USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2022 o dovolání
obviněného M. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 2/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 43 T 2/2019,
byl obviněný M. M. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným
pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který
byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a
trestu spoluobviněných T. C. a L. S., o nárocích poškozených na náhradu škody
(§ 228 odst. 1, § 229 odst. 1, 2 tr. ř.) a o zproštění obviněného M. M. podle
226 písm. c) tr. ř. obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován zločin podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný
pokračujícího zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dopustil
tím, že se spoluobviněnou T. C.
v době od února 2016 do 27. 9. 2017 na různých místech v Praze po předchozí
vzájemné dohodě a v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch,
obviněná T. C. a obviněný M. M. společně v 8 případech pod svými pravými jmény,
jednak v 6 případech jménem fiktivní osoby D. N., r. č. XY, trvale bytem v XY,
XY, asistenta výboru Senátu pro záležitosti EU a komise Senátu pro Ústavu ČR a
parlamentní procedury, kdy pod touto identitou ve skutečnosti vystupoval a
jednal obviněný M. M., což mělo u poškozených zvýšit důvěryhodnost jednání
obviněných,
uzavřeli celkem se 14 poškozenými smlouvy o zápůjčce pod smyšlenou legendou
zhodnocení peněz prostřednictvím investic do obchodování s plynovými topnými
kotly, jejichž odbyt měl být zajištěn v ČR v rámci projektu Ministerstva
životního prostředí „Nová zelená úsporám“ a v souvislosti s tzv. „kotlíkovými
dotacemi“, přičemž princip zhodnocení měl fungovat tak, že investoři poskytnou
v hotovosti své finanční prostředky oproti smlouvě o zápůjčce uzavřené s výše
uvedenými fiktivními i reálnými osobami, zajištěné v některých případech
směnkou, kdy po dobu platnosti smlouvy budou těmto investorům měsíčně vypláceny
„úroky“ či „zhodnocení“ ve výši 5–20 %,
a tímto způsobem postupně vylákali od 14 poškozených zápůjčky v hotovosti v
různých částkách, kdy k výplatám zhodnocení zpočátku docházelo, od prosince
2016 však obvinění postupně další výplaty zhodnocení oddalovali, poškozeným
sdělovali různé nepravdivé důvody vysvětlující zpoždění výplat a zbývající
peníze již většině poškozených nevrátili, když u některých poškozených nedošlo
k žádnému vyplacení zhodnocení, až v srpnu 2017 obvinění další zhodnocení
přestali poškozeným vyplácet zcela,
a tohoto jednání se dopustili přesto, že věděli, že žádné takové investice oni
ani nikdo jiný provádět nebude, že jimi uváděné informace jsou nepravdivé,
vložené investice ani po urgencích poškozeným nevrátili, zápůjčky ve
skutečnosti nepoužili na jimi avizovaný účel, a v takovém jednání pokračovali i
přesto, že si vzhledem ke svým majetkovým poměrům museli být od počátku vědomi,
že nebudou moci vůči poškozeným dostát svým závazkům,
konkrétně obviněný M. M. jednal způsobem popsaným pod body 1., 3. – 6., 10.,
12., 14., 16., 18., 19., 21., 22. a 45. výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně, kterým způsobil celkovou škodu 12 373 000 Kč.
Podle bodu 18. spočívalo jeho jednání v tom, že
společně se spoluobviněnou T. C. poté, co poškozená J. M. (bod 12. rozsudku) v
dobré víře předala svému kolegovi, poškozenému L. Č., nar. XY, informaci o svém
investování v rámci shora popsaného projektu, s poškozeným se sešla jak
obviněná T. C., tak obviněný M. M., který před poškozeným vystupoval a jednal
pod identitou smyšlené osoby D. N., kteří mu detailně popsali podstatu
smyšleného projektu, v období od 13. 10. 2016 do 14. 7. 2017 na nezjištěném
místě v Praze obviněná T. C. s poškozeným uzavřela postupně sedm smluv o
zápůjčce částky celkem 17 480 000 Kč se zhodnocením 10 % měsíčně, přičemž
poškozený peníze předával v hotovosti obviněné T. C., která mu na zhodnocení
vyplatila celkem částku 9 022 000 Kč, od července 2017 však další výplaty
zhodnocení oddalovala, a oba obvinění poškozenému sdělovali různé nepravdivé
důvody vysvětlující zpoždění výplat a zbývající peníze již poškozenému
nevrátili, přičemž obviněný M. M., ačkoli byl s poškozeným opakovaně v kontaktu
a byl si vědom jeho úmyslu investovat částky v řádech milionů Kč, smyšlenou
legendu investic nikdy nezpochybnil, čímž poškozenému způsobili škodu v celkové
výši 8 458 000 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný M. M.,
spoluobviněná T. C. a poškozený M. K. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 12. 2021, sp. zn. 4 To 44/2021, byla všechna odvolání podle § 256 tr. ř.
zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4 To
44/2021, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání,
v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a
namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků
trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou
založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení.
5. Brojil výslovně toliko proti výroku o vině pod bodem 18. Tvrdil, že se s
poškozeným L. Č. sešel až poté, co byl poškozený informován o mechanismu
investování. Na této schůzce pouze potvrdil informace, které poškozený obdržel
od spoluobviněné T. C. Sám neprojevoval žádnou aktivitu, nepodepsal žádné
smlouvy, nepřevzal žádné investice, neprovedl žádné výplaty provizí,
poškozeného nikterak nekontaktoval. V průběhu dokazování tedy bylo zjištěno, že
pouze potvrdil, co poškozenému v předchozích četných kontaktech sdělovala
spoluobviněná T. C. Jestliže poškozený podmiňoval svou investici ručitelským
podpisem D. N., pak tím, že obviněný svůj podpis oddaloval, poškozeného od
investování odrazoval. Pokud poškozený nakonec investoval i bez ručitelského
podpisu obviněného (rozuměj v roli D. N.) a svolil k předání peněz, obviněný
nemůže být považován za spolupachatele. Pro účely rozhodnutí o
spolupachatelství nutno posoudit pouze jednání vedoucí ke spáchání trestného
činu, nikoliv jednání vedoucí k jeho zakrytí. Trestným je jednání, kterým byl
poškozený L. Č. uveden v omyl. Spolupachatelství nevyplývá z jednání, kterým se
oba obvinění následně snažili poškozeného odradit od řešení věci formální
cestou. Nadto soud prvního stupně v bodě 481. výslovně uvádí, že činnost
pachatele, který se snaží zabránit vlastnímu odhalení, trestná není. Přesto
však v případě poškozeného L. Č. takovou činnost obviněného pod
spolupachatelství zahrnuje. Upozornil, že v případě skutku, pro který byl
zproštěn obžaloby (poškozená J. G.), soud uzavřel, že za období, kdy již
spolupracovat nechtěl, s poškozenými nekomunikoval a byl nekontaktní (a na něho
samostatně navázala svou činností spoluobviněná T. C.), za jednání v tomto
skutku popsané (trestně) neodpovídá. V případě totožného jednání, jehož se
dopustil vůči poškozenému L. Č., však byl shledán trestně odpovědným.
6. Za vyfabulovanou označil obviněný hypotézu soudu, podle níž mohl zmařit
dokonání skutku tím, že by tvrdil, že je projekt přerušen, že zkrachoval, atd.
Obviněný věděl, že je smlouva spoluobviněnou T. C. podepsána a že se čeká na
jeho ručitelský podpis. A právě proto, že se nechtěl na skutku podílet, podpis
oddaloval a doufal, že poškozený bez ručitelského podpisu nebude žádné peníze
předávat. Nemůže tak být uznán vinným účastí na jednání, u něhož předpokládal,
že k němu vůbec nedojde, když sám svým aktivním jednáním hodlal investici
poškozeného zmařit, tedy záměrně způsoboval nedostatek podmínek k poskytnutí
investice. Měl za to, že jeho jednání zcela postrádá úmysl způsobit poškozenému
škodu tím, že jej uvede v omyl, a proto nenaplňuje znaky trestného činu.
7. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo
1053/2002, podle něhož popisem skutku vyjádřeným slovy „… obviněný s ohledem na
okolnosti celé věci musel vědět, že …” není možné přesvědčivě vysvětlit
naplnění zákonných znaků trestného činu, protože se tím nijak nevyjadřuje
příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. Citovaná úvaha
zejména připouští i to, že jednání obviněného nastoupilo až poté, co tento
následek nastal a byl již předtím způsoben jiným jednáním, resp. jednáním
jiných osob, zde spoluobviněné T. C.
8. Uzavřel, že rozsudek, jímž byl uznán vinným jednáním spočívajícím v tom, že
poškozenému L. Č. potvrdil legendu spoluobviněné T. C. ohledně investic a
nadále odmítal podepsat smlouvu, když jeho ručením podmiňoval poškozený
poskytnutí investic, neobsahuje žádné přezkoumatelné odůvodnění, na základě
čeho měl vědět o následném podvodném jednání spoluobviněné T. C. (úmysl) a být
srozuměn s výší škody (jakožto okolností podmiňující použití vyšší trestní
sazby), ani zda vůbec a v jaké výši jeho jednáním vznikla škoda (následek) a
zda se tak stalo výhradně po jeho potvrzení legendy, předávané předtím
spoluobviněnou T. C., tedy v příčinné souvislosti s tím (kauzální nexus), neboť
k následku by došlo i bez toho. Podle jeho mínění jsou rozhodnutí soudů nižších
stupňů nepřezkoumatelná, nevyhovují požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. a jsou
vnitřně rozporná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5
Tdo 1074/2002). Jsou také v rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména
výpovědí samotného poškozeného. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že i v případě
skutku pod bodem 18. měl být zproštěn obžaloby. Poněvadž jeho jednáním nebyla
poškozenému L. Č. způsobena žádná škoda, není důvodu k náhradě škody svědku Y.
P. N., na kterého část pohledávek poškozeného L. Č. přešla. Pokud by byl
obviněný v tomto bodě obžaloby zproštěn, nemohla by jím způsobená škoda činit
částku 12 373 000 Kč (když se poškozený přihlásil se svým nárokem na náhradu
škody ve výši 11 780 000 Kč) a nemohl by být odsouzen pro pokračující zvlášť
závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku) a nemohl by mu být uložen trest
odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou. Uložený
trest by potom mohl odpovídat skutečnému rozsahu trestné činnosti, jíž se
dopouštěl.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, § 265l odst.
1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 4
To 44/2021, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dál jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání předeslala, že skutkové okolnosti
vztahující se k dovolatelově jednání pod bodem 18. výroku o vině nejsou s
případem absentujícího popisu skutkových okolností vypovídajících o zaviněném
jednání, jenž byl judikován v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 1074/2002, srovnatelné. V posuzované věci poté, co poškozený L. Č.
obdržel reference poškozené J. M. (ad bod 12. výroku o vině) o jejím
investování v rámci projektu Ministerstva životního prostředí a následně se
také sešel jak s obviněnou T. C., tak i s dovolatelem, který v této souvislosti
vystupoval pod smyšlenou identitou D. N., mu obviněný a spoluobviněná při
takovém setkání do detailu popsali podstatu ve skutečnosti smyšleného projektu
a poté spoluobviněná s tímto poškozeným v období od 13. 10. 2016 do 14. 7. 2017
uzavřela postupně sedm smluv o zápůjčce na celkovou částku 17 480 000 Kč,
kterou jí postupně předal v hotovosti, a ve smyslu příslibu jejího zhodnocení
od ní obdržel pouze celkovou částku 9 022 000 Kč, neboť jejich další výplatu
oddalovala, přičemž oba obvinění, a tedy i dovolatel, poškozenému sdělovali
různé nepravdivé důvody jako vysvětlení zpožděných výplat provizí, aniž mu
zbývající (takto investované) peníze vrátili, přičemž dovolatel i přesto, že
byl s poškozeným opakovaně v kontaktu a byl si vědom jeho úmyslu investovat v
řádech milionů korun, nikdy smyšlenou legendu, pod jejímž vlivem se poškozený
rozhodl k takovým investicím, nezpochybnil, a svým jednáním se tak podílel na
způsobení škodlivého následku na straně poškozeného ve výši 8 458 000 Kč. Znaky
skutkové podstaty trestného činu podvodu tak dovolatel rozhodně nenaplnil pouze
tím, že „poškozenému potvrdil legendu spoluobviněné C. ohledně investic a
nadále odmítal podepsat smlouvu, když jeho ručením podmiňoval poškozený
poskytnutí investic“.
11. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný
podle státní zástupkyně provedl pouze vlastní způsob vyhodnocení provedených
důkazů a na jeho podkladě vyjádřil svůj nesouhlas s hodnotícím postupem soudů
obou stupňů, aniž by jejich hodnotící úvahy napadl způsobem, ze kterého by byl
onen rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a vypovídací hodnotou
provedených důkazů zjevný, logice odporující, a tím i ve smyslu naplnění jeho
práva na spravedlivý proces nepřijatelný. Zdůraznila, že ani po novelizaci
trestního řádu od 1. 1. 2022 se Nejvyšší soud nestal třetí instancí plného
skutkového přezkumu a dovolání nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Pokud se
soudy nedopustily žádné zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v
souladu s jejich obsahem a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení
důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a také své úvahy logicky a přijatelně
vysvětlily, pak nepřichází do úvahy změna v těch skutkových zjištěních, která
se stala podkladem výroku o vině. K dílčím námitkám obviněného se nicméně
vyjádřila, zejména podrobně vysvětlila, proč nepovažuje za nepravdivý skutkový
závěr soudu o tom, že dovolatel u poškozeného L. Č. předjednával smlouvy o
investování. Podle ní právě takto podložená role dovolatele při předjednávání
předmětných smluv o investování ve spojení s jeho vystupováním pod smyšlenou
identitou D. N. (konkrétně jako asistenta výboru Senátu pro záležitosti EU a
komise Senátu pro Ústavu ČR a parlamentní procedury) nepochybně měla
potenciálního investora pohnout k uzavření obchodu a tím i k vynaložení
investice ve smyslu garancí, které tato nejen vlivná, ale i řešené problematiky
znalá osoba pro něho představovala. Dovolatel sice správně poukazuje na to, že
poškozený podmiňoval svoji investici ručitelským podpisem D. N., důvodem, proč
se i bez splnění této důležité podmínky nakonec rozhodl investovat, bylo jeho
ujištění od spoluobviněné, že se o to postará. Smysl oddalovacího postoje
dovolatele ohledně jeho ručitelských podpisů na smlouvách o zápůjčce rozhodně
nemohl spočívat v jeho snaze odradit poškozeného od investic s přesvědčením, že
bez jeho ručitelského podpisu investovat nebude. Naopak za stavu, že „obchod“
fungoval dobře, smlouvy byly podepsány a finance poškozeným investovány, by
písemné stvrzení garance jeho korektnosti mohlo pro dovolatele být pouze dalším
usvědčujícím důkazem. Se závěrem soudů, že obviněný jednal v postavení
spolupachatele, se tedy státní zástupkyně ztotožnila. Co se týče výhrady
dovolatele, že netušil, na jakou celkovou částku se projednávané investice
vztahují, státní zástupkyně poukázala na bod 18. usnesení odvolacího soudu. Nespatřovala chybným ani hodnotící závěr nalézacího soudu pod bodem 213. jeho
rozsudku. Ztotožnila se se soudy nižších stupňů, že obviněný nejednal způsobem,
kterým by zmařil dokonání trestného jednání ze strany spoluobviněné T. C.
Nepřisvědčila proto úvaze dovolatele, že k dovození jeho trestní odpovědnosti
za jednání spáchané společně se spoluobviněnou brání jeho důvodný předpoklad,
že nedojde k dokonání trestného činu z její strany, navíc pak posílený jeho
aktivním jednáním. Dovolatel nejednal žádným aktivním způsobem ve smyslu
nabízejících se možností, jak zabránit majetkovým investicím tohoto
poškozeného, učiněným v jeho mylném přesvědčení, do kterého byl uveden.
12. Došlo-li ke škodě poškozeného L. Č. na podkladě vzájemně se doplňujících
úkonů trestné součinnosti dovolatele a spoluobviněné, kterou byl poškozený
uveden v omyl o skutečné povaze obchodování, nepravdivě založené na projektu v
souvislosti s tzv. kotlíkovými dotacemi, pak není pochyb, že ke škodlivému
následku v podobě podvodného vylákání investic v milionových řádech do
tvrzeného projektu došlo v příčinné souvislosti. Analogii s rozhodnutím
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1053/2002, státní
zástupkyně neshledala. Podle ní dovolatelovo jednání nemůže spadat až do fáze
poté, co tento následek nastal a byl již předtím způsoben jiným jednáním, resp.
jednáním jiných osob. K naplnění spolupachatelského postavení stačí i dílčí
přispění, třeba i v podřízení rolí, a vedené společným úmyslem (v daném případě
pak společným úmyslem vlastního obohacení na úkor poškozeného), jak správně
odkazuje soud nalézací pod bodem 472. Státní zástupkyně souhlasila s odvolacím
soudem (bod 18.), že jednání obviněných na sebe navazovalo, jimi poskytnuté
informace se shodovaly a také po dokonání trestného činu setrvávali na dříve
vytvořené legendě a snažili se odradit poškozeného od řešení věcí formální
cestou. Splněné podmínky jednání ve spolupachatelském postavení nebylo možno
přehlédnout, a pokud soud dále poukázal na společné jednání, „vedoucí k zakrytí
trestného činu“, resp. k oddálení řešení formální cestou, pak se takovým
způsobem pouze vymezil k jednání obviněných po dokonání trestného činu, a to
pouze v tom smyslu, že byl jejich postup společný jak při naplňování znaků jeho
skutkové podstaty, tak i v době, kdy bylo zjevným, že za takové jednání budou
nést odpovídající trestněprávní následky.
13. Pokud u části podvodných útoků nedošlo k vyvození dovolatelovy trestní
odpovědnosti, neboť byly shledány důvody k postupu podle § 226 písm. c) tr. ř.,
pak soud nalézací pod bodem 480. odůvodnění zprošťující části svého rozsudku
vyložil, že se tak stalo v období, kdy žádná aktivní součinnost z dovolatelovy
strany zaznamenána nebyla, kdy přestal být kontaktním jak pro spoluobviněnou,
tak i pro potenciální poškozené, se kterými tato bez jeho vědomí navázala zcela
samostatným podvodným jednáním. Přitom se zaštiťovala osobou, za kterou do té
doby dovolatel fiktivně vystupoval, nicméně se uvedeným způsobem od jednání
spoluobviněné již distancoval. Jeho jednání ve vztahu k poškozenému L. Č. tak
rozhodně nelze považovat za totožné, popř. srovnatelné s případy poškozených,
ve kterých byl obžaloby zproštěn.
14. Námitky poukazující na postoj dovolatele při reparaci způsobených
škodlivých následků neshledala státní zástupkyně způsobilými k věcnému
projednání (konkrétně pak jednostranné uznání jeho závazků vůči kontaktovaným
poškozeným, dále pak vystupování postupníka Y. P. N. v postavení strany
poškozené v adhezním řízení, a to s výjimkou podpůrného důkazního významu ve
smyslu dovolatelova povědomí o jeho podílu na výši škody způsobené poškozenému
L. Č. v postavení postupitele ve vztahu ke jmenovanému postupníkovi – blíže
srov. bod 18. usnesení odvolacího soudu).
15. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. M. je
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§
265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání
platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence
určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového
dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné
ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou
ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy
považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady,
které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na
spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě
pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly
správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je
tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
20. V projednávaném případě dovolací soud žádná výše uvedená pochybení, na
která pamatují uplatněné dovolací důvody, nezaznamenal.
21. Vytýkaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a
obsahem provedených důkazů ve věci není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů (str. 85-89, body 212. – 221. rozsudku nalézacího soudu, str. 15–17, bod
18. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy
postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily
skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125
odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou
obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů
hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné
deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že
své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení
provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím
důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla či obecně zásad spravedlivého
procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Nadto je třeba
konstatovat, že dovolatel explicitně nevznesl žádný konkrétní argument, jímž by
odůvodňoval zjevný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými
skutkovými závěry, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž toliko
vyjádřil nesouhlas s některými pasážemi odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů a s tím, jak stabilizovaná skutková zjištění interpretovaly ve vztahu k
právní kvalifikaci projednávaného trestného činu. Konkrétně nepovažoval své
jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 18. za dostačující pro závěr o vině
spolupachatelstvím na zvlášť závažném zločinu podvodu podle § 209 odst. 1,
odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci úmyslu v návaznosti na nevědomost o
mezitímním postupu spoluobviněné a pro absenci jeho odpovědnosti za škodlivý
následek. Ve své podstatě tedy obviněný sice formálně uplatnil důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svojí argumentací jej však neodůvodnil a
tuto je třeba považovat za součást výhrad proti právnímu posouzení skutku pod
bodem 18. výroku rozsudku nalézacího soudu subsumovatelných pod důvod dovolání
podle § 265i odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz níže).
22. Co se týče výhrad proti právnímu posouzení skutku, ani ty neshledal
dovolací soud opodstatněnými. Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede
někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a
způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se ve
smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky
nejméně 10 000 000 Kč. Podle § 23 tr. zákoníku, byl-li trestný čin spáchán
úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by
trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Z tzv. právní věty rozsudku
nalézacího soudu se podává, že obviněný byl tímto zločinem uznán vinným v
alternativě, že úmyslným společným jednáním s obviněnou T. C. sebe i uvedenou
spoluobviněnou obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu.
23. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu
zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou
dispozici, s tím vznikne škoda nikoliv nepatrná na cizím majetku a dojde k
obohacení pachatele nebo jiné osoby. Omyl je rozpor mezi představou a
skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité
okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se
může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu
jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl se
rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se
skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či
konkludentním jednáním (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až
421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 až 1855). Může se
jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá
poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána
poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo
jiného obohatit apod. 24. Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele (§ 15 odst. 1, 2 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené škodě
velkého rozsahu coby zvlášť přitěžující okolnosti a § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17
písm. a) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán
úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním
může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s
tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem
uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým
zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku). V obecné rovině nutno připomenout, že
zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež
zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce
vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak
vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována
tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti
představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní
může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým
okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž
subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi
srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani
srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v
psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o
něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví
v chování pachatele.
Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání
pachatele, lze tedy učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu,
způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je
možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod
č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976,
sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění
lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu
(viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv
5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). 25. Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Rozhodný je u spolupachatelů společný úmysl, neboť ten musí
směřovat k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak
sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou
spolupachatelů, která není vyžadována [postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 1925, sp. zn. Zm II 604/24
(uveřejněné pod č. 2180/1925 Vážný)]. Každý spolupachatel si však musí být
vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k
spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ
srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání
svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým
přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1950 Sb. rozh. tr.). Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle
společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné
trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání, čímž je zvyšována
společenská škodlivost takového jednání. 26.
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný od počátku věděl z
výslovného sdělení spoluobviněné T. C. i ze všech okolností svého působení (kdy
vědomě vystupoval mj. pod smyšlenou identitou lobbisty D. N.), že celý projekt
tzv. investic je vyfabulovaný, nereálný, bez opory v konkrétním dotačním
programu Ministerstva životního prostředí a nesoucí rysy „principu letadla“,
jak sám charakterizoval. Z tohoto zjištění je třeba dovodit i jednoznačnou
vědomost obviněného toho, že oslovení investoři jsou uváděni v omyl prezentací
onoho podvodného projektu a v tomto omylu vydávají své prostředky všanc osobám
projekt prezentujícím. V případě dílčího útoku pod bodem 18. výroku o vině
(proti němuž výlučně bylo dovolání zaměřeno) se obviněný s poškozeným L. Č. dvakrát sešel před zahájením investování poškozeného a potvrdil mu informace
dříve poskytnuté spoluobviněnou T. C. Legendu investic do kotlíkových dotací,
na jejímž vytvoření se podílel, nikterak nezpochybnil, ačkoli si byl vědom
toho, že poškozený je připraven investovat částky v řádech milionů Kč. Jestliže
obviněný o činnosti spoluobviněné T. C., která měla snahu poškozeného zlákat do
fiktivního projektu, a získat tak od něj finanční prostředky, nejenže věděl a
umožnil její realizaci tím, že informace poskytnuté poškozenému ze strany
spoluobviněné nezpochybnil, ale taktéž se do podvodného jednání zapojoval
aktivně, když se s poškozeným ve dvou případech – předstíraje, že je D. N.,
asistentem výboru Senátu pro záležitosti EU a komise Senátu pro Ústavu ČR, tedy
pod smyšlenou identitou – osobně sešel a lživé informace prezentované předtím
poškozenou výslovně potvrdil, je evidentní, že jednal jako spolupachatel. Je
pak lhostejno (což ovšem dovolatel akcentuje), že při takovém (zejména druhém)
jednání s poškozeným vystupoval pouze pasivně a aktivně se nevyjadřoval („pouze
odsouhlasil tvrzení spoluobviněné“), když však již z jeho samotné účasti coby
smyšleného lobbisty a vyjádření podpory projektu fakticky měl účast na
přesvědčení poškozeného k investicím v objemu cca 20 mil. Kč. Nelze se pak
zbavit trestní odpovědnosti tvrzením, že neměl vědomost o následném inkasu
investic spoluobviněnou, na kterém se sice fakticky nepodílel, nicméně k ničemu
jinému jednání obou obviněných nemělo zákonitě směřovat, což bylo rovněž
obviněnému známo, a to i s přihlédnutím ke zbývajícímu rozsahu pokračující
trestné činnosti, na níž se podílel společně se spoluobviněnou dlouhodobě ve
vztahu k dalším 13 poškozeným se způsobením celkové škody cca 12 mil. Kč. Ačkoli sám obviněný s poškozeným žádnou smlouvu neuzavřel a nebylo ani
prokázáno, že by od něj převzal jakékoli peněžní prostředky, podílel se na
uvedení poškozeného v omyl a na jeho rozhodnutí peníze investovat. Legendu
projektu nepopřel ani v situaci, kdy se s ním poškozený za účelem podpisu
smlouvy dvakrát telefonicky spojil. Dne 8. 8. 2017 pak (v rámci řešení vzniklé
situace, kdy již bylo zřejmé, že došlo k majetkové újmě poškozeného) jménem D. N. podepsal ručitelské prohlášení ke smlouvě o zápůjčce částky 7 000 000 Kč
mezi Y. P. N. a spoluobviněnou T.
C., přičemž kdyby si nebyl vědom svého podílu
na vzniklých problémech, těžko by se v tomto finančním rozsahu zavázal. Nalézací soud tak správně uzavřel, že jednání obou obviněných na sebe
navazovalo, jimi poskytnuté informace se shodovaly a také po dokonání trestného
činu setrvávali na dříve vytvořené legendě a snažili se odradit poškozeného od
řešení věci formální cestou. Role obviněného plně koresponduje s výše uvedeným
vymezením spolupachatelství, podle kterého nemusí mít dominantní, stejnou, ale
třebas i podřízenou roli v porovnání se spoluobviněnou T. C., a nemusí
vykazovat stejnou míru zapojení do páchání trestné činnosti. Je zjevné, že
hlavní iniciativu při páchání trestné činnosti vyvinula spoluobviněná T. C.,
avšak obviněný popsaným způsobem společně s ní uváděl poškozeného v omyl a byl
si vědom, že spoluobviněná jejich postup směřuje k uzavření investičních smluv
v předpokládaném objemu prostředků poškozeného, byť na tomto následném
kontraktačním jednání obviněný přímou účast neměl. Proto škodlivý následek
popsaného jednání vznikl v příčinné souvislosti i s jednáním obviněného a musí
být nutně přičítán plně též k jeho tíži, neboť nemohl spoléhat na žádnou
reálnou skutečnost, pro kterou by tento následek neměl nastat. 27. Za skutečnost vylučující trestní odpovědnost obviněného nemůže být
považováno ani to, že údajně „aktivně“ bránil dokonání skutku tím, že odmítal
poskytnout poškozenému (na základě jeho výslovné žádosti) jménem D. N. ručitelský závazek a jeho podpis oddaloval. Dovolací soud ve shodě s vyjádřením
státní zástupkyně nepovažuje počínání obviněného za aktivní, lze pouze dovodit,
že po určité období do července 2017 obecně poklesla intenzita zapojení
obviněného do konkrétních úkonů spolupráce se spoluobviněnou. Nelze však
přehlédnout, že obviněný se mimo své participace na dovoláním napadeném skutku
nadále aktivně účastnil kooperace se spoluobviněnou na skutcích uvedených pod
body 19., 20. a 21. ve vztahu k jiným třem poškozeným, a to právě i v době, kdy
opadla jeho iniciativa vůči poškozenému L. Č. Byl si tedy vědom toho, že
spoluobviněná i nadále v podvodných praktikách pokračuje, a neměl reálný důvod
k úvaze, že by tak nečinila i ve vztahu k poškozenému Č. Tento poškozený neměl
od obviněného jakýkoli signál o neochotě k podpisu ručitelství, obviněný jej
nijak a o ničem neinformoval, tedy, jak již bylo výše uvedeno, neměl důvodu
spoléhat na to, že k investicím poškozeného, pro které spoluvytvořil veškeré
potřebné podmínky, nedojde. Stejně tak, pokud okrajově přímo skutková věta a
podrobněji odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů zmiňují následný aktivní
přístup obviněného od července 2017, kdy opět podle instrukcí spoluobviněné
participuje na prezentaci důvodů nevyplácení zhodnocení či vrácení investic
mnoha poškozeným, včetně L. Č., nejedná se o skutečnost s vlivem na trestní
odpovědnost.
Lze souhlasit, že tato následná činnost „zakrývající“ předchozí
podvodné postupy nemůže být považována za součást předmětné trestné činnosti,
nicméně správně bylo na tuto část aktivní součinnosti obviněného poukázáno k
dokreslení jeho spolupráce se spoluobviněnou i ve fázi po dokonání skutků, když
se opět společně snažili přimět poškozeného k řešení situace nikoli formálními
postupy. I taková skutečnost má pak důkazní význam pro posouzení všech
okolností, z nichž je dovozováno vědomí obviněného o trestné činnosti a tím i
jeho zavinění v potřebné úmyslné formě. 28. Činnost, které se obviněný dopustil, tedy vykazovala znaky nejen společného
jednání s další pachatelkou, ale rovněž společný úmysl – sledování společného
cíle spočívajícího v zisku finančních prostředků na základě podvodného jednání,
které bylo založeno na přesvědčení poškozeného o možnosti zhodnocení jeho
finančních prostředků investováním do smyšleného projektu. V daném případě
existovala společná dohoda o páchání trestné činnosti, s níž obviněný souhlasil
a podle které i dále postupoval. Jednal souladně se spoluobviněnou, utvrdil
poškozeného o pravdivosti informací jí poskytnutých, čímž přispěl k jeho
rozhodnutí investovat do vyfabulovaného projektu. Současně si byl vědom
konkrétního objemu finančních prostředků, které poškozený zamýšlel do tohoto
projektu vložit. Tímto postupem společným se spoluobviněnou sebe a
spoluobviněnou obohatil tím, že uvedl poškozeného v omyl, a způsobil tak na
jeho majetku škodu. Z uvedeného jasně vyplývá, že obviněný jednal v úmyslu
přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jelikož následek svého jednání
v podobě způsobení škody na majetku poškozeného, svého obohacení a obohacení
spoluobviněné chtěl způsobit. S ohledem na skutečnost, že měl rámcovou, nicméně
velmi přesnou představu o výši částky, kterou byl poškozený schopen investovat,
nelze pochybovat ani o jeho úmyslném zavinění ve vztahu ke zvlášť přitěžující
okolnosti. Je mimo pochybnost, že konkrétní škoda vzniklá poškozenému je v
příčinné souvislosti s jednáním obviněného, jehož podstata byla popsána výše a
které bylo součástí vlivu na poškozeného při jeho uvádění v omyl. Závěr, že se
obviněný dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku [kdy celkový následek pokračující trestné činnosti
zakládající kvalifikovanou skutkovou podstatu přesahující 12 mil. Kč
koresponduje s výší škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku], je proto namístě. Nelze akceptovat námitku dovolatele, že by z
odůvodnění soudů nižších stupňů nebylo seznatelné vědomí obviněného o reálně
uskutečněné investici poškozeného a srozumění s výší způsobené škody v příčinné
souvislosti s jednáním obviněného. Jak bylo výše prezentováno, v označených
pasážích svých rozhodnutí se soudy touto otázkou důsledně zabývaly a věcně
správné úvahy vtělily do obsahu odůvodnění. Nejvyšší soud tedy v tomto ohledu
deficity rozhodnutí neshledal. Samotný popis skutku pod bodem 18.
pak obsahuje
veškeré relevantní znaky právně kvalifikovaného zvlášť závažného zločinu a
popis jednání obviněného není založen na pouze v tom, že „… obviněný s ohledem
na okolnosti celé věci musel vědět, že …“, jak dovolatel vytýkal v návaznosti
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 1053/2002,
které tak na projednávanou věc nedopadá. 29. Je evidentní, že jednání obviněného popsané v bodě 18. výroku o vině je
odlišné od jednání vymezených ve skutcích, pro které byl obviněný zproštěn
obžaloby [§ 226 písm. c) tr. ř.], jak podrobně rozebral nalézací soud v bodě
480. jeho rozsudku. Tato jednání totiž spadala do období, kdy vůbec žádná
aktivní součinnost z dovolatelovy strany zaznamenána nebyla, kdy přestal být
kontaktním jak pro spoluobviněnou, tak i pro potenciální poškozené, se kterými
spoluobviněná bez jeho vědomí a při využití dosavadní a s jeho tehdejším
vystupováním spojené legendy navázala zcela samostatným podvodným jednáním. V
dovoláním napadeném skutku však taková situace nenastala, neboť obviněný se
aktivně spolupodílel v přímé součinnosti se spoluobviněnou na uvádění
poškozeného v omyl, mj. i se znalostí škodného následku, k němuž skutek
směřuje. Proto nelze souhlasit s požadavkem na zproštění obžaloby i tohoto
skutku podle § 226 písm. c) tr. ř. VI. Způsob rozhodnutí
30. Nejvyšší soud konstatuje, že relevantně uplatněnými námitkami obviněného M. M. dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) naplněny nebyly, a
dovolání jako zjevně neopodstatněné proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2022
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth