6 Tdo 728/2025-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný N. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 5 To 98/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 128/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. T. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 9 T 128/2024, byl obviněný N. T. (dále také jen „obviněný nebo dovolatel“) uznán vinným těmito trestnými činy: - zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1), - přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku (ad 1), - přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2), - přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 2 a 3).
2. Za to mu byl uložen podle § 145 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen též trest vyhoštění z území České republiky v trvání 8 roků.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku ve výši 687 449 Kč a M. B. částku ve výši 97 984 Kč a na náhradě nemajetkové újmy poškozenému M. B. částku ve výši 518 098 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 5 To 98/2025. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným těmito trestnými činy:
- zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku [ad 1)],
- přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [ad 2)], - přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [ad 1) – 3)].
5. Těchto trestných činů se obviněný dopustil podle zjištění odvolacího soudu tím, že:
„1) dne 29. března 2024 v 01:04 hodin v Brně na ulici XY XY v provozovně XY baru před dalšími návštěvníky baru bez předchozí rozepře udeřil poškozeného M. B., nar. XY, pěstí pravé ruky s nápřahem a velkou intenzitou do oblasti nosu, následkem čehož došlo ke ztrátě vědomí poškozeného a jeho bezvládnému pádu dozadu na podlahu tvořenou dlažbou, kde zůstal ležet, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v tržné rance dolního rtu, oděrce sliznice rtu, zlomenině nosních kostí, otoku a krevní podlitině měkkých tkání na čele táhnoucí se vpravo přes temeno na týl hlavy, zlomenině klenby lební v oblasti šípového švu zasahující na čelní kost mírně vpravo, krvácení pod měkkou plenu nad oběma čelními laloky, zhmoždění mozku na spodině obou čelních a spánkových laloků, otoku mozku se vznikem nedokrveného ložiska v týlním laloku vlevo, v důsledku čehož byl poškozený citelně omezen v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 8 týdnů, přičemž omezení spočívalo v jeho hospitalizaci v nemocnicích s nutností postoupit operace, nemožnosti činit běžné denní činnosti bez pomoci třetí osoby, jakož i skutečnosti, že poškozený oslepl a není schopen se orientovat v čase a místě,
2) dne 1. dubna 2024 kolem 00:10 hodin v Brně na ulici XY XY v provozovně XY baru před dalšími návštěvníky baru, kde docházelo k napadání poškozeného M. R., narozeného XY, ze strany doposud neustanovených osob, udeřil M. R. rukou, následkem čehož poškozený spadl na zem, kde ho opakovaně kopnul do horní části těla a hlavy, čímž M. R. způsobil zranění spočívající ve zhmoždění hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření, v důsledku čehož byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu do 7 dní, nicméně s ohledem na způsob vedení útoku jen shodou okolností a náhod nedošlo ke vzniku poranění závažnějších, např. otřesu mozku či zlomenin obličejového skeletu, které by poškozeného citelně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu 2 až 5 týdnů,
3) dne 6. dubna 2024 kolem 23:28 hodin v Brně na ulici XY na chodníku před XY barem před dalšími osobami, poté co sledoval potyčku několika osob, fyzicky napadl doposud neustanovené poškozené, a to tak, že využil pádu jedné osoby na zem, přistoupil k ní a pravou nohou ji kopl do horní části těla, načež došlo k pádu další neustanovené osoby na zem, k této přistoupil a kopl ji pravou nohou, z místa poté poodešel, načež se vrátil zpět a kopl další ležící osobu pravou nohou do oblasti zad“.
6. Odvolací soud za to obviněného odsoudil podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 8 roků.
7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky částku 687 449 Kč a M. B. částku 97 984 Kč a poškozenému M. B. ještě na náhradě nemajetkové újmy částku 518 098 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozeného M. B. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu
II./1. Dovolání obviněného
8. Proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
9. Obviněný tvrdil, že odvolací soud chybně kvalifikoval především skutek pod bodem 1) skutkové věty. Byl přesvědčen, že tento skutek, tak jak je popsán ve skutkové větě, znaky zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku nenaplňuje. Chybí zde totiž subjektivní stránka trestného činu blížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy úmysl směřující ke způsobení ublížení na zdraví. Aby mohl být za daný trestný čin odsouzen, muselo by být zjištěno, že měl v úmyslu způsobit poškozenému ublížení na zdraví. To však ze skutkové věty nevyplývá. Není v ní žádná zmínka o tom, jaká byla jeho subjektivní stránka, ať již ve vztahu ke skutečně způsobeným zraněním anebo ve vztahu k tomu, jaká zranění měl v úmyslu poškozenému způsobit. Již z toho
10. Obviněný pokračoval, že pro to, aby skutek mohl být kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku, nestačí že daným jednáním mohlo dojít k ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, ale nezbytným předpokladem je, že se jednání pachatel dopustil v úmyslu poškozené osobě ublížení na zdraví způsobit. Ohledně jeho úmyslu však nebylo v řízení zjištěno vůbec nic. Měl tudíž za to, že se v případě skutku popsaného pod bodem 1) skutkové věty (rozsudku odvolacího soudu) o trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nejedná.
11. Dovolatel zdůraznil, že jeho námitky korespondují s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, která se zabývá subjektivní stránkou trestného činu ublížení na zdraví. Připomenul rozhodnutí sp. zn. 2 Tz 22/67, 9 Tz 46/62, 10 Tz 21/63, 5 Tdo 521/2014, z nichž vyplývá, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, že pachatel úmyslně vykonal jednání, které vedlo ke zranění, ale je nezbytné, aby úmysl pachatele směřoval přímo ke způsobení ublížení na zdraví, tedy aby pachatel chtěl nebo byl alespoň srozuměn s tím, že takový následek nastane.
12. V návaznosti na to dovodil, že jeho jednání (jeden úder pěstí do oblasti nosu poškozeného) nelze považovat za jednání, u něhož by se dalo očekávat, že dojde ke zranění takové intenzity, jež skutečně nastalo. Nelze považovat za samozřejmé, že by v průběhu konfliktu musel počítat s tím, že způsobení zranění dosahujícího intenzity ublížení na zdraví v důsledku jeho jednání je nevyhnutelné. Charakter konfliktu, kterého se měl dopustit, v obvyklých případech nevede ke vzniku ublížení na zdraví.
13. Obviněný nesouhlasil ani s tím, že odvolací soud kvalifikoval skutek popsaný pod bodem 1) skutkové věty (rozsudku odvolacího soudu) i podle odstavce třetího § 146 tr. zákoníku. Podle něj ze skutkové věty ani z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá žádná skutečnost, která by vyjadřovala naplnění subjektivní stránky tohoto činu ve vztahu k následku uvedenému ve zmíněném zákonném ustanovení, tedy ke způsobení těžké újmy na zdraví.
14. Ke vzniku těžké újmy podle něj došlo nikoliv v důsledku úderu pěstí do obličeje poškozeného, nýbrž v důsledku toho, že poškozený následně spadl na zem a udeřil se zadní částí hlavy o zem, přičemž teprve až tento náraz hlavy způsobil zranění, která lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví. Aby mohl být obviněný odsouzen za těžkou újmu na zdraví, musela by být naplněna subjektivní stránka trestného činu ve formě nedbalosti. O tom, jaká byla složka vědění a složka vůle ve vztahu k tomuto zranění, není ve skutkové větě napadeného rozhodnutí ani zmínka. Odvolací soud v jednání obviněného spatřoval vědomou nedbalost (bod 5. odůvodnění). V rozporu s tím, však uvedl, že obviněný mohl po silném úderu pěstí do hlavy poškozeného předpokládat jeho pád na zem, nikoli však i to, že při tomto bezvládném pádu na zem se poškozený udeří do hlavy tak, že mu bude způsobena těžká újma na zdraví. Podle názoru obviněného se tak o vědomou nedbalost jednat nemohlo. Ohledně otázky, zda se mohlo jednat o nedbalost nevědomou, není v rozsudku odvolacího soudu uvedeno vůbec nic. Proto je obviněný přesvědčen, že skutek popsaný v bodu 1) skutkové věty nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty dotčeného trestného činu nejen ve vztahu k prvnímu odstavci § 146 tr. zákoníku, ale ani k jeho odstavci třetímu.
