U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015
o dovolání obviněného T. F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 To 25/2015, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T
175/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Obviněný T. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 12.
2014, sp. zn. 10 T 175/2014, uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve
výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání sedmi let. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově podaly poškozené E.
L., L. L. a Ľ. H. do výroku o náhradě škody odvolání, kterému Krajský soud v
Českých Budějovicích vyhověl a podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř.
částečně zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, a to ve
výroku, kterým byly výše uvedené poškozené odkázány podle § 229 odst. 1 tr. ř.
s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle 259
odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je podle § 228 odst. 1 tr. ř.
povinen nahradit shora uvedeným poškozeným duševní útrapy podle § 2959 o. z. Se
zbytkem uplatněných nároků byly poškozené podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázány
na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený
rozsudek nedotčen.
Obviněný T. F. podal prostřednictvím svého obhájce proti výše zmíněnému
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že
odvolací soud „zcela nesprávně posoudil skutkový stav věci a aniž by provedl
jakékoliv dokazování ohledně duševních útrap (…) přiznal poškozeným náhradu
nemajetkové újmy, a to ve zcela zjevně nepřiměřené výši.“ Toto tvrzení obviněný
dále rozvíjí, když namítá porušení práva na spravedlivý proces, nedodržení
procesních ustanovení stanovených v § 259 odst. 3 tr. ř. a porušení zásady
zjištění skutkového stavu věci a zásady vyhledávací podle § 2 odst. 5 tr. ř.,
jakož i nesprávnou aplikaci ustanovení § 2959 o. z., přičemž tento svůj závěr
rozsáhle odůvodňuje především nedostatečným prokázáním existence a rozsahu
duševních útrap poškozených vzniklých v důsledku smrti osoby jim blízké,
intenzity mezilidských vztahů mezi poškozenými a usmrceným a také možností
rozvinutí duševního utrpení v psychické onemocnění. Dále je obviněným vytýkána
ignorace základních pravidel § 2959 o. z., a sice podmínky nahradit újmu
poškozeným způsobem vyvažujícím plně vytrpěné bolesti, příp. poskytnout
odškodnění dle zásad slušnosti, a rovněž postup odvolacího soudu při samotném
výpočtu výše náhrady nemajetkové újmy. Rovněž se obviněný domnívá, že v
konkrétním případě došlo k odškodnění pozůstalých osob již samotným rozhodnutím
vydaným v trestním řízením vedeným proti jeho osobě. Závěrem svého dovolání
obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrzuje, nebo napadený rozsudek odvolacího
soudu v souladu s ustanovením § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil nebo napadený
rozsudek odvolacího soudu v souladu s § 265m tr. ř. zrušil a odkázal poškozené
na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným
orgánem.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření
k dovolání obviněného uvedla, že navrhuje dovolání vyhovět a rozhodnutí soudu
druhého stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy zrušit a vzhledem k tomu,
že odkázání poškozených na řízení ve věcech občanskoprávních soudem prvního
stupně považuje za správné, odvolání poškozených zamítnout. Svůj závěr na
způsob rozhodnutí odůvodňuje tím, že absentuje základní materiální podklad pro
uplatněný nárok poškozených.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou v dané věci
splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání, a to z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., a shledal, že podané dovolání není
přípustné.
Ze znění § 265a odst. 1tr. ř. totiž jednoznačně vyplývá, že dovoláním lze
napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve
druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h)
tr. ř. jsou potom taxativně uvedena soudní rozhodnutí, která se považují pro
řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé. Podle § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen
mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání.
Takovýmto odsuzujícím rozsudkem pak může být i rozsudek odvolacího soudu vydaný
podle § 259 odst. 3 tr. ř. po zrušení rozsudku soudu prvního stupně z některého
z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 tr. ř., vždy však musí jít o odsuzující
rozsudek v uvedeném smyslu. Z výše uvedeného ustanovení, stejně jako znění §
265a odst. 2 písm. b) tr. ř. je patrno, že jde o dva případy přípustnosti
dovolání, kdy bylo rozhodováno formou rozsudku.
Z hlediska přípustnosti dovolání, které podal obviněný T. F. je ovšem
nepochybné, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nelze považovat
za rozhodnutí – rozsudek ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., neboť
předmětem rozhodování odvolacího soudu nebyla otázka viny nebo trestu, ale
pouze rozhodnutí o nároku poškozených na náhradu škody. Odvolací soud tak z
podnětu odvolání poškozených, přezkoumával pouze výrok, který se týkal nároku
poškozených na náhradu nemajetkové újmy a nároku na náhradu škody, zatímco o
vině a trestu bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně (§
139 odst. 2 tr. ř.).
S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy soudem druhého stupně bylo formou
rozsudku rozhodováno pouze o odvolání poškozených proti výroku o náhradě škody,
kdy o výroku o vině i trestu bylo již pravomocně rozhodnuto rozsudkem Okresního
soudu v Českém Krumlově, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání obviněného T.
F. podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které není
přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3
Tdo 489/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.
H. BECK, ročník 2006, svazek 26, pod T 899].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu