6 Tdo 780/2025-564
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný V. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 To 181/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 55/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 1 T 55/2024, byl obviněný V. F. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
„dne 21. 10. 2023 kolem 02:00 hod., v XY, na ulici XY XY, vešel do neuzamčeného pokoje č. XY ve druhém patře Penzionu XY, kde přistoupil k V. H., nar. XY, sedícím na své posteli, a nejprve jmenovaného beze slov udeřil pěstí pravé ruky do obličeje, až se svalil na záda, poté vzal do rukou polštář a na několik sekund mu ho přiložil na obličej, jakmile polštář odložil, tak ho udeřil pěstí do nosu, stáhl z postele na podlahu, kde ho kopl do hrudníku, ze zadní kapsy kalhot mu vzal finanční hotovost ve výši nejméně 26.000 Kč a z pokoje odešel, čímž V. H., narozenému XY, způsobil drobné oděrky na nose a v levé části obličeje, které si nevyžádaly lékařského ošetření, a škodu ve výši nejméně 26.000 Kč odcizením finanční hotovosti“.
2. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 4 let.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo, aby zaplatil na náhradě škody poškozenému V. H. částku 26 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 To 181/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
II./1. Dovolání obviněného
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř.
6. Vyjádřil přesvědčení, že výsledek dokazování je nespravedlivý a neudržitelný. Skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně hodnotil důkazy selektivně a nevypořádal se s jeho argumenty. Odvolací soud pak reagoval tak, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a nepřísluší mu do toho zasahovat, pokud není v rozporu se zásadami formální logiky. Podle dovolatele však hodnocení důkazů v rozporu s uvedenými zásadami je a tento rozpor nebyl soudem druhého stupně odstraněn. Závěr o vině opřely soudy především o výpověď poškozeného. Ta však nekoresponduje v mnohých směrech s jinými důkazy. Soudy pak rezignovaly na to, aby se s těmito zásadními rozpory vypořádaly.
7. Pokračoval, že poškozený má silné sklony k požívání alkoholických nápojů. Silné ovlivnění poškozeného alkoholem je vidět i z kamerových záznamů. Poškozený mohl v silném ovlivnění alkoholem vnímat průběh večera odlišně. V okamžiku, kdy upadl a způsobil si zranění, mohl být v šoku, mohl zkresleně vnímat přítomnost obviněného v pokoji, mohl peníze ztratit, mohl mu je odcizit někdo jiný, nebo mohl využít situace a obrátit ji proti obviněnému. Ve věci měl být přibrán znalec z oboru psychiatrie a psychologie, aby byl posouzen duševní stav poškozeného a jeho kognitivní schopnosti. Ačkoliv obviněný tento návrh vznesl, znalec přibrán nebyl. Nebyl tak nedůvodně proveden podstatný důkaz.
8. Následně uvedl, že soudy se nevypořádaly s dalšími rozpory mezi výpovědí poškozeného a jinými provedenými důkazy: - poškozený popsal brutální útok, mj. jiné kopnutí do žeber a v přípravném řízení uvedl i kopnutí do stehna. Z protokolu o prohlídce těla však taková zranění nevyplývají. Podle soudu se hematomy mohly vytvořit až později, pro to však chybí relevantní podklad. Poškozený nevyhledal lékařské ošetření, nenechal si vystavit pracovní neschopnost, oproti tomu tvrdil, že nemohl chodit do práce a přišel o ni. - rozpor je i mezi popisem průběhu napadení podle poškozeného a kamerovými záznamy. Podle poškozeného měl útok trvat 5–6 minut a následně měl obviněný pokoj hned opustit. Podle kamerových záznamů musel obviněný v pokoji poškozeného strávit téměř 1 hodinu a 15 minut. - poškozený musel vypít podstatně větší množství alkoholu, než uvedl. Společně s obviněným vypili 3 lahve tvrdého alkoholu. Poškozený konzumoval alkohol ještě předtím, než se odebral na pokoj obviněného společně s ostatními. - poškozený popsal, že od zaměstnavatele obdržel částku 17 000 Kč. Jeho výpověď se rozchází s výpovědí zaměstnavatele. Pokud se jedná o částku 10 000 Kč (úspory poškozeného), jedná se pouze o jeho tvrzení, nadto G. P. tvrdila, že mělo jít o částku 15 000 Kč. - poškozený popsal, že z jeho pokoje odcházela první svědkyně G. P. a on šel za ní. Neuvedl, že si šli účastníci večírku ještě před odchodem na pokoje společně zakouřit, a ačkoliv je to zjevné z kamerových záznamů. I to nasvědčuje tomu, že množství alkoholu mohlo mít vliv na kognitivní schopnosti poškozeného.
9. Zásadní rozpory obviněný spatřoval i ve výpovědi svědkyně G. P. Nesouhlasil s tím, že výpověď této svědkyně je spontánní a věrohodná. V průběhu hlavního líčení tato svědkyně dávala najevo svůj negativní postoj vůči němu a současně stranila poškozenému. Do celé věci je osobně zainteresovaná.
10. Podle něho existují tyto rozpory: - svědkyně uvedla, že viděla obviněného, jak sledoval poškozeného, když přebíral peníze od zaměstnavatele, ačkoli poškozený uvedl, že svědkyně u předání peněz nebyla a nezaznamenal ji tam ani zaměstnavatel. Uvedla dále, že si poškozený dal peníze do peněženky. Ten však nikdy o žádné peněžence nehovořil a vypověděl, že si dal peníze do kapsy. Také uvedla, že když přišla na dvůr, byli již ostatní ovlivněni alkoholem. To znamená, že musela na dvůr dorazit až po předání peněz, neboť z ostatních výpovědí plyne, že konzumace alkoholu byla započata až po předání výplaty. - svědkyně popsala, že se jí měl obviněný dvořit. Současně z její výpovědi vyplývá, že mu moc nerozuměla a že většinu hovoru tlumočil poškozený. Ten naopak uvedl, že si ničeho takového nevšiml. - vypověděla, že když obviněný s poškozeným komunikovali, vypadalo to, že se hádají. Poškozený však uvedl, že vše probíhalo v klidu. - když svědkyně přišla do pokoje, šla se osprchovat a potom si lehla a slyšela rány. Pokud by však obviněný na poškozeného zaútočil ihned poté, co vstoupil do jeho pokoje, nemohla by svědkyně tento útok slyšet, neboť byla v tu dobu ve sprše. Také není jasné, proč by obviněný na pokoji poškozeného setrval delší čas a proč by pokoj hned po útoku neopustil, když z kamerových záznamů lze dovodit, jak dlouho se tam zdržel. - svědkyně se neshodovala s výpovědí poškozeného, v tom, jaká částka mu měla být odcizena, tvrdila částku 15 000 Kč.
11. Obviněný rovněž namítl, že soudy se nezabývaly tím, že měl příjmy a neměl vysoké výdaje a že musel mít finanční úspory. Právě úspory představovaly finanční hotovost, která byla nalezena ve vozidle v rámci prohlídky. Pokud by peníze, které měl u sebe a vydal policii, pocházely od zaměstnavatele a pokud by peníze, které byly nalezeny ve vozidle, byly peníze poškozeného, kde by se potom nacházely jeho (obviněného) úspory.
12. Soud prvního stupně se zabýval nalezenými bankovkami a expertízou DNA se závěrem, že na bankovkách ani DNA poškozeného být nemusela, protože měl u sebe peníze krátce a mohl se dotknout pouze svrchní části bankovek. Analýze však byly podrobeny i další bankovky (cca 14 500 Kč), jež byly nalezeny u obviněného a ani na nich nebyla nalezena DNA poškozeného. Přitom se mělo podle tvrzení poškozeného jednat o jeho úspory, které odhadoval částkou 10 000 Kč. Závěr soudu o tom, že by byl poškozený v kontaktu s bankovkami pouze krátce, by nemohl obstát, protože sám poškozený vypověděl, že je nosil u sebe, aby mu je nikdo neodcizil. Soudům připadalo zvláštní, že v okamžiku, kdy obviněný opustil pokoj poškozeného, schovával za zády plechovku piva. Spíše by se však měly zabývat tím, jak je možné, že má v ruce plechovku piva, když poškozený popřel, že by spolu s obviněným na pokoji pivo popíjel.
13. Obviněný shrnul, že soudy záměrně interpretovaly jeho výpověď zkresleně, nevypořádaly se se zásadními rozpory v dokazování a hodnotily jeho jednání selektivně tak, aby podpořily závěr o jeho vině.
14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II./2. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
15. Ve věci podal vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantě tzv. zjevného nesouladu. Nicméně v posuzované věci nelze hovořit o tom, že by se v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže, soudy nižších stupňů dopustily nějakého rozporného posouzení těch skutkových zjištění, na která obviněný poukázal v dovolání, a to v poměru ke skutečnému obsahu provedených důkazů, který by z jejich strany nebyl logickým způsobem vysvětlen, natož aby bylo možno hovořit o zjevném rozporu. Prvoinstanční soud podrobně popsal pohyb osob do děje zapojených, vysvětlil i nejasnosti ve výpovědi poškozeného i nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně G. P. Odkázal tak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se soud neopomněl zabývat těmi výhradami, na které dovolatel opětovně poukázal v dovolání.
16. Obviněný sice formálně usiloval o uplatnění námitky tzv. zjevného nesouladu, v podstatě se ale snažil prosadit svoji obhajobu, jež byla provedeným dokazováním soudy odmítnuta. Předložil také požadavek na přehodnocení jednotlivých důkazů. Těmito skutkovými námitkami ovšem obviněný podmínky první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
17. Dovolatel dále namítl existenci nedůvodně neprovedeného důkazu. V projednávané věci učinil návrh na provedení důkazu znaleckými posudky z oboru psychiatrie a psychologie k přezkoumání duševního stavu poškozeného a jeho obecné a specifické věrohodnosti až coby součást svého odvolání. Prvoinstanční soud se tudíž ve svém odsuzujícím rozsudku k takovému návrhu vyjádřit nemohl. Státní zástupce připustil, že ani odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje výslovnou zmínku o tom, proč nebyl ze strany krajského soudu uvedený důkazní návrh akceptován. Přesto měl za to, že z tohoto formálního nedostatku není důvodu napadené rozhodnutí rušit. Z odůvodnění soudu druhého stupně totiž vyplývá, že měl rozsah provedeného dokazování za uzavřený, když měl za to, že prvoinstanční soud postupoval v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Podle názoru státního zástupce jsou splněny předpoklady pro to, aby byl důkazní návrh obviněného odmítnut, pokud věrohodnost výpovědi poškozeného byla soudy zjištěna i na podkladě jiných důkazů. V posuzované věci podle něj posouzení věrohodnosti poškozeného nemá přímý vztah k nějakému rozhodnému skutkovému zjištění, které ostatně dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku ani konkrétně neoznačil.
18. Se zřetelem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 3 To 181/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Nepostačuje totiž, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda vznesené námitky svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání.
IV. Obecná východiska rozhodování
22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.).
V. Důvodnost dovolání
24. Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumentaci, kterou je možno v zásadě rozčlenit na okruhy námitek vytýkající: - nesprávné selektivní hodnocení důkazů v jeho neprospěch, - nevypořádání se s jeho námitkami, - tím pak vzniklý zjevný rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, - nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychologie k přezkoumání duševního stavu poškozeného a jeho obecné a specifické věrohodnosti.
25. Tomu by měl odpovídat: a) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantách, že existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními a dále nedůvodně neprovedené podstatné navrhované důkazy, b) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho variantě, bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
V./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními
26. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se ve smyslu této alternativy jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
27. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Dovolatel se totiž nemůže uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci, případně přímo prosazuje vlastní způsob hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
28. Dovolací soud navíc není na rozdíl od očekávání dovolatele třetí obecnou přezkumnou instancí a není povolán přehodnocovat každý jednotlivý důkaz, který byl proveden v předchozím řízení. Avšak dovolatel takto koncipoval své podání. Naplnil je řadou skutkových námitek, kterými vlastně směřoval dovolací soud do role třetí obecné (řádné) instance. Nevyložil relevantně, v čem spatřoval zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, pouze upozorňoval na dílčí rozpory v dokazování. V podstatě tak vedl prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (viz usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).
29. Obviněný tedy brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, aniž by zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů patřičně doložil. De facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
30. Na tomto místě je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
31. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soud prvního stupně provedl v dané věci poměrně rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořil základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Postupoval přitom s dostatečnou pečlivostí. To platí rovněž pro způsob, jakým přistoupil k hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je totiž zřejmé, že si byl dobře vědom důkazní situace, je patrné, jak důkazy hodnotil a k jakým závěrům přitom dospěl. Při své hodnotící činnosti nevybočil z mezí daných ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak splnil svoji přezkumnou povinnost, což rovněž vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí.
32. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů korespondují s § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Opětovně je přitom na místě připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy, nezakládá zjevný rozpor.
33. Nad rámec uvedeného dovolací soud poznamenává, že námitky dovolatele jsou formulovány jako jistá negace části provedeného dokazování. Dovolatel se snaží zdůrazňováním dílčích rozporů zpochybnit důkazy, které ve svém souhrnu ukazují na jeho osobu jakožto na pachatele daného trestného činu. U osoby poškozeného primárně staví na tom, že byl pod vlivem alkoholu, však již upozaďuje, že on sám byl pod vlivem alkoholu také. Stejně tak se pokouší znevěrohodnit svědkyni G. P. a vykresluje ji jako osobu zaujatou. Nicméně u této svědkyně chybí motiv, proč by měla křivě svědčit ve prospěch poškozeného. Ani u poškozeného není zjevný důvod, proč by si měl vymyslet celý skutkový děj a zejména škodit obviněnému.
34. Je třeba připustit, že určité nesrovnalosti se ve výpovědích poškozeného i svědkyně mohou objevovat, nelze je nicméně hodnotit jako zásadní rozpory, jež by měly eliminovat jejich důkazní hodnotu pro objasnění věci. Podstatné je, že tyto výpovědi si v podstatných okolnostech korespondují. Vedle toho soud prvního stupně logicky a racionálně dovodil, že výpověď poškozeného významně podporuje i svědectví dalších svědkyň, O. a T. S. (u nich, stejně jako u svědkyně P., nelze shledat nějaký vztah, ať již k poškozenému či obviněnému, a tím ani případný důvod pro nepravdivou výpověď), které slyšely výkřik z vedlejšího pokoje ubytovny, kde byl ubytován poškozený, někdy mezi první a třetí hodinou ranní „lidi pojďte všichni sem“.
35. Pokud obviněný namítá, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s námitkami, které před nimi vznesl, pak takové tvrzení není zcela přesné, když hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich komplexu a dostatečnou pozornost věnovaly právě i výpovědi poškozeného včetně jeho ovlivnění alkoholem, výsledkům prohlídky jeho těla či analýzy DNA, a svědectví G. P.
36. Dovolací soud nenalezl v posuzované věci rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, tedy ani zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho prvé variantě. Zdůvodnění soudů nižších stupňů shledává dovolací soud správným a přiléhavým, a proto odkazuje v daném směru na obsah odůvodnění rozhodnutí uvedených soudů. Hodnocení provedených důkazů není libovolným, z důkazů dovozená skutková zjištění jsou přiléhavá a správná. Nelze je tudíž označit za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů.
V./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve variantě nedůvodně neprovedených podstatných navrhovaných důkazů
37. Pod daný dovolací důvod lze zařadit ty situace, kdy návrh účastníka řízení na provedení konkrétního důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná nebo toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04). Zároveň je z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezbytné, aby takový opomenutý důkaz měl významnou vazbu k těm skutkovým zjištěním, která jsou zásadní z pohledu dovození závěru o naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. Neakceptování důkazního návrhu lze zdůvodnit podle judikatury třemi důvody: a) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, b) navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací hodnotou, c) určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
38. Obviněný v dovolání namítl, že ve věci měl být přibrán znalec z oboru psychiatrie a psychologie, aby byl posouzen duševní stav poškozeného a jeho kognitivní schopnosti. Ačkoli obviněný tento důkazní návrh vznesl, znalec ve věci přibrán nebyl. Podle něj tak nebyl nedůvodně proveden ve věci podstatný důkaz. Tento návrh učinila obhajoba až v řízení odvolacím.
39. Dovolatel takto ve svém podání předložil dovolacímu soudu tvrzení, že ve věci existuje situace tzv. opomenutého důkazu. Jeho tvrzení však není přesné a vystihující skutečný stav věci. Dovolací soud se totiž seznámil s obsahem protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 448) a originálního zvukového záznamu pořízenému o tomto úkonu (č. l. 450) a zjistil, že obhájkyně obviněného k tomuto důkaznímu návrhu uvedla, že navrhuje, aby „krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a obžalovaného zprostil obžaloby. Popřípadě napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, a to doplnění znaleckého posudku na poškozeného. … Tento znalecký posudek nežádáme v rámci odvolacího řízení“.
40. Návrh na provedení důkazu předmětným znaleckým posudkem tedy nebyl formulován tak, aby se tak stalo v odvolacím řízení, nýbrž aby se jeho provedení uskutečnilo po případném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, tedy právě až v případném opětovném řízení před soudem prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně však soudem druhého stupně zrušen nebyl a věc se nevracela zpět soudu prvního stupně. Nebylo tak úkolem soudu druhého stupně, aby rozhodl o návrhu na provedení tohoto důkazu, když vlastně ani neměl být v odvolacím řízení proveden. Pak ovšem nelze hovořit o tom, že by řízení trpělo vadou v podobě opomenutého důkazu.
41. Obiter dictum je možno poznamenat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je dostatečně zřetelně patrno, že považovaly provedené dokazování za úplné (souladné s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř.), a to i ve vztahu k otázce věrohodnosti poškozeného V. H. a jeho výpovědi, přičemž Nejvyšší soud nemá vůči tomuto závěru výhrad.
V./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
42. V návaznosti na výše uvedené pak dovolací soud v krátkosti konstatuje, že stejně jako nebyl v posuzované kauze naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl zde naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť nebyl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
VI. Způsob rozhodnutí
43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu