6 Tdo 897/2023

6 Tdo 897/2023-709

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. 2. 2024 o dovolání, které podala obviněná L. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 11 To 124/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 21/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné L. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 4. 2023, č. j. 4 T 21/2022-599 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná L. K. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku (bod I.) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod II.), jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že:

I. poté, co proti ní byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, mařila výkon takového rozhodnutí, a to tak, že nejméně v době od 10. 3. 2019 do 14. 10. 2021 v XY, a jinde v České republice, nedodržovala pravomocné a vykonavatelné rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. 12. 2014, č. j. 22 P 27/2014-554, ve znění rozhodnutí téhož soudu ze dne 11. 12. 2014, č. j. 22 P 27/2014-578, a ze dne 17.

3. 2015, č. j. 22 P 27/2014-803, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2016, č. j. 30 Co 246/2015-1131, kterým jí mimo jiné byla stanovena povinnost zajistit styk nezletilých dcer AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym) s jejich otcem T. K., narozeným XY, tím, že po jeho příjezdu na místo předání v XY, ulici XY XY, nezletilé ke styku otci řádně nepředávala, za což jí byla uložena pokuta, a následně Okresním soudem v Trutnově dne 27. 12. 2018, č. j. 0 P 174/2016-1335, bylo vydáno usnesení, jehož cílem bylo zajistit styk otce s nezletilými dcerami a matce L.

K. bylo nařízeno sjednat první setkání v rozsahu 3 hodin se zapsanou mediátorkou a vyrozumět o něm otce, řídit se pokyny mediátorky, poskytnout jí součinnost, a do dvou měsíců od právní moci tohoto usnesení předložit soudu mediátorkou vystavené potvrzení o splnění doložené povinnosti, přičemž i toto opatření bylo bezvýsledné, vzhledem k jeho dalšímu nedodržení ze strany obviněné, následně, za účelem opakovaného zajištění styku otce s nezletilými dcerami, Okresní soud v Trutnově vydal dne 4. 3. 2019 pod č. j.

0 P 174/2016-1409, pravomocným dne 10. 3. 2019, usnesení, ve kterém byla rodičům nezletilých uložena povinnost využít odbornou psychologickou poradenskou pomoc po dobu tří měsíců v zařízení NOMIA, z. ú., tedy účast na rodinné terapii, a matce (obviněné) byla uložena povinnost zajistit účast dcer na odborné psychologické poradenské pomoci, po dobu tří měsíců v zařízení NOMIA, z. ú., XY, kdy oba rodiče byli povinni řídit se pokyny pracovníků zařízení a poskytnout jim nezbytnou součinnost, přičemž toto opatření bylo bezvýsledné, neboť po několika nepovedených setkáních nezletilé s matkou spolupráci odmítly, přičemž v důsledku stálého a opakovaného neplnění rozhodnutí soudu, vydal Okresní soud v Trutnově dne 19.

5. 2020 pod č. j. 0 P 174/2016-1640 usnesení, pravomocné dne 10. 5. 2021, ve kterém byla obviněné uložena pokuta ve výši 5 000 Kč za neuskutečněný styk nezletilých dětí s otcem, který měl započít dne 25. 4. 2020, a pokuta 5 000 Kč za neuskutečněný styk, který měl započít dne 8. 5. 2020, kdy splatnost obou pokut byla do 13. 5. 2021 a do 31. 5. 25021 je obviněná nezaplatila, přičemž v nerespektování soudního rozhodnutí pokračovala nejméně do 14. 10. 2021,

II. z nedbalosti ohrozila citový vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušila svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské odpovědnosti a pokračovala v páchání takového činu po delší dobu, a to tak, že v době nejméně od listopadu 2018 do 14. 10. 2021, tedy do doby doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, v XY a jinde v České republice, vlivem svého průběžného nerespektování rozhodnutí soudů o úpravě styku s dětmi, odmítáním předávat nezletilé dcery otci, a vlivem dlouhodobého kontinuálního subtilního ovlivňování, svou výchovou a svými postoji, spoluzpůsobila u nezletilých dcer AAAAA a BBBBB postupné rozvinutí tzv. syndromu zavrženého rodiče s klasickým vývojem a průběhem utváření, kdy zavrženým rodičem je v tomto případě otec, T.

K., narozený XY, kterého obě dcery i v důsledku uvedeného syndromu odmítají a nechtějí s ním přijít do jakéhokoli kontaktu, a i v důsledku svého uvedeného chování ohrozila jejich citový vývoj, který je, jakožto matka a rodič, kterému byly obě dívky svěřeny do péče, povinna v rámci rodičovské odpovědnosti zajistit, a tímto svým jednáním upřela oběma dívkám právo stýkat se s druhým rodičem a zároveň porušila povinnost rodiče zdržet se všeho, co narušuje vztah dítěte k druhému rodiči, a tím selhala ve výchově svých dětí a v dodržování rodičovské odpovědnosti a spolunarušila a spoluohrozila vývoj obou nezletilých dívek, a v jednání pokračovala po delší dobu, kdy na následku se spolupodílel i sám otec a pobyt nezletilých v zařízení XY-fond ohrožených dětí.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 201 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let.

3. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 11 To 124/2023-625, a to tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, které opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. K prvně zmíněnému dovolacímu důvodu uvedla, že je přesvědčena, že odvolací soud záměrně porušil její ústavní právo uvedené v čl. 38 odst. 2 LZPS, podle kterého je třeba umožnit obviněnému účast na veřejném zasedání, když na tom on sám výslovně trvá a výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání účastnit. K tomu odkázala na, podle jejího názoru přiléhavá, rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, konkrétně na „NS/26/32004- T62 či ÚS 37/2006-n“. Odvolací soud účelově uzavřel, že lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, neboť mu to současná právní úprava v § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř. umožňuje, když byla o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměna, ale nebyla k němu přímo předvolána. Neztotožnila se ani s odůvodněním odvolacího soudu, proč konal veřejné zasedání bez její přítomnosti, přestože dne 20. 6. 2023 písemně požádala o odročení veřejného zasedání z důvodu, že dne 17. 6. 2023 vypověděla plnou moc svému původnímu obhájci.

5. Dále namítla, že do napadeného usnesení odvolací soud pouze překopíroval její odvolání a rozsudek nalézacího soudu. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací provedly účelovou deformaci důkazů v jejich společné snaze docílit jejího odsouzení za každou cenu. Tvrzené deformace se měly dopustit mimo jiné tím, že ze skutkových vět udělaly trestný čin, ačkoliv vlastně trestným činem nejsou. Nejzávažnější deformace důkazů, optikou obviněné, spočívala v naprosto absurdním výkladu znaleckých závěrů znalce z opatrovnického řízení, PhDr. Mrštíka, a znalců z řízení trestního, doc. PhDr. Kocourkové a MUDr. Knotka, soudem prvního stupně. Ze závěru znaleckých posudků vypracovaných v trestním řízení totiž podle ní nevyplývá, že by jí obě nezletilé byly negativně vymezovány vůči otci, přičemž znalcům se jevilo, že jejich postoje spíše souvisí s celkovou rodinnou konfliktní situací, jsou do značné míry internalizovány a nelze je již ovlivnit instrukcí či návodem. Ze závěru znalce PhDr. Mrštíka potom vyplývá, že nezjistil záměrné či cílevědomé, ve smyslu stanovení cílové kategorie výchovného působení, ovlivňování matkou a došel k tomu, že nezletilé jsou pouze subtilně ovlivňovány dlouhodobým výchovným prostředím matky a její širší rodiny. I přes uvedené soud prvního stupně nesprávně uzavřel, že je její vinou, že styk nezletilých s otcem není realizován, když je to právě ona, kdo má nezletilé ve své péči a bezdůvodně, trvale a opakovaně brání otci ve styku s nezletilými, a to i přes všechna opatření, která byla soudy vůči ní použita.

6. Uvedla, že ani z žádného listinného důkazu, či svědecké výpovědi, nevyplývá, že by úmyslně programovala nezletilé vůči otci. Naopak, i v tomto případě měl podle ní soud prvního stupně tyto důkazy deformovat, když výpověď svědků měla vyvracet její obhajobu, podle které odmítání otce začalo v důsledku incidentu z července roku 2018, ačkoliv obě nezletilé se buď v opatrovnickém nebo trestním řízení vyjádřily, jak se k nim otec choval v době, kdy se ještě styk realizoval. Orgány činné v trestním řízení ignorovaly skutečnosti, které nastiňovaly, jakým způsobem se k nezletilým chová otec, včetně toho, že podal podnět k umístění nezletilých do zařízení XY. Zopakovala, že soudy tak učinily ve snaze odsoudit ji za každou cenu. Neztotožnila se ani s tím, že to byla právě ona, kdo byl odsouzen, ačkoliv soud prvního stupně uzavřel, že negativní chování nezletilých k otci a jejich nechuť se s otcem stýkat je chybou i samotného otce. Kromě deformace důkazů pak obviněná soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytkla, že si měly předně zjistit, kdy obě nezletilé absolvovaly dvouměsíční pobyt v XY, v jaké dny se otec v rozhodném období ke styku skutečně dostavil, kdy byla nezletilá AAAAA nemocná a do jakého momentu byly ještě nezletilé ovlivnitelné instrukcí či návodem matky.

7. V dovolání taktéž upozornila, že ne každé porušení povinnosti pečovat o dítě zakládá trestní odpovědnost, ale musí jít o porušení uvedené povinnosti závažným způsobem, přičemž subtilní ovlivňování nezletilých tím, že se vyskytují převážně v okolí matky, takovým závažným porušením není. Následně uvedla, že obžaloba obsahuje lživá skutková tvrzení a je jen umělou účelovou a podrobnou preparací přípravného řízení, ve které se státní zástupce zaměřil na výlučná tvrzení a důkazy mající tzv. prokazovat vinu obviněné, a nikoliv její nevinu. Rozsudek prvostupňového soudu je pak, podle obviněné, dokonalým přepisem obžaloby a usnesení soudu odvolacího je jen dokonalým přepisem rozsudku soudu prvního stupně. Konstatovala navíc, že skutková zjištění soudu prvního stupně byla nesprávná, neúplná a hrubě zkreslená, když nebylo dbáno § 2 odst. 6 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení provedené důkazy hodnotí podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nakonec soudu prvního stupně i odvolacímu soudu vytkla, že byly ignorovány judikaturou stanovené principy opatrovnických řízení, konkrétně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15, a dále státnímu zástupci vytkla, že se sám v obžalobě kvalifikoval na prodlouženou ruku opatrovnického řízení vedeného Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 0 P 174/2016.

8. Na základě výše uvedených skutečností obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

9. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření konstatovala, že ačkoliv dovolatelka námitku týkající se její nepřítomnosti u veřejného zasedání podřadila pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., formálně odpovídá spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Odkázala na § 33 odst. 1 tr. ř., podle kterého má obviněný právo ukončit kdykoli v průběhu řízení zmocnění svého obhájce k obhajobě a zvolit si obhájce nového. Změna obhájce přitom zásadně není důvodem pro odvolání či odročení hlavního líčení ani jiného nařízeného úkonu trestního řízení, pokud o něm byli obviněný i dosavadní obhájce řádně vyrozuměni. Upozornila také na § 37 odst. 2 tr. ř., ze kterého vyplývá, že obhájce původní je povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme obhájce později zvolený, a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 293/1996 Sb., uzavřela, že změna v osobě obhájce zásadně není důvodem pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení. Odvolací soud měl však obviněnou poučit ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. o tom, že pokud trvá na zastoupení obhájcem, může se k nařízenému veřejnému zasedání dostavit s původním obhájcem, a to i přes to, že mu již vypověděla plnou moc. Tím, že tak odvolací soud neučinil, došlo podle ní k porušení základní zásady trestního řízení, která je zakotvena v § 2 odst. 13 tr. ř., podle které osoba, proti které se vede trestní řízení, musí být v každém období řízení poučena o právech umožňujících jí plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce a všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny jí umožnit uplatnění práv. Z tohoto důvodu tak podle státní zástupkyně došlo k porušení práva obviněné na obhajobu garantovaného čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na takto vadný postup odvolacího soudu proto naznala, že je předčasné se vyjadřovat k dalším námitkám dovolatelky.

10. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 11 To 124/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud by vzhledem k jeho zrušení pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 11 To 124/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jí uplatněným důvodům dovolání.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3159).

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného

trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v současnosti dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

17. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

IV. Důvodnost dovolání

18. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že část z uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a některé ze zbývajících námitek pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

19. K procesním výhradám směřujícím proti postupu odvolacího soudu při nařizování veřejného zasedání konaného dne 27. 6. 2023, je nutno prvně poznamenat, že ačkoliv státní zástupkyně má za to, že dovolací námitka týkající se skutečnosti, že bylo obviněné zabráněno v účasti na veřejném zasedání z důvodu absence právního zástupce, a to i přes její zájem se veřejného zasedání zúčastnit, odpovídá formálně spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., Nejvyšší soud má za to, že dovolací argumentaci obviněné lze formálně podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

20. S ohledem na uvedené a se zřetelem k uplatněné dovolací argumentaci považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve v obecné rovině zmínit následující skutečnosti.

21. Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí i obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

22. Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

23. Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením § 263 odst. 4 tr. ř. (v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává) je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§ 234 tr. ř.).

24. Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu § 233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. V daném případě odvolací soud obviněnou o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval.

25. Podle § 233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

26. Z obsahu předloženého spisového materiálu je evidentní, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 27. 6. 2023, resp. že vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzala obviněná dne 19. 6. 2023 a její obhájce dne 10. 6. 2023 (viz č. l. 617), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. Tím odvolací soud vytvořil obviněné podmínky a předpoklady pro to, aby se mohla zúčastnit projednání předmětné trestní věci a hájit se buď osobně nebo prostřednictvím svého obhájce.

27. Nejvyšší soud považuje za potřebné akcentovat některé další skutečnosti vyplývající z předloženého trestního spisu. Ačkoliv obviněné bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání doručeno dne 19. 6. 2023, jejímu původnímu obhájci bylo stejné vyrozumění doručeno, jak již výše řečeno, do datové schránky dne 10. 6. 2023 (viz č. l. 617), tedy o více jak týden dříve. Lze přitom předpokládat, že o termínu konání veřejného zasedání měla obviněná povědomí ještě před tím, než bylo vyrozumění doručeno jí samotné, tedy dříve než 19. 6. 2023, a to od svého obhájce. Odvolacímu soudu totiž zaslala žádost o odročení veřejného zasedání, která je opatřena datem 18. 6. 2023, a byla tak sepsána den před tím, než bylo obviněné vyrozumění o konání veřejného zasedání oficiálně doručeno. Jinak řečeno, obviněná sepsala žádost o odročení veřejného zasedání dříve, než byla o jeho konání soudem vyrozuměna, přičemž o tomto musela být informována od svého obhájce, který o termínu veřejného zasedání věděl podstatně dříve. Nehledě na to lze usuzovat, že obhájce obviněnou o konání veřejného zasedání vyrozuměl i se zřetelem k povinnostem, které advokátům vyplývají ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.

28. Dlužno dále poznamenat, že ze spisového materiálu navíc vyplývá, že obviněná vypověděla svému tehdejšímu obhájci plnou moc dne 17. 6. 2023 (viz č. l. 620), tedy týden poté, co ten byl vyrozuměn o termínu konání veřejného zasedání. Ve výpovědi plné moci pak výslovně prohlásila, že netrvá na tom a výslovně si nepřeje, aby ji její obhájce zastupoval mimo jiné právě ve „věci veřejného zasedání v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 To 124/2023“ a činil jakékoliv další úkony, přičemž odkázala na § 20 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Podle uvedeného ustanovení je klient oprávněn smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět kdykoliv, a to i bez udání důvodu. Lze předpokládat, a to zejména vzhledem k tomu, že ve výpovědi bylo uvedeno, že si obviněná „nepřeje, aby shora uvedený advokát činil v předmětné věci jakékoliv další úkony“, že pravým úmyslem obviněné bylo odkázat na § 20 odst. 6 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, podle kterého pokud se advokát s klientem nedohodne jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát (v tomto případě obhájce) povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi nebo z jiného důvodu zanikla, činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu. To neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na splnění této povinnosti netrvá.

29. Obviněná tak musela vědět, že v době, kdy vypovídala svému obhájci plnou moc, měla možnost, se k nařízenému veřejnému zasedání dostavit ještě s tímto (původním) obhájcem. Této možnosti se však vědomě vzdala.

30. Pouze na okraj je vhodné poukázat také na to, že ačkoliv odvolací soud zaslal obviněné obratem po obdržení žádosti o odročení veřejného zasedání sdělení, že její žádost nelze akceptovat (viz č. l. 621), obviněná si je na poště vyzvedla až dne 3. 7. 2023, tedy až po samotném konání veřejného zasedání. Tak učinila i přes to, že věděla o tom, že je nařízeno na 27. 6. 2023, a dále přes to, že mohla očekávat odpověď odvolacího soudu na její žádost. Tedy, ačkoliv se odvolací soud snažil bezodkladně reagovat na její žádost o odročení veřejného zasedání, tato reakce byla zmařena jejím přístupem.

31. Žádost o odročení veřejného zasedání obviněná odůvodnila tím, že dne 17. 6. 2023 vypověděla plnou moc svému obhájci a nyní hledá obhájce nového (viz č. l. 619).

32. S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 26, č. 621/2004). Nejvyšší soud má však za to, že skutečnost, že obviněná si hledá nového obhájce poté, co plnou moc svému původnímu obhájci vypověděla krátce před konáním veřejného zasedání, přičemž odmítla, aby tento obhájce činil veškeré neodkladné úkony tak, aby neutrpěla újmu na svých právech či oprávněných zájmech, není důvodem, který by jí objektivně bránil zúčastnit se veřejného zasedání, a to navíc i vzhledem ke skutečnosti, že v její věci nebyl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 a § 37 tr. ř.

33. Jak již uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době. Běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak. Pokud tedy obviněná odmítla možnost zastoupení při nařízeném veřejném zasedání původním obhájcem, bylo skutečně jen její věcí, zdali si do termínu nařízeného veřejného zasedání obstará obhájce nového či nikoliv. Nešlo však o důvod pro odročení veřejného zasedání.

34. Vzhledem k rozvedeným skutečnostem neobstojí ani poukaz státní zástupkyně na porušení § 2 odst. 13 tr. ř. (což ani obviněná sama nenamítala), s tím, že odvolací soud nesplnil svoji poučovací povinnost, když obviněné nesdělil, že pokud trvá na zastoupení obhájcem, může se k nařízenému veřejnému zasedání dostavit s původním obhájcem, a to i přes to, že mu již vypověděla plnou moc. To totiž zjevně věděla, a to z důvodů vyložených výše.

35. S ohledem na uvedené shledal Nejvyšší soud, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nebyl věcně naplněn, neboť námitku obviněné, že se nemohla zúčastnit veřejného zasedání lze považovat pouze za námitkou teoretickou – formálně umožňující zpochybnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, avšak po materiální stránce neumožňující dospět k závěru o nutnosti rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu druhého stupně k opětovnému rozhodnutí o odvolání obviněné.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

36. Další dovolací námitky obsahově formálně odpovídají dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., alternativa první, tedy, že jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Konkrétně obviněná namítla, že soud prvního stupně, a dále i odvolací soud, provedly účelovou deformaci důkazů v jejich společné snaze docílit jejího odsouzení za každou cenu. Dále však nespecifikuje, jakým způsobem mělo k takové deformaci důkazů dojít, a v čem konkrétně má tato deformace spočívat. Stran znaleckých posudků, které byly ve věci provedeny, pouze opakuje jejich závěry a konstatuje, že z těchto nevyplývá, že skutečnost, že styk nezletilých s otcem není realizován, je její vinou, neboť ta má nezletilé ve své péči a bezdůvodně, trvale a opakovaně brání otci ve styku s nimi, a to i přes všechna opatření, která byla soudem vůči ní použita. Obdobně se vyjadřuje i k hodnocení svědeckých výpovědí soudem prvního stupně, kde navíc ještě opakuje svoji obhajobu z odvolacího řízení. Obviněná tedy žádné nové argumenty či vysvětlení, proč mělo dojít k jí tvrzené deformaci důkazů nenabízí, a dále ani neoznačuje jiné skutečnosti, které by nasvědčovaly konkrétnímu evidentnímu rozporu v dané věci.

37. Obsah podaného dovolání navíc spíše navozuje dojem, že obviněná ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž sama dospěla na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování tak vyjímá jen takové důkazy, které svědčí ve prospěch jí propagované verze a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Buduje tak verzi událostí, podle níž sama jednala v nejlepším zájmu nezletilých a napomáhala k napravení špatného vztahu dcer s jejich otcem, k jehož zhoršení vědomě nepřispěla. Podle ní to byl naopak otec, kdo svým nevhodným jednáním způsobil, že nezletilé styk s otcem odmítají. Soudům pak vyčítá, že tyto incidenty pomíjí či bagatelizují a opakovaně odkazuje na výběr důkazů svědčících v její prospěch. Soudu prvního stupně však nelze oprávněně vyčíst, že by je neopodstatněně opomíjel, jak namítá obviněná. Své závěry stran skutkového děje podložil provedenými důkazy, přičemž v jejich vzájemné vztahu nelze seznat žádný rozpor, natož pak rozpor extrémní. Na místě je také připomenout, že proces hodnocení důkazů je doménou soudu prvního stupně a již odvolací soud do něj může zasáhnout až zcela výjimečně. Tím spíš je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě – viz § 265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování a tím ani vlastní hodnocení důkazů zpravidla neprovádí.

38. Není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Okresní soud v Trutnově v odůvodnění svého rozhodnutí (které odpovídá ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.) vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněnou vinnou ze spáchání předmětných skutků a jak je hodnotil. Své hodnotící závěry logicky a dostatečně zdůvodnil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil.

39. Obviněná, jak je uvedeno výše, namítá, že soudy deformovaly důkazy a jejich zjištění jsou proto nesprávná, avšak současně neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o tom, že k takové deformaci důkazů opravdu došlo. Jedná se pouze o konstatování v obecné rovině. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

40. Dovolatel musí ve své dovolací argumentaci zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. Shodný výklad sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 („Není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze „v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“).

41. Pokud jde o podstatná zjištění vedoucí k závěru, že se obviněná dopustila předmětného jednání způsobem, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině, nelze uzavřít, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že by nevyplývala z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je jejich obsahem, tedy že by byla s nimi ve zjevném rozporu. Obviněná nenabízí žádná konkrétní tvrzení, která by byla schopná osvědčit zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními v posuzované věci a sám Nejvyšší soud jej taktéž neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy přitom nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

42. Vzhledem k tomu, že se obviněná opakovaně dovolávala obsahu znaleckých posudků, Nejvyšší soud pro úplnost uvádí následující skutečnosti. Vypracované znalecké posudky nemají v trestním řízení, v němž byly vypracovány, oproti ostatním důkazům výjimečné (privilegované) postavení. Podle § 2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Uvedené pravidlo se vztahuje i na znalecké posudky.

Tomu se soud prvního stupně, jemuž především přísluší důkazy provádět a hodnotit, nezpronevěřil. Dále, a to konkrétně k námitkám obviněné, je třeba uvést, že její tvrzení, podle něhož znalci nezjistili sklon nezl. AAAAA ke lhavosti či neschopnost pravdivě reprodukovat prožité události, není zcela přiléhavé a výstižné. Ze znaleckých posudků totiž plyne, že tvrzení obou nezletilých jsou pravděpodobně ovlivněna v důsledku emočních a vztahových faktorů vázaných na vazby v rodině, kdy polarizují vztahy s rodiči, preferují matku a odmítají otce (viz č. l.

411 a 426–427). Obviněná se dále pozastavuje nad tím, jak je možné, že ji soud prvního stupně odsoudil, a toto rozhodnutí odvolací soud potvrdil, když ze znaleckých posudků vyplývá, že svůj podíl na odmítání otce ze strany nezletilých nese i sám otec. Nutno ovšem konstatovat, že pro rozhodnutí v dané věci a z hlediska otázky naplnění znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku je určující, že je to právě ona, vůči komu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení.

Stran přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pak byla spoluúčast otce výslovně vyjádřena ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud k tomu dodává, že není jeho úkolem zabývat se odpovědností otce, když ten nebyl účastníkem příslušného trestního řízení v postavení obviněného, natož pak účastníkem řízení u dovolacího soudu.

43. Obviněná dále uplatnila námitku, že v dosavadním řízení nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy (kdy proběhl pobyt v XY, v jaké dny se otec dostavil ke styku, kdy byla nezletilá AAAAA nemocná a do jakého momentu byly nezletilé ovlivnitelné instrukcí či návodem matky). Tato námitka by zdánlivě odpovídala třetí z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle které dovolacím důvodem je skutečnost, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zdánlivě je tomu tak proto, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by návrhy na doplnění dokazování v této podobě vznesla již u soudu prvního stupně, případně prostřednictvím svého odvolání u soudu odvolacího. Soud prvního stupně přitom v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, naznal, že dosud vyhledané a provedené důkazy jsou k naplnění uvedené zásady dostatečné. Tento závěr nemá Nejvyšší soud důvod zpochybňovat.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

44. Obviněná vznesla rovněž námitky, které směřují k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to vůči naplnění skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Uvádí, že soud prvního stupně i soud odvolací udělaly ze skutkových vět trestný čin, ačkoliv se o trestný čin nejedná. Neuvádí však žádné takové konkrétní hmotněprávní argumenty, na základě kterých by měl Nejvyšší soud uzavřít, že dané jednání není trestným činem. Pouze opakuje závěry znalců, doc. PhDr. Kocourkové a MUDr. Koutka. Tímto způsobem však nemohlo dojít k naplnění uvedeného dovolacího důvodu, případně dovolacího důvodu jiného.

45. Námitku formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vznesla i vůči naplnění skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Tuto námitku zakládá na skutečnosti, že jednání jí kladené za vinu nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, když ne každé porušení povinnosti pečovat o dítě zakládá trestní odpovědnost, ale je třeba, aby se jednalo o porušení povinnosti pečovat závažným způsobem. V tomto kontextu zdůrazňuje, že subtilní ovlivňování nezletilých tím, že se vyskytují převážně v okolí matky, není závažným porušením povinnosti matky pečovat o nezletilé, tedy nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.

46. V zájmu úplnosti Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná měla, podle rozsudku soudu prvního stupně, svým jednáním porušit povinnost vyplývající ji z rodičovské odpovědnosti, tedy § 201 odst. 1 písm. d) alternativa druhá tr. zákoníku, nikoliv povinnost pečovat o dítě, tedy § 201 odst. 1 písm. d) alternativa první tr. zákoníku tak, jak uvádí obviněná.

47. Podle § 858 o. z. rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující mimo jiné péči o jeho citový, rozumový a mravní vývoj, či v udržování osobního styku s dítětem. Zajištěním mravního a citového vývoje se podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1231/2019, rozumí vedle jiného i právo, ale zejména povinnost rodiče zajistit, aby si dítě osvojilo řádné sociální vztahy k ostatním členům své rodiny, ale i jiným osobám. Podstatou této povinnosti je u dětí vytvořit normy chování odpovídající společenským normám a zajistit jejich dodržování i v rámci rodiny.

48. Obviněné lze přisvědčit, že ne každé porušení povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti je způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, avšak je třeba závažného porušení. Pro naplnění znaku závažného zanedbávání rodičovské odpovědnosti je podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, dostatečné mimo jiné i dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému dítěti. Mezi tyto povinnosti patří, jak už Nejvyšší soud podrobněji rozvedl, péče o citový, rozumový a mravní vývoj dítěte.

49. Ze spisového materiálu, zejména ze znaleckých posudků, svědeckých výpovědí nebo z rozhodnutí opatrovnických soudů plyne, že odmítání otce ze strany nezletilých dcer není jednorázové, ale trvá delší dobu. Na obviněnou bylo přitom mnohokrát apelováno, aby změnila svůj postoj. Opatrovnický soud i orgán sociálněprávní ochrany dětí ji vybízely, aby spolupracovala a aktivně se zapojovala do vytváření pozitivního vztahu dcer k otci. Nad rámec je třeba upozornit, že i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 2062/22, apeloval na matku s tím, že postoj dětí k otci se nezmění, pokud nedojde ke změně v komunikaci mezi rodiči. Uvedl také, že z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i z vyžádaného spisu je zřejmé, že je to především matka, kdo zapříčinil současnou situaci a ovlivnil nezletilé k zaujetí odmítavého postoje vůči otci.

50. Byť znalci, konkrétně doc. PhDr. Kocourková a MUDr. Koutek, nedefinovali působení obviněné jako jediný faktor mající vliv na vznik negativního vztahu nezletilých k otci, učinili závěr, že obě nezletilé jsou ovlivněny negativním postojem obviněné k otci (č. l. 412, 427). Z toho vyplývá, že pokud by takový negativní postoj nebyl navenek zřejmý, nedokázal by ovlivnit nezletilé. Ačkoliv, podle názoru znalců, se na vztahu nezletilých k otci podílel i sám otec, Nejvyšší soud není oprávněn zabývat se jeho odpovědností, když to není on, proti komu bylo vedeno trestní řízení pro výše uvedené skutky. V tomto smyslu je tak třeba zabývat se pouze odpovědností obviněné.

51. Vzhledem k výše uvedenému a dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005 (viz bod 47), nelze souhlasit s obviněnou, že subtilní ovlivňování nezletilých nemůže znamenat závažné jednání a nemůže ani naplnit zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, zvláště tehdy, jestliže takové subtilní působení trvá nejméně od roku 2018, tedy je dlouhodobé (o tom ostatně vypovídá i znalecký posudek PhDr. Václava Mrštíka z roku 2020, podaný v opatrovnickém řízení, podle kterého znalec zjistil dlouhodobé, byť ne příliš intenzivní, ale kontinuální výchovné působení matky vedoucí k syndromu zavrženého rodiče) obviněná na něj byla různými orgány opakovaně upozorňována, avšak v průběhu jeho trvání nedošlo z její strany k žádným větším změnám či snahám ke zlepšení vztahu nezletilých k otci. Pro dokreslení je možné odkázat na to, že první zmínky o bránění otci ve styku s nezletilými a nerespektování rozhodnutí ze strany obviněné se objevily již v roce 2015 (č. l. 177–178).

52. Nakonec, jakkoliv lze obviněné přisvědčit, že v průběhu trestního řízení nebylo zjištěno úmyslné programování dcer k negativnímu postoji vůči otci, Nejvyšší soud připomíná, že byla odsouzena za přečin podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku spáchaný z nedbalosti.

K dalším dovolacím námitkám

53. Namítá-li obviněná, že odvolací soud z většiny převzal do odůvodnění svého rozhodnutí obsah odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, pak takovou námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného poznamenává, že takový způsob odůvodnění sice nepovažuje za zcela šťastné řešení a vypořádání se s jejími odvolacími námitkami ze strany soudu druhého stupně, na druhou stranu, odvolací soud přiléhavě odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně“, např. věc Garcia proti Španělsku. Pokud tedy obviněné nebylo jasné, z jakého důvodu odvolací soud uvádí skutečnosti uvedené v bodě 163. svého rozhodnutí, je to právě proto, že se zcela ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Odvolací soud se tedy vědomě omezil na převzetí odůvodnění soudu prvního stupně, neboť se plně ztotožnil s jeho hodnotícími úvahami podrobně rozvedenými v jeho rozsudku, který v tomto ohledu splňuje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. o náležitostech odůvodnění, a to jak co do úplnosti a správnosti provedeného dokazování, tak i z hlediska hodnocení důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění a právního posouzení.

54. Ani zbylé námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tedy není třeba, aby se jimi Nejvyšší soud podrobněji zabýval. Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným shora k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3489/15, týkající se povahy pokuty za nepředání dítěte druhému rodiči, není přiléhavým. Samotný nález se ostatně týká řízení opatrovnického. Nakonec pokud jde o námitku, že je k neuvěření, že státní zástupce sám sebe kvalifikoval na prodlouženou ruku opatrovnického řízení, k tomuto Nejvyšší soud uvádí, že ta postrádá z pohledu dovolacího řízení jakoukoliv relevanci.

V. Způsob rozhodnutí

55. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. (ať již uplatněných či jiných), byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 2. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu