6 Tdo 768/2011-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
listopadu 2011 o dovolání, které podal obviněný L. V ., proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 10
T 133/2007, takto:
I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. s e rozsudek Krajského soudu v Plzni
ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, a rozsudek Okresního soudu Plzeň -
město ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 T 133/2007, z r u š u j í ohledně
obviněného L. V. a se zřetelem k § 261 tr. ř. též ve vztahu k obviněným S. P.,
M.L. a F. D.
Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu Plzeň - město p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 T
133/2007, byl obviněný L. V. (v bodě 3.) uznán vinným trestným činem maření
úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1 zákona č. 140/1961
Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále zpravidla „tr.
zák.“), neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 12. 12. 2006 v
ranních hodinách v P. v budově Policie ČR, Městské ředitelství, operační
středisko, okr. Plzeň - město v rozporu s ustanovením článku č. 5 odst. 2 písm.
a), d), g) Závazného pokynu policejního prezidenta č. 17/2005 nedůsledně
reagoval na informace získané od policejní hlídky ve složení prap. S. P. a
prap. M. L., které vyslal do baru P., kde došlo ke spáchání trestného činu,
nezajistil náležitou organizaci a koordinaci činnosti vyslaných policistů
vedoucí k řádnému zajištění místa činu, jeho uzavření, zjištění přítomných
svědků, jakož i k zajištění dalších důkazů, ačkoliv v té době měl informaci o
tom, že se na místě nachází těžce zraněný muž V.T., a že zde došlo ke spáchání
trestného činu, který měl být objasněn službou kriminální policie a
vyšetřování, na místo nevyslal výjezdovou skupinu k provedení ohledání místa
činu a dalších nezbytných úkonů, přičemž vzhledem k jeho pochybení nebylo možno
ohledání místa činu včas provést, neboť místo bylo v mezidobí personálem klubu
uklizeno, a mohlo tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“. Za
tento trestný čin byl obviněný L.V. odsouzen podle § 159 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. odložen na zkušební dobu v trvání jednoho
roku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných S. P., M.L.
a F. D.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. L.a L.V., rozhodl
ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8
To 481/2010, k odvolání M.L. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ve vztahu k tomuto obviněnému a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o jeho trestu. Odvolání obviněného L.
V. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný L.V. (dále též
„obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že nalézací soud v předchozím
řízení obžalované dvakrát zprostil obžaloby s tím, že se skutky staly tak, jak
je uvedeno v obžalobě, ale že se nejedná o trestný čin, neboť absentuje
příčinná souvislost mezi jednáním obžalovaných a trestním stíháním nepravého
pachatele, nyní svědka K. Odvolací soud ovšem dvakrát zprošťující rozsudek
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přitom vyslovil
závazný právní názor, že porušení služebních povinností ze strany obžalovaných
lze považovat za zmaření důležitého úkolu a že dosahuje vyššího než nepatrného
stupně společenské nebezpečnosti. Poznamenal, že odvolací soud se v napadeném
rozhodnutí vypořádává s většinou bodů odvolání právě s poukazem na svá
předchozí kasační rozhodnutí, v nichž vyslovil závazný právní názor na právní
kvalifikaci jednání obžalovaných. Vyjádřil přesvědčení, že tento právní názor
není správný, neboť trestní zákon k trestnosti činu vyžadoval, aby byl stupeň
jeho nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Prohlásil, že rozhodnutí
odvolacího soudu jsou přehnaně formalistická s přepjatým hodnocením důkazů a
důkazní situace (viz též pokyny ukládané soudu prvního stupně a úvahy o
možnosti i úmyslného zavinění). Podle jeho slov je v daném případě možné
pochybovat již o tom, zda se skutek vůbec stal. Nejméně zkušený spoluobviněný
L. byl totiž v postavení člena hlídky, a měl tedy postupovat podle pokynů
spoluobviněných P. a Dobrého či dokonce pokynů jeho osoby (obviněného). On
(obviněný) byl odkázán na plnění hlásné povinnosti hlídky z místa a dozorčího,
který zejména by měl situaci vyhodnotit a podle toho zvolit s operačním další
postup, jak se také nakonec stalo. Konstatoval, že ani u něj nelze shledávat
zavinění, popř. že pokud obvinění pochybili, tak každý svým dílem, přičemž
jejich jednání nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti vyžadované pro
trestný čin.
Následně shledal, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty předmětného
trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že by došlo ke zmaření nebo podstatnému
ztížení splnění důležitého úkolu. Trestní stíhání pachatele bylo zahájeno a
dosud nebylo ukončeno. Argumentoval, že sice nepostupovali podle předpisů, ale
nelze říci, že kdyby tak postupovali, byl by úkol splněn jinak. Nelze tedy
souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že jejich jednání lze považovat
za zmaření důležitého úkolu. Upozornil, že pokyny policejního prezidenta jsou
podzákonné normy vydané na základě zákona č. 273/2008 Sb., o policii ČR, v
platném znění, v jehož § 2 je uvedeno, že : „Policie slouží veřejnosti. Jejím
úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet
trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku
vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy
Evropských společenství nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí
právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“).“ Poté připomněl dikci § 158
odst. 1 tr. ř., podle něhož : „Policejní orgán je povinen na základě vlastních
poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž
podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit
všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu,
že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen
činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti.“ Zmínil též, že
podle závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001 se policejním orgánem
rozumí útvar policie ČR nebo jeho nižší organizační celek, který plní úkoly v
trestním řízení. Poznamenal, že povinnost v zákoně je tedy uložena policejnímu
orgánu, kterým se rozumí útvar policie ČR nebo jeho nižší organizační celek a
konkrétní činnost policistům nebo spíše policistům při výkonu konkrétních
funkcí určuje služební funkcionář. Akcentoval, že pokyny policejního prezidenta
nejsou obecně závazným právním předpisem, nýbrž interní instrukcí, jíž je
povinen ten, komu byla určena, se řídit, resp. že nemohou upravovat práva a
povinnosti soukromých osob, nýbrž mohou toliko ukládat úkoly osobám
podléhajícím řídící pravomoci toho, kdo vnitřní předpis vydává (k tomu viz
rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 2 Ans 1/2005, č. 605/2005 Sb. NSS). Soud by proto měl zjišťovat i to, zda vůbec, případně kdy a v jakém rozsahu
byli obvinění z příslušných předpisů proškoleni, neboť podle jeho povědomosti
je po nich požadováno, aby podepsali, že byli se vším seznámeni bez toho, aniž
by se skutečně znalost a způsobilost podepsané plnit ověřovala. Dále nadnesl
otázku profesní zkušenosti. Podotkl, že bývalo zvykem, že starší policisté
zaučovali ty mladší, což se již nyní neděje, popř. že na noční služby, kdy je
větší předpoklad trestné činnosti, byli nasazováni zkušenější policisté. S
ohledem na situaci u policie bylo těžké tento postup v době projednávané
zajistit.
Zopakoval, že každý z nich pochybil svým dílem, tedy velitel hlídky,
dozorčí a pak operační a teprve ve svém souhrnu mohlo jejich jednání naplnit
formální znaky uvedeného trestného činu. Jedná se o výjimečnou situaci, kdy
selhali všichni a systém je nastaven tak, aby v případě pochybení jednoho to
mohl napravit druhý. Podle jeho slov pochybení vycházelo zejména ze situace na
místě činu – k události došlo před koncem služby, k ránu, na místě vládla
zjitřená a dramatická atmosféra (jednalo se o noční podnik, domnělý pachatel
byl agresivní a pod vlivem alkoholu) a přidal se závažný zásah lékařů. Dodal,
že policisté nejsou odborníci, proto jeli do nemocnice pro lékařskou zprávu. Uzavřel, že tyto okolnosti případu odvolací soud posuzoval čistě formálně.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo
aby rozhodl o zproštění obžaloby ve vztahu ke všem obviněným.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení
skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto
dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění,
popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Následně
konstatoval, že za relevantně uplatněnou je nutno považovat pouze námitku,
podle níž nedošlo ke zmaření či podstatnému ztížení splnění důležitého úkolu,
protože trestní stíhání pachatele útoku proti V. T. bylo i přes v tzv. skutkové
větě uvedená pochybení policistů zahájeno. Toto tvrzení vychází ze skutkových
zjištění učiněných soudy, když je nepochybné, že pro spáchání násilné trestné
činnosti na V. T.je u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 64/2007
vedeno trestní řízení proti M.R., které dosud nebylo skončeno. Trestní stíhání
M.R. bylo zahájeno již dne 14. 12. 2006. Státní zástupce prohlásil, že tuto
námitku považuje za částečně důvodnou.
Připomněl, že trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti se
dopustí pachatel - veřejný činitel, který při výkonu své pravomoci z nedbalosti
zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu. Pojem „důležitý úkol“
zákon blíže nevymezuje a rovněž „komentářové“ výklady v tomto směru pouze
stručně uvádějí, že je třeba vycházet z jeho významu hlediska státního orgánu
nebo jiné instituce, ve které je veřejný činitel činný a jejíchž úkolů se
splnění dotýká. K výkladu uvedeného pojmu zatím neexistuje ani příliš bohatá
judikatura. Rovněž poznamenal, že ohledně vymezení zákonem předpokládaného
následku trestného činu nejsou soudní rozhodnutí zcela jednoznačná. Podle tzv.
skutkové věty v důsledku pochybení obviněného „nebylo možno ohledání místa činu
včas provést, neboť místo bylo v mezidobí personálem klubu uklizeno, a mohlo
tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“. Podle tzv. právní věty
ovšem obviněný jako veřejný činitel, při výkonu své pravomoci z nedbalosti
zmařil splnění důležitého úkolu. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu byl
následek formulován odlišně, a to tak, že všichni obvinění „ztížili splnění
důležitého úkolu - zejména kvalitní ohledání místa činu a případné zajištění
stop“. Odvolací soud vytkl nalézacímu soudu, že se důsledně neřídil jeho právní
názorem, pokud v tzv. skutkové větě uvedl výše citované zjištění o možnosti
zmaření splnění důležitého úkolu, když podle odvolacího soudu řádný průběh
trestního řízení zmařen byl. Tento závěr však odvolací soud blíže
nekonkretizoval.
Státní zástupce shledal, že obviněným tedy nebylo přičítáno zmaření základního
úkolu Policie ČR odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele [§ 2 odst.
1 písm. d) tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR], ale v podstatě
toliko zmaření řádného ohledání místa činu. Podle jeho názoru v zásadě může být
zmařením splnění důležitého úkolu Policie ČR i zmaření provedení jednotlivého
úkonu trestního řízení, musí však jít o zmaření takového úkonu, který má
podstatný význam pro splnění výše uvedené povinnosti zjišťovat pachatele
trestných činů, resp. splnění účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr.
ř. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí publikovaná v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 1/2004-T-801 a pod č. 1/2004-T 646.
Uvedl, že v obecné rovině by neprovedení řádného ohledání místa činu mohlo být
za zmaření důležitého úkolu Policie ČR považováno, podle něho je však vždy
třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. V této trestní věci nalézací
soud výslovně konstatoval, že nezjistil, že by v důsledku pochybení obviněných
došlo ke ztracení takových stop a důkazů, které by vedly přímo ke zjištění
pachatele. Státní zástupce podotkl, že vzhledem k těmto konkrétním okolnostem
neprovedení řádného zajištění a ohledání místa činu nemělo tak závažný dopad na
další průběh trestního řízení, jako pochybení policistů vylíčená ve výše
zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu. Naplnění objektivního znaku trestného
činu podle § 159 odst. 1 tr. zák. spočívajícího ve zmaření nebo podstatném
ztížení splnění důležitého úkolu ze skutkových zjištění ve věci učiněných proto
není možné dovodit.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. v části týkající se obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni
ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, a aby uvedenému soudu podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas pro případ jiného
nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c)
tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To
481/2010, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však část uplatněných dovolacích argumentů směřuje primárně
do skutkové oblasti. Jedná se o námitky, jimiž obviněný zpochybňuje kvalitu
proškolení policistů o služebních předpisech. V tomto směru tedy nenamítá
rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou
právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností. Takové námitky pod uplatněný (ani jiný) důvod dovolání
podřadit nelze. Totéž platí i pro tvrzení obviněného o nedodržování některých
„dobrých zvyků“ u Policie ČR. Z některých dalších námitek potom není jasné,
jaké hmotně právní posouzení by jimi mělo být zpochybněno. Jsou to zejména
obecné výklady týkající se vymezení pojmu policejního orgánu a jeho povinností
a charakteru interních služebních předpisů.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také uplatnil argumentaci směřující proti právní kvalifikaci
skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu, a to (stručně shrnuto),
že jednáním obviněných nedošlo ke zmaření či podstatnému ztížení splnění
důležitého úkolu a dále že předmětný skutek nedosahuje stupně společenské
nebezpečnosti vyžadované pro trestný čin. Tyto dovolací námitky obviněného byly
z hlediska jím deklarovaného dovolacího důvodu uplatněny relevantně.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst.
1 tr. ř., dospěl po přezkumu podle § 265i odst. 3 tr. ř. k níže uvedeným
závěrům.
Nutno především konstatovat, že podle § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku,
jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok
týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného
ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i
uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být
zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které
odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku
tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního)
trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním
případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být
libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní
kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve
výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky
skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní
posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku
rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu
vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne (v případě, kdy je
aplikován zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů),
že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice
skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného
stupně společenské nebezpečnosti.
Na tomto místě lze – z hlediska materiální stránky – konstatovat, že námitky
obviněného ohledně výjimečných okolností zákroku (čas, kdy k zákroku došlo,
zjitřená a dramatická atmosféra na místě zákroku, agresivita a podnapilost
domnělého pachatele) jsou nedůvodné, neboť ze samotného charakteru práce
policistů vyplývá, že jsou povinni plnit svoje služební povinnosti v kteroukoli
denní dobu a provádět služební zákroky i za situací, které by z hlediska běžné
populace bylo možno považovat za stresující nebo i nebezpečné.
Trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 odst. 1
tr. zák. se dopustí ten, kdo jako veřejný činitel při výkonu své pravomoci z
nedbalosti zmaří nebo podstatně ztíží splnění důležitého úkolu.
Ustanovení o tomto trestném činu se vztahuje jen na závažné případy porušení
povinnosti veřejného činitele zaviněné z nedbalosti, které mají za následek
zmaření nebo podstatné ztížení splnění důležitého úkolu. Pojem „důležitý úkol“
zákon blíže nevymezuje. V odborné literatuře se v tomto směru stručně uvádí, že
je třeba vycházet z jeho významu z hlediska státního orgánu nebo jiné
instituce, v níž je veřejný činitel (nyní úřední osoba) činný a jejíchž úkolů
se splnění dotýká. Zmařením splnění důležitého úkolu je nutno rozumět úplné
znemožnění jeho splnění. Podstatným ztížením je vytvoření situace, kdy sice
důležitý úkol může být splněn, avšak s velkými až mimořádnými obtížemi, resp.
ke splnění tohoto úkolu je třeba vynaložit zřetelně více energie, času nebo
prostředků, než by jinak bylo zapotřebí.
V návaznosti na uvedené skutečnosti je třeba v prvé řadě v úplné shodě se
státním zástupcem akcentovat, že ohledně vymezení zákonem předpokládaného
následku trestného činu nejsou soudní rozhodnutí zcela jednoznačná a vnitřně
konzistentní.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v důsledku
pochybení obviněného (a stejně tak i ostatních obviněných) „nebylo možno
ohledání místa činu včas provést, neboť místo bylo v mezidobí personálem klubu
uklizeno, a mohlo tak dojít ke zmaření řádného průběhu trestního řízení“. Podle
tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ovšem obviněný
(stejně jako ostatní obvinění) jako veřejný činitel, při výkonu své pravomoci z
nedbalosti zmařil splnění důležitého úkolu. V odůvodnění rozhodnutí nalézacího
soudu byl potom následek formulován odlišně, a to tak, že všichni obvinění
„ztížili splnění důležitého úkolu - zejména kvalitní ohledání místa činu a
případné zajištění stop“ (str. 21 rozsudku).
Odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že zcela přesně nerespektoval jeho právní
názor vyjádřený v předchozích zrušujících rozhodnutích, pokud v tzv. skutkové
větě uvedl výše citované zjištění o možnosti zmaření splnění důležitého úkolu,
když podle odvolacího soudu řádný průběh trestního řízení zmařen byl. Dodal
přitom, že nalézací soud skutkově vypsal, v čem odvolatelé (M. L. a L. V.)
nerespektovali své povinnosti, tím dal najevo, že už tím porušili svůj důležitý
úkol, a proto nebylo důvodu zasahovat do výroku o vině napadeného rozsudku.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je rozporné i potud, že podle popisu skutku ve
výroku o vině obviněný L. V. mj. nezajistil náležitou organizaci a koordinaci
činnosti vyslaných policistů vedoucí k zjištění přítomných svědků, jakož i k
zajištění dalších důkazů, ačkoli podle odůvodnění předmětného rozhodnutí hlídka
ve složení S. P. a M. L.tyto úkony provedla – „Činnost hlídky na místě pak
spočívala ve vytěžování osob, které byly v době jejího příjezdu na místě, ...
policisté si poznamenali jména i další data těchto svědků“, posléze S. P. „jela
(společně s M. L.) do nemocnice žádat předběžnou lékařskou zprávu“ (viz str. 16
rozsudku). Ostatně, v podstatě táž výhrada platí rovněž stran popisu skutků,
jimiž byli uznáni vinnými obvinění S. P., M. L. a F. D. I v těchto případech je
činěn v rozporu se zmíněnými skutečnostmi plynoucími z odůvodnění daného
rozhodnutí závěr o tom, že obvinění S. P., M.L. mj. „nezjistili totožnost
případných svědků“, resp. F. D. mj. nezajistil náležitou organizaci a
koordinaci činnosti vyslaných policistů vedoucí k zjištění přítomných svědků,
jakož i k zajištění dalších důkazů“.
Nutno pak konstatovat, že obviněnému L.V. (a stejně tak i ostatním obviněným)
tedy nebylo přičítáno zmaření (ani podstatné ztížení) základního úkolu Policie
ČR odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele [§ 2 odst. 1 písm. d)
tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR], který nesporně je
důležitým úkolem ve smyslu § 159 odst. 1 tr. zák., ale v podstatě toliko
zmaření řádného ohledání místa činu.
V daných souvislostech lze poznamenat, že v zásadě může být zmařením důležitého
úkolu Policie ČR i zmaření provedení jednotlivého úkonu trestního řízení, musí
však jít o zmaření takového úkonu, který má podstatný význam pro splnění výše
uvedené povinnosti odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele, resp.
splnění účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř. Tak např. v
rozhodnutí publikovaném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č.
1/2004-T-801 byl znak zmaření splnění důležitého úkolu formálně naplněn
jednáním policisty, který neoprávněně propustil ze zadržení obviněného, u
kterého byl státním zástupcem podán návrh na vzetí do vazby, a znemožnil tak
soudci o tomto návrhu rozhodnout. K podstatnému ztížení splnění důležitého
úkolu Policie ČR došlo podle rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č.
1/2004-T 646 v důsledku jednání policisty, který jako policejní inspektor při
šetření trestního oznámení vědomě uvedl nepravdivé údaje do úředního záznamu o
této své činnosti a v důsledku toho nesprávně postoupil věc příslušnému orgánu
k projednání přestupku, ačkoli šlo o trestný čin.
Je-li na posuzovaný případ nahlíženo z těchto hledisek, je možné připustit, že
v obecné rovině by neprovedení řádného ohledání místa činu mohlo být za zmaření
důležitého úkolu Policie ČR považováno. Vždy však je třeba přihlížet ke
konkrétním okolnostem případu. V předložené trestní věci nalézací soud
nezjistil, že by v důsledku pochybení obviněných došlo ke ztracení takových
stop a důkazů, které by vedly přímo ke zjištění pachatele (ze skutkových
zjištění totiž vyplývá, že v době, kdy na místo činu přijeli policisté, toto
již bylo do určité míry narušeno, když s tělem poškozeného manipulovali
zdravotníci a místo bylo polito vodou použitou zřejmě při laických pokusech o
přivedení V. T. k vědomí). Nadto, k zajištění biologických stop přesto při
ohledání provedeném opožděně (dne 12. 12. 2006 v době od 8.30 hod. do 9.30
hod.) došlo. Těmito skutečnostmi rozvedl nalézací soud svůj závěr vyjádřený ve
skutkové větě svého rozhodnutí, podle něhož „mohlo tak dojít ke zmaření řádného
průběhu trestního řízení“.
Vzhledem k těmto konkrétním okolnostem je Nejvyšší soud toho názoru, že
neprovedení řádného zajištění a ohledání místa činu nemělo tak závažný dopad na
další průběh trestního řízení jako pochybení policistů popsaná ve výše
citovaných judikatorních rozhodnutích.
Obvinění si nepochybně nepočínali profesionálně a dopustili se kázeňského
přestupku. Naplnění objektivního znaku trestného činu podle § 159 odst. 1 tr.
zák. spočívajícího ve zmaření nebo podstatném ztížení splnění důležitého úkolu
však ze skutkových zjištění ve věci učiněných dovodit nelze.
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené tak Nejvyšší soud po provedeném
přezkumu dospěl k závěru, že dovolání obviněného jako celek je důvodné.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu
v Plzni ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 8 To 481/2010, a rozsudek Okresního soudu
Plzeň - město ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 10 T 133/2007, ohledně obviněného L.
V. a se zřetelem k tomu, že důvod, z něhož Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch
obviněného L. V., prospívá také dalším obviněným, podle § 261 tr. ř. zrušil
tyto rozsudky i ve vztahu k obviněným S.P., M.L. a F. D., a dále podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu Plzeň - město přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude
povinen ve věci znovu rozhodnout, a to v intencích právního názoru, k němuž
dospěl Nejvyšší soud.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý