U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2016 o
dovolání, které podal obviněný M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. 3. 2016, č. j. 7 To 13/2016-554, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 15/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á .
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 40 T
15/2015-502, byl obviněný M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1
tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 29. června 2015 v době kolem 23.10 hodin v P.– R., v ulici N. před domem č.
p. ..., před prodejnou Žabka, poté, co zde spatřil poškozeného M. S., sedícího
na obrubníku chodníku ve společnosti své tehdejší přítelkyně J. P., rozběhl se
směrem k němu, křičel na něj, ať ji nechá být, ať na ni nesahá, a ve chvíli,
kdy se zvedl z obrubníku jej fyzicky napadl skleněným střepem, který si za
tímto účelem předem opatřil tak, že rozbil láhev od piva, kterou si nesl s
sebou, tímto skleněným střepem velkou silou vedl několik řezných ran v oblasti
krku a obličeje poškozeného M. S., ten upadl na zem, kde si vzniklou krvácivou
ránu zakryl svou kapucí, držel se v oblasti krku a snažil se rukama chránit
hlavu před dalšími útoky, v tu chvíli k němu opětovně přistoupil a opakovaně
jej udeřil nohou do oblasti hlavy a dalších částí těla, načež se poškozenému M.
S. podařilo zvednout ze země, ale vzápětí upadl do bezvědomí a jeho život se
podařilo zachránit jen díky včasné pomoci okolostojících a přivolané rychlé
zdravotní záchranné službě,
přičemž uvedeným jednáním poškozenému M. S. způsobil řeznou ránu vlevo na krku
délky 15 cm probíhající ve vzdálenosti cca 5 mm od velkých krčních cév po zadní
straně krčního kývače od bradavkového výběžku kosti spánkové směrem šikmo dolů
a dopředu přes plochý krční sval do oblasti štítné chrupavky s řezným poraněním
svalů, řeznou ránu levého ušního boltce s neúplným odříznutím části boltce,
řeznou ránu za levým boltcem, řeznou ránu na levé tváři délky cca 5 cm
pronikající do dutiny ústní a řeznou ránu na čele, s těmito zraněními musel být
poškozený M. S. hospitalizován ve Fakultní nemocnici Motol v Praze, kde se
následně podrobil chirurgickému zákroku, a v případě, že by mu nebyla
poskytnuta včasná odborná lékařská pomoc, byl by bezprostředně ohrožen jeho
život nadměrnými krevními ztrátami, resp. pokrvácivým šokem, vzduchovou embolií
či vdechnutím krve do plic, a v případě, že by byly zasaženy velké krční cévy –
krkavice a hrdelní žíla – byl by bezprostředně ohrožen na životě nadměrnými
krevními ztrátami s následným vykrvácením, při zasažení hrdelní žíly nadto
hrozila vzduchová embolie s následnou srdeční zástavou,
a obžalovaný M. M. si při daným způsobem vedeném intenzivním útoku na
poškozeného – spojeném s pořezáním krku, tedy místa, kde se nachází řada
životně důležitých struktur – musel být minimálně vědom toho, že jej může
usmrtit, a být s tím srozuměn.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §
58 odst. 1 a 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k náhradě škody poškozeným M.
S. v částce 53.750 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky v částce
22.090 Kč včetně úroku z prodlení a Okresní správě sociálního zabezpečení
Mělník v částce 3.043 Kč. Poškozený M. S. byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. ze
zbytkem uplatněného nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvoláních, která podali obviněný a státní zástupce, rozhodl
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, č. j. 7 To 13/2016-554,
jednak tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a sám
podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 140
odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož
výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, jednak
tak, že podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce Mgr. Bc. Patrika Frka dovolání, jež opřel o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
5. Obviněný namítá, že jak jím bezprostředně napadené rozhodnutí soudu
odvolacího, tak jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na
nesprávném hmotně právním posouzení skutku, neboť v souladu s jeho doznáním měl
být skutek kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví v jeho nedbalostní
formě. Veškerá jeho obhajoba byla vedena snahou prokázat neexistenci úmyslu,
nikoli popřít své jednání a vyvinit se, neboť ke spáchání trestného činu
ublížení na zdraví se doznal. Absenci subjektivní stránky (úmyslu) vysvětluje
tím, že ke zranění poškozeného došlo instinktivním máchnutím rukou. Dovolatel
namítá tendenčnost a nedůvěryhodnost výpovědí jím zmiňovaných svědků (S., P. a
V.) a opakuje, že jeho úmyslem bylo poškozeného pouze vystrašit. Soudům vytýká
pasivitu a nechuť vyslechnout jím navržené svědky, vadu rozhodnutí spatřuje v
neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Podle jeho hodnocení došlo evidentně k
porušení zásad uvedených v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., napadená rozhodnutí jsou
zatížena extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým
zjištěním. Trestný čin, jak je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí
nenaplňuje znaky trestného činu vraždy ve stadiu pokusu, neboť není naplněna
subjektivní stránka trestného činu pro absenci úmyslu na straně dovolatele.
6. Obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) a l) tr. ř. závěrem
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek
vrchního soudu zrušil ve výroku o vině, jakož i ve výroku o trestu, a dále
postupoval, podle § 265l odst. 1 tr. ř.
7. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Ten zaujal názor, že obsah mimořádného opravného
prostředku obviněného je v zásadě shodný s obsahem jeho odvolání ze dne 16. 2.
2016, jímž se velmi pečlivě zabýval již odvolací soud na str. 4 a 5 napadeného
rozsudku. Úvahy zde uvedené považuje za zcela vyčerpávající a logické.
Tvrzenému dovolacímu důvodu podle něj dovolání obviněného odpovídá jen v části,
kde namítá, že „…trestný čin tak jak je popsán ve výroku napadeného rozhodnutí
nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy ve stadiu pokusu,
neboť zde není naplněna subjektivní stránka trestného činu pro absenci úmyslu
na straně odsouzeného“. Ve vztahu k této námitce odkazuje státní zástupce na
závěr skutkové věty, podle níž si dovolatel „musel být minimálně vědom toho, že
jej může usmrtit a být tím srozuměn“. Takový popis vědomí a vůle obviněného
podle něj odpovídá nepřímému úmyslu. V této části považuje dovolání za zjevně
8. V ostatních částech obsahuje dovolání pouze námitky proti učiněným
skutkovým zjištěním, které by mohly být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jen výjimečně v případě porušení zásad spravedlivého procesu.
Takovému porušení však v předmětné věci nic nenasvědčuje. Důvodné nejsou ani
námitky dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy. U hlavního líčení
dne 22. 12. 2015 trval obhájce dovolatele na jediném důkazu, a sice na výslechu
svědka V. Rekonstrukci ponechal na zvážení soudu, a tedy ji výslovně
nenavrhoval. Po výslechu svědka V. u hlavního líčení konaného dne 20. 1. 2016
uvedl obhájce, že „by mohlo být ku prospěchu věci ztotožnění ostatních svědků,
kteří se na místě činu pohybovali“. Takový vyhýbavý výrok nelze považovat za
návrh na provedení důkazu, neboť z vyjádření obviněného či obhájce musí být
zcela zřejmé, zda provedení důkazu požadují či nepožadují. Pokud pak dovolatel
v bodu III. svého odvolání ze dne 16. 2. 2016 uváděl, že „trvá na“ ztotožnění
dalších svědků a že „nebylo vyhověno jeho návrhu“ na provedení rekonstrukce,
neodpovídají tyto výroky jeho předchozím návrhům před nalézacím soudem, neboť
takové důkazní návrhy výslovně neučinil. Odvolací soud na str. 4 napadeného
rozsudku na tyto dodatečné důkazní návrhy přiléhavě reagoval, když konstatoval,
že za situace, kdy skutek dovolatele popsalo zcela shodně pět svědků, z toho
tři zcela nestranní, jsou další důkazní návrhy zcela nadbytečné.
9. Protože podstatou podaného dovolání je podle státního zástupce
opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení odvolacím, se kterými se
soud již dostatečně a správně vypořádal (přičemž takové dovolání je třeba
pokládat za zjevně neopodstatněné, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo
219/2002), navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako takové podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy,
pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr.ř.,
aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí
nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy
může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první)
dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené
rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek
zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř.
nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky
stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro
nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli
oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své
rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
17. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
18. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
19. Ve shodě s hodnocením dovolání státním zástupcem musí Nejvyšší soud
konstatovat, že rozhodující část dovolací argumentace obviněného se vymyká z
obsahového zaměření jím uplatněného dovolacího důvodu, který je určen k nápravě
vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, resp. k nápravě
jiného nesprávného hmotně právního posouzení, neboť se upíná ke kritice
hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, potažmo k samotným skutkovým zjištěním,
která jsou v dovoláním napadených rozhodnutích obsažena. Dovolatel setrvává na
obhajobě uplatněné v předcházejících stadiích trestního stíhání spočívající v
tvrzení, že k poranění poškozeného „došlo následkem instinktivního máchnutí
rukou odsouzeného v reakci na pohyb poškozeného“, s níž se soudy zcela a
přesvědčivým způsobem vypořádaly.
20. Důvodnost uplatněného dovolacího důvodu se snaží prosadit
prostřednictvím tvrzení o existenci extrémního rozporu mezi provedeným
dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, jež má být výsledek svévolného
hodnocení důkazů, avšak tomuto jeho hodnocení rozhodně nelze přisvědčit. Tzv.
extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a z nich dovozeným skutkovým
stavem totiž nemůže spočívat v pouhém faktu, že soudy učiněné skutkové zjištění
neodpovídá představám obviněného. O zmíněný druh nesouladu v jeho výkladu
Ústavním soudem, jehož skutečná existence by byla způsobilá odůvodnit procesní
reakci dovolacího soudu spočívající v zásahu do (provedeným důkazům zjevně
neodpovídajících) skutkových zjištění, se totiž jedná pouze tehdy, jde-li o
očividný rozpor, který je výsledkem zcela zásadních a hrubých vad nastalých v
hodnotících postupech, které mají svůj původ např. ve zkreslení obsahu těchto
důkazů, v nehodnocení pro posouzení věci rozhodných důkazů v důsledku jejich
opomenutí, či jejich posouzení způsobem zcela se příčícím logickým postupům
apod., pro který je zcela zřejmé, že příslušné napadené rozhodnutí nemůže
obstát a nadále vyvolávat právní důsledky s jeho výrokovou částí spojené.
21. O takový případ se ve věci posuzované zjevně nejedná. Způsobu
zhodnocení důkazů soudy nižších stupňů nelze vytknout nesplnění požadavků § 2
odst. 6 tr. ř., v důsledku toho ani skutkové závěry soudů z provedených důkazů
vyvozené nelze označit za rozporné s požadavkem formulovaným v § 2 odst. 5 tr.
ř.
22. Co se týče námitky, že neúplně zjištěný skutkový stav má svůj původ
v nevyhovění důkazních návrhů obhajoby, pak lze plně odkázat na to, co k ní
uvedl ve svém vyjádření státní zástupce a co má oporu ve spisovém materiálu (v
konkrétnosti viz č. l. 445). Bylo-by neefektivní zcela detailně opakovat již
uvedené skutečnosti, které ústí do závěru, že k vadě spočívající v opomenutých
důkazech, resp. v jedné z jejích variant spočívající v nevypořádání se soudu s
důkazními návrhy účastníka řízení (obviněného) ve věci posuzované rovněž
nedošlo.
23. S jistou mírou tolerance, tj. při odhlédnutí od navazujícího
tvrzení, že absence subjektivní stránky trestného činu je dána proto, že
dovolatel poškozeného „chtěl pouze vystrašit a docílit toho, aby poškozený
odešel, přičemž ke zranění poškozeného došlo následkem instinktivního máchnutí
rukou…“, tak lze za proklamovanému dovolacímu důvodu formálně vyhovující
označit jen tu námitku, že „došlo k nesprávné právní kvalifikaci jím spáchaného
trestného činu, neboť trestný čin tak, jak je popsán ve výroku napadeného
rozhodnutí nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy ve stadiu
pokusu, neboť zde není naplněna subjektivní stránka trestného činu pro absenci
úmyslu na straně odsouzeného“.
24. Této námitce však nelze přiznat věcnou opodstatněnost, neboť
skutkový popis obsažený v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku je plně
dostačující pod soudy užitou hmotně právní subsumpci popsaného skutku pod
zákonné znaky pokusu trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k §
140 odst. 1 tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že útok obviněného je mj. popsán
tak, že tento poškozeného „fyzicky napadl skleněným střepem, který si za tím
účelem opatřil… tímto skleněným střepem velkou silou vedl několik řezných ran v
oblasti krku a obličeje“, což při současném zjištění, že tímto jednáním
způsobil poškozenému v té partii jeho těla, na niž jeho záměrně a cíleně vedený
útok směřoval, život ohrožující poranění, kdy k záchraně života poškozeného
došlo jen v důsledku včasné pomoci dalších osob („okolostojících“) a včasně
poskytnutému medicínskému zákroku („a přivolané rychlé zdravotní záchranné
služby“), a to za situace, kdy mu jeho intelektové schopnosti umožňovaly
uvědomit si možné hrozící následky jeho jednání a jeho aktuální psychické
rozpoložení mu umožňovaly i projev jeho skutečné vůle („při daným způsobem
vedeném intenzivním útoku na poškozeného – spojeném s pořezáním krku, tedy
místa, kde se nachází řada životně důležitých struktur – musel být minimálně
vědom toho, že jej může usmrtit a být s tím srozuměn“). Jinými slovy vyjádřeno,
skutková věta obsahuje vše, co z hlediska namítané absence subjektivní stránky
je nezbytné, tj. skutkové vylíčení těch okolností spáchaného činu, z nichž lze
dovodit soudy zjištěný eventuální úmysl obviněného ve smyslu § 15 odst. 1 písm.
b) tr. zákoníku ve vztahu ke smrtelnému následku.
25. Uvedená konstatování ústí do závěru, že dovolaním napadená
rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou naplňující dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.,
ten může být v jeho druhé variantě naplněn pouze tehdy, shledá-li odvolací soud
důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo
vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl
odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního
stupně. Tak tomu v posuzované věci není, neboť existence důvodu dovolání podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyla vůbec prokázána, když po věcné stránce
obviněný ani formálním způsobem svými námitkami tento deklarovaný důvod
nenaplnil.
27. Protože s obsahově obdobnou argumentací stran právní kvalifikace
skutku, obsaženou v řádném opravném prostředku, se již vypořádal zcela
dostačujícím způsobem soud odvolací, nelze mít za překvapivé, že Nejvyšší soud
vyhodnotil dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, neboť takový právní
závěr bylo možno očekávat již např. vzhledem k závěrům, které byly vtěleny do
časově již značně přecházejícího jiného rozhodnutí dovolacího soudu (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
28. S ohledem na uvedené je nezbytné uzavřít, že obviněný své námitky,
které lze pod námitky hmotně právní povahy označit, uplatnil zjevně
neopodstatněně.
29. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání
odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci,
z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o
něm dovolací soud způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.
30. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně
uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí“.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu