USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných 1. E. H., 2. J. K., 3. Michala Kučery, trvale bytem Štichova 579/27, 149 00 Praha-Háje, 4. J. Z., 5. právnické osoby NAVALS SYSTEM s.r.o., IČ 07420731, se sídlem Revoluční 1082/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 11 To 275/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 8/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 3 T 8/2023, byla podle § 222 odst. 2 tr. ř. trestní věc spoluobviněných fyzických osob E. H., J. K., Michala Kučery a J. Z. a právnické osoby – společnosti NAVALS SYSTEM s.r.o. (dále také jen společně „spoluobvinění“) spočívající v tom, že
„dne 23. 12. 2020 jednáním obžalovaného Michala Kučery, který v postavení jednatele v předmětné době fakticky ovládal společnost a jednal za společnost, a jednáním zaměstnanců společnosti NAVALS SYSTEM s.r.o., E. H., J. K. a J. Z., při plnění jejich pracovních úkolů na základě pokynů jednatele společnosti, obžalovaného Michala Kučery, v rámci podnikatelské činnosti společnosti NAVALS SYSTEM s.r.o., a v zájmu této společnosti, která užívala areál XY čp. XY v obci XY, okr. XY, na základě Pachtovní smlouvy ze dne 23. 11. 2020 uzavřené mezi majitelkou areálu, J. Š., ročník XY a spol. MEADOW ZAS s.r.o. (na straně propachtovatele) a NAVALS SYSTEM s.r.o. (na straně pachtýře), zastoupené jednatelem Michalem Kučerou, společným jednáním se svými zaměstnanci – obžalovanými Z., H. a K., pracujícími pro společnost NAVALS SYSTEM s.r.o., kteří se řídili jeho pokyny, kdy poté, co obžalovaní K. a Z. sdělili poškozené M. S., rozené K., ročník XY, která v nemovitosti u svého syna V. S. bydlela bez jakékoliv nájemní smlouvy už od roku 1999, a aniž by tato dostala jakoukoliv písemnou výzvu k opuštění obývaných prostor z bytu o velikosti 1+1, že jí nesou křeslo, tato je pustila do svého bytu, aby ho mohli dát do obývací místnosti, následně vstoupili obžalovaní Michal Kučera, J. Z., J. K. a E. H., pracující pro společnost NAVALS SYSTEM s. r. o. do bytu a obžalovaní Kučera a Z. poškozené oznámili, že od této chvíle budou prostory statku obývat další zaměstnanci společnosti a když je poškozená vyzvala, aby její byt opustili, kdy poškozená všechny vnímala jako zaměstnance hlídací agentury, kterou si najala její bývalá snacha J. Š., na ochranu objektu, kdy zároveň využili tísnivé situace poškozené, vysokého věku, která na statku byla sama, neměla žádné zastání, kdy její syn V. S., byl v rámci řešení neshod s bývalou manželkou z předmětného statku soudně vykázán (vedeno pod sp. zn. KRPS-291576/TČ-2020-011171), kdy pracovníci agentury nepouštěli do objektu ani děti poškozené na běžnou návštěvu, přičemž poškozená v rámci bezvýchodnosti své situace, v důsledku psychického vypětí ihned volala svému synovi, zabalila si své nejnutnější věci a statek opustila, přičemž v důsledku přestěhování se u poškozené rozvinula situačně (stresem) podmíněná neurotická porucha, a to porucha přizpůsobení se, která se projevovala neurotickými obtížemi, jako pokles nálad, stavy úzkosti, plačtivost, nespavost, pocity vyčerpání, v důsledku čehož byla v péči praktické lékařky, přičemž obžalovaná právnická osoba jednala v rámci své činnosti vymezené Pachtovní smlouvou uzavřenou dle § 2332 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, dne 23. 11. 2020 mezi paní J. Š. a spol. MEADOW ZAS s.r.o. a obžalovanou právnickou osobou,“
v čemž byl obžalobou spatřován přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, postoupena Městskému úřadu v Dobříši, neboť uvedený skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.
2. O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala státní zástupkyně v neprospěch všech obviněných, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 11 To 275/2024, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
II./1. Dovolání státního zástupce
3. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech obviněných dovolání. Uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. d) tr. ř., přestože bylo v řízení mu předcházejícím soudem prvního stupně rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku.
4. Následně uvedl, že soud prvního stupně měl za prokázanou pouze část jednání obviněných vůči poškozené, s tím, že toto jednání nevykazuje takovou míru společenské škodlivosti, aby je s přihlédnutím k § 12 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno posoudit jako trestný čin. Postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to podle zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Soud zohlednil to, že na místě zasahující policisté poškozené doporučili, aby její další setrvání na statku řešila občanskoprávní cestou. Krajský soud se pak ztotožnil se stanoviskem soudu prvního stupně.
5. Nejvyšší státní zástupce pokračoval, že z hlediska naplnění formálních znaků žalovaných přečinů se soudy obou stupňů věcí podrobněji nezabývaly. Vzhledem k tomu, že toliko odkázaly na nízkou míru společenské škodlivosti a na § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze mít za to, že z formálního hlediska považovaly znaky skutkových podstat žalovaných přečinů za naplněné. Soud prvního stupně přitom dovodil, že poškozená nebyla oprávněnou uživatelkou předmětného obydlí. Jeho závěr však podle nejvyššího státního zástupce nemůže obstát.
6. Podle zjištění soudu poškozená bydlela na předmětném statku v menším bytě již od let 1999-2000, přičemž se tam nastěhovala se souhlasem syna V. S. a jeho tehdejší manželky J. Š., kteří měli statek původně ve spoluvlastnictví. Žádná nájemní smlouva patrně uzavřena nebyla, nicméně tuto situaci by bylo možno charakterizovat jako uzavření inominátního kontraktu podle § 51 tehdy platného občanského zákoníku, resp. posléze jako výprosu podle § 2189 nyní platného občanského zákoníku. Poškozená nebyla nikdy, a to ani po rozvodu jejího syna V. S. s J. Š. vyzvána k vyklizení bytu, a to nejen písemně, ale zřejmě ani neformálně, neboť výzvy J. Š., popř. její právní zástupkyně byly adresovány toliko V. S. Pouhý nesouhlas J. Š. s užíváním předmětného bytu M. S., který nebyl dán právně relevantně najevo, nemohl vést k závěru o neoprávněnosti užívání bytu poškozenou. Neoprávněnost nemohla vyplývat ani z vykázání syna poškozené V. S. soudním rozhodnutím. Je třeba mít za to, že poškozená byla v době žalovaného činu oprávněnou uživatelkou předmětného obydlí. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1552/2012, existence nájemní smlouvy není podmínkou pro aplikaci ustanovení § 178 odst. 1 tr. zákoníku, tj. aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného.
7. Nejvyšší státní zástupce připustil, že nebyly naplněny formální znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku. Dané ustanovení vyžaduje, aby vedle spáchání činu nejméně s dvěma osobami (tj. nejméně třemi fyzickými osobami) byla kumulativně splněna podmínka užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. To však ze skutkových okolností nevyplývá a nebylo obviněným přičítáno ani obžalobou.
8. To se však netýká základní skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy nijak nezpochybnily, že obvinění setrvali v bytě poškozené proti její vůli. Takové jednání naplňovalo skutkovou podstatu přečinu podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku ve formě neoprávněného setrvání v obydlí jiného.
9. Nebyly splněny ani podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy argumenty pro užití zásady subsidiarity trestní represe nerozvedly. Z kontextu odůvodnění předmětných rozhodnutí lze usuzovat, že za okolnost snižující společenskou škodlivost činu soudy považovaly právní situaci ohledně užívání předmětného bytu poškozenou, které měly za neoprávněné. Podle státního zástupce však bylo poškozenou nutno považovat za oprávněnou uživatelku. Navíc svémoc při řešení sporů mezi vlastníky a uživateli nemovitostí je v českém právu v zásadě vyloučena. Státní zástupce měl za to, že spáchání trestného činu porušování domovní svobody není vyloučeno ani v případě, že poškozené osobě nesvědčil v době spáchání činu žádný právní důvod užívání obydlí (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017). Jestliže jednání obviněných směřovalo k tomu, aby poškozená opustila předmětný byt, taková okolnost, bez ohledu na to, zda byly naplněny znaky přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, společenskou škodlivost zvyšuje.
10. Nejvyšší státní zástupce pokračoval, že míra společenské škodlivosti nemůže být snižována tím, jak situaci posoudili na místě zasahující policisté. Samotná bezúhonnost obviněných je běžnou polehčující okolností, která nemůže být důvodem k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Důvodem pro aplikaci uvedené zásady nemůže být ani to, že protiprávnost spočívala pouze v neoprávněném setrvání v obydlí poškozené, na což poukazuje zejména stížnostní soud. V předkládané věci nebyly dány žádné významnější okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu do té míry, že by nedosahovala míry společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů porušování domovní svobody. Naopak je zvyšována tím, že bylo zasaženo do práv osoby vysokého věku, tj. zvlášť zranitelné osoby, když poškozené bylo v době činu sedmdesát šest let, a nadto ve sváteční době. Jednání obviněných tak podle nejvyššího státního zástupce vykazovalo znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku.
