6 Tdo 792/2025-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2025 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2025, č. j. 7 To 71/2025-368, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 24 T 73/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 29. 1. 2025, č. j. 24 T 73/2024-337, byl obviněný P. V. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Obviněný byl za tento přečin odsouzen podle § 196 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, č. j. 7 To 71/2025-368, jímž jej podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle jeho zjištění dopustil tím, že
v době od 1. 10. 2021 do 23. 5. 2024 v XY, XY, okres XY, XY, okres Plzeň-XY, ani jinde záměrně řádně a pravidelně, s výjimkou celkem 21 dílčích plateb v celkové výši 12 000 Kč, poskytovanými v platbách od 27. 10. 2022 do 22. 5. 2024, kterými hradil zčásti svou vyživovací povinnost, neplatil výživné na svoji AAAAA (pseudonym), ač mu v tom nic nebránilo, a činil tak přesto, že mu vyživovací povinnost vyplývala z § 910 odst. 1 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a následně byla rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. P 200/2013 ze dne 21. 12. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 100 Co 38/2022 ze dne 11. 7. 2022 stanovena na částku 9 500 Kč měsíčně, přičemž rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 2. 2025, č. j. 14 Co 5/2025-399, byla částka výživného, které má obžalovaný nezletilé platit, stanovena počínaje 1. 11. 2022 na částku 5 000 Kč měsíčně,
kdy v důsledku tohoto jednání obžalovaného vznikl jeho dceři AAAAA jako nezaopatřenému dítěti nárok na náhradní výživné podle zákona č. 588/2020 Sb., které muselo být Úřadem práce ČR, Krajskou pobočkou v Plzni, jako sociální dávka částkou 3 000 Kč měsíčně vypláceno matce nezletilé, J. H., narozené XY, v období od 13. 3. 2023 do 14. 5. 2024.
3. Obviněný byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomenul, že v řízení před soudy nižších stupňů poukazoval na to, že i přes rozhodnutí opatrovnického soudu není schopen na výživném hradit více než 500 Kč měsíčně, kterou nezletilé pravidelně posílá. Dožadoval se posouzení své věci s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. S vypořádáním takto vznesené námitky odvolacím soudem v bodě 6. odůvodnění jeho rozhodnutí nesouhlasí. Poukazuje na úpravu obsaženou v zákoně č. 270/2025 Sb., která nabude účinnosti 1. 1. 2026 a na důvodovou zprávu vztahující se k postihu neplnění vyživovací povinnosti a na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 5. 2025, č. j. 7 To 71/2025-368, zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby, neboť skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
5. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření úvodem zmínila, že výhrady vznesené obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku jsou doslovným opakováním námitek prolínajících se celým trestním řízení, s nimiž se oba soudy bezezbytku vypořádaly. Připomenula závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které se vztahují k takovým procesním situacím. Poukázala na reakci odvolacího soudu na argumentaci dovolatele zásadou subsidiarity trestní represe a dodala, že k výjimečnému použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze ve věci posuzované přistoupit, zejména s ohledem na dobu, po kterou se obviněný protiprávního jednání dopouštěl. Zákon, jehož aplikace se obviněný domáhá, neplatí. Použitá právní kvalifikace je správná.
6. Protože meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, navrhla státní zástupkyně závěrem svého vyjádření, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
8. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž lze konstatovat, že jím vznesená námitka je podřaditelná pod jeho první alternativu, podle níž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou jeho požadavku je, aby dovolací soud – s přihlédnutím k právní úpravě, která nabude účinnosti ke dni 1. 1. 2026 – učinil při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe právní závěr, že skutek, pro který na něj byla podána obžaloba, potažmo skutek, pro který byl pravomocně uznán vinným odvolacím soudem, není trestným činem.
9. Pokud obviněný ve svém dovolání současně namítl, že podle svého přesvědčení nebyl schopen na výživné platit větší částku, než kterou oprávněné zasílal, jde o námitku skutkového charakteru, k niž není třeba se blíže vyjadřovat. Obviněný totiž dovolací důvod, který je určen k nápravě vadných skutkových zjištění [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ve svém dovolání neuplatil a zejména ani dovolací argumentací nikterak vadu, která by o jeho naplnění měla svědčit, neosvědčil. Omezil se totiž na konstatování, že takto argumentoval v rámci celého trestního řízení, aniž by podstatu své argumentace ve svém dovolání vyložil. Na tomto místě dovolací soud připomíná, že dovolatel nemůže odkazovat na své předchozí podání či vyjádření, neboť příslušnou argumentaci, která má svědčit o důvodnosti uplatněného dovolacího důvodu je povinen uvést v rámci svého mimořádného opravného prostředku.
10. Z tohoto konstatování plyne, že úkolem dovolacího soudu je toliko zaujmout stanovisko k tomu, zda lze akceptovat požadavek obviněného na promítnutí důsledků právní úpravy, jejíž účinnost nastává ke dni 1. 1. 2026, na posouzení jednání, jehož se obviněný při nezpochybněných skutkových zjištěních soudů nižších stupňů dopustil v období od 1. 10. 2021 do 23. 5. 2024.
11. Obviněný poukazem na zákon č. 270/2025 Sb. a důvodovou zprávu k němu usuzuje, že z hlediska subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio by jeho jednání nemělo být posuzováno jako trestný čin. Argumentuje tím, že „aktuálně je z hlediska společenských hodnot nahlíženo na neplacení výživného jako na jednání nevykazující takovou společenskou škodlivost, aby bylo toto jednání kriminalizováno“.
12. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že do budoucna (s účinností od 1. 1. 2026) se nepočítá s vyvozením trestní odpovědnosti pachatele, jehož jednání by vykazovalo znaky „prostého“ neplnění vyživovací povinnosti. V jím odkazovaném zákoně, jímž dochází k novelizaci trestního zákoníku a dalších konkretizovaných zákonů, je totiž ustanovení § 196 tr. zákoníku o zanedbání povinné výživy vymezeno dikcí: „Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce a vydá tak oprávněnou osobu nebezpečí nouze, ...“. Z toho plyne, že podmínkou trestnosti bude zjištění o tom, že pachatel svým jednání vydal oprávněnou osobu nebezpečí nouze. Takový závěr odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku – na rozdíl od soudu prvního stupně, jehož rozsudek z tohoto důvodu na podkladě odvolání obviněného zrušil a nahradil rozhodnutím vlastním – neučinil. To však neznamená, že by měl – jak se toho domáhá dovolatel – dospět k závěru, že vyvození jeho trestní odpovědnosti není odůvodněno.
13. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je podstatné to, že posuzuje zákonnost dovoláním napadeného rozhodnutí podle stavu ex tunc. Jinými slovy vyjádřeno, posuzuje, zda soud, který ve věci meritorně rozhodl, tj. v posuzovaném případě Krajský soud v Plzni, k době svého rozhodování zohlednil vše, co po něm lze požadovat.
14. Z jeho rozsudku je zřejmé, že námitkou obviněného, který se domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio, se zaobíral, neboť v bodě 6. odůvodnění vyložil, proč je na místě vyslovit vinu obviněného. Jeho argumentace je plně akceptovatelná. Ostatně vůči ní se dovolatel ve svém mimořádného opravném prostředku ani nevymezuje. Ten svou argumentaci staví na poukazu na právní úpravu sice již platnou, ale nikoli účinnou.
15. Z pohledu rozhodnutí dovolacího soudu je podstatné, že odvolací soud rozhodl ještě před tím, než vůbec byla tato zákonná úprava, na niž obviněný poukazuje, přijata (3. 7. 2025). O tom, že rozhodl ještě v době předcházející její platnosti a účinnosti ani nemluvě. Nemohl tudíž vůbec s tím, čeho se obviněný domáhá, operovat ve své argumentaci. V takovém případě by totiž přijímal roli, která mu z hlediska dělby mocí vůbec nepřísluší. Soud je totiž povinen interpretovat a aplikovat zákonné znění – text zákona účinný v době jeho rozhodování (a nepřísluší mu tudíž argumentovat úvahami de lege ferenda). Jak plyne z dosud uvedeného, trestní zákoník v době rozhodování odvolacího soudu žádnou dikci, na kterou poukazuje obviněný, neobsahoval. Posuzovat, zda je na místě užít zákonného znění, tj. skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož formální znaky obviněný svým jednáním, které i z hlediska konkrétního stupně škodlivosti, tedy při zohlednění zásady subsidiarity trestní represe, vyvození jeho trestní odpovědnosti odůvodnilo, na podkladě úvah de lege ferenda, mu nepříslušelo. Jeho rozhodnutí proto není zatíženo žádnou vadou hmotněprávního posouzení, tedy ani vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku.
V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu a jeho důvody
16. Z výše uvedeného plyne, že námitka obviněného formálně podřaditelná pod jím uplatněný důvod dovolání, byla dovolacím soudem vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná. Odvolací soud skutek obviněného posoudil jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, jehož zákonné znaky podle úpravy v době jeho rozhodování obviněný svým jednáním naplnil, a stran něhož dovodil, že se z hlediska konkrétního stupně společenské škodlivosti nikterak nevymyká z obvyklého rámce typického pro tento přečin. Dovolací soud toto posouzení sdílí. Nutně proto musel dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí netrpí vadou ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. Jak již bylo zmíněno, dovolací soud posuzuje správnost a zákonnost dovoláním napadeného rozhodnutí podle stavu ex tunc. Z toho plyne, že není oprávněn do svého rozhodování promítat změny, které nastaly po vydání dovoláním napadeného rozhodnutí, byť by jimi bylo dovolatelem argumentováno v jeho mimořádném opravném prostředku. Nejvyšší soud proto nemohl zohlednit to, čeho se obviněný domáhal, byť v době jeho rozhodování o dovolání obviněného již byla situace odlišná od stavu, kdy rozhodoval soud odvolací (zákonná úprava, na niž obviněný poukazoval, sice ještě není účinná, avšak přijetím zákona již zákonodárce deklaroval, že typově shodná jednání již nemíní kriminalizovat).
18. S přihlédnutím k tomu, jak je zákonem nastaveno rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání (nezohledňují se změny právní úpravy nastalé pro vydání dovoláním napadeného rozhodnutí), dospěl tento již k výše uvedenému závěru o zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
19. Z hlediska informování dovolatele o dopadu nově přijaté zákonné úpravy na pachatele pravomocně odsouzeného pro přečin zanedbání povinné výživy podle zákona účinného do 1. 1. 2026 lze zmínit, že zákon č. 270/2025 Sb. nezakládá žádný nárok na změnu právního posouzení skutku, jímž byla osoba odsouzená uznána vinnou, neboť se explicitně věnuje jen otázce právního následku zjištěné trestní odpovědnosti. V rámci přechodných ustanovení (konkrétně v Čl. II/1.) stanoví, že [t]rest uložený do 31. prosince 2025 za čin, který ode dne 1. 1. 2026 není trestným činem, popřípadě jeho nevykonaný zbytek, se nevykoná. 20. Zbývá dodat, že za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
21. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2025
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu