U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. června 2013 o
dovolání obviněného P. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2.
2013, č. j. 7 To 5/2013-1268, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 1 T 24/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2012, č. j. 1 T 24/2012-1070,
byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zločin mu byl
podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti
roků, přičemž podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého
trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl
podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to
kuchyňského nože s plastovou střenkou hnědé barvy, kombinovaných kleští s
modrou rukojetí a dvoukolové kárky.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.
2. 2013, č. j. 7 To 5/2013-1268, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený
rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného uznal vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr.
zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a za tento zločin mu
podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti
roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu
odnětí svobody obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci,
a to kuchyňského nože s platovou střenkou hnědé barvy, kombinovaných kleští s
modrou rukojetí a dvoukolové kárky. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného
zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Stěžejní námitkou obviněného je
tvrzení, že skutkové závěry Vrchního soudu v Praze jsou v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy. Poukazuje na to, že je nevinen a měl být maximálně uznán
vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Vytýká
soudům, že závěry o jeho vině založily na výpovědi spoluobviněného J. Š.,
ačkoliv jeho výpověď je v mnoha bodech rozporuplná. Dále má obviněný za to, že
soudy nevěnovaly pozornost zdravotnímu stavu poškozeného, který trpěl mnoha
závažnými onemocněními životně důležitých orgánů, což mohlo mít vliv na
posouzení subjektivní stránky trestného činu a ve vztahu k usmrcení poškozeného
se mohlo jednat pouze o nedbalost, čímž by byla odůvodněna právní kvalifikace
podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku. Další extrémní nesoulad spatřuje obviněný ve
skutečnosti, že soudy založily svá rozhodnutí na znaleckém posudku a výpovědi
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který je evidentně podjatý.
Za důkaz podjatosti obviněný považuje prohlášení znalce, že obviněný se
podobného skutku v minulosti již dopustil, přestože k tomu znalec neměl žádný
důkaz. Obviněný se neztotožňuje se závěrem Vrchního soudu v Praze o použití
vícero vražedných mechanismů. Tvrdí, že řada zranění jako bodnořezné rány, tak
dupání po těle poškozeného se udály až v době, kdy byli obvinění přesvědčeni o
smrti poškozeného. S odkazem na komentář k trestnímu zákoníku proto podle
obviněného nelze konstatovat, že mohlo jít o spáchání zločinu zvlášť surovým
způsobem, neboť jednání spočívající v surovém nakládání s tělem již usmrcené
oběti, např. zohavení mrtvoly nebo její postupná likvidace po oddělení
jednotlivých částí těla se již nepovažuje za „zvlášť surový způsob“ spáchání
trestného činu vraždy. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2013, sp.
zn. 7 To 5/2013, a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj.
v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i
druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy
reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408,
podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné
již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se
soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Obviněný v podstatě dovolání primárně zakládá na existenci tzv. extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedeným dokazováním nebo s
právním závěry soudů. K tomu Nejvyšší soud dodává, že žádné ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. neuvádí jako dovolací důvod tzv. „extrémní nesoulad…“, a to ani
jako obsahovou součást zmíněného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyššímu
soudu jsou známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu, kde se
tyto problematikou tzv. „extrémního nesouladu“ zabývají, avšak v těchto
rozhodnutích uvedené úvahy nelze aplikovat na trestní věc obviněného, neboť
veškerá argumentace spočívá pouze v tom, že obviněný nesouhlasí s hodnocením
důkazů, považuje zjištěný skutkový stav za nesprávný a v důsledku toho
nesouhlasí s právní kvalifikací skutku. Kromě toho Nejvyšší soud považuje za
nezbytné uvést, že nezjistil, že by v dané věci mezi skutkovými zjištěními a
právními závěry soudů extrémní nesoulad skutečně nastal. Pokud soudy svá
skutková zjištění a závěr o vině obviněného opřely o výpovědi spoluobviněného
J. Š., je třeba dodat, že tato jeho výpověď byla podepřena znaleckými posudky
(z oboru zdravotnictví - odvětví soudního lékařství, z oboru zdravotnictví -
odvětví psychiatrie a psychologie, z oboru zdravotnictví - odvětví
toxikologie), byla také v souladu s výpověďmi svědků a listinnými důkazy. Soudy
neshledaly ve výpovědi spoluobviněného J. Š. podstatné rozpory, a pokud
shledaly určité dílčí rozpory nebo vědomé nepravdy – jak uvádí odvolací soud na
str. 8 svého usnesení, neměly na meritum věci nebo na trestní odpovědnost
obviněného P. B. žádný vliv. Odvolací soud rovněž vyvrátil námitku obviněného,
že krajský soud nevěnoval patřičnou pozornost zdravotnímu stavu poškozeného. V
tomto směru uzavřel, že zjištěné chorobné změny u poškozeného se na příčině
smrti nepodílely. Znalci pouze v tomto směru uvedli, že reakce poškozeného na
údery není stejná jako u dvacetiletého muže, avšak je třeba dodat, že věk
poškozeného byl obviněnému zcela nepochybně rozpoznatelný, poškozený jistě
nevypadal na muže, které by mu bylo dvacet let. Obviněný byl tedy i v tomto
směru srozuměn s tím, že pokud útočí na osobu, jejíž věková hranice se pohybuje
kolem 50 let, jde o osobu, která má výrazně menší způsobilost po zdravotní
stránce odolat útokům, jímž poškozený byl v daném případě ze strany obviněných
vystaven. Kromě toho lze jen stěží ospravedlnit útoky střední až velké
intenzity do oblasti hlavy a do hrudníku, kde jsou uloženy životně důležité
orgány. I v případě, že by šlo o zdravého jedince, jde o útoky do míst, které
mají bezprostřední vliv na život člověka. Jak ostatně vyplývá ze skutkových
zjištění, a to je třeba zdůraznit, útoky byly nejprve vedeny na hlavu
poškozeného, docházelo ke krvácení, k otoku mozku a ke vzniku bezvědomí, proto
se poškozený nebránil, ani neodcházel. Takto masivní a brutální útoky, jaké
byly vedeny na hlavu poškozeného v daném případě nelze rozhodně přičítat
zdravotnímu stavu poškozeného a ani při existenci zjištěných chorobným změn.
Jak konečně konstatoval i odvolací soud, zjištěné chorobné změny u poškozeného
svým charakterem neměly na příčinu smrti poškozeného žádný vliv. Nejvyšší soud
rovněž nesouhlasí s námitkou obviněného ohledně podjatosti znalce z oboru
zdravotnictví – odvětví psychologie. Na základě tohoto znaleckého posudku soudy
dospěly k závěru, že ovládací a rozpoznávací schopnosti byly u obviněného plně
zachovány, přičemž znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v
předchozí trestní věci nemůže být znaleckým důkazem v další věci, neboť
příčetnost pachatele se zkoumá vždy jen ve vztahu k určitému trestnému činu. Trestní minulost se na posuzování obviněného podílela pouze do míry hodnocení
jeho obecné věrohodnosti, čímž lze jen stěží konstatovat, že reakce znalce na
dotaz soudu k trestní minulosti obviněného u hlavního líčení mohla ovlivnit
závěry soudů v posuzování schopnosti obviněného rozpoznat nebezpečnost svého
jednání a ovládat své jednání a potažmo mít jakýkoliv dopad na posuzování
podjatosti znalce. K takovému závěru v dané věci rozhodně dospět nelze.
U shora uvedených námitek Nejvyšší soud shledal, že mají charakter
námitek skutkových, které pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nelze podřadit. Nejvyšší soud má za to, že hodnocení důkazů
bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a úvahy
soudů k hodnocení důkazů odpovídají plně § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2
tr. ř. (v podrobnostech je možno odkázat na str. 22 – 35 rozsudku soudu prvního
stupně, jakož i na str. 7 – 10 usnesení odvolacího soudu). Jestliže se
obviněný domnívá, že skutkové závěry jsou v rozporu s provedenými důkazy, lze
konstatovat pravý opak a námitce obviněného nelze přisvědčit. Provedené
dokazování a skutkové závěry o žádném extrémním nesouladu nesvědčí, a jestliže
soudy učinily z provedených důkazů závěr o vině obviněného, nelze jim v tomto
směru ničeho vytknout. Zbývá jen uvést, že tyto námitky jsou nejen z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i z pohledu
zbývajících dovolacích důvodů, právně irelevantní.
Se zřetelem k tomu, že uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti
skutkového zjištění a s přihlédnutím k tomu, že argumentace obviněného ve
vztahu k dovolacímu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže obstát,
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný by dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, pokud by neuplatnil námitku ve vztahu ke zvlášť
surovému způsobu spáchání trestného činu vraždy (viz odůvodnění níže). Jestliže
obviněný brojí primárně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených
důkazů, pokládá Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že zjištěný skutkový děj,
který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které
byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru
(skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou
rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve
věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou
oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a
hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze
skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen
jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z
tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněného jsou pouze
opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení,
přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. S ohledem na vady vytýkané skutkovému zjištění Nejvyšší soud
shledal, že námitky uplatněné obviněným v této části k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces
ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Závěrečné výhrady obviněný vznesl k tomu, zda se mohl dopustit zločinu vraždy
zvlášť surovým způsobem, když vícero vražedných mechanismů, a to jak bodnořezné
rány, tak dupání po těle poškozeného se udály až v době, kdy byli oba obvinění
přesvědčeni o smrti poškozeného. Podle jeho názoru tento způsob útoku proti
tělu poškozeného nasvědčuje násilí proti lidským ostatkům a nikoli tomu, že by
se jednalo o tzv. ubíjení oběti, neboť subjektivně k těmto útokům došlo poté,
co se obvinění domnívali, že je poškozený již mrtvý. K neopodstatněnosti této
námitky považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující:
Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok
s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u
většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň
vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného. Může k němu dojít i v případě, kdy oběť
je již v počátku útoku v bezvědomí. Jako „zvlášť surový“ bude možno označit
útok vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený
nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Přitom bude vždy třeba
přihlížet k tomu, že spáchání trestného činu vraždy v sobě nutně obsahuje
určité prvky surovosti. Musí tedy jít o takovou míru surovosti, která se
výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Typicky
to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější
devastací jejího těla (např. vražda provedená ukopáním nebo rozdupáním hlavy
oběti anebo vražda provedená nejprve zasazením většího množství bodných ran a
poté škrcením oběti, popř. vražedný útok sekyrou, při kterém byla téměř
oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do
různých částí těla (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2150 s.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněný P. B. spolu s obviněným J. Š.
dopustil zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku tak, že
„společným jednáním v přesně nezjištěné době v prosinci 2011 v B. p. B., Z. …,
okres Mladá Boleslav, v bytě užívaném obžalovaným P. B., po předchozí rozepři a
požívání alkoholických nápojů, v úmyslu usmrtit, nejprve obžalovaný P. B.
fyzicky napadl poškozeného M. P., opakovanými, s přestávkami vedenými údery a
kopy střední až velkou silou do hlavy a trupu, k čemuž se přidal i obžalovaný
J. Š. nejméně tím, že již v bezvědomí chrčícího poškozeného rovněž opakovaně
udeřil do hlavy, následně obžalovaný P. B. poškozenému oddělil kuchyňským
nožem, za použití kombinovaných kleští majoritní část pravého ucha a zasadil mu
pět bodnořezných ran do pravé tváře, z toho jednu pronikající k vestibulu
horního rtu a do ústní dutiny, později obžalovaný P. B. opakovaně dupl na tělo
poškozeného ležící na zemi, a poté poškozeného odvezli na dvoukolovém vozíku
obžalovaného P. B. k potoku v ulici U S. v k. o. B. p. B., kde ho vhodili do
koryta potoku a zakryli větvemi a suchým rákosím, když obžalovaný P. B. cestou
na tělo poškozeného opakovaně dupl, a shora popsaným jednáním tak poškozenému
způsobili rozsáhlá zranění, zejména krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních
v obou čelnospánkovotemenních krajinách a v pravé temenotýlní krajině hlavy,
krevní výrony v obou spánkových svalech, povlak krve pod tvrdou plenou
mozkovou, masivní úrazové podomozečnicové krvácení obou polokoulí mozku, otok
obou tváří, tržně zhmožděnou ránu uzdičky horního rtu, sériové zlomeniny žeber
oboustranně (vpravo ve dvou liniích - 3. – 10. ve střední klíční až zadní
pažní čáře, 6. – 11. ve vnitřní lopatkové až při páteřní čáře, vlevo 2. – 9. ve
střední až zevní klíční čáře, z toho 5. dvojnásobně ve střední až zevní klíční
čáře) s krevními výrony ve svalstvu a pod pohrudnicí v okolí zlomenin,
zlomeninu hrudní kosti pod 3. žebry s krevním výronem v předním mezihrudí,
pohmoždění obou plic, krevní výron v oblasti hlavy slinivky břišní, dva krevní
výrony v závěsu tlustého střeva, krevní výrony v oblasti hrudníku, zad, pravého
boku, pravého předloktí a zápěstí, přičemž poškozený zemřel v důsledku
úrazového šoku při polytraumatu“.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že útok proti tělu poškozeného vykazoval vysokou
míru brutality. Poškozený prakticky již po několika úderech do hlavy se dostal
do stavu bezvědomí. Tento stav oba obvinění vnímali jako chroptění poškozeného,
přesto je to neodradilo od dalších útoků spojených s tím, že po tělu
poškozeného začali dupat, čímž mu způsobili další poranění život ohrožujících.
Obviněný P. B. nadto ještě pokračoval v dalších devastačních útocích proti
fyzickému tělu poškozeného, jako bylo oddělení majoritní části pravého ucha a
zasadil mu do pravé tváře několik ran. I když tato skutečnost neměla
bezprostřední vliv na život poškozeného, svědčí o neobyčejně vysoké míře
brutality a neúctě k lidskému životu. Za daných okolností není pochyb, že
mechanismus útoků po poměrně dlouhou dobu, s přestávkami, jejich velká
intenzita a útoky do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány, vypovídá o
tom, že ani zdravotní stav poškozeného, který vykazoval již známky bezvědomí a
vědomí toho, že se není schopen bránit, obviněné nezastavilo předtím, aby ještě
v dalších útocích pokračovali a napadali jej surovým způsobem. Obviněný si
uvědomoval, že poškozený po prvních útocích je ve velmi špatném zdravotním
stavu, že již chroptí, že již není schopen se bránit, ale ani tahle skutečnost
obviněnému nezabránila upustit od dalších brutálních útoků, které již vybočují
z rámce běžně se vyskytujících případů. Po úderech pěstmi i kopech do hlavy
vykazovala tvář poškozeného výrazné známky poranění hlavy. Surovost a brutalita
útoků umožňuje učinit závěr, že obvinění chtěli poškozeného usmrtit nikoliv
běžným způsobem. Jak ostatně vyplývá i ze znaleckých posudků, mechanismus
bodnořezných ran na pravé tváři, jakož i mechanismus vzniku sériových zlomenin
hrudníku oboustranně, jevily známky vitální reakce, což znamená, že vznikly za
života poškozeného. Poškozený, byť byl v bezvědomí, prakticky přežíval až do
chvíle, než byl vržen do koryta potoku. Za uvedené situace lze konstatovat, že
obviněný věděl o surovosti a brutalitě svých útoků a také vnímal zdravotní
stav poškozeného. Vzhledem k tomu, že vnímal zdravotní stav poškozeného, lze
vyloučit, že by šlo jen o pouhý útok proti lidským ostatkům. Jestliže odvolací
soud přistoupil ke změně právní kvalifikace a použil oproti soudu prvního
stupně kvalifikaci přísnější, Nejvyšší soud shledal pro použitou právní
kvalifikaci plné opodstatnění. Vzhledem k tomu, že kvalifikaci skutku podle §
140 odst. 1, 3 písm. i) tr. zákoníku jako vraždy spáchané zvlášť surovým
způsobem Nejvyšší soud považuje za zcela správnou, shledal námitku obviněného
jako zjevně neopodstatněnou.
S ohledem na to, že posledně uvedenou námitku obviněného pod dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit za právně
kvalifikovanou, Nejvyšší soud posuzoval dovolání jako celek, a z tohoto důvodu
dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Nejvyšší soud proto nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §
265i odst. 3 tr. ř., přičemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. mohl o odmítnutí dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann