6 Tdo 635/2013-I.-46
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2013 o
dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných plk.
JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P., a nstržm. J. H., proti usnesení Krajského soudu
v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T
82/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 T 82/2012,
byli obvinění plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. podle § 226
písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „ve Z. dne
10. 6. 2010 v úmyslu zabránit tomu, aby bylo Ing. M. N., na základě dosažení 12
bodů odebráno řidičské oprávnění, vyhledal JUDr. M. P. prostřednictvím zástupce
vedoucího Obvodního oddělení Znojmo npor. Bc. Petra Daňka jeden z přestupků,
kterého se dopustila Ing. M. N., řešený v blokovém řízení, který by bylo možno
v rámci tzv. autoremedury anulovat, po vyhledání přestupku vedeného pod č.j.:
KRPB-38997/PŘ-2010-061320, týkající se telefonování řidičky Ing. M. N. při
řízení motorového vozidla, z důvodu zakrytí svého nestandardního postupu,
vyhledal dne 25. 6. 2010 jiné číslo jednací s nevýznamnými dokumenty
Znojemských strojíren s. r. o, původně založeného dne 14. 6. 2010 pod č. j.:
KRPB-63597/ČJ-2010-0613UO-VIZ, a vydal pokyn, aby byly tyto původní dokumenty v
rozporu s článkem 10 a článkem 38 Nařízení Ministerstva vnitra č. 5/2008
zneplatněny a nahrazeny návrhem Ing. M. N. ze dne 28. 6. 2010 na přešetření
přestupku vedeného pod č.j.: KRPB-38997/PŘ-2010-061320, následně npor. Mgr. P.
P. dne 13. 7. 2010 na pokyn plk. JUDr. M. P. nařídil nstržm. J. H. vypracovat a
podepsat účelově nepravdivý úřední záznam č.j.: KRPB-63597/ČJ-2010-061320 ze
dne 13. 7. 2010, vyviňující Ing. M. N. ze spáchání přestupku vedeného pod č.j.:
KRPB-38997/PŘ-2010-061320, přičemž nstržm. J. H. úřední záznam vypracoval a
podepsal, a na základě tohoto úředního záznamu vydal kpt. Mgr. Bohuslav Motal z
Územního odboru Znojmo pod č.j.: KRPB-63597/ČJ-2010-0613UO rozhodnutí, kterým
tzv. autoremedurou zrušil blokovou pokutu uloženou Ing. M. N. pro přestupek
vedený pod č.j.: KRPB-38997/PŘ-2010-061320, což vedlo k opravě v záznamech
bodového hodnocení Ing. M. N., a ta díky tomuto rozhodnutí nedosáhla hranice 12
bodů a nebyla nucena odevzdat řidičské oprávnění, přičemž všichni obvinění
jednali v rozporu s § 45 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním
poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozporu s § 2 zákona č. 273/2008
Sb., o Policii České republiky, a v rozporu s bodem č. 1 písm. b), bodem č. 2
písm. b) a bodem č. 3 písm. c) Etického kodexu Policie České republiky, který
je přílohou k č. 1 Rozkazu policejního prezidenta č. 91/2010“, v němž byl
spatřován přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal v neprospěch obviněných plk.
JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. státní zástupce, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. 3.
2013, sp. zn. 6 To 39/2013, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal
nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch všech jmenovaných obviněných,
přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s
odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí
řádného opravného prostředku podaného proti rozhodnutí uvedenému v 265a odst. 2
písm. b) tr. ř., ačkoliv toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poznamenal, že odvolací
soud rozhodl tak, jak je uvedeno shora, přičemž se ztotožnil se stanoviskem
soudu nalézacího, podle něhož záznamy telekomunikačního provozu, jež byly
opatřeny v rámci trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T
6/2012, nelze ve věci obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm.
J. H. použít. Soudy obou stupňů totiž měly za to, že pokud v době pořízení
odposlechů nebylo možno tyto odposlechy nařídit pro přečin, pro nějž jsou nyní
obvinění stíháni, byť za současné právní úpravy to je již možné, nelze takový
důkaz (záznamy telekomunikačního provozu pořízené v jiné trestní věci) v řízení
použít. Své rozhodnutí soudy opřely o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3.
2011, sp. zn. 7 Tdo 150/2011.
Nejvyšší státní zástupce prohlásil, že s tímto závěrem soudů dříve ve věci
činných nesouhlasí. Připomněl, že podle § 89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz
sloužit obecně vzato vše, co může přispět k objasnění věci. V rámci § 88 tr. ř.
je pak podrobně stanoveno, kdy může být použit jako důkaz v trestním řízení
záznam telekomunikačního provozu. Citované ustanovení přitom upravuje i
podmínky, při jejichž splnění lze již získaný odposlech a záznam
telekomunikačního provozu použít jako důkaz v jiné trestní věci, než je ta, ve
které byl pořízen. Ustanovení § 88 tr. ř. bylo v průběhu trestního řízení
vedeného s obviněnými plk. JUDr. M. P., npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H.
změněno zákonem č. 459/2011 Sb. Do jeho účinnosti, tzn. do 31. 12. 2011, bylo
možné odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařídit, bylo-li vedeno
trestní řízení pro zvlášť závažný zločin nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k
jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. V době, kdy se obvinění
dopouštěli svého jednání, tedy v předmětné věci, s ohledem na hmotně právní
kvalifikaci, tedy aplikace § 88 tr. ř. nepřipadala v úvahu. Shledal, že zcela
řádně a v souladu se zákonem ovšem byl odposlech a záznam telekomunikačního
provozu pořízen v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T
6/2012. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydal soudce
Okresního soudu ve Znojmě dne 23. 4. 2010, sp. zn. V 7/2010, na základě návrhu
státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 22. 4.
2010 v řízení vedeném pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje
mezinárodní smlouva, konkrétně Trestněprávní úmluva o korupci, publikovaná pod
č. 70/2002 Sb. m. s., když v dané věci bylo zahájeno trestní řízení mj. pro
podezření ze spáchání trestných činů přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 2, 3
písm. b) tr. zákoníku a podplácení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku. Doba trvání odposlechu pak byla příkazem Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 7. 2010, sp. zn. V 17-2/2010-0 Nt 22/2010, prodloužena do 23. 11. 2010
včetně. V daném případě tedy byly splněny všechny podmínky dané § 88 tr. ř. Na
okraj lze doplnit, že zákonnost předmětných důkazů nebyla zpochybněna ani v
řízení u Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 50 T 6/2012, kde bylo již dne
26. 2. 2013 rozhodnuto v prvním stupni (rozhodnutí doposud nenabylo právní
moci). S účinností od 1. 1. 2012 bylo v důsledku citované novely, provedené
zákonem č. 459/2011 Sb., nově podle § 88 odst. 1 tr. ř. umožněno nařídit
odposlech a záznam telekomunikačního provozu mj. i v řízení vedeném pro trestný
čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku (což do té doby,
jak již bylo řečeno, možné nebylo). Tato změna současně s ohledem na znění § 88
odst. 6 věta třetí tr. ř. dovolila v řízeních pro trestný čin zneužití
pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zák. použít i záznam telekomunikačního
provozu z jiného trestního řízení.
Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že otázka zákonnosti a použitelnosti důkazů
v trestním řízení je čistě procesní otázkou. Při jejím řešení je nutné
postupovat podle trestního řádu jakožto právního předpisu upravujícího průběh
trestního řízení. Obecné pravidlo přitom stanoví, že se procesní úkony v
průběhu trestního řízení provádějí podle trestního řádu účinného v době, kdy je
úkon prováděn. To znamená, že pokud bylo trestní řízení zahájeno podle
trestního řádu účinného dříve a ještě neskončilo, postupuje se v dané věci od
data účinnosti nového procesního předpisu podle nových, resp. novelizovaných
ustanovení. Z uvedené zásady mohou být stanoveny výjimky ve prospěch aplikace
dřívějšího trestního řádu (i když řízení již probíhá za účinnosti trestního
řádu nového, resp. novelizovaného), jestliže je zapotřebí v rámci zajištění
kontinuity probíhajícího procesu upřednostnit dřívější procesní právo před
pozdějším. Takové výjimky pak trestní řád upravuje ve svých přechodných a
závěrečných ustanoveních. Zákon č. 459/2011 Sb. však v přechodných ustanoveních
ve vztahu k odposlechům předchozí úpravu neupřednostnil. Obecně tedy platí, že
zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu
účinného v době jejich provádění (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/1998
Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora uvedené nejvyšší státní zástupce vyslovil názor,
že při posuzovaní otázky, zda jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu pořízené v jiném trestním řízení použitelné v aktuálně projednávané
věci, a lze je tedy provést jako důkaz, mělo být postupováno podle znění
trestního řádu účinného v době rozhodování. Podle takové úpravy obsažené v § 88
odst. 6 tr. ř. lze (od 1. 1. 2012) v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl
odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, záznam jako důkaz užít
tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v §
88 odst. 1 tr. ř., kde je mj. zahrnut trestný čin zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 tr. zákoníku. Ve věci obviněných plk. JUDr. M. P., npor. Mgr.
P. P. a nstržm. J. H. tedy byly splněny všechny podmínky pro použití odposlechů
pořízených v jiném trestním řízení.
Pokud soud posuzoval skutečnost, zda v době pořízení odposlechu (tedy jeho
nařízení a faktického zaznamenání) bylo možné v projednávané věci odposlech
nařídit, hodnotil dva rozdílné úkony trestního řízení, přičemž na každý z nich
bylo třeba nahlížet podle příslušné účinné právní úpravy v návaznosti na
řízení, ve kterém byl proveden. Jak přitom již bylo zmíněno, odposlechy byly
fakticky zaznamenány v rámci trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod
sp. zn. 50 T 6/2012, a to zcela v souladu se zákonem.
Nejvyšší státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že výklad zaujatý soudy nižších
stupňů nevyplývá ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 7
Tdo 150/2011, na které odkazovaly. Zde totiž bylo výslovně řečeno, že
rozhodující pro použitelnost důkazu je právní úprava rozhodná v době provádění
důkazu (tj. provádění před soudem). Období faktického zaznamenání
telekomunikačního provozu a jeho provádění jako důkazu jsou, jak dále uvedl
Nejvyšší soud, od sebe oddělena určitým časovým odstupem, v jehož průběhu může
dojít ke změně zákonných podmínek, při jejichž splnění přichází odposlech a
záznam telekomunikačního provozu v úvahu. V takovém případě je nutné trvat na
tom, aby tyto podmínky byly splněny v době, kdy je záznamem telekomunikačního
provozu prováděn důkaz v hlavním líčení a kdy rozhoduje soud.
V daných souvislostech nejvyšší státní zástupce poukázal též na vývoj právní
úpravy, kdy obdobná otázka byla řešena při výkladu § 88 odst. 4 tr. ř., ve
znění účinném do 31. 12. 2001, který zněl „v jiné trestní věci, než je ta, v
níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako
důkaz užít tehdy, pokud je současně i v této věci vedeno trestní stíhání pro
trestný čin uvedený v odstavci 1“. I v tomto případě bylo dovozeno, že slovo
současně bylo třeba vztahovat k okamžiku použití výsledku odposlechu, a nikoliv
už k okamžiku provádění odposlechu, neboť poslední věta § 88 odst. 4 tr. ř.
upravuje jen použití záznamu o telekomunikačním provozu, a nikoliv provádění
odposlechu (viz Šámal, P. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu ve
světle judikatury. Soudní rozhledy, 2000, č. 3, s. 67).
Nejvyšší státní zástupce tedy uzavřel, že ve věci obviněných plk. JUDr. M. P.,
npor. Mgr. P. P. a nstržm. J. H. nebyl Okresním soudem ve Zlíně na základě
nesprávného a nezákonného výkladu § 88 odst. 6 tr. ř. připuštěn zákonný důkaz -
odposlechy a záznam telekomunikačního provozu, v důsledku čehož nebyl náležitě
zjištěn skutkový stav věci v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Výsledek řízení je
tak zatížen extrémním rozporem, vyplývajícím ze zásadního pochybení v průběhu
dokazování, jehož odstranění přitom mohlo vést ke zcela odlišnému náhledu na
prokázání jednání obviněných. Popsané pochybení potom v návaznosti na odvolání
státního zástupce neodstranil ani Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně.
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně
- pobočky ve Zlíně ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, a rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 T 82/2012, jakož i
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně pro případ, že by
Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem,
než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyslovil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání se obvinění k uvedenému dovolání ve smyslu §
265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřili, pouze sdělili, že nesouhlasí s
projednáním věci u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání s výjimkou případu
podle § 265j tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí
soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný
opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm.
b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí
soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené
v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp.
konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v
předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena
přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně – pobočka ve
Zlíně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném
prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném
přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba
konstatovat, že uplatněné dovolací námitky nejvyššího státního zástupce
neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (viz argumentaci
níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná
soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud shledává, že námitky obsažené v dovolání nejvyššího státního
zástupce nebyly z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. uplatněny relevantně. Tyto námitky totiž směřují výlučně do oblasti procesní
- vytýká se jimi toliko nesprávný závěr soudů o nepoužitelnosti konkrétního
důkazu a z toho plynoucí neúplné důkazní řízení a nesprávné zjištění skutkového
stavu věci. Pouze z uvedených procesních výhrad nejvyšší státní zástupce
vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Přitom neuplatňuje žádné
hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve
skutečnosti spatřován v nesprávném výkladu ustanovení § 88 odst. 6 tr. ř. a
navazujícím porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst.
5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit
nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného
nesprávného posouzení použitelnosti důkazu a z toho plynoucího neúplného
dokazování a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů
nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však nejvyšší státní zástupce
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně
vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Při vědomí toho, že deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. nelze opřít pouze o namítané porušení procesních ustanovení, neboť nejde
o případy, s nimiž zákon při úpravě dovolacích důvodů počítá [viz ustanovení §
265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f), k) a l) tr. ř.], zakládá nejvyšší státní
zástupce důvodnost svého dovolání na tvrzení o existenci extrémního nesouladu,
jímž má být zatížen výsledek řízení. Tento extrémní nesoulad má přitom vyplývat
ze zásadního pochybení v průběhu dokazování (soudy odmítnutého provedení důkazu
v důsledku jimi zastávaného názoru o procesní nevyužitelnosti důkazu), jehož
odstranění - podle nejvyššího státního zástupce - mohlo vést ke zcela odlišnému
náhledu na prokázání jednání obviněných.
K takto uplatněné námitce nezbývá než uvést následující skutečnosti:
Z rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala problematikou práva na
spravedlivý proces a v souvislosti s ní i případy, kdy k jeho porušení dochází,
tj. tehdy, není-li dovolacím soudem reagováno na existenci tzv. extrémního
nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními,
příp. mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, vyplývá, že zásah
Nejvyššího soudu je možný, resp. nutný jen tehdy, uplatní-li dovolatel extrémní
nesoulad jako součást své dovolací argumentace a je-li současně existence
takového rozporu soudem pozitivně zjištěna. Vychází přitom z toho (viz např.
usnesení ze dne 17. 10. 2013, III. ÚS 4464/12), že: „Ve výjimečných případech
lze do rozhodovací pravomoci nalézacího soudu zasáhnout tehdy, je-li dán
očividný nesoulad mezi nalézacím soudem provedenými důkazy a z nich dovozenými
skutkovými, resp. právními závěry. Takový významný rozpor je dán zejména tehdy,
jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, resp.
jsou-li skutková zjištění trestního soudu vyjádřená v popisu skutku ve zjevném
rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování.“ Současně zastává názor
(ibidem), že: „I ve vztahu k dovolacímu soudu je však nutné konstatovat, že
tento soud v zásadě není povolán ke zkoumání skutkového stavu, a od tohoto
pravidla se může odchýlit pouze v případech zcela zjevných pochybení nalézacího
či odvolacího soudu, která by ústila v očividný extrémní rozpor mezi skutkovými
zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež by zakládal porušení práva
dovolatele na spravedlivý proces“.
Takto formulované podmínky, které by umožnily Nejvyššímu soudu
přezkoumat z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce napadené rozhodnutí,
však v posuzované věci splněny nejsou.
Dovolatel sice extrémní nesoulad učinil součástí své dovolací argumentace, jeho
existenci však v rozporu s citovaným rozhodnutím Ústavního soud nezakládá na
základní podmínce, tj. na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich
dovozenými skutkovými zjištěními, ale na soudy v průběhu dokazování
neprovedeném důkazu, který by v případě jeho provedení mohl existenci tohoto
nesouladu založit. Nejvyšší státní zástupce ale existenci tvrzeného extrémního
nesouladu ve svém dovolání náležitým způsobem nedoložil, resp. svou argumentací
ani neposkytl podklad k tomu, aby o jeho opravném prostředku rozhodující
dovolací soud mohl jeho existenci odpovídajícím způsobem přezkoumat, posoudit a
následně konstatovat. Byť pozice nejvyššího státního zástupce jako dovolatele
je ztížena v tom, že se nemůže opřít o obsah důkazu soudem provedeného a na
jeho základě pak dovozovat zcela zjevné vybočení soudu při konstrukci
skutkových zjištění nastalé buď proto, že rozhodnutí se opřelo o takový důkaz,
jenž však byl soudem zcela nesprávně interpretován, případně proto, že takový
důkaz opominulo, jeho mimořádný opravný prostředek důkaz, na jehož podkladě
dovozuje možnost zcela odlišných skutkových závěrů, nejen explicitně
neoznačuje, ale ani po obsahové stránce blížeji nekonkretizuje (ve smyslu toho
jaké konkrétní skutečnosti ve vztahu k obviněným má tento důkaz prokazovat).
Tvrzení, že provedení důkazu „mohlo vést ke zcela odlišnému náhledu na
prokázání jednání obviněných“, tak zůstává zcela nepodložené a neumožňující
učinění, pro jím požadované rozhodnutí dovolacího soudu, nezbytného skutkového
závěru, tj. že v posuzované věci tzv. extrémní nesoulad, ve smyslu jeho výkladu
Ústavním soudem, skutečně nastal. Pokud současně dovolání nejvyššího státního
zástupce neobsahuje jiné námitky, které by byly způsobilé jím uplatněný
dovolací důvod naplnit a navrhované rozhodnutí ve smyslu § 265k odst. 1, 2 tr.
ř. odůvodnit, poté nelze dospět k závěru, že je důvodné a věcně naplňující
deklarovaný dovolací důvod. Jak již bylo uvedeno, zjištění existence extrémního
nesouladu Nejvyšším soudem je conditio sine qua non pro vydání rozhodnutí, jímž
by podle § 256k odst. 1, 2 tr. ř. dovolací soud napadené usnesení odvolacího
soudu a jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího zrušil.
Pokud Nejvyšší soud existenci takového extrémního rozporu neshledal, neboť v
tomto směru žádnými podklady umožňujícími mu takové posouzení nedisponoval (a
při neoznačení konkrétního důkazu v dovolání nebyl ani oprávněn svou aktivitou
ve smyslu § 265o odst. 2 tr. ř. si nezbytné důkazy opatřovat), nemohl dospět k
závěru, že nejvyšší státní zástupce svou argumentací obsaženou v jeho dovolání
označený dovolací důvod relevantním způsobem naplnil.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2013
Předseda
senátu: JUDr. Vladimír
Veselý