15. Dovolatel dále poukázal na to, že pro posouzení, zda jednal s úmyslem způsobit ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku je třeba srovnat skutky pod body 1) a 2) skutkové věty (rozsudku odvolacího soudu). Ve druhém případě byl odsouzen pro jednání spočívající v tom, že poškozeného rovněž udeřil pěstí do obličeje, avšak nezpůsobil mu ani zranění, které by dosahovalo alespoň intenzity ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Z toho vyvodil, že úder pěstí do obličeje obvykle nemá za následek zranění charakteru ublížení na zdraví a už vůbec ne charakteru těžkého ublížení na zdraví. Mohl tudíž jen těžko předpokládat, že by tímto jednáním způsobil jakékoliv závažnější zranění. Proto podle jeho názoru u něho nebyla dána subjektivní stránka trestného činu podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
16. Obviněný nesouhlasil ani s právní kvalifikací skutku uvedeného pod bodem 2) skutkové věty (rozsudku odvolacího soudu). Také v tomto případě tvrdil, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu – konkrétně úmysl způsobit poškozenému zranění, které by dosahovalo intenzity ublížení na zdraví. Soudy obou stupňů kvalifikovaly dané jednání jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, protože ho považovaly za „útok na zdraví poškozeného“. Obviněný však měl za to, že ne každý útok lze považovat za trestný čin ublížení na zdraví nebo jeho pokus. K tomu je třeba, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení zranění, které má charakter ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy podle něj neučinily žádná skutková zjištění ohledně úmyslu, a spokojily se pouze s tím, že zranění teoreticky nastat mohlo. Taková možnost ale neznamená, že pachatel chtěl nebo byl srozuměn s tím, že následek nastane. Právní závěry soudů jsou proto nesprávné.
17. V následující části svého podání dovolatel namítl zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Podle jeho názoru je skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle kterého měl poškozený M. B. ztratit vědomí v důsledku úderu pěstí do oblasti nosu, v rozporu s obsahem provedených důkazů. Žádný důkaz tuto skutečnost nepotvrzuje – ani výpovědi svědků, poškozeného, obviněného, ani znalecký posudek MUDr. Bc. Votavy. Otázkou, jaké účinky ve vztahu k případné ztrátě vědomí poškozeného měla rána pěstí a jaké následný pád poškozeného zadní částí hlavy na podlahu, se soudní znalec ve znaleckém posudku vůbec nezabýval. Obviněný upozornil, že toto skutkové „zjištění“ bylo učiněno policejním orgánem ještě před zahájením trestního stíhání, a to bez jakéhokoli dokazování. Bylo uvedeno v záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 16. 4. 2024, zatímco znalecký posudek byl vypracován až 22. 6. 2024. Obviněný považuje tvrzení o ztrátě vědomí za zásadní skutkové zjištění, které mělo být podloženo důkazem – nejlépe znaleckým posudkem nebo výslechem soudního znalce. Jelikož takový důkaz chybí, je podle něj uvedený skutkový závěr ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jak má na mysli ustanovení.
18. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil přitom nesouhlas s tím, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
II./2. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
19. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
20. Uvedl, že pokud v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že konstatování tzv. skutkové věty napadeného rozsudku, podle něhož u poškozeného „došlo ke ztrátě vědomí“, nemá oporu v „žádném důkazu“, pak danou výtku sice zřejmě lze formálně přiřadit pod předmětný dovolací důvod, avšak nejedná se o výhradu důvodnou. I kdyby totiž nedošlo ke ztrátě vědomí v medicínském smyslu, a tedy tzv. skutková věta skutečně byla v tomto smyslu nepřiléhavá, tak by se nejednalo o rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků inkriminovaného trestného činu. V tomto ohledu totiž není podstatné, zda poškozený upadl ihned po úderu pěstí do bezvědomí v pravém slova smyslu, nýbrž je podstatné to, že úder pěstí uštědřený poškozenému obviněným byl natolik silný a tak zacílený, že poškozený upadl nekoordinovaně, bezvládně dozadu tak, že se praštil hlavou o zem. O těchto skutkových zjištěních přitom nepanují pochybnosti žádné; ty naopak z provedeného dokazování bezpečně vyplývají. Bezvědomí v medicínském smyslu tedy není něčím, co by bylo v řešeném případě rozhodným z hlediska naplnění skutkové podstaty inkriminovaného zločinu. Způsob provedení činu je na existenci bezvědomí nezávislý, rovněž následek se bezvědomím nevyznačuje. Z hlediska naplnění znaků předmětného deliktu je co do způsobu provedení určující vysoká intenzita úderu, oblast dopadu úderu, nekoordinovanost pádu daná bezvládností poškozeného a fakt, že se obviněný při nekoordinovaném pádu silně a nebezpečně uhodil do hlavy. Tyto prvky, jak již naznačeno, z důkazů vyplývají bezpečně.
21. Namítl-li obviněný stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že jednání ad 1) výroku o vině nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku pro absenci subjektivní stránky, ani tyto výhrady nejsou důvodné. Z hlediska základní skutkové podstaty je evidentní, že úder pěstí vedený velkou silou do oblasti nosu osoby, která na něj není nijak připravena, může způsobit různá běžná poranění – od oděrek a pohmožděnin, přes otřes mozku, zlomeniny, až po vážnější poškození tkání a orgánů v oblasti lebky. S tímto musel být obviněný jednoznačně srozuměn, a to již s ohledem na svůj věk a životní zkušenost. Taková poranění totiž pravidelně vznikají při obdobných kontaktech hlavy s tvrdým předmětem. Tuto skutečnost ví každý normální člověk, aniž by musel mít lékařské vzdělání. Obviněný tedy musel být srozuměn s možnými negativními následky úderu na těle poškozeného.
22. Z hlediska těžšího následku nelze pochybovat o existenci minimálně nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ta vyplývá ze způsobu provedení činu – vysoká intenzita úderu, zacílení do oblasti nosu, nepřipravenost poškozeného. Za těchto okolností obviněný minimálně vědět měl a mohl o možnosti nekoordinovaného pádu poškozeného dozadu ve směru úderu. Pokud k těmto okolnostem přistoupí dlážděná podlaha jako plocha, na kterou se poškozený při pádu skácel, obviněný jednoznačně též vědět měl a mohl o možnosti závažného poranění jako důsledku pádu bezvládného člověka. Skutečnost, že nekoordinované pády mohou vést k těžkým poraněním, je dobře známá i laikům. Obviněný to tedy minimálně vědět měl a mohl, pokud s tím dokonce nebyl přímo srozuměn.
23. Dále obviněný podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, jak uzavřel krajský soud k bodu 2) výroku o vině. Obviněný byl na rozdíl od odvolacího soudu přesvědčen, že jeho jednání úmysl nevykazuje.
24. Ani tato námitka není podle státního zástupce důvodná. Podle skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě napadeného rozsudku obviněný do poškozeného kopal i poté, co jej srazil rukou k zemi, přičemž kopy cílil do horní části těla včetně hlavy. Tento způsob útoku úmysl jednoznačně implikuje. Kopání do horní části těla a hlavy je způsobilé napadenému přivodit nejrůznější poranění co do typu i závažnosti, a to včetně poranění vykazujících znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku. S tím musí být srozuměn každý útočník, a to včetně obviněného.
25. Co se týče odkazů obviněného na jím zvolenou judikaturu, měl státní zástupce za to, že nejde o odkazy přiléhavé, protože se týkají skutkově odlišných případů.
26. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II./3. Replika obviněného k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
27. Dovolatel posléze doručil dovolacímu soudu podání reagující na vyjádření státního zástupce. Dovodil, že i státní zástupce v podstatě připouští, že konstatování skutkové věty, že u poškozeného po ráně pěstí došlo ke ztrátě vědomí, nemá oporu v žádném důkazu. Správné posouzení otázky, jestli u poškozeného došlo po úderu pěstí ke ztrátě vědomí či nikoli, je přitom pro rozhodnutí velmi podstatné. Tvrzení skutkové věty vytváří dojem, že úder pěstí byl extrémně silný, a to natolik, že po něm poškozený ztratil vědomí. Nic takového z dokazování nevyplynulo, když ze znaleckého posudku vyplynulo, že úder pěstí samotný způsobil jen méně závažná zranění. Je tak téměř vyloučeno, aby v jeho důsledku ztratil poškozený vědomí.
28. Nadto ohledně nekoordinovaného pádu poškozeného nebylo vůbec prováděno dokazování a nebylo zjištěno, co bylo důvodem tohoto pádu. Tím důvodem mohla být cela řada okolností, i okolnosti zcela nezávislé na jednání obviněného, např. množství alkoholu, které toho večera poškozený požil, únava či aktuální zdravotní stav apod. Jestliže popis skutku vychází z předpokladu, že poškozený upadl nekoordinovaně v důsledku síly a umístění úderu pěstí, jedná se o nepodložený skutkový závěr.
29. K otázce subjektivní stránky dovolatel uvedl, že státní zástupce připustil, že úder pěstí vedený velkou silou do oblasti nosu člověka, který na to není jakkoliv připraven, může poškozenému přivodit toliko oděrky či pohmožděniny. Podle zásady in dubio pro reo by bylo možné podle dovolatele konstatovat, že obviněný mohl předpokládat, že úderem pěstí do obličeje poškozeného mu způsobí toliko oděrky či pohmožděniny, tedy že mu nezpůsobí ani těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. To by svědčilo o tom, že u obviněného nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku. Dodal, že pokud někdo předpokládá, že úderem způsobí poškozenému toliko oděrky a pohmožděniny, může těžko předpokládat, že po takovémto úderu poškozený nekoordinovaně spadne na hlavu a způsobí si těžkou újmu na zdraví.
30. Dovolatel pak ještě dodal, že skutková zjištění, ze kterých lze dovodit naplnění všech znaků trestného činu, by měla být obsažena ve skutkové větě, a nestačí, aby tyto znaky vyplývaly toliko z odůvodnění meritorního rozhodnutí. Měl za to, že v popisu skutku ve skutkové větě nejsou vyjádřeny okolnosti, které by vyjadřovaly subjektivní stránku předmětného trestného činu. Nesouhlasil s názorem státního zástupce, že odkazy na judikaturu, které použil, nejsou přiléhavé, protože se týkají skutkově odlišných případů. Závěrem učinil stejný návrh jako v dovolání.
III. Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
32. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 5 To 98/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda vznesené námitky svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání.
IV. Obecná východiska rozhodování
34. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V. Důvodnost dovolání
V./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Dovolatel pod uvedený dovolací důvod podřadil námitku, že skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle kterého měl poškozený M. B. ztratit vědomí v důsledku úderu pěstí do oblasti nosu [týká se skutku popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku odvolacího soudu], je v rozporu s obsahem provedených důkazů.
37. Ve vztahu k uvedené námitce nejprve zmínil jednotlivé důkazy a k nim přiřadil svůj závěr, že v nich pro dané zjištění nenalezl důkazní oporu. Na toto pak navázal tvrzením, že podle jeho přesvědčení se jedná o natolik zásadní skutkové zjištění, že je nutno tento závěr podložit alespoň nějakým důkazem. Ale na to již nevysvětlil, proč se podle něj má jednat o „zásadní skutkové zjištění“. Dané uvedl toliko jako své přesvědčení. V replice pak dodal, že tvrzení skutkové věty „vytváří dojem“, že úder pěstí byl extrémně silný, a to natolik, že po něm poškozený ztratil vědomí. Z dokazování však podle něho nic takového nevyplynulo.
38. V daných souvislostech je na místě konstatovat, že hodlá-li dovolatel dosáhnout se svým mimořádným opravným prostředkem úspěchu, musí své námitky formulovat konkrétně. Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí ve vztahu k alternativě první (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) mj. vyložit (odůvodnit), z jakého důvodu mají být jím označená skutková zjištění rozhodná, resp. určující pro naplnění znaků trestného činu. Shodný výklad sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž uvedl, že „[n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
39. Dovolací soud není povinen domýšlet, čím případně chtěl dovolatel argumentovat a dotvářet za něj jeho podání. Pouhé přesvědčení dovolatele není relevantním argumentem. Pouze nad rámec dosud uvedeného je možno konstatovat, že v daném případě slova „došlo ke ztrátě vědomí“ nemají potenciál určovat právní kvalifikaci spáchaného činu. Tato okolnost není rozhodným skutkovým zjištěním podstatným pro naplnění znaků posuzovaného trestného činu.
40. V posuzované kauze není rozhodné, zda poškozený upadl po úderu pěstí do bezvědomí, nýbrž je podstatné, že obviněný udeřil poškozeného takovým způsobem a intenzitou, že poškozený po úderu upadl dozadu na dlažbu, přičemž tím došlo k úrazu hlavy poškozeného se závažnými důsledky na zdraví popsanými podrobně ve skutkové větě. Otázka bezvědomí není tak v dané věci okolností rozhodnou pro naplnění skutkové podstaty předmětného trestného činu. Z hlediska naplnění znaků posuzovaného trestného činu jsou rozhodné způsob a intenzita útoku ve spojení s místem konfliktu. V podrobnostech lze odkázat na přiléhavé vyjádření státního zástupce.
41. Mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i ostatních důvodů dovolání) je rovněž argumentace dovolatele, že důvodem pádu poškozeného na zem podle něj mohla být cela řada okolností, i okolnosti zcela nezávislé na jeho (dovolatelově) jednání. To je zřejmé již z výše rozvedených obecných východisek. Jedná se pouze o obecné, v podstatě hypotetické úvahy, nikoli námitky skutečně osvědčující zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Podle těchto zjištění opřených o konkrétní (soudy označené) důkazy byl důvodem pádu poškozeného (a jeho velmi závažného zranění) právě úder pěstí obviněného do oblasti nosu poškozeného.
V./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V./2a) K subjektivní stránce trestného činu
42. Dovolací soud nejprve obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 tr. zákoníku).
43. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem obecně nezávadným (např. prodej alkoholických nápojů v metanolové kauze – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1552/2016). Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn, a proto není správné, když se operuje s „nechtěním“ ve vztahu k rozlišení nepřímého (eventuálního) úmyslu a nedbalosti. Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1552/2016). Zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b)] ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku z hlediska trestního práva nevýznamného a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (viz rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.).
44. Nepřímému (eventuálnímu) úmyslu bude podle judikatury zejména nasvědčovat: způsob útoku, jeho intenzita a zacílení a volba nástroje. U trestných činů proti zdraví na srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejm. z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu; dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo) [ŠÁMAL, Pavel. § 15 (Úmysl). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340–342, marg. č. 9.].
45. Újma na zdraví je také ukazatelem, který je nutno hodnotit z pohledu skutkového a právního závěru o srozumění jako znaku nepřímého úmyslu u trestného činu ublížení na zdraví. V případě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. zákoníku, pachatel proto musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem (v tomto případě zájem na ochraně zdraví), a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu [ŠÁMAL, Pavel. § 15 (Úmysl). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 342, marg. č. 9.].
46. Jak podrobně uvedeno v rekapitulaci dovolání, obviněný měl za to, že v jeho v případě u skutků ad 1) i ad 2) absentovala subjektivní stránka trestného činu – úmysl směřující k ublížení na zdraví. Dovolací soud se ani v jednom z těchto případů nemohl s jeho prezentovanými tvrzeními nikterak ztotožnit. Jeho argumentace není důvodná.
47. V prvém případě obviněný napadl poškozeného silným úderem pěstí do oblasti nosu. Učinil tak bez předchozí rozepře, s nápřahem a velkou intenzitou úderu. Je nepochybné, že úder pěstí vedený velkou silou do oblasti nosu člověka, který navíc na to není připraven, je způsobilý poškozenému přivodit zranění rázu ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. ř., tj. stav záležející v poruše zdraví, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. S tím musel být obviněný jakožto svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka jednoznačně srozuměn. Na to, aby obviněný věděl, že fyzickým útokem, který provedl, může způsobit takový charakter zranění, nemusel být nikterak výjimečně, natož medicínsky vzdělán. S možnými důsledky svého jednání tak musel být bez jakýchkoli pochybností srozuměn.
48. Dovolací soud v této souvislosti připomíná ustanovení § 4 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností, a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Tato všeobecná zákonná formulace vyjadřuje očekávání, že svéprávný člověk jedná s rozumem, který odpovídá běžnému standardu, a že ostatní na takové jednání mohou spoléhat. Pokud se obviněný ve svém dovolání snažil předkládat konstrukci, že jeho jednání úmysl postrádalo, tj. že nepředpokládal či neočekával škodlivý následek, poté dovolací soud takové jeho tvrzení kategoricky odmítá.
49. Na obviněného je třeba hledět jako na svéprávnou osobu s rozumem průměrného člověka. Ostatně, sám nikde ve svém dovolání netvrdil, že by snad nebyl osobou svéprávnou. Možnost, že by mohl předpokládat, že poškozenému útokem popsaným ve skutkové větě způsobí pouze oděrky a pohmožděniny, je tak zcela vyloučena.
50. Dovolací soud se nemohl ztotožnit ani s tvrzením obviněného, že subjektivní stránka není ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu vyjádřena. Okolnosti vyjadřující subjektivní stránku vyplývají bez pochyb právě z popisu, že bez předchozí rozepře udeřil poškozeného pěstí pravé ruky s nápřahem a velkou intenzitou do oblasti nosu. To jsou ony okolnosti objektivní povahy, jež ve smyslu shora rozvedených východisek umožňují činit spolehlivý závěr o úmyslném zavinění pokrývajícím (i) následek (účinek) v podobě ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Obdobné platí i pro další útok popsaný ve skutkové větě pod bodem 2).
51. Ve vztahu k tomuto (druhému) útoku, je ovšem nejprve třeba zmínit, že obviněný ve svých výhradách vůči jeho právnímu posouzení zjevně pomíjí podstatnou část skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto je na místě připomenout, že podle těchto zjištění obviněný udeřil M. R. rukou, následkem čehož poškozený spadl na zem, kde ho opakovaně kopnul do horní části těla a hlavy, čímž M. R. způsobil zranění spočívající ve zhmoždění hlavy, které si vyžádalo lékařské ošetření, v důsledku čehož byl poškozený omezen v obvyklém způsobu života po dobu do 7 dní, nicméně s ohledem na způsob vedení útoku jen shodou okolností a náhod nedošlo ke vzniku poranění závažnějších, např. otřesu mozku či zlomenin obličejového skeletu, které by poškozeného citelně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu 2 až 5 týdnů. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) pak nepochybil, jestliže takto zjištěný skutek kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací soud ani v tomto případě nemá pochybnost o tom, že u obviněného bylo dáno úmyslné zavinění k popsanému bezprostředně a zcela reálně hrozícímu závažnějšímu následku (účinku), jenž by nesporně měl charakter ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku. To je podloženo způsobem provedení útoku, který se neomezil pouze na úder rukou, nýbrž pokračoval opakovaným kopáním, a jeho zacílením – do horní části těla poškozeného, a zvláště do jeho hlavy.
52. Dovolací soud neopomněl, že dovolatel odkazoval na judikaturu, z níž podle něj platí, že k naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo ublížení na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl směřoval k vlastnímu ublížení na zdraví. Jeho odkazy se však týkaly skutkově odlišných případů. Soudy otázku subjektivní stránky hodnotí na základě skutkových okolností. Právě ty je pak vedly k jejich konkrétním závěrům. V uváděných kauzách se tak vyskytovaly vždy významné odlišnosti, které vyvolaly u tamních soudů pochybnosti o subjektivní stránce jednání obviněných. Ve zdejší věci však skutkové okolnosti na rozdíl od těchto kauz pochybnosti o subjektivní stránce jednání nevyvolávají.
V./2b) Ke kvalifikaci podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku (zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující).
53. Podle § 17 tr. zákoníku k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, a) jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo b) jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.
54. Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (§ 16 odst. 1 tr. zákoníku). Vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal na to, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti [ŠÁMAL, Pavel. § 16 (Nedbalost). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 368, marg. č. 2.]. Při nevědomé nedbalosti se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Posouzení, zda pachatel „vědět měl“, závisí na tom, zda měl subjektivní povinnost se seznámit s rozhodnými skutečnostmi, zatímco posouzení, zda pachatel „vědět mohl“, spočívá v tom, zda měl objektivní možnost se s těmito skutečnostmi seznámit [ŠÁMAL, Pavel. § 16 (Nedbalost). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 370, marg.].
55. V návaznosti na výše uvedené dovolací soud opětovně poukazuje na již popsané skutečnosti s tím, že z hlediska těžšího následku (velmi závažného zranění poškozeného M. B.) není důvodu pochybovat o existenci minimálně nevědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatuje, že o existenci uvedené formy nedbalostního zavinění svědčí způsob útoku na poškozeného – tj. vysoká intenzita úderu, zaměření úderu do oblasti nosu, a to za situace náhlosti a neočekávanosti takového útoku (viz zjištění, že poškozeného udeřil „bez předchozí rozepře“), a tedy nepřipravenosti poškozeného na úder. Z popsaného plyne, že obviněný vědět měl a mohl o možnosti nekoordinovaného pádu poškozeného nazad. Jestliže přitom též věděl, že namístě je tvrdá podlaha v podobě dlažby, je opodstatněný závěr, že (přinejmenším) vědět měl a mohl o možnosti závažného poranění coby důsledku jim vyvolaného nekoordinovaného pádu poškozeného.
56. Lze proto uzavřít, že námitky obviněného vůči právnímu posouzení (dílčích) skutků popsaných v rozsudku odvolacího soudu byly zjevně neopodstatněné.
V. Způsob rozhodnutí
57. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu