6 Tdo 630/2007

6 Tdo 630/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2007 dovolání, které podal obviněný B. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 T 27/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, z r u š u j e , a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř. (bod IV.), jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného B. H. proti výroku o trestu. Dále se označený rozsudek podle § 261 tr. ř. z r u š u j e ohledně obviněných M. L. a J. Č., a to jen ve výroku o trestu. Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 T 27/99, byli obvinění R. K., M. L., B. H., P. M. a J. Č. uznáni vinnými, že na základě vzájemné dohody a vzájemné součinnosti organizované obžalovaným M. L. v úmyslu vyhnout se zaplacení daně, cla a dovozní přirážky, elektronické zboží odebrané od rakouských firem TIMETRON, MEGATROPS a ELIRAN za účelem údajného tranzitu tohoto zboží přes tehdejší území ČSFR do Polské republiky rozprodali v tuzemsku, porušili tak ustanovení § 79 odst. 4 celního zákona č. 461/92 Sb. a neodvedli příslušné daně, a to tak, že 1) obž.

M. L.: v době od 17. 7. 1992 do 2. 10. 1992 zařídil odběr elektronického zboží u výše uvedených rakouských firem, jehož celková celní hodnota činila 24.468.798,- Kč, přičemž toto zboží bylo řidiči R. K. a J. S. dováženo dle jeho pokynů do jeho firmy MILÁNO v Ostravě, nebylo s příslušnými průvodkami vystavenými vstupní celnicí dodáno celnici určení a nebyl realizován jeho vývoz do zahraničí a naopak bylo rozprodáváno obžalovaným L. blíže nezjištěným kupcům na území tehdejší ČSFR, a porušil tedy ust.

§§ 77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce, § 3 odst. 1 zák. č. 73/52 Sb. o dani z obratu ve znění pozdějších předpisů a ust. § 3 odst. 1 zák. č. 157/89 Sb. o důchodové dani, čímž ze strany obžalovaného M. L. došlo ke zkrácení cla a dovozní přirážky v celkové výši 2.333.427,- Kč a současně došlo ke zkrácení daně z obratu a důchodové daně v celkové výši 8.193.837,- Kč, 2) obž. R. K.: v době od 22.

7. 1992 do 23. 9. 1992 v 11-ti případech odebral od shora uvedených rakouských firem elektronické zboží, jehož celková celní hodnota činila 16.913.097,- Kč, toto zboží, které byl zavázán dovézt na celnici určení uvedené v celní průvodce, do celnice určení nezavezl, nýbrž je vyložil na místě, které mu určil obžalovaný M. L. a porušil tedy ust. §§ 77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce a ust.

§§ 1, 2 odst. 1 a 5 odst. 6 zák. č. 530/91 Sb. o dovozní dani, tímto jednáním způsobil zkrácení cla a dovozní přirážky v celkové hodnotě 2.008.824,- Kč a rovněž způsobil zkrácení dovozní daně ve výši 1.078.526,- Kč, přičemž doklady týkající se dovezeného zboží předal obžalovanému L.,

3) obž. B. H., J. Č. a P. M.: pak v období od měsíce července 1992 do listopadu 1992 postupovali tak, že obžalovaný B. H. nejméně v 18-ti případech převzal od obžalovaného M. L. celní průvodky s tím účelem, aby zajistil fingovaná potvrzení výstupní celnice, a to za úplatu 30.000,- Kč u každého fingovaného průvozu zboží, přičemž tyto následně předával obžalovanému J. Č., který je za stejným účelem za úplatu nejméně 4.000,- Kč za jeden fingovaný průvoz předával již zesnulému Ing. L. N., který je pak nejméně v 10-ti případech předal obžalovanému P.

M., bývalému pracovníkovi celnice na hraničních přechodech Český Těšín a Chotěbuz, který pak za úplatu minimálně 15.000,- Kč za jeden případ opatřoval fingovaná potvrzení celních průvodek razítky a podpisy celnic v působnosti Oblastního celního úřadu ve Frýdku-Místku v tom směru, že byl realizován vývoz zboží mimo území tehdejší ČSFR, čímž obžalovaní B. H., J. Č. a P. M. porušili ust. §§ 77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce, § 3 odst. 1 zák. č. 73/52 Sb. o dani z obratu ve znění pozdějších předpisů a ust.

§ 3 odst. 1 zák. č. 157/89 Sb. o důchodové dani a způsobili, že v souvislosti s dovozem elektronického zboží v celkové hodnotě 24.468.798,- Kč došlo ke zkrácení cla a dovozní přirážky ve výši 2.333.427,- Kč a ke zkrácení daně z obratu a důchodové daně v celkové výši 8.193.837,- Kč, 4) obž. M. L.: v době od 20. 9. 1991 do 2. 12. 1991 v 16-ti případech odebral ve Vídni od rakouské firmy TIMETRON elektronické zboží v celkové hodnotě 8.980.533,- Kč na padělané doklady neexistující polské firmy ROKPOL, za účelem údajného tranzitu tohoto zboží přes naše území do Polské republiky, avšak vývoz zboží do Polské republiky nebyl uskutečněn a toto bylo prodáno v tuzemsku, čímž tak porušil ust.

§§ 77 odst. 1, 3, 79 odst. 4 celního zákona č. 44/74 Sb. ve znění pozdějších předpisů, ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 108/91 Sb. o dovozní přirážce a ust. § 3 odst. 1 zák. č. 73/52 Sb. o dani z obratu ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož pak došlo ke zkrácení cla a dovozní přirážky v celkové výši 2.042.369,- Kč a zároveň ke zkrácení daně z obratu ve výši 3.027.100,- Kč.

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněných M. L., B. H., P. M. a J. Č. v bodě 1) a 3) rozsudečného výroku jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, u obviněného R. K. v bodě 2) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, a u obviněného M. L. v bodě 4) jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002. Za tuto trestnou činnost byl obviněný B. H. odsouzen podle § 148 odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002, k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o trestu ohledně dalších jmenovaných obviněných.

Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění R. K., M. L., B. H., P. M. a J. Č. odvolání.

Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, bylo rozhodnuto: I. Z podnětu odvolání obviněného M. L. byl napadený rozsudek ohledně jeho osoby podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o vině pod bodem 4) a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a jmenovanému obviněnému za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., který zůstal ve výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku nezměněn, uložil podle § 148 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, a to jako podnikateli fyzické osobě, statutárnímu zástupci právnické osoby a členu statutárního orgánu právnické osoby na dobu čtyř roků. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc pod bodem 4) napadeného rozsudku vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. II. Z podnětu odvolání obviněného P. M. byl napadený rozsudek ohledně jeho osoby podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc týkající se tohoto obviněného vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí. III. Z podnětu odvolání obviněného J. Č. byl napadený rozsudek ohledně jeho osoby podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněnému J. Č. podle § 148 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. IV. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného B. H. zamítnuto (poznámka: v samostatném odvolacím řízení bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 6 To 128/2004, rozhodnuto o odvolání obviněného R. K.).

Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně podal obviněný B. H. dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 6 Tdo 535/2006, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06, bylo k ústavní stížnosti obviněného B. H. zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 6 Tdo 535/2006.

Naposledy konstatovaným rozhodnutím se trestní věc dostala do procesního stadia, kdy stále existuje pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, a v jeho spojení i příslušné pravomocné části rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 T 27/99. Proti těmto rozhodnutím opět směřuje dovolání obviněného B. H., které podal prostřednictvím obhájkyně a opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. Výše zmíněným nálezem Ústavního soudu sice bylo předchozí rozhodnutí o dovolání obviněného zrušeno v celém rozsahu, avšak ústavní stížnost se týkala jen průtahů v trestním řízení a jejich dopadem na osobu obviněného (v tomto směru byla i projednána).

Nejvyšší soud proto bude v tomto rozhodnutí opakovat nejen nezměněné dovolací námitky a písemné vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání, ale i podstatnou část svých dílčích závěrů z usnesení ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 6 Tdo 535/2006, neboť jejich oprávněnost nebyla zpochybněna a trvá, přičemž ohledně průtahů ve věci bude vycházet ze závazného právního názoru, který vyslovil Ústavní soud.

V dovolání obviněný namítl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznil, že svým jednáním neporušil příslušná ustanovení celního zákona, nezkrátil český stát na cle, dovozní přirážce a na dani z obratu, neboť nebyl účastníkem celního řízení, a proto se na něj nevztahovaly povinnosti dle celního zákona. Podle jeho názoru nemůže nést odpovědnost za to, že jiné osoby, účastníci celního řízení, své povinnosti nesplnili, přičemž v podrobnostech odkázal na písemné vyhotovení odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.

Je přesvědčen, že měl být zproštěn obžaloby, a to i z důvodu zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu § 65 tr. zák., neboť vzhledem ke změně situace - vstupu České republiky do Evropské unie – zanikla nebezpečnost činu pro společnost. V době rozhodování soudu totiž nezakládalo jednání, které bylo předmětem obžaloby, skutkovou podstatu žádného trestného činu. Dále obviněný uvedl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona respektive vyhlášené mezinárodní smlouvy nepřípustné.

Konstatoval, že k trestné činnosti mělo dojít v roce 1992, trestní stíhání bylo zahájeno v roce 1994, k podání obžaloby došlo v roce 1999 a k pravomocnému rozhodnutí ve věci až 30. 6. 2005, tj. trestní stíhání trvalo jedenáct let. K průtahům v řízení došlo, aniž by se na tom jakýmkoliv svým postupem obviněný či jeho obhájci podíleli. Nešlo o věc skutkově a právně složitou ani rozsáhlou z hlediska provádění důkazů. Přesto orgány činné v trestním řízení nebyly schopny v přiměřené lhůtě věc meritorním rozhodnutím pravomocně skončit.

V souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je proto nutno napadený rozsudek zrušit a trestní stíhání obviněného zastavit z důvodu nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Dovolatel poukázal zejména na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 554/2004 a v návaznosti na to vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud nesprávně právně posoudil okolnosti významné pro rozhodnutí o uložení trestu, jenž mu byl uložen v rozporu s účelem trestu podle § 23 tr.

zák. Namítl, aby v tomto směru byla respektována alespoň přiměřenost vztahu mezi veřejným zájmem, který je v trestním zákoně vymezen účelem trestu a základními právy obviněného, zejména právem na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě a právem na osobní svobodu. V souvislosti s tím vyslovil požadavek, aby v zájmu zachování ústavního principu proporcionality bylo pro případ, že nedojde ke zrušení výroku o vině, alespoň upuštěno od jeho potrestání, popřípadě byl mimořádně snížen trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby a jeho výkon byl podmíněně odložen, eventuálně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání.

Obviněný dodal, že naznačeným postupem orgánů činných v trestním řízení došlo ke vzniku extrémního rozporu mezi jeho právy a státem zajišťujícím řádný průběh trestního řízení, které má vážné důsledky i ve sféře hmotně právní.

Nepodmíněný trest ve výměře pěti let představuje vážný zásah do jeho osobní svobody, když účelu trestu bylo možno dosáhnout i prostředky mírnějšími. Soudy se nezabývaly faktory důležitými pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje trestní zákon v § 23 odst. 1 tr. zák. Jsou jimi nezbytnost ochrany společnosti před konkrétním pachatelem trestného činu posuzovaná především podle způsobu života, jenž vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí. Dále zjištění, zda pachatel skutečně potřebuje výchovu k řádnému způsobu života prostřednictvím nepodmíněného trestu a zda je takto nutno působit i na ostatní členy společnosti v souvislosti s odstupem doby, která od spáchání trestného činu uběhla i při zvážení společenských změn, které ve společnosti nastaly.

Obviněný uvedl, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, přičemž doba mezi trestným jednáním a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být dosaženo. S ohledem na jeho osobu a poměry lze dosáhnout rovnováhy mezi veřejným zájmem vymezeným účelem trestu a základními právy obviněného i kterýmkoliv z výše naznačených způsobů, které nejsou spojeny s přímým výkonem nepodmíněného trestu. Obviněný podtrhl, že po celou dobu od roku 1992 žije řádným životem, nebyl pro jinou trestnou činnost stíhán ani odsouzen.

Již samotným řízením, zejména jeho pobytem ve výkonu vazby, byl naplněn výchovný účel. V průběhu nepřiměřeně dlouhého trestního řízení navíc došlo k výraznému zhoršení zdravotního stavu B. H., což je dokládáno lékařskými zprávami.

V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K mimořádnému opravnému prostředku se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněný k němu relevantně nepřiřadil žádnou svou výhradu, a tudíž pokud by v dovolání uplatnil pouze tento dovolací důvod, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Podle jeho názoru odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně námitka obviněného, že nebyl účastníkem celního řízení, a tudíž nezkrátil český stát na cle, dovozní přirážce a na dani z obratu a nemůže nést jakoukoliv odpovědnost za to, že jiné osoby nesplnily své povinnosti.

Dále výhrada, že měl být obžaloby zproštěn z důvodu zániku nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 65 tr. zák. V tomto ohledu státní zástupce poukázal, že pachatelem i spolupachatelem vytýkaného trestného činu může být nejen subjekt cla a daně, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonné clo a daň nebyly jemu anebo jinému subjektu vyměřeny buď vůbec, anebo nikoli v zákonné míře, a clo a daň tak byly zkráceny ve větším rozsahu. U spolupachatelství tohoto trestného činu je bezpředmětné, zda subjektem cla a daně byli všichni či jen někteří spolupachatelé, anebo osoba od nich rozdílná.

Je též lhostejné, zda subjektem cla a daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení cla a daně či jen do její části. Navíc tento názor plně koresponduje se zněním § 50 odst. 3 zák. č. 461/1992 Sb. (celní zákon) ve znění platném v rozhodné době. Pokud jde o námitku stran zániku trestnosti činu ve smyslu § 65 tr. zák., ke kterému mělo podle dovolatele dojít v důsledku vstupu České republiky do Evropské unie, státní zástupce uvedl, že s problematikou změny situace se správně vypořádal již soud nalézací, a to s poukazem na přechodná a závěrečná ustanovení novely celního zákona provedené zák. č. 187/2004 Sb., konkrétně na čl.

II. bod 2 této novely. Z něho je zřejmé, že pokud celní řízení o celních deliktech bylo zahájeno před účinností této novely, přijaté i podle důvodové zprávy k této novele v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie, dokončí se toto řízení podle dosavadních právních předpisů. Proto námitky uplatněné v tomto směru nejsou opodstatněné. Pokud by obviněný uplatnil pouze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo by nutno podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

K výhradě obviněného, že jeho trestní stíhání bylo s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. nepřípustné, státní zástupce uvedl, že trestní řízení vykazovalo nepřiměřenou délku porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud se tudíž musí vypořádat s otázkou, zda Vrchní soud v Olomouci zohlednil zjištěnou nepřiměřenou délku řízení, která porušovala citované ustanovení mezinárodní smlouvy, jako skutečnost významnou při rozhodování o trestních následcích, jimiž bylo třeba působit na obviněného B.

H.

ke splnění účelu trestu, aby byly dostatečně vyjádřeny vztahy mezi trestnými činy a ukládanými tresty i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na průtahy zaviněné i orgány činnými v trestním řízení. Státní zástupce připomněl, že se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v § 23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatelů trestných činů a základními právy obviněných z hlediska spravedlivého procesu a také jejich práva na osobní svobodu.

Podle jeho názoru z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že naznačenou skutečnost při rozhodování o trestech nevyhodnotily dostatečným způsobem a ve všech souvislostech, protože na straně jedné sice obviněným určitým způsobem vrchní soud přiznal porušení požadavku přiměřené lhůty k projednání věci, ale na straně druhé není z rozsudků soudů zřejmé, zda obviněným byla za toto porušení poskytnuta náhrada ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití § 261 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, nejenom ve vztahu k obviněnému B. H., ale i ohledně obviněných M. L. a J. Č., a stejně tak zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud případně rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněných B. H., M. L. a J. Č. Také zmínil možnost postupu předsedy senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř., respektive předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného B. H. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).

Jelikož dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

Podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů: e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, h) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V dovolání obviněný B. H. v podrobnostech namítá vady, které by mohly deklarované dovolací důvody naplnit. Protože Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

U obviněného B. H. však o takovou situaci nejde, neboť Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§ 254 tr. ř.). V takovém případě lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán některý z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn, pokud ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání taxativně uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení, a to v závislosti na skutečnosti, kdy důvod nepřípustnosti vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2, popřípadě § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. a došlo tak k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí (zejména k odsuzujícímu rozsudku). Okolnosti, za jakých je trestní stíhání nepřípustné, představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a zásady legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního řízení. Ani jedna z okolností zde uvedených (ani v jiném ustanovení trestního řádu), ale neumožňuje zastavit trestní stíhání přímo z důvodu průtahů v řízení.

Tento závěr platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., z něhož vyplývá, že trestní stíhání je nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Žádná taková mezinárodní smlouva však výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví.

Jelikož obviněný v dovolání zmiňuje Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), tak je nezbytné připomenout, že Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a tím se stala součástí právního řádu tehdejší ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle čl. 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž byla Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a od 1. 6. 2002 účinného znění čl. 10 Ústavy jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy, podle něhož každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je zakotveno též v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je toto právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní věci co nejrychleji je rovněž vyjádřen v § 2 odst. 4 tr. ř.

Přiměřenost délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Evropský soud“) posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů. Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce. Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení však Evropský soud z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Nejvyšší soud připomíná, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který odporuje nejen smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, přičemž je v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno uvést, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. V tomto směru ani nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06, dovolacímu soudu nic nevytýká (srov. argumentaci na str. 4 rozhodnutí). Čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.

Již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání bylo konstatováno, že ze spisového materiálu skutečně vyplývají obviněným B. H. popsané průtahy v řízení, jež nezpůsobil, a které ve svém důsledku měly bezesporu vliv na celkovou délku trestního řízení. Z tohoto faktu sice nelze vyvozovat nepřípustnost trestního stíhání, avšak ve shodě s výše citovaným nálezem Ústavního soudu ve věci je potřebné průtahy, jež způsobily orgány činné v trestním řízení, náležitě zhodnotit při úvaze o trestu, jak bude uvedeno v závěru tohoto rozhodnutí.

Dalším dovolacím důvodem, který obviněný B. H. v mimořádném opravném prostředku uplatnil, je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho rámci lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení

skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Obviněný zpochybnil správnost právního posouzení přisouzeného skutku s poukazem na absenci trestní odpovědnosti, když zdůraznil, že nebyl účastníkem celního řízení a ustanovení celního zákona se na něho nevztahovala. Vytkl, že měl být obžaloby zproštěn, a to s poukazem na ustanovení § 65 tr. zák., když má za to, že vzhledem ke změně situace v důsledku vstupu České republiky do Evropské unie zanikla nebezpečnost trestného činu pro společnost, neboť v době rozhodování soudů jeho jednání nezakládalo žádný trestný čin.

Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, spáchá tento čin nejméně se dvěma osobami a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).

Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je poplatníkovi vyměřena nižší daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná jim podobná povinná platba nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. V ustanovení § 148 odst. 1 tr. zák. jde o zvláštní případ podvodu, jímž pachatel v rozporu se skutečností předstírá, že např. daňovou či celní povinnost vůbec nemá nebo ji má v menším rozsahu. V uvedeném smyslu lze zkrácení dosáhnout jak jednáním aktivním, tak i opomenutím takového konání, ke kterému byl poplatník povinen (srov. znění § 89 odst. 2 tr. zák.).

Protože je pro úvahy Nejvyššího soudu rozhodný skutkový stav věci, tak je třeba připomenout, že podkladem pro výrok o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně se stalo skutkové zjištění citované v úvodu tohoto usnesení. V kontextu s dovolacími námitkami je nutno zdůraznit, že obviněný B. H. zjištěným způsobem jednal spolu s dalšími obviněnými na základě vzájemné dohody a ve vzájemné součinnosti organizované obviněným M. L., přičemž jednání všech obviněných bylo soudy obou stupňů posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Ze skutkových zjištění rozvedených především v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu plyne, že podstata jednání obviněných spočívala v tom, že předstírali fingovaný průvoz zboží z Rakouska přes území tehdejší ČSFR do Polské republiky, přičemž ve skutečnosti toto zboží nikdy nebylo do Polska dopraveno a bylo rozprodáno v tuzemsku. Účelem jejich jednání bylo, aby příslušný subjekt se vyhnul řádnému zaplacení příslušných daní, cla a dovozní přirážky, tj. povinnosti, která by byla, a to při absenci předstíraného průvozu zboží, vyžadována. V této spojitosti Krajský soud v Ostravě ke skutku popsanému v bodě 3) rozsudečného výroku mimo jiné konstatoval: „Podstata trestné činnosti všech obžalovaných spočívala v tom, že svým jednáním poté, kdy zboží překročilo státní hranici České republiky a bylo řádně registrováno celními orgány v rámci vázaného oběhu zboží, toto bylo jednáním obžalovaných odňato z jakékoliv kontroly státních orgánů, ať už orgánů celních či orgánů finančních…“. Současně k jednání obviněných B. H. a J. Č. uvedl: „…nebylo provedeným dokazováním zjištěno, že tito by se přímo podíleli na odběru zboží v Rakousku, jeho dovozu na území ČR či na jeho realizaci formou prodeje.“ Dále poukázal na vzájemnou součinnost mezi jmenovanými obviněnými a obviněným M. L. a zesnulým Ing. L. N. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu rovněž vyplývá, že tito obvinění sami připouštěli určitou formu součinnosti při předávání dokladů potřebných při celním řízení a finančních prostředků včetně toho, že část finančních prostředků, která byla určena pro ně, si ponechávali (vše na str. 38 a 41 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud obviněný B. H. vytýká, že nebyl účastníkem celního řízení a povinnosti vyplývající z celního zákona se na něj nevztahovaly, nelze odhlédnout od faktu, že s jeho obsahově shodnou námitkou se v rámci odvolacího řízení zabýval již Vrchní soud v Olomouci. Odvolací soud konstatoval, že věc je nutno posuzovat komplexně ze všech hledisek, nikoliv toliko v rámci úzce vymezené části. Poukázal, že všichni obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. V této souvislosti uvedl: „…každý z nich plnil svůj dílčí úkol, je třeba zdůraznit jejich vzájemnou provázanost, kdy jednání každého z nich bylo v celém komplexu nezastupitelné, neboť v případě jeho výpadku by nemohl být naplněn účel celého jednání, a to vyhnout se placení povinných plateb spojených s dovozem zboží a neoprávněně se tak na úkor státu obohatit. Jednání každého z obžalovaných bylo pomyslným článkem řetězce jednání, kdy k dokonání trestného činu došlo jejich současným a vzájemným působením, neboť ve svém celku tvoří předmětnou skutkovou podstatu daného trestného činu.“ (str. 27-28 rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud dodává, že pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se obviněný B. H. svým jednáním zapojil do trestné činnosti všech obviněných, která směřovala ke zkrácení příslušných daní, dovozní přirážky a cla, a takto jednal s úmyslem zkrátit příslušné povinné platby ve větším rozsahu, je zcela bezpředmětné, že sám nebyl subjektem celního či daňového řízení, jak poukazuje ve svém mimořádném opravném prostředku. Z konečných skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný se podílel na obstarávání fingovaných celních potvrzení, jež dokládala, že došlo k průvozu zboží přes území tehdejší ČSFR. Bylo prokázáno, že obviněný věděl, že tato potvrzení nejsou v souladu se skutečným stavem a tuto činnost realizoval se srozuměním, že může dojít ke zkrácení daně, cla a jiných povinných plateb a ke způsobení škody velkého rozsahu. Ostatně soud prvního stupně se objektivní i subjektivní stránkou jednání obviněného B. H. náležitě zabýval, přičemž uvedl: „Úmysl všech obžalovaných nepochybně směřoval k tomu, aby stát byl na výše uvedených položkách zkrácen, případně alespoň věděli, že k takovému zkrácení dojít může a s takovýmto následkem byli srozuměni“. Ohledně ceny dováženého zboží a výše způsobené škody zdůraznil: „… představu, byť nepochybně poněkud méně konkrétní, museli mít rovněž obžalovaní B. H. a J. Č., a to s ohledem na množství případů, ve kterých došlo k předávání celních dokladů, výši částek, které předávali, a taktéž s přihlédnutím k částkám, které tito dva obžalovaní inkasovali.“ Proto prvostupňový soud uzavřel: „..tito dva obžalovaní byli minimálně srozuměni s tím, že svým jednáním společně s dalšími osobami mohou zapříčinit způsobení škody řádově v miliónech Kč. Všichni obžalovaní tedy měli minimálně rámcovou představu v tom směru, že způsobená škoda může být posuzována jako škoda velkého rozsahu, případně jako škoda značná.“ (vše na str. 41 až 42 rozsudku krajského soudu).

Pachatelem i spolupachatelem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. může být nejen subjekt takovéto povinnosti, ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že daň, poplatek a podobná povinná platba nebyly jemu nebo i jinému subjektu vyměřeny buď vůbec, anebo ne v zákonné míře a byly tak zkráceny ve větším rozsahu. Jelikož subjekt daně, poplatku a podobné povinné platby a subjekt trestného činu podle § 148 tr. zák. nemusí být totožný, tak nelze zaměňovat např. daňovou (celní) povinnost s trestní odpovědností za zkrácení daně (cla) (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 25/1968). Pokud jde o spolupachatelství, je lhostejné zda subjektem daně (cla) byli všichni spolupachatelé či jen někteří z nich, nebo zda subjektem daně (cla) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je bezpředmětné, zda tímto subjektem byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (cla) či jen do její části. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného B. H. bylo nedílnou součástí společného jednání všech spolupachatelů a svým jednáním úmyslně přispěl ke vzniku trestněprávně relevantního následku spočívajícího ve zkrácení povinných plateb, nebylo možno námitce obviněného zdůrazňující absenci jeho trestní odpovědnosti přiznat relevanci. Ve zjištěném skutku tudíž soudy důvodně shledaly ohledně jeho osoby za naplněné zákonné znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2002.

Pokud jde o výhradu obviněného B. H., jejíž podstatou je důraz na zánik trestnosti jeho činu ve smyslu § 65 tr. zák., tak je třeba poznamenat, že podle zmíněného ustanovení trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost.

Důvodem zániku trestnosti jsou okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své opodstatnění, neboť v důsledku jejich existence čin, který v době spáchání vykazoval stupeň společenské nebezpečnosti vyšší než nepatrný (srov. znění § 3 odst. 2 tr. zák.) a u mladistvých pachatelů a u pachatelů trestných činů podle § 294 tr. zák. vyšší než malý, již tento zákonem vyžadovaný stupeň postrádá. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny nebo ohroženy. Ustanovení § 65 tr. zák. lze přitom použít pouze ve vztahu k tzv. konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost, jejíž stupeň se určuje podle hledisek stanovených v § 3 odst. 4 tr. zák., nikoliv ve vztahu k tzv. typové společenské nebezpečnosti, která je vyjádřena ve formálních znacích trestného činu. Došlo-li však ke změně právních předpisů, v důsledku které čin nadále nevykazuje formální znaky trestného činu, nelze aplikovat ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost, ale ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - věci trestní pod č. 41/1998).

Je nezbytné mít na zřeteli, že od doby spáchání předmětného skutku (rok 1992) došlo ke změně odpovídající právní úpravy. V mezidobí od spáchání skutku do pravomocného rozhodnutí soudu byl opakovaně novelizován trestní zákon, přičemž v dané věci mají větší význam dvě novely. Prvá z nich - zákon č. 253/1997 Sb. - jednak ustanovení § 148 tr. zák. nově označila jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jednak je doplnila o nové znění odstavce 2 se samostatnou skutkovou podstatou spočívající ve vylákání výhody na některé z povinných plateb, přičemž dosavadní odstavce 2 a 3 byly nově označeny jako odstavce 3 a 4. Druhou z novel - zákonem č. 265/2001 Sb. - došlo s účinností od 1. 1. 2002 v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. k novému vymezení výše hraničních škod, přičemž škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč (dříve to byla částka dosahující nejméně pětisetnásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, což znamenalo částku nejméně 1 000 000 Kč). Současně bylo nutno vzít v úvahu i změnu mimotrestních norem, a to zejména zák. č. 44/1974 Sb. a zák. č. 13/1993 Sb. (celní zákon), vyhlášky č. 108/1991 Sb. (o dovozní přirážce), zák. č. 73/1952 Sb. (o dani z obratu) a zák. č. 157/1989 Sb. (o důchodové dani).

V případě celního zákona, jehož změnou související se vstupem České republiky do Evropské unie obviněný podmiňuje aplikaci ustanovení § 65 tr. zák., je zapotřebí poukázat, že od 1. 5. 2004 se Česká republika stala součástí celní unie Evropských společenství a v současné době jsou v oblasti cla na území České republiky přímo aplikovatelné právní předpisy Evropských společenství. Právní úprava obsažená ve vnitrostátním právním řádu České republiky byla s účinností od 1. 5. 2004 výrazně redukována, celní zákon sice zůstal v platnosti, ale upravuje pouze některé právní vztahy v oblasti celnictví, pokud nejsou upraveny bezprostředně závaznými předpisy Evropských společenství, přičemž byl v uvedeném období rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zákonem č. 187/2004 Sb).

V obecné rovině lze poznamenat, že pokud jde o obchod uvnitř území Společenství mezi členskými státy, tento nepodléhá celnímu dohledu, nefigurují v něm funkčně celní orgány, mezi členskými státy nejsou celní hranice. Celní kodex Společenství, který je bezprostředně aplikovatelný na území České republiky, obsahuje veškerá základní ustanovení upravující celní problematiku a celní řízení v Evropské unii; jeho ustanovení se však nevztahují ani na daně, ani na správní řízení; z tohoto důvodu neřeší porušení celních předpisů, neboť tato spadají pod národní kompetenci jednotlivých členských států Evropské unie.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě je zřejmé, že se soud výše naznačenou problematikou zabýval a zvažoval, zda s ohledem na rozsáhlou novelizaci celního zákona nebylo nutno aplikovat ustanovení § 65 tr. zák. V tomto ohledu poukázal na čl. II bod 2 přechodných a závěrečných ustanovení novely celního zákona č. 187/2004 Sb., podle něhož „Jiná řízení než uvedená v bodu 1, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyla dokončena do dne nabytí jeho účinnosti, se dokončí podle tohoto zákona a dalších právních předpisů platných a účinných v den nabytí účinnosti tohoto zákona s výjimkou řízení o celních deliktech, která se dokončí podle dosavadních právních předpisů“.

Z uvedeného vyplývá, že trestnost celních deliktů spáchaných před účinností novely celního zákona č. 187/2004 Sb., tj. před 1. 5. 2004, nezanikla, celní delikty jsou nadále postižitelné, pokud ovšem řízení o nich bylo zahájeno před nabytím účinnosti citovaného zákona. Dále ustanovení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. zůstalo nezměněno a je ve stejném rozsahu součástí trestního zákona. K těmto skutečnostem soud prvního stupně přiléhavě konstatoval: „…lze vycházet z těch ustanovení celního zákona, která byla účinná v době spáchání skutku obžalovanými a jejich porušení zakládalo celní delikt v době páchání trestné činnosti obžalovanými, pokud se ustanovení celního zákona vztahovala k dovozu, průvozu či vývozu zboží a byly porušovány povinnosti stanovené těmito předpisy“.

Pokud jde o změnu dotčených daňových předpisů, prvostupňový soud uvedl: „…předmět, který jimi byl upravován, je v současné době upravován jinými daněmi, a to daní z přidané hodnoty a daní z příjmů, přičemž daní se nadále rozumí povinná, zákonem stanovená částka, kterou fyzické osoby nebo právnické osoby odvádějí ze svých příjmů do veřejných rozpočtů v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách, přičemž za podmínek daných trestním zákonem (§ 148 tr. zák.) je porušení povinnosti odvádět řádně daně či jiné jim podobné dávky nadále trestné“ (vše na str.

42 rozsudku soudu prvního stupně).

S výše rozvedenými závěry Krajského soudu v Ostravě se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že materiální obsah posuzovaného jednání obviněného B. H. zůstal z pohledu naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. týž, a to i přes popsané změny, ke kterým došlo v souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie a zrušení, popřípadě změnu zmiňovaných celních a daňových předpisů. Lze poznamenat, že skutková podstata trestného činu podle § 148 tr. zák. není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, v důsledku čehož by každá změna právních předpisů upravujících daňovou, celní a obdobnou problematiku měla vliv na ustanovení trestního zákona. Tato skutečnost naopak znamená, že v popisu skutku, v němž je zmíněný trestný čin shledáván, nemusí být uveden ani odkaz na příslušná ustanovení mimotrestních zákonů, jejichž porušením došlo ke zkrácení celní či daňové povinnosti. Podstatné je především to, co je obsaženo v popisu zjištěného skutku z hlediska místa a doby jeho spáchání, konkrétního způsobu jednání obviněné osoby, výše způsobené škody apod. Případný odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá závěr o porušení příslušných ustanovení mimotrestních zákonů, postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku.

Proto výhradu obviněného B. H., prostřednictvím které se dovolává zániku nebezpečnosti jeho činu pro společnost, a to z důvodu změny poměrů ve smyslu ustanovení § 65 tr. zák., nelze akceptovat.

V dovolání obviněný B. H. též v podrobnostech namítá, že průtahy v řízení nebyly ze strany soudů promítnuty do úvah o druhu a výměře trestu, který se tak míjí se svým účelem ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák. a je nepřiměřený i ve vztahu k ústavně zakotveným právům obviněného na spravedlivý proces a na osobní svobodu. V tomto směru staví své výhrady na tom, že prostředkem nápravy, jenž by vyvážil prokázanou nepřiměřenou délku řízení, má být upuštění od potrestání popř. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu. Posouzení otázek souvisejících s výrokem o trestu obecně spadá pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který byl v dovolání též uplatněn.

V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 6 Tdo 535/2006, bylo zdůrazněno, že obecné soudy by měly promítnout případné porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy - spočívající v nepřiměřené délce řízení - do rozhodnutí ve věci samé, zejména v rámci úvah o trestu, jak uvedeno i v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04. Současně bylo rozvedeno, proč zmíněná námitka nenaplňuje obviněným B. H. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (aby došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence alespoň jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu), ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v § 265b odst. 1 tr. ř. taxativně zakotveny. Podle závazného právního názoru Ústavního soudu vysloveného v této trestní věci, je však potřebné zjištěnému nedostatku, který spočívá v nedůvodných průtazích trestního řízení, jenž obviněný nezavinil, přiznat v dovolacím řízení relevanci a věcně se jím zabývat.

Jak již bylo řečeno, je judikatura Evropského soudu založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (rozsudek Eckle v. SRN z 15. 7. 1982). Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 (dříve čl. 25) Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Evropský soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem. Je-li splněna taková podmínka, dospívá Evropský soud k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen. Takový způsob kompenzace přitom není ve smluvních stranách Úmluvy ojedinělým.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jenž jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich. Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Podle Ústavního soudu je povinností obecných soudů využít všech prostředků, které jim trestní právo poskytuje, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv obviněného a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Ústavní soud uvedl, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu a základním právem na osobní svobodu, které lze omezit jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.

Pro jeho provedení dal Ústavní soud jistá kritéria, když uvedl, že je třeba zkoumat jednak faktory významné pro posouzení délky řízení z hlediska prodlev způsobených orgány činnými v trestním řízení, závažnost trestního obvinění, rozsah a obtížnost předmětu trestního řízení a v neposlední řadě i rozsah zátěže, jíž je vystaven obviněný v souvislosti s délkou trestního řízení, jednak faktory důležité pro posouzení účelu trestu tak, jak jej vymezuje ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. (srov. podrobnosti na str. 6 odůvodnění předmětného rozhodnutí). Úvahy obecných soudů o trestu v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).

Ze spisového materiálu vyplývá, že v předmětné věci trvalo trestní řízení více než jedenáct let. Obvinění bylo B. H. sděleno dne 11. 3. 1994 (č. l. 8 spisu), obžaloba byla podána dne 10. 4. 1995 (č. l. 979 spisu), přičemž usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 1995, sp. zn. 33 T 5/95, byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření (č. l. 1056 spisu). Nová obžaloba byla podána dne 23. 12. 1999 (č. l. 1555 spisu) a první hlavní líčení ve věci se konalo dne 2. 12. 2002 (č. l. 1600 spisu). Dále bylo v hlavním líčení v různých termínech jednáno a současně docházelo k jeho odročení. Meritorní rozhodnutí o obžalobě (vyhlášení rozsudku) bylo soudem prvního stupně učiněno dne 20. 5. 2004 (č. l. 1869 spisu) a o podaném odvolání obviněného bylo Vrchním soudem v Olomouci rozhodnuto dne 30. 6. 2005 (č. l. 2064 spisu). Ve stručnosti lze říci, že předmětná věc není mimořádně obsáhlá ani důkazně zvlášť složitá, aby přípravné řízení muselo trvat více než pět let, byť bylo potřebné některé důkazy zajišťovat i cestou právní pomoci prostřednictvím příslušných orgánů Polské republiky a Rakouska. Z výše zmíněného přehledu vyplývá velmi dlouhá prodleva ve věci u Krajského soudu v Ostravě (od podání v pořadí druhé obžaloby do nařízení a konání prvního hlavního líčení). Není možno též přehlédnout, že od vyhlášení rozsudku prvostupňovým soudem a jeho písemným vyhotovením uplynula doba pěti měsíců. Současně je potřebné zdůraznit, že ze spisového materiálu není zřejmé, že by obviněný měl na těchto zásadních průtazích svůj podíl (určité dílčí průtahy byly způsobeny obviněným M. L., který se několikrát nedostavil k nařízenému hlavnímu líčení; z důvodu zdravotního stavu obviněného B. H., bylo veřejné zasedání odvolacího soudu odročeno asi o šest týdnů).

Ani případná skutečnost, že na délku řízení měly vliv faktory objektivní povahy, které spočívaly na straně orgánů činných v trestním řízení, nemůže podle konstantní judikatury Ústavního soudu ospravedlnit, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Je věcí státu, aby organizoval činnost soudů (ale i dalších orgánů činných v trestním řízení) tak, aby principy zakotvené v Listině základních práv a svobod, popřípadě v Úmluvě byly respektovány. Pro účely posuzování průtahů v řízení je klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také obviněným a v jakém rozsahu (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/04, sp. zn. IV. ÚS 392/05, sp. zn. II. ÚS 1/05).

V návaznosti na shora vyslovená fakta je nutno konstatovat, že Vrchní soud v Olomouci nepostupoval v odvolacím řízení správně, když se při úvaze o trestu u obviněného B. H. nezabýval i tím, v jaké míře průtahy (po jejich předchozí podrobnější specifikaci), k nimž ze strany orgánů činných v trestním řízení zcela nepochybně došlo, byly porušením jeho práva na spravedlivý proces. Následným nedostatkem je, že při ukládání trestu nebyl s ohledem na délku trestního řízení a s ní související nedůvodné průtahy ve věci hodnocen vztah mezi spáchaným trestným činem včetně jeho stupně nebezpečnosti pro společnost a ukládaným trestem (kritéria byla rozvedena výše) a nebyly použity žádné účinné právní prostředky, jimiž by byla tato skutečnost kompenzována (viz čl. 13 Úmluvy). Obviněnému byl podle ustanovení § 148 odst. 4 tr. zák., u něhož je trestní sazba trestu odnětí svobody stanovena na pět až dvanáct let, uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, tj. vyměřen na samé dolní hranici této trestní sazby, avšak nikoliv též s přihlédnutím k výrazně nepřiměřené délce trestního řízení porušující čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů při úvaze o trestu vycházely z ustanovení § 23 odst. 1 a § 31 odst. 1 tr. zák. Současně již nespecifikovaly, proč samotné trestní řízení trvalo tak dlouhou dobu (celkem více než jedenáct let) a za relevantní průtahy ve věci nebyla obviněnému poskytnuta kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází pro porušení práva na přiměřenou délku řízení.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný B. H. podal dovolání zčásti důvodně. Proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005, a to pouze v té části výroku podle § 256 tr. ř. (bod IV.), jíž bylo zamítnuto jeho odvolání proti výroku o trestu. Dále označený rozsudek podle § 261 tr. ř. zrušil ohledně obviněných M. L. a J. Č., a to jen ve výroku o trestu, neboť důvod, z něhož rozhodl ve prospěch dovolatele, prospívá jmenovaným spoluobviněným (nedůvodné průtahy ve věci se týkají i jejich osob). Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po částečném zrušení napadeného rozsudku v uvedeném rozsahu se trestní věc týkající se obviněných B. H., M. L. a J. Č. dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Ohledně jejich osob existuje pravomocný výrok o vině z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2004, sp. zn. 33 T 27/99, ve spojení s příslušnou částí tímto usnesením dovolacího soudu nedotčeného výroku z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 6 To 56/2005. Proto bude potřebné rozhodnout, jednak v případě obviněného B. H. o té části odvolání, která směřuje do nepravomocného výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně a jednak o trestu u obviněných M. L. a J. Č. Úkolem Vrchního soudu v Olomouci bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud a předtím Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/06. Protože napadené rozhodnutí bylo částečně zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch i v neprospěch jmenovaných obviněných.

Jelikož pro náležité rozhodnutí ve věci bude potřebné u obviněných B. H., M. L. a J. Č. doplnit dokazování (ohledně jejich osob), tak Nejvyšší soud nepostupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a rozhodnutí o dovolání učinil ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval ve smyslu ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněných, neboť ověřil, že v současnosti žádný z nich nevykonává přezkoumávanými rozhodnutími uložený nepodmíněný trest odnětí svobody.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. června 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k