11. Podle něj by bylo namístě se zabývat i otázkou, zda byly jednáním obviněných beze zbytku naplněny znaky přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Součástí popisu skutku zůstalo zjištění, že obvinění zároveň využili tísnivé situace poškozené vysokého věku, která byla na statku sama, neměla žádné zastání, a že v důsledku navozené situace byt opustila, což odpovídá minimálně objektivním znakům uvedeného přečinu. Jakékoli úvahy v tomto směru však v soudních rozhodnutích absentují a rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. V případě nepoužití této kvalifikace by se nabízelo posouzení využití tísně poškozené jako přitěžující okolnosti podle § 42 písm. d) tr. zákoníku.
12. Na základě rozvedených skutečností nejvyšší státní zástupce dovodil, že Okresní soud v Příbrami skutek spáchaný obviněnými nesprávně právně posoudil, pokud dospěl k závěru, že by mohl být posouzen toliko jako přestupek, a věc postoupil z tohoto důvodu k projednání Městskému úřadu v Dobříši. Tím své rozhodnutí zatížil vadami ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Pokud Krajský soud v Praze přes existenci uvedených vad v řízení přecházejícím zamítl stížnost státní zástupkyně jako nedůvodnou, naplnil tím dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
13. Závěrem proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Příbrami, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II./2. Vyjádření obviněných
14. Všichni obvinění podali prostřednictvím svého obhájce vyjádření k podanému dovolání.
15. Jsou přesvědčeni, že závěr o neoprávněnosti užívání bytu poškozenou M. S. byl správný a v řízení prokázaný. Právní titul k užívání statku M. S. zanikl nejpozději v roce 2019, když Mgr. Šárka Zelenková. vyzvala V. S., ať se ze statku se svou matkou M. S. odstěhuje. Svědkyně Mgr. Šárka Zelenková potvrdila, že V. S. pobýval na farmě bez jakéhokoli právního titulu a už v listopadu 2019 ho vyzvala k tomu, aby tuto nemovitost opustil spolu se svou matkou, že jim k užívání nesvědčí žádný právní titul. Vyzvala tedy nejenom V. S., ale jeho prostřednictvím i jeho matku M. S. Svědkyně se na farmě na začátku prosince 2019 také osobně setkala s V. S. a znovu ho a jeho matku vyzývala k odkupu nebo vyklizení. Později ho vyzývala k vyklizení ještě opakovaně, když jeho zastoupení převzal jako obecný zmocněnec pan Č. Po jeho fyzickém útoku na paní Š. byl pan V. S. vykázán předběžným opatřením soudu a byla najata firma Caesar Gold jako ochranka. Když zanikl právní titul k užívání V. S., zanikl tím právní titul k užívání M. S. Je to jako u podnájmu, který automaticky zaniká nejpozději se zánikem nájemního práva. Stejný závěr by platil i v případě výprosy, když podle § 2190 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle libosti. Jakýkoliv jiný výklad by vedl k tomu, že by užívací právo M. S. na bezplatné užívání cizí nemovitosti bylo prakticky i právně nezrušitelné.
16. V řízení bylo prokázáno, že obvinění vstoupili do místnosti obývané paní M. S. s jejím souhlasem a nebylo prokázáno, že by tam nadále setrvali proti její vůli. Tvrzený závěr o setrvání obviněných v bytě paní S. proti její vůli je v rozporu s výpověďmi obviněných, a především v rozporu s výpověďmi policistů z přivolané policejní hlídky, kteří to vyvrátili.
17. Ze zjištěných skutečností vyplývajících z výpovědí svědků i listinných důkazů bylo jasné, že V. S. i M. S. již nebyli oprávněnými uživateli nemovité věci, přičemž si této skutečnosti museli být oba dobře vědomi.
18. Obvinění rovněž vyjádřili přesvědčení, že byly splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce podle nich v bodě 17. odůvodnění svého dovolání vychází opakovaně z prvního chybného závěru, že poškozená M. S. užívala předmětné prostory oprávněně, a druhého chybného závěru, že jednání obviněných směřovalo k tomu, aby poškozená byla přesvědčena k opuštění bytu. Nic takového ale nebylo v řízení prokázáno a nelze mluvit o naplnění znaků přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění stav tísně M. S. nezpůsobili, ani tohoto stavu žádným způsobem nevyužili.
19. Pokud jde tedy o (ne)splnění podmínek pro postoupení věci jinému orgánu, je dovolání nejvyššího státního zástupce zjevně neopodstatněné.
20. Obvinění pokračovali, že byť je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, není tvrzená nesprávnost řádně vysvětlena. Nejvyšší státní zástupce vychází ze skutkového stavu, který v řízení nebyl vůbec prokázán. Tento skutkový stav pak hodnotil jinak než soudy, ale to je logické, neboť ty hodnotily jiný skutkový stav. Ze strany nejvyššího státního zástupce
tak není namítáno nesprávné právní posouzení, ale jsou sporována rozhodná skutková zjištění, a to způsobem, který není v souladu s obsahem provedených důkazů. V tomto směru je dovolání státního zástupce nepřípustné.
21. Obvinění proto navrhli, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo jako nepřípustné a zjevně neopodstatněné odmítnuto. Pro případ, že Nejvyšší soud dovolání z výše uvedených důvodů neodmítne, navrhli, aby bylo předmětné dovolání jako nedůvodné zamítnuto.
II./3. Vyjádření poškozené
22. Ve věci podala vyjádření též poškozená M. S. Měla za to, že ke spáchání předmětných trestných činů došlo a soudy se dopustily nesprávného právního posouzení, když věc kvalifikovaly maximálně jako přestupek.
23. Poukázala na to, že je osobou vysokého věku, obvinění, jichž bylo několik, nad ní měli celkovou převahu, a k tomuto mělo být zvláště přihlédnuto. Soudy nesprávně vyhodnotily míru společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jelikož při důsledném posouzení nemohly dospět k tomu, že jednání obviněných nedosahuje takové míry škodlivosti, aby se jednalo o trestné činy. Trestný čin porušování domovní svobody lze podle výkladu soudů spáchat pouze na osobě, která má k objektu obydlí buď vlastnický nebo nájemní vztah. Poškozená bydlela v předmětném domě přes dvacet let a toto její užívání bylo se souhlasem vlastníků objektu a muselo se jednat minimálně o vztah ze smlouvy o výprose a jako takový musel být ze strany vlastníka objektu ukončen (vypovězen) a vlastník objektu by byl povinen se domáhat vůči poškozené vyklizení bytu, nikoli postupovat svémocně tak, jak bylo postupováno ze strany obviněných. Postup soudů odporuje principu generálně preventivní funkce trestního práva, neboť soudy daly najevo, že svémocné vyklizení osoby z obydlí je z hlediska trestní odpovědnosti akceptováno a není trestné.
24. Poškozená M. S. se tak ztotožnila s podaným dovoláním a navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl v jeho intencích.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
26. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, sp. zn. 11 To 275/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda vznesené námitky svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání.
28. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
30. Podle dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
31. Z dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem plyne, že se neztotožnil se závěry učiněnými soudy nižších stupňů, přičemž měl za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně (a v návaznosti i rozhodnutí soudu druhého stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jednání obviněných nemělo být podle nejvyššího státního zástupce posouzeno pouze jako přestupek, neboť podle něj závěr o neoprávněnosti užívání bytu poškozenou M. S. nemůže obstát, věc měla být posouzena jako trestný čin porušování domovní svobody podle § 178 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce připustil, že ve věci nebyly naplněny formální znaky podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 178 odst. 3 tr. zákoníku. Avšak formální znaky základní skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku podle něj naplněny byly. Dále zmínil i otázku právní kvalifikace podle § 177 tr. zákoníku s tím, že skutková zjištění odpovídají minimálně objektivním znakům uvedeného přečinu.
32. Na tomto místě je třeba nejprve akcentovat (nad rámec výše uvedeného výkladu), že s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Jak již výše řečeno, Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Zasáhnout do nich je oprávněn pouze výjimečně v případech upravených v ustanovení o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod ovšem musí dovolatel podložit věcně opodstatněnou argumentací. Nejvyšší státní zástupce však ve svém dovolání uvedený dovolací důvod neuplatnil a svými námitkami obsahově nenaplnil. Nejvyšší soud tudíž vycházel ze skutkových zjištění, jež v posuzované věci vyjádřil ve výroku svého rozhodnutí soud prvního stupně a svým rozhodnutím stvrdil stížnostní soud.
IV./1a) K trestnému činu porušování domovní svobody
34. Dovolací soud nejprve obecně připomíná, že trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá.
35. Objektem tohoto trestného činu je domovní svoboda zaručená čl. 12 Listiny základních práv a svobod. Ochrana se vztahuje na ty prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svou domácnost a své soukromí. Tímto ustanovením je chráněn jakýkoli oprávněný uživatel, zejména nájemce domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, tedy nejen vlastník, a to proti komukoli (srov. R 30/1965). Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, jakož i do příslušenství k nim náležející, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného. Neoprávněným setrváním v obydlí jiného se pak rozumí případ, kdy pachatel se do domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení, popř. do příslušenství k nim náležejícím dostane oprávněně, tedy se souhlasem oprávněné osoby, ale potom se vzepře vůli (projevené výslovně nebo konkludentně) oprávněného uživatele a bez oprávnění se odmítá vzdálit, čímž zasáhne do domovní svobody jiného. Proti útoku, který směřuje proti domovní svobodě způsobem uvedeným v § 178 odst. 1 tr. zákoníku, tedy neoprávněným vniknutím do obydlí jiného nebo neoprávněným setrváním v něm, je přípustná nutná obrana. Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1057/2014).
36. V návaznosti na to dovolací soud připomíná, že výrok o vině musí popisovat skutek tak, aby bylo možno jednoznačně dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu. Skutková věta, která je uvedena ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně však formální znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, tak jak jsou definovány v uvedeném ustanovení trestního zákoníku, nevyjadřuje.
37. Podle ní (zkráceně) M. S. bydlela na statku u svého syna V. S. bez jakékoliv nájemní smlouvy v bytu o velikosti 1+1, aniž by dostala jakoukoliv písemnou výzvu k opuštění obývaných prostor. Rozhodného dne sama pustila obviněné do daného bytu. Poté jí obvinění Kučera a Z. oznámili, že od této chvíle budou prostory statku obývat další zaměstnanci společnosti, a poškozená je vyzvala, aby její byt opustili. Dále se ve skutkové větě konstatuje, že obvinění „využili tísnivé situace“ poškozené vysokého věku, která na statku byla sama a neměla žádné zastání. Následuje zjištění, že poškozená si v rámci bezvýchodnosti své situace zabalila své nejnutnější věci a statek opustila. Přitom obviněná právnická osoba jednala v rámci své činnosti vymezené pachtovní smlouvou. Jiné jednání obviněných ve skutkové větě popsáno není. Zejména v ní není uvedeno takové jednání, které by spočívalo v neoprávněném setrvání v uvedeném bytě a rovněž tak zde není vyjádřeno, jak a k čemu měli využít tvrzenou tíseň poškozené.
38. Dovolací soud tak uzavírá, že ve skutkové větě není popsán děj, který by určoval protiprávnost jednání obviněných (objektivní a subjektivní stránku daného přečinu), a tím jeho trestnost. Již z tohoto důvodu se nemohl s podaným dovoláním ztotožnit. I přes to považoval za vhodné rozvést k posuzovanému skutku následující skutečnosti.
39. Podle § 2189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přenechá-li půjčitel někomu bezplatně věc k užívání, aniž se ujedná doba, po kterou se má věc užívat, ani účel, ke kterému se má věc užívat, vzniká výprosa.
40. Výprosa je právo bezplatného užívání věci bez stanovení účelu či doby užití. Výprosa je závazkem půjčitele (koncedenta) a výprosníka (prekaristy). K uzavření smlouvy o výprose dochází přenecháním věci k bezplatnému užití výprosníkovi. Jde o reálnou smlouvu. Smlouva o výprose nevyžaduje žádnou formu. To i v případech, kdy předmětem výprosy je nemovitost. Svým obsahem je výprosa pouze zvláštní případ výpůjčky. Liší se absencí ujednání o době užití, ať už přímo, či nepřímo, a z toho vyplývajícím oprávněním půjčitele požadovat kdykoliv vrácení věci (§ 2190). Výprosa také zaniká stejnými způsoby jako výpůjčka. Jediným rozdílem oproti výpůjčce je již zmíněné právo půjčitele požadovat vrácení věci kdykoliv [viz HULMÁK, Milan. § 2189 (Základní ustanovení). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 189, marg. č. 1–2., s. 192, marg. č. 29.].
41. Podle § 2190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení podle libosti.
42. Výprosa není omezena dobou, ať již přímo, či nepřímo stanovením účelu užití. Půjčitel je sice povinen strpět užívání věci výprosníkem, může však závazek kdykoliv ukončit tím, že požádá výprosníka o vrácení. Žádost o vrácení je jednostranným adresovaným právním jednáním půjčitele. Má účinky výpovědi bez výpovědní doby. Závazek zaniká dojitím (§ 570). Půjčitel však může účinky žádosti odložit, např. doložkou času či odkládací podmínkou. Půjčitel může proto požadovat vrácení věci k určitému datu, po vykonání určité činnosti, po naplnění podmínky [viz HULMÁK, Milan. § 2190 (Vrácení věci). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 195, marg. č. 1–2.].
43. Nebyla-li v ujednání mezi vlastníkem a tím, komu bylo umožněno užívat cizí věc, určena ani doba ani účel užívání, nevzniká skutečná smlouva, nýbrž nezávazná výprosa a vlastník může kdykoliv žádat vrácení půjčené věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001).
44. V návaznosti na výše uvedená východiska dovolací soud rekapituluje argumentaci na základě, podle níž dospěl nejvyšší státní zástupce ke svému názoru. Popsal, že poškozená M. S. bydlela na předmětném statku v menším bytě již od let 1999–2000, přičemž se tam nastěhovala se souhlasem syna V. S. a jeho tehdejší manželky J. Š., kteří měli statek původně ve spoluvlastnictví. Její právní postavení nejvyšší státní zástupce definoval jako inominátní kontrakt podle § 51 zákona č. 40/1964, Sb., občanský zákoník, resp. jako výprosu podle § 2189 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Předmětem výprosy podle něj byl byt užívaný poškozenou M. S. Poškozená podle něj nikdy nebyla (a to ani po rozvodu jejího syna V. S. s J. Š.) vyzvána k vyklizení bytu, nejen písemně, ale zřejmě ani neformálně, neboť výzvy nynější vlastnice statku J. Š. (popř. její právní zástupkyně) byly adresovány toliko synovi poškozené V. S. Neoprávněnost užívání bytu M. S. nemohla vyplývat ani z vykázání jejího syna V. S. soudním rozhodnutím. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že poškozená byla v době žalovaného činu oprávněnou uživatelkou předmětného obydlí.
45. Soud prvního stupně v bodu 53. odůvodnění svého rozhodnutí prezentoval, že J. Š. jakožto jediný vlastník předmětného statku nabízela svému bývalému manželovi V. S. prodej či nájem tohoto statku. Od roku 2019 učinila výzvy k vystěhování jeho i jeho matky. Nabídka prodeje předmětného statku i výzva k vystěhování vyplývají z listinných důkazů, a to konkrétně z nabídky přednostního prodeje ze dne 15. 11. 2019 (viz č. l. 551) a z emailové korespondence její právní zástupkyně Mgr. Šárky Zelenkové ze dne 30. 9. 2020 (viz č. l. 537). Oba tyto důkazy byly provedeny v hlavním líčení. Jsou popsány v bodu 41. a 37. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně dále v hlavním líčení vyslechl svědkyni Mgr. Šárku Zelenkovou, která vypověděla, že vyzývala V. S. v listopadu 2019 k opuštění nemovitosti spolu s jeho matkou M. S. (neboť tam pobývali bez právního titulu), a pokud by se tam chtěl nadále zdržovat, měl možnost nemovitost od paní J. Š. koupit. Vyzvala ho v listopadu doporučeným dopisem s dodejkou, kdy ho vyzývala k vystěhování a prostřednictvím jeho i jeho matku. Paní M. S. výzvu nezasílala, předpokládala, že se jako syn o svoji matku postará. V. S. na výzvu nereagoval. V prosinci 2019 se setkala s V. S. přímo na statku, kde mu oznámila, že pokud nechce nemovitost odkoupit, trvají na vystěhování jeho i matky, neboť nevidí titul, pro který by se tam měl nadále zdržovat. V průběhu podzimu znovu odeslala výzvu s dodejkou V. S. s tím, že nejpozději do 15. 10. 2020 očekávají, že statek opustí. Opět to poslala pouze panu V. S., zmiňovala však i jeho matku. Dané písemné výzvy k vystěhování byly V. S. doručeny.
46. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl též rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 3 T 137/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 9 To 260/2022, jímž byl obviněný V. S. shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, z něhož mimo jiné zjistil, že jmenovaný soud shledal v bodu 17. odůvodnění svého rozhodnutí užívání předmětného obydlí na statku V. S. a jeho matkou od 1. 1. 2020 jako neoprávněné.
47. Z provedeného dokazování plyne, že původně bydleli na předmětném statku V. S. a J. Š. jako manželé, přičemž v roce 1999 se na statek přistěhovala po smrti svého manžela matka V. S. Tato zde bydlela cca 20 let na základě rodinného vztahu ke svému synovi V. S., tedy bez jakékoli formální smlouvy (srov. znění skutkové věty „u svého syna bydlela bez jakékoliv nájemní smlouvy“). Tedy toliko na základě rodinné vazby (matka – syn) coby matka V. S. V následující době došlo k rozvodu manželství a předmětný statek se stal výlučným vlastnictvím J. Š. Bývalý manžel vlastnice statku V. S. a jeho matka M. S. na statku nadále fakticky setrvávali. V. S. nadále užíval nemovitosti pouze na základě dobré vůle a tolerance vlastnice statku, od účinnosti současného občanského zákoníku toliko jako výprosník podle § 2189 občanského zákoníku, a jeho matka M. S. jen na základě rodinně-právního vztahu ke svému synovi.
48. Výše uvedené důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení svědčí o tom, že vlastnice statku J. Š. minimálně prostřednictvím své právní zástupkyně Mgr. Zelenkové oznámila svému bývalému manželovi V. S., že on i jeho matka M. S. nemají právní titul pro užívání statku, a aby statek on i jeho matka opustili. Z její výpovědi plyne, že J. Š. a M. S. spolu nekomunikovaly, přičemž M. S. si ani nepřebírala poštu.
49. Za celých cca 20 let pobytu na statku neměla M. S. uzavřenu žádnou užívací smlouvu. Je pak logické, že jí J. Š. prostřednictvím své právní zástupkyně neposlala samostatnou písemnou výzvu k opuštění nemovitosti, když na statku nefigurovala jako samostatný uživatel, nýbrž coby rodinná příslušnice V. S. To se ostatně odrazilo ve znění skutkové věty, v níž je popsáno, že M. S. v nemovitosti bydlela u svého syna V. S. bez jakékoli nájemní smlouvy a po soudním vykázání tohoto jejího syna se ocitla na statku sama a neměla žádné zastání, když její syn byl vykázán. Je přitom nepochybné, že vlastnice statku J. Š. nesouhlasila s pobytem V. S. a M. S. na statku.
50. Nejvyšší soud shrnuje, že vztah uživatelky M. S. ke statku nebyl užívacím vztahem samostatným, nýbrž závislým vztahem vázaným na osobu jejího syna V. S. (výprosníka). Jinak řečeno, její právní důvod užívání byl odvozen (závisel) od právního titulu jejího syna V. S. V okamžiku, kdy zanikla výprosa V. S., zaniklo současně i (závislé) užívací právo jeho matky M. S. (odvozené z rodinného vztahu matky fakticky beze smlouvy bydlící u syna). V době posuzovaného činu byl již V. S. osobou bez jakéhokoli právního užívacího titulu, a tím tedy byla osobou bez jakéhokoliv právního užívacího titulu i jeho matka M. S. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že M. S. nebyla v době posuzovaného činu oprávněnou uživatelkou bytu (bytových prostor) na předmětném statku, neboť její užívací právo zaniklo současně se zánikem výprosy jejího syna V. S. Pouze na okraj (bez vlivu na právní posouzení skutku) lze poznamenat, že neoprávněnosti svého pobytu na statku si musela být vzhledem k okolnostem vědoma, navíc když sama sdělila svému druhému synovi J. S., že ji asi vystěhují.
51. Jak již výše avizováno, obydlí jiného je podle ustanovení § 178 tr. zákoníku chráněno tehdy, jedná-li se o obydlí uživatele oprávněného. A contrario pak nemůže být chráněno obydlí, které osoba užívá neoprávněně. Z uvedených důvodů nemohl být ze strany obviněných naplněn znak neoprávněného zásahu do obydlí jiného vyjádřený v ustanovení § 178 tr. zákoníku.
52. Pro úplnost se dodává, že státní zástupce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1552/2012, k čemuž uvedl, že existence nájemní smlouvy není podmínkou pro aplikaci § 178 odst. 1 tr. zákoníku, tj. aby obydlí požívalo ochrany před neoprávněným vniknutím jiného. Opomněl však tu rozhodnou skutečnost, že M. S. se v rozhodnou dobu v dotčeném bytě zdržovala bez souhlasu vlastníka, jednalo se o pobyt neoprávněný, který není chráněn ustanovením § 178 tr. zákoníku. V daném rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval odlišnou situaci, v níž fyzické osoby bydlely v chatě s jeho souhlasem vlastníka, což však není případ M. S. Jinak řečeno, podle zmíněné věci sp. zn. 4 Tdo 1552/2012 bylo předpokladem právní kvalifikace podle § 178 tr. zákoníku to, že se poškozená osoba musí v obydlí zdržovat se souhlasem oprávněného vlastníka. M. S. se ovšem v rozhodné době v obydlí zdržovala bez souhlasu oprávněného vlastníka J. Š. Ve věci není aplikovatelné ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017, na které upozornil nejvyšší státní zástupce. Řeší totiž též zcela odlišnou situaci, v níž obviněná spolu s další osobou vnikla násilně do bytu, ačkoli věděla, že poškození mají uzavřenu nájemní smlouvu. V tamní věci užívali poškození byt na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřeli prostřednictvím realitní kanceláře, zaplatili rezervační poplatek a nájemné. Pronajímatelem, zástupcem realitní kanceláře, policií i jejich advokátkou byli ujišťování, že mají právo v bytě zůstat. Ze strany obviněné jim byl zaslán dopis, v němž vznesla námitku relativní neplatnosti uvedené nájemní smlouvy. Nejvyšší soud v dané věci zaujal stanovisko, že přesvědčení obviněné o relativní neplatnosti nájemní smlouvy, které se později (pravomocným rozsudkem civilního soudu) ukázalo správným, nemůže její jednání, kterým byl porušen zájem na ochraně domovní svobody a nedotknutelnosti obydlí, ospravedlnit. Ani uplatněná námitka relativní neplatnosti nájemní smlouvy ji neopravňovala ke vstupu do bytu užívaného jinými.
IV./1b) K přečinu útisku
53. Přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
54. Nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání uvedl, že soudy se zabývaly pouze odpovědností obviněných za přečin podle § 178 tr. zákoníku. Bylo by podle něj namístě se také zabývat otázkou, zda byly obviněnými naplněny znaky přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku, neboť součástí popisu skutku zůstalo zjištění, že obvinění zároveň využili tísnivé situace poškozené vysokého věku, která na statku byla sama, neměla žádné zastání, a že poškozená v důsledku této situace statek opustila, což podle něj odpovídá minimálně objektivním znakům uvedeného přečinu. Pokračoval, že jakékoli úvahy v tomto směru v předmětných soudních rozhodnutích absentují a rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná. Sám však svou výchozí vizi pečlivě a podrobně nerozvedl, nekonkretizoval řádně, jak měly být podle něj naplněny jednotlivé znaky uvedeného trestného činu. Nerozebral patřičně, v čem mělo podle něj spočívat nucení poškozené za situace zneužití tísně nebo závislosti.
55. V návaznosti na výše uvedené dovolací soud shledal, že ze strany nejvyššího státního zástupce postrádá relevantní argumentaci, jak a kterými konkrétními činy obviněných měly být znaky daného přečinu naplněny. Dovolací soud zde připomíná, že není jeho úkolem, aby domýšlel, čím chtěl dovolatel argumentovat. Na danou dovolací námitku tak může reagovat toliko obecně připomenutím, že objektivní stránka tohoto činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti. Pachatel zde neužívá násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné újmy (jako je tomu u vydírání nebo omezování svobody vyznání), ale omezuje se na zneužití něčí tísně nebo závislosti. S ohledem na dikci „zneužívaje jeho tísně nebo závislosti“ je trestní odpovědnost za útisk vyloučena u takového pachatele, který sice nutí určitou osobu, která je na něm objektivně závislá (např. jeho vlastní dítě) nebo je objektivně v tísni, k tomu, aby něco konala, opominula nebo trpěla, ale nikoli při „zneužití“ takového stavu [viz ŠÁMAL, Pavel. § 177 (Útisk). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2238, marg. č. 2.].
56. V návaznosti na to pak je namístě konstatovat, že skutek popsaný ve výroku usnesení soudu prvního stupně znaky trestného činu útisku nenaplňuje. Není zde vyjádřeno, že ji měli k něčemu nutit zneužívaje tísnivého stavu. Tím spíš nelze dovodit, že by zde byly popsány skutkové okolnosti umožňující vyvození patřičné formy zavinění (trestný čin podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným). Nadto lze poznamenat, že dovolatel hovoří toliko o naplnění pouze znaků objektivní stránky daného trestného činu a pomíjí stránku subjektivní (zavinění). Stejně jako v případě absence skutkového podkladu pro závěr o trestném činu porušování domovní svobody tedy není ani pro závěr o trestném činu útisku ve zjištěních soudů nižších stupňů dostatečný skutkový podklad.
IV./1c) K subsidiaritě trestní represe
57. Další část dovolací argumentace státní zástupce soustředil na aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (subsidiarita trestní represe) s tím, že v posuzovaném případě nebyly dány takové okolnosti, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněných vyvozena. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že by jednání obviněných vykazovalo znaky skutkových podstat namítaných trestných činů, ani jiného trestného činu, nelze o aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku uvažovat.
IV./2. K dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. f) a m) tr. ř.
58. V návaznosti na výše uvedené pak dovolací soud v krátkosti konstatuje, že stejně jako nebyl v posuzované kauze naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nebyly zde naplněny ani dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a m) tr. ř., neboť byly splněny podmínky po postoupení věci jinému orgánu a nebyl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
V. Způsob rozhodnutí
59. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu