Ing. J. L. vzápětí dne 10. 11. 2005 a dále opětovně dne 14. 11. 2005 na poradě
seznámil s uvedenou dohodou P. S. s tím, že je třeba rozhodnout ve smyslu
uvedené dohody, a S. poté, co se J. K. K. dostavil dne 4. 1. 2006 k projednání
přestupku, jako vedoucí oddělení vydal dne 27. 1. 2006 rozhodnutí, kterým byl
J. K. K. uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního
provozu podle § 22/1f) zákona o přestupcích a přestupkem na úseku ochrany před
alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30/1h), i) pododstavec 2 zákona o
přestupcích, za které mu byla uložena jako sankce jednak pokuta ve výši
15.000,- Kč a jednak zákaz řízení všech motorových vozidel v trvání 2 měsíců,
rozhodnutí nabylo právní moci 18. 2. 2006,
na základě žádosti J. K. K. ze dne
22. 3. 2006 bylo rozhodnutím č. j. OD2/14/06/H ze dne 22. 3. 2006, které
nabylo právní moci dne 23. 3. 2006, vydaným M. H. upuštěno od výkonu zbytku
trestu zákazu činnosti,
3/ obviněný Ing. J. L.:
v řízení č. j. OD2/308/05/H
přestupce J. L., jenž se dopustil přestupku tím, že dne 4. 8. 2005 v době kolem
17.00 hod. na pozemní komunikaci v obci J. jako řidič osobního motorového
vozidla Škoda Fabia, jel rychlostí 69 km/hod, když při kontrole policejní
hlídkou odmítnul uhradit blokovou pokutu 400,- Kč za překročení nejvyšší
povolené rychlosti a požadoval pouze pokutu 200,- Kč, čemuž policisté
nevyhověli, a proto postoupili věc k projednání správnímu orgánu, Ing. J. L.
po dohodě se spolupracovnicí z úřadu J. L., která je manželkou přestupce,
vydal dne 13. 10. 2005 v příkazním řízení jménem úřadu rozhodnutí, jímž J. L.
uznal vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
§ 22/1f) zákona o přestupcích a přestupci s ohledem na známostní vztah k J. L.
uložil pouze napomenutí ve smyslu § 11/1a) zákona o přestupcích, příkaz nabyl
právní moci dne 1. 11. 2005,
4/ obviněný P. S.:
v řízení č. j. OD2/394/05/H
přestupce Ing. J. M., která se dopustila přestupku tím, že dne 19. 9. 2005 v
07.10 hod. jako řidička osobního motorového vozidla Škoda Fabia, v R. n. K. při
vjíždění na křižovatku z místní komunikace J. a. nedala přednost zprava
jedoucímu vozidlu Opel Astra, které řídila M. H. a které jelo po místní
komunikaci A. D., když v důsledku nedání přednosti došlo zaviněním Ing. M. ke
střetu obou vozidel, poté, co se P. S. setkal dne 1. 11. 2005 se svou švagrovou
Ing. J. M. a s ohledem na příbuzenský vztah přislíbil, že vyřídí přestupek
osobně v příkazním řízení, aby Ing. M. nemusela hradit náklady řízení, a uloží
mírnou peněžitou sankci do 2.000,- Kč, aby přestupek nebyl zaznamenán v kartě
řidiče, když sděloval, že obvyklá pokuta za uvedený typ přestupku je 2.100,- Kč
– 4.000,- Kč, P. S. Ing. M. nadiktoval text prohlášení poškozeného o tom, že po
přestupci nepožaduje náhradu škody, jež bylo s podpisem poškozeného dodáno
správnímu orgánu dne 24. 11. 2005 a P. S. téhož dne v příkazním řízení jménem
úřadu vydal rozhodnutí, jímž Ing. J. M. uznal vinnou přestupkem proti
bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22/1c) zákona o přestupcích,
za který jí byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč, rozhodnutí nabylo právní
moci dne 25. 11. 2005,
obžalovaný Ing. J. L. v případech ad 1/, 2/, 3/ a
obžalovaný P. S. v případech ad 2/ a 4/ tak postupovali v rozporu s povinnostmi
úředníka ve smyslu § 16/1c), f), h) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních
samosprávných celcích a o změně některých zákonů a v rozporu s ust. § 3/1 a §
9/1 zák. č. 71/1967 Sb., správní řád, a to do 31. 12. 2005, od 1. 1. 2006 v
rozporu s § 2/1,4 a § 14 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád,
obžalovaný Ing.
J. L. v případě ad 1/ navíc v rozporu s povinností úředníka dle § 16/1i) zák.
č. 312/2002 Sb., o úředních územních samosprávných celcích a o změně některých
zákonů,
obžalovaný M. H. v případě ad 1/ v rozporu s povinnostmi úředníka ve
smyslu § 16/1 písm. c), d) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních
samosprávných celcích a o změně některých zákonů.
Takto zjištěným jednáním ve
výroku o vině podle soudu prvního stupně spáchali:
- obviněný Ing. J. L.
trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. l písm.
a) tr. zák. [v bodech ad 1/ – ad 3/] a trestný čin přijímání úplatku podle §
160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. [v bodě ad 1/],
- obviněný P. S. trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. l písm. a) tr. zák.
[v bodech ad 2/, ad 4/],
- obviněný M. H. trestný čin zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. l písm. a) tr. zák. [v bodě ad 1/],
-
obviněný R. L. trestný čin podplácení podle § 161 odst. l, 2 písm. b) tr. zák.
[v bodě ad 1/].
Za tyto trestné činy byli odsouzeni:
- obviněný Ing. J. L.
podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2
písm. a), odst. 3 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč;
podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok,
- obviněný P. S. podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na deset
měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku,
- obviněný M. H. podle § 158
odst. 1 tr. zák. za použití § 40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na
čtyři měsíce, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku,
- obviněný R. L.
podle § 161 odst. 2 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr.
zák. k peněžitému trestu ve výši 40.000,- Kč; podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl
pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody na čtyři měsíce.
Proti konstatovanému rozsudku
podali odvolání jednak obvinění Ing. J. L., P. S., M. H. a R. L. a jednak v
neprospěch obviněných Ing. J. L., P. S. a M. H. státní zástupce Okresního
státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou.
Rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 24. 1. 2008, sp. zn. 10 To 313/2007, bylo rozhodnuto:
I.
Z podnětu odvolání státního zástupce byl napadený rozsudek podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněných Ing. J. L., P. S. a M. H. v
celých výrocích o trestech.
Dále odvolací soud podle § 259 odst. 3 tr. ř. v
rozsahu zrušení nově rozhodl, že se odsuzují:
- obviněný Ing. J. L. podle §
160 odst. 3 tr. zák. a § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. za použití § 35 odst.
1 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč; podle § 54 odst.
3 tr. zák. byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden rok; podle § 49 odst.
1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s
rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu pěti roků,
-
obviněný P. S. podle § 158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání
deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr.
zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku; podle § 49 odst. 1, § 50
odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech
a povinnostech třetích osob na dobu dvou roků,
- obviněný M. H. podle § 158
odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl
podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání jednoho roku.
II. Odvolání obviněných Ing. J. L., P.
S., M. H. a R. L. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou podali obvinění Ing. J. L. a P. S. prostřednictvím svých
obhájců dovolání.
Obviněný Ing. J. L. úvodem podání shrnul dosavadní průběh
řízení. Uvedl, že dovolání, které směřuje do výroku o vině i trestu, podává s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť rozsudky
soudů obou stupňů vykazují vady, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán – soudce a
dále na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí
spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Konstatoval, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové
bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny
základních práv a svobod a zároveň provedené řízení vedoucí k tomuto rozhodnutí
bylo soudy obou stupňů zatíženo porušením základních zásad trestního řízení,
když k posuzování provedených důkazů došlo způsobem tyto zásady porušujícím,
přičemž některé důkazy byly provedeny v rozporu s trestním řádem.
Dále
obviněný uvedl, že v případě prvostupňového soudu rozhodoval o věci vyloučený
orgán – samosoudce JUDr. J. F., vůči kterému vznesl v rámci konání hlavního
líčení námitku podjatosti s ohledem na jeho osobní kontakty s ředitelem Policie
ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, JUDr. Z. H., z jehož podnětu došlo k provádění
operativních šetření i k zahájení trestního stíhání proti Ing. J. L. i dalším
osobám. Namítl, že JUDr. J. F. má též blízký vztah k některým osobám, s nimiž
se v dřívější době setkal, jednal s nimi a udržoval k nim přátelský vztah.
Např. se spoluobviněným R. L., který je také členem tenisového oddílu a od
kterého samosoudce zakoupil tenisovou raketu, se svědkyní Mgr. J. L., s níž se
dobře zná a dále též i z důvodu, že byl v rámci hlavního líčení navržen
obviněným postup podle § 25 tr. ř. k odnětí a přikázání věci jinému soudu, ale
tomuto návrhu nebylo vyhověno. Obviněný podotkl, že celá věc byla ve značném
rozsahu medializována ve sdělovacích prostředcích (v celostátním a regionálním
tisku i ČT 1 a ČT 2), a to ještě v době, kdy nebylo proti jeho osobě vedeno
trestní řízení a došlo tím nepochybně k ovlivnění práce policejního orgánu i
dalších orgánů činných v trestním řízení, včetně rozhodování soudů obou stupňů.
V těchto sdělovacích prostředcích byla medializována údajná trestná činnost
jako rozsáhlý kriminální případ související s dovozy aut ze zahraničí s tím, že
se na této podílel i obviněný, ale jak se později ukázalo, tak se ani on ani
spoluobvinění na této činnosti nepodíleli a nebylo proti nim z těchto důvodů
trestní řízení vedeno. Medializace jeho údajné trestné činnosti byla
nepravdivá, zavádějící s úmyslem poškodit obviněného v jeho postavení v
zaměstnání.
V dovolání obviněný vytkl, že důkazy přijaté prvostupňovým soudem
byly provedeny v rozporu s trestním řádem, neboť zvukové záznamy a odposlechy
byly provedeny v rozporu s jeho příslušnými ustanoveními, když se jednalo
zejména o skutečnost, že státní zástupce svým rozhodnutím povolil mimo jiné
podle § 154d odst. 4 tr. ř. také odposlechy telefonních hovorů na telefonní
lince obviněného, což je zcela nepřípustné a protizákonné. Poukázal na
skutečnost, že v jiné trestní věci proti dnes již obžalovanému L. F. (tato
trestní věc se nachází s podanou obžalobou u Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou), byly prováděny a započaty odposlechy a záznamy telekomunikačního
provozu podle příkazu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. 5.
2005, č. j. Nt 123/2005/V-3, když toto první rozhodnutí vydal právě samosoudce
JUDr. J. F. Podle obviněného byl jmenovaný vyloučen z rozhodování o věci samé,
neboť rozhodoval o úkonu nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu podle § 88 tr. ř., čímž nepochybně došlo k porušení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Konstatoval, že na podjatost samosoudce poukazoval již v
rámci odvolání, k jeho námitkám však nebylo přihlédnuto. Současně odkázal na
svá dřívější písemná podání a obsah odvolání proti rozsudku prvostupňového
soudu.
Ke skutkovým okolnostem věci, a to pokud jde o ostatní důkazy, obviněný
uvedl, že nejsou dostatečné pro spolehlivý závěr o jeho vině, neboť soud
nesprávně interpretuje skutková zjištění a vyvozuje z nich nesprávné skutkové
závěry. Svědek J. K. K. v žádném případě neuvedl skutečnosti, které by svědčily
v neprospěch dovolatele, tj. že by se daného skutku dopustil. Obviněný namítl,
že postupoval v mezích zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v platném
znění, Soudy neprovedly jediný důkaz o tom, že citovaný zákon porušil.
Ohledně
skutku pod bodem ad 1/ výrokové části napadeného rozsudku obviněný vyjádřil
přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by požadoval po přestupci spoluobviněném
R. L. výhodu formou slevy ceny na zeměměřičské a geodetické práce pro AFK Č.
Práce vyúčtované firmou Ing. R. L., byly v souladu se skutečností vyúčtovány
obvyklým způsobem, o čemž předložil důkaz oceněním zeměměřičské kanceláře Ing.
J. N. z K. n. O., který rozsah prací ocenil částkou 5.593,- Kč včetně DPH. Soud
však bez dalšího vycházel z údaje o předpokládané výši ceny prací a uzavřel,
že rozdíl mezi tímto předběžným údajem a skutečně účtovanou cenou je oním
zvýhodněním, aniž by si o tom opatřil jakýkoliv důkaz např. znaleckým posudkem.
Podle obviněného se soud v odůvodnění též nevypořádal se skutkovým základem,
skutkovým hodnocením i s právními vývody u skutků uvedených v napadeném
rozsudku pod body 2/ a 3/ a neuvedl důvody, o které své skutkové závěry a
právní hodnocení opírá. Jiné důkazy, než byl obsah odposlechů, soud pro
skutkové a právní závěry neměl, a tudíž je aktuální otázka legálnosti a právní
čistoty provedených odposlechů, na nichž je důkazně postaven závěr o vině. Za
nepřijatelné označil tvrzení samosoudce při ústním odůvodnění napadeného
rozsudku, že není v podstatě jiná cesta vedoucí k odhalení a potrestání
pachatelů takovýchto trestných činů, než je instalace odposlechového zařízení a
provádění prostorových odposlechů. Tím ve skutečnosti zlegalizoval provádění
kontinuálních odposlechů ve všech prostorách, v nichž je rozhodováno v rámci
pravomocí státních nebo samosprávných institucí a celků o právech a
povinnostech občanů. Zmíněnou úvahu samosoudce obviněný označil za zvůli soudní
moci ležící zcela mimo rámec ústavních principů a zákonných mezí.
V mimořádném
opravném prostředku obviněný připomněl, že pro splnění skutkové podstaty
trestného činu nestačí jen naplnění formálních znaků, ale také splnění znaku
dostatečně vysoké míry nebezpečnosti jednání, tj. jeho závažnosti a intenzity.
V té souvislosti podotkl, že prostorový, byť nezákonný odposlech trval téměř 12
měsíců, přičemž za tuto dobu byly zjištěny pouze 4 případy jeho nestandardního
počínání. Posouzením celkového objemu rozhodovaných přestupkových věcí za
uvedené období k těmto 4 případům by bylo možno vztáhnout onu míru
nebezpečnosti jednání. Vyjádřil přesvědčení, že i kdyby bylo jeho jednání
zásadně nepřijatelné, rozhodně by ho nemělo diskvalifikovat trestněprávně, ale
nanejvýš pracovněprávně, neboť se jedná o zcela ojedinělá vybočení z jinak
obvyklého chování. Navíc ve dvou případech je tvrzení, že jde o počínání
nestandardní a trestné, velmi sporné. Rozhodování o přestupcích je nadáno
obdobnými principy jako trestní řízení. Jejich součástí mimo jiné je projednání
přestupku s přestupcem a v jeho rámci také možnost, aby se k věci vyjádřil a na
svou obhajobu uvedl vše, co považuje za významné pro případné potrestání.
Obviněný tudíž neshledal nic nestandardního na tom, pokud v těchto případech s
přestupci jednal. Z této řady může vybočovat věc spoluobviněného R. L., a to
proto, že výsledkem postupu byla změna již jednou uloženého potrestání. Je však
sporné a provedenými důkazy nebylo spolehlivě zjištěno, zda byla za tento
postup dohodnuta jakákoliv odměna či výhoda a zda byla obviněným požadována a
spoluobviněným poskytnuta. Současně obviněný konstatoval: „jednotlivé skutkové
případy jsou skutečně případy hraničícími z hlediska právní a zákonné
dovolenosti či nedovolenosti, správnosti či nesprávnosti v postupu dovolatele
a nesplňují požadavek zákona na tak vysokou míru nebezpečnosti jednání, aby se
dalo hovořit o trestném činu. Proto s přihlédnutím k celkovému počtu
projednaných věcí za dobu prováděných odposlechů, k počtu vytýkaných případů,
vzhledem k tomu, že přes vytýkanou nestandardnost byly všem přestupcům uloženy
tresty v rámci příslušných sazeb, a také s přihlédnutím k tomu, že vytýkat by
bylo možné dovolateli snad jen obsah, ale nikoliv vlastní jednání s přestupci
před vydáním rozhodnutí, tak je vyloučeno posoudit jeho jednání jako trestné
činy i poté, co by byly soudem odmítnuty námitky procesního charakteru.“
Závěrem mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že se nedopustil
jednání popsaného v rozsudku prvostupňového soudu a namítl, že rozhodnutí soudů
obou stupňů jsou postižena výše uvedenými vadami. Proto navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 25. 7.
2007, sp. zn. 1 T 120/2006, i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
24. 1. 2008, sp. zn. 10 To 313/2007, a jeho osobu zprostil obžaloby. Pro
případ, že by dovolací soud neshledal důvody pro zproštění obžaloby, navrhl,
aby uvedené rozsudky zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu
soudu v Rychnově nad Kněžnou, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Současně ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný vyslovil souhlas s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný P. S. uplatnil dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který shledal v nesprávném právním posouzení
skutku. Připomněl, jak je trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. vymezen v zákoně. Konstatoval, že svým
jednáním znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu nenaplnil. Pokud soudy
opřely svůj závěr o vině jeho osoby i ostatních spoluobviněných o odposlechy z
kancelářských prostor budovy Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, pak z nich
mohlo být maximálně dovozováno, že v případě přestupku J. K. K. mohlo dojít
mezi jinými osobami k určité dohodě, jakým způsobem by měl být přestupce za
spáchaný přestupek postižen, ale bez jakékoliv účasti a aktivního jednání
obviněného. Ten pouze vyslechl v rámci informace výsledek dohody jiných osob,
dokonce sám ve věci nerozhodl, takové rozhodnutí bylo v kompetenci pracovníka
Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou spoluobviněného M. H. Obviněný tedy
neurčil sankci, která se jeví v porovnání s jinými případy jako mírnější.
Soudům vytkl, že se nezabývaly tím, že jeho podpis pod rozhodnutím byl pouze
podpisem osoby, která přezkoumávala formální správnost rozhodnutí, jež bylo
učiněno jiným pracovníkem městského úřadu, přičemž formální schválení
správnosti rozhodnutí nebylo žádným zásahem do vlastního výroku. Podotkl, že v
případě J. K. K. se nepodílel na dohodě o způsobu postihu přestupce ani na
samotném rozhodnutí, a tudíž nevykonával svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonům. Navíc konstatovaný neoprávněný prospěch přestupce vyjádřený v míře
uložené finanční sankce a zákazu řízení motorových vozidel příliš nevybočuje z
praxe Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou.
Rovněž v případě přestupce Ing.
J. M. obviněný namítl, že v souvislosti s malou dopravní nehodou (nedání
přednosti v jízdě a poškození obou vozidel při střetu) bylo rozhodnuto uloženou
pokutou zcela v souladu s rozhodovací praxí Městského úřadu v Rychnově nad
Kněžnou. Postup u tohoto přestupce nebyl nepřiměřeně mírný, odpovídal míře
zavinění, hodnocení osoby a faktické vážnosti přestupku. Tímto rozhodnutím
nebyla jmenovaná neoprávněně zvýhodněna, resp. nebyl jí poskytnut neoprávněný
prospěch. Obviněný zdůraznil, že ji obecně poučil o zásadách správního řízení,
jak by to učinil i u jiných osob, přičemž tímto jednáním rozhodně nevykonával
svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu. V této souvislosti pouze připustil,
že vzhledem k tomu, že se jednalo o jeho švagrovou, tj. o osobu blízkou, měl se
zcela zdržet jakéhokoliv rozhodnutí v uvedené věci, čímž mohl porušit své
povinnosti úředníka ve smyslu zák. č. 312/2000 Sb. Takové porušení však již
není podřaditelné pod trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele ve
smyslu znění § 158 tr. zák. Současně konstatoval, že jeho jednání bylo
nesprávně právně posouzeno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odkázal především na to, že
neopatřil jinému prospěch, nevykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím
zákonu a že jeho tzv. podíl na rozhodování nebyl rozhodováním ve věci samé, ale
toliko kontrolou formální správnosti rozhodnutí vydaného jiným pověřeným a
odpovědným pracovníkem Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou.
Dále obviněný
dovodil nutnost přezkoumání napadených rozsudků z hlediska zákonnosti užitých
odposlechů v kancelářích Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou, které (byť
jeho samotného neusvědčují) vytváří základ pro konstrukci, jež může spočívat na
nezákonném postupu orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřil nesouhlas se
závěry obou soudů o legálnosti tzv. prostorových odposlechů, pokud příslušná
procesní opatření k jejich pořízení byla vydána v jiné trestní věci. Tím
shledal jejich důkazní využití v rozporu s ustanovením § 158 písm. d) tr. ř.
S poukazem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze
dne 25. 7. 2007, č. j. 1 T 120/2006-547, i rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 24. 1. 2008, č. j. 10 To 313/2007-623, a podle § 265m odst. 1
tr. ř. sám ve věci rozhodl a jeho osobu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil
obžaloby.
K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty
první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství.
Pokud jde o dovolání, které podal obviněný Ing. J. L. státní
zástupce připomněl, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.,
který uplatnil, je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento
důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již
v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta. Konstatoval, že ze spisových materiálů, které má Nejvyšší státní
zastupitelství k dispozici, nevyplývá, že by obviněný v průběhu trestního
řízení vznášel námitku podjatosti týkající se vztahu soudce JUDr. J. F. ke
spoluobviněnému L. nebo svědkyni L. Skutečnost, že tyto osoby ve věci figurují,
musela být obviněnému známa již z obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání,
které převzal dne 11. 7. 2006. V podání přitom neuvádí žádné konkrétní údaje,
ze kterých by vyplývalo, že tyto námitky nemohl uplatnit v dřívějších stadiích
řízení. Podle názoru státního zástupce proto nemůže zmíněné výhrady v dovolání
uplatňovat.
V případě námitek týkajících se kontaktů uvedeného soudce s
ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, JUDr. Z. H., jež byly
obviněným uplatněny již v odvolání, státní zástupce poukázal na znění § 30
odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen mj. soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané
věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním
řízení nemůže nestranně rozhodovat. Pokud se týká poměru soudce k osobám v
ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. uvedeným, může důvod vyloučení založit pouze
příbuzenský, popř. velmi přátelský nebo naopak nepřátelský osobní vztah soudce
k těmto osobám, který může vzbuzovat pochybnosti o schopnosti soudce ve věci
nestraně rozhodnout. Důvodem vyloučení však nemůže být údajná osobní známost
soudce s ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, který sám ve věci
nebyl nijak činný. V přípravném řízení byl činný policejní komisař Ing. Bc. J.
P. Tvrzení obviněného, podle kterých snad měl JUDr. H. iniciovat jeho trestní
stíhání, nemá podle státního zástupce absolutně žádnou oporu ve spisovém
materiálu. Dodal, že podle tvrzení obsažených v odvolání měl uvedený policejní
funkcionář iniciovat operativní šetření „především ve věci tzv. omlazování
dovezených motorových vozidel“, tj. v záležitosti s trestnou činností popsanou
v tzv. skutkových větách odsuzujícího rozsudku absolutně nesouvisející.
Státní
zástupce připomněl i znění § 30 odst. 2, 3 tr. ř., které stanoví některé další
případy, kdy je soudce z provádění úkonů trestního řízení ve věci vyloučen
proto, že v ní již byl činný některým ze způsobů v těchto ustanoveních
uvedených. Zdůraznil, že důvodem vyloučení nemůže být procesní činnost soudce v
jiné trestní věci. Za bezpředmětné tudíž označil výtky týkající se rozhodování
JUDr. F. v trestní věci obviněného F. (ostatně i tyto důvody údajné podjatosti
mohly být namítány již v předchozích stadiích řízení.) Námitky uplatněné v
rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce
proto shledal nedůvodnými.
K obviněným uplatněnému důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce připomněl, že slouží k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném
právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V
rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost
skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§ 2 odst. 5, 6
tr. ř.). Taktéž nelze s odkazem na uvedený dovolací důvod uplatňovat jiné
námitky týkající se porušení předpisů o provádění dokazování ani jiných
procesních předpisů. V této spojitosti státní zás
tupce podotkl, že velká část námitek obviněného tomuto dovolacímu důvodu
neodpovídá, zejména pokud namítá, že některé rozhodné skutečnosti (zejména
ohledně skutku pod bodem 1/ výroku o vině) nebyly provedenými důkazy prokázány
a popř. provádí vlastní hodnocení důkazů. Totéž platí i pro výhrady týkající se
nezákonnosti tzv. prostorových odposlechů a obecné výtky porušení práva na
spravedlivý proces, event. základních zásad trestního řízení. S jistou
tolerancí lze pod uvedený dovolací důvod podřadit námitky, podle kterých v
případě skutku pod bodem 2/ výroku o vině rozsudku obviněný při projednání
přestupku přestupce K. nevybočil z mezí zákona č. 200/1990 Sb. K těmto výhradám
státní zástupce uvedl, že občan obviněný z přestupku má obdobně jako osoba
obviněná z trestného činu právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu
kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy
na svou obhajobu (§ 73 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., v platném znění). To však
neznamená, že by orgán rozhodující o přestupku mohl vést s přestupcem jakési
dohadovací řízení o tom, jaká sankce by byla pro osobu obviněnou z přestupku
přijatelná. Institut dohadovacího řízení ani jiný obdobný institut zákon č.
200/1990 Sb. stejně jako platný trestní řád nezná. Navíc svoje právo k věci se
vyjádřit může přestupce uplatnit v rámci ústního jednání (§ 74 odst. 1 cit.
zákona), nikoli v rámci neformální schůzky s vedoucím pracovníkem orgánu
rozhodujícího o přestupku, který sám ve věci ani nerozhoduje (ve věci přestupce
K. rozhodnutí vydal spoluobviněný S.). Státní zástupce zdůraznil, že ze strany
obviněného Ing. J. L. šlo nikoli pouze o nestandardní postup, ale o postup
odporující zákonu a směřující k minimalizaci postihu přestupce K. Takovýmto
postupem obviněný naplnil všechny znaky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ve vztahu k dílčímu
skutku pod bodem 1/ výroku o vině rozsudku státní zástupce zmínil, že obviněný
vznesl toliko námitky skutkového charakteru a ve vztahu k dílčímu skutku pod
bodem 3/ rozsudečného výroku o vině prakticky žádné námitky neuplatnil.
Připomněl, že obviněný vydal rozhodnutí na základě kontaktu nikoli se samotným
přestupcem, ale na podkladě dohody s J. L., takže námitky týkající se realizace
přestupcova práva vyjádřit se k věci jsou v tomto případě bezpředmětné.
I když
lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit výhrady týkající se absence
materiální stránky trestného činu, tak podle státního zástupce nejsou důvodné.
Již naplněním formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že
při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3
odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro
společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité
skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové
nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím
běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz též
rozhodnutí č 43/1996 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce konstatoval, že v
předmětné trestní věci nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, pro které by
společenská nebezpečnost jednání obviněného Ing. J. L. nedosahovala společenské
nebezpečnosti ani nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících případů trestných
činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.
zák. a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. Protože
uvedené trestné činy mohou být spáchány i jediným útokem, nelze nesouhlasit s
tvrzením obviněného, že za okolnost snižující konkrétní stupeň nebezpečnosti
činu pro společnost lze považovat skutečnost, že postupoval v průběhu dvanácti
měsíců v rozporu se zákonem „pouze“ ve třech přestupkových řízeních a že v
dalších projednávaných věcech z mezí zákona nevybočil. Za takovou okolnost
nelze považovat ani skutečnost, že v rámci „minimalizace“ postihu jednotlivých
přestupců obviněný nevybočil z mezí sazeb stanovených v jednotlivých
ustanoveních přestupkového zákona. V této souvislosti státní zástupce
poznamenal, že obviněný si nemohl dost dobře dovolit vydat rozhodnutí (popř.
dokonce toto uložit jiným pracovníkům odboru), jejichž nezákonnost by byla
vzhledem k uložení sankce mimo sazbu „do očí bijící“. Pokud jsou v souvislosti
s námitkami ohledně absence materiálního znaku trestného činu opět opakovány
některé námitky skutkového, resp. procesního charakteru, nelze k nim přihlížet.
K dovolání obviněného P. S. státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky v
podstatě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Při posuzování jejich důvodnosti je však nutno důsledně vycházet ze
skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách a v odůvodnění soudních
rozhodnutí. V této souvislosti podotkl, že obviněný se sice výslovně nedomáhá
změny skutkových zjištění, při své argumentaci však fakticky některá skutková
zjištění ignoruje.
Pokud jde o skutek pod bodem 2/ výroku o vině v rozsudku
prvostupňového soudu (přestupce K.), tak státní zástupce uvedl, že podle tzv.
skutkové věty byl obviněný P. S. informován obviněným Ing. J. L. o obsahu
dohody s přestupcem o uložení velmi mírné sankce, přičemž předmětné rozhodnutí
vydal v intencích této dohody. Pokud obviněný realizoval výsledky výše
uvedeného nezákonného „dohadovacího řízení“ s přestupcem, vykonával svoji
pravomoc způsobem odporujícím zákonu a opatřil přestupci neoprávněný prospěch.
Jelikož předmětné rozhodnutí opatřil za správní orgán svým podpisem, nemůže se
distancovat od jeho obsahu, i když písemné vyhotovení rozhodnutí zpracoval jiný
pracovník správního orgánu.
V případě skutku v bodě 4/ výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce uvedl, že podle z tzv. skutkové
věty se kontakt obviněného s přestupkyní neomezil na nějakou obecnou informaci
o průběhu, resp. zásadách správního řízení. Ing. M. předem přislíbil konkrétní
obsah vydaného rozhodnutí, a to v takové podobě, aby uložená sankce byla pro
jmenovanou co nejméně citelná, přičemž podle jeho vlastního vyjádření mělo jít
o postih mírnější než v jiných obdobných přestupkových věcech; v přislíbené
podobě rozhodnutí skutečně vydal. I v tomto případě byl obsah rozhodnutí o
přestupku určen jakýmsi neformálním „dohadovacím řízením“ s přestupkyní a
obviněný P. S. tudíž vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím zákonu a
opatřil přestupkyni neoprávněný prospěch. Samotná okolnost, že obviněný byl z
rozhodování věci zřejmě vyloučen s ohledem na ustanovení § 9 odst. 1 tehdy
platného správního řádu č. 71/1967 Sb., by patrně skutkovou podstatu trestného
činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nezakládala, ovšem pouze za
předpokladu, že by se tato skutečnost nijak nepromítla do postupu řízení a
obsahu rozhodnutí ve věci.
Námitka obviněného týkající se zákonnosti
prostorových odposlechů směřuje podle státního zástupce výlučně do oblasti
procesní a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
a ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá.
V závěru vyjádření státní
zástupce konstatoval, že ty námitky obou obviněných, které formálně odpovídají
deklarovaným dovolacím důvodům, jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. obě podaná dovolání odmítl
jako zjevně neopodstatněná a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil souhlas [§
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro
případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací
(§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Ing. J. L. a P. S. jsou
přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými
osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat
jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda
obviněnými Ing. J. L. a P. S. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody.
Podle § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. dovolání
lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
b) ve věci rozhodl
vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu,
kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím
orgánu druhého stupně namítnuta,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti
s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je zapotřebí uvést, že
tento důvod dovolání lze úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci samé
rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v § 30
tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř., a současně
tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před
rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Podle § 30 odst. 1 věty první tr.
ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo
přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u
něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám,
jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže
nestranně rozhodovat.
Podle § 30 odst. 2 tr. ř. je soudce nebo přísedící dále
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci
činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo
jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby je
vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci
v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo
rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba.
Podle § 30 odst.
3 věty první tr. ř. je z rozhodování u soudu vyššího stupně kromě toho vyloučen
soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a
naopak (vše trestní řád ve znění účinném do 30. 6. 2008).
Účelem citovaných
ustanovení zákona je upevnit důvěru účastníků řízení i veřejnosti v nestrannost
postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon vylučuje z vykonávání úkonů
trestního řízení ten orgán činný v trestním řízení, u něhož lze mít pochybnosti
o jeho nepodjatosti z taxativně vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno
zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní
zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 38
odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Jak konstatoval Ústavní soud,
vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle § 30 tr. ř. není založeno
pouze na existenci pochybnosti o jejich poměru k projednávané věci nebo k
osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotně právního rozboru
skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. rozhodnutí publikované ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 34, č. 182/1999).
Podle ustálené
judikatury může poměr k projednávané věci záležet např. v tom, že příslušný
orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly poškozeny
projednávanou trestnou činností, případně byly jinak této činnosti účastny
(např. jako svědci, tlumočníci), nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že
orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního
řízení. Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně odborné
způsobilosti soudce (samosoudce, předsedy senátu, člena senátu) rozhodujícího
ve věci. Stejně nelze považovat za poměr k projednávané věci odlišný právní
názor. Z ustanovení § 30 tr. ř. vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět
skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené
osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby
mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti
takové osoby přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajících objektivně.
Nemůže postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a
z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, neboť nejde o osobní poměr k
věci samé, ale toliko o odlišný názor (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti
spočívající v jeho procesním postupu v řízení o projednávané věci, nejde-li o
případy stanovené v § 30 odst. 2, 3 tr. ř.
Pro poměr k osobám, jichž se úkon
přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a
zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce,
který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce
přátelském, anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k
obviněnému však nelze vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že
je soudce vůči němu zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními
skutečnostmi.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze námitkám obviněného Ing. J.
L., že samosoudce JUDr. J. F. byl z rozhodování ve věci vyloučen, přiznat
opodstatnění. Předně je potřebné uvést, že pokud je v dovolání obviněným
namítán přátelský vztah jmenovaného k obviněnému R. L. (členství ve stejném
tenisovém oddílu a zakoupení tenisové rakety od jeho osoby) a ke svědkyni Mgr.
J. L. (s níž se dobře zná), tak jde o výhrady, které není možno v dovolacím
řízení uplatňovat. V mimořádném opravném prostředku není zmínky o tom, proč by
tyto skutečnosti nemohly být uplatněny před rozhodnutím orgánu druhého stupně
(Krajského soudu v Hradci Králové). Přitom tvrzené okolnosti musely být
obviněnému známy již v průběhu předchozího soudního řízení (označené osoby jsou
uváděny ve sdělení obvinění, obžalobě, rozsudku soudu prvního stupně a též byly
přítomny u hlavního líčení). Současně lze pro úplnost poznamenat, že
skutečnosti, z nichž je v dovolání dovozován přátelský vztah samosoudce k
obviněnému R. L. a Mgr. J. L., nemohou zakládat jeho vyloučení z rozhodování ve
věci. Nejde totiž o vztah vysloveně přátelský vyznačující se výrazněji jinou
kvalitou, než je okolnost, že osoby jsou členy stejného sportovního oddílu,
dále že došlo mezi nimi k realizaci prodeje věci a blíže nespecifikované
tvrzení, že se dobře znají. Navíc samosoudce JUDr. J. F. i obviněný R. L.
shodně uvedli, že se v minulosti několikrát setkali na tenisových dvorcích,
přitom si vždy vykali (č. l. 352 spisu).
Rovněž není možno akceptovat
námitku obviněného, že důvodem pro vyloučení JUDr. J. F. z rozhodování věci je
jeho osobní známost s ředitelem Policie ČR, OŘ v Rychnově nad Kněžnou, JUDr.
Z. H., z jehož podnětu mělo dojít k provádění operativních šetření i k
zahájení trestního stíhání proti dovolateli i dalším osobám. Předně jmenovaný
nebyl orgánem činným v trestním řízení v předmětné věci. Dále podle argumentace
samotného obviněného, jak byla uplatněna v odvolání (č. l. 581 – 582 spisu),
měl JUDr. Z. H. iniciovat operativní šetření především ve věci tzv. omlazování
dovezených motorových vozidel, tj. v záležitosti s trestnou činností popsanou
ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku nesouvisející. Krajskému soudu v
Hradci Králové nelze vytknout pochybení, pokud tuto námitku v odvolacím řízení
důvodnou neshledal. To se týká i obviněným obecně zaměřeného tvrzení o
neobjektivní medializaci celé věci, kterou mělo dojít „k ovlivnění práce
policejního orgánu i dalších orgánů činných v trestním řízení, včetně
rozhodování soudů obou stupňů“.
Za irelevantní je potřebné z hlediska důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat výtku obviněného, že
JUDr. J. F. jako soudce rozhodoval v trestní věci obviněného L. F. (nařízením
odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu), neboť šlo o rozhodování v jiné
trestní věci, tj. nešlo o žádný z případů předvídaných zákonem ve výše
citovaném ustanovení § 30 odst. 2, 3 tr. ř.
S poukazem na popsané skutečnosti
lze učinit dílčí závěr, že dovolání obviněného Ing. J. L. je v části, v níž
uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., zjevně
neopodstatněné.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný
trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva např. občanského, obchodního, trestního). Z
dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn.
IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat
úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů.
Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje
správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění
nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů.
Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený
rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání
obviněný Ing. J. L. vznáší námitky, které dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání
obsahově nenaplňují. Obviněný tvrdí, že soudy neprovedly jediný důkaz o tom, že
porušil zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích v platném znění. V této souvislosti
namítá, že J. K. K. neuvedl skutečnosti, které by svědčily v jeho neprospěch.
Nebylo prokázáno, že by po přestupci spoluobviněném R. L. požadoval výhodu
formou slevy ceny na zeměměřičské a geodetické práce pro AFK Č. Rovněž
zpochybňuje, a to shodně jako spoluobviněný P. S., zákonnost odposlechů a
záznamů telekomunikačního provozu. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady, které jsou
v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do
oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů. Jak
již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená
rozhodnutí přezkoumávat.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního
soudu v Rychnově nad Kněžnou plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o
které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení
provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění
rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných Ing.
J. L. a P. S. S těmito skutkovými závěry se ztotožnil, popř. některé i rozvedl
Krajský soud v Hradci Králové na str. 8 až 11 napadeného rozsudku.
V dovolání
obvinění Ing. J. L. a P. S. rovněž v podrobnostech namítají, že v jednání s
přestupci nešlo o postup, který by odporoval zákonu, a tudíž nemohli naplnit
znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými. Prvně jmenovaný obviněný též
tvrdí, že v jeho činu nebyl naplněn materiální znak – potřebný stupeň
společenské nebezpečnosti. Tyto námitky obsahově deklarovanému důvodu dovolání
odpovídají. Nejvyšší soud proto posuzoval opodstatněnost obou podaných
dovolání. Současně je nutno připomenout, že pokud obviněný P. S. v podání
pomíjí některé podstatné okolnosti, tak pro dovolací řízení jsou rozhodná
konečná skutková zjištění učiněná ve věci.
Trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí
veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo
jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. spáchá
ten, kdo v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádá úplatek a spáchá
takový čin jako veřejný činitel.
Z ustanovení § 89 odst. 9 tr. zák. vyplývá,
že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu
státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník
ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční
činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z
pověření soudu podle zvláštního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů
společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci
odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Při výkonu oprávnění a pravomocí
podle zvláštních právních předpisů je veřejným činitelem také fyzická osoba,
která byla ustanovena lesní stráží, vodní stráží, stráží přírody, mysliveckou
stráží nebo rybářskou stráží. K trestní odpovědnosti a ochraně veřejného
činitele se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby
trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník státního orgánu, samosprávy,
ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru cizího státu se za těchto podmínek
považuje za veřejného činitele, pokud tak stanoví vyhlášená mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle názoru Nejvyššího soudu
nepostupoval Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (následně v odvolacím řízení i
Krajský soud v Hradci Králové) v rozporu s trestním zákonem, když skutky, jak
byly zjištěny a popsány ve výroku o vině posuzovaného rozsudku, kvalifikoval
jako trestné činy, jimiž byli obvinění pravomocně uznáni vinnými. Je potřebné
připomenout, že oba obvinění byli veřejnými činiteli, neboť obviněný Ing. J. L.
byl vedoucím odboru dopravy a silničního hospodářství Městského úřadu v
Rychnově nad Kněžnou a obviněný P. S. byl jeho zástupcem a též vedoucím
oddělení. Jako odpovědní pracovníci orgánu státní správy a samosprávy se
podíleli na plnění úkolů společnosti a státu a používali přitom pravomoci,
která jim byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Současně
je nutno dodat, že trestné činy byly spáchány v souvislosti s jejich pravomocí
a odpovědností, neboť šlo o rozhodování ve správním řízení o přestupcích.
Pokud oba obvinění namítají, že jejich rozhovory s přestupci nemohly vést k
naplnění trestného činu, nelze s jejich názorem souhlasit. Zákonná úprava
řízení o přestupku nezná žádné dohadovací řízení.
Podle § 73 odst. 2 věty
první zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platí, že obviněný z
přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za
vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou
obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky.
V posuzovaných skutcích, jak
jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou, rozhodně nešlo o podání informace o přestupkovém řízení a ani o
vyložení práv osobám obviněným z přestupků, ale o konkrétní ujednání, aby
jejich postih, jenž se týkal přestupků v souvislosti s řízením motorového
vozidla, byl pokud možno co nejmírnější. Tak tomu bylo ohledně přestupce –
spoluobviněného R. L. V důsledku dohody mezi obviněným Ing. J. L. a
spoluobviněným R. L., který vyslovil souhlas s nabídkou prvně jmenovaného, že
zajistí výhodnější cenu zeměměřičské zakázky týkající se objektů Sportovního
klubu AFK Č. (byla následně realizována), došlo k výrazné změně, a to dokonce
již pravomocného správního rozhodnutí. Přestupci byl uložen zákaz činnosti v
trvání čtyř měsíců (původně dvanácti měsíců), který spočíval v zákazu řízení
všech motorových vozidel. Navíc bylo dohodnuto, že po výkonu poloviny sníženého
trestu bude vyhověno jeho žádosti o upuštění od výkonu zbytku konstatované
sankce. Dále v případě přestupce J. K. K. byl s touto osobou obviněným Ing. J.
L. ujednán postup, aby výkon zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel připadl na období, kdy přestupce bude na dovolené v
zahraničí, a tak se jej nedotkne. Taktéž bylo ujednáno, že po výkonu poloviny
této sankce bude vyhověno žádosti přestupce o upuštění od výkonu jejího zbytku.
S touto dohodou obviněný Ing. J. L. seznámil obviněného P. S. s tím, že je
třeba rozhodnout v jejím smyslu. Vše bylo i realizováno. V důsledku dohody
obviněného Ing. J. L. se spolupracovnicí z Městského úřadu v Rychnově nad
Kněžnou J. L., bylo jejímu manželovi přestupci J. L. ve správním řízení
obviněným uloženo toliko napomenutí. Rovněž ohledně přestupce Ing. J. M. došlo
k ujednání mezi obviněným P. S. a jmenovanou, která byla jeho příbuznou
(švagrovou), jehož obsahem bylo uložení mírné peněžité sankce, dále aby
přestupek nebyl zaznamenán v kartě řidiče a nemusela hradit náklady řízení. V
důsledku toho jí byla obviněným ve správním řízení za přestupek uložena pokuta
ve výši 1.000,- Kč.
Ze stručně připomenutých skutkových zjištění
prvostupňového soudu jednoznačně plyne, že obvinění Ing. J. L. (v bodech 1/ až
3/ výroku) a P. S. (v bodech 2/ a 4/ výroku) svým jednáním postupovali nejen v
rozporu s povinnostmi úředníka zejména zakotvenými v § 16 odst. 1 písm. f) zák.
č. 312/2002 Sb., o úředních samosprávných celcích a o změně některých zákonů,
tj. jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při
výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, ale
naplnili jím i všechny zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Toto konstatování je
důvodné, neboť jako veřejní činitelé v úmyslu opatřit jinému neoprávněný
prospěch vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Současně
obviněný Ing. J. L. (v bodě 1/ rozsudečného výroku) svým jednáním naplnil i
všechny zákonné znaky trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3
písm. b) tr. zák., neboť v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu žádal
úplatek a takový čin spáchal jako veřejný činitel. Z hlediska subjektivní
stránky oba obvinění jednali v přímém úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť
chtěli porušit zájem chráněný trestním zákonem (srov. argumentaci na str. 14
rozsudku prvostupňového soudu).
K výtce obviněného P. S., že se v případě
skutku pod bodem 1/ výroku o vině na rozhodnutí nijak nepodílel, pouze je
podepsal, je potřebné zdůraznit, že obviněný Ing. J. L. jej „dne 10. 11. 2005 a
dále opětovně dne 14. 11. 2005 na poradě seznámil s uvedenou dohodou“ s tím,
že je třeba rozhodnout v jejím smyslu. Ze skutkových zjištění je rovněž
očividné, že obviněný ve smyslu předmětné dohody následně vydal dne 27. 1. 2006
i rozhodnutí. K příbuzenskému vztahu obviněného s přestupcem – Ing. J. M. lze
poznamenat, že tato okolnost (sama o sobě) není důvodem trestnosti zmíněného
skutku, která spočívá v záměrném zvýhodnění přestupce.
Jelikož obviněný Ing.
J. L. též vznesl námitku, že jeho jednání nedosahovalo stupně nebezpečnosti
trestného činu, bylo potřebné se blíže zabývat i touto otázkou.
Podle § 3
odst. 1 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky
jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož
stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když
jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu,
který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi,
za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho
pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou,
která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněná osoba
naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval
vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst.
2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních
znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v
běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost
zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy,
když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože
byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně
odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když
tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného
činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o společenskou nebezpečnost jednání, které spáchal obviněný Ing. J.
L., tak prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku konstatoval: „…je dána tím, že
porušil zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v
souladu s právním řádem a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických
osob. Dále porušil zájem společnosti na řádném, nestranném a zákonném
obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života.
Konkrétní stupeň nebezpečnosti je u něho výrazně zvyšován významy chráněných
zájmů, způsobem provedení, když ingeroval v jednáních popsaných pod body 1-3
rozsudečného výroku a vyšší mírou zavinění se zřetelem k jeho funkčnímu
zařazení v systému státní správy. Zavinění u obou kvalifikovaných trestných
činů u něho bylo dovozeno ve formě přímého úmyslu [§ 4 písm. a) tr. zák.].
Nutno však připustit, že vzhledem k relativně nevysokým cenově fakturačním
hranicím ohledně zakázky pro AFK Č. (šlo řádově o několika tisícikorunový
rozdílový nepoměr a nikoliv o nepoměr v řádech např. desetitisíců či statisíců
korun či vyšších částek, které se v různých jiných „úplatkářských aférách“
projednávaných v posledních letech v ČR objevovaly) není konkrétní stupeň
společenské nebezpečnosti zvyšován dalším podstatným znakem – a to následkem. Dosavadní občanská a trestní bezúhonnost obžalovaného i
jeho dobré pracovní hodnocení, rovněž stupeň společenské nebezpečnosti nejen že
nepovyšují, nýbrž ho poněkud snižují (nikoliv však výrazně, neboť vymezené
negativní znaky stupně společenské nebezpečnosti tyto další pozitivní znaky u
tohoto obžalovaného výrazně překrývají a převažují)“ (vše na str. 13 rozsudku
okresního soudu).
Okolnosti, jež by v konkrétním případě stupeň nebezpečnosti
činu obviněného Ing. J. L. pro společnost snižovaly do té míry, aby jeho
jednání nemohlo být posouzeno jako předmětný trestný čin, Nejvyšší soud
neshledal a ani z provedeného dokazování nevyplývají. K zásadně v tomto směru
správným úvahám Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jak byly výše citovány,
dovolací soud toliko dodává, že stupeň nebezpečnosti spáchané trestné činnosti
pro společnost nemůže snižovat zjištěný počet spáchaných dílčích skutků
(protiprávních útoků), jak je tvrzeno v dovolání. Soud prvního stupně přitom
vzal v úvahu ve prospěch obviněného mimo jiné i dobré pracovní hodnocení.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. dovolání obviněných Ing. J. L. a P. S. odmítl jako zjevně
neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř.,
přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s
výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně
dne 28. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k