6 Tdo 857/2025

6 Tdo 857/2025-477

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2025 o dovolání, které podal obviněný R. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, č. j. 6 To 8/2025-437, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 63/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. T. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2024, č. j. 3 T 63/2024-397, byl obviněný R. T. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

„v přesněji nezjištěné době kolem 23:00 hodin dne 17. 6. 2023 v domě č.p. XY v obci XY, okres Praha-XY, s úmyslem způsobit újmu na zdraví poškozenému V. N., narozenému XY, jej fyzicky napadl nejméně jedním úderem rukou vedeným velkou silou do obličeje, čímž ho srazil na zem, a dále nejméně dvěma dalšími silnými údery do hrudi, poté uchopil poškozeného za oblečení v místě hrudníku, vlekl jej po podlaze domu a přes vstupní schodiště až před dům, kde jej nechal bez zájmu o jeho zdravotní stav ležet, čímž mu způsobil zlomeninu krčku dolní čelisti vlevo omezující poškozeného konzumací pouze tekuté stravy po dobu tří týdnů, dále mu způsobil sériovou zlomeninu třetího až osmého a desátého žebra vpravo s nevelkým zakrvácením a zavzdušněním pravé pohrudniční dutiny a s kolapsem pravé plíce, a při zmíněném pádu poškozený utrpěl nitrolební poranění spočívající v drobných ložiskách pohmoždění a nevelkých ložiskách podomozečnicového krvácení, krevních výronech v bílé hmotě mozku, zakrvácení do mozkových komor, úrazovém nahromadění mozkomíšního moku v oblasti obou čelních laloků, a také zlomeninu zevní části levé klíční kosti s posunem úlomků vyžadující operační zákroky a hospitalizaci poškozeného, během níž již nenabyl vědomí a dne 21. 12. 2023 v důsledku utrpěných zranění zemřel“.

2. Za to mu byl uložen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 7 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, majetkovou škodu v částce 2 730 695 Kč.

4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2025, č. j. 6 To 8/2025-437, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl. 1. II. Dovolání a vyjádření k němu

II./1. Dovolání obviněného

2. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

3. Konkrétně nejprve rozvedl, jaké skutečnosti namítl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Zejména dotyčnému soudu vytkl, že chybně vyhodnotil jeho psychický stav a vliv psychických predispozic na možnost ovládnout své jednání v situaci, která vznikla, a při konfliktu a poškozeným, a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Od počátku uváděl, že po příchodu domů kolem půlnoci se od své malé dcery zcela nečekaně dozvěděl, že je u nich „nějaký děda, který není jejich děda“. Tato informace ho rozrušila a vyvolala v něm silné emoce, které označil jako kombinaci úleku, zmatku i strachu. Netušil proč se o půlnoci u něj doma objevil cizí muž. K tomu je třeba připočíst vliv jeho psychických predispozic (emočně nestabilní poruchy osobnosti s rysy explosivity a impulsivity) a předchozí ovlivnění alkoholem, které je dále zesílilo. Následně došlo k jeho bezprostřední fyzické reakci (úderu pěstí) na přítomnost zmíněného muže s cílem případné hrozící riziko eliminovat a muže dostat z domu pryč. Jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku a zmatku, neboť to je pochopitelné v situaci, kdy se v nočních hodinách v jeho domě, v němž byla i jeho manželka a malé děti, objevil cizí muž, o němž vůbec nevěděl, kdo je a co v domě dělá.

4. Zdůraznil, že silné rozrušení může mít povahu náhlé nebo prudké afektivní reakce na okamžitě vzbuzený strach, úlek, zmatek apod. Nemusí sice nutně ovlivnit příčetnost, ale vždy vede k značnému zúžení vědomí, a oslabení psychických zábran u pachatele, neboť ovlivňuje jeho schopnost racionálně uvažovat. Strachem se rozumí zejména obava pachatele o vlastní život nebo zdraví, či obava o život nebo zdraví osob blízkých. Poukázal na to, že byl v minulosti ambulantně léčen z důvodu emočně nestabilní poruchy osobnosti. K tomu založil k důkazu lékařskou zprávu ze dne 11. 5. 2010 sepsanou MUDr. Jiřím Cachem, Psychiatrická ambulance Moravská Třebová, z níž vyplývá, že obviněný vykazuje rysy emoční instability, explosivity a impulsivity, kdy po požití alkoholu dochází k odblokování seberegulujících mechanismů s následnými poruchami chování.

5. S ohledem na tyto skutečnosti mělo být jeho jednání posuzováno nikoli podle § 146 tr. zákoníku, ale jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku. Soudy je však při právní kvalifikaci skutku nezohlednily, ačkoli je zjistily. V daných souvislostech obviněný poukázal na skutečnosti, které ve svém rozsudku popsal soud prvního stupně (pro obviněného nastala nečekaná a nepříjemná situace, kdy minimálně mohl mít za to, že odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem), s tím, že přes to jeho jednání následně posoudil podle § 146 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tak dospěl k opačnému závěru, než z těchto zjištění plyne, když uvedl, že jednání vůči poškozenému nemělo obranný nebo zmatečný charakter a nebylo vyvoláno strachem, úlekem nebo zmatkem či jiným omluvitelným hnutím mysli v požadovaném silném rozrušení. K tomu obviněný dodal, že za účelem podrobnějšího vyšetření a objasnění svého duševního stavu navrhl znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Tento návrh však soud prvního stupně zamítl a odvolací soud se s tímto postupem, včetně právní kvalifikace skutku, ztotožnil. 1.

2. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se skutkovým zjištěním odvolacího soudu obsaženým v bodu 27. odůvodnění jeho rozhodnutí. Zde soud popsal, že nelze vyloučit silné rozrušení obviněného, to však se zřetelem k jeho vlastní výpovědi a zčásti i výpovědi jeho manželky nebylo vyvoláno jeho strachem, úlekem zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli. V souvislosti s tím uvedl, že manželka ho o přítomnosti osoby, u níž by mohl dovodit její neškodnost, vůbec neinformovala. Jeho nezletilá dcera pouze neurčitě uvedla, že je v domě nějaký cizí děda, což však jeho obavy pouze podnítilo, neboť mu tímto dětským nevědomým způsobem mohla klidně sdělovat, že se v domě může nacházet např. zloděj. Poškozeného neznal, což však neznamená, že se dotyčný v minulosti nedopustil vůči členům jeho rodiny žádného zavrženíhodného jednání. Rovněž útok cizí osoby není bez dalšího zcela vyloučen jen tím, že se jedná o muže vyššího věku a nízkého vzrůstu. V tomto ohledu označil závěry odvolacího soudu za spekulace, které nebyly ničím v řízení prokázány. Rovněž nesouhlasil s tím, že závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prokazují nepravdivá tvrzení o mechanismu a intenzitě násilných útoků. Stejně tak tvrdil, že není osobou, která má výrazný sklon k opakovanému páchání trestné činnosti a dalších deliktů, zejména násilné povahy. Podle jeho názoru by do jiné právní kvalifikace skutku měla být promítnuta okolnost spočívající v neočekávané přítomnosti cizího muže v bytě v pozdních večerních hodinách.

3. Následně obviněný namítl jiné nesprávné hmotněprávní posouzení v otázce náhrady škody. Soud prvního stupně vyhověl návrhu poškozené zdravotní pojišťovny, a přiznal jí náhradu škody ve výši 2 730 695 Kč z titulu nákladů na hrazené služby proplacené poskytovatelům zdravotních služeb. Rozhodnutí podle něj není (ani) v této části spravedlivé a náležitě odůvodněné, neboť soudy dostatečně nezohlednily jeho osobní a majetkové poměry, tj. že je zcela nemajetný, živí se jako dělník a má tři vyživovací povinnosti ke svým dětem, a ani to, že smrtelný následek byl zaviněn z nedbalosti. Uložená povinnost bude pro něj mít likvidační následky. Uvedenou částku nebude nikdy schopen ze svého příjmu zaplatit. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, v němž jmenovaný soud uzavřel, (zkráceně) že adhezní řízení musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodnění se stejnou pečlivostí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních, a musí vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. Pokračoval, že v nauce je zdůrazňováno, že soud moderační právo použije, jsou-li pro snížení splněny podmínky, bez ohledu na to, zda tento postup byl některým z účastníků navržen. Zejména v případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, nebo za trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, je při stanovení výše náhrady škody třeba dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele doživotní likvidační následky, tj. znemožňovala mu vést snesitelný a lidsky důstojný život. Stupeň a intenzita viny pachatelů nedbalostních trestných činů a trestných činů, jejichž těžší následek byl zaviněn z nedbalosti, je přece jen kvalitativně odlišná, než je tomu u pachatelů úmyslných trestných činů s úmyslně zaviněným těžším následkem. Podle obviněného by tak nárok pojišťovny na náhradu škody měl být soudem přiměřeně snížen s uvážením jeho nedbalostního zavinění i jeho osobních a majetkových poměrů.

4. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. II./2. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

1. K uvedenému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku tohoto soudu. Podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. S těmito námitkami se však soudy již vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodech 49. – 55. odůvodnění svého rozsudku, kde se zabýval okolnostmi souvisejícími s duševním stavem a zaviněním dovolatele, a v bodu 38., kde se vypořádal s důkazním návrhem dovolatele na opatření znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Odvolací soud odmítl existenci silného rozrušení dovolatele v bodech 26. a 27. odůvodnění svého usnesení. V bodu 20. pak souhlasil s odmítnutím dovolatelem navrženého znaleckého posudku. V bodech 34. – 40. se zabýval užitím moderačního oprávnění soudu podle § 2953 o. z. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožnil a odkázal na ni.

2. Pokračoval, že námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Vyjma dodatečného požadavku na moderaci náhrady škody se jedná o totožné námitky uplatněné obviněným již před soudem nalézacím. Zároveň se jedná o opakování námitek uplatněných obviněným již před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. K tomu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002.

3. K argumentaci odvolacího soudu, že náhradu škody není třeba snížit, poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 137/2024. Zdůraznil, že nelze jen zjišťovat aktuální majetkové poměry škůdce, ale na zřetel je nutno vzít i jeho věk a z něj vyplývající možnosti uhradit vzniklou újmu do budoucna, za současného zachování možnosti vést snesitelný a důstojný život. Podle jeho názoru dovolatel bude schopen po řadu dalších let dosahovat značného příjmu. Pokud je mu nyní 39 let a pokud by po předčasném propuštění z výkonu trestu dalších dvacet let dosahoval pouze jím uvedeného příjmu 40 000 Kč měsíčně, za dalších celkem 240 měsíců by si vydělal celkovou částku 9 600 000 Kč, tedy částku více než dvojnásobnou, než kolik činí škoda, kterou zdravotní pojišťovně způsobil. Vysoká škoda vzešla z toho, že dovolatel poškozeného těžce zranil, a to si vyžádalo vysoce specializovanou a mimořádně nákladnou lékařskou péči.

4. Státní zástupce shledal, že argumentace odvolacího soudu v bodu 40. odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá předchozí judikatuře Nejvyššího soudu, v níž ten v obdobných věcech důvod ke snížení náhrady škody neshledal.

5. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

1. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 6 To 8/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

2. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda vznesené námitky svým obsahem vyhovují uplatněným důvodům dovolání.

IV. Obecná východiska rozhodování

3. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

4. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

5. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je naplněn tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

V. Důvodnost dovolání

1. Obviněný ve svém dovolání uplatnil argumentaci, kterou je možno v zásadě rozčlenit na okruhy námitek vytýkající: - nesprávné skutkové zjištění odvolacího soudu, - nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a psychologie k přezkoumání jeho duševního stavu, - nesprávnou právní kvalifikaci skutku (měl být aplikován § 146a tr. zákoníku), - vadné rozhodnutí o výši náhrady škody.

2. Tomu by měl podle něj odpovídat: a) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě, b) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v obou jeho variantách, c) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho variantě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

3. V obecné rovině je možno výše uvedené výtky, vyjma námitky nesprávného skutkového zjištění odvolacího soudu, formálně podřadit pod uplatněné dovolací důvody. Výhrady obviněného vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu se nacházejí ve své podstatě toliko v poloze jeho nesouhlasu spojeného s jeho vlastní verzí skutkového stavu věci. Nehledě na to nejde o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Takové námitky nemohou založit přezkumnou činnost dovolacího soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25). K ostatním námitkám Nejvyšší soud předesílá, že jsou zjevně neopodstatněné.

4. V první řadě lze ve shodě se státním zástupcem poznamenat, že jde o námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů již akceptovatelně vypořádaly. Za dané situace Nejvyšší soud připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě

5. Pod danou alternativu zmíněného dovolacího důvodu lze zařadit ty situace, kdy návrh účastníka řízení na provedení konkrétního důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná nebo toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04). Zároveň je z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezbytné, aby takový opomenutý důkaz měl významnou vazbu k těm skutkovým zjištěním, která jsou zásadní z pohledu dovození závěru o naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu. Neakceptování důkazního návrhu lze zdůvodnit podle judikatury třemi důvody: a) tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, b) navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací hodnotou,a) b) určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

1. Obviněný v dovolání namítl, že již v řízení před soudem prvního stupně navrhl ve vztahu k jeho osobě vypracování znaleckého posudku psychiatrického a psychologického. Tento návrh však nebyl soudy akceptován, a proto podle něj nebyl ve věci nedůvodně proveden podstatný důkaz.

2. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že uvedeným důkazním návrhem se soud prvního stupně zabýval a jeho zamítnutí řádně zdůvodnil (bod 38. odůvodnění svého rozhodnutí) tak, že tvrzení, k jejichž ověření nebo vyvrácení byly důkazy navrhovány, byla již v dosavadním průběhu řízení bez důvodných pochybností prokázána. Jmenovaný soud neměl pochybnosti, a to se zřetelem k již provedeným důkazům, o psychickém stavu obviněného v době spáchání činu. Odvolací soud se s daným názorem soudu prvního stupně ztotožnil, což vyjádřil v bodu 20. odůvodnění svého rozhodnutí. Je tak zřejmé, že se v dané situaci o opomenutý důkaz nejedná. Nad to je pak dále třeba uvést, že obviněný se ve svém dovolání, stejně jako v důkazním návrhu předneseném před soudem prvního stupně, omezil víceméně pouze na sdělení, že vypracování daného znaleckého posudku navrhl za účelem podrobnějšího vyšetření a objasnění svého duševního stavu s tím (bez konkrétnějšího odůvodnění), že má za to, že by to bylo pro posuzovanou věc významné.

V./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě nesprávného právního posouzení skutku

3. Obviněný v průběhu celého řízení tvrdil, že skutek, pro který byl stíhán, měl být právně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku.

4. Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

5. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k ublížení na zdraví jinému, ale na rozdíl od ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku pachatel jedná v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, což jsou, souhrnně řečeno, subjektivní stavy na straně pachatele, které ho z hlediska trestního postihu výrazně privilegují (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1983).

6. Silné rozrušení pachatele musí pocházet ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Silné rozrušení pachatele je duševní stav, při němž pachatel jak vnitřně, tak i zpravidla navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid ovlivňující jeho další jednání a projevující se v průběhu činu, a to bez ohledu na to, zda se na takovém rozrušení podílí nervová labilita či přímo duševní porucha u pachatele (tzv. psychické predispozice), anebo je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1983). Je navíc nezbytné, aby strach, úlek nebo zmatek pachatele (silné rozrušení) měl povahu omluvitelného hnutí mysli, které navazuje na podněty mimořádné intenzity (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 856/2010, publikováno pod č. T 1326 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).1.

2. Ublížení na zdraví je důsledkem předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jestliže pachatel jedná pod vlivem takového zavrženíhodného jednání poškozeného, které je obecně považováno za chování v příkrém rozporu s morálkou a svědčí o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a o neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1983).

3. Nejprve je třeba podotknout, že v předkládané věci nelze o předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného hovořit, a to tím spíše, že jej lze vyloučit i na základě výpovědi samotného obviněného, který popsal, že poškozený, když se objevil ve dveřích, nic neříkal, nijak nevyhrožoval, ani nebyl agresivní.

4. K tvrzení obviněného o existenci dalších okolností, které by v projednávané věci měly založit privilegovanou skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, je nutno připomenout podrobněji skutkové okolnosti, které zjistily soudy mj. na základě jeho výpovědi a výpovědi jeho manželky, jež jsou pak doplněny dalšími důkazy (zejména výpověďmi svědků, kteří poškozeného nalezli, a dalšími, listinnými, důkazy).

5. Konkrétně lze uvést, že obviněný se vrátil v nočních hodinách domů, vstoupil do kuchyně a přišla za ním manželka (svědkyně Z.) a nezletilá dcera AAAAA (pseudonym), která mu sdělila, že v domě je další osoba. V tu chvíli se ve dveřích nečekaně objevil poškozený. Ten se v místě bydliště obviněného nacházel náhodně, pozván svědkyní Z. a obviněnému neohlášen. Pro obviněného tak nastala objektivně nečekaná a nepříjemná situace, kdy po návratu ze zaměstnání, respektive z pracovní cesty, potkal v domě cizího muže, a to krátce poté, co jej na něj jako první upozornila nezletilá dcera. Situace, která se dala řešit rychlým vyjasněním, kdo je kdo, bohužel vyústila v tragické nedorozumění, které zjevně nebyla prchlivá povaha obviněného schopna řešit klidně, s rozmyslem a racionálně. Sám obviněný ve své výpovědi nikterak nezastíral, že se bezprostředně přítomností poškozeného necítil nijak ohrožen, dcerka i manželka se chovaly normálně, poškozený (jak ostatně uvedeno také výše), když se objevil ve dveřích, nic neříkal, nijak nevyhrožoval, nebyl agresivní. Obviněný na něj namísto toho, aby si nechal situaci vysvětlit, „vystartoval“, a to i přes to, že, jak sám uvedl, manželka ani dcera na něj nepůsobily vyděšeně, neměl pocit, že by z poškozeného měly strach.

6. Pokud jde o samotný způsob útoku, obviněný uvedl, že na první ránu si nevzpomíná, ale asi poškozeného udeřil do hlavy, přičemž dále, když poškozený ležel na zemi, bouchal ho pěstí do hrudi. Když ho pak manželka odtahovala, asi dvakrát poškozeného bouchl do hrudníku. Následně ho chytil za košili na hrudi a táhl ho po schodišti dolů, u toho byl poškozený na zádech. Nechal ho ležet pod schodištěm k domu a šel zpět dovnitř. Co je však podstatné, obviněný sdělil, že poškozený po první ráně do hlavy už nereagoval, nijak se nebránil ani nekřičel.

7. Důsledkem takového útoku pak byly podle znalce MUDr. Václava Horáka, MBA, zlomenina krčku dolní čelisti vlevo, nitrolební poranění, sériová posunutá zlomenina třetího až osmého a desátého žebra vpravo s nevelkým zakrvácením a zavzdušněním pravé pohrudniční dutiny s kolapsem pravé plíce a vznikem podkožního emfyzému a zlomenina zevní části levé klíční kosti s posunem úlomků. Následně došlo k progresi úniku mozkomíšního moku do subdurálního prostoru, podomozečnicového krvácení a krvácení do komorového systému. Nitrolební poranění vzniklo tupým násilím na oblast hlavy, mohlo vzniknout pádem vzad na tvrdou podložku nebo opakovanými údery pěstí, šlápnutím či kopem do hlavy, případně kombinací těchto mechanismů. Zlomenina krčku dolní čelisti vznikla přímým tupým násilím velké intenzity, dost možná úderem pěstí, přičemž po tomto úderu mohlo dojít k náhlé ztrátě vědomí a následnému pádu na hlavu. Ke zlomenině klíční kosti došlo tupým násilím velké intenzity, typicky pádem. Sériová zlomenina žeber vznikla přímým tupým násilím velké intenzity na oblast pravého hrudníku. Obě poranění lze vysvětlit mechanismem pádu ze schodů, případně opakovanými kopy či dupnutím nohou. 1.

2. Ze zjištěných okolností, a to mj. i ze způsobu útoku obviněného, který sám přiznal, že po první ráně poškozený nereagoval a nijak se nebránil, je zřejmé, že obviněný byl sice rozrušen, avšak tento psychický stav zjevně nevyplýval ze strachu, úleku, zmatku či jiné omluvitelné pohnutky, ani nenavazoval na podnět mimořádné intenzity. Rozrušení bylo důsledkem „pouhého“ hněvu a vzteku, plynoucího z toho, že v domácnosti podle obviněného „… ve 23 hodin … cizí člověk nemá co dělat, a hlavně bych to měl nejdřív vědět. To si myslím, že je docela pozdě, kolem půlnoci, aby byl někdo cizí v domě. Já taky nikam nechodím.“, přičemž bylo potencováno požitým alkoholem (to odpovídá také charakteristice obviněného popsané v lékařské zprávě MUDr. Jiřího Cacha). Takový stav nelze považovat ani za jiné omluvitelné hnutí mysli.

3. Nad rámec uvedeného, a spíše pro dokreslení dané situace, se jeví vhodné poukázat také na jednání obviněného po činu, které taktéž nasvědčuje tomu, že o silné rozrušení pocházející ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, se v daném případě nejednalo. Pokud by se totiž o takové psychické rozpoložení jednalo, dá se předpokládat, že obviněný by poté, co moment silného rozrušení pominul a on by zjistil, že žádné nebezpečí od poškozeného nehrozilo, poškozenému poskytl potřebnou pomoc a zavolal zdravotnickou záchrannou službu, případně se alespoň snažil zjistit, zda je v pořádku. To se však nestalo a obviněný poškozeného ponechal svému osudu pod schodištěm k domu a šel zpátky dovnitř.

4. Nejvyšší soud proto uzavřel, že nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě, tedy k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

V./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení

5. S ohledem na to, že obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, je vhodné připomenout, že soud prvního stupně uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně náhradu majetkové škody ve výši 2 730 695 Kč. Podle obviněného není dané rozhodnutí spravedlivé a není řádně odůvodněno, neboť soudy dostatečně nezohlednily jeho osobní a majetkové poměry, a to že smrtelný následek byl způsoben z nedbalosti. Je zcela nemajetný, živí se jako dělník a má tři vyživovací povinnosti ke svým dětem. Uložená povinnost nahradit škodu je pro něj likvidační, neboť ji nebude schopen nikdy ze svého příjmu uhradit. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, ve kterém Ústavní soud popsal požadavky kladené na rozhodnutí trestního soudu v adhezním řízení. Obviněný mimo jiné citoval, že trestní soud má v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péči jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních a musí vzít v úvahu všechna ustanovení občanskoprávních předpisů o odpovědnosti za škodu, včetně tzv. moderačních ustanovení. 1.

2. Byť by bylo možno připustit, že způsob, jakým výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody odůvodnil soud prvního stupně, je příliš strohý, je třeba současně konstatovat, že tento nedostatek napravil odvolací soud. V dostatečném rozsahu vyložil hodnotící úvahy, jimiž zmíněný výrok odůvodnil (viz body 34. – 40. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), přičemž se vypořádal i s otázkou moderace náhrady škody (a to i z hledisek namítaných obviněným). Vyhověl tak požadavkům uvedeným ve výše citovaném nálezu. Lze přitom přiměřeně odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti“. Již proto nemohla dovolací argumentace obviněného obstát.

3. Nejvyšší soud proto považuje za vhodné pouze stručně dodat následující skutečnosti. V posuzované věci jde o náhradu škody v podobě nákladů zdravotní pojišťovny vynaložených na léčebnou péči o poškozeného. Napadený adhezní výrok tedy nesměřuje k odškodnění smrti poškozeného kryté nedbalostním zaviněním obviněného. V souvislosti s tím je pak možno dále konstatovat, že v jádru souzeného skutku je úmyslné jednání obviněného (na poškozeného útočil zcela vědomě, cíleně, záměrně, poškozeného, stručně řečeno, napadl chtěně). Lze tedy usuzovat, že potřeba léčení poškozeného byla důsledkem právě takového jednání. Uvedené je možno shrnout do závěru, že zmíněná škoda byla v daném případě pojišťovně způsobena úmyslně. Za takového stavu věci není moderace (snížení) náhrady škody se zřetelem k ustanovení § 2953 odst. 1 věta třetí o. z. možná.

4. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé variantě, tedy jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.

V./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

5. V návaznosti na výše uvedené pak Nejvyšší soud v krátkosti konstatuje, že stejně jako nebyly v posuzované věci naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť nebyl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

VI. Způsob rozhodnutí

6. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 10. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu