Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o okruh námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, lze uvést, že jejich převážnou část tvoří námitky směřující do oblasti skutkového zjištění, tj. námitky irelevantní, které nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr.
ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují.
Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení.
V souvislosti s okruhem těchto námitek je možnou uvést, že obviněný již v počátku podaného dovolání nevznáší námitky k právnímu posouzení zjištěného skutku, ale neztotožňuje se se zjištěným skutkovým stavem, když poukazuje na to, že „krajský soud nevzal v potaz a nevyhodnotil objektivně všechny dostupné spisové materiály a nevyužil možností, jež měl k dispozici a nedokázal se vypořádat s určitým prvotním pochybením, když v počátku šetření věci evidentně došlo k nesprávnému vyhodnocení stavu věci, nevhodným a ukvapeným krokům“.
Uvedená argumentace svědčí pro závěr, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, neboť soudu vyčítá, že nevzal v potaz a nevyhodnotil objektivně všechny dostupné spisové materiály a má výhrady ke způsobu opatřování důkazů a jejich hodnocení. V další části dovolání pak v závislosti na shora uvedeném „neobjektivním vyhodnocení dostupných spisových materiálů a ukvapených kroků apod.“ rozvíjí a popisuje vlastní náhled na činnost společnosti R. spol. s r. o., přičemž se jedná o opakování skutečností, které uváděl v rámci přípravného řízení i řízení před soudy, tudíž jedná se o skutečnosti, které byly již předmětem hodnotících úvah soudu prvního stupně, stejně jako se staly i předmětem přezkumu soudem odvolacím.
Pokud se jedná o skutková zjištění, která se stala podkladem pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., musí Nejvyšší soud konstatovat, že jak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (§ 125 odst. 1 tr. ř.), tak odůvodnění usnesení soudu odvolacího (§ 134 odst. 2 tr. ř.) oba tyto soudy podrobně rozvedly své úvahy, kterými odůvodnily použitou právní kvalifikaci. K námitkám uplatněným v dovolání (opakování obhajoby – viz shora) lze pouze stručně uvést skutečnosti, které vedly soudy k závěru, že se ze strany obviněného jednalo o podvodný úmysl získání finančního profitu prostřednictvím účelově založené firmy, kdy využíval nenasycenosti poptávky na trhu s motorovými vozidly a uzavíral smlouvy se zájemci o tato motorová vozidla, přestože nevyvíjel žádnou činnost k zajištění vozidel, vědom si toho, že nabízené podmínky pro dodání a platbu vozidel není schopen dodržet.
Zde soudy podrobně rozvádějí za jaké situace obviněný zakládá firmu R. spol. s r. o. a na základě výpovědí svědků hodnotí také okolnosti uzavírání smluv mezi shora uvedenou firmou a poškozenými. Krajský soud rovněž vyslechl svědky - pracovníky společnosti R. spol. s r. o., aby dospěl k závěru, že ze strany obviněného nebyla vyvíjena žádná činnost k zajištění dodávek vozidel, na které poškození složili tzv. akontaci. Podrobně je rovněž rozvedeno vyjádření k ekonomickému hledisku zmíněného projektu obviněného (str.
62 rozsudku), stejně jako reakce na jeho argumentaci, že vinou orgánů činných v trestním řízení mu bylo zabráněno dostát svým závazkům, když byl 23 dnů před naplněním lhůty splatnosti závazků vzat do vazby (podrobně rozvedeno na str. 64 rozsudku). Subjektivní stránkou trestného činu podvodu se krajský soud zabýval podrobně v rámci hodnotících úvah ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. na str.
59 až 67 svého rozsudku a s jeho závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací, přičemž Nejvyšší soud neshledal porušení zmíněného ustanovení v rámci hodnocení důkazů, kdy soud prvního stupně podrobně rozvedl proč neuvěřil obhajobě obviněného, kterými důkazy byla jeho obhajoba vyvrácena a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba posuzovat podle příslušného ustanovení trestního zákona. Argumentace obviněného a odkaz na příslušné ustanovení občanského zákoníku mělo pouze u zájemců o vozidla vzbudit zdání legálnosti a hodnověrnosti záměru obviněného, přičemž již od počátku bylo obviněným jednáno v úmyslu vylákat na poškozených finanční prostředky.
Pro zmíněný závěr svědčí např. v nabídkových materiálech firmy R. spol. s r. o. vyznačené logo značky Š., což mělo vyjadřovat vztah mezi těmito společnostmi, což však byla zavádějící informace. Stejně tak jednání obviněného v rozporu se zákonem je prokazováno mj. i výpovědí svědka L. a listinnými důkazy, že v počátcích neměl obviněný zajištěny dodávky motorových vozidel, nebyla uzavřena žádná smlouva s výrobcem vozidel Škoda o dodávkách těchto vozidel, přesto presentoval obviněný svoji firmu jako dealerskou, mající se společností Š.
smlouvu na dodávky vozidel, což presentoval již při uzavírání smlouvy s Ing. O. Č. dne 28. 9. 1992. Ve vztahu k těmto námitkám, kterými se snaží obviněný dosáhnout změny skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho představám a v závislosti na této změně pak také změně právního posouzení je třeba zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Za právně relevantní lze pak považovat tu část dovolání, kde obviněný poukazuje na to, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat podle jiného ustanovení trestního zákona a odkazuje na § 255 tr. zák. V případě tohoto ustanovení je však možno opětovně uvést, že mezi hodnotícími úvahami soudů na základě provedeného dokazování není možno shledat nesoulad mezi takto zjištěným skutkovým stavem a právními závěry. K této problematice je potřebné zmínit, že „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Dále lze rovněž souhlasit se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který uvedenou námitku (možné právní kvalifikace podle § 255 tr. zák.) považuje s ohledem na skutečnosti dříve v dovolání uváděné, kdy obviněný celou věc na druhou stranu prezentuje z hlediska trestního a občanskoprávního jako nezávadný souhrn smluvních vztahů mezi společností R.
spol. s r. o. a jednotlivými klienty, za poněkud vzájemně si odporující tvrzení k subjektivní stránce.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomu je možno uvést, že jeho použití přichází v úvahu tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V souvislosti s trestem odnětí svobody je třeba konstatovat, že podle trestní sazby u trestného činu podvodu, kterým byl obviněný uznán vinným (§ 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Pokud byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, jedná se o takový druh trestu, který zákon v tomto ustanovení připouští a ani ve své výměře není mimo trestní sazbu. Z těchto důvodů je tedy možno označit dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako irelevantní. Pokud obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci P. H. ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, a domáhá se uložení mírnějšího trestu s nezbytností použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., pak zde je Nejvyšší soud toho názoru, že námitku neužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. nelze s ohledem na znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které obviněný v dovolání uplatnil použít. Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud uvést, že neužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. nelze podřadit ani pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 365/2002). Obviněný rovněž vznáší námitky proti uloženému peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti. V případě peněžitého trestu je možno jeho námitky označit za skutkové, neboť jimi obviněný soudům vyčítá, že se nedostatečně zabývaly okolnostmi, za kterých lze tento druh trestu uložit. Zde však musí Nejvyšší soud odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 68) a usnesení soudu odvolacího (str. 54). Obdobně byly obviněným uplatněny také námitky k uloženému trestu zákazu činnosti, kdy odůvodnění jeho uložení rozvedl krajský soud na (str. 68 - 69 rozsudku) a odvolací soud, který se s jeho závěry ztotožnil pak na str. 54 svého usnesení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann