6 Tdo 813/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29.
září 2010 o dovoláních, která podali obvinění D. Č ., a D. Š., proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové
pod sp. zn. 3 T 58/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. Č. a D. Š. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 3 T
58/2009, byl obviněný D. Č. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234
odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zák.“) ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a
obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný
recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu „dne 2. prosince 2008 v době od 05:00 hod. do 05:30 hod. v
parčíku u muzea v K. ulici v H. K. D. Č. přistoupil k M. K.,a opakovaně ho
udeřil otevřenou dlaní ruky do obličeje, nato D. Š. stáhl M. K. zezadu na zem a
když se M. K. postavil, nejméně dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, poté ho
znovu udeřil pěstí do obličeje D. Č., až M. K. spadl na zem, poté, co se znovu
postavil, ho oba přitiskli obličejem na strom, D.Č. mu začal prohledávat kapsy
u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné
mince, společně mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč,
osobní doklady a klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850, přičemž napadením
mu způsobili zhmoždění měkkých tkání levé tváře a v okolí levé očnice, otřes
mozku lehkého stupně, lehké zhmoždění levého ušního bubínku a otřes levého
labyrintu s dobou léčení v trvání nejméně 1 měsíce,
a obž. D. Š. se tohoto jednání dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu v
Hradci Králové sp. zn. 6 T 165/2004 ze dne 27. 1. 2005 byl odsouzen pro trestný
čin loupež podle § 234 odst. 1 tr. z. k trestu odnětí svobody v trvání 5 let
nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, z jehož výkonu byl podmíněně
propuštěn dne 17. 6. 2008, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 6
let s dohledem“.
Obviněný D. Č. byl za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle §
247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238
odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 20 T 31/2009, odsouzen podle § 234 odst.
1 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 20 T 31/2009, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný D. Š.byl za shora uvedený trestný čin podle § 234 odst. 1 tr. zák. za
použití § 42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi
let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění D. Č. a D. Š.,
rozhodl Krajský soud Hradci Králové usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To
108/2010, jímž tato odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění D. Č.
a D. Š.dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Obviněný D. Č. v odůvodnění svého dovolání namítl, že nebylo dostatečně
prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle § 234 odst.
1 tr. zák. Prohlásil, že nikdy neměl v úmyslu zmocnit se cizí věci, nemohlo
proto dojít k úmyslnému jednání s cílem přisvojit si cizí věc. Podle jeho
názoru soudy nesprávně interpretovaly výsledky dokazování a nesprávně posoudily
skutek jako trestný čin loupeže, když jeho jednání mělo být kvalifikováno
nanejvýš jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jelikož
svědka K. napadl jen v důsledku předchozího incidentu. Vyjádřil domněnku, že
právě v důsledku předcházejícího konfliktu mu svědek K. chtěl svou výpovědí
přitížit a pomstít se. Přitom shledal, že je zřejmé, že výpovědi jmenovaného
svědka postupně gradují z hlediska závažnosti popisovaného jednání a jeho popis
události je méně a méně příznivý pro jeho osobu. Konstatoval, že z tohoto
důvodu se nemůže ztotožnit s názorem soudů, že jednotlivé výpovědi svědka K. se
odlišují jen v drobných nesrovnalostech, neboť je velmi nepravděpodobné, že si
svědek bude vybavovat s odstupem času stále více podrobností a naopak je
logické, že s nově prožitými událostmi starší ustupují do pozadí. Soudům
nižších stupňů dále vytkl, že nenechaly vypracovat toxikologický znalecký
posudek na svědka K., ze kterého by byla zřejmá míra jeho opilosti v době
posuzovaného jednání. Podotkl, že ve věci byl vyhotoven pouze posudek z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyní MUDr. Vostatkovou, která se však
při vypracování znaleckého posudku neobrátila na žádného znalce z oboru
toxikologie, proto v posudku nebyly zohledněny účinky prokázaného užívání
alkoholu, konkrétně důsledky působení toxinů na schopnost poškozeného
reprodukovat prožité události. Podle jeho slov také soud náležitě nezjistil
důvod, proč svědek K. ohlásil celou záležitost policii až po několika dnech po
napadení, kdy měl dostatek času svou výpověď promyslet a poradit se, jak
prezentovat svou verzi co nejpřijatelnějším způsobem. Zdůvodnění, že se obával
„mužské ostudy“ není přesvědčivé. Argumentoval rovněž, že se soudy nižších
stupňů dostatečně nevypořádaly s námitkou, proč svědek K. i po údajné loupeži
dál trávil s jeho osobou ještě několik hodin. Bylo by totiž logické, kdyby se
chtěl po údajné loupeži dostat co nejdříve z jeho blízkosti. Uzavřel, že došlo
k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů a že
s ohledem na dosavadní důkazní situaci mělo být jeho jednání hodnoceno podle
zásady in dubio pro reo a kvalifikováno jako trestný čin výtržnictví podle §
202 odst. 1 tr. zák., a pokud soudy čin nekvalifikovaly výše uvedeným způsobem,
lze mít za to, že jejich rozhodnutí bylo ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu založeno na nesprávném právním posouzení skutku.
Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný D. Č. navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, zrušil a přikázal, aby věc byla v
potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
Obviněný D. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že skutek tak, jak
je popsán ve výrokové části rozhodnutí o vině v napadeném rozsudku, a skutková
zjištění rozvedená v jeho odůvodnění neskýtají dostatečný podklad pro to, aby
mohl být uznán vinným trestným činem loupeže spáchaným ve spolupachatelství.
Upozornil, že z ustálené judikatury týkající se náležitostí rozsudku vyplývá,
že skutková věta musí obsahovat slovní vyjádření stíhaného skutku včetně všech
relevantních trestně právních znaků, odůvodňujících použitou právní kvalifikaci
a trestní sazbu, přičemž obsah skutkové věty musí být výrazem skutkového
zjištění v řízení před soudem. Je tedy nezbytné, aby skutek byl v dostatečném
rozsahu ve výroku popsán tak, aby nemusel být v odůvodnění rozsudku nahrazován
či doplňován. V této souvislosti odkázal na č. 43/1999-I Sb. rozh. tr.,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 5 Tdo 426/2006, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. 7 Tdo 1383/2005. Následně
konstatoval, že v daném případě skutková věta není výrazem skutkového stavu
věci zjištěného v rámci provedeného dokazování, přičemž zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu loupeže, zejména objektivní a subjektivní stránky
trestného činu, byly doplněny odvolacím soudem až na podkladě jeho odvolání, a
to pouze v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle něho nelze ze skutkové
věty, ani z odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k jeho osobě dovodit
naplnění obligatorních znaků objektivní stránky trestného činu (tj. jednání,
příčinný vztah mezi jednáním a následkem a následek) ani subjektivní stránku
trestného činu (zavinění). Skutková věta napadeného rozsudku totiž pouze obecně
dovozuje napadení poškozeného M. K. Připomněl, že pro naplnění objektivní
stránky trestného činu loupeže se vyžaduje použití bezprostředního násilí v
úmyslu zmocnit se cizí věci (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10.
1970, sp. zn. 7 Tz 31/70) a v této souvislosti podotkl, že konstantní
judikatura zde pod pojmem násilí rozumí především útok proti tělu napadené
osoby za použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo
očekávaného odporu, a to zpravidla proti tomu kdo má věc u sebe (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 320/2004).
Následně vyjádřil přesvědčení, že z věty právní ve vztahu k popisu skutku nelze
dovodit, že by popsané napadení bylo možné právně podřadit pod právní pojem
násilí, neboť ze skutkové věty nelze dovodit, že by toto „násilí“ bylo
prostředkem k překonání odporu poškozeného za účelem zmocnění se cizí věci,
zejména však, že by jednání bylo vedeno v úmyslu (společném) zmocnit se věcí.
Podle jeho slov z popisu skutku vyplývá, že došlo (pouze) k postupnému, na sobě
nezávislému napadení poškozeného K. ze strany obou spoluobviněných (viz též
výpověď poškozeného K. ze dne 7. 1. 2009) a absentuje zde důvod napadení
poškozeného z jeho strany (viz výslech jeho osoby ze dne 8. 12. 2008 a 11. 2.
2009). Akcentoval, že jeho jednání nebylo vedeno s cílem zmocnit se cizí věci,
ale cílem „chránit“ spoluobviněného. Odkázal přitom též na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1367/2004.
Dále obviněný D. Š. argumentoval, že z popisu skutku nelze dovodit naplnění
všech zákonných znaků spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. k
trestnému činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (k tomu viz blíže
rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a Rt 2180/1925 Sb. rozh. NS). Prohlásil, že
v odůvodnění napadeného rozsudku není naplnění znaku spolupachatelství náležitě
odůvodněno, resp. že odvolací soud posléze v odůvodnění svého usnesení doplnil
skutkovou větu tím, že v daném případě byly naplněny oba znaky
spolupachatelství - společné jednání i úmysl k tomu směřující, neboť „Oba
odsouzení byli na trestné činnosti rámcově domluveni, fakticky si rozdělili při
útoku na poškozeného úlohy, navzájem se doplňovali podporovali“, aniž by tato
skutečnost měla náležitý podklad ve skutkové větě a zjištěném skutkovém stavu
věci. Opětovně přitom poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005. Zhodnotil, že v daném případě ze skutkové
věty vyplývá, že bez jakéhokoliv dorozumění (dohody) se spoluobviněným pouze
využil stávající situaci a mezi jednotlivými útoky spoluobviněného fyzicky
napadl poškozeného K., přičemž jeho motivem nebylo překonání odporu poškozeného
za účelem zmocnění se cizí věci. Uzavřel, že souběžně napadal poškozeného,
obdobně jako spoluobviněný, avšak každý z nich jednal s jiným záměrem (k tomu
viz č. 57/1970 Sb. rozh. tr.), resp. že k napadení poškozeného došlo postupně,
jak z jeho strany, tak i ze strany spoluobviněného, přičemž následné jednání
spočívající ve zmocnění se věci bylo provedeno bez prokazatelné účasti jeho
osoby, jednalo se o tzv. exces ze strany spoluobviněného, který jednal zcela
samostatně, bez jakéhokoliv souhlasu a pomoci jeho osoby. Proto byl za toto
skutkové jednání trestně odpovědný spoluobviněný jako samostatný pachatel.
Podle názoru obviněného D. Š. z popisu skutku nevyplývá ani naplnění
příčinného vztahu mezi napadením poškozeného z jeho strany a zmocněním se
popsaných věcí. Namítl, že pokud skutková věta uvádí „… oba ho přitiskli
obličejem na strom…“, pak tuto část skutkové věty navíc v souladu s principem
in dubio pro reo zpochybňuje poškozený ve svých výpovědích ze dne 7. 1. 2009 a
22. 4. 2009 v tom smyslu, že si není jeho (obviněného) jednáním spočívající v
přitisknutí na strom jistý. Dodal, že ze zjištěného skutkového stavu věci (viz
výpověď svědkyně B. ze dne 22. 4. 2009) se podává, že se na místě činu nezdržel
dlouho, neboť se po krátké době vrátil nazpět do restaurace B., což opět není
součástí skutkové věty, ačkoliv to má nutně vliv na právní posouzení skutku. V
další části popisu skutku je pak uvedeno že „D. Č. mu začal prohledávat kapsy u
kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné
mince, společně mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč,
osobní doklady, klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850“, což podle něho
zpochybňuje jeho jednání spočívající ve společném úmyslu zmocnit se cizí věci,
neboť spoluobviněný počal sám bez jakékoliv jeho účasti prohledávat kapsy (viz
též shora zmíněné výpovědi poškozeného a svědkyně B.), přičemž předchozí
napadení poškozeného jeho osobou nebylo vedeno s cílem překonat odpor
poškozeného. Namítl, že konstatování ,,společně mu vzali“ vyjmenované věci,
nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, neboť poškozený ve svědecké výpovědi
ze dne 7. 1. 2009 a 22. 4. 2009 uvádí, že poté, co mu věci vyndal z kapes
spoluobviněný, prohlédl si je a ponechal si je u sebe spoluobviněný, nikoliv on
(obviněný), jak vyplývá z popisu skutku. Zdůraznil, že daném případě však s
předmětnými věcmi nejenže nepřišel do styku, ale ani si je nepřivlastnil pro
vlastní potřebu, nezmocnil se jich.
V neposlední řadě shledal, že ze skutkové věty nelze dovodit ani naplnění
subjektivní stránky trestného činu - úmyslné zavinění, resp. že soud prvního
stupně nepostupoval zcela podle § 120 odst. 3 tr. ř., když neuvedl, v čem
spočívá objektivní stránka trestného činu (viz výše), ani nepopsal subjektivní
stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným. V odůvodnění napadeného rozsudku
nebyla otázka zavinění náležitým způsobem vyložena. Tento právní nedostatek se
snažil napravit odvolací soud, když v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že
naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť společným
jednáním proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, zákonné znaky
byly naplněny jak po stránce objektivní tak i subjektivní [jednání v přímém
úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.], formální i materiální, aniž by ze skutkové
věty vyplynulo, že chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit
zájem chráněný tímto zákonem. Ke zhojení nedostatku skutkové věty odůvodněním
viz výše.
Z těchto důvodů obviněný D. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2010, sp.
zn. 3 T 58/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 3. 2010, sp. zn. 12 To 108/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové trestní věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout.
K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Připomněla, že předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně
právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Jestliže obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento
svůj názor částečně dovozují z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybňují
postup soudů, který vedl ke skutkovému zjištění, pak nevytýkají soudům nižších
stupňů vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k
dovolání, nikoliv ovšem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě
výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů, které ale také nespočívají v
namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů. Při posuzování
oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým
zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zmíněné
dovolací námitky obviněných, které se týkají správnosti těchto rozhodných
skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou
proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Další námitky však obvinění D. Č. a D. Š. zaměřili především proti
správnosti závěru soudů obou stupňů, že svým jednáním naplnili zákonné znaky
skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
V souvislosti s tím státní zástupkyně připomněla a podrobně vyložila skutkovou
podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a dále
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Poté shledala, že skutek tak, jak
je popsán ve výroku rozsudku okresního soudu, naplňuje zákonné znaky skutkové
podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. ve formě
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť soudy po provedeném
dokazování dospěly k závěru, že oba obvinění, tedy jak obviněný D. Č., tak
obviněný D. Š., přitiskli poškozeného M. K. obličejem na strom, přičemž takové
jednání lze bez pochyby nazvat násilím a D. Č. mu začal prohledávat kapsy u
kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má peníze a když našel pouze drobné
mince, společně mu vzali mobilní telefon, osobní doklady a klíče od motorového
vozidla. Z uvedeného popisu jednoznačně vyplývá, že obviněný D. Š. byl srozuměn
s jednáním spoluobviněného D. Č. i násilím, kterým na poškozeného působil i v
době, kdy mu tento odnímal za použití násilí věci, které měl poškozený u sebe.
Námitkám obviněného D. Š. lze přisvědčit v tom, že z hlediska právního
posouzení jako trestného činu loupeže není zavazující popis předchozího
napadání poškozeného M. K. postupně ze strany obviněných, neboť ve skutkové
větě není vyjádřeno, že toto napadání bylo projevem snahy obou obviněných
zmocnit se věcí poškozeného M. K., byť z provedeného dokazování tato okolnost
zřetelně vyplynula, neboť obviněný D. Č. se na poškozeném domáhal soustavně
zaplacení částky 1.500,- Kč v souvislosti s předcházejícím konfliktem, kdy
poškozený měl odcizit z jiného restauračního zařízení, v němž pracoval,
vidličku. Pro posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. je však naprosto dostačující popis jednání obviněných, kdy poškozeného
přitiskli obličejem na strom a obviněný D. Č. mu sebral za přispění
spoluobviněného D. Š. v rozsudku označené věci. V posuzovaném případě šlo
bezesporu o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť obvinění se
vůči poškozenému dopouštěli násilného jednání oba a není rozhodné, že výzvy k
vydání peněž pronášel a kapsy poškozeného prohledával a jeho věcí se posléze
zmocnil pouze obviněný D. Č. Obviněný D. Š. jednal zcela zřejmě v konkludentní
shodě s obviněným D. Č., neboť se od jeho jednání nijak nedistancoval,
poškozeného držel a bránil mu jakkoli zasáhnout vůči útočnému jednání ze strany
spoluobviněného D. Č.
S ohledem na skutečnost, že jednání obviněných bylo správně právně
kvalifikováno, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání dovolání obou
obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou
výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2010,
sp. zn. 12 To 108/2010, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2
písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami
oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který
se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců,
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněných D. Č. a D. Š.
směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž
soudům vytýkají rovněž nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in
dubio pro reo a vadná skutková zjištění a obviněný D. Č. pak ještě neúplné
důkazní řízení, přitom současně prosazují vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k
provedeným důkazům a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů
nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména pokud jde o
motivaci jejich fyzického útoku na poškozeného). Rovněž z uvedených skutkových
(procesních) výhrad pak vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku,
resp. obviněný D. Š. též o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto
směru nenamítají rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení
provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní
posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy oběma obviněnými ve
skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti
dovozovali z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení
důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových
zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného
práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních
ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných
dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l)
tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a které také nespočívají ve vadách při
provádění nebo hodnocení důkazů a ve vadách skutkových zjištění (viz přiměř.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by byla dovolání podána jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, která byla
podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Oba obvinění však uplatnili i další námitky, v nichž, stručně shrnuto,
vyjádřili výhrady vůči právnímu posouzení skutku popsaného v rozsudku soudu
prvního stupně jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Takové námitky lze
pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. formálně subsumovat.
Současně je ovšem nutno uvést, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo proti
jinému užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se
cizí věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní
svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití
násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání
kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití
fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím,
které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být
vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z
dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li
se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy
prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený
kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se
cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet.
Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí
nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné,
zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení
moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen
stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc
vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin
loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat
jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor
oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a
úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného
činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen
některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k
přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou
podstatu a působí současně (srov. např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Vždy
však spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí
naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož
trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni
spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné
přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako
činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje
tvořícího ve svém celku trestné jednání („spolupachatelem jest také ten, kdo
přispěl k provedení činu částečně, třebas v roli podřízené, jen když byl veden
týmž úmyslem, jako ostatní pachatelé“ - srov. rozh. č. Rt 786/1922 Sb. rozh.
NS).
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána
v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž
vyplývá, že: „… v době od 05:00 hod. do 05:30 hod. v parčíku u muzea v K. ulici
v H. K. D. Č. přistoupil k M. K., a opakovaně ho udeřil otevřenou dlaní ruky do
obličeje, nato D. Š. stáhl M. K. zezadu na zem a když se M. K. postavil,
nejméně dvakrát ho udeřil pěstí do obličeje, poté ho znovu udeřil pěstí do
obličeje D. Č., až M. K. spadl na zem, poté, co se znovu postavil, ho oba
přitiskli obličejem na strom, D. Č. mu začal prohledávat kapsy u kalhot a bundy
s tím, aby mu sdělil, kde má peníze, a když našel pouze drobné mince, společně
mu vzali mobilní telefon zn. Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč, osobní doklady a
klíče od motorového vozidla zn. Volvo 850, …“.
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudu první instance hodnocena v
kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že
nalézací (ani odvolací) soud nepochybil, pokud jednání obviněných D. Č. a
obviněného D. Š. kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.
zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
Z těchto skutkových zjištění jednoznačně plyne, že oba obvinění proti jinému
(proti poškozenému M. K.) společným jednáním užili násilí (oba jej přitiskli
obličejem na strom), a to zcela zjevně v úmyslu zmocnit se cizí věci (v
bezprostřední návaznosti na shora popsané násilné jednání D. Č. začal
poškozenému prohledávat kapsy u kalhot a bundy s tím, aby mu sdělil, kde má
peníze, a když našel pouze drobné mince, společně mu vzali mobilní telefon zn.
Motorola F1 v hodnotě 590,- Kč, osobní doklady a klíče od motorového vozidla
zn. Volvo 850). Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů je rovněž zřejmé, že
při tomto jednání si fakticky rozdělili úlohy, navzájem se doplňovali a
podporovali. Vůči poškozenému se přitom dopouštěli násilného jednání oba a není
rozhodné, že výzvy k vydání peněz pronášel a kapsy poškozeného prohledával
pouze obviněný D. Č. Obviněný D. Š. jednal zcela zjevně v konkludentní shodě s
obviněným D. Č., což vyplývá již z toho, že se od jeho jednání nijak
nedistancoval a poškozenému zamezil jakkoli se bránit vůči tomuto jednání ze
strany spoluobviněného D. Č.
V daných souvislostech není od věci připomenout i dosud aplikovatelné
rozhodnutí č. Rt 3371/1929 Sb. rozh. NS, podle něhož není ke spolupachatelství
trestného činu loupeže nezbytné, aby činnost všech spolupachatelů byla
rovnocenná, stačí, že více osob vědomě spolupůsobí za stejným cílem, přičemž
„není třeba, aby se každý spolupachatel osobně dopustil zjevného násilí, stačí
je-li skutečnému pachateli v dohodě s ním po boku, věda, že tento s ním jako se
svým pomocníkem počítá a že takto aspoň nepřímo přispívá k provedení činu“.
Také podle rozhodnutí č. 2918/1927 Sb. rozh. NS „není třeba, by činnost všech
spolupachatelů byla stejnorodou a stejně hodnotnou; spadá sem i přítomnost na
místě činu, jež měla za účel spáchání zločinu zajistiti; každý spolupachatel
zodpovídá za celkový výsledek společné činnosti.“
Pokud je ve skutkové větě v bezprostřední návaznosti na použité násilí uvedeno,
že obvinění společně poškozenému vzali konkrétně uvedené věci, pak tato
formulace (množné číslo) společně s předešle uvedenými pojmy popisujícími
skutkový děj vyjadřuje jak skutečnost, že v daném případě šlo nikoli o
souběžné, odlišným motivem vedené konání dvou pachatelů, jak namítá obviněný D.
Š., nýbrž o společné jednání obou obviněných, tak skutečnost, že toto násilné
jednání bylo provázáno společným úmyslem, který zahrnoval i loupežnou podstatu
tohoto jednání, tj. společné použití násilí vůči poškozenému v úmyslu zmocnit
se jeho věci. Pro úplnost lze v daných souvislostech konstatovat, že trestný
čin loupeže je dokonán již použitím pohrůžky bezprostředního násilí nebo násilí
v úmyslu zmocnit se cizí věci. Dojde-li v důsledku pohrůžky bezprostředního
násilí nebo násilí již přímo ke zmocnění se cizí věci, pak tím je předmětný
trestný čin dokončen. Z těchto hledisek tedy byl trestný čin loupeže dokonán
již tím, že oba obvinění společně v úmyslu zmocnit se věci poškozeného, tedy
cizí věci, vůči poškozenému užili násilí.
Z popsaných okolností je tedy zřejmá také subjektivní stránka trestného činu –
zavinění obou obviněných ve formě společného úmyslu, zahrnující společné
jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Jak již
řečeno, obvinění se společně dopustili na poškozeném násilí způsobem popsaným v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vědomě právě
proto, aby se zmocnili jeho věcí. Nejvyšší soud k tomu dodává, že společný
úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, každý ze
spolupachatelů si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i
ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání činu společným jednáním, a být s
tím pro tento případ srozuměn. Tak tomu bylo v posuzované trestní věci (nešlo o
exces obviněného D. Č., jak namítá obviněný D. Š.).
Obvinění tak jednali jako spolupachatelé, neboť jejich jednání bylo součástí ve
společném úmyslu učiněného společného celkového jednání naplňujícího skutkovou
podstatu trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného D. Š. v tom smyslu, že výroková
část rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jeho osobě neobsahuje zákonné
znaky trestného činu loupeže spáchaného ve spolupachatelství, resp. že tyto
nepřípustně doplnil až odvolací soud toliko v odůvodnění svého unesení o
odvolání obviněných. Jak již shora uvedeno, Nejvyšší soud shledal, že v tzv.
skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jsou i ve vztahu k
tomuto obviněnému popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného
činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě
vytváří znaky tohoto trestného činu, a zvláště odvolací soud v odůvodnění svého
rozhodnutí tyto skutečnosti významné pro právní kvalifikaci jednání obou
obviněných pouze blíže rozvedl.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně
relevantní argumentaci obviněných D. Č. a D. Š. žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných D. Č. a D. Š.
odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý