USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání,
které podal obviněný G. P. T., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020, č. j. 5 To 222/2020-3166, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 3 T 63/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2019, č. j. 3 T
63/2016-2954, byl obviněný G. P. T. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil
způsobem specifikovaným v bodu I. – 1) výrokové části rozsudku, a zločinem
podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se
dopustil tím, že
2. jako člen organizované skupiny čítající nejméně sedm osob, v blíže
nezjištěné době a místě, nejméně od dubna 2015 do listopadu 2015 vědomě a
pravidelně poskytoval finanční příspěvky v dosud nezjištěné výši, o kterých
věděl, že jsou určeny na podplácení úředníka Magistrátu hl. města Prahy, P. J.,
který nejméně právě od G. P. T., M. Š. a zřejmě i od dalších dosud
neztotožněných taxikářů tyto přesně nezjištěné částky, za 1 taxikáře ve výši
nejméně cca 500 Kč až 700 Kč měsíčně, vybíral a následně je předával V. Z.,
který jimi úředníka Magistrátu hl. města Prahy, odboru XY, oddělení XY, L. Š.,
podplácel, a L. Š. jim za tuto úplatu poskytoval informace k probíhajících a
plánovaným kontrolám Magistrátu hl. m. Prahy zaměřeným na taxikáře, spočívající
ve sdělování konkrétních dat prováděných kontrol, počtu kontrolorů a informace
o trasách kontrol, čímž jim snižoval riziko odhalení při podvodném navyšování
cen za poskytnutou taxi službu, a takto jednal v úmyslu usnadnit podvodné
jednání členů skupiny i sebe, při popsaném způsobu provozování taxislužby.
2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 332 odst. 2 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání osmnácti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl
výkon trestu podmíněně odložen se zkušební dobou dvou let. Podle § 67 odst. 1 a
§ 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 110
denních sazeb, přičemž výměra denní sazby byla stanovena na 500 Kč, tedy celkem
55 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému pro případ, že by ve
stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to: Mobilní telefon zn. Samsung,
IMEI: XY vč. paměťového modulu.
3. O odvolání obviněného (a odvoláních státního zástupce a
spoluobviněných) proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 25. 11. 2020, č. j. 5 To 222/2020-3166, jímž podle § 257 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. per analogiam napadený rozsudek zčásti zrušil, přičemž ve
vztahu k obviněnému tak učinil stran výroku o vině ohledně skutku pod bodem
II/1, pro který byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1
tr. zákoníku, a který byl v obžalobě kvalifikován jako zločin podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 258 odst. 2 tr. ř., v
důsledku výše uvedeného zrušení, napadený rozsudek zrušil dále ve výroku o
trestu, jakož i ve výroku o náhradě škody.
4. Podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se zřetelem k § 222 odst. 2 tr.
ř. odvolací soud ve vztahu k obviněnému v rozsahu specifikovaném výše věc
postoupil Magistrátu hl. m. Prahy, neboť v bodě II/1 nejde o trestný čin podle
trestního zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 333/2020 Sb., avšak
inkriminovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, přičemž tento skutek
odvolací soud specifikoval ve výrokové části svého rozsudku.
5. Odvolací soud při nezměněném výroku o vině obviněného zločinem
podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku znovu podle §
259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že ho odsoudil podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců; podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v
trvání dvou let a šesti měsíců. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr.
zákoníku obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž
výměra denní sazby činí 500 Kč, tedy celkem 50 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku mu stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 70 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci, a to : (a)
mobilní telefon zn. Samsung, IMEI: XY vč. paměťového modulu; (b) taxametr
Torola MPT4 v.č. XY. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu poskytování a provozování taxislužby na dobu tří
let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Roberta Plicky dovolání, v němž namítl
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za
to, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému
hmotně právnímu posouzení. Zároveň konstatoval existenci tzv. extrémního
nesouladu.
7. K okolnostem dané věci obviněný obecně uvedl, že existuje důvodné
podezření, podle kterého primátorka K. měla působit na výkon činnosti
policejního orgánu tak, aby obvinění byli „odstíháni“, přesto, že dosud se
předmětné prohřešky taxikářů řešily jako přestupky. Na trestním stíhání
„taxikářů ze Staromáku“ totiž závisel její mediální obraz.
8. Samotné trestní řízení je zatíženo množstvím vad. Odposlechy byly
nařízeny v rozporu se zákonem, účelově, pod záminkou podezření z páchání
závažnější trestné činnosti (trestného činu podvodu v rámci organizované
skupiny). Toto podezření však nakonec nebylo prokázáno. Dále v příkazech k
odposlechům absentuje řádné odůvodnění nutnosti jejich provedení a délky jejich
trvání podle § 88 odst. 2 tr. ř. Odposlechy nadto neprokazují vědomou
organizovanou účast obviněného na podplacení jakékoliv osoby. Jedinou informací
z nich plynoucí je ta, že přispíval částkou na chod odborového svazu, díky
čemuž mohl být součásti konverzace v aplikaci WhatsApp. V trestním spise se
rovněž dlouhodobě nacházely odposlechy rozhovoru obviněného s jeho obhájcem,
ačkoliv bylo žádáno o jejich zničení.
9. Dovolatel následně upozorňuje, že některé klíčové důkazy (zvukové
záznamy jízd figurantů v taxících, které by prokázaly, že se domlouval se
zákazníky na ceně) se z trestního spisu ztratily, případně byly zatajeny, i
když bylo žádáno jejich provedení. Jejich neprovedení zakládá
nepřezkoumatelnost rozsudku.
10. Rovněž došlo k porušení práva na obhajobu obviněného, neboť mu byla
nezákonně odebrána, když byl jeho obhájce předvolán, aby vypovídal jako svědek,
přičemž mu byl ustanoven obhájce nový. Policie ČR dále v rozporu s trestním
řádem odebrala obviněnému mobilní telefon a protiprávně provedla prohlídku auta
včetně zabavení věcí v něm.
11. Spis rovněž obsahuje účelové úřední záznamy o vyhodnocení zájmových
hovorů, přičemž jejich obsah je v rozporu s obsahem daných telefonátů (viz
úřední záznam ze dne 4. 9. 2015 – KRPA-123888-163/TČ-2015-001178-HO).
12. Obviněný dodává, že považuje za absurdní situaci, kdy se skupinové
konverzace v aplikaci WhatsApp účastnilo 45 taxikářů, avšak trestně stíhán byl
pouze on a několik spoluobviněných.
13. Ve vztahu k nesprávnému vyhodnocení subjektivní stránky trestného
činu podplácení dovolatel namítá, že odvolací soud ohledně jejího naplnění
pouze poukazuje na jakousi obecnou formu kolektivní odpovědnosti všech
obviněných. Nelze dovodit, z jakých důkazů vyplývá závěr, že obviněný věděl o
budoucím použití peněz jako úplatku, a že chtěl toto protiprávní jednání
spáchat, alespoň skrze prostředníka. Z provedených odposlechů lze vyvozovat jen
to, že dovolatel platil odborům Taxi Praha po dobu několika let měsíční částku
za členství v odborovém svazu. Tato měla být využita na chod kanceláře, mzdu
pana J., financování legislativy a prosazování zájmů osob provozujících
taxislužbu.
14. Obviněný si hradil i možnost připojení do zmiňované aplikace
WhatsApp, ve které byly mezi taxikáři sdíleny informace např. o plánovaných
raziích, pravděpodobných místech kontrol, podobě figurantů atd. Jedná se v
podstatě o totožnou službu, jako informování řidičů o policejních měřeních a
radarech třeba v Rádiu Impuls, informování řidičů o policejních hlídkách,
radarech a dopravně bezpečnostních akcích v aplikace Waze. Dále předmětnou
službu připodobňuje ke skupinám na Facebooku či navigačních aplikacích. Není
tedy s podivem, že obviněný považoval předplácení služby poskytované přes
WhatsApp za zcela legitimní. Výhodnost pro obviněného přitom spočívala v
šetření času na kontrolách, kterých se nemusel účastnit a tím i ve vyšších
výdělcích.
15. Z žádného důkazu (ani z odposlechů telefonických hovorů obviněného)
nevyplynulo, že by byl obeznámen a srozuměn s tím, že poskytuje prostředky pro
uplácení úředních osob, či že by k nějakému podplácení vůbec došlo. V tomto
směru odkazuje na jeho výslech ze dne 1. 11. 2016, případně na samotné
odposlechy – XY ze dne 20. 9. 2015 v 16:56:18 hod., kde spekuluje, že informace
o seznamu kontrol pocházejí od taxikáře V. Z., nikoliv od úřední osoby. Z
obsahu spisu plyne i to, že obviněný považoval částku 500 Kč za navýšení
příspěvků odborovému svazu Taxi Praha. Ve stejném duchu dovolatel zmiňuje
výpověď obviněného Š., který při svém výslechu popřel, že by věděl o
jakýchkoliv úplatcích a v souladu s dovolatelem uvedl, že odevzdávané peněžní
částky považoval za příspěvky na chod kanceláře OS Taxi Praha a možnost
účastnit se skupinové konverzace v aplikaci WhatsApp, kde si i taxikáři mezi
sebou psali o probíhajících kontrolách. Vše uvedené Městský soud v Praze
nezkoumal a s argumentací, že chyběl úmysl kohokoliv podplatit, se nevypořádal.
I svědek O. uvedl, že aplikaci WhatsApp a předmětnou konverzaci v ní vnímal
podobně, jako když je někdo informován v rádiu, že policie „někde měří“.
16. K odposlechům následně dodává, že orgány činné v trestním řízení
tyto účelově dezinterpretovaly tak, aby byl dokreslen závěr o vině obviněných,
spory mezi členy organizace ohledně vynášení informací z konverzace v aplikaci
WhatsApp k taxikářům, kteří si tuto službu nezaplatili, a ohledně toho, že jsou
informace poskytnuté v této aplikaci nespolehlivé. Nadto, i kdyby ve spise
nechyběly důkazy o vědění obviněného, že jím poskytnuté peníze budou užity k
uplácení, tak informace poskytnuté panem Z. mohly pořád pocházet z legálních
zdrojů (různých Facebookových stránek, veřejných zdrojů atd.). K rozpisu
kontrolních jízd měla totiž přístup celá řada lidí – figuranti Magistrátu hl.
města Prahy, kteří mohli sdílet informace na jejich veřejně přístupných
stránkách na Facebooku. Soud prvního stupně přitom sám uvedl, že možnost
přirozeného úniku informací od figurantů nelze zcela vyloučit, ale jeví se mu
jako nepravděpodobná. Dovolatel se tak dovolává zásady in dubio pro reo, neboť
to, že je nějaká událost nepravděpodobná, neznamená, že by soud mohl dovodit,
že se neodehrála. Skutečnost, že si figuranti fotili rozpisy jízd a sdíleli je
skrze Facebook byla potvrzena i L. Š. Tento potvrdil i velké množství lidí
(40-50), ke kterým se předmětné informace dostávaly. Obdobně vypovídali i
svědci D. a B. Konkrétně svědek B. uvádí, že nemůže vyloučit přátelský vztah
některého figuranta s taxikářem, a tedy i možnost úniku informací tímto
způsobem. Dále už v roce 2017 při svém výslechu zmínil, že k úniku informací
docházelo i poté, co u nich již nebyl zaměstnán pan Š.
17. Dále obviněný cituje podle něj lakonické vyjádření vyplývající z
rozsudku soudu, které je však toliko obecné (na všechny taxikáře se
vztahující), z čehož dovozuje, že jej odvolací soud tak odsuzuje na základě
jakési kolektivní viny 4 různých osob, jež označuje za skupinu přesto, že každá
měla k projednávané věci jiný vztah. Předmětný výrok o vině je tedy nesprávný a
nepřezkoumatelný.
18. Obviněný konečně opakuje, že celá kauza je politicky konstruovaná,
přičemž je absurdní, že by mu odvolací soud uložil tak nízký trest, kdyby
skutečně uvěřil, že se dopustil tak závažného trestného činu podplácení úřední
osoby.
19. Dovolatel rovněž nesouhlasí s právním posouzením týkajícím se toho,
že se měl trestného činu podplácení dopustit v rámci tzv. organizované skupiny.
K obsahu tohoto termínu cituje judikaturu (konkrétně rozhodnutí č. 45/1986 Sb.
rozh. tr.). Odvolací soud se vůbec nezabýval, zda se údajná organizovaná
skupina vyznačovala dělbou úkolů mezi jejími členy a v čem měla spočívat
koordinovanost či plánovitost jejich počínání. Podstatou koordinace je, že se
jednotliví členové skupiny mezi sebou znají a společně vykonávají určitou
činnost. Organizovaná skupina přitom musí vzniknout již před započetím páchání
trestné činnosti a nikoliv až v jeho průběhu, přičemž její členové musejí mít
úmysl danou trestnou činnost páchat. V předmětném případě pouze došlo k
založení hromadné konverzace v aplikaci WhatsApp se 45 taxikáři, kteří si
navzájem poskytovali informace o probíhajících a chystaných kontrolách a za
tuto službu platili odborové organizaci 500 Kč měsíčně. Myšlenka o jejich
organizovanosti je podporována jen počtem osob a „záhadným papírkem“, na který
si taxikáři psali pořadí, kdo a kdy je na řadě při přepravě klientů. Mnohost
pachatelů k posouzení předmětného znaku skutkové podstaty však není
dostačující, stejně jako zmíněný lístek se jmény.
20. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil výrok B. (zjevně míněno veškeré výroky obsažené v
části B výrokové části) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2020,
sp. zn. 5 To 222/2020 a vrátil věc (patrně tomuto soudu) k novému projednání.
21. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce konstatoval, že námitky
obviněného v převážné míře neodpovídají jím deklarovanému důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž ve věci nelze sledovat ani situaci tzv.
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
22. Soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své skutkové
závěry řádně odůvodnily. Státní zástupce se s jejich závěry ztotožňuje, přičemž
dodává, že není úkolem dovolacího soudu, aby byly jednotlivé důkazy znovu
reprodukovány a rozebírány.
23. Pakliže by se některé námitky obviněného týkající se nenaplnění
subjektivní stránky zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku daly podřadit pod uplatněný dovolací důvod, shledává je zjevně
neopodstatněnými. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jsou
dostatečně vyjádřeny znaky subjektivní stránky. K tomuto se pojí i relevantní
část odůvodnění, kde subjektivní stránku soud hodnotí (bod 204. jeho rozsudku).
Toto hodnocení je podloženo mj. výpovědí P. J., odposlechy jeho telefonických
hovorů nebo hovorů V. Z. Přesto, že argumentace vztahující se k problematice
naplnění subjektivní stránky by mohla být obsáhlejší, nelze rozsudek označit za
nepřezkoumatelný a porušující právo obviněného na spravedlivý proces.
24. Rovněž poznámky obviněného ohledně prosazování kolektivní
odpovědnosti nejsou vhodné. Soud pouze argumentoval provázaností, či společnou
participací obviněných při páchání trestné činnosti. Stejně tak srovnání se
službou zprostředkování informací o policejních akcích ve veřejně přístupných
médiích neobstojí. V nynějším případě totiž nebyly informace získávány z
otevřených zdrojů (např. z terénu samotnými řidiči).
25. Ohledně námitek k absenci znaku spáchání trestného činu v rámci
organizované skupiny státní zástupce uvádí, že by byly relevantní ve vztahu ke
skutku, který byl původně kvalifikován podle § 209 odst. 4 písm. a) tr.
zákoníku. Pro tento ovšem nakonec nebyl obviněný odsouzen a dovoláním napadl
odlišnou část rozsudku odvolacího soudu. Pokud touto námitkou obviněný brojil
proti zmínce o spáchání činu v rámci organizované skupiny, která je obsažena v
části rozsudku zabývající se individualizací trestu, poté podle státního
zástupce ji nelze pod deklarovaným dovolacím důvodem vznést. Ve vztahu ke druhu
a výměře uloženého trestu je totiž možné vznášet námitky pouze pod dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nadto je podle hodnocení státního
zástupce tato výhrada obviněného obsahově laděna spíše procesně, přestavuje
polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, čímž i po obsahové stránce vybočuje
z mezí uplatněného důvodu dovolání.
26. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí
v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro
případ jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
31. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Ohledně námitek obviněného, které podřadil pod dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nutno konstatovat, že tyto v převážné míře
nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod a ani žádný z dalších taxativně
vyjmenovaných důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. Jedná se totiž o námitky
skutkové, resp. procesní povahy.
33. Nejvyšší soud připomíná, že z pozice dovolacího soudu nezasahuje do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění
byla v tak extrémním rozporu s provedenými důkazy, že by tím bylo dotčeno
ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém
případě by měl zásah Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4 a čl. 90
Ústavy.
34. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu jsou taková, jež
obsahují skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky
přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu,
ať již se tak stalo v důsledku toho, že obsah důkazů byl zkreslen,
dezinterpretován, pominut, či v důsledku jiných hrubých vad nastalých v procesu
dokazování a jeho hodnocení. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze
považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované
zněním § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž ústí do skutkových a právních závěrů, jež
jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám
logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v
jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. V celé řadě
rozhodnutí, ať již Ústavního či Nejvyššího soudu, lze nalézt shrnutí
vyznívající tak, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená
rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS
2651/09, I. ÚS 1601/07).
35. Obviněný sice zmíněný extrémní nesoulad namítl, je však nutné
uzavřít, že napadené rozhodnutí (ani rozhodnutí prvostupňové) jím zatíženo
není. Snaží se sice poukázat na své výhrady stran posouzení subjektivní stránky
žalovaného trestného činu, nicméně z obsahového hlediska užívá zejména námitek,
kterými rozporuje hodnocení důkazů soudy.
36. V první řadě je možné zmínit jeho odkazy na to, že z příslušných
odposlechů jeho telefonických hovorů vyplývá, že netušil o užívání jím
odevzdaných peněžních prostředků k podplácení úřední osoby. Dodává, že toto
vyplynulo i z jeho vlastní výpovědi (či ostatních obviněných), přičemž on sám
vůbec nemusel tušit, že informace předávané skrze aplikaci WhatsApp jsou z
nelegálního zdroje, když je mohli vynášet například i figuranti Magistrátu hl.
m. Prahy a zveřejňovat je na internetu, aniž by došlo k podplácení. Jedná se o
námitky, se kterými se již v podstatě vypořádal odvolací soud v bodech 178. až
199. V těchto bodech vyložil, proč má za to, že skutkové závěry jsou dostatečně
ukotvené v provedených důkazech.
37. Konkrétněji se pak vyjádřil (zejm. body 181., 182., 185. - 189) i k
důvodům, pro které má za prokázané, že uniklé informace o kontrolách musely
pocházet od obviněného Š. a nikoliv od figurantů, resp. že došlo k jeho
podplacení, kdy tento závěr vyplýval především z výpovědí svědků v kontextu
záznamů telekomunikačního provozu mezi obviněnými. V bodě 191. následně
odvolací soud vyložil, proč nepřijímá ani námitku obviněného stran chybného
uplatnění zásady in dubio pro reo, když údajně i nalézací soud měl připustit
možnost jiného úniku informací. Mimo jiné uvedl, že „… odvolací soud nepřijímá
ani „gramatický“ argument odvolání, že pokud se v napadeném rozsudku uvádí, že
se skutková verze ražená obhajobou „jeví jako nepravděpodobná“ … … v
souvislosti s možností úniku informací od tzv. figurantů –, pak to nutně
implikuje přijetí této „nepravděpodobné“ skutkové alternativy nalézacím soudem,
neboť tak velí hodnotící zásada in dubio pro reo, podle níž lze odmítnout pouze
skutkové alternativy zhola nemožné, s naprostou jistotou vyvrácené, nikoli však
alternativy pouze nepravděpodobné, tedy nikoli zcela nemožné. … … z rozhodnutí
samotného i z kontextu napadeného rozsudku je zřejmé, že slova nepravděpodobné
na daném vytýkaném místě své odůvodňující argumentace obvodní soud nepoužil
přísně či přesně … … ale užil je méně uvážlivě v modu obecné mluvy, v níž se
oproti právnické mluvě význam některých slov poněkud rozostřuje, nabývá širšího
smyslu… … Striktně gramaticky vzato není správné, jestliže se užije slova
nepravděpodobné namísto skutečně myšleného pojmu nepřijatelné či prakticky
nemožné; v daném kontextu však v napadeném rozsudku zcela zřejmě nejde o nic
jiného než o nečisté, v právním textu ne dost uvážené užití výrazu
nepravděpodobné v jeho extenzivním významu v modu obecného jazyka.“. Nejvyšší
soud se zcela ztotožňuje s hodnocením soudu druhého stupně a musí předmětnou, v
dovolacím řízení zopakovanou výhradu obviněného označit za prosté vytržení
jednotlivosti z jejího kontextu, nemající vliv na obsahovou soudržnost
napadeného (či předcházejícího) rozsudku.
38. Shora odkazovanými částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je
dostatečně vysvětleno, proč měl za prokázané, že předmětné úniky informací měl
na svědomí obviněný Š. ve spolupráci s ostatními obviněnými. Dále ve vztahu již
zmíněné dílčí části námitky, podle které o tomto nelegálním zdroji informací
(obviněném Š.) dovolatel nevěděl a také vědět nemusel, je možné odkázat na
odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který v bodě 202. uzavřel, že „… vzhledem
k obsahu, důležitosti a významu plánu kontrol, muselo být všem členům skupiny
zřejmé, že tyto informace nemohly být získány legální cestou, a pokud po nich
obž. J. požadoval výměnou za poskytnutí uvedených informací peněžní prostředky,
museli si být členové skupiny vědomi toho, k čemu tyto peníze slouží. Stejně
tak si obžalovaní museli být vědomi skutečnosti, že informace pochází přímo z
magistrátu. Z odposlechů telekomunikačního provozu, z komunikace v aplikaci
WhatssApp, jakož i z výpovědí obžalovaných bylo zjištěno, že se „poplatek“
pohyboval v rozmezí 500-700 Kč měsíčně za jednu osobu, peníze se soustředily u
obž. J., který je následně předal Z. a ten dále obž. Š., který byl na
magistrátu zaměstnán, a který měl k informacím o plánovaných kontrolách
přístup.“. Hodnocení subjektivní stránky následně doplňuje v bodě 204., na což
navázal soud odvolací v bodě 197. svého rozsudku. Tento uvádí, že ve vztahu k
podplácení konstatuje u všech obviněných úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku.
Nezapomíná nicméně zmínit, že ve vztahu k aplikované skutkové podstatě je možné
odkazovat i na § 17 tr. zákoníku, neboť kvalifikovaná skutková podstata by se
na věc obviněných aplikovala „… dokonce i tehdy, kdyby o konečném adresátovi
úplatku jakožto odpovědném zaměstnanci pražského magistrátu nevěděli, neboť za
daných okolností, souvislostí a poměrů o tom vědět měli a mohli. Možnost, že
snad některý z nich jednal ve skutkovém či právním omylu (§ 18 a § 19 TrZ) lze
vyloučit.“. Z odkazů na oba rozsudky tedy plyne nejen dostatečnost úvah o tom,
proč měly soudy za to, že dovolatel musel vědět o původu získaných informací,
ale i nepřípadnost jeho námitky rovněž směřující do procesní roviny, že
odůvodnění neobsahovalo její hodnocení.
39. Pakliže soudy shledaly části výpovědí obviněných, kterými se tito
snažili zbavit trestní odpovědnosti, nevěrohodnými, není možné jim nic
vytknout, neboť jsou k tomuto v duchu zásady volného hodnocení důkazu bezesporu
oprávněny. Nadto (i s ohledem na zbylou důkazní materii), kupříkladu z výpovědi
obviněného P., který odmítl peníze určené k podplácení poskytovat, vyplývá, že
obviněný J. jej oslovil ohledně finančního podílení se na možnosti získávání
informací od Magistrátu skrze podplácení (viz bod 7. rozsudku nalézacího
soudu). Rozhodně tedy ne všichni obvinění vypovídali zcela jednotně ohledně
jejich nevědomosti o určení jimi poskytovaných (či potenciálně poskytovaných)
peněžních prostředků k uplácení úřední osoby, resp. způsobu, jakým jim byl
předmětný poplatek za informace o kontrolách prezentován, jak se snaží
přesvědčovat dovolatel. Kasační zásah dovolacího soudu by mohl přicházet v
úvahu až v tak extrémně nepřijatelném postupu soudů, kdy by bylo možné jejich
zhodnocení důkazní materie, považovat za logicky chybné, dezinterpretační atd.
(viz výše ke kritériím tzv. extrémního nesouladu). Tuto situaci však v
předmětných rozhodnutích sledovat nelze, když je zjevné, že se soudy pohybovaly
v mantinelech zásady volného hodnocení důkazů.
40. Na výše uvedeném nic nemění ani poukazy dovolatele, kterými se snaží
přirovnat poskytování úplatků (resp. peněžních prostředků určených k
podplácení) k tomu, když poslouchá např. Rádio Impuls, skrze které je rovněž
možné získat informace o policejních kontrolách. Uvedený příměr je zcela
nevhodný. Jedná se o falešnou ekvivalenci, neboť Rádiu Impuls se neposkytují
peněžní prostředky k tomu, aby byly podpláceny úřední osoby následně
poskytující informace o kontrolách. Pakliže by tomu tak bylo, dalo by se
hovořit o analogické situaci, nicméně pak by byl obviněný opět zcela důvodně
trestně stíhán a odsouzen. Uvedená námitka na posouzení věci nemá vliv stejně
jako jeho nepodložené nářky, že byl odsouzen na základě jakési kolektivní
odpovědnosti, pro což nepodává žádné další upřesnění. Pokud snad chtěl uvést,
že jeho vina je odvozována toliko z viny ostatních obviněných, pak je nutno
odkázat na již shora rozvedené, resp. odkazované závěry plynoucí zejména z
odvolacího řízení. Vzhledem k nekonkrétnosti námitky Nejvyšší soud jen dodává,
že není možné shledávat jako nepřípustné, když je obviněný usvědčován mj.
celkovou povahou kooperace v rámci skupiny se spoluobviněnými.
41. K poslední uvedené skutečnosti se pojí i námitka, podle které mělo
dojít k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení znaku spáchání činu v rámci
organizované skupiny. Pakliže byla tato námitka namířena směrem k úvahám
odvolacího soudu o uložení trestu, kde byla organizovanost obviněných zmíněna
jako obecná přitěžující okolnost, uvádí Nejvyšší soud následující. Obecně
platí, že napadat výrok o trestu je možné pouze skrze dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pokud byl stanoven nepřípustný druh trestu,
nebo byl trest uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním
zákoníkem. Samotná nespokojenost obviněného s úvahami soudu vztahujícími se k
uložení trestu nepostačí. I kdyby však dovolací soud námitku akceptoval jako
podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z důvodu
posouzení, zda byl naplněn hmotně právně definovaný pojem organizované skupiny,
byť v rámci úvah o druhu a výměře trestu, musel by konstatovat, že obsahově je
tato námitka směřována opět do polemiky s hodnocením důkazů. Dovolatel
poukazuje totiž primárně na to, že pro konstatování organizovanosti obviněných
neexistuje v soudních rozhodnutích jediný důkaz a ani na něj (sekundárně)
navázaná úvaha. I v tomto směru se ze strany dovolatele jedná o nepravdivé
tvrzení. Již se shora akcentovaných bodů rozsudku odvolacího soudu vyplynula
kooperace obviněných vypadající zjednodušeně řečeno tak, že mj. peníze
pocházející od dovolatele byly poskytovány obviněnému J., který je předával
obviněnému Z. a tento s nimi podplácel obviněného Š. (pracovníka magistrátu,
jež byl jeho rodinným přítelem), aby se dostal k informacím o kontrolách
taxikářů, které následně po stejné linii cestovaly zpět k taxikářům – tedy i
dovolateli. K vzájemným domluvám přitom užívali kanálů aplikace WhatsApp i
telefonické komunikace. Odvolací soud taktéž nezapomněl zmínit i jejich
koordinovanost ve snaze zjistit, jak unikají informace získané skrze podplácení
mezi taxikáře, kteří se na něm finančně nepodíleli (již citovaný bod 181.
rozsudku odvolacího soudu ve spojení s body 116. až 121. rozsudku soudu prvního
stupně). Rozhodně tedy nelze přisvědčit tvrzením, že v rozsudku odvolacího
soudu neexistuje jediná úvaha, ze které by vyplývala organizovanost jejich
skupiny. Nejvyšší soud nebude rozebírat jednotlivé důkazy, ze kterých tyto
úvahy vyplývají, když ke vznesení uvedených námitek není obviněný ani oprávněn.
V podrobnostech tedy odkazuje na příslušné části rozsudku odvolacího soudu,
resp. soudu nalézacího, které zmiňoval již výše.
42. Dovolatel rovněž vznesl několik námitek vztahujících se k provedeným
odposlechům telekomunikačního provozu. V podstatě tvrdí, že jejich nařízení
bylo účelové s vazbou na politickou povahu předmětného trestního řízení. Opět
se jedná o procesní námitku, která nemá v dovolacím řízení své místo, pakliže
nedošlo k porušení Ústavou garantovaných práv dovolatele. Ve své podstatě se
těmito výhradami zabýval již odvolací soud. Ve vztahu k údajné účelovosti
nařízení odposlechů je možné odkázat na bod 160. jeho rozsudku, kde soud
druhého stupně uvádí, že „… nepřijímá námitku, implikující, že zde šlo o uměle
nafouknutý „politický“ proces. Z důkazního materiálu, zvláště i výpovědí svědků
D. a B., je zřejmé, že v dané době šlo o nikoli zcela malicherné excesy, ale o
reálný a vážný problém v plánovitém jednání specifické skupinky některých
pražských taxikářů, zaměřených na takříkajíc okrádání zahraničních turistů
robustním (násobným) navyšováním cen jízdného, čemuž se vzdor snahám magistrátu
nedařilo zamezit.“. Ohledně nezákonnosti (a potažmo účelovosti) odposlechů
odvolací soud pokračoval i v bodech 172. – 175. svého rozsudku. V odkazované
části odůvodnění se dostatečně vyjádřil k mezím nařízení odposlechů
telekomunikačního provozu a způsobu jejich odůvodnění. Nejvyšší soud přitom
nevidí důvod pro opakování argumentace soudu druhého stupně.
43. Pokud jde o námitku, podle které existují rozpory v rámci úředního
záznamu o vyhodnocení provedeného odposlechu ze dne 4. 9. 2015 mezi
telefonickým hovorem samotným a závěry policejního orgánu, musí Nejvyšší soud,
kromě její nepřípustnosti v dovolacím řízení, konstatovat i její nepodloženost.
Je třeba si uvědomit, že se jedná o velmi krátký záznam hovoru, kterých bylo
provedeno podstatně více. Z hovoru je přitom zřejmé, že se obvinění snažili
mluvit zastřeným způsobem, jak ostatně v obecné rovině konstatoval i odvolací
soud v bodě 181. jeho rozsudku. Nadto je vhodné odkázat i na věrnou
interpretaci zmíněného hovoru provedenou soudem prvního stupně v bodě 115. jeho
rozsudku. V uvedeném kontextu nelze u této dílčí jednotlivosti konstatovat
porušení práva obviněného na spravedlivý proces, ani kdyby vyhodnocení
provedené původně policejním orgánem nebylo přesné. Ve výsledku to byl soud,
který hodnotil tento důkaz a činil tak v kontextu se zbylou důkazní materií,
aniž by – jak bylo již uvedeno – docházelo k deformaci provedených důkazů a z
nich vyvozených skutkových závěrů.
44. Ve svých nepřípustných procesních námitkách dovolatel pokračoval
poukazem na údajné zatajení či „ztracení“ zvukových záznamů jízd figurantů v
taxících. Uvedené však v první řadě směřuje ke skutku, ohledně něhož byl zrušen
výrok o vině odvolacím soudem, neboť se nejednalo o trestný čin. Navíc jde opět
o námitku, které se odvolací soud věnoval v bodě 152. svého rozsudku, kdy ji
shledal nepodstatnou, když zvukové záznamy byly státním zástupcem následně
dodány (č. l. 2589) a kvůli svojí nezřetelnosti neměly žádnou výpovědní hodnotu
k objasnění okolností daného skutku. Soud tak označil důkaz za nadbytečný.
Obviněným opět tvrzenou účelovost „zatajení“ tohoto důkazního materiálu, přitom
jednoznačně a zcela důvodně vyloučil.
45. V procesní rovině obviněný namítá i nezákonné odebrání mobilního
telefonu a protiprávně provedenou prohlídku jeho vozidla. Uvedené však nijak
nerozvádí. Nevysvětluje, v čem přesně měl být postup Policie ČR nesprávný, ani
časově či věcně nekonkretizuje údajný incident. Pouze v tomto ohledu odkazuje
na své odvolání pro podrobnější informace. Tento jeho přístup je nepřípustný,
neboť dovolací soud se zabývá pouze argumentací obsaženou v jeho včasně podaném
dovolání (či doplnění dovolání). Zároveň není úkolem Nejvyššího soudu
argumentaci obviněného jakkoliv domýšlet a dotvářet. Dodá tedy jen, že pokud
obviněný v případě jeho mobilního telefonu hovoří o odnětí věci potenciálně
sloužící pro důkazní účely podle § 79 odst. 1 tr. ř., ke kterému došlo při jeho
zadržení dne 24. 11. 2015 (č. l. 225; příkaz k odnětí věci - č. l. 369;
protokol o odnětí věci - č. l. 370; souhlas státního zástupce s vydáním příkazu
k odnětí věci – č. l. 374), není zřejmé, v čem shledává nezákonnost tohoto
postupu. Stejně tak platí, pakliže dovolatel hovoří o protiprávní prohlídce
jeho vozidla a odnětí věcí v něm. K této prohlídce byl vydán příkaz Obvodním
soudem pro Prahu 1 dne 20. 11. 2015, sp. zn. 43 Nt 1120/2015, (č. l. 346) a
věci byly odňaty v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 tr. ř. (příkaz k odnětí -
č. l. 363; protokol o odnětí věci - č. l. 365; souhlas státního zástupce s
vydáním příkazu k odnětí věci – č. l. 372).
46. K odkazu obviněného na to, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu a
tím zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv, je třeba uvést, že tomu tak
není. Konkrétněji vyjádřeno upozorňoval na to, že v přípravném řízení byl jeho
obhájce Mgr. Robert Plicka vyloučen z obhajoby, neboť měl vypovídat jako
svědek, a to usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2016, č. j. 43
Nt 2815/2016-1709. Významnou okolností však je, že ke stížnosti obviněného
proti tomuto usnesení byl návrh státního zástupce na vyloučení jmenovaného
obhájce z obhajoby zamítnut usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 3.
2016, č. j. 8 To 89/2016-1718. Krom tohoto relativně krátkého časového období
tedy měl obviněný zvoleného obhájce Mgr. Roberta Plicku, a to jak po převážnou
většinu přípravného řízení, tak i v průběhu řízení před soudem. Z protokolu o
výslechu, ke kterému byl obhájce předvolán, navíc vyplývá, že tento s odkazem
na svoji povinnost mlčenlivosti ve věci nevypovídal. Uvedené je možné shrnout
tak, že na pochybení orgánů činných v trestním řízení bylo reagováno řádným
opravným prostředkem (stížností), přičemž skrze tento postup byla daná vada v
řízení napravena. Rovněž v mezidobí od pochybení do nápravy předmětné vady
nedošlo k žádnému faktickému poškození práv obviněného, např. nezákonným
získáním a použitím důkazu výslechem jeho obhájce k posuzované věci (obhájce
totiž ve věci nevypovídal). Ostatně obviněný ani žádný konkrétní, faktické
poškození svých práv nenamítá. Nejvyšší soud tak považuje za vhodné
připomenout, že spravedlivost řízení je nutné posuzovat nikoliv prizmatem
ojedinělého či marginálního pochybení v rámci trestního řízení. Respektování
práva na spravedlivý proces obviněného je třeba posuzovat v kontextu řízení
jako celku. Jinak řečeno, je důležité, zda daný proces byl či nebyl
nespravedlivý z hlediska jeho celkového vyznění, včetně faktorů vyvažujících
případné pochybení (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve
věci Schatschaschwili proti Německu, č. 9154/10). Zejména s ohledem na
zmiňovanou nápravu procesní situace skrze uplatněný řádný opravný prostředek
musí Nejvyšší soud konstatovat, že předmětné řízení nebylo zatíženo negativním
zásahem do základních kritérií spravedlivého procesu.
47. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které
obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již jako obsahově shodnými soudy
nižších stupňů zabývaly, odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
V.
Způsob rozhodnutí
48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém
dovolání vznesl výhradně námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Zároveň nebyl shledán zásah do
práva obviněného na spravedlivý proces. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém
dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než
je uveden v § 265b.
49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu