6 Tdo 563/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.
května 2010 o dovolání, které podala obviněná A.R., roz. Š., proti usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. 42 To
70/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn 1 T 21/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 1 T 21/2008,
byla obviněná A. R. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin byla
podle § 248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání
jedenácti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. ř. a § 59 odst. 1 tr.
ř. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle § 228
odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit na náhradě škody
poškozenému Hlavnímu městu Praha, Mariánské nám. 2, Praha 1, částku 195.074,60
Kč společně s 2 % úrokem z prodlení od 1. 6. 2004 do zaplacení.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě usnesením ze dne 2. 6. 2009, sp.
zn. 42 To 70/2009, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě podala
obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že soud nesprávně
hodnotil zjištěný skutkový stav, když její jednání kvalifikoval jako trestný
čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoli jako trestný čin
neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na úrazové pojištění, na
zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147
odst. 1 tr. zák. Poznamenala, že z výrokové části rozsudku lze seznat, že
podstatou jí vytýkaného jednání bylo, že neodvedla do rozpočtu Magistrátu
Hlavního města Praha částku 195.076,60 Kč, kterou tam měla na základě zákona
č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách odvést. Zdůraznila, že se jedná o to, že
do veřejného rozpočtu nebyla odvedena povinná platba na základě zákona, tedy
daň v pojetí zákona o správě daní a poplatků. Dospěla k závěru, že pokud je
její jednání trestné, je třeba je posoudit jako trestný čin daňový, kde
objektem trestného činu je řádné plnění daňové povinnosti.
Dále konstatovala, že v posuzované věci nelze dovodit, že by jí byly peněžní
prostředky nějakým úkonem svěřeny. V této souvislosti podotkla, že pokud by se
nicméně dovodilo, že jí občanské sdružení peněžní prostředky svěřilo, pak je
nesprávný závěr soudu o tom, že by poškozeným bylo Hlavní město Praha.
Poškozeným by v takovém případě bylo občanské sdružení. Uzavřela, že pokud by
byla správná kvalifikace skutku jako zpronevěry, je nesprávné přiznávat právo
na náhradu škody Hlavnímu městu Praha, protože poškozeným je ten, kdo jí
peněžní prostředky svěřil, tedy občanské sdružení Sdružení občanské pomoci.
Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 2. 6. 2009, sp. zn.
42 To 70/2009, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 4. 2.
2009, sp. zn. 1 T 21/2008, zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Třebíči k
dalšímu řízení.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření
nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.,
a seznal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř.
Dále bylo třeba posoudit, zda obviněná podala předmětné dovolání včas. V
souvislosti s posuzováním této otázky je na místě připomenout, že podle § 265e
odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním
stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.
Podle § 265e odst. 2 tr. ř., jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému,
tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které
bylo provedeno nejpozději. V této souvislosti však nutno konstatovat, že
ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. se neuplatní, pokud v době, kdy řízení
pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, obviněný neměl obhájce,
neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán žádný důvod nutné obhajoby. V
takovém případě se opis rozhodnutí soudu druhého stupně doručuje toliko
obviněnému, a to i tehdy, jestliže v průběhu dovolací lhůty soud obviněnému
ustanovil obhájce (tím spíše to platí pro situaci, kdy obhájce byl ustanoven po
skončení dovolací lhůty). Proto je z hlediska běhu lhůty k podání dovolání bez
významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí napadeného dovoláním takto
ustanovenému obhájci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn.
8 Tdo 583/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 38/2007, pod č. 1015).
V souladu s ustanovením § 265e odst. 3 tr. ř. je lhůta k podání dovolání
zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u
soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož
obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být
podáno nebo který má ve věci rozhodnout.
K běhu dovolací lhůty je třeba ještě připomenout, že podle ustanovení § 60
odst. 2 tr. ř. lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím
toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala
událost určující počátek lhůty. Přitom podle odst. 3 citovaného zákonného
ustanovení platí, že připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo
pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní
den.
Nejvyšším soudem bylo z předloženého trestního spisu zjištěno, že v předmětné
věci v době, kdy trestní řízení pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého
stupně, obviněná obhájce neměla, neboť si jej sama nezvolila a tento jí nebyl
ani ustanoven, když nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby. Z obsahu trestního
spisu se dále podává, že usnesení odvolacího soudu bylo obviněné doručeno dne
16. 7. 2009 (viz doručenka na č. l. 390 spisu). Poslední den lhůty k podání
dovolání obviněné tak se zřetelem k výše citovaným ustanovením připadl na den
16. 9. 2009 (jednalo se o pracovní den). Dovolání obviněné však bylo podáno
prostřednictvím obhájce JUDr. MgA. Michala Šalomouna až dne 17. 3. 2010 (viz
dovolání na č. l. 429 spisu).
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že dovolání obviněné bylo podáno až po uplynutí
lhůty pro podání dovolání stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř. a že tato lhůta
nebyla zachována ani podle ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora stručně rozvedené nutno ještě dodat, že na
otázku běhu dovolací lhůty nemělo v posuzovaném případě z hlediska obviněné
žádný vliv ustanovení obhájce JUDr. MgA. Michala Šalomouna, k němuž došlo
opatřením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 2. 2010, sp. zn. 1 T 21/2008
(založeno na č. l. 425 spisu), na základě žádosti obviněné podané poté, co jí
již uplynula lhůta pro podání dovolání proti usnesení soudu druhého stupně.
Je přitom nutno zdůraznit, že zákon (§ 265e odst. 4 tr. ř.) bez výjimky, tj.
bez ohledu na okolnosti, za nichž k marnému uplynutí lhůty k podání dovolání
došlo, vylučuje její navrácení, a to vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který se podává proti pravomocnému rozhodnutí, a období, v
němž by mohlo být pravomocné rozhodnutí ještě tímto způsobem zpochybněno, nelze
dále prodlužovat.
Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která ho znovu podala, když
ho předtím výslovně vzala zpět. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné jako opožděně podané
odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý