6 Tdo 589/2025

6 Tdo 589/2025-518

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2025 o dovolání, která podali obviněný F. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, a obviněný O. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 13 To 17/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 22/2024,

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. D. a O. K. odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 10. 2024, č. j. 3 T 22/2024-397 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění F. D. a O. K. uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tak, že

dne 11. 6. 2023 ve 20:15 hodin přijeli osobním vozidlem zn. VW Bora, černé barvy, rz XY, na volně přístupné prostranství poblíž fotbalového hřiště v obci XY naproti penzionu „XY“, kde z vozidla vystoupili a ihned zde fyzicky napadli poškozeného J. P., narozeného XY, který seděl na lavičce, a to tím způsobem, že ho oba opakovaně napadali údery pěstí do oblasti hlavy a celého těla, obviněný F. D. mu vytrhl mobilní telefon zn. Honor 7 lite, poškozený v sebeobraně vytáhl palnou zbraň (revolver) – flobertku zn. Alfa a touto dvakrát vystřelil do vzduchu, avšak flobertku mu vzápětí vytrhli z ruky, tuto si ponechali a poškozeného nadále fyzicky napadali a vulgárně mu nadávali, kdy obviněný O. K. za neustálého fyzického napadání poškozeného včetně držení, aby se tento nemohl bránit, vyzval F. D., aby mu vzal batoh, což tento učinil a batoh, který poškozený celou dobu držel při sobě, mu násilím vytrhl z ruky a odhodil ho na kapotu vozidla, poškozenému se pak podařilo utéct a obvinění nastoupili a odjeli z místa pryč; poškozený J. P., narozený XY, utrpěl lehčí zranění s lékařským ošetřením a škodu na odcizených věcech ve výši 3 230 Kč.

2. Obviněný F. D. byl za tento zločin a za sbíhající se zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 8. 2024, č. j. 1 T 40/2024-1482, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 5. 8. 2024, č. j. 1 T 40/2024-1482, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Obviněný O. K. byl za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 1 T 64/2023, odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 1 T 64/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

4. Dále byla podle § 228 tr. ř. oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému J. P. škodu ve výši 3 230 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši 2 106 Kč s příslušenstvím.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně. O těchto rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 13 To 17/2025 (dále také jen „napadený rozsudek“ nebo „rozsudek soudu druhého stupně“), tak, že z podnětu odvolání obviněného O. K. rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému a nově mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 let. Odvolání obviněného F. D. i státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim

6. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal dovolání obviněný F. D. prostřednictvím ustanoveného obhájce Mgr. Tomáše Pavla z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podané dovolání odůvodnil tak, že v řízení před okresním soudem bylo zcela jasně prokázáno, jakým motivem byl obviněný F. D. veden, když se na místo činu dostavil. Obviněný nijak nepopíral, že poškozeného skutečně fyzicky napadl a vytrhl mu z ruky telefon. Jediným motivem, proč tak učinil, bylo, aby proti němu poškozený tento telefon nemohl použít jako zbraň.

Následně mu obviněný K. vytrhl k výzvě obviněného D. i batoh a tento odhodil do prostoru za sebou pouze z důvodu, aby předešel tomu, že poškozený v tomto batohu bude mít jinou věc, kterou by proti obviněným mohl jako zbraň použít. Oba obvinění shodně uvedli, že batoh, telefon i revolver odhodili a na místě nechali. Nikdo z obviněných ani svědků neviděl, že by sami obvinění kteroukoli z těchto věcí z místa činu odvezli. Sám okresní soud v tomto ohledu správně uzavřel, že není postaveno najisto, že věci poškozeného byly z místa činu odvezeny obviněnými nebo dokonce pouze s jejich vědomím.

Krajský soud bez toho, aby k tomu měl jakoukoliv oporu v provedeném dokazování, učinil hypotetický závěr, že obvinění mohli v průběhu rvačky s poškozeným pojmout úmysl, že poškozeného o věci připraví. Tato skutečnost ale z ničeho objektivně nevyplývá. Z videozáznamu, který byl na místě pořízen, nijak nevyplývá, že by se obvinění domlouvali, že věci odnesou, že by jakkoliv hledali nebo se pídili po tom, kde jsou. Závěr krajského soudu učiněný v odstavcích 23. a 24. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy soud konstatuje, že z jednání obviněných mohlo být možné dovodit, že jednali se záměrem zmocnit se věcí poškozeného, je pouhou spekulací nemající oporu v provedeném dokazování.

V řízení nebylo jakkoliv prokázáno, že by kterýkoliv z obviněných byl veden záměrem zmocnit se jakékoliv věci poškozeného a v daném okamžiku nebo později s ní jakkoliv nakládat. Vůlí obviněného D. ve vztahu k uvedeným věcem bylo pouze to, aby tuto věc dočasně odstranil z dosahu poškozeného a znemožnil mu ji použít jako zbraň. Skutečnost, že se pak pistole a batoh ocitly v autě, nemůže být bez toho, aby bylo jednoznačně prokázáno, že tyto tam odnesl kterýkoliv z obviněných, kladena za vinu ani jednomu z nich.

Všechny znaky trestného činu musí být vždy splněny ve vztahu ke každému pachateli takového činu. Nelze uzavřít tak, že kdokoliv jiný odnesl věci poškozeného z místa činu, aniž by o tom ostatní aktéři věděli, dopustili se obvinění trestného činu loupeže. Na místě se nenašel mobilní telefon, což nezakládá důvod k tomu, aby mohlo být konstatováno, že se jej obviněný D. zmocnil a z místa činu s ním odjel. Z šetření policie vyšlo najevo, že tento mobilní telefon se již nikdy nepřipojil do sítě, a není tak zcela zřejmý jeho osud.

Obviněný má za to, že rozhodnutí krajského soudu a jeho závěry o tom, že obvinění v průběhu fyzického ataku na poškozeného pojali úmysl připravit poškozeného o jeho věci, nemá oporu v provedeném dokazování a je s ním v příkrém rozporu, což zakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný především v tom, že okresní i krajský soud aplikovaly na uvedený skutek nepřiléhavou judikaturu a nesprávně posoudily motiv spáchaného činu, respektive došly k nesprávnému právnímu závěru, že odstranění předmětu představujícího potenciální zbraň z místa fyzického konfliktu představuje vůli aktéra konfliktu (byť v postavení primárního útočníka) zmocnit se cizí věci ve smyslu naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže.

Závěrem obviněný D. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v rozsahu, kterým zamítl odvolání tohoto obviněného a dále přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal dovolání rovněž obviněný O. K. prostřednictvím ustanoveného obhájce JUDr. Tomáše Novotného z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V odůvodnění dovolání uvedl, že rozhodná skutková zjištění, o která odvolací soud opřel své právní závěry o naplnění skutkové podstaty žalovaného trestného činu loupeže dovolatelem, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, respektive z nich vůbec nevyplývají. Tato rozhodná skutková zjištění jsou nadto v rozporu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a jde o nová skutková zjištění odvolacího soudu, která odvolací soud učinil bez toho, aniž by dokazování doplnil či znovu provedl důkaz provedený nalézacím soudem.

8. Nalézací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že zbraň poškozeného někdo naložil do vozidla a je také vysoce pravděpodobné, že i další věci obvinění odvezli z místa činu. Z provedeného dokazování však není postavené najisto, že se tak stalo přičiněním či alespoň s vědomím obviněných. Odvolací soud naproti tomu dospěl k novému a naprosto překvapujícímu dílčímu skutkovému zjištění, že k uložení batohu do auta muselo dojít právě v době, kdy obvinění po útěku poškozeného do vozidla nastupovali. Na základě tohoto nového dílčího skutkového zjištění odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění, že přinejmenším u mobilního telefonu a batohu lze pokládat za vyvrácené, že by k naložení těchto věcí do auta došlo bez vědomí a vůle obviněných. Odvolací soud tak dospěl k dalšímu navazujícímu vlastnímu skutkovému zjištění, že nejpozději v průběhu napadání poškozeného pojali obvinění záměr připravit ho o jeho věci. Nalézací soud však vůbec nepovažoval za právně významné, zda obvinění chtěli poškozeného o předmětné věci skutečně připravit, tedy je z místa činu odvézt, neboť i pokud by jejich úmysl byl takový, jak u hlavního líčení uvedli, stejně jsou zákonné znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku naplněny. Odvolací soud vystavěl svůj právní závěr o naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty na vlastních skutkových zjištěních, že obvinění měli již při násilném odejmutí věcí poškozenému záměr ho o tyto věci připravit a jejich vůle směřovala k jejich odvezení z místa činu. Tato vlastní skutková zjištění jsou přitom ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů i se skutkovými zjištěními nalézacího soudu. Nalézací soud se dostatečně nezabýval subjektivní stránkou zločinu loupeže a jejího naplnění jednáním dovolatele. Nelze souhlasit ani s právním posouzením nalézacího soudu, že i pokud jednání obviněných směřující k odejmutí revolveru či batohu poškozenému bylo motivováno obavou o vlastní bezpečnost a bezpečnost ostatních přítomných osob, jedná se v případě nesplnění znaku nutné obrany bez dalšího o zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. K takovému pojetí úmysl zákonodárce zjevně nesměřoval.

9. Závěrem obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek soudu druhého stupně zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

10. K oběma podaným dovoláním se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tak, že oba obvinění extrémní nesoulad skutkových zjištění s výsledky provedeného dokazování spatřují zejména v tom, že skutková zjištění obecně nevyplývají z dokazování provedeného nalézacím soudem, aniž by však podrobně rozvedli konkrétní rozpory. Snad jedině námitka obviněného D., že z pořízeného videozáznamu nevyplývají skutečnosti svědčící o dohodě obviněných o odnesení věcí poškozeného, je sice materiálně podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, formálně mu ale neodpovídá. Skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Videozáznam zmiňovaný obviněným D. pořízený svědkem J. W. naopak potvrzuje objektivně skutkový průběh tak, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu.

11. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativně státní zástupkyně uvedla, že obvinění zpochybňují, že jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu naplnili po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně poukazují na to, že soudy pochybily, když se ve svém rozhodnutí nezabývaly otázkou základní motivace a v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnovaly pozornost jejich konstantní obhajobě, že pouze chtěli poškozenému věci odebrat, aby jich nemohl použít jako potenciálních zbraní. Nalézací soud se uvedenými tématy zabýval zejména v odstavci 11. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v odstavcích 23. a 24. odůvodnění svého rozsudku. Obviněným nelze přesvědčit v tom, že neměli v úmyslu si věci poškozeného násilím přisvojit. Z provedených skutkových zjištění bylo dovozeno, že obvinění násilím i přes odpor poškozeného mu vytrhli mobilní telefon z ruky, stejně jako poté flobertku a batoh. Je zcela logické, že věděli, že násilným překonáním jeho odporu mohou způsobit protiprávní následek a s tímto následkem byli přinejmenším srozuměni. O zločin loupeže jde i v případě, kdy pachatel začal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky a až v průběhu svého útoku pojme úmysl zmocnit se věci poškozené osoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1470/2017 či 8 Tdo 1649/2016). Státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání obviněných zčásti uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a zčásti jsou zjevně neopodstatněná. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. K vyjádření státní zástupkyně podal prostřednictvím ustanoveného obhájce repliku obviněný O. K. Podle něj vyjádření státní zástupkyně pomíjí konkrétní skutkové rozpory, na které dovolatel výslovně poukázal v článku III.

svého dovolání, tedy takové, na nichž bylo založeno právní posouzení odvolacího soudu o spáchání naříkaného zločinu. Podle argumentace uvedené v bodě 22. vyjádření, podle níž by byl naplněn znak úmyslu u žalovaného zločinu loupeže i tehdy, pokud by obvinění pouze eventuálně počítali s možností zmocnění se věcí poškozeného a taková eventualita jim byla nepříjemná, uvedl, že takovou eventualitu ve vztahu k následku si lze u trestného činu loupeže představit ve vztahu k užití násilí, avšak zjevně nikoliv ve vztahu ke zmocnění se cizí věci. Ze skutkových závěrů nalézacího soudu i z provedeného dokazování vyplývá, že mobilní telefon poškozenému odebral obviněný F. D., nikoliv dovolatel. V době, kdy byl poškozenému odňat mobilní telefon, dovolatel na místě incidentu ještě vůbec nebyl.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou obě podaná dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.

14. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 13 To 17/2025, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Obě předložená dovolání splňují náležitosti jejich obsahu stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. a byla podána prostřednictvím obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě uvedeném v § 265e odst. 1 tr. ř.

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.

IV. Důvodnost dovolání

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Tento dovolací důvod v jeho první alternativě nemohou naplnit námitky, které pouze obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

17. Hodnotící úvahy nalézacího soudu jsou prezentovány v bodě 9. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Všechny provedené důkazy hodnotil soud prvního stupně jednotlivě i v jejich souhrnu tak, jak požaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy patřičně vyložil v odůvodnění svého rozsudku, jež tak odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. Nepochybil, pokud skutkový děj ustálil zejména na základě výpovědi poškozeného J. P., svědkyně L. C., svědka J. W. a videonahrávky, kterou na svůj mobilní telefon právě tento svědek pořídil.

Tento videozáznam je jedním z objektivních důkazů ve věci, i když zachycuje pouze omezenou část jednání obou obviněných vůči poškozenému. Celý videozáznam uložený na DVD č. l. 158 má pouze 17 vteřin a zachycuje závěrečnou fázi proběhlého incidentu. Na videozáznamu lze bezpečně identifikovat oba obviněné i poškozeného. Ze záznamu je patrné, že poškozený sedí na lavičce, pravou rukou se drží opěradla a levou rukou si chrání hlavu. Obviněný K. oblečený do trika se vzorem a černých krátkých kalhot stojí před lavičkou, drží poškozeného a útočí na něj pěstí.

Obviněný D. stojí za lavičkou, je oblečený ve žlutých kraťasech a má na hlavě kšiltovou čepici tak, jak to popsal poškozený na č. l.

108. Po celou dobu drží v levé ruce mobilní telefon poškozeného, jak o tom ostatně poškozený v hlavním líčení na č. l. 325 vypověděl, a pravou rukou napadá poškozeného. Některý z obviněných (pravděpodobně F. D.) pronese slova „ten batoh mu vem“, načež obviněný K. bere batoh a odhazuje ho na kapotu blízko stojícího vozidla Volkswagen Bora, černé barvy, RZ XY. Poškozený využívá krátkého okamžiku, kdy není obviněnými napadán a z místa utíká. Obviněný K. bere batoh z kapoty vozidla a má ho v ruce. Tímto celý videozáznam končí.

Záznam též ukazuje, že osobní vozidlo Volkswagen Bora stálo řádově 2-3 m od lavičky, na které byl napadán poškozený, a svědkyně R. K. seděla po celou dobu v tomto vozidle na místě spolujezdce. Výpovědi jmenovaných svědků přitom tomuto videozáznamu, resp. skutečnostem z něho vyplývajícím korespondují, a skutkový děj prokazují v jeho celistvosti tak, jak je popsán ve skutkové větě prvostupňového rozsudku. V podrobnostech postačí odkázat na hodnotící úvahy v tomto rozhodnutí uvedené. Přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně se odvolací soud věnoval pod body 16.

– 22. odůvodnění napadeného rozsudku. Senát odvolacího soudu byl seznámen i s obsahem pořízeného videozáznamu, což vyplývá z bodů 18. a 19. odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž s ohledem na skutečnost, že videozáznam byl k důkazu proveden v řízení před soudem prvního stupně, nemusel jej odvolací soud jako do té doby neprovedený důkaz ve veřejném zasedání formálně provádět. To platí i se zřetelem k tomu, že neměnil skutková zjištění, jež byla určující pro právní posouzení souzeného skutku.

18. Odůvodnění obou podaných dovolání upřednostňuje vlastní verzi hodnocení provedených důkazů. Dovolání obviněného F. D. klade důraz zejména na výpověď tohoto obviněného a na svědeckou výpověď svědkyně R. K. Dovolání obviněného O. K. brojí proti údajně novým skutkovým zjištěním odvolacího soudu, která tento učinil, aniž by znovu přehrál videozáznam opatřený svědkem W. nebo znovu vyslechl svědkyni K. Ani jedno z podaných dovolání však konkrétně neuvádí, která rozhodná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, případně doplněná soudem odvolacím, by měla být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění popsaná v rozsudku soudu prvního stupně, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti, jsou zcela dostatečná pro závěr o naplnění zákonných znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jakékoliv další zohlednění důkazů, kterých se obvinění domáhají, nemá na tento závěr žádný vliv, jak bude vyloženo níže v části týkající se jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže.

19. Dovolací námitky obou obviněných tak nepřekročily meze pouhé polemiky s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, ovšem toto bylo z pohledu Nejvyššího soudu provedeno řádným způsobem. Nelze je proto považovat za podřaditelné pod první alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Tento dovolací důvod je dán, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.

21. V obecné rovině je třeba konstatovat, že zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Zločin loupeže má tedy dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

22. Z hlediska subjektivní stránky vyžaduje základní skutková podstata zavinění úmyslné ve smyslu § 15 tr. zákoníku. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí i úmysl směřující k zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení apod.

23. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy předcházet zmocnění se věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele.

24. Právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, jestliže pachatel úmysl zmocnit se cizí věci pojme i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek. Podstatné přitom je, že pachatel se zmocnil cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jednání pachatele neschopen adekvátní reakce. Tím je dána příčinná souvislost mezi fyzickým násilím pachatele a zmocněním se cizí věci. Jinými slovy, o zločin loupeže jde i tehdy, jestliže pachatel začal uskutečňovat násilí nebo pohrůžku bezprostředním násilím z jakékoliv jiné pohnutky, avšak během takového útoku pojme úmysl zmocnit se cizí věci a útok nebo pohrůžka takovým útokem mají být prostředkem (ať již výlučně nebo vedle jiných cílů) k tomu, aby se pachatel zmocnil cizí věci (k tomu srov. č. 1/1980 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 590/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 8 Tdo 510/2016).

25. Dále je třeba připomenout zákonnou úpravu spolupachatelství upravenou v § 23 tr. zákoníku, podle něhož o spolupachatelství jde tehdy, pokud je trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Úmysl spolupachatelů zahrnuje jak jejich společné jednání, tak i sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Není naprosto nutné, aby se pachatelé dohodli na spáchání trestné činnosti, resp. aby existovala nějaká dohoda o formě trestné činnosti. Zcela postačí, aby pachatele vedl stejný úmysl, tedy aby byli srozuměni s tím, že se na protiprávním jednání podílí i další osoba.

26. Úvahy o právní kvalifikaci jednání obou obviněných odvolací soud uvedl pod body 23. a 24. odůvodnění napadeného rozsudku a v těchto navázal na právní hodnocení učiněné v bodech 10. a 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání obviněného F. D. zdůrazňuje jeho motiv napadení poškozeného, který shledává v tom, že chtěl poškozeného fyzicky napadnout jen proto, aby jej odradil od dalšího pokračování v pronásledování M. J., a vytržení telefonu poškozeného, zbraně flobertky a batohu považuje za opatření, aby poškozený tyto věci nemohl použít na svou obranu proti obviněným.

Podané dovolání však zcela přehlíží, že motiv zmocnění se cizí věci není zákonným znakem skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jak bylo vyloženo v předchozích pasážích tohoto rozhodnutí. Vůbec není rozhodné, zda se pachatel zmocňuje cizí věci proto, aby si ji ponechal a užíval, nebo ji zničil či dokonce ji po jejím zmocnění jen zahodil. V případě spolupachatelství zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je třeba prokázat existenci společného úmyslu spolupachatelů, a to jak ve vztahu k užití násilí (nebo pohrůžky bezprostředního násilí) a zmocnění se cizí věci.

Odpovídající úvahy ve vztahu k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jeho spáchání dvěma spolupachateli obsahuje již odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako odvolací soud dále rozvedl a doplnil úvahy soudu prvního stupně v tom, že nejpozději v průběhu napadání poškozeného oba obvinění pojali rovněž úmysl zmocnit se jeho věcí, který následně zrealizovali. Z provedených důkazů, které řádně vyhodnotil zejména soud prvního stupně, je jednoznačně zřejmé, že oba obvinění vykonávali vůči poškozenému J.

P. násilí spočívající zejména v úderech pěstí do hlavy a celého těla. Každý z obviněných rovněž naplnil zákonný znak spočívající ve zmocnění se cizí věci, neboť z pořízeného videozáznamu je jasně patrné, že obviněný D. po celou dobu incidentu držel mobilní telefon poškozeného, a to až do chvíle, kdy videozáznam skončil a poškozený z místa utekl. Obviněný K. se zmocnil batohu poškozeného, který odhodil na kapotu vozidla Volkswagen Bora, a poté si jej opětovně vzal do ruky. Podle popisu skutku obsaženého v rozsudku soudu prvního stupně obvinění společně vzali poškozenému i flobertku, jíž se chtěl proti jejich útoku bránit.

Společný úmysl obou obviněných naprosto jednoznačně ilustruje zvolání „Ten batoh mu vem“ pronesené pravděpodobně obviněným D. na videonahrávce, přičemž v bezprostřední návaznosti na to obviněný K. batoh poškozeného vzal a odhodil na kapotu vozidla Volkswagen Bora.

27. Nelze souhlasit s názorem prezentovaným v dovolání obviněného D., který spočívá v tom, že všechny znaky trestného činu musí být vždy splněny ve vztahu ke každému pachateli takového činu. Jak bylo vyloženo v bodě 25. tohoto rozhodnutí, spolupachatelství předpokládá společný úmysl a společné jednání dvou nebo více osob a znaky spolupachatelství je možné naplnit ve třech různých formách zde popsaných. Konkrétně v projednávané věci je z pořízeného videozáznamu dostatečně zřejmé, že oba obvinění vykonávali na poškozeném násilí, obviněný D. se zmocnil mobilního telefonu poškozeného, obviněný K. se zmocnil batohu poškozeného, přičemž i jejich společný úmysl nejlépe ilustruje výzva pronesená pravděpodobně obviněným D. „Ten batoh mu vem“, na což obviněný K. skutečně poškozenému batoh vzal a odhodil ho na kapotu vozidla. Pro naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku přitom není podstatné, kde věci poškozeného následně skončily. Na místě činu po útěku poškozeného a po odjezdu obviněných nezůstaly z věcí poškozeného mobilní telefon, flobertka, ani batoh. Podle videozáznamu měl mobilní telefon poškozeného v ruce obviněný D. Flobertku nalezl svědek K. ve vozidle Volkswagen Bora a později ji prodal v zastavárně. Batoh poškozeného, jak je zřejmé z konce videozáznamu, držel obviněný K., zatímco R. K. seděla ve vozidle. Z uvedeného lze tedy dovodit, kterou z věcí poškozeného konkrétně který z obviněných odnesl. Tato skutečnost ale není pro naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku významná.

28. Za naprosto neodpovídající skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně pak Nejvyšší soud považuje formulaci nacházející se v dovolání obviněného D. spočívající v tom, že se obvinění jednotlivých věcí poškozeného zmocnili v rámci jakési nutné obrany, aby poškozeného zbavili potenciální zbraně. Není sporu o tom, že útočníky v projednávané věci byli oba obvinění, a pokud se poškozený J. P. bránil fyzickému napadání z jejich strany, jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Proti jednání v nutné obraně pak není nutná obrana přípustná, z čehož vyplývá, že útočníky byli stále oba obvinění, kteří se tak nemohou dovolávat toho, že jednali v nutné obraně.

V. Závěrečné shrnutí a způsob rozhodnutí

29. Obvinění F. D. a O. K. svá dovolání zdůvodnili výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. V případě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě se dovolací argumentace obviněných s jeho obsahovým vymezením rozešla. Nejvyšší soud proto dovolání obou obviněných jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

30. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. 9. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Daniel Plšek