U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2017 o dovolání
obviněného M. Š . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.
9. 2016, č. j. 10 To 224/2016-605, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 308/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
1) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 To 224/2016-605, byl z podnětu M. Š. (dále jen obviněného, příp. dovolatele)
podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného v celém
rozsahu zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 T 308/2014-545, kterým byl obviněný uznán vinným (spolu s
odsouzeným M. K.) pod bodem 1) výroku rozsudku zločinem vydírání podle § 175
odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 2 a, c) výroku rozsudku přečinem
poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 3)
výroku rozsudku trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. a za tato
jednání byl odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1
tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a
šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl nově obviněný
odsouzen za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, přečin
poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin
lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině z
napadeného rozsudku ohledně obviněného M. Š. nezměněn, podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
dvou roků a šesti měsíců, když podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
pěti roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným v rozsahu uvedeném v §
49 až 51 tr. zákoníku; [odvolání obviněného M. K. bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto]. 2) Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 To 224/2016-605, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve
kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle
názoru obviněného naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že
„došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k
nesprávnému posouzení jednání obviněného“. Vyslovil své přesvědčení, že
postupem soudu nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“, rozhodnutí soudů
jsou nepřezkoumatelná, nejasná a skutková zjištění neúplná, přičemž se soudy
nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. K zločinu vydírání
konkrétně namítá, že nesouhlasí se závěry soudů, neboť tyto nebraly v úvahu, že
neměl žádný důvod, aby svědka nutil k tomu, aby tento vzal trestní oznámení
zpět, neboť trestní oznámení se obviněného Š. vůbec netýkalo, neměl tedy motiv
k takovému jednání. V souvislosti s odsouzením pro skutky popsané pod bodem
2a,c) výroku rozsudku soudu prvního stupně poukázal na to, že v případě jednání
pod bodem 2a) byla jeho vina dovozována pouze na základě výpovědi svědka H. V
případě jednání pod bodem 2c) neexistuje žádný důkaz o jeho protiprávním
jednání. V návaznosti na tato konstatování rozvádí výpovědi svědků (str. 2-3
dovolání).
V souvislosti s bodem 3) výroku rozsudku poukazuje na nezbytnost
vypracování doplňku znaleckého posudku, přičemž současně uvádí, že nebylo
prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil právě on, přičemž poukazuje na
výpovědi svědků, kteří mají jeho obhajobu podpořit [podle obviněného nebylo
prokázáno, že se trestný čin lichvy vůbec stal a nebylo ani prokázáno, že by se
uvedeného jednání dopustil právě on]. Dále poukazuje na to, že ze všech jednání
je usvědčován pouze svědkem H., který byl sice zkoumán znalcem, ale podle
mínění obviněného se znalec řádně s podklady pro vypracování znaleckého posudku
zmíněného svědka neseznámil, a z toho dovozuje pochybnosti o jeho nezaujatosti,
a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek k osobě svědka. Závěrem
podaného dovolání obviněný opětovně poukazuje na nerespektování zásady in dubio
pro reo, porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu
věci, nesprávné a subjektivní hodnocení důkazů, což vše podle obviněného musí
vést Nejvyšší soud k závěru, že je nutno zrušit nejen dovoláním napadený
rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a
obviněného obžaloby zprostit, případně po zrušení věc vrátit soudu k novému
projednání a rozhodnutí. 3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila,
že po seznámení se s dovoláním, s ohledem na obsah námitek v něm obviněným
uplatněných, se nebude k tomuto věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání. 4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. 5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř. 6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.). 8) Argumentace uplatněná obviněným v dovolání se dá shrnout v
následující konstatování. Soudy nesprávně zjistily skutkový stav (porušily
ustanovení § 2 odst. 5 tr.
ř.), důkazy hodnotily subjektivně v neprospěch
obviněného, neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, nevypořádaly se dostatečně s
provedenými důkazy (nebylo při hodnocení důkazů postupováno podle § 2 odst. 6
tr. ř.), není věrohodná výpověď poškozeného a v té souvislosti měl být
vypracován revizní znalecký posudek, rovněž tak měl být doplněn znalecký
posudek ohledně ceny převedené nemovitosti vzhledem ke zprávě realitní
kanceláře a předloženému posudku Ing. R. Kvirencem, a to s ohledem na
skutečnost, bezplatného užívání nemovitosti poškozeným. 9) S ohledem na charakter námitek obviněným uplatněných je potřebné
zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze
kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy. Z dovolání obviněného přitom vyplývá, že primární námitkou obviněného
je jeho tvrzení, že se jednání, pro které byl odsouzen nedopustil a pokud se
již nějakého jednání dopustil, pak díky nesprávnému hodnocení důkazů soudy,
případně neprovedení jím navržených důkazů, dospěly soudy k nesprávnému
skutkovému stavu a následně i nesprávné právní kvalifikaci. Obviněný se tedy
neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudy a předkládá vlastní verzi
skutkového děje zásadně odlišnou od zjištěného skutkového stavu věci (viz § 2
odst. 5 tr. ř.). 10) V souvislosti s argumentací obviněného je potřebné uvést, že v
předmětné trestní věci jde již o druhé rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž
soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (po zrušení prvního rozsudku a vrácení
věci k novému projednání a rozhodnutí) odstranil nedostatky, na které byl
soudem odvolacím upozorněn a pro které bylo jeho první rozhodnutí zrušeno (viz
str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně ve svém rozsudku
(předcházejícím dovoláním napadenému rozsudku soudu druhého stupně) nejprve
zmínil výpovědi obviněných, podrobněji výpověď poškozeného a svědků, znalců a
další důkazy, případně návrhy na doplnění důkazů (viz str. 5-14), aby tyto
následně hodnotil a své hodnotící úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozsudku. 11) Z rozsudku soudu prvního stupně je nezpochybnitelné, že tento se v
rámci hlavního líčení opětovně velmi podrobně zabýval posudkem znalce PhDr. Kaloče ve vztahu k argumentaci vyjádřené v odborném vyjádření PhDr. Krejčí,
CSc., které předložila obhajoba (viz str. 8-11). V hlavním líčení znalec
vysvětlil a podrobně se vyjádřil nejen ke svému znaleckému posudku, ale také
odbornému vyjádření, které bylo předloženo obhajobou, přičemž (str. 12-13)
odůvodnil, proč není důvodu vypracovat revizní znalecký posudek.
Nejvyšší soud
se stejně jako soud druhého stupně plně ztotožňuje se závěry soudu prvního
stupně ohledně nedůvodnosti vypracování revizního znaleckého posudku, vzhledem
k velmi podrobnému výslechu znalce u hlavního líčení (a přesvědčivosti jeho
závěrům vyjádřeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když je vhodné
mj. např. zmínit i tu skutečnost, že ani znalkyně ve svém odborném vyjádření
nezjistila důvody, pro něž by bylo třeba přibrat znalce z jiného oboru. 12) Pokud jde o jednání obviněného pod body 2a,c) výroku rozsudku soudu
prvního stupně, pak je nutno opětovně poukázat na to, že jde o skutkové námitky
(neprokázání žalovaného jednání), neboť v souvislosti s touto trestnou činností
je odkazováno v rámci hodnocení důkazů nejen na výpověď poškozeného, ale také
např. na výpověď svědkyně P., B., M. či B. Soud hodnotil důkazy důsledně podle
§ 2 odst. 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti svědčily pro pravdivost verze
poškozeného (viz str. 15-19). Rovněž tak bylo správně poukázáno na nelogičnost
částí výpovědí svědků, kteří měli potvrzovat skutkový děj tvrzený obviněným či
obviněnými (např. poškozený nebyl držitelem řidičského průkazu, měl mít dluhy
atd., přesto podle tvrzení obviněných je přesvědčoval, že potřebuje vozidlo). 13) Rovněž k námitkám, které byly obviněným směřovány ke skutkům
uvedeným pod body 1) a 3) je potřebné uvést, že jde o námitky skutkové. Pouze
stručně, nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudem prvního stupně (bod 1
rozsudku), je vhodné uvést, že ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 303/2001 vyplývá, že „jednání pachatele uvedené v
ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala
skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním
řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit
tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního
řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235
odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo
nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi“ [obdobně také rozh. č. 13/2012
Sb. rozh. tr.]. V souvislosti se skutkem kvalifikovaným pod bodem 3) výroku
rozsudku, kde se obviněný dožadoval doplnění znaleckého posudku [viz bod 8], je
nutno konstatovat, že také na tuto námitku dal soud prvního stupně (odvolací
soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil - viz str. 7
odůvodnění jeho rozsudku) odpovídající odpověď s odůvodněním, proč považuje
návrh za nedůvodný. Soud druhého stupně správně uvedl, že hodnota členských
práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu byla v den převodu těchto
práv a povinností stanovena částkou 320.000,- Kč, tehdy také došlo k dokonání
skutku, a z hlediska právního posouzení bylo již nerozhodné, zda v pozdějším
období došlo k znehodnocení bytu uzavřením „oné podnájemní smlouvy na dožití“.
14) V souvislosti s námitkami obviněného, jimiž zpochybňoval logičnost
skutkových závěrů rozhodnutí soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za
vhodné uvést, že napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů. Napadená rozhodnutí nevykazují
obviněným zmíněnou vadu (přiměřeně srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. I. ÚS 1601/07, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). 15) Pokud obviněný v dovolání rovněž namítl porušení zásady „in dubio
pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ze kterého mj. vyplývá, že ani v situaci, tzv. slova proti slovu (což není případ trestní věci obviněného) automaticky
nevyplývá zproštění obviněného z důvodu aplikace zásady in dubio pro reo, nýbrž
toliko povinnost pečlivě prověřovat věrohodnost rozporných tvrzení. V předmětné
trestní věci nebyly závěry o vině obviněného dovozovány pouze z výpovědi
poškozeného. Soudy nižších stupňů pečlivě v odůvodnění svých rozhodnutí
rozvedly nejen to, proč považují výpověď poškozeného za pravdivou a výpovědi
obviněných za nevěrohodné, ale rovněž poukázaly na řadu dalších důkazů, které
věrohodnost výpovědi poškozeného podporují. 16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění
(§ 265i odst. 2 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům
adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek
kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí
odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše
je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody,
při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou
pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu