6 Tdo 825/2014

6 Tdo 825/2014-I.-41

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 o

dovolání, které podala obviněná M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468, jako soudu odvolacího

v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T

84/2011, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. s e rozsudek Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468 z r u š u j e .

Současně s e z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích p ř i

k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1 T

84/2011-401, byla obviněná M. Č. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným

činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního

zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný

čin a za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byla

pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze

dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 181/2008, byla podle § 250 odst. 2 tr. zák. za

použití § 35 odst. 2 tr. zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v

trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 1,

2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák.

byl zrušen výrok o trestu v bodě IV. rozsudku Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 181/2008, jakož i všechna další

rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné

uložena povinnost uhradit poškozenému P. H., zastoupenému opatrovnicí H. H.,

škodu ve výši 390.000,- Kč.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém

stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, č. j.

4 To 273/2013-468, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2

tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle § 259

odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným

činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal

napadený rozsudek nedotčen, odsoudil obviněnou za tento trestný čin a dále za

sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb.,

trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jímž

byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.

7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v

Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2012, č. j. 1 T 84/2011-387, a to podle § 209

odst. 2 tr. zák. za užití § 43 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí

svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 2 písm.

b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr.

zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, stejně jako všechna

další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k

níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnou

zavázal zaplatit na náhradě škody dědici po zemřelém P. H., Ing. L. H., částku

389.500,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného se zbytkem uplatněného

nároku na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala

obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.

c), d) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že napadené

rozhodnutí soudu druhého stupně a řízení jemu předcházející trpí podstatnými

vadami z důvodu porušení ustanovení o přítomnosti obviněné u veřejného zasedání

o odvolání a zároveň z důvodu znemožnění účasti ustanoveného obhájce při tomto

veřejném zasedání o odvolání.

Následně obviněná uvedla, že dne 11. 12. 2012 jí byl soudem prvého stupně v

souladu se zněním § 39 odst. 1 tr. ř. ustanoven obhájce, Mgr. Ing. Radovan

Kavka, advokát, a to z důvodu uvedeného v § 251 odst. 2 tr. ř., tedy k

odůvodnění odvolání a k zastupování v odvolacím řízení v dané věci. Tímto

ustanovením obhájci vznikla povinnost účastnit se úkonů, které souvisejí s

podáním odvolání, tedy i veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 9. 7.

2013, a soudům vznikla povinnost obhájce o těchto úkonech řádně vyrozumívat. O

konání veřejného zasedání o odvolání však nebyla řádně vyrozuměna, neboť byla

vyrozumívána na adresu, na které se již delší dobu nenacházela. Byla však

domluvena se svým obhájcem, že až on bude soudem vyrozuměn o termínu konání

veřejného zasedání, vyrozumí i ji. Soud však o konání uvedeného jednání

ustanoveného obhájce vůbec nevyrozuměl. V důsledku toho se ona ani její obhájce

veřejného zasedání nezúčastnili. Obviněná dodala, že podle § 41 odst. 2, 3 tr.

ř. má obhájce právo účastnit se veřejného zasedání o odvolání a podle § 233

odst. 2 tr. ř. měl soud povinnost obhájce o konání veřejného zasedání v zákonné

lhůtě vyrozumět. Opomenutím tohoto vyrozumění obhájce došlo k porušení jejího

základního práva na obhajobu, neboť soud i přesto jednal a rozhodl o uložení

nepodmíněného trestu.

Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích a všechna další rozhodnutí na toto

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu, a přikázal věc uvedenému soudu k novému projednání a

rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání

nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.

ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v

neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda

je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,

zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro

věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí

dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7.

2013, č. j. 4 To 273/2013-468, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst.

1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou

oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se

jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání

podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v

souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1

tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b

tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se

dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném

ustanovení.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v

rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v

nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna,

čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále

jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je

garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první

Listiny má totiž každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v

jeho přítomnosti.

Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.,

který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve

veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §

263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu,

které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti

obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného

dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl

předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně

najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s

ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je

třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom

on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho

nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a

řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému

objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí

Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).

Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání,

jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení § 263 tr. ř. Toto

ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a

není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o

veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného

ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě

nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v

jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněná v

době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu

nebyla. Z tohoto hlediska nebyla její účast u uvedeného jednání podmíněna

zněním § 263 odst. 4 tr. ř.

Z dikce ustanovení § 263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou

podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se

použije obecné ustanovení § 233 tr. ř.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání

osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí

státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání

podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby

nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě

zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění

připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho

osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy

odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu

provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho

odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních

případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu

nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako

osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba,

která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9.

2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §

233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze

vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a

se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4

tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr.

ř.).

V daném případě odvolací soud obviněnou o konání veřejného zasedání toliko

vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení

Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání

vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v

občanském soudním řízení (viz referát na č. l. 437 spisu a doručenky na č. l.

448 - 450 spisu).

Z obsahu předloženého spisového materiálu je přitom zřejmé, že odvolací

soud nařídil veřejné zasedání na den 9. 7. 2013. Zásilka obsahující vyrozumění

o konání tohoto veřejného zasedání byla zaslána obviněné doporučeně do

vlastních rukou na více adres. Zejména je třeba zdůraznit, že byla zaslána na

adresu, kterou obviněná v odvolání uvedla jako adresu pro účely doručování (K.,

Č. B. – byt pana M., viz č. l. 433 a 449). Vedle toho byla zaslána na adresu

trvalého bydliště obviněné a dále pak na adresu v odvolání označenou jako

„současný pobyt“ (M. š., Č. B.).

Na žádné z uvedených adres však obviněná nebyla zastižena, a proto dne 21. 6.

2013 byly předmětné zásilky uloženy (u příslušných poštovních úřadů) a obviněné

byly zanechány výzvy, aby si zásilky vyzvedla. Posléze, po marném uplynutí lhůt

k vyzvednutí, byly dne 2. 7. 2013 tyto zásilky jako nevyzvednuté vráceny

odvolacímu soudu (viz doručenky na č. l. 448 – 450 spisu).

Podle § 64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od

uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát

o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu

označil pro účely doručování. K doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání

tedy může dojít i fikcí.

V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že

obviněné bylo podle § 64 odst. 4 tr. ř. se zřetelem k ustanovení § 60 odst. 1,

3 tr. ř. vyrozumění o zmíněném veřejném zasedání odvolacího soudu doručeno

fikcí dne 1. 7. 2013. K doručení navíc došlo s dostatečným časovým předstihem

respektujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě na veřejné zasedání ve

smyslu ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř.

K takto nařízenému veřejnému zasedání se obviněná nedostavila, přičemž

odvolacímu soudu svoji neúčast nijak neomluvila a už vůbec nepožádala o jeho

odročení.

Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o

přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván její řádný

opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by

obviněná byla zbavena svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku

Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se

ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v

tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Jde zásadně o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení

upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení § 36 tr. ř. Právo na

obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak

mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c)

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy

(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva

na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §

188 odst. 1 písm. e) a § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §

265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na

obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé

případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé)

porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl

obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen

tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly

úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného

dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008).

Systematickým a logickým výkladem citovaného ustanovení však lze dospět k

závěru, že toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných

zákonných ustanovení jí upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v

řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by

se mohlo jevit jen z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i

případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem

má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z

této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a

povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak,

že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické

důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné. Dalším rozvedením těchto

úvah o interpretaci předmětného ustanovení a významu porušení práv tzv.

formální obhajoby (práva obviněného dát se zastupovat obhájcem v trestních

věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva

nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže

hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik formální obhajoby byla skutečnost, že

zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo že jde pouze o rozhodnutí

obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Jinými slovy

řečeno, rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné

obhajoby (§ 36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej

zvolila k tomu oprávněná osoba, nebo mu byl obhájce ustanoven soudem, a orgány

činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že

obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11.

2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí

Nejvyššího soudu, svazku 22/2003, pod č. T 513).

V daných souvislostech je pak zapotřebí uvést, že předseda senátu Okresního

soudu v Českých Budějovicích opatřením ze dne 11. 12. 2012, č. j. 1 T

84/2011-427, ustanovil obviněné M. Č. podle § 39 odst. 1 obhájcem advokáta Mgr.

Ing. Radovana Kavku, neboť „..jde o případ nutné obhajoby podle § 251 odst. 2

tr. ř.“ Z obsahu tohoto úkonu nelze činit závěr, že by uvedený obhájce byl

ustanoven pouze pro účely řádného odůvodnění podaného opravného prostředku.

Nutno připomenout, že podle § 251 odst. 2 tr. ř. může být obhájce ustanoven buď

za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím řízení. Přitom

předseda senátu by měl v ustanovení obhájce vždy uvést, zda je obhajoba omezena

jen na odůvodnění odvolání, nebo zda se vztahuje na celé odvolací řízení. Pokud

tak neučiní, nelze takovou vadu klást k tíži obviněné. Nezbývá pak, než

vycházet z varianty pro ni nejpříznivější, tedy že obhájce jí byl ustanoven za

účelem odůvodnění odvolání i obhajování v odvolacím řízení. To v dané věci

platí tím spíše proto, že předseda senátu soudu prvního stupně v referátu na č.

l. 426 p. v. spisu uvedl: „Ustanovit (podle seznamu obh.) obžalované obhájce

podle § 251/2 tr. ř. k odůvodnění odvolání a odvolacímu řízení.“ Za tohoto

stavu věci bylo povinností odvolacího soudu ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř.

vyrozumět jmenovaného obhájce o konání veřejného zasedání. To se však nestalo,

obhájce nebyl vyrozuměn - bylo mu znemožněno se tohoto jednání zúčastnit, takže

byla závažným způsobem porušena obhajovací práva obviněné a naplněn předmětný

dovolací důvod.

Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského

soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468, a také

další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Českých Budějovicích tedy bude povinen znovu rozhodnout o

odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne

8. 2. 2012, č. j. 1 T 84/2011-401, a to při dodržení všech příslušných

procesních pravidel za důsledného respektování práv obhajoby.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. června 2014

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Veselý

Soud: Nejvyšší soud

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. c) tr.ř.

Spisová značka: 6 Tdo 825/2014

Datum rozhodnutí: 26.06.2014

Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř., § 67 písm. c) tr. ř.

Kategorie rozhodnutí: E

6 Tdo 825/2014-II.-45

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26.

června 2014 v řízení o dovolání podaném obviněnou M. Č. , proti rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To

273/2013-468, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 84/2011, t a k t o :

Podle § 265l odst. 4 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. se

obviněná M. Č. b e r e d o v a z b y .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1 T

84/2011-401, byla obviněná M. Č. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným

činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Za tento trestný čin a za

trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byla pravomocně

uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5.

2009, sp. zn. 3 T 181/2008, byla podle § 250 odst. 2 tr. zák. za použití § 35

odst. 2 tr. zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání

šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 1, 2 písm.

b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl

zrušen výrok o trestu v bodě IV. rozsudku Okresního soudu v Českých

Budějovicích ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 181/2008, jakož i všechna další

rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž

došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné

uložena povinnost uhradit poškozenému P. H., který je zastoupen opatrovnicí H.

H., škodu ve výši 390.000,- Kč.