6 Tdo 692/2025

6 Tdo 692/2025-1146

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. P. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 327/2024-1054, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 13 T 84/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2024, č. j. 13 T 84/2024-1006 (dále také „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. P. Š. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. jednak přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a jednak přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2. přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

1. v době od srpna 2022 do 2. 8. 2023 v Ostravě opakovaně a soustavně, osobně a prostřednictvím mobilního telefonu obtěžoval svou manželku, poškozenou T. S., kterou urážel, vulgárně jí nadával, vyhrožoval jí zabitím i tím, že je nakažená virem HIV, protože on, jako osoba HIV pozitivní, s ní měl nechráněný pohlavní styk, vyhrožoval, že ji připraví o děti, celé dny i noci obtěžoval poškozenou telefonováním a zasíláním textových zpráv, dělal poškozené naschvály při předávání jejich společných nezletilých dětí, bez vědomí a souhlasu děti vyzvedával ze školského zařízení nebo oproti domluvě odmítal děti poškozené předat, vyhledával poškozenou osobně v místě jejího bydliště, v zaměstnání nebo u školy, kam nezletilé děti chodí, pod různými záminkami si vynucoval přístup do bytu poškozené, zvonil na zvonek u bytu poškozené, vypínal na chodbě domu pojistky k bytu poškozené, poléval vstupní dveře do bytu poškozené vodou, která vtékala mezerou mezi prahem a dveřmi do bytu, dožadoval se vstupu do bytu a pokud mu poškozená nechtěla dveře otevřít, tak jí vyhrožoval „že jí zakroutí krkem, rozbije jí držku, uvidí, co se bude dít“, v době letních prázdnin od 10. 7. 2023 v době, kdy byly jejich nezletilé děti samy doma a poškozená byla v zaměstnání, se dlouhým zvoněním a přesvědčováním dětí domáhal toho, aby ho do bytu přes matčin zákaz vpustily, v bytě pak setrvával až do příchodu poškozené z práce, přičemž se skrýval i na toaletě nebo pod postelí a odmítal z bytu odejít, říkal poškozené výhrůžně, že „budou buďto rodina nebo nic“, dne 30. 7. 2023 poškozené nadával, že je špatná matka, když poslala děti na tábor, křičel na ni po telefonu, že ji podpálí, načež krátce po tomto hovoru poškozená ve svém bytě ucítila zápach benzínu a zjistila, že od vstupních dveří se do bytu na podlaze rozlévá kaluž zapáchající tekutiny, která naleptala rohožku a podlahu v předsíni bytu, a všechno toto dlouhodobé, obtěžující chování obviněného a výhrůžky vzbuzovaly v poškozené obavu o vlastní zdraví a život, neboť již v minulosti byla obviněným několikrát fyzicky napadena, vzbuzovaly v poškozené též strach před dalším setkáním s obviněným, strach z dalších naschválů, což poškozenou významným způsobem omezovalo v jejím běžném životě,

2. v době od 1. 2. 2022 do 2. 8. 2023, kdy byl vzat do vazby, v Ostravě, XY ani jinde, při vědomí své zákonné vyživovací povinnosti vůči nezletilým dětem AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) s výjimkou částky 2 600 Kč uhrazené v prosinci 2022, částky ve výši 31 742 Kč uhrazené v únoru 2023, částky ve výši 700 Kč uhrazené v březnu 2023 a částky 1 000 Kč uhrazené v srpnu 2023, řádně nepřispíval na výživu svých nezletilých dětí přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývala ze zákona o rodině a byla dále konkretizována rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.

7. 2022, sp. zn. 41 P a Nc 33/2022, 41 Nc 12006/2022-67, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2023, č. j. 13 Co 384/2022-255, který nabyl právní moci dne 16. 5. 2023, a jímž byl zavázán s účinností od 1. 2. 2022 přispívat na výživu nezletilé dcery AAAAA částkou 2 700 Kč měsíčně a na výživu nezletilého syna BBBBB rovněž částkou ve výši 2 700 Kč měsíčně, obojí splatné vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám matky dětí T. S., čímž za uvedené období způsobil na výživném pro dceru AAAAA dluh ve výši 35 979 Kč a na výživném pro syna BBBBB rovněž dluh ve výši 35 979 Kč.

2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 14. 9. 2023, č. j. 104 T 87/2023-172, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2023, dále sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 T 29/2023-181, který nabyl právní moci dne 29. 11. 2023, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pod body 2. – 3. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, č. j. 9 T 45/2023-255, který nabyl právní moci dne 7. 2. 2024, byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále v rámci souhrnného trestu uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Xiaomi Redmi modré barvy v průhledném obalu, včetně SD karty a 2 ks SIM karet z mobilního telefonu (mobilní operátor O2 a Tesco mobile) a elektronického klíče od vstupních dveří do bytového domu č. XY na ulici XY v Ostravě-XY. Podle § 73 odst. 1 a 4 tr. zákoníku mu byl uložen ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 let a 9 měsíců.

4. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 14. 9. 2023, č. j. 104 T 87/2023-172, z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2023, č. j. 7 T 29/2023-181, a výrok o trestu pod bodem II. z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, č. j. 9 T 45/2023-255, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

5. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak byly poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna a poškozená T. S., nar. XY, odkázány se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 327/2024-1054, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 327/2024-1054, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.

8. K prvně zmíněnému dovolacímu důvodu uvedl, že v rámci odvolání uplatnil argumentaci spočívající v tom, že soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu odnětí svobody do svého rozhodnutí nesprávně nezahrnul i souhrnný trest, který mu byl uložen v bodě I. výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 9 T 45/2023, a to pro jednání právně kvalifikované jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného se přitom „jedná o souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 27 měsíců, kdy se jednalo o jednání obžalovaného, které spáchal dne 23. 10. 2022 a dne 12. 11. 2022“.

9. S odkazem na svoji odvolací argumentaci dále vyšel z toho, že „ukládaný souhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců nepodmíněně a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 27 měsíců vychází z Trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn.: 13 T 132/2022, ze dne 16. 12. 2022“ [pozn.: bodem I. výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 9 T 45/2023, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 27 měsíců – uvedené tresty mu byly uloženy za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním dne 18. 12. 2022, a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 T 132/2022, kterého se dopustil ve dnech 23. 10. 2022 a 12. 11. 2022].

10. Skutky uvedené v nynějším rozsudku soudu prvního stupně se tak podle obviněného staly v předkládané věci dříve, než byl „vyhlášen“ trestní příkaz Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 T 132/2022. K jednání uvedenému pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně totiž došlo v době od srpna 2022 do 2. 8. 2023 a k jednání pod bodem 2. rozsudku soudu prvního stupně v době od 1. 2. 2022 do 2. 8. 2023.

11. Odvolací soud však této jeho argumentaci nepřisvědčil, přičemž důvody odmítnutí rozvinul v bodě 17. odůvodnění svého rozhodnutí, a to tak, že je pro něj rozhodné datum 28. 12. 2022, kdy došlo k vyhlášení trestního příkazu Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 T 132/2022, a dále datum 2. 8. 2023, kdy došlo k ukončení trestné činnosti, o které rozhodoval soud prvního stupně.

12. S tím se však obviněný neztotožňuje, respektive datum 2. 8. 2023 nepovažuje ve vztahu k jeho jednání, které bylo kvalifikováno jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, za zcela rozhodné, neboť tento trestný čin je dokonán již pronesením výhrůžek. Pro správnost závěrů odvolacího soudu tedy bylo určující to, kdy (časově) se stal skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, kterým odsouzený naplnil skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování.

13. Na podporu své argumentace odkázal na usnesení policejního orgánu o odevzdání věci k projednání přestupku podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. ze dne 1. 12. 2022, č. j. KRPT-236921-60/TČ-2022-070721, které se zabývalo jeho jednáním z doby před 28. 12. 2022 z pohledu uvažované právní kvalifikace podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

14. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak obviněný uzavřel, že odvolací soud nesprávně právně stanoveným okamžikem „ukončení (dokonání) trestného činu nebezpečného vyhrožování“ také „nesprávně nepřistoupil k nápravě ukládaného trestu odsouzenému, jako trestu souhrnnému včetně souhrnného trestu z výroku I. z Rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 07.02.2024, sp. zn.: 9 T 45/2023“.

15. Pokud jde o druhý uplatněný dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], obviněný uvedl, že jemu uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců považuje za nepřiměřeně přísný, když oba skutky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně mají podle své právní kvalifikace stanovenou trestní sazbu trestu odnětí svobody na dobu nepřevyšující jeden rok.

16. V jeho případě tak dochází ke kumulaci trestů a vzniku situace, kdy, ačkoli trestní sazby trestu odnětí svobody u skutků uvedených v rozsudku soudu prvního stupně nepřevyšují jeden rok, má obviněný povinnost vykonat celkově „dlouholetý“ trest odnětí svobody. To je především důsledkem recidivy jednání kvalifikovaného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u kterého je výše trestní sazby trestu odnětí svobody stanovena v délce nepřevyšující 2 léta.

17. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud proto postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soud ze dne 30. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18, v němž byla problematika nepřiměřené kumulace trestů podrobena přezkumu. Odvolací soud však nepostupoval v rámci jeho zásad, a proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu nemůže obstát.

18. Na základě těchto skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 327/2024-1054, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného, uvedl, že pokud jde o výhradu, kterou obviněný vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze ji pod uvedený dovolací důvod podřadit, neboť pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, lze považovat za vadu výroku záležející v porušení hmotného práva. Opodstatněnost jí však podle státního zástupce přiznat nelze.

20. Obviněný totiž ve své argumentaci pomíjí, že skutek uvedený pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně byl soudem posouzen nikoli jen jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž také jako tento přečin spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c) a d) tr. zákoníku.

21. Pro posouzení obviněným nastolené otázky je tak rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden a kdy o více skutků. V případě jednání obviněného vymezeného bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se jednalo o jednočinný souběh, kdy jde o skutek jediný, kterým bylo spácháno více trestných činů (dva). Vícečinný souběh je tvořen samostatnými skutky a trestnými činy, přičemž posuzování jednoho z nich není závislé na jiném, a to včetně možnosti vzhledem ke konkrétním okolnostem a datu vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí za jinou trestnou činnost uložit za každý takový samostatný skutek a trestný čin (při splnění podmínek v § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku) samostatný souhrnný trest. Naproti tomu, u jednočinného souběhu je souvislost těsnější. I když i zde je řada okolností, které se posuzují u každého trestného činu odděleně, nepatří mezi ně možnost uložení dvou či více souhrnných trestů ve vztahu k jednomu takovému skutku, jímž došlo k naplnění znaků dvou či více trestných činů, a případné další trestné činnosti, k níž má být uložení souhrnného trestu zvažováno.

22. Ze skutkové věty bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že jednání obviněného představovalo jeden skutek, který byl posouzen jako dva přečiny. Nastala zde situace, v níž obviněný jedním skutkem naplnil více různých skutkových podstat trestných činů, jednalo se ale o jeden skutek. Z hlediska zásad pro uložení souhrnného trestu je pak nutno jako k okamžiku jeho spáchání (dokončení) vzhlížet k datu 2. 8. 2023, jež je v popisu skutku vymezeno jako konec období, ve kterém se měl obviněný trestné činnosti dopouštět. Uvažuje-li obviněný o jiném datu, fakticky se tím domáhá jiných skutkových závěrů než těch, k nimž dospěl soud prvního stupně. Taková argumentace již podřaditelná pod hmotněprávní dovolací důvod (ani pod žádný jiný dovolací důvod) není.

23. V dalších výhradách k výroku o trestu obviněný podle státního zástupce argumentuje v intencích zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak jeho argumentace není případná, pokud se v ní odvolává na fakt, že oba skutky vymezené ve výroku o vině mají stanovenou trestní sazbu ve výměře nepřevyšující jeden rok. Obviněný navíc ignoruje fakt, že trest odnětí svobody mu byl uložen jako trest souhrnný za současného zrušení výroku o trestu uloženém mu rozsudkem dřívějším. Souhrnný trest byl přitom uložen podle toho ustanovení, které se vztahovalo na trestný čin nejpřísněji trestný z těch více trestných činů, za něž byl ukládán, a to podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, v jehož případě lze uložit trest odnětí svobody až na dvě léta. O trestu uloženém ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, tedy hovořit nelze.

24. Jde-li o onu námitku kumulace trestů, tato se v podstatě týká přísnosti uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání zásadně namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu.

25. Shora naznačený striktní postoj byl nicméně postupným vývojem v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu poněkud zrelativizován, a je tedy namístě vycházet z toho, že i v dovolacím řízení přichází v úvahu zásah do výroku o trestu, byť byl uložen druh trestu trestním zákoníkem předpokládaný a v jeho zákonné sazbě. To se týká zejména těch výjimečných případů, kdy by byl uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Při zohlednění množství přitěžujících okolností podrobně vysvětlených v odůvodněních rozhodnutí obou soudů se však o takový případ v projednávané věci nejedná.

26. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4022/18 je vedle toho zcela nepříhodný, když z jeho dovolání vlastně ani nelze seznat, proč měl odvolací soud postupovat v rozporu se zásadami v tomto nálezu vyslovenými. K uvedenému nálezu přitom sám Ústavní soud poznamenal, že obsahuje z velké části úvahy de lege ferenda o vhodnosti toho či onoho způsobu trestání, přičemž beze změny právní úpravy mají tyto úvahy pouze omezené využití. V odkazovaném rozhodnutí se řešila výjimečná možnost ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti za zpřísněných podmínek podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle Ústavního soudu by soudy o přeměně podmíněného trestu měly rozhodovat při vědomí, že kumulace trestů může (ale nemusí) být důvodem výjimečného postupu podle § 86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku. O něčem takovém v předkládané věci soudy vůbec nerozhodovaly. Právním důvodem pro zrušení tehdy napadeného rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nadto byly toliko nedostatky v odůvodnění, což rozhodně není případ nyní posuzovaných rozhodnutí.

27. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu státní zástupce rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

29. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 To 327/2024-1054, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

30. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

31. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy

nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

IV. Posouzení dovolání

33. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného je zčásti možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zčásti pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

34. K tomu Nejvyšší soud dodává, že v rámci dovolacího řízení se neuplatňuje tzv. revizní princip, na základě něhož by měl z vlastní iniciativy vyhledávat případné vady napadených rozhodnutí. Rovněž není jeho úkolem, aby za dovolatele jím uplatněné námitky nově formuloval nebo ty, které jsou nekonkrétně vyjádřené, konkretizoval. Pro splnění požadavků plynoucích ze zákonné úpravy dovolání je ostatně vyžadováno, aby obviněný své dovolání podal prostřednictvím osoby právně erudované – tj. obhájce.

35. V daných souvislostech je dále třeba také zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jak tomu bylo i v posuzované věci, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

36. Pod uvedený dovolací důvod je možno podřadit námitku obviněného, že soud prvního stupně při ukládání souhrnného trestu nesprávně do svého rozhodnutí nezahrnul i souhrnný trest uložený bodem I. výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 9 T 45/2023 [tento byl uložen za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 T 132/2022], přičemž soudy (tedy i odvolací soud, který této námitce nepřisvědčil v odvolacím řízení) nesprávně právně stanovily okamžik rozhodný pro ukládání souhrnného trestu.

37. V zájmu jasnosti další argumentace považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve podrobněji popsat (a v některých částech i zopakovat) časovou osu obviněným spáchané trestné činnosti a vydaných soudních rozhodnutí, tak aby bylo patrné, kdy se stal jaký skutek, a kdy na něj bylo reagováno rozhodnutím ze strany soudu. Tím Nejvyšší soud vymezí také rozhodné časové okamžiky.

38. Protože předmětem posouzení je otázka souhrnného trestu, je potřebné připomenout také pravidla pro jeho ukládání. Ta jsou uvedená v § 43 odst. 2 tr. ř., podle něhož soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odst. 1 (odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Pro aplikaci daného ustanovení, a tedy i pro uložení souhrnného trestu, je tak v tomto smyslu podstatný souběh trestných činů.

39. Pokud jde o předkládanou věc, rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 25. 9. 2024 pod sp. zn. 13 T 84/2024. Pachatel jím byl uznán vinným dvěma skutky – pod bodem 1. výroku o vině přečiny nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 2. výroku o vině přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku. Skutek pod bodem 1. výroku o vině soud prvního stupně vymezil časovým údajem od srpna 2022 do 2. 8. 2023 a skutek pod bodem 2. výroku rozmezím od 1. 2. 2022 do 2. 8. 2023. Argumentace obviněného se nicméně týká jen skutku pod bodem 1. výroku o vině, a proto zůstává důležitým časové rozmezí od srpna 2022 do 2. 8. 2023.

40. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněnému uložen souhrnný trest, a to mj. (neboť k ostatní sbíhající se trestné činnosti obviněný ničeho nenamítá) za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2024, č. j. 9 T 45/2023, který nabyl právní moci téhož dne. Důležité přitom je, že souhrnný trest byl uložen pouze za jednání uvedené pod body 2. – 3. výroku o vině rozsudku ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 9 T 45/2023. Skutek, resp. trestný čin popsaný pod jeho bodem 1. výroku o vině soud prvního stupně (ani odvolací soud) tedy nepovažoval za sbíhající se s trestnými činy nebezpečného vyhrožování a nebezpečného pronásledování (ani s trestným činem zanedbání povinné výživy).

41. Okresní soud v Ostravě však považoval skutek pod bodem 1. výroku o vině z rozsudku ze dne 7. 2. 2024, č. j. 9 T 45/2023, za sbíhající se s jednáním, za něž byl obviněný odsouzen trestním příkazem samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 T 132/2022, doručeným mu dne 28. 12. 2022 (v této „hierarchii“ byl tedy tento trestní příkaz vydán, a následně i doručen, jako první). Prvně zmíněného jednání, za které byl odsouzen později vydaným rozsudkem, se totiž dopustil dne 18. 12. 2022 (tedy ještě před doručením předmětného trestního příkazu), jednání popsaného ve zmíněném trestním příkazu se dopustil ve dnech 23. 10. 2022 a 12. 11. 2022.

42. Nyní je důležité určit, který okamžik je (vztaženo k dovolací argumentaci obviněného) rozhodný z hlediska pravidel pro ukládání souhrnného trestu. Podle § 43 odst. 2 tr. ř. (jak ostatně uvedeno i výše) uloží soud souhrnný trest v situacích, kdy odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Pokud jde o trestní příkaz, určující je okamžik jeho doručení obviněnému (viz rozhodnutí č. 29/2000 Sb. rozh. tr.). V případě trestního příkazu samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 T 132/2022, se tak stalo dne 28. 12. 2022. Uvedený okamžik je tedy jedním z rozhodných momentů předkládané věci.

43. Kromě okamžiku vyhlášení odsuzujícího rozsudku, resp. doručení trestního příkazu, je dále třeba si zodpovědět otázku, jaký konkrétní okamžik je zásadní z hlediska spáchání trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [a dále i trestného činu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku], o němž obviněný tvrdí, že podstatný je moment jeho dokonání, v tomto konkrétním případě moment pronesení výhrůžek.

44. Podle § 2 odst. 4 tr. zákoníku je trestný čin spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat; není přitom rozhodující, kdy nastal následek tohoto jednání, respektive kdy tento následek měl nastat. Určující je přitom okamžik ukončení jednání pachatele. Ve shodě se státním zástupcem lze konstatovat, že pro posouzení obviněným nastolené otázky je rozhodující vymezení pojmu skutek a ujasnění si, kdy jde o jeden a kdy o více skutků. V případě jednání obviněného vymezeného bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se jednalo o jednočinný souběh, kdy jde o skutek jediný, kterým bylo spácháno více trestných činů (dva). Vícečinný souběh je tvořen samostatnými skutky a trestnými činy, přičemž posuzování jednoho z nich není závislé na jiném, a to včetně možnosti vzhledem ke konkrétním okolnostem a datu vyhlášení odsuzujícího rozhodnutí za jinou trestnou činnost uložit za každý takový samostatný skutek a trestný čin (při splnění podmínek v § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku) samostatný souhrnný trest. Naproti tomu, u jednočinného souběhu je souvislost těsnější. I když i zde je řada okolností, které se posuzují u každého trestného činu odděleně, nepatří mezi ně možnost uložení dvou či více souhrnných trestů ve vztahu k jednomu takovému skutku, jímž došlo k naplnění znaků dvou či více trestných činů, a případné další trestné činnosti, k níž má být uložení souhrnného trestu zvažováno.

45. I pokud by navíc čistě hypoteticky soud prvního stupně daný skutek vymezil ve formě pokračující trestné činnosti tak, že jednotlivé urážky tvoří jednotlivé dílčí útoky, z hlediska hmotněprávního by stejně bylo třeba na takové pokračující, trestněprávně relevantní, jednání nahlížet jako na jeden jediný skutek, pro který by opět byl podstatný okamžik ukončení jednání pachatele (tedy 2. 8. 2023, viz bod 44. odůvodnění tohoto rozhodnutí).

46. Na výše popsaném závěru nic nemění ani odevzdání věci k projednání přestupku podle § 159a odst. 1 písm. a) tr. ř. ze dne 1. 12. 2022, č. j. KRPT-236921-60/TČ-2022-070721, které vypracoval příslušný policejní orgán. Pokud se totiž obviněný s odkazem na tento dokument opakovaně snaží tvrdit (přestože z podoby této námitky není zcela zjevné, kam obviněný míří), že přečin nebezpečného vyhrožování byl spáchán před doručením předmětného trestního příkazu, který byl vypracován již dne 1. 12. 2022, pak je třeba připomenout, že nemá pravdu, když ze skutkové věty bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2024, č. j. 13 T 84/2024-1006, vyplývá, že se jednání naplňujícího znaky uvedeného přečinu dopouštěl i v období letních prázdnin 2023, konkrétně minimálně ve dnech 10. 7. a 30. 7. 2023.

47. Uvažuje-li navíc obviněný o jiném datu, de facto tím směřuje proti výroku o vině a domáhá se změny skutkových závěrů soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Taková argumentace již, jak přiléhavě uvedl i státní zástupce, pod hmotněprávní dovolací důvod (a v obecné rovině ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřaditelná není, nehledě na to, že v této části by dovolání, striktně vzato, bylo možno považovat za nepřípustné. Je totiž nutno připomenout, že obviněný prohlásil (i) k danému skutku vinu, a to v rozsahu, který je vtělen právě do skutkové věty uvedené pod bodem 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který takové prohlášení viny přijal. Přitom výrok o vině odvolací soud z podnětu odvolání obviněného nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumat.

48. V tomto kontextu je třeba připomenout ustálenou judikaturu

Nejvyššího soudu, podle které dovolatel může svým dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a který neměl povinnost přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

49. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

50. Na uvedený dovolací důvod patrně míří argumentace obviněného, podle níž považuje jemu uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců za nepřiměřeně přísný, když oba skutky uvedené v rozsudku soudu prvního stupně mají podle své právní kvalifikace stanovenou trestní sazbu trestu odnětí svobody na dobu nepřevyšující jeden rok.

51. Nejprve je třeba upozornit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku (dříve § 31 až § 34 tr. zák.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

52. Určitý průlom do výše uvedeného je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.).

53. V daných souvislostech lze ovšem poznamenat, že obviněný v rámci svého dovolání nenabídl žádné konkrétní argumenty, které by mohly vést k závěru o trestu extrémně přísném a zjevně nespravedlivém (lze sice uvažovat o tom, že se snaží nabídnout argument v podobě nepřiměřené kumulace trestů, tento je však nepřiléhavý, viz bod 58. odůvodnění tohoto rozhodnutí). Pokud však svojí argumentací (s odkazem na to, že za trestné činy podle § 353 a § 354 tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody až na 1 rok) mířil na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v jeho druhé alternativě (v podobě uložení trestu mimo zákonnou trestní sazbu), formálně vzato tato námitka dané variantě uvedeného dovolacího důvodu odpovídá, je nicméně zjevně neopodstatněná.

54. Na tuto námitku si přitom obviněný paradoxně odpovídá sám, když uvádí, že tato výměra je důsledkem recidivy jednání kvalifikovaného jako přečin(y) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za nějž je možno uložit trest odnětí svobody ve výměře nepřevyšující 2 léta.

55. Jinak řečeno, je sice pravdou, že naplnění znaků obou základní skutkových podstat trestných činů uvedených v § 353 a § 354 tr. ř. je sankcionováno mj. odnětím svobody až na jeden rok, je však třeba vzít v úvahu, že obviněný byl odsouzen nejen za tyto přečiny, ale také za sbíhající se přečiny (tyto jsou konkrétně popsány v bodě 2. odůvodnění tohoto rozhodnutí) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které lze potrestat odnětím svobody až na dvě léta.

56. Podle zásad pro ukládání souhrnného trestu (§ 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku) se pachateli uloží trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný. Tím je právě trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku s výměrou trestu odnětí svobody až na dvě léta.

57. Soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil také odvolací soud, tedy nepochybil, pokud obviněnému uložil trest odnětí svobody ve výměře 14 měsíců. V kontextu uvedeného tedy lze uzavřít, že obviněnému byl za skutek popsaný v bodě 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a za příslušné sbíhající se trestné činy, uložen přípustný druh trestu vyměřený v rámci zákonné trestní sazby.

58. Nad rámec výše uvedeného je třeba poznamenat, že judikatura, na kterou odkazuje obviněný s tím, že soudy nižších stupňů nesprávně přistoupily ke kumulaci jemu uložených trestů (nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18), není přiléhavá, neboť se týká kumulace (řetězení) výkonů trestů odnětí svobody, ke kterému došlo v důsledku opakovaných uložení podmíněně odložených trestů odnětí svobody. V odkazovaném rozhodnutí se pak řešila výjimečná možnost ponechání podmíněného odsouzení s dohledem v platnosti, a to za zpřísněných podmínek podle § 86 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle Ústavního soudu by soudy o přeměně nepodmíněného trestu měly rozhodovat při vědomí, že kumulace trestů může (ale nemusí) být důvodem výjimečného postupu podle § 86 odst. 1 věty druhé tr. zákoníku. Vedle toho, jak uvádí i státní zástupce, nelze z argumentace obviněného ani seznat, proč měl odvolací soud postupovat v rozporu se zásadami v tomto nálezu vyslovenými, jak bez bližšího vysvětlení tvrdí dovolatel.

V. Způsob rozhodnutí

59. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. 8. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu