6 Tdo 773/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28.
června 2005 o dovolání, které podal obviněný J. V., proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 4 To 780/2003, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2
T 19/2003, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 2 T 19/2003, byl
obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,
odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu
dopustil tím, že „dne 26. 7. 1999 v P. uzavřel leasingovou smlouvu s fy G. C.
I. L., a. s., na základě které získal vozidlo WV Passat Variant Comfortline v
pořizovací ceně 757.257,50 Kč, na základě které se zavázal platit pravidelné
měsíční splátky v částce 23.367,- Kč, toto vozidlo prodal fy D., s. r. o., a
to na základě smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy a to za částku 735.000,-
Kč, fakturované dne 22. 7. 1999, přičemž z všeobecných smluvních podmínek
finančního leasingu spol. I. L., které jsou součástí uzavřené leasingové
smlouvy, věděl, že předmětný osobní automobil zůstává po celou dobu finančního
leasingu majetkem leasingové společnosti, čímž způsobil spol. G. C. L., a. s.,
škodu ve výši 694.802,- Kč, po odpočtu započtené akontace 62.455,50 Kč,
představující čistou splátku na pořizovací cenu předmětu leasingu.“ Za to byl
podle § 248 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému uložena povinnost zaplatit firmě G. C. L., a. s. na náhradě škody
částku 96.738,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený odkázán se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. V., rozhodl ve druhém
stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 24. 2. 2004, sp.
zn. 4 To 780/2003, k tomuto odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu
rozhodl tak, že obviněného J. V. uznal vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť „jako prodejce vozidel tovární
značky VW podnikající pod obchodním jménem J. V. – s. o. f. K. s úmyslem získat
pro sebe plnění ve výši 681.531,50 Kč uzavřel jako leasingový nájemce dne 26.
7. 1999 s obchodní společností G. C. L. a. s., (dříve I. L. a. s.), leasingovou
smlouvu na předmět leasingu – osobní automobil VW Passat Variant Comfortline
1,9 TDI včetně doplňků s pořizovací cenou 757.257,50 Kč, na níž uhradil zálohu
75.726,- Kč, a současně vystavil jako dodavatel tohoto předmětu leasingu
společnosti G. C. L. a. s. fakturu znějící na částku 681.531,50 Kč s uvedením,
že konečným uživatelem bude on sám a následně na to dne 10. 08. 1999 vyhotovil
pro leasingovou společnost G. C. L. a. s. na uvedené vozidlo předávací
protokol, v němž figuroval jak na straně předávajícího, tak i na straně
přejímajícího, ačkoli toto vozidlo již dne 22. 7. 1999 předal firmě D. s. r.
o., s níž jako budoucím kupujícím dne 19. 5. 1999 uzavřel smlouvu o budoucí
kupní smlouvě na automobil VW Passat Variant 1,9 TDI s nadstandardním vybavením
Comfortline, s klimatizací Climatronic, bočními airbagy, mlhovými světlomety,
souborem technické výbavy, souborem zimní výbavy a EDS ve stříbrné metalíze
Satin (X1X1GP) za kupní cenu 735.000,00 CZK, a od níž předtím přijal jako
zálohu na kupní cenu částku 1.250.000,00 CZK odeslanou bezhotovostním platebním
stykem dne 17. 5. 1999, čímž obchodní společnosti G. C. L. a. s. způsobil škodu
ve výši 681.531,50 Kč.“ Za to jej podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k
trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr.
zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou obchodní společnost G. C. L., a. s. s
uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný
J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že podle jeho
názoru ve věci rozhodoval, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v
odvolacím řízení, vyloučený orgán. Konkrétně pak namítl, že při prošetřování
trestního oznámení podaného obchodní společností D. s. r. o. byl vytěžován
Policií ČR. Protokol o tomto vytěžení, stejně jako protokoly o vytěžení svědků
Š. a J., byl zařazen do vyšetřovacího spisu policie a následně do trestního
spisu Okresního soudu v Písku. Přestože při seznámení s výsledky vyšetřování a
prostudování spisu žádal o vyjmutí úředních záznamů pořízených podle § 158
odst. 4 tr. ř. před 1. 1. 2000 z vyšetřovacího spisu a přestože vytěžované
osoby byly ještě před skončením vyšetřování vyslechnuty v příslušném procesním
postavení, nebyly tyto úřední záznamy z trestního spisu vyjmuty. Soudce soudu
prvního stupě i soudci rozhodující o jeho odvolání se tak seznámili s
těmito protokoly a získali poznatky o projednávané věci z důkazů, které
nemohou být použity v řízení před soudem. Jejich poměr k věci byl proto
založen nejen důkazy získanými procesní cestou, ale i důkazy nepoužitelnými. Z
tohoto důvodu podal námitku podjatosti všech členů odvolacího senátu, která
byla dotčenými soudci posouzena tak, že tito nejsou vyloučeni z vykonávání
úkonů v trestním řízení z důvodu, že se jedná o námitku procesní povahy,
směřující k otázce procesní použitelnosti důkazů, která se však nevztahuje k
osobám soudců vystupujících v příslušném senátě.
Dovolatel dále - k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. -
uvedl, že v řízení před odvolacím soudem nebyl řádně zastoupen obhájcem, ač se
jednalo o případ nutné obhajoby. Po zahájení trestního řízení byl poučen o
nutnosti zvolit si obhájce, resp. o možnosti ustanovení obhájce, a z tohoto
důvodu dne 7. 1. 2002 udělil plnou moc JUDr. R. J. Tuto plnou moc však
vypověděl u veřejného zasedání konaného dne 20. 1. 2004 z důvodu nedůvěry k
substitutce obhájce, neboť s ohledem na znalost věci trval na osobním
zastoupení zvoleným obhájcem, o čemž obhájce předem informoval. V této
souvislosti připomněl, že obhájce omluvil svou neúčast při veřejném zasedání
nařízeném na 20. 1. 2004 a požádal soud o odročení tohoto veřejného zasedání
již dne 11. 12. 2003, a to z důvodu účasti na hlavním líčení nařízeném u
Krajského soudu v Praze v termínu 7. 1. – 30. 1. 2004, u kterého byla jeho
přítomnost nezbytná. Odvolacímu soudu tak nic nebránilo v nařízení veřejného
zasedání v termínu po 7. 2. 2004, ve kterém obhájce avizoval skončení hlavního
líčení u Krajského soudu v Praze. Odvolací soud však tuto žádost o odročení
veřejného zasedání neakceptoval a telefonicky urgoval obhájce k zajištění
substituce, která byla realizována advokátní koncipientkou obhájce. V
návaznosti na výše uvedené dovolatel namítl, že po vypovězení plné moci u
veřejného zasedání dne 20. 1. 2004 nebyl v souladu s ustanovením § 2 odst. 13
tr. ř. poučen o svých právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby, zejména
pak o možnosti zvolit si nového obhájce. Teprve z rozsudku odvolacího soudu se
dozvěděl, že původní obhájce JUDr. R. J. (přesněji Mgr. L. U.) měl být povinen
pokračovat v jeho obhajobě, a to i proti jeho vůli s odkazem na § 37 odst. 2
tr. ř. Dodal ještě, že vzhledem k tomu, že odvolacím soudem nebyl poučen o
možnosti zvolit si nového obhájce, ani o pokračující obhajobě původního
obhájce, nemohl využít svého práva na obhajobu, neboť se již z důvodů nedůvěry
neradil s přítomnou advokátní koncipientkou.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel v prvé řadě
poznamenal, že odvolací soud v napadeném rozsudku změnil vymezení skutku,
kterého se měl (dovolatel) dopustit a tento skutek na rozdíl od soudu prvního
stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm.
b) tr. zák. S těmito právními závěry odvolacího soudu vyslovil nesouhlas.
Uvedl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze dovozuje jeho úmysl
dopustit se podvodu na leasingové společnosti G. C. L., a. s. při podpisu
leasingové smlouvy na vozidlo VW Passat Variant Comfortline 1.9 TDI dne 26. 7.
1999. Tento závěr odvolacího soudu, jehož odůvodnění z napadeného rozhodnutí
částečně citoval, označil za spekulaci. V souvislosti s tím zdůraznil, že ve
svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedl konkrétní okolnosti,
které pravděpodobně vedly k omylu a které byly potvrzeny výpověďmi svědků D. K.
(dříve J.) a M. C. a listinnými důkazy, zejména fakturou vystavenou dne 22. 7.
1999 a fakturou vystavenou dne 26. 7. 1999. Odvolací soud stejně jako soud
prvního stupně podle jeho slov výpovědi jmenovaných svědků zcela pominul.
Dovolatel přitom rozvedl skutečnosti, které svědci vypověděli, a dále dovodil,
že stěžejními důkazy, které zcela vyvracejí jeho aktivní jednání při prodeji
předmětného vozidla, jsou citované faktury, neboť je z nich zřejmé, že je
vystavovala na stejné vozidlo svědkyně D. J., která nepochybně také
připravovala leasingovou smlouvu a předávací protokol. Z uvedených
listinných důkazů a výpovědí svědků lze podle jeho přesvědčení dospět k
jedinému závěru, že předmětné vozidlo bylo sice prodáno dvakrát, ale nikoliv
jeho přičiněním, nýbrž v důsledku pochybení některého zaměstnance. Z výpovědí
svědků vyplývá, že leasingové smlouvy nikdy nevypisoval a také nekontroloval. K
tomu dodal, že v rozporu s ustanovením § 125 tr. ř. soud prvního stupně ani
soud odvolací uvedené důkazy nijak neposuzoval, nehodnotil, ve svém rozsudku
neuvedl, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, zejména pokud si
vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se
řídil, jestliže shora uvedené prokázané skutečnosti vyšly v řízení najevo. V
závěru odůvodnění dovolání dovolatel uvedl, že rozsudek odvolacího soudu
nesporně vychází z poznatků získaných orgány policie před sdělením obvinění,
byť tato skutečnost není v odůvodnění rozsudku jednoznačně uvedena. Na základě
důkazů získaných procesním způsobem lze podle jeho slov, bez jakýchkoliv
spekulací, dospět k jednoznačnému závěru, že shora popsaného skutku se dopustil
určitou nedbalostí a nikoliv úmyslně.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší
soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2.
2004, č. j. 4 To 780/2003-255, v celém rozsahu zrušil a vrátil věc odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., že obviněný v průběhu
jednání soudu druhého stupně obhájce měl, byť zřetelně obstrukčním způsobem,
vypověděl v průběhu jednání tomuto obhájci plnou moc. Situace ohledně zajištění
obhajoby obviněného je rozebrána v rozhodnutí odvolacího soudu i v rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 9 To 20/2004, a k vývodům
obou soudů v této otázce není nutno ničeho dodávat. Ve vztahu k uvedenému
dovolacímu důvodu je nutno dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. K
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce zejména
předeslal, že tento dovolací důvod lze uplatnit pouze vůči osobám, jež se
podílely na rozhodnutí napadeném dovoláním, čili vůči soudcům soudu druhého
stupně, nikoliv též proti soudcům soudu nalézacího. Kromě toho tvrzení o
podjatosti musí být podloženo konkrétním zjištěním, čím a jak projevil ten či
onen soudce podjatost ve věci a z jakého zdroje jeho podjatost pochází. Obecné
konstatování, že ve spise jsou založeny listiny vztahující se k věci, jež však
nejsou použitelné jako důkazy, takový požadavek nenaplňuje. Také v tomto směru
je proto třeba dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Ohledně důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce poukázal na to,
že argumentace dovolatele se zásadně soustředila na otázky skutkové a na výklad
provedených důkazů odlišným způsobem, než jakým postupoval soud. Výhrady
skutkového či procesního charakteru ani polemika s názorem soudu obsaženým v
odůvodnění rozhodnutí ovšem nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tomto ohledu bylo dovolání podáno z jiného,
než zákonem stanoveného důvodu. Námitka
týkající se odlišeného popisu skutku je lichá proto, že odvolací soud pouze
zpřesnil popis skutku a uvedl jej do logičtější podoby, aniž by jakkoliv změnil
základní skutečnosti, jež dotyčný skutek charakterizují. Tvrzení obviněného, že
mohl trestné jednání spáchat z nedbalosti, odporuje všem zjištěným okolnostem
trestného činu a ve světle provedených důkazů nemůže obstát, nemluvě o tom, že
úmyslné zavinění je definováno přímo v popisu skutku. Protože meritorní
rozhodnutí napadené dovoláním obviněného J. V. se jeví jako zcela správné a
není důvodu je jakkoliv napravovat cestou dovolání, státní zástupce navrhl, aby
Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Současně vyjádřil souhlas s tím, aby toto, případně i jiné rozhodnutí,
Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl
obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. V. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle
§ 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s
ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné
dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze
považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve
věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod ovšem nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Citované zákonné
ustanovení dopadá na případy, v nichž dovoláním napadené rozhodnutí učinil
soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., aniž bylo
o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř.
Námitky, jež ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obviněný uplatnil, lze
označit za právně relevantní. K těmto námitkám pak bylo zapotřebí zdůraznit
následující skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 20. 1. 2004, sp. zn. 4 To 780/2003, bylo rozhodnuto tak, že podle § 31
odst. 1 tr. ř. není
senát ve složení z předsedy senátu JUDr. P. Š. a soudců JUDr. M. D. a Mgr. O.
V. vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. O
stížnosti, kterou obviněný proti tomuto rozhodnutí podal, rozhodl Vrchní soud v
Praze usnesením ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 9 To 20/2004, jímž tuto stížnost
podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích tak nabylo dne 10. 3. 2004 právní moci [§ 140
odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].
Dále je třeba uvést, že podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů
trestního řízení vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr
k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,
zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V posuzovaném případě však nelze
dovodit, že by takové důvody pro vyloučení soudců soudu prvního i druhého
stupně byly dány. Skutečnosti, jimiž dovolatel odůvodňuje názor, že ve věci
rozhodl vyloučený soudce, nelze transformovat do závěru o podjatosti těchto
soudců. Jsou-li ve spise obsaženy úřední záznamy, jež nejsou použitelnými
důkazy, neznamená to, že by soudce, který se s nimi v rámci meritorního
rozhodování seznámí, byl v důsledku toho vyloučen z vykonávání úkonů trestního
řízení pro poměr k projednávané věci. Naopak (v obecnější rovině vzato) trestní
řád výslovně počítá s tím (viz např. ustanovení § 212 tr. ř.), že soudce má
možnost v rámci trestního procesu seznamovat se s podklady, které nemohou
sloužit jako důkazy (mohou však být zdrojem poznatků o dalších možných důkazech
použitelných v trestním řízení nebo o zaměření dokazování), právě v zájmu toho,
aby měl možnost a mohl dostát mj. ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., jež ukládá
soudu povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností v rozsahu
nezbytném pro rozhodnutí (pochopitelně při respektování faktu, že tak může
činit pouze na základě použitelných důkazů). Ostatně, má též povinnost
posoudit, zda podklady, jež byly opatřeny v přípravném řízení, lze v řízení
jako důkazy vůbec použít. Již z těchto skutečností je zřejmé, že seznámil-li se
soudce s materiály nepoužitelnými jako důkazy, nelze u něho dovozovat
pochybnosti o jeho nepodjatosti. Je pouhou spekulací dovolatele, že soudci
soudů obou stupňů byli obsahem jím zmíněných úředních záznamů do té míry
ovlivněni (a dokonce z nich vycházeli při objasnění věci), takže u nich vznikl
takový poměr k projednávané věci zakládající pochybnosti o tom, že by byli
schopni nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci může spočívat např. v
tom, že soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou
činností nebo byli jejími svědky. Z dikce zákona i z povahy problému tedy
vyplývá, že projednávanou věcí nutno rozumět skutek a všechny faktické
okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít
zcela konkrétní podobu a musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně
pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti takové osoby
přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně. Nemůže proto
postačovat poměr abstraktního rázu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9.
2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Je přitom nezbytnou součástí profesionality
soudce, aby byl schopen rozhodovat nestranně.
V daných souvislostech pak není od věci zmínit též rozhodnutí č. 49/1995 Sb.
rozh. tr., podle něhož skutečnost, že se soudce seznámil s některými skutkovými
a právními otázkami věci již předtím, než mu byla tato věc přidělena k
projednání a rozhodnutí, není sama o sobě důvodem k jeho vyloučení z vykonávání
úkonů trestního řízení.
Vzhledem k těmto skutečnostem nebylo možno právně relevantním námitkám
dovolatele vztahujícím se k uvedenému dovolacímu důvodu přiznat žádné
opodstatnění.
Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je existence vady
spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl
mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě.
Rovněž námitky uplatněné dovolatelem k tomuto dovolacímu důvodu lze označit za
právně relevantní.
V souvislosti s těmito námitkami je na místě nejprve rozvést následující
skutečnosti, jež Nejvyšší soud zjistil z obsahu trestního spisu. Po předložení
spisu odvolacímu soudu (dne 4. 9. 2003) bylo dne 18. 10. 2003 nařízeno na den
18. 11. 2003 veřejné zasedání. K tomuto veřejnému zasedání se omluvil obhájce
obviněného JUDr. R. J. (jehož si obviněný zvolil již na počátku trestního
stíhání) s tím, že v jiné trestní věci má nařízeno hlavní líčení, přičemž s
odkazem na to, že obviněný nesouhlasí se substitučním zastoupením, požádal o
odročení veřejného zasedání. Poté, co zůstala marnou snaha odvolacího soudu,
aby jmenovaný obhájce zajistil na původně nařízený termín veřejného zasedání
substituci, bylo veřejné zasedání odročeno na den 2. 12. 2003. Ani v tomto
případě nebylo veřejné zasedání konáno, neboť obviněný prostřednictvím
jmenovaného obhájce požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci.
Odvolací soud proto veřejné zasedání odročil na den 16. 12. 2003. Obviněný však
znovu požádal, aby veřejné zasedání bylo odročeno na dobu po 14. 1. 2004. Na
základě telefonického rozhovoru s obviněným bylo veřejné zasedání odročeno na
den 20. 1. 2004, o čemž byl obviněný vyrozuměn právě při zmíněném telefonickém
kontaktu a obhájce JUDr. R. J. písemně dne 12. 12. 2003. Téhož dne byla soudu
druhého stupně doručena žádost tohoto obhájce o odročení jednání s tím, že se
jednání nemůže zúčastnit z důvodu kolize s hlavním líčením konaným v jiné
trestní věci v době od 7. 1. 2004 do 30. 1. 2004 a proto, že v období od 1. 2.
2004 do 7. 2. 2004 se pracovně nachází mimo území ČR, přičemž jeho klient
nesouhlasí se substitučním zastoupením. Odvolací soud na tuto žádost reagoval
dne 15. 12. 2003 - upozornil obhájce na to, že veřejné zasedání bylo opakovaně
odročeno z důvodů na straně obhajoby, a požádal jej, aby se nechal zastoupit
substitutem, a to s poukazem na znění plné moci, kterou obviněný dotyčnému
obhájci udělil a podle níž vzal na vědomí, že zmocněný advokát je oprávněn si
ustanovit za sebe zástupce. S touto žádostí o zajištění substituce při veřejném
zasedání se odvolací soud obrátil na obhájce ještě dne 19. 1. 2004. Dne 20. 1.
2004 se k veřejnému zasedání dostavil obviněný a za obhájce JUDr. R. J. Mgr.
L. U. (na základě substituční plné moci, kterou jí dotyčný obhájce udělil).
Obviněný na tuto situaci reagoval vyjádřením nesouhlasu s tím, aby jej
obhajovala přítomná substitutka, a poté, co mu bylo přečteno znění plné moci,
kterou obhájci JUDr. R. J. udělil, prohlásil, že tomuto obhájci plnou moc
vypovídá. Odvolací soud přesto provedl – za účasti obviněného a Mgr. L. U.
-uvedené veřejné zasedání, které posléze odročil za účelem vyhlášení rozhodnutí
na den 22. 1. 2004.
Podle názoru Nejvyššího soudu však tímto postupem nebylo porušeno právo
obviněného na obhajobu, nebylo porušeno ustanovení o nutné obhajobě. Důvodně
totiž soud druhého stupně vyšel z ustanovení § 37 odst. 2 tr. ř. Z tohoto
ustanovení vyplývá, že si obviněný může místo obhájce, který mu byl ustanoven
nebo osobou k tomu oprávněnou (pojem osoba oprávněná ke zvolení obhájce
zahrnuje též obviněného) zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu
obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené
lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení
vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce před tím
ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu
vykonávat až do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce. Nutno
přitom zdůraznit, že citované ustanovení je třeba per analogiam vztáhnout též
na případ, kdy obviněný vypoví zvolenému obhájce plnou moc např. na počátku
procesního úkonu či v jeho průběhu, aniž by si nového obhájce ihned zvolil.
Pokud tedy sám obviněný na počátku veřejného zasedání konaného o jeho odvolání
vypověděl plnou moc obhájci JUDr. R. J. a dalšího obhájce si nezvolil, přičemž
je třeba dodat, že byl v rámci trestního řízení opakovaně - jak v řízení
přípravném, tak v řízení před soudem - poučen o svých právech včetně práva
obhájce si zvolit, mělo to tytéž důsledky (viz § 37 věta druhá a třetí tr. ř.)
jako případ, že by si nového obhájce zvolil prakticky v témže okamžiku, kdy
původnímu obhájci vypověděl plnou moc, a to bezprostředně před konáním
uvedeného jednání (takže nově zvolený obhájce by nemohl být o úkonu vyrozuměn v
zákonem stanovené lhůtě). Výsledkem těchto úvah je závěr, že v rámci
konstatovaného veřejného zasedání bylo povinností Mgr. L. U., která nebyla
stejně jako samotný obhájce JUDr. R. J. z obhajování vyloučena (tento správný
závěr odvolací soud výslovně vyjádřil a podrobně odůvodnil ve svém usnesení ze
dne 22. 1. 2004, sp. zn. 4 To 780/2003, jímž podle § 66 odst. 3 tr. ř. předal
obhájce JUDr. R. J. ke kárnému postihu Kárnému senátu České advokátní komory v
Praze), obviněného přes jeho nesouhlas hájit (což se také stalo) a tomu
korespondující povinnost obviněného tuto situaci akceptovat. Na tom nic nemění
právě z důvodů upravených ustanovením § 37 odst. 2 tr. ř., jehož smyslem je
vyloučit jakékoli negativní ovlivňování průběhu trestního řízení (jeho
rychlosti, hospodárnosti, šetření práv dalších subjektů) ze strany obhajoby,
skutečnost, že v rámci předmětného veřejného zasedání nebyl podle příslušného
protokolu obviněný výslovně znovu poučen o svých právech, zejména o možnosti
zvolit si obhájce, a o nutné obhajobě. Ostatně, za situace, kdy se Mgr. L. U.
nadále účastnila veřejného zasedání, bylo zjevné, že tak činí jako obhájkyně
obviněného. Na okraj lze ještě poznamenat, že není povinností soudu
přizpůsobovat se přáním a požadavkům obviněného a jeho obhájce, nýbrž je právě
na nich, aby svoje chování přizpůsobili postupu soudu.
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že obhájce, jehož si dovolatel v průběhu
trestního řízení zvolil (v tomto směru bylo jako primární respektováno právo
volby obhájce), byl odvolacím soudem o konání veřejného zasedání řádně a včas
vyrozuměn a prostřednictvím substituta se tohoto soudního jednání zúčastnil a
dovolatele hájil.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud nemohl (ve shodě se státním
zástupcem) přiznat ani argumentům uplatněným dovolatelem v souvislosti s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. žádné opodstatnění.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé,
popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem
hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují ve skutečnosti do
oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení
provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávná skutková zjištění. Nenamítá
rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani
jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Sám přitom na základě vlastních hodnotících úvah prosazuje odlišné skutkové
závěry (zvláště pokud jde o skutkové okolnosti týkající se jeho jednání a
podmiňující otázku zavinění).
V těchto souvislostech je třeba nad rámec shora uvedeného výkladu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatovat, že soudy obou stupňů
pečlivě hodnotily provedené důkazy, své hodnotící úvahy náležitě rozvedly v
odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž skutková zjištění, jež odvolací soud
vyjádřil ve výroku napadeného rozsudku, nejsou v extrémním nesouladu s obsahem
a rozsahem provedeného dokazování. Těmto skutkovým zjištěním pak odpovídá i
použitá (a odvolacím soudem dostatečně odůvodněná) právní kvalifikace, byl-li
dovolatel uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zák. K tomu je třeba zdůraznit, že pouze v případě, kdy jsou
právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními
anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí
nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve
skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného
opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění v jádru
učiněných již soudem nalézacím a zpřesněných soudem odvolacím, tzn. že dovolání
z hlediska citovaného dovolacího důvodu uplatnil na procesním a nikoli hmotně
právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod
podřadit nelze.
K tomu je třeba ještě doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f
odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1
písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž
se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně
odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném
případě nelze dovodit,
že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné
zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze
formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005,
sp. zn. III. ÚS 78/05).
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. V. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. června 2005
Předseda
senátu :
JUDr. Vladimír
Veselý