6 Tdo 557/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20.
května 2010 o dovolání, které podal obviněný Ing. J.B., proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To 247/2009, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T
73/2003, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 3 T
73/2003, byl obviněný Ing. J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že „Ing. J. B. jako předseda dozorčí rady a
ekonomický ředitel společnosti CATV holding, a. s., se sídlem Prostějov,
Březinova 16a, v období od září do prosince 1999 jednak vydal příkaz k
vystavení fiktivních objednávek materiálu a jednak následně v měsíci prosinci
1999 schválil zaúčtování fiktivních faktur vystavených na základě těchto
objednávek, společností CATV holding a. s. M. K., podnikajícím pod obchodním
jménem K. + MA, a to faktur ze 24. 9. 1999 na částku 265.563,50 Kč, z 18. 10.
1999 na částku 147.742,- Kč, ze dne 9. 11. 1999 na částku 51.728,- Kč, a F.
S., a to faktur ze 24. 9. 1999 na částku 251.594,- Kč, z 18. 10. 1999 na
částku 122.488,- Kč a ze dne 9. 11. 1999 na částku 88.389,- Kč, přičemž Ing.
M. K. jako místopředseda představenstva společností CATV holding a. s.
zodpovědný dle stanov společnosti a § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5 zákona č.
513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, tedy obchodního zákoníku, zodpovědný
tedy za obchodní vedení společnosti a za povinnost vykonávat svou působnost s
péčí řádného hospodáře, spolupodepsal zúčtování těchto faktur a vydal pokyn k
jejich proplacení bez přezkoumání věcné správnosti faktur a skutečnosti, zda
bylo fakturované zboží dodáno, načež dne 18. 1. 2000 Ing. J. B. tyto faktury
uhradil, ačkoliv přinejmenším on věděl, že zboží uvedené ve fakturách nemělo
být a ani nebylo společnosti CATV holding, a. s., dodáno, tímto jednáním
způsobili společnosti CATV holding a. s. škodu ve výši 927.505,- Kč“.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. J. B. podle § 250 odst. 3 tr. zák.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58
odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému Ing. J.B.uloženo,
aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem
způsobil.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného Ing. M.K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění Ing. J. B. a Ing.
M.K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 24. 6.
2009, sp. zn. 3 To 247/2009, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.
napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného Ing. J. B. ve výroku o trestu a
ohledně obviněného Ing. M. K. v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že obviněnému Ing. J. B.podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití §
40 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož
výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného Ing. M.
K. zprostil obžaloby pro skutek v rozsudku specifikovaný, v němž byl spatřován
trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně (a proti citovanému rozsudku
Okresního soudu v Prostějově) podal obviněný Ing. J. B. (dále jen „obviněný“)
dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g),
k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že výrok rozsudku
odvolacího soudu je neúplný (chybí), neboť tento soud pouze zrušil výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově a nahradil jej novým výrokem o
trestu, aniž by však dále konstatoval, že jeho odvolání (směřující nejen do
výroku o trestu, ale i do výroku o vině) je v ostatních částech nedůvodné, a
proto se podle § 256 tr. ř. zamítá.
Dále soudu druhého stupně vytkl, že se dostatečně nevypořádal s jeho odvoláním. Poznamenal, že v odvolání podrobně uvedl důvody, pro které napadl rozsudek
nalézacího soudu ve výrocích o vině i trestu. Podle jeho názoru se však
odvolací soud k důvodům odvolání ve svém rozhodnutí buďto vůbec nevyjadřuje,
nebo se k nim vyjadřuje jen velice okrajově, většinou s konstatováním, že celou
věc soud prvního stupně posoudil správně. Prohlásil, že z tohoto nedostatečně
odůvodněného rozsudku odvolacího soudu má důvodný dojem, že se jeho odvoláním
Krajský soud v Brně dostatečně nezabýval. Přitom podotkl, že se vůbec
nevypořádal s námitkou, že skutečnosti uváděné v odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu buďto nekorespondují, nebo jsou dokonce v přímém rozporu s tím, co ve
věci u hlavního líčení vypověděli jednotliví svědci, resp. se vůbec nevyjádřil
k námitce, že soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvádí skutečnosti
získané z výpovědí svědků slyšených u hlavního líčení kuse, rozporně od
skutečného stavu zachyceného v protokolech o hlavním líčení, resp. že svoji
úvahu o nevěrohodnosti svědků M. K. a F. S. staví víceméně pouze na
skutečnosti, že tito byli v minulosti, před více než 10-ti lety, soudně
trestáni. V této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že k dřívějšímu odsouzení
těchto svědků neměl nalézací soud vůbec přihlížet, měl na tyto svědky pohlížet
jako na osoby soudně netrestané, neboť jejich dřívější odsouzení bylo v době,
kdy podávali svá svědectví u hlavního líčení, dávno zahlazeno (soud prvního
stupně neměl právo konstatovat opis z rejstříku trestů těchto svědků, ale měl
vycházet z výpisu z rejstříku trestů). Upozornil rovněž, že si soud prvního
stupně vyžádal opis z rejstříku trestů pouze na svědky svědčící v jeho prospěch
a na ostatní svědky si opis ani výpis z rejstříku trestů nevyžádal, přičemž v
takovém postupu shledal porušení § 2 odst. 5 tr. ř. Následně uvedl, že závěry
nalézacího soudu, jež převzal i soud druhého stupně, a to že dodavatelé -
svědci K. a S. nedodali CATV holding, a. s. zboží, které následně této
společnosti vyfakturovali a že se na úkor CATV holding, a. s. obohatil, nejsou
podloženy žádnými důkazy a že jeho odsouzení za trestný čin podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je postaveno pouze na zcela důkazně nepodložených
domněnkách a pocitech soudu prvního stupně, bez jediného usvědčujícího důkazu
(byť i nepřímého). K tomu ještě uvedl, že ani jeden ze soudů se nevypořádal s
jeho případným motivem pro nezákonné jednání, které je mu kladeno za vinu a se
subjektivní stránkou skutkové podstaty trestného činu podvodu ve vztahu k jeho
osobě. Podle jeho slov oba soudy shodně, avšak zcela nesprávně a nesmyslně
argumentují pouze tím, že o nedodání zboží CATV holding, a. s. svědčí ta
skutečnost, že v této společnosti nebyly následně dohledány dodací listy
prokazující dodání předmětného zboží od dodavatelů. Žádná právní norma
nevyžaduje, aby byl při dodání zboží dodán i dodací list.
Dodané zboží je
rozepsáno a přesně specifikováno včetně svého množství na fakturách a nebyl tak
důvod dodací listy vystavovat, když v daném případě faktury zcela nahrazovaly
dodací listy, co do přesné specifikace a identifikace zboží. Obviněný seznal,
že soudy tak argumentovaly neexistencí dodacích listů naprosto nesprávným
způsobem, nemajícím žádnou oporu v hmotně právních normách. Uzavřel, že za
situace, kdy nebylo prokázáno nedodání zboží do společnosti, jeho obohacení se
na úkor společnosti a úmyslné jednání, nelze daný skutek posuzovat po hmotně
právní stránce jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) zrušil napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v
Prostějově a aby posledně uvedenému soudu přikázal celou věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Podrobně vyložil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž zejména upozornil,
že dovolání z tohoto důvodu je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, tedy v nesprávném právním posouzení
skutku podle hmotného práva, přičemž předmětem posouzení je skutek tak, jak jej
zjistil soud prvního, příp. druhého stupně. Nepřichází tudíž v úvahu opírat
dovolání o námitky proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém
rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů
apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných
právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění
soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí (v tomto
směru srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5.
2004).
Následně státní zástupce konstatoval, že obviněný prioritně polemizuje se
skutkovými zjištěními soudů obou stupňů (přitom ve své podstatě namítá porušení
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.; to že soud nalézací údajně porušil ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. ř. prezentoval výslovně), domáhá se zjištění jiných (pro něho
příznivějších) skutkových okolností, než ke kterým dospěl soud nalézací, s
nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a dovolacímu soudu předkládá k posouzení
vlastní verzi průběhu skutkového děje a v rozporu s hmotně právní povahou
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. až sekundárně dovozuje,
že nebylo prokázáno, že by se v těchto souvislostech nějak sám obohatil, nebo,
že by obohatil někoho jiného, resp. že se soudy nevypořádaly se subjektivní
stránkou skutkové podstaty předmětného trestného činu.
Státní zástupce uzavřel, že žádnou z výhrad, se kterou obviněný
spojoval existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze
pod tento dovolací důvod subsumovat.
Dále uvedl, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze
uplatnit, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Připomněl, že obviněný považuje za nedostatek, že odvolací soud v napadeném
rozhodnutí učinil ve vztahu k jeho odvolání pouze výrok o tom, že se podle §
258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušuje jím napadený rozsudek soudu
prvního stupně ohledně něho ve výroku o trestu, aniž by bylo o zbývající části
jeho argumentů, zaměřených též proti výroku o vině, jakkoli rozhodnuto,
konkrétně, že nebylo postupováno podle § 256 tr. ř. Poznamenal, že takový
požadavek obviněného není opodstatněný, protože platí, že odvolání je z
hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a proto, jestliže odvolací
soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné
části toto odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu
sp. zn. 5 Tdo 388/2002 ze dne 18. 7. 2002, které bylo uveřejněno v Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002, pod č. 417, a usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 7 Tdo 1079/2002 ze dne 8. 1. 2003, které bylo uveřejněno v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 23/2003, pod č. 531). Na základě tohoto
výkladu shledal dovolání obviněného, jímž se domáhal chybějícího výroku v
případě absence zamítavého rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zbývající části
odvolání, neopodstatněným, protože o chybějící ani neúplný výrok se v
projednávané věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nejedná.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání
obviněného v jeho celku odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě
rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 3 To
247/2009, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není
povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na
které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat
od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu
trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a
je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jež obviněný vztáhl k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně právě do oblasti
skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze neúplné (dílem i
neperfektní) důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková
zjištění (popsaná především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně),
přitom současně prosazuje vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až
sekundárně - z uvedených skutkových (procesních) výhrad - vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po
zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného
prostředku napadá primárně správnost relevantních skutkových zjištění učiněných
soudy nižších stupňů, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně
právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod
podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného neúplného (dílem i
neperfektního) důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných
skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci
hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých
procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených
jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d),
e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani
věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp.
zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jestliže obviněný brojil proti odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pak
je na místě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky
lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§ 265a
odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové
části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného
rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného
rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí
nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád.
Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
Pokud by bylo dovolání podáno jen ze zmíněných důvodů, bylo by nutno je
odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které
bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, resp.
že chybí, neboť tento soud toliko zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu v Prostějově a nahradil jej výrokem o trestu novým, aniž by však dále
konstatoval, že jeho odvolání (směřující nejen do výroku o trestu, ale i do
výroku o vině) je v ostatních částech nedůvodné, a proto se podle § 256 tr. ř.
zamítá. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. k) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem
shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který
tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou.
Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém
rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to
popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např.
poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá
alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána
tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Nejvyšší soud v daných souvislostech připomíná, že ze zásad, jimiž se řídí
rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně
postupem podle § 254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení § 256 a násl. tr.
ř., vyplývá, že odvolací soud rozhoduje o odvolání jako celku, přičemž tento
řádný opravný prostředek může buď zamítnout (zamítnutí odvolání jako
nedůvodného podle § 256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné
potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení,
které mu předcházelo) nebo podanému odvolání zcela či zčásti vyhoví, takže
zruší napadené rozhodnutí buď v celém rozsahu, nebo jen v té části, v níž
shledá vadu. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité
osoby pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá, tudíž v tomto směru, tj. co do
zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo
neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č.
531). Při částečném vyhovění odvolání činí soud druhé instance zvláštní výrok
pouze v tom rozsahu, v němž zrušil či změnil rozhodnutí nalézacího soudu, a o
výrocích zrušením nedotčených již žádný další výrok nečiní, neboť trestní řád
neumožňuje zčásti odvolání vyhovět a zčásti je zamítnout.
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 tr. ř.)
dospěl k závěru, že napadený rozsudek je ve vztahu k obviněnému vadný pouze ve
výroku o trestu. Proto tento oddělitelný výrok podle § 258 odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu
obviněného. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku
podaného odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněného podle § 256 tr.
ř. zamítá, neboť, jak výše naznačeno, odvolání obviněného zásadně tvoří jediný
celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je
zamítnout. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením
spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak to ve svém
mimořádném opravném prostředku namítá obviněný.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti
formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý