Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o okruh námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, lze uvést, že
jejich převážnou část tvoří námitky směřující do oblasti skutkového zjištění,
tj. námitky irelevantní, které nemohou uplatněný dovolací důvod naplnit. K
otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento
(zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu,
který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem
provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a
tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Na
základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu
jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný trestním řízení) a
tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané
hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou
rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 odst. 1 tr. ř.) soud
stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se
soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů
a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo
Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu
prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami
odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř.
zjištěno pochybení.
V souvislosti s okruhem těchto námitek je možnou uvést, že obviněný již v
počátku podaného dovolání nevznáší námitky k právnímu posouzení zjištěného
skutku, ale neztotožňuje se se zjištěným skutkovým stavem, když poukazuje na
to, že „krajský soud nevzal v potaz a nevyhodnotil objektivně všechny dostupné
spisové materiály a nevyužil možností, jež měl k dispozici a nedokázal se
vypořádat s určitým prvotním pochybením, když v počátku šetření věci evidentně
došlo k nesprávnému vyhodnocení stavu věci, nevhodným a ukvapeným krokům“. Uvedená argumentace svědčí pro závěr, že se obviněný neztotožnil se zjištěným
skutkovým stavem, neboť soudu vyčítá, že nevzal v potaz a nevyhodnotil
objektivně všechny dostupné spisové materiály a má výhrady ke způsobu
opatřování důkazů a jejich hodnocení. V další části dovolání pak v závislosti
na shora uvedeném „neobjektivním vyhodnocení dostupných spisových materiálů a
ukvapených kroků apod.“ rozvíjí a popisuje vlastní náhled na činnost
společnosti R. spol. s r. o., přičemž se jedná o opakování skutečností, které
uváděl v rámci přípravného řízení i řízení před soudy, tudíž jedná se o
skutečnosti, které byly již předmětem hodnotících úvah soudu prvního stupně,
stejně jako se staly i předmětem přezkumu soudem odvolacím. Pokud se jedná o
skutková zjištění, která se stala podkladem pro právní kvalifikaci trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák., musí Nejvyšší soud konstatovat, že jak v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (§ 125 odst. 1 tr. ř.), tak odůvodnění
usnesení soudu odvolacího (§ 134 odst. 2 tr. ř.) oba tyto soudy podrobně
rozvedly své úvahy, kterými odůvodnily použitou právní kvalifikaci. K námitkám
uplatněným v dovolání (opakování obhajoby – viz shora) lze pouze stručně uvést
skutečnosti, které vedly soudy k závěru, že se ze strany obviněného jednalo o
podvodný úmysl získání finančního profitu prostřednictvím účelově založené
firmy, kdy využíval nenasycenosti poptávky na trhu s motorovými vozidly a
uzavíral smlouvy se zájemci o tato motorová vozidla, přestože nevyvíjel žádnou
činnost k zajištění vozidel, vědom si toho, že nabízené podmínky pro dodání a
platbu vozidel není schopen dodržet. Zde soudy podrobně rozvádějí za jaké
situace obviněný zakládá firmu R. spol. s r. o. a na základě výpovědí svědků
hodnotí také okolnosti uzavírání smluv mezi shora uvedenou firmou a
poškozenými. Krajský soud rovněž vyslechl svědky - pracovníky společnosti R. spol. s r. o., aby dospěl k závěru, že ze strany obviněného nebyla vyvíjena
žádná činnost k zajištění dodávek vozidel, na které poškození složili tzv. akontaci. Podrobně je rovněž rozvedeno vyjádření k ekonomickému hledisku
zmíněného projektu obviněného (str. 62 rozsudku), stejně jako reakce na jeho
argumentaci, že vinou orgánů činných v trestním řízení mu bylo zabráněno dostát
svým závazkům, když byl 23 dnů před naplněním lhůty splatnosti závazků vzat do
vazby (podrobně rozvedeno na str. 64 rozsudku). Subjektivní stránkou trestného
činu podvodu se krajský soud zabýval podrobně v rámci hodnotících úvah ve
smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. na str.
59 až 67 svého rozsudku a s jeho závěry se
ztotožnil rovněž soud odvolací, přičemž Nejvyšší soud neshledal porušení
zmíněného ustanovení v rámci hodnocení důkazů, kdy soud prvního stupně podrobně
rozvedl proč neuvěřil obhajobě obviněného, kterými důkazy byla jeho obhajoba
vyvrácena a na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že jednání obviněného je
třeba posuzovat podle příslušného ustanovení trestního zákona. Argumentace
obviněného a odkaz na příslušné ustanovení občanského zákoníku mělo pouze u
zájemců o vozidla vzbudit zdání legálnosti a hodnověrnosti záměru obviněného,
přičemž již od počátku bylo obviněným jednáno v úmyslu vylákat na poškozených
finanční prostředky. Pro zmíněný závěr svědčí např. v nabídkových materiálech
firmy R. spol. s r. o. vyznačené logo značky Š., což mělo vyjadřovat vztah
mezi těmito společnostmi, což však byla zavádějící informace. Stejně tak
jednání obviněného v rozporu se zákonem je prokazováno mj. i výpovědí svědka L. a listinnými důkazy, že v počátcích neměl obviněný zajištěny dodávky motorových
vozidel, nebyla uzavřena žádná smlouva s výrobcem vozidel Škoda o dodávkách
těchto vozidel, přesto presentoval obviněný svoji firmu jako dealerskou, mající
se společností Š. smlouvu na dodávky vozidel, což presentoval již při uzavírání
smlouvy s Ing. O. Č. dne 28. 9. 1992. Ve vztahu k těmto námitkám, kterými se
snaží obviněný dosáhnout změny skutkového zjištění, které by odpovídalo jeho
představám a v závislosti na této změně pak také změně právního posouzení je
třeba zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je pouze zajišťováno právo na
spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Za právně relevantní lze pak považovat tu část dovolání, kde obviněný poukazuje
na to, že jeho jednání by bylo možno kvalifikovat podle jiného ustanovení
trestního zákona a odkazuje na § 255 tr. zák. V případě tohoto ustanovení je
však možno opětovně uvést, že mezi hodnotícími úvahami soudů na základě
provedeného dokazování není možno shledat nesoulad mezi takto zjištěným
skutkovým stavem a právními závěry. K této problematice je potřebné zmínit, že
„pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s
vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i
s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III.
ÚS 578/04). Dále lze rovněž souhlasit se závěry státního zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství v Brně, který uvedenou námitku (možné právní
kvalifikace podle § 255 tr. zák.) považuje s ohledem na skutečnosti dříve v
dovolání uváděné, kdy obviněný celou věc na druhou stranu prezentuje z hlediska
trestního a občanskoprávního jako nezávadný souhrn smluvních vztahů mezi
společností R. spol. s r. o. a jednotlivými klienty, za poněkud vzájemně si
odporující tvrzení k subjektivní stránce.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak k tomu
je možno uvést, že jeho použití přichází v úvahu tehdy, pokud byl obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným. V souvislosti s trestem odnětí svobody je třeba konstatovat, že
podle trestní sazby u trestného činu podvodu, kterým byl obviněný uznán vinným
(§ 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.), bylo možno
obviněnému uložit trest odnětí svobody od pěti do dvanácti let. Pokud byl
obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, jedná se o
takový druh trestu, který zákon v tomto ustanovení připouští a ani ve své
výměře není mimo trestní sazbu. Z těchto důvodů je tedy možno označit dovolání
s odkazem na dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako
irelevantní. Pokud obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci P.
H. ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 596/2005, a domáhá se uložení mírnějšího
trestu s nezbytností použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., pak zde je
Nejvyšší soud toho názoru, že námitku neužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.
nelze s ohledem na znění § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které obviněný v
dovolání uplatnil použít. Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud uvést, že
neužití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. nelze podřadit ani pod dovolací důvod
vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 365/2002). Obviněný rovněž vznáší námitky proti
uloženému peněžitému trestu a trestu zákazu činnosti. V případě peněžitého
trestu je možno jeho námitky označit za skutkové, neboť jimi obviněný soudům
vyčítá, že se nedostatečně zabývaly okolnostmi, za kterých lze tento druh
trestu uložit. Zde však musí Nejvyšší soud odkázat na odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně (str. 68) a usnesení soudu odvolacího (str. 54). Obdobně byly
obviněným uplatněny také námitky k uloženému trestu zákazu činnosti, kdy
odůvodnění jeho uložení rozvedl krajský soud na (str. 68 - 69 rozsudku) a
odvolací soud, který se s jeho závěry ztotožnil pak na str. 54 svého usnesení.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by
musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí
dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího
soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann