6 Tdo 548/2024-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 30. 7. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný D. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 9 To 387/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 21 T 26/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. G. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 21 T 26/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný D. G. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. a) tr., kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
v XY, okr. XY, v ulici XY, dne 19. 6. 2023 ve 22.40 hodin v rozporu s povinnostmi uvedenými v § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy věděl, že je nezpůsobilým k řízení motorových vozidel, tak řídil vypůjčený osobní automobil tov. zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, přičemž v důsledku podnapilosti nezvládl řízení vozidla, narazil levým zpětným zrcátkem do pravého zpětného zrcátka zaparkovaného vozidla zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY, přičemž došlo k poškození vozidla zn. Škoda Fabia reg. zn. XY ve výši 2 612 Kč ku škodě R. F., nar. XY a na vozidle zn. Škoda Fabia, reg. zn. XY ve výši 13 206 Kč ku škodě J. D., nar. XY a při dechové zkoušce na alkohol ve 23.16 hodin mu byla naměřena hodnota 1,96 promile v dechu, opakovanou zkouškou ve 23.22 hodin hodnota 2,02 promile alkoholu v dechu a dále ze vzorku žilní krve, která mu byla odebrána dne 20. 6. 2023 v 00.02 hodin, byla naměřena hodnota 2,50 g/kg alkoholu v krvi
a motorové vozidlo řídil přesto, že věděl, že k tomuto není oprávněn, neboť byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 3 T 83/2020 ze dne 30. 9. 2020, který nabyl právní moci dne 30. 9. 2020, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. ř. mu byl též uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 9 To 387/2023, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Učiněná skutková zjištění jsou podle jeho mínění vadná, jelikož odvolací soud zamítl navrhovaný výslech jeho partnerky a jejího syna, kteří by podpořili skutkovou verzi obviněného, podle níž vozidlo v předmětné době řídil syn partnerky, jehož původně označoval pouze jako osobu blízkou. Zdůvodnění odvolacího soudu o nadbytečnosti a účelovosti důkazního návrhu (ve snaze oddálit rozhodnutí ve věci samé) nemůže obstát. Je právem obviněného navrhovat důkazy po celou dobu řízení a nemůže mu tedy být kladeno k tíži vznesení důkazního návrhu až v odvolacím řízení. Podle jeho hodnocení vyslechnutí svědci pouze uvedli, že s odstupem několika minut po slyšitelné ráně se nacházel vedle vozidla, čímž však jen navazují na jeho tvrzení, že viděl rozsvícené zaparkované vozidlo a šel je zkontrolovat. Důkazní návrhy tak nebyly nadbytečné, protože výrazným způsobem doplňují skutková zjištění. Podle vyjádření předsedy senátu odvolacího soudu mělo být klíčovým důkazem, že blíže neurčená osoba obviněného poznala a sdělila policistům, kteří ho měli na základě toho identifikovat, což však nebylo blíže vysvětleno. Vyslechnutý policista ostatně ani neuvedl, že by obviněného viděl řídit. Časový sled událostí je tak nejasný, především kdo měl obviněného poznat, jak a kdy to měl sdělit policistovi, a jak s uvedeným koreluje výpověď svědkyně K. H., jež byla neurčitá a jejíž jednotlivé části neodpovídají svědectvím dalších osob. Obviněný nepovažuje za problém v duchu hodnocení odvolacího soudu, že by jej svědkyně chtěla křivě obvinit, nýbrž to, jak je její výpověď interpretována. To navíc za situace, kdy je nutné provést dokazování k prokázání neviny dovolatele (tedy že vozidlo řídila jiná osoba).
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (v dovolání nesprávně označené jako rozsudek, viz níže) a tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření konstatovala, že přehodnocení důkazů, čehož se obviněný domáhá, nenaplňuje uplatněný dovolací důvod. Jednání obviněného bylo prokázáno nade vši pochybnost především výpověďmi svědkyně K. H. a L. L., ze kterých vyplývá, že obviněný řídil předmětné vozidlo, což je dále podporováno i skutečností, že při kontrole hlídkou Policie České republiky se v blízkosti zaparkovaného vozidla nepohybovala žádná další osoba. Výhrady o nevěrohodnosti svědkyně K. H. neobstojí, jelikož ta vypovídala konzistentním způsobem nezavdávajícím důvod k pochybnostem a v souladu s dalšími provedenými důkazy. Odvolací soud proto nepochybil, pokud důkazní návrh obviněného zamítl pro nadbytečnost.
7. Jelikož meritorní rozhodnutí ve věci není zatíženo vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhla státní zástupkyně, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 9 To 387/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., (byť nutno podotknout, že v dovolání je nesprávně označena forma rozhodnutí odvolacího soudu, což však nebrání meritornímu přezkumu dovolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí bylo přesně označeno datem jeho vydání, spisovou značkou a označením soudu, který je vydal, což materiálně naplňuje smysl dotčené části citovaného ustanovení tr. ř.), podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
IV. Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
13. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný primárně brojil proti zamítnutí jeho důkazního návrhu na výslech partnerky E. B. a jejího syna J. K., přičemž druhý jmenovaný měl být ve skutečnosti řidičem inkriminovaného vozidla. Opodstatněnost svého důkazního návrhu propojil i s výhradami vůči hodnocení provedeného dokazování, zvláště proti hodnocení výslechu svědkyně K. H.
14. Ve vztahu k primární námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
15. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že odvolací soud patřičně (adekvátně) odůvodnil své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obviněným navržených svědků v bodě 9. svého rozhodnutí z důvodu nadbytečnosti. Namítl-li obviněný, že mu bylo kladeno k tíži vznesení důkazního návrhu až v odvolacím řízení, k uvedenému lze konstatovat následující.
Trestní řád sice nikde expresis verbis neupravuje zásadu koncentrace důkazního řízení, která by zapovídala možnost uplatnění návrhu na provedení důkazu v odvolacím řízení, na straně druhé je nezbytné připomenout, že trestní řízení je mimo jiné ovládáno zásadou rychlého procesu (trestní řád v ustanovení § 2 odst. 4 stanoví požadavek na co nejrychlejší projednání, aniž by to však bylo na úkor řádného objasnění věci či šetření práv a svobod zaručených Listinou základních lidských práv a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, čímž navazuje na čl.
38 odst. 2 Listiny) a zásadou hospodárnosti (ekonomičnosti) procesu, jež sice není v trestním řádu výslovně zakotvena, avšak již lze dovodit z obecných principů činnosti státních orgánů. Nelze také pominout, že tvrzení dovolatele o zásadním významu výpovědi těchto svědků zakládá výslovně na vlastním hodnocení důkazů a dovozuje z toho své vlastní skutkové závěry. Správnosti zamítavého stanoviska svědčí skutečnost, že v reakci na tuto polemiku obviněného s hodnocením důkazů odvolací soud postavil vlastní ucelený argumentační systém, který ve světle zásad elementární logiky a v souladu se zákonem vyložil své hodnotící úvahy, podle kterých provedené důkazy ve vzájemné souvislosti tvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného, což činí navrhovaný výslech dvou jmenovaných svědků nadbytečným.
S přihlédnutím k těmto skutečnostem je namístě shrnout, že postup odvolacího soudu je vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci a Nejvyšší soud proto nespatřuje v uvedeném důvod pro kasační zásah. Odvolací soud totiž postupoval při zamítnutí důkazního návrhu velmi důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů. Z nich, zejména z komplexu svědeckých výpovědí, jakož i souvisejících listinných důkazů, vyplynuly skutkové závěry, na nichž ani hypoteticky navržené svědecké výpovědi nemohly ničeho změnit.
16. Navazoval-li obviněný výhradami, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, resp. skutková zjištění soudů nemají vyplývat z obsahu důkazů, s jistou dávkou benevolence tím formálně uplatnil první alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
17. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu relevantních skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.
18. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
19. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Určení rozhodných skutkových zjištění je projevem aplikace zásad vyhledávací, ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci na již odkázanou zásadu volného hodnocení důkazů, prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
Před dovolacím soudem se ale dokazování zpravidla neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), naopak Nejvyšší soud musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát.
Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022). Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
20. Nejvyšší soud nemá pochyb, že soudy nižších stupňů adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledaly a provedly důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotily právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijaly-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho své skutkové závěry vystavěly na logické provázanosti ostatních provedených důkazů (především výpovědi K. H., příslušníků Policie České republiky a L. L.), postupovaly v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze proto přisvědčit námitce o nedostatcích ve skutkových závěrech soudů, ba právě naopak provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.
21. Podstata skutkových námitek obviněného výslovně spočívala v tvrzení, že vozidlo neřídil, tedy důkazy byly odvolacím soudem nesprávně hodnoceny v rozporu s představami dovolatele o průběhu skutkového děje, což (jak již Nejvyšší soud zdůraznil) nezakládá právo na hodnocení týchž důkazů odlišně od soudů nižších stupňů, a tedy pro potřeby dovolacího řízení nelze vycházet z jiných skutkových zjištění. Namítl-li nejasnost časové osy událostí popsaných svědkyní K. H., polemizoval tím nejen se zjištěným průběhem skutkového děje, ale rovněž tyto své námitky založil pouze na dílčích vyjádřeních svědků, které vytrhl z kontextu.
Popis událostí, které vedly zasahující policejní hlídku na místo zaparkovaného vozidla obviněného a k jeho zajištění, podrobně rozvedly již soudy nižších stupňů (viz zejména rozsudek soudu prvního stupně v bodě 11. a rovněž usnesení soudu odvolacího v bodě 10.), na což Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje. Postačí proto jen shrnout, že k identifikaci obviněného jako řidiče vozidla přispěla kolemjdoucí osoba, která navedla vyslanou hlídku Policie České republiky ve složení P. T. a M. K. do ulice XY, matka obviněného, která podle výpovědí policistů informovala, že hledaným vozidlem jezdí její syn, svědkyně K.
H., která potvrdila totožnost řidiče a informovala policii, kde je hledané vozidlo zaparkováno a v neposlední řadě svědek L. L. spolu se zasahujícími policisty, kteří shodně uvedli, že v inkriminované době se u zaparkovaného vozidla nacházel pouze (močící) obviněný (v předtím popsaném oblečení – svetr s pruhy). Tímto bylo současně vyvráceno i tvrzení obviněného o nejasné časové posloupnosti událostí, ale i námitky k osobě kolemjdoucího (který toliko pomohl policejní hlídce s určením směru jízdy jimi hledaného vozidla, ovšem k identifikaci řidiče přispěl pouze nepřímo) a k svědkyni K.
H., jejíž výpověď přiléhavě zapadá do takto popsaného širšího důkazního řetězce. Nemůžou obstát ani další námitky obviněného k výpovědi této svědkyně, neboť všechny postulují alternativní scénáře, kterými se obviněný pokouší nahradit skutková zjištění soudů jinou verzí skutkového děje pro něj výhodnou, což je však v dovolacím řízení nepřípustné (viz výše). Zejména se snažil obviněný zpochybnit, že svědkyně kontinuálně sledovala dění na ulici a komunikovala s policií. Přitom takové pochyby s ohledem na obsah svědecké výpovědi u hlavního líčení dne 15.
9. 2023 (viz č. l. 153) nejsou namístě a ani obviněný se žádným způsobem svědkyně nedotazoval a vůči její výpovědi nevymezoval. Současně obviněný zcela pomíjí skutečnost, že dotyčná svědkyně ho identifikovala jako řidiče nejen přímým pozorováním (viděla, jak jako jediná osoba z vozidla vystupuje a močí poblíž; teprve v tomto okamžiku jej identifikovala), ale i na základě konverzace mezi ním a jeho matkou. Přitom výpověď svědkyně plně koresponduje s výpovědí policistů (kteří na místě zaparkovaného vozu nalezli močícího, zjevně opilého obviněného v oblečení odpovídajícím předchozímu popisu) i svědka L.
L. (který potvrdil rychlý příjezd policejní hlídky i to, že komunikovala pouze s obviněným, nikdo jiný na místě nebyl).
22. Nejvyšší soud proto po zhodnocení všech zjištěných skutečností dospěl k závěru, že vznesené námitky nebyly způsobilé zpochybnit věcnou správnost učiněných skutkových závěrů, neboť soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování nejen co do rozsahu, ale i ve vztahu k učiněným skutkovým závěrům. V těchto souvislostech je nutno opakovaně vyhodnotit nedoplnění dokazování ve smyslu návrhu obviněného před odvolacím soudem jako zcela odůvodněné pro nadbytečnost. Nadto možno zmínit, že obviněný ke své vlastní skutkové verzi, že vozidlo neřídil (původně řidiče označil pouze neurčitě jako osobu blízkou), připojil specifikaci údajného řidiče J. K., t. č. pro něj neznámého pobytu. Odvolací soud tedy důvodně dovodil zjevnou účelovost důkazního návrhu a jeho nadbytečnost pro možné meritorní rozhodnutí o vině v odvolacím řízení bez důvodných pochybností. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že řidičem byla jiná osoba.
V. Způsob rozhodnutí
23. Obviněný D. G. své dovolání zdůvodnil výhradami, které materiálně nenaplnily dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu