USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 9. 2024 v trestní věci obviněného M. Č. o jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 4. 1. 2024, č. j. 14 To 158/2023-2068, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 43/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 2. 2023, č. j. 1 T 43/2022-2018, byl obviněný M. Č, (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku jednak na pokračujícím zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a jednak na pokračujícím přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu: · odnětí svobody na tři léta, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněn odložen na zkušební dobu 5 let s dohledem a se zpřísňující podmínkou uhradit podle svých sil škodu způsobenou trestným činem, · peněžitému v počtu 200 denních sazeb po 5 000 Kč a · zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu zámečnické činnosti a poskytování služeb k ochraně majetku a osob na 9 let. Podle § 102a odst. 1 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření zabrání části majetku, a to 72 874,494 EUR deponovaných na účtu č. XY u MONETA Money Bank, a.s.
2. Obviněný byl dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody společně a nerozdílně · jednak s odsouzeným P. M. poškozeným: ? Hydac spol. s r.o. částku 23 355 Kč, ? ČESKÁ POŠTA, s.p., částku 10 914 Kč s úrokem 9,75 % p.a. jdoucím od 19. 7. 2022 do zaplacení, · jednak s odsouzenými P. M. a D. M. poškozeným: ? Jednota, spotřební družstvo v Milevsku, okres Písek, částku 1 000 Kč, ? Ego fashion, s.r.o., částku 757 434 Kč, ? KLÍČE, ZÁMKY STANĚK, s.r.o., částku 42 841 Kč, ? ČEPRO, a.s., částku 5 000 Kč a ? Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, částku 37 580 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli na řízení ve věcech občanskoprávních odkázáni se zbytky uplatněných nároků poškození Hydac spol. s r.o., ČESKÁ POŠTA, s.p., KLÍČE, ZÁMKY STANĚK, s.r.o., a ČEPRO, a.s.
3. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný uvedených deliktů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že poté, co v rámci svého podnikání v oboru zámečnictví získával a uchovával specifické informace o zabezpečení objektů svých klientů, nabídl je a od ledna 2019 je postupně poskytoval za podíl na výnosu P. M., který následně sám nebo ve spolupachatelství s D. M. provedl od února do srpna 2019 vloupání do 7 objektů, v nichž se zmocnil tam uložených věcí v celkové hodnotě 2,46 mil. Kč a na nichž způsobil škodu jejich poškozením ve výši 192 tis. Kč. Takto M. poskytl informace o stavu všech sedmi objektů: 1) Terno Strakonice, 2) HYDAC Planá n. Lužnicí, 3) zlatnictví Moon Tábor, 4) KLÍČE ZÁMKY STANĚK Vodňany, 5) COOP Horní Záhoří, 6) ČESKÁ POŠTA Vamberk a 7) EUROOIL Malšice. Nadto u objektu Terno Strakonice poskytl číselný kód trezoru a údaj o umístění klíčů od trezoru, u zlatnictví Moon navíc osobně hlídal v jeho blízkosti, u ČESKÉ POŠTY Vamberk poskytl duplikát klíče od trezorové místnosti (a následně obdržel polovinu odcizené hotovosti) a u čerpací stanice EUROOIL Malšice dodal číselný kód trezoru. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek.
4. Odvolání obviněného a zúčastněné osoby A. K. (matky obviněného) Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 4. 1. 2024, č. j. 14 To 158/2023-2068, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h) a k) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. shledal v tom, že předsedkyně senátu prvostupňového soudu rozhodovala o totožném skutku v trestní kauze hlavních pachatelů vloupání M. a M. Byla tak s případem obeznámena jinak než z dokazování v nynější trestní věci a výsledku tamního řízení přizpůsobovala provádění dokazování i hodnocení důkazů v dovolatelově kauze. Této odvolací námitce druhostupňový soud nepřisvědčil s poukazem na taxativní výčet úkonů vylučujících soudce, aniž by se zabýval účelem právní úpravy, která cílí na to, aby si soudce utvářel náhled na věc bez ovlivnění informacemi z jiných řízení a naopak jen z důkazů, na které obviněný v nynějším řízení může reagovat.
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný opřel o to, že rozsah dokazování byl totiž výrazně redukován díky názoru okresního soudu, že je vázán skutkovými zjištěními vzešlými z řízení proti hlavním pachatelům. Ta vzal za svá skutková zjištění i v dovolatelově věci a díky tomu skutkové závěry zbudoval na procesně nepoužitelných důkazech. Navíc zamítnutím důkazních návrhů (opřených rovněž o vázanost tamními skutkovými zjištěními) znemožnil obviněnému takto převzaté skutkové závěry rozporovat.
Okresní soud však měl otázku, zda došlo ke spáchání trestného činu hlavními pachateli, řešit jako otázku předběžnou a pro její vyřešení provést nezbytné dokazování. Pokud tak nepostupoval, pak v konečném důsledku bylo dokazování v nynější věci realizováno ještě před zahájením dovolatelova trestního stíhání a v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení. To se projevilo v tom, že okresní soud modifikoval popis nynějšího skutku nikoli pod vlivem dokazování, ale podle skutkových závěrů z jiné trestní věci.
Demonstrativní je to také na hodnocení nálezu šperků v dovolatelově domě, z čehož soudy nižších stupňů vyvodily, že obviněný chtěl poskytnutím informací pomáhat hlavním pachatelům, aniž by zvažovaly, že tento nález může mít řadu jiných příčin, z nichž subjektivní stránku jeho jednání dovodit nelze. Stejně tak se soudy nezabývaly otázkou, zda si M. nemohl opatřit informace z jiných zdrojů. Vytýkané převzetí skutkových závěrů u jiné věci se odrazilo i v adhezních výrocích, kde nebylo prováděno dokazování k vlastnickému právu poškozených ani k výši jim způsobené škody.
8. Nesprávné hmotněprávní posouzení zakládající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval jednak v otázce jeho zavinění a jednak ohledně akcesority účastenství ve vazbě k různým pachatelům hlavní trestné činnosti. Nižším soudům vyčetl závěr o jeho přímém úmyslu, který opřely toliko o složku vědomostní (věděl, k čemu informace mohou sloužit), aniž by se vyjádřily k složce volní (chtěl, aby jím poskytnuté informace sloužily k protiprávnímu jednání jiných). Volní složka nebyla předmětem dokazování. Navíc i u složky vědomostní neplyne z popisu skutku, že obviněný by věděl o tom, že má pomáhat i M. a byl s tím srozuměn. Stejně tak není jasné, jak měl být srozuměn s tím, že pachatelé poškodí napadené objekty, zvlášť měl-li jim pomoci zabezpečení překonat, takže nebyl důvod nějaké poškození očekávat. Je tedy otázkou, zda a jak jim měl pomáhat, když ke zdolání zabezpečení užili namísto specifických informací hrubou sílu. Stran akcesority účastenství soudy nezohlednily, že trestná činnost byla páchána více pachateli. Jednání obviněného tak kvalifikovaly jako jediný skutek, ačkoli šlo o trestnou činnost dvou pachatelů. S tím souvisí i nesprávné hmotněprávní posouzení znaku značné škody. Ze skutkových zjištění neplyne, že dovolatel měl představu o způsobu provedení činu hlavními pachateli, a proto není podložen ani závěr o jeho představě o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle obviněného založen nesprávnou aplikací institutu určeného pro charakterově odlišnou delikvenci. Ochranné opatření zabrání části majetku není určeno pro postihování „běžné“ trestné činnosti, ale míří na rozsáhlou trestnou činnost, kde je v rámci prevence nutné postihnout majetek, který by k další trestné činnosti mohl být použit. Těmto parametrům souzené jednání materiálně neodpovídá, byť formálně lze podmínky tohoto ochranného opatření mít za splněné. Kromě toho okresní soud postupoval zmatečně, neboť ačkoli dovolatelova matka coby majitelka účtu, na němž byly uloženy zabrané peníze, vystupovala v řízení jako zúčastněná osoba, ochranné opatření nebylo uloženo jí, ale obviněnému. Jí přitom uloženo být nemohlo, neboť původ peněz na svém účtu prokázala.
10. Napříč dovolacími důvody obviněný dále namítl, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Popis skutku v obžalobě totiž neobsahuje zřejmou specifikaci konkrétního jednání, jímž měl jinému pomoci ke spáchání trestného činu, není ani zřejmé, zda je dovozován vztah pouze k trestné činnosti M. anebo i M. Při této neurčitosti a nejednoznačném vymezení vytýkaného jednání neměl materiálně možnost zvolit relevantní obhajobu. Bez poptávané důsledné konkretizace také nelze řádně posoudit naplnění hmotněprávních podmínek pomoci. Takto např. nebyla prokazována příčinná souvislost mezi jednáním pomocníka a hlavního pachatele. Rozporný je i popis skutku týkajícího se napadení objektu prodejny Terno ve Strakonicích, kde se na straně jedné vytipování a zjištění informací o objektu připisuje M. a na straně druhé je za poskytnutí informací M. souzen dovolatel.
11. Spravedlivému řízení neodpovídá ani způsob vyhodnocení výpovědi svědka M. U něho okresní soud připustil sníženou věrohodnost díky změně původní výpovědi, jeho výpověď z přípravného řízení však vzal za stěžejní důkaz. Přitom zamítl návrhy na výslechy svědků, kteří by mohli objasnit důvody změny M. výpovědi. Tyto svědky označil za nadbytečné bez toho, že by M. tvrzení ověřitelná právě výslechy navržených svědků, byla prokazována jiným způsobem. Kromě toho se prvostupňový soud při hodnocení M. výpovědi nevypořádal s tím, že ani v řízení vedeném proti němu M. nezmiňoval jeho účast.
12. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího i prvostupňového soudu a prvostupňovému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
14. Námitky dovolatele proti obsazení soudu prvního stupně obsahově odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je splněna i podmínka jejich vznesení v odvolacím řízení, byť se stalo nikoli formálním uplatněním námitky podjatosti podle § 31 tr. ř. Nejde však o námitky důvodné. Předsedkyně senátu prvostupňového soudu nebyla činná v přípravném řízení a rozhodovala až v hlavním líčení ve věci hlavních pachatelů M. a M. Při takovém rozhodování nemusela činit žádné předběžné závěry o vině dovolatele.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění a vytýká-li dovolatel zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, pak musí konkrétně označit důkazy a skutková zjištění, mezi nimiž má takový extrémní rozpor existovat. Žádnou takovou vadu dovolatel nevytýká, a kromě vlastního hodnocení výpovědi P. M. se ke konkrétním důkazům nevyjadřuje. Taková jeho námitka proto obsahově dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá. Protože ji však spojuje s tvrzením o porušení jeho práva na spravedlivý proces je nutno uvést následující.
16. Závěr odvolacího soudu o vázanosti rozhodnutími ve věci hlavních pachatelů je poněkud zjednodušený, na druhé straně však povinnost řešit samostatně předběžné otázky týkající se viny nelze vykládat tak, že soud by nesměl vůbec ke skutkovým a právním závěrům z jiné trestní věci vůbec přihlížet. K jejich kvalitě se ve věci jak P. M., tak D. M. vyjadřoval Nejvyšší soud v jimi vyvolaných dovolacích řízeních a nevznikají žádné rozumné pochybnosti o tom, že se trestné činnosti dopustili. Soudy obou stupňů se proto v nynější věci nedopustily žádného porušení práva na spravedlivý proces, pokud z takových skutkových zjištění vycházely a neprováděly k trestné činnosti hlavních pachatelů žádné dokazování.
17. Námitky ohledně tzv. opomenutých důkazů lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance. Dovolatel totiž tyto důkazy nespecifikuje, pouze v části týkající se údajného porušení práva na spravedlivý proces uvádí, jakých okolností se důkazní návrhy měly týkat. Důkazní řízení však vadou opomenutých důkazů netrpí. Zamítnutí návrhů na výslech policistů Z. a V. prvostupňový soud dostatečně vyložil, tito svědci se navíc neměli vyjadřovat ke skutkovým okolnostem dovolatelovy delikvence (tedy ke skutečnostem rozhodným pro naplnění znaků trestného činu), nýbrž k údajnému ovlivňování M. výpovědi v přípravném řízení. I zamítnutí výslechu navrhovaných svědků Š. a H., kteří se měli vyjadřovat k výši škody, okresní soud patřičně vysvětlil a jde spíše o to, že dovolatel se závěry soudů o výši škody nesouhlasí, než že by soudy opomenuly podstatné důkazy.
18. Zpochybňování správnosti skutkových zjištění ve vztahu k adhezním výrokům je mimo rámec označeného dovolacího důvodu, v jehož rámci lze vytýkat vady důkazního řízení ve vztahu ke skutkovým zjištěním rozhodným pro naplnění znaků skutkové podstaty trestaného činu, nelze však napadat skutková zjištění vztahující se toliko k výroku o trestu nebo náhradě škody.
19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze formálně podřadit námitky týkající se subjektivní stránky účastenství, tyto námitky jsou však bezpředmětné. Není-li současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak při posuzování hmotněprávních námitek nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a jeho odůvodnění.
20. Jestliže dovolatel poskytoval hlavnímu pachateli M. informace o napadených objektech, v jednom případě dokonce hlídal na místě vloupání a v dalším případě převzal část odcizené hotovosti, pak nepochybně věděl, že jeho informací bude užito k vloupáním a současně chtěl, aby se tak stalo, protože jinak by předávání takových informací M. nemělo smysl. Jednal tedy v přímém úmyslu.
21. Z hlediska znaků účastenství je irelevantní, zda dovolatel věděl, že hlavní pachatel M. bude páchat některé útoky společně s M. Nicméně při útoku na zlatnictví Moon dovolatel hlídal, a věděl tedy o existenci dalšího pachatele M., který se na tomto útoku podílel s M.
22. Ke vzniku značné škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty postačuje u účastníka zavinění z nedbalosti. S ohledem na charakter napadených objektů, kde lze předpokládat existenci hodnotnějších věcí, však u dovolatele lze dovodit minimálně úmysl nepřímý.
23. Totéž platí i ve vztahu k poškození jednotlivých objektů. I když poskytnutím informací o nich, popř. poskytnutím klíče či kódu k trezoru dovolatel usnadňoval hlavním pachatelům vniknutí, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že bude nutno překonat různé překážky, při jejichž zdolávání dojde k poškození objektů.
24. Ačkoli v obecné rovině lze souhlasit s tím, že účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující delikt, je tato námitka v projednávané věci bezpředmětná. Dovolatel totiž u všech útoků poskytoval pomoc M. a z hlediska pokračování podle § 116 tr. zákoníku je irelevantní, zda tento někdy páchal trestnou činnost sám a jindy s další osobou.
25. Důvodnými nejsou ani námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Dovolatel sám připouští, že formální podmínky pro uložení ochranného opatření splněny byly. Účelem tohoto institutu je odčerpání výnosů z trestné činnosti. Tento účel naplněn byl a námitky o absenci materiálních podmínek jsou proto bezpředmětné. Soudy pak správně uložily ochranné opatření obviněnému, pokud uzavřely, že předmětné peníze náležely obviněnému a byly na účtu jeho matky A. K. pouze deponovány. Za této situace je sporné, zda s dovolatelovou matkou mělo být nakládáno jako se zúčastněnou osobou, tato skutečnost je však bezvýznamná. Námitka, že A. K. prokázala způsob nabytí peněz je ryze skutkového charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Navíc pokud by snad mělo být vycházeno z toho, že výrok o ochranném opatření se týká A. K., pak by obviněný vůbec nebyl oprávněn napadat jej dovoláním, neboť by nešlo o výrok, který se ho bezprostředně dotýká.
26. Námitka o znemožnění účinné obhajoby pro nedostatečné vymezení skutkových tvrzení v obžalobě se nachází zcela mimo rámec formálně deklarovaných i všech ostatních dovolacích důvodů. Přesto nutno zmínit, že námitka je bezpředmětná, protože jak v obžalobě, tak v odsuzujícím rozsudku bylo konkrétně vymezeno, jaké informace nebo jakou součinnost dovolatel hlavnímu pachateli poskytl.
27. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a takto rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než jím navržené rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
28. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
29. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), g), h), k) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají těmto důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
30. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
31. Předně nutno zmínit, že všechny dovolací výhrady jsou opakováním argumentace vznesené již v odvolacím řízení. Druhostupňový soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a odvolateli poskytl náležité vysvětlení, proč jim za pravdu nedal. Na argumentaci odvolacího soudu lze proto v mnohém odkázat i z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
IV./1 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
32. Námitky, jimiž obviněný brojí proti tomu, že senátu prvostupňového soudu předsedala soudkyně, která meritorně rozhodovala trestní věc hlavních pachatelů, sice naplňují tento dovolací důvod, jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Dovolatel nerozporuje, že situace projednávaného případu nespadá do katalogu taxativně vymezených úkonů vylučujících soudce z rozhodování podle § 30 odst. 2 tr. ř. věta druhá, argumentuje však účelem právní úpravy vyloučení z rozhodování. Jeho výklad je však nepřípustně rozšiřující a nepřípadný.
Měl-li by platit v jím prosazovaném formátu, pak by v konečném důsledku k vyloučení soudce postačovala jakákoli větší či menší informovanost o jakémkoli pojítku s případem bez ohledu na její hloubku a zdroj. Pak by mohlo být namítáno, že soudce, který určitého pachatele soudil již dříve v předcházející trestní věci si na něho učinil náhled, který jej ovlivňuje v jakémkoli dalším rozhodování v jiných kauzách, v nichž by daný jedinec figuroval lhostejno v jakém procesním postavení. Při takovém náhledu by u kariérních pachatelů trestné činnosti dříve či později počali „docházet“ soudci.
Ad absurdum dovedeno by nakonec postačovalo k vyloučení, aby si soudce přečetl, shlédl či poslechl povrchní a zkratkovitou reportáž z médií, která by referovala o určité události dávno předtím, než by ji počaly řešit justiční orgány. Pokud by za takového stavu nemělo dojít k totálnímu paralyzování justičního systému, vyžadovalo by to odstínění jakýchkoli vnějších vlivů, které by potencionálně mohly na soudce působit. To není jednak reálné a jednak ani žádoucí, neboť soudci by neměli být odtrženi od reality.
33. Právní úprava takovým (záměrně přehnaně vylíčeným) důsledkům čelí právě taxativním vymezením konkrétních úkonů uvedených v § 30 odst. 2 tr. ř. věta druhá, u nichž shledává přes soudcovskou profesionalitu a etiku vyšší riziko ovlivnění v dalším rozhodování. Jednotícím prvkem těchto úkonů jsou tři kumulativně dané podmínky. Prvou je, že jde toliko o úkony vyžadující důsledné a komplexní posouzení důvodnosti podezření z trestné činnosti [viz zejména § 67 tr. ř. ve spojení s § 73c písm. a) tr. ř.]. Takto do katalogu vylučujících úkonů není např. zařazena účast soudce při neodkladném či neopakovatelném úkonu podle § 158a tr. ř., neboť tam soudce nijak nepřezkoumává důvodnost podezření. Obdobné platí i u příkazu soudce k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.), který lze vydat i ve vztahu k zařízení užívanému osobou, která vůbec podezřelá není. Druhou podmínkou je, že jde o vymezené úkony v téže , nikoli v jiné trestní věci. Nejde tedy o jakýkoli vyjmenovaný úkon napříč různými kauzami. A konečně třetí podmínkou je, že musí jít o úkony ukotvené do stanovené fáze procesu, tj. do přípravného řízení. Takto nebude vylučovat soudce například vydání trestního příkazu, byť takový úkon prvé dvě podmínky splňuje – hodnotí dokonce vinu s ambicí pravomocného posouzení a činí tak v téže věci. Ohledně třetí podmínky nutno poukázat i na jistou paralelu týkající se parametrů vyloučení soudce, účastnil-li se předtím na rozhodování v téže věci u jiného stupně soudní soustavy (§ 30 odst. 3 tr. ř.). Za účast na rozhodování u soudu nižšího stupně ve smyslu § 30 odst. 3 tr. ř. se totiž nepovažuje, jestliže soudce u soudu nižšího stupně nařídil hlavní líčení a prováděl dokazování, aniž by učinil rozhodnutí ve věci samé či rozhodnutí s ním související (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 762/2012, publikované pod č. 76/2013 Sb. rozh. tr.). Ačkoli tedy i nařízení hlavního líčení a provádění dokazování splňuje podmínku komplexního posouzení důvodnosti podezření z trestné činnosti i podmínku vykonávání úkonů v téže věci, nezakládá tzv. „automatický“ důvod vyloučení. Účast soudce na úkonech nespadajících do taxativního výčtu § 30 odst. 2, 3 nebo 4 tr. ř. sice podle okolností mohou zakládat důvod vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř., nic takového však dovolatel ani netvrdí a tím méně prokazuje.
34. Uvedené aspekty dovolatel pomíjí a zjednodušenou či generalizující argumentací dospívá k nesprávným závěrům, protože údajně prvostupňovou předsedkyni senátu vylučující úkon (rozhodování v hlavním líčení hlavních pachatelů) nesplňuje ani jednu z uvedených podmínek. Jak upozornil již státní zástupce, tamní rozhodování soudkyně v trestní věci hlavních pachatelů se nikterak nedotýkalo posuzování důvodnosti podezření, natož pak viny obviněného. Ani dovolatelem vyzdvihované materiální hledisko tak založeno být nemůže. Druhé dvě podmínky pak nejsou naplněny již vůbec, což ostatně nerozporuje ani dovolatel.
35. Kromě toho nelze nepoznamenat, že cítil-li se dovolatel zasažen ve svých právech tím, že jeho případ projednává soudkyně, jež rozhodovala trestní věc hlavních pachatelů, je pozoruhodné, že se proti tomu neohradil hned na počátku prvého hlavního líčení, protože informaci o tom, kdo soudil trestní věc hlavních pachatelů měl již z přípravného řízení (čl. VII/1742-1800). Z tohoto hlediska se námitka o vyloučené soudkyni vznesená v odvolacím a nyní i v dovolacím řízení jeví spíše jako účelová a učiněná až v momentě, kdy obviněnému nevyhovoval způsob, jakým prvostupňový soud rozhodl. Ať již však motivace této námitky byly jakékoli, na její zjevnou neopodstatněnost to žádný vliv nemá.
IV./2 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
37. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu (zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů) obviněný nevymezil, která skutková zjištění rozhodná pro právní kvalifikaci skutku pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Obsahem jeho dovolací argumentace je opětovné přednesení obhajovací verze a polemika se způsobem vyhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně, resp. i s jejich posouzením soudem odvolacím, který se s ním, stejně jako z něj dovozenými skutkovými závěry vyjádřenými v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku, ztotožnil. Obviněný znovu předkládá svůj náhled na věrohodnost svědka M., nabízí časoprostorově zcela diskontinuální či paranormální „vysvětlení“ nálezu odcizených šperků ve skrýši svého domu v XY (M., který o existenci tohoto domu nevěděl, tam měl skrýt na půdu šperky a ještě na ně nanést dovolatelovu DNA) a polemizuje s širokospektrálním posouzením těchto důkazů nižšími soudy, aniž by však označil trhlinu v logice jejich úvah či okolnost, kterou nevzaly při hodnocení důkazů v potaz.
38. Resp. pokud nějakou úvahovou proluku dovozuje, činí tak na základě izolovaného či zúženého náhledu na důkazy, z nichž vytrhuje pasáže vyhovující jeho představám, avšak opomíjí právě jejich komplexní posouzení, k jakému přistoupil soud prvního stupně. Takto např. poukazuje na to, že již prvostupňový soud označil M. za osobu se sníženou obecnou i specifickou věrohodností, a okresnímu soudu vytýká, že přesto z M. výpovědi vycházel. Ovšem již zcela opomíjí zmínit pokračování hodnotících úvah prvostupňového soudu, který právě proto vyhodnocoval jednotlivé verze M. výpovědi v kontextu dalších důkazů. Stejně tak okresní soud posuzoval (ne)věrohodnost a (ne)reálnost obviněným naznačované pochybné M. msty, při níž měl být M. natolik zdatným manipulátorem, že do ní měl zvládnout zakomponovat dokonce i policisty. Prvostupňový soud (na rozdíl od dovolatele) nepřehlédl důkazy, které tuto konspirativní teorii vyvracejí (viz bod 14. odůvodnění rozsudku) a správně při kritickém hodnocení M. změněné výpovědi tuto označil za „zamotaný a neuvěřitelný příběh“. Nad to lze dodat, že dovolatel patrně přeceňuje svou důležitost, protože ani mlhavými (natož pak pádnými) důvody nenaznačuje, čím by měl právě on být natolik významným, aby stál M. a policii za to zosnovat proti němu spiknutí.
39. Sumárně řečeno, obviněný nezmiňuje nic, co by svědčilo o zjevně nelogickém či libovolném (a tudíž požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. se příčícím) postupu soudů obou stupňů. Takový postup naopak vykazuje jeho zjednodušená a selektivní úvahová matrice. Proto takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
40. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) nelze řadit výtku, že okresní soud převzal skutkové závěry učiněné v trestní věci hlavních pachatelů. Podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.
Soudy tedy byly vázány zjištěními, že M. s M. spáchali sérii vloupání a naplnili tím znaky konkrétního trestného činu. K otázce rozsahu materie posuzované jako předběžná otázka lze připomenout i rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, publikované pod č. 7/2013 Sb. rozh. tr., které mimo předmět posouzení coby předběžné otázky klade věcnou správnost jiného veřejnoprávního rozhodnutí, které má spojitost či od něhož se odvíjí otázka viny pachatele. Z pravomocného (a soudy mnoha stupňů přezkoumaného) rozsudku stran hlavních pachatelů proto zde soudy důvodně vycházely a v provázanosti s tím pak autonomně prováděly dokazování týkající se participace obviněného na trestném činu hlavních pachatelů.
Nebyl žádný důvod provádět nyní duplicitně dokazování, jaké bylo realizováno ve věci hlavních pachatelů, neboť v nynějším řízení byla prokazována účast obviněného na jejich činu a (ne)prokázání té či oné míry účasti nemělo a nemohlo mít na čin hlavních pachatelů žádný vliv. Jinak řečeno, pokud by z dokazování vyšlo najevo, že obviněný se na některém útoku hlavních pachatelů nepodílel či na něm participoval v menším rozsahu, než jaký byl zjištěn u hlavních pachatelů, nalezlo by to odraz ve skutkových zjištěních jeho se týkajících.
Pokud však z dokazování nic takového nevyplývalo a pokud o rozsahu delikvence, na níž participoval, nevznikaly ani žádné důvodné pochybnosti, pak soudy po právu vyšly ze skutkových zjištění, jaká byla stran spáchání trestného činu, na němž měl obviněný účast, učiněna v řízení proti hlavním pachatelům. Dovolatel ostatně ani konkrétně neuvádí, proč by pachatelství M. mělo být zpochybňováno, a pouze paušálně a plošně poptává zdvojení dokazování.
41. Nelze přitom souhlasit s tím, že mu byla upřena možnost vyjádřit se k důkazům týkajícím se trestného činu, k němuž M. pomáhal. Okresní soud provedl k důkazu pravomocná rozhodnutí o M. vině, takže obviněný měl příležitost takový důkaz rozporovat, komentovat a hodnotit. Pokud pak soud prvního stupně upravil nynější popis skutku tak, jak byl skutek popsán v rozsudku týkajícím se hlavních pachatelů, učinil tak právě s oporou o důkaz, jímž byl onen pravomocný rozsudek. Okresní soud tedy nestavěl rozhodná skutková zjištění o jednání obviněného na závěrech přijatých v jiném řízení, ale tyto závěry učinil předmětem svého dokazování i svých hodnotících úvah, v rámci, nichž mohl reagovat i na výhrady, které měl obviněný příležitost vznášet. Kontradiktornost řízení tak byla zachována i ve vztahu k tomuto důkaznímu okruhu.
42. Námitky o procesně nepoužitelných důkazech tak nelze podřadit pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel konkrétní takto zasažené důkazy neoznačuje.
43. Za naplněnu nelze mít ani třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Dovolatel ani tento okruh důkazů konkrétně nespecifikuje a jen naznačuje okruhy materie, k nimž navrhoval slyšení svědků. Pokud by však dovolací soud měl vybočit z mantinelů výše citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, a usuzovat na ně z dosavadního řízení, pak by jednak nebylo možno kategorizovat je jako důkazy podstatné pro skutková zjištění určující naplnění znaků trestného činu a jednak by šlo o důkazy, které zůstaly neprovedeny s logickým opodstatněním.
IV./3 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
44. Pod prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení) by bylo možno podřazovat námitky k subjektivní stránce u obou trestných činů a k nesprávnému právnímu posouzení dovolatelova jednání jako pomoci k jedinému pokračujícímu trestnému činu, resp. činům.
45. V případě námitek k subjektivní stránce jde však o podřazení spíše teoretické. Obviněný je totiž buduje z platformy skutkových výhrad poukazujících na nepodloženost skutkového závěru jednak o jeho vůli napomáhat M. ke krádeži, jednak o jeho vědomosti o existenci M. coby dalšího pachatele, a konečně o jeho vědomosti a (tím méně) vůli pomáhat k poškození cizí věci. Dovolatel tedy nenamítá, že z popisu skutku by nebyla patrná forma jeho zavinění, ale brojí proti tomu, že soudy takový dílčí skutkový závěr učinily, aniž by byl dostatečně vyargumentován. V zájmu vypořádání se s touto námitkou lze plně odkázat na vyjádření státního zástupce, a nad jeho rámec lze dodat snad jen následující:
46. V prvé řadě nutno odmítnout námitku obviněného, že neměl vědomost o M. spolupachateli M. M. se mimo jiné účastnil krádeže ve zlatnictví Moon, při níž obviněný hlídal. Představa, že by byl při své hlídkové službě natolik ledabylý, aby M. přehlédl, nebo že by dokonce o M. angažmá nebyl zpraven a hrozilo by zbytečně riziko planého poplachu, je zcela nereálná. Nicméně i kdyby ji bylo možno hypoteticky připustit, pak dovolatelova (ne)vědomost o M. nehraje pro posouzení jeho zavinění žádnou roli. Adresátem pomoc skýtajících informací byl M., primárně tomu obviněný pomáhal při trestné činnosti a je lhostejné, zda si k ní M. přibral někoho dalšího.
47. Nepodložená je konstrukce obviněného, který naznačuje, že snad nechtěl, aby M. poskytnuté informace užil k usnadnění své trestné činnosti. Dovolatel nežije v informačním vakuu a vzhledem ke svému věku i vzdělání (a z toho pramenících životních zkušeností) si těžko mohl myslet, že M. by informace o zabezpečení objektů sbíral k nějakému legitimnímu účelu. Navíc i kdyby tomu tak bylo, mohl je M. získat snazší cestou přímo od provozovatele objektu, a nikoli od obviněného a za úplatu. V každém případě je takový konstrukt zcela neživotný a naprosto odtržený od reality. Nelze proto nalézt žádný (natož pak rozumný) důvod, proč by obviněný měl M. informace předávat, než že chtěl, aby je M. užil k nedovolenému vniknutí do daných objektů. Současně nemohl nevědět, že M. tam nebude provozovat žádnou bohulibou činnost, ale že se půjde obohatit. To platí jak v obecné rovině, tak tím spíš, pokud si s M. sjednal podíl na výnosu.
48. Stejně tak obviněný věděl, že jím poskytnuté informace o objektech nejsou natolik všeobjímající, aby pachatelům zajistily stoprocentně volný vstup do všech částí objektu. Pokud tedy poskytl informace umožňující prolomit jen některé pásmo zabezpečení, pak věděl, že zbývající zónu musí pachatelé zdolat násilně. Z tohoto hlediska dovolatel zcela uměle a účelově předstírá nechápavost, táže-li se, jak měl pomoci překonat pachatelům zabezpečení, když
ti namísto jeho informací užili hrubou sílu. Dovolatelem napadaná úvaha okresního soudu o notorietě rizika poškození při vloupání tak je zcela případná a logicky navazuje na zjištěný rozsah pomoci. Při tomto vědomí obviněný M. informace poskytl a chtěl, aby jich M. využil právě tak, a nikoli onak.
49. Z týchž důvodů prvostupňový soud po právu dovodil dovolatelovo zavinění ve vztahu ke způsobení značné škody v případě krádeže, popř. škody nikoli nepatrné u poškození cizí věci. Obviněný věděl, o jakých objektech poskytuje M. informace a měl z hlediska jejich účelového určení (supermarket, zlatnictví, pošta, čerpací stanice atd.) přinejmenším rámcovou představu o tom, co (nakolik hodnotné věci) se v nich nachází a jaké překážky stojí v cestě pro vniknutí do nich. S přijatelnou nadsázkou řečeno, obviněný si nemohl myslet, že hlavní pachatel si bude při vstupech do objektů počínat s mimořádnou šetrností k cizímu zařízení ani že se uvnitř bude chovat zdrženlivě a zmocní se jen několika upomínkových předmětů. Posledně uvedené by ostatně i pro obviněného bylo ekonomicky kontraproduktivní, neboť v takovém případě by se jeho podíl na výnosu blížil nule.
50. Námitky k nesprávnému právnímu posouzení dovolatelova jednání jako pomoci k jedinému pokračujícímu trestnému činu, resp. činům naplňují deklarovaný dovolací důvod, nejsou však důvodné. I zde lze odkázat na vyjádření státního zástupce, že obviněný pomoc poskytoval M. a je lhostejné, zda M. někdy přibral dalšího společníka anebo páchal trestnou činnost sám. M. byl proto jednotícím prvkem série dílčích útoků posouzených jako pokračující trestný čin a není proto namístě tyto útoky štěpit na blok páchaný jen M. a blok páchaný M. s M.
IV./4 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
51. Námitky, jimiž dovolatel brojí proti ochrannému opatření, spadají pod označený dovolací důvod, jsou ovšem zjevně neopodstatněné. Obviněný ani nerozporuje splnění formálních podmínek pro jeho uložení, domáhá se ovšem jakéhosi materiálního korektivu, jímž chce tento institut mimo rámec právní úpravy nepřípustně zužovat. Do jisté míry jde o opačný proces, jaký dovolatel prosazoval při svém názoru na vyloučení předsedkyně senátu prvostupňového soudu. Konfiskační směrnici a již vůbec ne implementační úpravu v § 102a tr. zákoníku nelze vykládat tak, že by vedle formálních předpokladů (které jsou stejné pro všechny trestné činy spadající do stanovené kategorie – trestní sazba s horní hranicí nejméně 4 roky) existovaly dvě charakterově odlišné skupiny, z nichž jedna by byla privilegovanou a nedovolovala toto ochranné opatření uplatnit. Zmíněné konfiskační ochranné opatření vychází ze zásady, že jakákoli trestná činnost by se neměla vyplácet, nikoli tedy, že některá trestná činnost se vyplácet může, zatímco jiná již nikoli. Materiální korektiv dělící trestnou činnost na onu závažnou, u níž je uvalení konfiskačního ochranného opatření dovoleno, a naopak na tu „běžnou“, kde to dovoleno není, je již obsažen v dělící linii trestných činů, jíž je trestní sazba s horní hranicí nejméně 4 roky.
52. Dovolatel toto pomíjí a pouze podle svých tužeb uměle dotváří právní úpravu. Nepřípustně se tak znovu domáhá materiálního korektivu, ačkoliv ten již byl uplatněn přímo v právním předpisu. Důvody pro takovou dvojstupňovost neuvádí žádné, natož pak pádné.
53. Kromě toho nutno přičinit, že prezentace dovolatelovy trestné činnosti jako „běžné“ je dosti smělá. Jak zmínil již prvostupňový soud, obviněný v podstatě programově a řemeslně vybavil M. informacemi, které získal v rámci své profese, při níž měl hájit zájmy svých klientů, a nikoli je poškozovat prozrazováním informací, k nimž by se bez jejich zakázky vůbec nedostal. Nejvyššímu soudu se příčí označovat takto zavrženíhodné jednání za „běžné“. A vnímá-li je takto obviněný, pak to jen svědčí o jeho pokřivené optice, kterou je nutno pokusit se narovnat za využití všech zákonných nástrojů, včetně uloženého ochranného opatření.
54. Dovolateli nelze přisvědčit ani v poukazu na zmatečnost výroku o ochranném opatření. Nižší soudy vyložily, proč pokládají konfiskované peníze za majetek obviněného a jeho matku jen za majitelku účtu, na němž byly tyto peníze deponovány, aniž by se stala jejich vlastnicí. Okresní soud proto správně ochranné opatření uložil obviněnému a nikoli jeho matce. To, že s ní procesně nakládal jako se zúčastněnou osobou, pak sice z nynějšího pohledu lze ryze formálně označit za nesprávné, ovšem ve fázi řízení před prvostupňovým (i druhostupňovým) soudem takový pohled ještě zaujat být nemohl. Tehdy byly dostatečně zjištěny okolnosti opodstatňující blokaci předmětných finančních prostředků, nikoli však finální konfiskační rozhodnutí. Nižší soudy proto důvodně dovolatelovu matku připustily do hlavního líčení tak, aby jí umožnily plnou ochranu práv v rámci dokazování podmínek odůvodňujících již nikoli jen blokaci, nýbrž konfiskaci zablokovaných peněz. Poskytnutím více práv, než jí náleželo, ji ani jiného účastníka řízení nepoškodily. Opak by nastal, kdyby s ní nejednaly a následně vyšlo najevo, že s ní jednáno být mělo. Postup nižších soudů tak byl velmi obezřetný a pečlivě dbalý ochrany práv i potenciálních účastníků řízení.
IV./5 K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
55. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný neuplatnil v prvé alternativě – tedy že by mu bylo upřeno právo na přístup k druhé instanci. Uplatnil jej v alternativě druhé – totiž že odvolací soud v rámci svého přezkumu neodstranil vadu vytýkanou již v řádném opravném prostředku. Takto formulovaný důvod dovolání lze ovšem úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného zčásti vůbec uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a ve zbytku jsou neopodstatněné.
IV./6 Další dovolací námitky
56. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky k nedostatečnému vymezení skutkových tvrzení v obžalobě. Tyto výhrady navíc neodpovídají realitě, protože skutek byl dostatečně konkrétně popsán a obrana obviněného proti tomu, co mu je kladeno za vinu, nebyla nijak znesnadněna, natož znemožněna. Ostatně z postoje a argumentace obviněného v průběhu nalézacího řízení neplyne, že by byl jakkoli dezorientován či že by tápal v tom, proti čemu se má bránit. Dovozuje-li obviněný zmatečnost skutkových zjištění z toho, že je viněn z poskytnutí informací o objektu Terna ve Strakonicích on, ačkoli je měl podle popisu skutku zajistit M., pak nutno zdůraznit, že v drtivé většině případů může určitý jev vyvěrat z více zdrojů. Mnohdy je dokonce žádoucí si jednotlivé zdroje ověřovat z jiných pramenů. Různé zdroje také mohou přispívat k výskytu daného jevu různým způsobem, měrou či rozsahem, takže střípek vycházející z každého z pramenů má svůj význam. Poskytnutí informací M. proto nevylučuje poskytnutí informací obviněným a naopak. Dokonce i kdyby oba poskytli kvalitativně stejné údaje, není to bez významu, neboť to může potvrzovat jejich validitu. Navíc v označeném případě lze o totožnosti informací od jednoho i druhého s úspěchem pochybovat, protože podle popisu skutku obviněný dodal nejen informace o stavu objektu (jako M.), ale i údaj o umístění klíčů od trezoru a kód od něho.
57. S námitkami k věrohodnosti svědka M. se Nejvyšší soud vypořádal již výše v bodě 38. odůvodnění tohoto usnesení. Kromě toho je dovolatel v námitce poukazující na to, že M. v řízení vedeném proti němu nikdy neuváděl, že by se na trestné činnosti měl podílet obviněný, vnitřně nekonzistentní, což dobře ilustruje jeho tendence vytrhávat věci z kontextu. Tam, kde to ladí s jeho náhledy, se totiž původního řízení dovolává, a naopak tam, kde se mu to nehodí (závěr o skutku hlavního pachatele, právní kvalifikace jeho jednání coby pokračujícího deliktu), původní řízení odmítá.
58. Dovolateli nelze přisvědčit, že byl zkrácen na právu na spravedlivý proces zamítnutím návrhů na slyšení svědků, jež měli objasňovat jednak důvody změny M. svědecké výpovědi a jednak výše způsobené škody. K prvému okruhu svědků obviněný neuvádí pravdu, tvrdí-li, že výslechy byly označeny za nadbytečné bez toho, aby M. sdělení, která mohly ověřovat, byla prokazována jiným způsobem. Okresní soud velmi podrobně, logicky a provázaně argumentoval, v čem M. svědecká výpověď z hlavního líčení nesouladí s ostatními důkazy, v čem naopak jeho původní svědecká výpověď s ostatními důkazy koresponduje, a dovodil-li tímto legitimním a legálním způsobem, že jedna z výpovědí věrohodná je a druhá ne, pak bylo nadbytečné zjišťovat to samé z dalších důkazů. Totéž platí i o druhém důkazním okruhu, kde prvostupňový soud opřel svá zjištění ke způsobené škodě o odsuzující rozsudek hlavních pachatelů, jímž provedl v řízení důkaz. Měl-li takto za spolehlivě prokázaný tento dílčí skutkový závěr, nebyla potřeba prokazovat již prokázané znovu jen proto, že takový závěr některé procesní straně nevyhovuje.
59. Pro úplnost Nejvyšší soud upozorňuje, že posledně uvedenou úvahou si nikterak neodporuje, pokud výše v bodě 56. vyzdvihoval ověřování informačních zdrojů. Jde totiž o kvalitativně nesouměřitelné věci. Ověřování informací sice obecně žádoucí vždy je, nemůže však jít o bezbřehý a nikdy nekončící proces, jaký by v podstatě přijetí jakéhokoli závěru jen oddaloval a paralyzoval. Závěry učiněné okresním soudem byly co do jejich spolehlivosti a validity pečlivě odůvodněny, takže potřeba jejich dalšího ověření nevyvstala, neboť o nich nepanovaly důvodné pochybnosti. Naproti tomu informace od M. nešlo ověřit nějakým pečlivým úvahovým řetězcem, takže naskýtala-li se příležitost jejich prověření údaji od obviněného, má logiku, že je M. využil také. Kromě toho se M. informace plně nepřekrývaly s informacemi od obviněného, takže tím spíš byla dovolatelova pomoc přínosem.
V. Způsob rozhodnutí
60. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ten ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody buď věcně rozešly anebo jsou zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
61. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 9. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů