zjištěními bez poukazu na jakékoliv konkrétní rozpory mezi nimi a provedeným dokazováním. Nelze je tudíž považovat za podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod jiný dovolací důvod.

32. Ve vztahu k druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítá, že výpovědi svědků J. a Š. z přípravného řízení, jež byly čteny v hlavním líčení postupem podle § 211 odst. 3 tr. ř., jsou procesně nepoužitelné. Již na tomto místě je třeba uzavřít, že tuto výhradu nelze pod daný dovolací důvod podřadit. V první řadě je třeba zmínit, že její námitka vůbec neobsahuje konkretizaci toho, na jaká rozhodná skutková zjištění z hlediska naplnění znaků trestného činu měly mít dané výpovědi vliv. Takové vymezení je přitom povinností dovolatelky, jak bylo Nejvyšším soudem vyloženo v obecnosti výše. Jelikož tak obviněná neučinila, nelze její námitku považovat za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Pro úplnost však lze dodat, že z příslušných pasáží rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že ani jeden ze svědků nevypověděl nic k pro trestní řízení relevantním otázkám, neboť v podstatě na všechny dotazy odpovídali tak, že neví nebo si nejsou jistí. Tomuto obsahu jejich výpovědí odpovídá i skutečnost, že z nich soud prvního stupně nevyvodil žádná skutková zjištění významná pro otázku viny dovolatelky. Konečně lze dodat, že námitka o procesní neúčinnosti označených výpovědí (pokud by skutečně byla vztažena k rozhodným skutkovým zjištěním soudů týkajícím se otázky viny) by musela být vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná, a to s odkazem na to, co ve svém vyjádření uvedl státní zástupce. Toto však dovolací soud uvádí toliko jako obiter dictum, neboť setrvává na výše uvedeném, tj. nesplnění podmínek řádného uplatnění (odpovídající dovolací argumentací) této alternativy dovolatelkou.

33. Stejně tak nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v žádné jeho alternativě, podřadit zmínky obviněné týkající se znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Není z nich totiž vůbec zřejmé, čeho se vlastně dovolatelka snaží domoci, resp. jaké pochybení orgánům činným v trestním řízení vytýká. Obecně pouze zmiňuje jakousi disproporčnost pořízení znaleckých posudků, aniž by poukázala na rozpory mezi jejich obsahem a tím, jak je hodnotily soudy. Nenamítá ani porušení procesních pravidel, jež by je činilo neupotřebitelnými v rámci dokazování.

34. Nad rámec nezbytného a s ohledem na otázku dodržení práva obviněné na spravedlivý proces Nejvyšší soud tudíž uvede jen následující. Tvrzení, že nebyla náležitě vyrozuměna o vyšetření znalcem, je zjevně nepravdivé. Ze spisu vyplývá, že při jejím výslechu dne 1. 6. 2021 byla policejním orgánem upozorněna na opatření o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem vyšetření jejího duševního stavu. Toto opatření si přitom převzala cestou datové schránky dne 28. 5. 2021. Zároveň byla při svém výslechu vyrozuměna, že se dne 3. 6. 2021 má ke znalci dostavit na vyšetření, a poučena, že pokud tak neučiní, může být podle § 90 tr. ř. k vyšetření předvedena (č. l. 1240). K tomuto vyšetření se bez omluvy nedostavila (č. l. 1097). Znalec se následně snažil s obviněnou dohodnout na termínu vyšetření, což ovšem odmítala a ani do dne 23. 6. 2021 se k němu nedostavila. O tom, že byla náležitě vyrozuměna o termínu vyšetření znalcem tedy není žádných pochyb.

35. Jestliže uvádí, že psychologický znalecký posudek měl blíže nepopsané nepřesnosti, které musely být vysvětleny v rámci výslechu znalkyně v hlavním líčení, tak je na místě připomenout, že takový postup je zcela v pořádku a trestní řád na něj přímo odkazuje v § 109. Podle označeného ustanovení v případě nejasností či neúplnosti znaleckého posudku je znalec požádán o vysvětlení, jež může podat například i v rámci jeho výslechu v hlavním líčení (§ 108 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že obviněná žádnou konkrétní nejasnost nezmiňuje, tak k této námitce postačí toliko poskytnutá obecná reakce.

36. Obdobně nepřípadný je i poukaz na to, že si protiústavním postupem policejní orgán vyžádal za účelem vypracování psychiatrického znaleckého posudku zdravotní dokumentaci obviněné ze zdravotnických zařízení, kde byla vedena jako pacientka. Policejní orgán tak učinil, jelikož obviněná s ním ani se znalcem nespolupracovala, odmítala dát souhlas s poskytnutím zdravotní dokumentace či sdělit informace o poskytovatelích zdravotnické péče, aby si je mohl sám znalec vyžádat za účelem zpracování znaleckého posudku, resp. jeho dodatku.

Souhlas s poskytnutím informací podle § 8 odst. 5 tr. ř. byl přitom udělen Okresním soudem v Hradci Králové dne 4. 11. 2021 (č. l. 1167). Na tomto postupu není nic zvláštního a rozhodně nelze hovořit o porušení ústavních práv dovolatelky. Při vypracování znaleckého posudku znalec podle § 107 odst. 1 tr. ř. zpravidla vychází ze spisových materiálů a jeho vlastních poznatků opatřených využitím odborných metod spojených s jeho specializací. Podle § 107 odst. 2 tr. ř. zároveň může sám vyžadovat zdravotnickou dokumentaci ohledně posuzované osoby, když je přibrán k podání posudku o příčině smrti nebo zdravotním stavu zemřelé osoby nebo za podmínek stanovených zvláštním zákonem.

Takovým zvláštním zákonem je i zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen „z. o zdravotních službách“). V jeho § 65 odst. 2 písm. i) je stanoveno, že mj. soudní znalci ve zdravotnických oborech mohou do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi bez jeho souhlasu nahlížet v rozsahu nezbytném pro vypracování znaleckého posudku pro potřebu trestního řízení. Jelikož však obviněná se znalcem nespolupracovala a odmítala mu sdělit informace o jejích poskytovatelích zdravotních služeb, musel si tyto poznatky opatřit policejní orgán výše zmíněným způsobem za využití § 8 odst. 5 tr.

ř. tak, aby spis obsahoval komplexní zdravotnické informace o obviněné a znalec mohl vypracovat doplněk posudku i s ohledem na ně. Jedná se tedy o zcela korektní postup, kterému Nejvyšší soud nemůže nic vytknout.

37. Stran třetí alternativy výše označeného důvodu dovolání lze uvést, že k ní obviněná nepřiřadila argumentaci, která by vadě v této alternativě popsané odpovídala. Pouze podotkla, že soud zamítl její důkazní návrh na provedení důkazu metadaty z ETŘ, s čímž se ztotožnil i odvolací soud. Tomu odpovídají i odůvodnění rozsudků obou soudů (viz bod 59. rozsudku soudu prvního stupně a bod 61. rozsudku odvolacího soudu), v nichž soudy vysvětlily, proč návrhu obhajoby nevyhověly. Učinily tak i ve vztahu k dalším důkazním návrhům. Důvodem tohoto jejich procesního postupu, zkráceně řečeno, byla jejich nadbytečnost vzhledem k již dostatečně objasněnému skutkovému stavu věci. Ve vztahu k velmi stroze zmíněnému dokumentu obviněnou označovanému jako odborné vyjádření zpracované Ing. Jelínkem lze uvést, že to okresní soud nevyhodnotil jako odborné vyjádření (bod 23. jeho rozsudku). Soud odvolací se k němu následně vyjádřil v bodě 61. jeho rozsudku a uzavřel, že jej rovněž nepovažuje za relevantní k věci, a tudíž zamítl návrh na výslech jeho zpracovatele, neboť Ing. Jelínek měl k dispozici jen údaje od obviněné a nemohl tak zvrátit závěry plynoucí z již provedených důkazů (odborné vyjádření OKTE a znalce Ing. Hlaváčka). Obviněnou zmíněný návrh na doplnění dokazování tedy byl náležitě procesně vypořádán, a nelze tudíž dovodit, že by byla dána situace nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Pokud jde o obviněnou jen obecně zmiňované další důkazy, které nebyly zajištěny, lze uvést, že je v první řadě dostatečně nespecifikuje a ani netvrdí, že by jejich provedení navrhla, jak vyžaduje daný dovolací důvod.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

38. Obviněná rozporuje právní kvalifikaci jejího jednání spočívajícího v pozměnění nepodepsaného textového souboru jako naplňujícího znaky přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. K tomu dodává, že takový soubor nemůže ani působit jako pravý a že nedošlo k naplnění subjektivní stránky. Vymezuje se rovněž vůči posouzení skutku jako přečinu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku.

39. Úvodem je nezbytné připomenout to, co zmínil ve svém vyjádření státní zástupce, a to, že dovolací soud správnost právního posouzení skutku posuzuje výhradně podle skutkových zjištění soudů, nikoli podle verze událostí předkládané dovolatelem. Ten, má-li být úspěšný, musí svou dovolací argumentaci vedenou pod tímto dovolacím důvodem (jeho první alternativou) směřovat ke zpochybnění správnosti hmotněprávní subsumpce skutku popsaného v dovoláním napadeném rozhodnutí.

40. Argumentace dovolatelky je poněkud plytká, když kupříkladu ve vztahu k otázce naplnění subjektivní stránky neposkytuje nic, než nesouhlas s jejím naplněním. V tomto ohledu tudíž ani neposkytuje námitky, na které by dovolací soud mohl reagovat. Danou výhradu je nutné vyhodnotit jako nepodřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť je z argumentačního hlediska zcela bezobsažná. Pokud jde o otázku pozměnění dat uložených v nosiči informací, pak postačí pouze připomenout, že nosičem informací se rozumí jakékoliv zařízení v informační technice, tedy materiál, do kterého nebo na který lze zaznamenávat („zapsat“) data a z kterého lze data zpět získat („přečíst“) – např. pevný disk (tzv. „HDD“ nebo „hard disk“), operační paměť (tzv. RAM), disketa, CD-R, CD-RW, DVD-R, DVD+R, DVD-RW, DVD+RW, Blu-Ray, USB key, externí SSD, paměťový čip či paměťová karta nebo mobilní telefon.

Jak dovolací soud uvádí níže (viz bod 42.), pokud jde o otázku získání přístupu k němu, je nerozhodné, zda k tomu došlo oprávněně či nikoliv. Při zohlednění těchto východisek je tedy možné uzavřít, že nosičem informací může být i počítač obviněné v místě jejího bydliště, resp. hardwarové úložiště v něm (HDD, jak je zmíněno výše nebo třeba SSD), k jehož používání je oprávněna. Pakliže uložila soubor vyrozumění.rtf na tento nosič (úložiště v počítači) a následně jej upravila tak, že připsala text „S pozdravem Ty blbko“, tak se jedná o pozměnění dat úpravou textu daného dokumentu.

Jelikož tato data následně využila pro očerňování poškozeného v jeho zaměstnání a iniciaci disciplinárního řízení proti němu, pak je rovněž zřejmé, že k úpravě dat přistoupila, protože je mínila použít jako pravá či aby podle nich bylo jednáno, jako by byla pravá. Nelze přitom tvrdit, že kvůli jejich nepodepsání ani objektivně jako pravá takto pozměněná data nemohla být použita nebo že podle nich tak ze strany třetích osob nemohlo být jednáno. Zjevně tomu tak není, když rozesláním upraveného dokumentu reálně došlo k iniciaci vyšetření případného kárného provinění poškozeného a k jeho okamžité konfrontaci ze strany jeho nadřízených.

41. Poukaz obviněné, že to byl poškozený, kdo pochybil, když odeslal soubor vyrozumění.rtf ve formátu umožňujícím úpravy, a že tak učinil emailem místo datové schránky, je irelevantní. Skutečnost, že tak poškozený učinil, není podstatná z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, jejichž spácháním byla uznána vinnou. Stran naplnění znaků přečinu podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 27. 6. 2022 je důležité, že a. daný soubor stažený na úložišti v jejím počítači (data uložená v nosiči informací), b. po jeho stažení do počítače otevřela (získala k němu přístup), c. upravila jej dodáním dovětku „S pozdravem Ty blbko“ při zachování zbylého textu, včetně označení poškozeného jako jeho autora (pozměnila data v něm uložená, tak aby byla považována za pravá, a bylo tak podle nich i jednáno), d. přičemž následně takto upravený soubor odeslala do emailové schránky policejnímu prezidentovi a do datových schránek různých součástí Policie ČR, mj. se stížností na poškozeného a podnětem k jeho zproštění výkonu služby (z čehož vyplývá její úmysl způsobit poškozenému újmu).

42. Je přitom zcela bez významu, že dovolatelce byl originální obsah předmětného dokumentu určen, a tudíž jí byl umožněn přístup do něj, i to, zda jí byly jeho úpravy umožněny nedůsledností poškozeného. Je tomu tak již proto, že získáním přístupu do nosiče informací je jednoduše míněno jednání, které umožní pachateli volnou dispozici s ním a využití jeho informačního obsahu, ať už je tento přístup oprávněný nebo nikoliv. Nezáleží přitom ani na důvodu, který vedl k získání přístupu – může se jednat o náhodu, plnění pracovních úkolů, využití počítače pro zábavu, odcizení nosiče informací atd. (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2308, marg. č. 11.). Snaha obviněné bagatelizovat svoji trestní odpovědnost odkazem na to, že poškozený při zaslání daného dokumentu postupoval chybně, se tak zcela míjí se zaměřením znaků trestného činu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

43. Podobně bezvýznamná je daná námitka ve vztahu k naplnění znaků trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud totiž dovolatelka uvádí, že již nesprávný postup poškozeného při zaslání souboru vyrozumění.rtf měl sám o sobě potenciál způsobit mu vážnou profesní újmu, pak s ní nelze souhlasit. Naopak je nutno přisvědčit soudům obou stupňů, pokud uzavřely, že je to právě údajné označení dovolatelky jako „blbky“, co jej z hlediska jeho služebního poměru ohrožovalo, nikoliv pochybení ryze formální povahy, které by nemohlo mít za následek vážné ohrožení jeho profesní pověsti a kupříkladu v kázeňském řízení odnětí služební hodnosti a propuštění ze služebního poměru. Ostatně to je podpořeno i výpovědí poškozeného, že za odeslání dané zprávy do emailové schránky poškozené byl kázeňsky potrestán pouze napomenutím a že jeho nadřízení i kolegové se při prvotním nařčení z nevhodného chování vůči dovolatelce zaměřovali nikoliv na nesprávný způsob zaslání dokumentu či konkrétněji jeho formát, ale na to, že měl vůči obviněné užít urážlivého označení v rámci výkonu jeho služebních povinností (bod 5. rozsudku soudu).

44. V souvislosti s posledním uvedeným lze odmítnout i výhradu, podle které nebylo ověřeno, zda skutečně poškozenému hrozilo propuštění či kázeňské potrestání. V první řadě je třeba připomenout, že z hlediska naplnění znaků objektivní stránky trestného činu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku je podstatné, že pachatel jinému sdělil nepravdivý údaj, jenž je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů. Zásadní je tedy potenciál (způsobilost) nepravdivého údaje toto způsobit, a to i kdyby v konkrétním případě nic takového nehrozilo, např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo nesmyslnost takového údaje nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2316, marg. č. 3.). I s odhlédnutím od toho, že obviněná se nepatřičně zaměřuje pouze na hrozbu kázeňského postihu poškozeného, přestože rozsah daného znaku objektivní stránky je podstatně širší (k tomu viz níže), lze uzavřít, že i pro zjištění, že poškozenému skutečně hrozilo uložení kázeňského trestu či kombinace trestů, měly soudy dostatečné podklady.

45. Lživá informace podaná dovolatelkou nadřízeným poškozeného spočívající v tom, že jakožto výše služebně postavená osoba směřoval vůči ní dehonestující označení v rámci vyrozumění o vyřízení její stížnosti, rozhodně měla potenciál v rámci kázeňského řízení vyvolat důsledek v podobě kázeňského trestu. Tato skutečnost totiž vyplývá již ze zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále „z. o služebním poměru“), a proto k jejímu zjištění nemusel soud jakožto orgán znalý práva ve smyslu zásady iura novit curia vést dokazování.

Pro úplnost tak lze uvést, že podle § 50 odst. 1 z. o služebním poměru je kázeňským přestupkem zaviněné jednání, které porušuje služební povinnost, ale nejde o trestný čin nebo o jednání, které má znaky přestupku. Pokud by tedy takové jednání nenaplňovalo znaky přestupku [například přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích], jednalo by se o kázeňský přestupek, neboť jednou z povinností uloženou příslušníkům bezpečnostních sborů podle § 45 odst. 1 písm. e) z.

o služebním poměru, je dodržování pravidel služební zdvořilosti. Tato povinnost by přitom byla zajisté porušena jednáním, ze kterého dovolatelka poškozeného nařkla. Z hlediska samotného ohrožení poškozeného uložením některého z kázeňských trestů podle § 51 z. o služebním poměru přitom není tolik podstatné, zda by dovolatelkou nepravdivě tvrzené jednání poškozeného naplňovalo znaky přestupku, nebo kázeňského přestupku. Kázeňské tresty podle § 51 odst. 1 písm. a), b), d) z. o služebním poměru (soudem zmíněné v tzv. skutkové větě jako potenciální následek předmětné pomluvy) lze uložit jak za kázeňský přestupek, tak i za jednání mající znaky přestupku (viz § 51 odst. 2, § 186 odst. 8, § 189 odst. 3 z.

o služebním poměru či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 5 As 35/2014-25, publikovaný pod č. 3384/2016 Sb. NSS).

46. Jak bylo zmíněno výše, pojem ohrožení vážnosti u spoluobčanů jako součást znaků objektivní stránky trestného činu pomluvy má širší rozsah a není zaměřen jen na otázku případného právního postihu poškozeného kupříkladu v rámci správního řízení. Tento typ ohrožení je dán i pokud by – za předpokladu, že by se nepravdivý údaj rozšířil a vešel ve známost v určitém okruhu jiných občanů – byla pověst pomlouvané osoby dotčena v takové míře, že by to značně zhoršilo její postavení v zaměstnání či v rodině, anebo podle povahy věci i v jiných oblastech, např. v zájmové činnosti, ve vztazích s přáteli či známými, v přístupu do nějakých objektů či zařízení, v účasti na různých akcích atd. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2018, sp. zn. 7 Tdo 143/2018). S ohledem na uvedené je třeba souhlasit se skutkovým závěrem soudu, že nebylo ohroženo jen služební postavení poškozeného (s ohledem na způsobilost předmětné nepravdivé informace vést k uložení zmiňovaných kázeňských trestů), neboť byla ohrožena i jeho profesionální pověst v širším měřítku. Nepravdivý údaj sdělený obviněnou totiž zajisté mohl směřovat nejen ke správnímu postihu poškozeného, ale i k jeho újmě na reputaci, a to jak v očích nadřízených, tak i kolegů. Uvedené pak mohlo (krom zcela reálně hrozícího vážného kázeňského postihu) vést k omezení kupř. z hlediska dalšího karierního postupu či újmě v oblasti mezilidských vztahů na pracovišti, což je rovina, kterou dovolatelka svojí námitkou zaměřenou jen na kázeňské tresty zcela pomíjí.

47. Uvedené skutečnosti ústí do závěru o zjevné neopodstatněnosti námitek obviněné vznesených pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

IV./3. K námitce podřaditelné pod jiný než obviněnou uplatněný dovolací důvod

48. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že uložená přiměřená povinnost podle § 82 odst. 3 a § 48 odst. 4 písm. j) tr. zákoníku je fakticky nevykonatelná, neboť není dostatečně konkretizována. V první řadě lze podotknout, že se jedná v podstatě o námitku neúplnosti výroku v důsledku nízké míry určitosti takto uložené povinnosti. Obviněná však k ní neuplatnila relevantní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. I s odhlédnutím od tohoto nedostatku je nutné považovat její námitku za zjevně neopodstatněnou, jelikož jejím obsahem je pouze řada spekulací o okolnostech, které by obviněné mohly zabránit přiměřenou povinnost splnit. Odvolací soud přitom uloženou přiměřenou povinnost specifikoval dostatečně, když uvedl místo veřejné omluvy i její způsob a stanovil lhůtu k jejímu vykonání. IV./4. K námitkám nepodřaditelným pod žádný z dovolacích důvodů

49. Mezi takové řadí Nejvyšší soud námitky obviněné, které vypořádal pod body 28. až 37. a k nimž se vyjadřuje níže pod bodem 50. K těmto se vyslovuje toliko proto, aby vyložil, že nezakládají důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí z důvodu zabezpečení základních práv dovolatelky, a to z pohledu jejího práva na spravedlivý proces.

IV./5. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

50. Obviněná označila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. O první alternativu (bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí) jít zjevně nemůže, neboť odvolací soud se řádným opravným prostředkem obviněné (a státního zástupce) věcně zabýval a ve věci rozhodl rozsudkem. Druhá alternativa [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)] by mohla být naplněna pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že již řízení napadenému rozsudku odvolacího soudu předcházející, bylo zatíženo vadou, která naplňuje některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr.

ř. K takovému zjištění však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Námitka obviněné, kterou připojuje k označenému důvodu dovolání, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s její argumentací, přitom není na místě. Jejím odvoláním se totiž náležitě zabýval v bodech 40. – 63. jeho rozsudku. Ačkoliv z velké části převzal odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nelze to považovat za pochybení. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) opakující se námitky obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18.

12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s ESLP zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25.

10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, a to s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, jakož i v řadě jiných svých rozhodnutí.

51. Konečně lze uvést, že k tomuto dovolacímu důvodu obviněná zmiňuje řadu poznámek o některých úkonech realizovaných v přípravném řízení a z nich poté dovozuje, že přípravné řízení nebylo vedeno korektně, ale s cílem odradit ji od práce v odborové organizaci. Již však vůbec neuvádí, jak vyžaduje daný dovolací důvod, pod jaký z dalších důvodů dovolání mají být jí vnímaná pochybení orgánů činných v trestním řízení podřazena. Lze přitom uzavřít, že se jedná v podstatě o popis jednotlivých úkonů se stručným hodnocením ze strany obviněné, přičemž takto formulované výhrady nemohou spadat pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Je totiž zjevné, že se jedná pouze o snahu vzbudit v Nejvyšším soudu dojem, že trestní řízení bylo od počátku vedeno tendenčně za zcela jiným účelem, než ke kterému má sloužit. Jak ovšem vyplývá z rozsudků obou soudů, tyto založily závěr o vině dovolatelky na zcela dostatečném skutkovém podkladě vyplývajícím z provedených důkazů, které byly opatřeny zákonným způsobem. Samotný nesouhlas dovolatelky s výsledkem přípravného řízení, resp. s jejím následným odsouzením přitom nemůže založit vadu hodnou kasačního zásahu Nejvyššího soudu. K tomuto rozměru dovolací argumentace obviněné i jí opakovanému tvrzení o porušení zásady in dubio pro reo a jejímu náznaku, že trestní řízení nebylo vedeno spravedlivě, lze jen upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy“.

V. Způsob rozhodnutí

52. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitky obviněné se částečně uplatněným dovolacím důvodům vymykají, a pokud některé z nich byly pod ně podřaditelné, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

53. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.

54. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 8. 10. 2025

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu