6 Tdo 833/2023-719
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2023 o
dovolání, které podal obviněný RNDr. Petr Nečas proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 61 To 169/2023, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 41/2020,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného RNDr. Petra Nečase
odmítá.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 2. 2023, sp. zn. 7 T
41/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný RNDr.
Petr Nečas (dále také jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem
křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a)
tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 2. 2019, jehož se podle skutkových zjištění
jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. dne 15. 4. 2015 od 9:00 hod. v Praze 1, Ovocný trh 14, v hlavním líčení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014 ve věci později
odsouzených J. N., nar. XY, O. P., nar. XY, M. K., nar. XY a J. P., nar. XY,
jimž bylo obžalobou státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 4 VZV 5/2014, kladeno za vinu zejména
zosnování přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, pokud jde o odsouzenou J. N., resp. přečin zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud jde o ostatní
odsouzené, jichž se měli dopustit nezákonným zneužitím Vojenského
zpravodajství, jehož iniciátorkou byla odsouzená J. N., a to pro ryze soukromé
účely této odsouzené v podobě sledování někdejší manželky obžalovaného RNDr. Petra Nečase R. N. příslušníky této zpravodajské služby, resp. pracovní účely
této odsouzené v podobě sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky
J. P. a A. H. příslušníky této zpravodajské služby a touto službou najatou
nezjištěnou soukromou detektivní agenturou, po řádném poučení o trestních
následcích při vědomém uvedení nepravdivých skutečností v procesním postavení
svědka nepravdivě uvedl, že jako předseda vlády sdělil tehdejšímu řediteli
Vojenského zpravodajství O. P. v říjnu 2012, že má opravdu vážné obavy o
bezpečnost svou a své rodiny, neboť zaregistroval nezvyklý pohyb osob v okolí
svého tehdejšího bydliště, opakovaně viděl tyto osoby, jak okolí jeho bydliště
monitorují, přičemž výskyt a pohyb těchto osob si dal do souvislosti mimo jiné
se zakázkou na pronájem letounů Gripen, a zároveň si také uvědomoval další
rizikové faktory, které mohly souviset s výskytem a pohybem osob před jeho
tehdejším bydlištěm, jako byly dodávky zbraní a letounů do Iráku, či jeho
návštěva v Afghánistánu, načež předpokládal, že Vojenské zpravodajství učiní
konkrétní kroky, a tohoto ředitele Vojenského zpravodajství zároveň požádal,
aby postupoval maximálně diskrétně, aby o tom nikoho neinformoval, obžalovaný
rovněž zdůraznil, že J. N. v této věci nijak samostatně nejednala, fungovala
jako komunikační kanál, pouze mechanicky přenášela informace z Vojenského
zpravodajství k němu a naopak, nedávala a ani dávat nemohla žádné pokyny této
zpravodajské službě, obdobně a nepravdivě obžalovaný vypovídal v rámci této
výpovědi i ke sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky J. P. a A. H., když uvedl, že v lednu nebo v únoru 2013 opakovaně viděl při příjezdu k XY
paláci, jak řidič služebního vozidla J. P. přijíždí s A. H. služebním vozidlem
a vzhledem k tomu, že s sebou vezli koš prádla, tak se domníval, že přijeli asi
z XY, kde bydlela A. H., což jej rozzlobilo, jelikož z minulosti věděl, že
bývalý partner A. H. v minulosti vyhrožoval, a měl tak obavu o to, aby služební
vozidlo nebylo poškozeno, či zneužito k nelegální činnosti, zároveň v tom viděl
hrozbu i pro svoji osobu, neboť v té době bydlel bez ochranky, a proto požádal
odsouzenou J. N., aby to vyřešila, tj. aby J. P. s tímto nezodpovědným chováním
přestal, následně mu odsouzená J. N.
ačkoliv věděl, že jako tehdejší předseda vlády České republiky nepožádal
Vojenské zpravodajství o prověření jím u soudu tvrzených hrozeb či jeho obav či
nedal sám nebo prostřednictvím odsouzené J. N. podnět k činnosti této
zpravodajské služby, a tuto nepravdivou výpověď učinil s vědomím toho, že
objasnění okolností týkajících se toho, kdo požádal, resp. dal podnět
Vojenskému zpravodajství k tomu, aby tato zpravodajská služba konala, jakou
formou tak bylo činěno, o jakou činnost bylo Vojenské zpravodajství požádáno a
co bylo důvodem požadavku adresovaného této zpravodajské službě, mělo zásadní
význam pro rozhodnutí soudu o vině a trestu v uvedené trestní věci, a
obžalovaný tak činil s cílem pomoci J. N. v trestním řízení, které bylo proti
ní v této trestní věci vedeno, tak, aby její vina v uvedeném trestním řízení
byla jeho svědeckou výpovědí zpochybněna či vyvrácena a byla vč. ostatních
spoluobžalovaných obžaloby pravomocně zproštěna, přičemž právě tuto nepravdivou
svědeckou výpověď obžalovaného nalézací soud považoval za podstatnou a klíčovou
k posouzení trestní odpovědnosti všech čtyř obžalovaných a zejména na základě
obsahu této výpovědi rozsudky ze dne 29. 5. 2015 a ze dne 17. 6. 2016 zprostil
všechny čtyři obžalované obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu, následně byly
tyto rozsudky zrušeny k odvolání státního zástupce v neveřejném zasedání
usneseními Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 61 To 403/2015,
resp. ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 7 To 411/2016,
přitom v hlavním líčení, které následovalo po usnesení Městského soudu v Praze
jako soudu odvolacího ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 7 To 411/2016, soud dospěl k
závěru o vině všech čtyř obžalovaných ve smyslu podané obžaloby, o čemž rozhodl
rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 T 35/2014, který nabyl právní moci dne
1. 3. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To
299/2018, přičemž provedenými důkazy zejm. tiskovým vyjádření obžalovaného ze
dne 15. 6. 2013, zprávou Vojenského zpravodajství, záznamy ze sledování,
výpověďmi odsouzených, které učinily v přípravném řízení, jakož i svědeckými
výpověďmi u soudu slyšených svědků, bylo bez pochybnosti prokázáno, že to byla
odsouzená J. N., kdo zosnoval nezákonné zneužití Vojenského zpravodajství a
tuto činnost usměrňoval, a to bez jakékoliv součinnosti s obžalovaným,
2. dne 13. 9. 2017 od 9:30 hod. v Praze 1, Ovocný trh 14, v hlavním líčení
vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014 ve věci později
odsouzených J. N., nar. XY, O. P., nar. XY, M. K., nar. XY a J. P., nar. XY,
jimž bylo obžalobou státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci ze dne 6. 6. 2014, sp. zn. 4 VZV 5/2014, kladeno za vinu zejména
zosnování přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, pokud jde o odsouzenou J. N., resp. přečin zneužití pravomoci
úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud jde o ostatní
odsouzené, jichž se měli dopustit nezákonným zneužitím Vojenského
zpravodajství, jehož iniciátorkou byla odsouzená J. N., a to pro ryze soukromé
účely této odsouzené v podobě sledování někdejší manželky obžalovaného RNDr. Petra Nečase R. N. příslušníky této zpravodajské služby, resp. pracovní účely
této odsouzené v podobě sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky
J. P. a A. H. příslušníky této zpravodajské služby a touto službou najatou
nezjištěnou soukromou detektivní agenturou, po řádném poučení o trestních
následcích při vědomém uvedení nepravdivých skutečností v procesním postavení
svědka nepravdivě uvedl, že jako předseda vlády sdělil tehdejšímu řediteli
Vojenského zpravodajství O. P., v říjnu 2012, že má opravdu vážné obavy o
bezpečnost svou a své rodiny, neboť zaregistroval nezvyklý pohyb osob v okolí
svého tehdejšího bydliště, opakovaně viděl tyto osoby, jak okolí jeho bydliště
monitorují, přičemž výskyt a pohyb těchto osob si dal do souvislosti mimo jiné
se zakázkou na pronájem letounů Gripen, a zároveň si také uvědomoval další
rizikové faktory, které mohly souviset s výskytem a pohybem osob před jeho
tehdejším bydlištěm, jako byly dodávky zbraní a letounů do Iráku, či jeho
návštěva v Afghánistánu, načež předpokládal, že Vojenské zpravodajství učiní
konkrétní kroky, a tohoto ředitele Vojenského zpravodajství zároveň požádal,
aby postupoval maximálně diskrétně, aby o tom nikoho neinformoval, obžalovaný
rovněž zdůraznil, že J. N. v této věci nijak samostatně nejednala, fungovala
jako komunikační kanál, pouze mechanicky přenášela informace z Vojenského
zpravodajství k němu a naopak, nedávala a ani dávat nemohla žádné pokyny této
zpravodajské službě, obdobně a nepravdivě obžalovaný vypovídal v rámci této
výpovědi i ke sledování dvou zaměstnanců Úřadu vlády České republiky J. P. a A. H., když uvedl, že v lednu nebo v únoru 2013 opakovaně viděl při příjezdu k XY
paláci, jak řidič služebního vozidla J. P. přijíždí s A. H. služebním vozidlem
a vzhledem k tomu, že s sebou vezli koš prádla, tak se domníval, že přijeli asi
z XY, kde bydlela A. H., což jej rozzlobilo, jelikož z minulosti věděl, že
bývalý partner A. H. v minulosti vyhrožoval, a měl tak obavu o to, aby služební
vozidlo nebylo poškozeno, či zneužito k nelegální činnosti, zároveň v tom viděl
hrozbu i pro svoji osobu, a proto požádal odsouzenou J. N., aby to vyřešila,
tj. aby J. P. s tímto nezodpovědným chováním přestal, následně mu odsouzená J. N.
ačkoliv věděl, že jako tehdejší předseda vlády České republiky nepožádal
Vojenské zpravodajství o prověření jím u soudu tvrzených hrozeb či jeho obav či
nedal sám nebo prostřednictvím odsouzené J. N. podnět k činnosti této
zpravodajské služby, a tuto nepravdivou výpověď učinil s vědomím toho, že
objasnění okolnosti týkajících se toho, kdo požádal, resp. dal podnět
Vojenskému zpravodajství k tomu, aby tato zpravodajská služba konala, jakou
formou tak bylo činěno, o jakou činnost bylo Vojenské zpravodajství požádáno a
co bylo důvodem požadavku adresovaného této zpravodajské službě, mělo zásadní
význam pro rozhodnutí soudu o vině a trestu v uvedené trestní věci, přičemž tak
činil s cílem pomoci J. N. v trestním řízení, které bylo proti ní v této
trestní věci vedeno, tak, aby její vina v uvedeném trestním řízení byla jeho
svědeckou výpovědí zpochybněna či vyvrácena a byla vč. ostatních
spoluobžalovaných obžaloby pravomocně zproštěna,
přitom v hlavním líčení, které následovalo po usnesení Městského soudu v Praze
jako soudu odvolacího ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 7 To 411/2016, soud dospěl k
závěru o vině všech čtyř obžalovaných ve smyslu podané obžaloby, o čemž rozhodl
rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 T 35/2014, který nabyl právní moci dne
1. 3. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 7 To
299/2018, přičemž provedenými důkazy zejm. tiskovým vyjádření obžalovaného ze
dne 15. 6. 2013, zprávou Vojenského zpravodajství, záznamy ze sledování,
výpověďmi odsouzených, které učinily v přípravném řízení, jakož i svědeckými
výpověďmi u soudu slyšených svědků, bylo bez pochybnosti prokázáno, že to byla
odsouzená J. N., kdo zosnoval nezákonné zneužití Vojenského zpravodajství a
tuto činnost usměrňoval, a to bez jakékoliv součinnosti s obžalovaným“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, přičemž výkon tohoto trestu byl
podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 68 odst. 1, 2, 4, 5 tr. zákoníku mu
byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb ve výši 100 Kč, tedy
celkem 100 000 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský
soud v Praze usnesením ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 61 To 169/2023, tak, že je
podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Citované usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn.
61 To 169/2023 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním,
v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.,
neboť rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Namítl extrémní nesoulad právních
závěrů s vykonanými skutkovými zjištěními, a proto napadené usnesení považoval
za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
také jen „Listina“).
5. Soudům vytkl, že z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dovodit, na
základě jakých skutečností dospěly k závěru, že uvedl nepravdu o okolnosti,
která měla podstatný význam pro rozhodnutí. Ve své podstatě pouze mechanicky
přejaly názor vyjádřený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11.
2017, sp. zn. 3 T 35/2014, když současně v plném rozsahu nezohlednily rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 7 To 299/2018. Soudy podle
něj vynechaly vlastní dokazování (žádný jiný důkaz s výjimkou jeho výpovědi
nebyl proveden) a posouzení, což označil za nezákonné, neboť vyhodnocení
výpovědi svědka jako nepravdivé v předchozím řízení by pak automaticky bez
dalších dokazování mělo být vždy posuzováno jako trestný čin křivé výpovědi.
Takový postup soudů označil i s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 787/2018, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 255/2018,
za rozporný s konstantní judikaturou jmenovaného soudu. Obviněný také soudům
nižších stupňů vytkl, že se nijak nevypořádaly s námitkou, že žádný ze soudů,
resp. soudců, kteří rozhodovali ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 3 T 35/2014, neinicioval trestní řízení pro předmětný přečin podle
§ 346 tr. zákoníku. Jedním ze zákonných znaků daného přečinu je, že pachatel
„uvede nepravdu“, což však podle jeho názoru nebylo prokázáno. Rozporoval také
závěr stran toho, že jeho výpověď měla podstatný význam pro rozhodnutí, a to i
s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21.
6. Dovolatel dále brojil proti protokolaci hlavního líčení v předchozím
řízení (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014), v němž
vypovídal jako svědek, když namítl, že nebyl stranou tohoto řízení, a proto do
protokolace nemohl žádné námitky uplatnit, čímž reagoval na odůvodnění v bodě
21. rozsudku soudu prvního stupně. V té souvislosti také namítl, že je mu
kladen za vinu obsah protokolu, který nemohl nijak ovlivnit.
7. Soudu prvního stupně dále vytkl, že mu klade k tíži, že „Jednalo se o
kauzu, která ve své době zapříčinila pád vlády, a neméně podstatně šlo o
obvinění ze zneužití represivní stránky státní moci.“. V tomto směru považoval
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v evidentním protimluvu, když na jedné
straně je odsuzován za to, že vypovídal o své znalosti uvedeného jednání podle
soudu nepravdivě, na druhé straně je přísněji posuzován s ohledem na povahu
uvedeného jednání, ačkoli podle soudu prvního stupně o něm nevěděl.
8. Další výhrady uplatnil vůči výroku o peněžitém trestu. Zmínil, že ve
věci byl původně odsouzen trestním příkazem, proti němuž byl podán odpor i
státním zástupcem pro rozpor s ustanovením § 314e odst. 5 tr. ř. Po zrušení
tohoto příkazu proběhlo hlavní líčení, v němž byl proveden jediný nový důkaz, a
to jeho výpověď. Od skutku přitom uplynula doba dalších dvou roků, aniž by tato
skutečnost byla zohledněna ve výměře trestu. Ve svém důsledku proto považoval
trest uložený rozsudkem soudu prvního stupně za přísnější, než jaký mu byl
uložen trestním příkazem.
9. Následně argumentoval tím, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se
všemi jeho námitkami, když zejména zcela pominuly, že byl osobou podezřelou ve
věci vedené u státního zastupitelství pod sp. zn. 4 VZV 5/2013, přičemž je
zřejmé, že se jednalo o stejnou věc, která byla posléze před soudem
projednávána pod sp. zn. 3 T 35/2014. Z konstantní judikatury Nejvyššího i
Ústavního soudu přitom vyplývá, že ani opakovaná výpověď podezřelé osoby ze
spáchání trestného činu, kterou orgán činný v trestním řízení po zákonném
poučení podle § 100 odst. 2 tr. ř. vyslechl v procesním postavení svědka,
nemůže založit její odpovědnost za přečin podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku.
Jinak by došlo k porušení zásady zákazu sebeobviňování vyplývající z čl. 37
odst. 1 Listiny.
10. V neposlední řadě obviněný namítl, že soud prvního stupně neprovedl
žádný důkaz navržený obhajobou, přestože toto své rozhodnutí nijak podrobně
nezdůvodnil, ačkoliv na straně druhé připustil všechny důkazy navržené
obžalobou, což podle něj svědčí o porušení zásady rovnosti stran v trestním
řízení a rovněž práva obhajoby, zejména navrhovat a nechat provést důkazy
svědčící ve prospěch obžalovaného. Tuto zásadu pak podle něj porušil i soud
odvolací, neboť rovněž žádný důkaz jím (obviněným) navržený neprovedl. Dále
podotkl, že byl soudy nedostatečně zjištěn skutkový stav.
11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu
prvního stupně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
12. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný opakuje v
dovolání svou obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, s níž se
ve svých rozhodnutích vypořádaly a se kterou se ztotožnil. Dovolací námitky
státní zástupce rozčlenil do 7 skupin.
13. První skupina námitek byla založena na tom, že soudy převzaly
skutkové zjištění o nepravdivosti svědecké výpovědi obviněného od soudů z
předchozí trestní věci a že toto zjištění je nesprávné. Státní zástupce uvedl,
že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z
dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění ve smyslu §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková vadná zjištění však podle něj ve věci
nejsou. Soudy řádně odůvodnily, proč byla původní svědecká výpověď obviněného
shledána nepravdivou a proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Jestliže
dovolatel ohledně nepravdivosti své výpovědi vyslovil tvrzení o absenci
dokazování, s jistou rezervou by taková námitka mohla odpovídat zmíněnému
důvodu dovolání, přičemž státní zástupce odkázal na relevantní pasáže obou
rozhodnutí soudů nižších stupňů. Uvedl přitom, že zejména odvolací soud tuto
otázku zcela objasnil, když odkázal na ty části rozsudku soudu prvního stupně,
z nichž je patrno, že před tím, než soud prvního stupně poukázal na skutkové
zjištění v předchozí věci, sám na základě konkrétních důkazů (zejména listin ze
spisu vedeného v předchozí věci) učinil své vlastní skutkové zjištění, které
pak bylo totožné se skutkovým zjištěním ve věci předchozí. Odvolací soud k tomu
také poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo
739/2017, a poznamenal, že v podobných věcech jinak než z obsahu jiného
soudního spisu „provést dokazování ani jinak nelze“. Jestliže dovolatel i v
dovolání opakovaně poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018,
sp. zn. 8 Tdo 255/2018, jedná se podle státního zástupce o odkaz nepřiléhavý.
Uzavřel, že dokazování netrpí vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a dovolání v této části označil za zjevně neopodstatněné.
14. Dále státní zástupce uvedl, že druhá skupina námitek se týkala toho,
že svědecká výpověď dovolatele nemohla mít pro rozhodnutí soudu v předchozí
trestní věci podstatný význam. Jestliže obviněný k tomu poukázal na závěr,
který v této věci vyslovil Ústavní soud v bodě 47. svého nálezu ze dne 22. 11.
2022, sp. zn. IV. ÚS 2824/21, vypořádaly se s touto námitkou oba soudy nižších
stupňů, přičemž obviněný ji v dovolání opakuje v totožném znění, aniž by nějak
na argumentaci soudů reagoval. Právní posouzení skutku pak státní zástupce
označil za správné, neboť výpověď dovolatele měla nepochybně podstatný význam
pro otázku, zda má být N. odsouzena nebo zproštěna.
15. Ke třetí skupině námitek stran toho, že protokol (patrně z
předchozího řízení ve věci N. a zpravodajců) nebyl obviněným autorizován,
státní zástupce konstatoval, že námitky proti protokolaci žádnému z dovolacích
důvodů neodpovídají, přičemž opět i s touto námitkou se oba soudy nižších
stupňů přiléhavě vypořádaly.
16. Jestliže dovolatel spatřoval „evidentní protimluv“ (čtvrtá skupina
námitek) v tom, že podle soudu prvního stupně byl odsouzen za nepravdivou
výpověď „o své znalosti uvedeného jednání“ (patrně míněno sledování své
tehdejší manželky), na straně druhé je přísněji posuzován s ohledem na povahu
uvedeného jednání, státní zástupce žádný protimluv nespatřoval. Dovolatel byl
podle něj odsouzen za jednání, jímž kryl skutečnou původkyni a pachatelku
předmětného zneužití vojenského zpravodajství pro soukromé účely – svou
pozdější novou manželku N. Poznamenal, že každé zneužití silové či zpravodajské
složky státu k soukromým účelům je jednání velmi závažné, neboť vytváří cestu k
využívání těchto složek podnikatelskými subjekty, politickými stranami,
zločineckými skupinami nebo nepřátelskými mocnostmi a míří tak na samotnou
podstatu demokratického právního státu. Jestliže dovolatel popsaným způsobem
brojil proti neužití zásady subsidiarity trestní represe, toto neužití
považoval státní zástupce za správné.
17. Pátou skupinou námitek dovolatel tvrdil, že mu byl uložen trest
přísnější, než jaký mu mohl být uložen trestním příkazem. Státní zástupce
uvedl, že dovolací význam této námitky nelze z dovolání určit, a proto
neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu.
18. Namítl-li dále dovolatel, že jeho trestním stíháním byl porušen
zákaz sebeobviňování, neboť v době svého výslechu byl podezřelý z trestného
činu (šestá skupina námitek), přesvědčivě se s touto námitkou podle státního
zástupce vypořádal odvolací soud se závěrem, že v době svého výslechu obviněný
podezřelým nebyl. Pokud předtím podezřelým byl, jednalo se o podezření z
korupce, a nikoliv o podezření ze sledování jeho bývalé manželky. Jestliže k
tomu dovolatel namítl, že byl sice podezřelý pro jiný skutek, ale i ten byl
veden pod společnou spisovou značkou Vrchního státního zastupitelství v
Olomouci, státní zástupce k tomu konstatoval, že samotným zapsáním věci pod
konkrétní spisovou značku nenastávají žádné procesní účinky vůči jednotlivým
osobám. Pokud v době své svědecké výpovědi nemůže být daná osoba vůbec
podezírána z jednání týkajícího se předmětu výslechu, není žádný rozumný důvod,
považovat ji za podezřelou. Uzavřel proto, že dovolatel skutečně nebyl
podezřelým z jednání, o kterém jako svědek vypovídal.
19. K samotnému zákazu sebeobviňování státní zástupce poznamenal, že je
dovozován z práva nevypovídat o své vlastní trestní činnosti – podle § 37
Listiny má každý právo „odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí
trestního stíhání sobě nebo osobě blízké“. S odkazem na jím citovaná rozhodnutí
Nejvyššího a Ústavního soudu pak uvedl, že účelem křivé výpovědi obviněného
nebyla jeho obrana proti nějakému svému usvědčení, ale naopak jeho vlastní
sebeobvinění, aby tímto způsobem vyvinil obviněnou N. I kdyby měl dovolatel
právo nevypovídat pravdu, aby sám sebe neobvinil, nevypovídal pravdu za účelem
opačným – aby sám sebe křivě obvinil. Dovolatel tedy poukazuje na zákaz
sebeobviňování, ačkoliv jeho záměrem naopak bylo se obvinit – nepravdivým
tvrzením, že nezákonné sledování jeho bývalé manželky pochází od něj, a nikoliv
od obviněné N. Uplatňuje tak právo opačné – právo vyslýchaného obvinit sám sebe
z trestné činnosti, kterou nespáchal. Uzavřel, že dovolatel měl povinnost
vypovědět pravdu (nebo ve věci své pozdější manželky N. odepřít výpověď), neboť
právo na své vlastní křivé obvinění neexistuje. Právní posouzení skutku proto
označil za správné.
20. Poslední námitka dovolatele (sedmá skupina) se týkala toho, že soudy
řádně neodůvodnily zamítnutí jeho důkazních návrhů. Státní zástupce ji však
opodstatněnou neshledal, jelikož soudy odůvodnily nevyhovění důkazním návrhům
obhajoby věcně adekvátním způsobem.
21. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil svůj
souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1
písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí.
23. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, sp. zn. 61 To 169/2023, je přípustné z
hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze
podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby
zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím
uplatněným důvodům dovolání.
25. Na tomto místě je třeba upozornit, že obviněný v úvodu deklaroval,
že dovolání podává z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., zatímco
svůj závěrečný návrh opřel o důvody podle § 265b odst. 1 g), h), l) tr. ř.
Nutno přitom dodat, že z obsahu dovolání je patrné, že tyto důvody uplatnil v
jejich znění účinném do 31. 12. 2021.
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy,
když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně.
27. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho
obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod
písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
28. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1.
2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací
důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [v jeho
obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod
písm. h)] je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
30. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [v
jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021
pod písm. l)] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1
tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
31. Jak již uvedeno, obviněný v úvodu svého dovolání uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř. v jeho znění odpovídající
úpravě účinné do 31. 12. 2021. Pokud jde o první z dovolacích důvodů, žádnou
konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Ve vztahu k druhému dovolacímu
důvodu je třeba konstatovat, že z námitek obviněného je patrné, že chtěl
uplatnit důvody v současné právní úpravě zakotvené v § 265b odst. 1 písm. g),
h) tr. ř., neboť tyto směřovaly dílem do roviny skutkové (procesní), dílem do
roviny hmotněprávní. Pokud v závěru dovolání zmínil dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., z kontextu dovolání je zřejmé, že jej uvedl z důvodu
námitek směřujících do uloženého peněžitého trestu, a tedy ve znění účinném do
31. 12. 2021. To platí i ve vztahu k dalšímu důvodu, a to § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř. Je totiž zjevné, že svým dovoláním obviněný brojil jak proti rozsudku
soudu prvního stupně, tak proti zamítavému usnesení odvolacího soudu, a proto
bylo zapotřebí posoudit dovolací důvody ve spojení s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. m) [dříve l)] tr. ř. v jeho druhé alternativě.
32. Nejvyšší soud dále konstatuje, že obviněný primárně soudům nižších
stupňů vytkl, že hodnotily provedené důkazy v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř.,
přičemž jejich skutková zjištění jsou neúplná a vnitřně rozporná, z odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně není podle něj patrné, o jaké důkazy se při svém
skutkovém závěru opíral a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil.
Výslovně namítl i tzv. extrémní nesoulad. Namítl, že soudy vynechaly vlastní
dokazování a pouze mechanicky přejaly názor vyjádřený v rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 3 T 35/2014, čímž podle něj
postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 12. 7.
2017, sp. zn. 3 Tdo 739/2017, či ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 255/2018).
Soud prvního stupně podle něj neučinil žádná skutková zjištění, která by
vyplývala z jím provedených důkazů, když žádné důkazy (s výjimkou výpovědi
obviněného) ani neprovedl.
33. Ač by bylo možné takovou argumentaci do jisté míry pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit, Nejvyšší soud v
posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými
zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů
zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění
postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem
provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat
pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11.
2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na
tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné
skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
34. Pokud jde o ta podstatná zjištění vedoucí k závěru, že se obviněný
dopustil předmětného jednání tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o
vině, tato je třeba označit za prokázaná. Nelze hovořit o tom, že by tato
skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by
nevyplývala z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, či by byla opakem toho, co je jejich obsahem, tedy že by byla s nimi
ve zjevném rozporu. Obviněný namítl, že soudy převzaly skutkové zjištění o
nepravdivosti jeho svědecké výpovědi od soudů z předchozí trestní věci a že
toto zjištění je nesprávné, avšak současně neuvedl žádné konkrétní vady
skutkového charakteru, které by svědčily o tom, že rozhodná skutková zjištění,
která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu
s obsahem provedených důkazů, resp. která taková skutková zjištění pokládá za
vnitřně rozporná s obsahem (jakých konkrétních) provedených důkazů. Jednalo se
pouze o konstatování v obecné rovině, že jeho vina nebyla prokázána žádným z
provedených důkazů.
35. V této souvislosti je možno připomenout závěry Ústavního soudu z
usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž uvedl, že „[n]ení-li
z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování
skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování
provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací
argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř.,
který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v
rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější
vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a
v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč
jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč
byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly
skutkové závěry vyvozeny“.
36. Nutno pak konstatovat, že soudy nižších stupňů dostatečně
odůvodnily, proč shledaly výpovědi obviněného v procesním postavení svědka, a
to jak při výslechu provedeném během hlavního líčení dne 29. 5. 2015, tak dne
17. 6. 2016, konaných v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 3 T 35/2014 nepravdivými. V jakém rozsahu soud prvního stupně provedl
dokazování a jak tyto důkazy hodnotil, se nachází především v bodech 3. až 17.
jeho rozsudku. Na to poukázal již odvolací soud, který se s obdobnými námitkami
obviněného vypořádal v bodě 4. a následující svého rozhodnutí. Nedůvodnou
shledal námitku, že soud prvního stupně toliko přejal výsledky z předchozího
řízení, neboť ten důkazy zopakoval a sám je poté hodnotil. V té souvislosti
také osvětlil, proč není případný odkaz obviněného na výše zmiňovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu. Nelze tedy dát obviněnému za pravdu v tom, že soud prvního
stupně neprovedl žádný jiný důkaz kromě jeho výpovědi, resp. že soudy nižších
stupňů neprovedly řádné dokazování.
37. K tomu lze ještě uvést, že ústavněprávním deficitem není ani
provedení nepravomocného rozsudku (či protokolu z hlavního líčení) z jiné
trestní věci jako důkazu. Omezení pro to, co může být v trestním řízení
důkazem, zakotvuje § 89 odst. 2 a 3 tr. ř. Soudy tedy mohou jako důkaz provést
i nepravomocný rozsudek a protokol z hlavního líčení. Ty však musí (s ohledem
na zásadu presumpce neviny) hodnotit jako jakýkoliv jiný důkaz a umožnit
obhajobě se k němu vyjádřit (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2023, sp.
zn. III. ÚS 2119/23). To přitom soudy v dané věci učinily.
38. Vytkl-li obviněný soudům také porušení jeho práv stran toho, že byly
zamítnuty jeho důkazní návrhy, lze konstatovat, že taková námitka odpovídá
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí
alternativě, opodstatněnou ji však spatřovat nelze. Soud prvního stupně v bodě
16. svého rozsudku zdůvodnil, proč důkazní návrhy zamítl. Je pak nutno doplnit,
že odvolací soud se pokusil jako svědky vyslechnout J. N., M. K. a O. P.,
nicméně tito odmítli s odkazem na § 100 tr. ř. vypovídat.
39. Na tomto místě Nejvyšší soud dále reaguje na námitku stran
autorizace protokolu v předchozím řízení. Ve shodě se státním zástupcem
konstatuje, že námitky proti protokolaci žádnému z dovolacích důvodů
neodpovídají. Nadto lze uvést, že oba soudy se s touto námitkou dostatečně
vypořádaly ve svých rozhodnutích (bod 21. rozsudku soudu prvního stupně, bod
13. napadeného usnesení odvolacího soudu). Možno přitom poznamenat, že obviněný
ani neuvádí, v čem ony neúplnosti a nesprávnosti v protokolaci jeho výpovědi
spatřuje.
40. I ohledně námitky, že obviněný spatřuje „evidentní protimluv“ v tom,
že podle soudu prvního stupně byl odsouzen za nepravdivou výpověď „o své
znalosti uvedeného jednání“ (patrně míněno sledování své tehdejší manželky), na
straně druhé je přísněji posuzován s ohledem na povahu uvedeného jednání, se
Nejvyšší soud ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce (viz výše).
41. Namítl-li obviněný, že jeho odsouzení je v rozporu se zákazem
sebeobviňování, pak této námitce přisvědčit nelze, protože se v posuzované věci
o porušení tohoto zákazu v žádném případě nejednalo. Pravidlo nemo tenetur se
ipsum accusare je třeba vykládat tak, že je zakázáno donucování k aktivnímu
jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení v
průběhu trestního stíhání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019,
sp. zn. 8 Tdo 136/2019, publikované pod č. 33/2020 Sb. rozh. tr.). Již z
podstaty tohoto zákazu tak, jak je formulován, je tedy zřejmé, že jeho aplikace
nemá v dané věci místo. Obviněný totiž de facto z postavení svědka obvinil sám
sebe, aby vyvinil (ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3
T 35/2014) obviněnou N. I stran této námitky lze dále odkázat na přiléhavé
vyjádření státního zástupce.
42. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit
námitku obviněného, že jeho svědecká výpověď neměla podstatný význam pro
rozhodnutí. Rovněž s touto námitkou se však oba soudy nižších stupňů řádně
vypořádaly, a to i v kontextu nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp.
zn. IV. ÚS 2824/21.
43. Okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění
vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, je skutečnost (informace,
sc. data), kterou některý z uvedených orgánů bere s ohledem na její povahu a
důležitost v úvahu při řešení dílčí otázky či celé věci (trestní, civilní,
správní apod.), kterou má rozhodnout. Nemusí se však jednat o okolnost mající
„rozhodující“ význam, neboť vzhledem k dikci postačí jen „podstatný“ význam.
Zda jde o takovou okolnost, vždy nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu
případu. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v tomto ustanovení
musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (např. v trestním
řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo
trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného, při rozhodnutí
o vazbě o všechny okolnosti, které nejenom mohou ovlivnit rozhodnutí o vzetí do
vazby nebo propuštění na svobodu, ale i okolnosti ovlivňující použití každého
důvodu vazby apod.). Není ale relevantní, zda okolnost byla nebo nebyla v
řízení před uvedenými orgány veřejné moci a při jejich rozhodování (popř. při
zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny) skutečně vzata v úvahu [ŠÁMAL,
Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 346 (Křivá výpověď a nepravdivý
znalecký posudek). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2023, s. 4339–4340, marg. č. 8.].
44. O tom, že výpověď obviněného jako svědka měla ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 35/2014 naprosto podstatný význam
pro otázku, zda má být N. odsouzena nebo zproštěna, nelze již vzhledem k povaze
a okolnostem odkazované trestní věci prima facie pochybovat (v podrobnostech
lze odkázat na bod 12. napadeného usnesení odvolacího soudu).
45. Pokud jde o námitku stran uloženého peněžitého trestu, z jejího
obsahu lze vyvodit, že obviněný brojil proti tomu, že mu byl uložen přísnější
trest, než jaký mohl být uložen trestním příkazem, přičemž namítl i
nepřiměřenost tohoto trestu. K tomu je třeba uvést, že takové námitky
neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., měl-li jej
obviněný v úmyslu uplatnit ve svém závěrečném návrhu, byť ve znění právní
úpravy účinné do 31. 12. 2021 (viz výše), ale ani jinému důvodu dovolání. Pokud
jde o první námitku, s tou se vypořádal již odvolací soud zejména v bodě 16.
svého usnesení, přičemž z tohoto odůvodnění postačí na tomto místě uvést to, že
celková výše uloženého peněžitého trestu, jak je patrno z trestního příkazu i z
rozsudku soudu prvního stupně, zůstala stejná.
46. Ve vztahu k tvrzené nepřiměřenosti trestu je třeba konstatovat, že
námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a
výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr.
zákona (nyní zejména § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
47. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech
trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém
důsledku do základních práv a svobod obviněného, jelikož dovolací řízení se v
žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu
vymezeného Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14,
publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v
úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v
trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem
proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž
předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí.
Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty
základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu
právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
48. O takový případ se však v dané věci zjevně nejednalo, resp.
obviněnému nebyl uložen peněžitý trest, který by vybočoval z ústavního rámce
proporcionality trestní represe a byl trestem extrémně přísným, zjevně
nespravedlivým a nepřiměřeným. Nutno přitom poznamenat, že takto svou námitku
obviněný ani neformuloval.
49. Nejvyšší soud uzavírá, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou správné, resp. vytýkanými
vadami netrpí. V podrobnostech na tato řádně odůvodněná rozhodnutí soudů
nižších stupňů odkazuje.
V.
Způsob rozhodnutí
50. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu