USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný S. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 10 To 111/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 12 T 6/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. B. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 12 T 6/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný S. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) na oddělení prevence a stížností Vazební věznice XY dne 15. 2. 2023 v době od 09.55 hodin do 10.44 hodin po řádném poučení mimo jiné dle § 158 odst. 8 trestního řádu a dle § 345 trestního zákoníku uvedl v rámci úředního záznamu o podaném vysvětlení sepisovaného podle § 158 odst. 6 trestního řádu ve věci vedené pod č. j.: VS-39056/TČ-2023-800910, že: „Sebevraždu jsem chtěl spáchat i z toho důvodu, že mě policie, respektive ti, kteří jsou spojení s mým případem, vydírají. Vydírají mě tím, že po mně chtějí, abych se doznal skutků, jinak půjdu z 3. do 4. odstavce (chtějí, abych doznal 10 skutků, jinak půjdu z 3. odstavce do 4.)“;
následně toto své tvrzení doplnil písemným podáním datovaným dnem 28. 2. 2023 a adresovaným Generální inspekci bezpečnostních sborů, oddělení Liberec, kam bylo doručeno dne 7. 3. 2023 a ve kterém křivě obvinil v úmyslu způsobit jeho trestní stíhání policistu T. K., OEČ XY, služebně zařazeného na Oddělení obecné kriminality Policie ČR v XY, z toho, že jej měl T. K. v průběhu realizace vedené na Oddělení obecné kriminality Policie ČR v Semilech pod č.j.: KRPL-108883/TČ-2022-181171 v rámci výslechu konaného dle § 76 odst. 3 trestního řádu dne 19. 11. 2022 vydírat a nutit k doznání tak, že pokud na sebe nedozná 10 skutků trestné činnosti, tak na něho vytáhne případ týkající se krádeže motorového vozidla Škoda Octavia 2 a také krádež karbonového jízdního kola za 250.000 Kč, že na to má hodně dlužníků, kteří mu to rádi na protokol dají, že to u něho viděli;
2) v Semilech v budově Okresního soudu Semily, Nádražní čp. 25, dne 29. 3. 2023 v jednací síni č. 8 v přízemí v rámci hlavního líčení konaného pod sp. zn. 4 T 40/2023 v přesně nezjištěné době od 08.00 hodin do 11.50 hodin po řádném poučení mimo jiné se týkajícím i křivého obvinění opětovně v úmyslu mu přivodit trestní stíhání křivě obvinil policistu T. K., OEČ XY, z toho, že ho měl tento policista v průběhu realizace, resp. v rámci podaného vysvětlení vydírat a nutit jej k prvotnímu doznání tak, že pokud na sebe nedozná 10 skutků trestné činnosti, tak na něho vytáhne případ týkající se krádeže motorového vozidla Škoda Octavia 2 a krádež karbonového jízdního kola za 250.000 Kč, kdy oproti dřívějšímu tvrzení [viz bod 1) shora] ještě uvedl, že mu měl policista T. K. dát do kapsy drogy, konkrétně pervitin, kdy k tomu mělo dojít v době, kdy byl obviněný zadržený a umísťovaný do policejní cely na OO PČR XY;
tímto svým jednáním zapříčinil, že policista T. K. byl ke křivému obvinění slyšen nejen Okresním soudem v Semilech dne 27. 4. 2023, ale byl i pod č. j.: GI-853/ČJ-2023-K prověřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů, oddělení Liberec, kdy k celé záležitosti vypovídal dne 22. 3. 2023 v odpoledních hodinách, a toto prověřování, které nakonec skončilo založením ad acta dne 12. 4. 2023, mohlo poškodit jeho profesní hodnověrnost a tím i mnohaleté postavení policisty odhalujícího zejména majetkovou trestnou činnost páchanou na území spravovaném OO PČR XY.
2. Za výše uvedený přečin a za sbíhající se přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 217 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. f) tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 T 40/2023-1764, byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 4. 2023, č. j. 4 T 40/2023-1764, který nabyl právní moci dne 27. 4. 2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 10 To 111/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Soudy nižších stupňů podle něj nedůvodně neprovedly navrhované důkazy, kterými mohla být prokázána jednak pravdivost jeho tvrzení, jednak vyloučení jeho trestní odpovědnosti a schopnosti účasti na trestním řízení. Těmito důkazy mělo být doložení kamerových záznamů z cely předběžného zadržení (k průběhu a obsahu jednání s policisty), prohledání cely předběžného zadržení (k nalezení předmětu použitého ke konzumaci drogy poskytnuté policistou) a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (zda byl obviněný pro medikaci po pokusu o sebevraždu schopen účasti na trestním řízení, zda byl příčetný či sníženě příčetný). Krom toho byl obviněný po pokusu o sebevraždu v silném stavu rozrušení a předmětná prohlášení by tak bez vlivu těchto okolností nikdy neučinil, neboť „mu bylo zřejmé, že jeho výpovědi jako opakovaně odsouzenému na rozdíl od výpovědí policistů nikdo neuvěří a pravdivost jeho výpovědi tak v řízení nebude prokázána“. Na uvedené obviněný navázal i své námitky proti hmotněprávnímu posouzení skutku. Jestliže nebyl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky, byla jeho trestní odpovědnost vyloučena podle § 26 (příp. § 27) tr. zákoníku. Rovněž bylo třeba zvážit, zda vzhledem k množství tlumících léků (vyjmenováno jich bylo jedenáct) je obviněný schopen se soustředit na probíhající trestní řízení, kdy i tímto mohla být vyloučena trestní odpovědnost podle citovaných ustanovení. S tímto se však obecné soudy nedostatečně vypořádaly, především pak se skutečností, že předmětná prohlášení učinil ještě před nasazením tlumících léků. Krom toho nebyl žádným důkazem prokázán úmysl obviněného přivodit někomu trestní stíhání a ani jej vážně poškodit v zaměstnání. Svá obvinění proti poškozenému vznesl a opakoval, protože objasňoval svůj pokus o sebevraždu nebo byl k tomu vyzván.
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a následně odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatovala, že výtky obviněného, obsahově totožně opakované v průběhu trestního řízení, k neprovedení navrhovaných důkazů jsou neopodstatněné. Oba soudy nižších stupňů se důkazními návrhy zabývaly a pečlivě zdůvodnily, proč jim nevyhověly. Pokud jde o posouzení příčetnosti obviněného, soud prvního stupně správně poukázal, že medikace byla nasazena až po spáchání projednávaného přečinu. Je třeba také zohlednit lékařské zprávy v kombinaci s vyjádřením dovolatele, že předmětné léky přestal užívat, je plně svéprávný, a přesto svá obvinění při hlavním líčení u soudu zopakoval. Nadto nikdy neprojevil, že by nebyl schopen podstoupit úkony trestního řízení. Obecné soudy proto správně uzavřely, že nebyl shledán důvod pochybovat o příčetnosti obviněného. Bylo rovněž řádně odůvodněno, že s ohledem na časový odstup a věrohodnost výpovědí poškozeného T. K. a svědka J. F. nemělo smyslu provést dovolatelem navrhované důkazy kamerovým záznamem z cely předběžného zadržení a její prohlídku. Ve vztahu k tvrzené absenci důkazů o úmyslu obviněného spáchat posuzovaný přečin a nad to vážně poškodit jiného v zaměstnání státní zástupkyně s odkazem na judikaturní rozhodnutí konstatovala, že i tyto zákonné znaky projednávaného přečinu shledává naplněnými, mj. s ohledem též na opakovanost, dlouhodobost a racionalitu jednání obviněného. Obviněný si ostatně musel být vědom, že vznesení lživých obvinění vůči policistovi zpracovávajícímu jeho trestní věc může způsobit vážné poškození v jeho zaměstnání.
7. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. 10 To 111/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
13. V kontextu výše uvedeného lze uzavřít, že podstatu námitek směřujících proti výroku o vině je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Tyto námitky však nelze hodnotit jako opodstatněné, odůvodňující požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
14. Z obsahu dovolání je patrné, že dovolací argumentaci lze rozdělit v podstatě do dvou větví. Ve skutkové rovině obviněný brojil proti nedůvodnému neprovedení jim navrhovaných důkazů v podobě kamerových záznamů, prohledání cely předběžného zadržení a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Tyto důkazy by nejen potvrdily jeho tvrzení, ale případným znaleckým posudkem by byla vyloučena i jeho trestní odpovědnost, příp. jeho schopnost účastnit se proběhlého trestního řízení. Druhý soubor námitek pak zaměřil na hmotněprávní posouzení skutku, kdy díky absenci příčetnosti (popř. též způsobilosti k účasti na trestním řízení) nemohla být naplněna subjektivní stránka trestné činnosti v požadované formě, nebyl prokázán ani úmysl přivodit někomu trestní stíhání ani jiného vážně poškodit v zaměstnání.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa třetí
15. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy jeho zbývající alternativy dovolatel formálně ani co do obsahového vymezení dovolání neuplatnil. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci.
Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
16. Byť uplatněná námitka o nedůvodném zamítnutí obhajobou navrhovaného doplnění dokazování (kamerovým záznamem z cely předběžného zadržení, prohledáním cely předběžného zadržení a provedením znaleckého posudku z odvětví psychiatrie) je formálně podřaditelná pod tuto třetí alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů.
Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně), že patřičně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí stran návrhu na doplnění dokazování. O návrzích tak bylo nejen formálně rozhodnuto, ale soudy dostály též své argumentační povinnosti zakotvené v ustanovení § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz body 21. až 24.) konstatoval (a obdobně pak i odvolací soud v bodě 9. svého rozhodnutí), že další rozšiřující tvrzení o poskytnutí drog poškozeným obviněný přednesl až v průběhu hlavního líčení dne 29.
3. 2023. Vzhledem k časovému odstupu, skutečnosti, že v mezičase celou předběžného zadržení prošlo velké množství osob, které měly příležitost s důkazy manipulovat a nedůvěryhodného načasování takovéhoto nařčení (neboť obviněný měl vícero příležitostí na toto upozornit), byly proto první dva navrhované důkazy zamítnuty pro nadbytečnost, fakticky šlo rovněž i o neproveditelnost důkazů z důvodu technického i z důvodu časového odstupu.
17. Co se týče otázky příčetnosti (která je otázkou právní a bude ještě stručně zmíněna níže), k té soud prvního stupně uvedl, že své obvinění proti poškozenému vznesl ještě předtím, než mu byla nasazena silná medikace, přičemž sám obviněný se vyjádřil, že od srpna 2023 léky neužívá. V těchto souvislostech lze v podstatě odkázat na výše zmíněné detailní odůvodnění soudu prvního stupně, který se otázkou příčetnosti obviněného, event. jeho způsobilostí absolvovat trestní řízení, důkladně zabýval a s tím úzce propojenou otázku návrhů na doplnění dokazování věcně správně vyhodnotil a odůvodnil.
Pravdou je, že obviněný dne 13. 2. 2023 provedl demonstrativní suicidální pokus. Podání jeho vysvětlení, písemné doplnění vysvětlení a vyjádření obviněného u hlavního líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 40/2023, v rámci kterých se dopustil jednání spočívajícího v křivém obvinění poškozeného, jsou datována 15. 2., 28. 2. a 29. 3. 2023. Jak bylo správně poukázáno soudy a státní zástupkyní, v této inkriminované době ještě nepodstoupil medikaci, na niž se odvolává a prezentuje se jako osoba pod silným vlivem léků majících za účinek ztrátu či podstatné omezení pozornosti a vůbec způsobilosti se účastnit trestního řízení.
Byly mu totiž nasazeny pouze léky na bolest (Algifen dne 24. 3. 2023) a uklidnění (Lyrica dne 17. 3. 2023). S tím nakonec koresponduje vyjádření obviněného z počátku podaného vysvětlení dne 15. 2. 2023 (č. l. 57), že „se cítí zdráv a není pod vlivem léků, které by jej mohly ovlivnit“. Teprve dne 24. 5. a 15. 8. 2023 došlo k širší medikaci, mj. v návaznosti na hospitalizaci obviněného na psychiatrickém oddělení vězeňské nemocnice (v podrobnostech viz lékařské zprávy na č. l. 98 a 114). Soudy bylo správně poukázáno na to, že obviněný nejen při posuzovaných úkonech nejevil žádné známky ovlivnění léky, ale ani žádné známky nadstandardního rozrušení či nějakého jiného nežádoucího rozpoložení, v němž by neměl být schopen elementární orientace a vědomí a znalosti toho, co sděluje ohledně poškozeného a jeho údajného nekalého postupu.
Nakonec ve věci 40 T 40/2023 vypovídal u hlavního líčení mj. za přítomnosti obhájkyně, státní zástupkyně a tříčlenného senátu, aniž by u kohokoli vzbudil pochybnost o svém stavu. Ač podle vlastního vyjádření medikaci od srpna 2023 nerealizoval, v hlavním líčení v předmětné trestní věci 12 T 6/2024 konaném dne 4. 4. 2024 (viz č. l. 154 a násl.) svá obsahově totožná tvrzení obviňující poškozeného v plném rozsahu zopakoval s časovým odstupem cca jednoho roku, a tedy již zcela mimo možný účinek léků vysazených nejméně 6 měsíců před výpovědí.
Je tedy třeba uzavřít, že dovolatel zpochybňuje svou příčetnost a způsobilost podrobit se trestnímu řízení tvrzeními a skutečnostmi, které nebyly a nemohly být relevantní. Proto také nebylo nutno návrhům na doplnění dokazování vyhovět. Je třeba odmítnout i generální pravidlo, podle něhož osoby pod vlivem tlumících léků nemohou činit výpověď, účastnit se hlavního líčení a není možno vůbec vůči nim vést trestní řízení.
Takový závěr by bylo možno činit pouze na základě konkrétních skutkových poznatků zpochybňujících kvalitu vnímání obviněného, třebas i v důsledku ovlivnění léky či psychického rozpoložení apod. Pak by bylo namístě důsledně zvážit např. i jeho znalecké zkoumání. Jak však bylo výše uzavřeno, žádný takový poznatek neexistoval a nemohl být odůvodněn, neboť obviněný zpětně zpochybňuje svůj stav skutečnostmi, které v rozhodných dnech nemohly mít na jeho příčetnost a způsobilost absolvovat úkony trestního řízení vliv. K tomu samozřejmě přistupují řádně zdůvodněné závěry soudů obou nižších stupňů o vyhodnocení věrohodnosti svědků T. K. a J. F., jejichž výpovědi plně korespondují i s důkazy listinnými.
18. Své navazující hmotněprávní námitky obviněný založil na zpochybnění trestní odpovědnosti a naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslného zavinění. Zde je v první řadě nutno odmítnout jeho úvahu, podle níž nesprávné skutkové závěry vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení subjektivní stránky. Jak výše uvedeno, soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
Již výše uvedeno, že podkladem pro právní posouzení skutku mohou být [nebyl-li shledán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] pouze soudy stabilizovaná skutková zjištění, nikoli skutkové závěry, které podle vlastního vyhodnocení dovolateli lépe vyhovují. Nakonec dovolací argumentace je v tomto ohledu vedena poněkud spekulativně, že pokud byl obviněný ve stavu silného rozrušení po pokusu o sebevraždu, „mohla“ tím být vyloučena jeho trestní odpovědnost, „lze předpokládat“, že pod vlivem tlumících léků byla výrazně negativně ovlivněna schopnost obviněného ovládat své jednání a domyslet jeho důsledky.
Tyto ničím nepodložené hypotézy obhajoby uplatněné již v předchozích stádiích řízení však nemohou mít na závěry soudů o zavinění obviněného vliv. Nakonec bylo pouze proklamativně tvrzeno, že obecné soudy „neprokázaly úmysl obviněného někomu přivodit trestní stíhání ani úmysl jiného vážně poškodit v zaměstnání“. Krom tohoto tvrzení jakákoli bližší argumentace absentuje, tedy nebylo dovolatelem ani vymezeno, proč či na základě jakých důkazů by právní závěry soudů aplikované na skutková zjištění měly být vadné.
19. Dostatečnost dokazování stran příčetnosti obviněného byla vyhodnocena výše pod bodem 17. Otázka nepříčetnosti je otázka právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. R 17/1979), avšak příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje, a proto její objasňování přichází v úvahu v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.
4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014). Nasvědčují-li však konkrétní okolnosti, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (typicky tomu tak bude, jestliže v minulosti v souvislosti s předchozí trestnou činností byl již znalecky zkoumán a byla u něj duševní porucha zjištěna, anebo se již v minulosti léčil pro duševní nebo jinou nemoc, která může mít za následek duševní poruchu, ale i to je třeba hodnotit v souvislosti s konkrétními okolnostmi daného případu – srov. R 26/2016 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1167/2013, 8 Tdo 192/2016, 8 Tdo 224/2019 a 8 Tdo 1045/2019; dále ale i ÚS 54/2012-n.
a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1431/22), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zásadně podle § 105 odst. 1 a § 116 tr. ř. (srov. i § 109a a 110 tr. ř.) přibráním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (ŠÁMAL, Pavel. § 26 [Nepříčetnost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 625, marg. č. 5.) Jak bylo výše uzavřeno, pro pochybnosti o schopnostech obviněného pro duševní poruchu v době spáchání činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání podle § 26 tr.
zákoníku nevznikl žádný prostor. Nakonec dovolatel sám bez bližší argumentace lavíruje mezi stanoviskem, zda příčetnost mohla být u obviněného vyloučena zcela, či pouze částečně (podle § 27 tr. zákoníku). Ani jednu z nabízených variant však nebylo nutno zkoumat, neboť pochybnosti soudy důvodně neměly.
20. K samotnému zavinění obviněného odvolací soud (v návaznosti na bod 26. odůvodnění rozsudku okresního soudu) srozumitelně odůvodnil pod body 10. a 11., že obviněný orgánům Vězeňské služby, jakož i orgánům činným v trestním řízení opakovaně sděloval nepravdivé informace týkající se poškozeného policisty, podle nichž (stručně vyjádřeno) jej policista vydíral a nutil k doznání skutků, které obviněný nespáchal, navíc mu podstrčil do policejní cely pervitin. Takto obviněný činil v úmyslu poškozenému přivodit trestní stíhání, přičemž ten byl vyslýchán u soudu i prověřován Generální inspekcí bezpečnostních sborů. O úmyslu takto postupovat nakonec hovoří i sdělení svědka J. F., který uvedl, že mu při seznámení se spisem obviněný uvedl, že „v XY ještě uvidí, že jim to tam zavaří“. Stejně tak nutno poukázat na to, že obviněný své jednání provedl celkem třikrát, v případě bodu 2) i s poměrně delším časovým odstupem cca šesti týdnů od jednání pod bodem 1). V návaznosti na to dospěl odvolací soud ke zcela správnému závěru, jemuž nelze ničeho vytknout, že obviněný se svého jednání dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť si byl vědom nepravdivosti jím uváděných informací, tedy skutečnosti, že T. K. obvinil lživě, a přes uvedené vědomí tak činil (opakovaně), což svědčí o vůli obviněného čin spáchat. Současně obviněný věděl, že může dojít k zahájení trestního stíhání poškozeného a k jeho vážnému poškození v zaměstnání, obvinil-li právě policistu při výkonu jeho pravomoci z vydírání, nucení k doznání a z poskytnutí psychotropní látky. Muselo mu být zcela zřejmým, že takové nařčení policisty je plně způsobilé k tomu, aby byl řešen pro trestnou činnost spáchanou při výkonu pravomoci v trestním řízení a že právě takové nařčení může znamenat i vážné poškození v zaměstnání, od nejrůznějších kázeňských opatření až po propuštění ze služebního poměru. Obviněný tedy nepředpokládal existenci žádné okolnosti, která by těmto následkům zabránila a byl s nimi srozuměn. Ve vztahu k nim a k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu je tedy třeba shledat nepřímý (eventuální) úmysl obžalovaného ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
21. Námitky dovolatele s jistou mírou tolerance podřaditelné pod tento důvod dovolání, pokud jde o zpochybnění příčetnosti, subjektivní stránky trestného činu, zejména úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, tak nemohly být akceptovány pro jejich zjevnou neopodstatněnost.
V. Způsob rozhodnutí
22. Pokud byly námitky dovolatele shledány formálně relevantně uplatněnými, nebylo jim možno přisvědčit z materiálního hlediska. Dovolání jako celek proto Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 3. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu