6 Tdo 914/2003

6 Tdo 914/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném

dne 25. února 2004 dovolání, která podali obvinění J. Š., a Z. D., proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002,

jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro

Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 119/2001, a rozhodl podle § 265k odst. 1, 2, § 265l

odst. 1 tr. ř. t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a

rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001,

se z r u š u j í . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí

obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla

podkladu.

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

I. obviněný J. Š. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele

podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a za

použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se

měl dopustit tím, že dne 8. 6. 1981 v P., B.ulici, v neztotožněné kanceláři v

rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického

tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu,

který prováděl jako starší referent 2. oddělení 2b odboru správy Státní

bezpečnosti Praha, fyzicky napadl poškozeného Z. B., tím způsobem, že

srolovaným ručníkem, který předtím namočil v umyvadle, ho škrtil, zakláněl mu

hlavu za opěradlo židle, v důsledku čehož u jmenovaného došlo ke krátkodobému

bezvědomí a dýchacím potížím, přičemž takto vedený způsob výslechu prohloubil u

poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností státních orgánů, který

následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se tlakem ze strany Státní

bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do Rakouska, čímž

porušil nejméně ustanovení čl. 30 odst. 1, čl. 34 Ústavy ČSSR, ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru

národní bezpečnosti,

II. obviněný Z. D. sám trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele

podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., za použití § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, a za

použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb., kterého se

měl dopustit tím, že v přesně nezjištěné době, pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981, v P., B. ulici, v neztotožněné kanceláři v rámci profylakticko

rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického tlaku na vytypované

organizátory a sympatizanty akce Charta 77, při výslechu, který prováděl jako

referent 2. oddělení 2b odboru správy Státní bezpečnosti Praha, fyzicky napadl

poškozeného Z. B., tím způsobem, že ho opakovaně udeřil pěstí do břicha,

poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v důsledku čehož došlo u poškozeného k

potížím s dýcháním a úzkostem v krajině srdeční, přičemž takto vedený způsob

výslechu prohloubil u poškozeného pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností

státních orgánů, který následně vyústil z důvodu obavy před stupňujícím se

tlakem ze strany Státní bezpečnosti i v jeho vystěhování se z ČSSR dne 14. 6. 1982 do Rakouska, čímž porušil nejméně ustanovení čl. 30 odst. 1, čl. 34 Ústavy

ČSSR, ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti,

III. oba obvinění společně trestným činem zneužívání pravomoci veřejného

činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., za použití §

5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti

němu a za použití § 67a písm. d) tr. zák., ve znění novely č. 327/1999 Sb.,

kterého se měli dopustit tím, že dne 13. 10.

1981, kolem 01.30 hod., v P., v

rámci profylakticko rozkladných opatření zaměřených na stupňování psychického

tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty akce Charta 77, J. Š. ve funkci

staršího referenta 2. oddělení 2b odboru správy Státní bezpečnosti Praha, Z. D. jako referent 2. oddělení 2b odboru správy Státní bezpečnosti Praha a další

dosud neztotožněný muž, poté, když se představili jako I. J., vnikli do bytu

poškozené Z. F., kde následně J. Š. poškozené v předsíni bytu zakryl ústa,

odtáhl ji ke kuchyňským dveřím, kde ji opakovaně udeřil hlavou o futro dveří,

Z. D. a další muž jí opakovaně kopali do hýždí, břicha a stehen, přičemž

současně poškozené i vulgárně nadávali a Z. D. ji kladl otázky za účelem

zjištění posílání zpráv o Chartě 77 do zahraničí a spolupráce s organizací

VONS, v důsledku čehož poškozená utrpěla zranění v podobě otřesu mozku lehkého

stupně, zhmoždění hlavy, krční páteře a pravého stehna, kterážto zranění

omezila poškozenou v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 2 týdnů, přičemž

tyto praktiky obžalovaných prohloubily u poškozené pocit nedůvěry,

nespokojenosti s činností státních orgánů, jakož i vzbudily obavu o život a

následně vyústily i v její vystěhování se z ČSSR na jaře 1982 do Velké

Británie, čímž porušili nejméně ustanovení čl. 30 odst. 1, čl. 34 Ústavy ČSSR,

ve znění zák. č. 100/1960 Sb., § 3 odst. 1, 2, § 15 odst. 1, § 32 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.

Za tuto trestnou činnost byli obvinění J. Š. a Z. D. odsouzeni podle § 158

odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí

svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák.

zařazeni do věznice s dozorem.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Z. B., bytem P., a Z. F., bytem P.,

odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku podali odvolání obvinění J. Š. a Z. D. a v

jejich neprospěch obvodní státní zástupce pro Prahu 1.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002,

byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve

výroku o trestu ohledně obou obviněných. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř.

odvolací soud znovu rozhodl a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody

odsoudil obviněné J. Š. a Z. D. podle § 158 odst. 2 tr. zák. za použití § 35

odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž

podle § 39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu je zařadil do věznice s dozorem.

Podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5

To 209/2002, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2.

2002, sp. zn. 1 T 119/2001, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců

dovolání.

Mimořádným opravným prostředkem obviněný J. Š. napadl rozsudek odvolacího soudu

(uvedl sice, že napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2002, sp.

zn. 5 To 209/2002, přičemž toto pochybení Nejvyšší soud pokládá za zjevnou

písařskou chybu, která nemá na posouzení dovolání žádný vliv). Z obsahu

podaného dovolání je zřejmé, že směřuje do všech výroků napadeného rozsudku a

obviněný ho opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. c), e), g),

l) tr. ř. /pro zjevnou písařskou chybu uvedl ustanovení § 256b odst. 1 písm.

c), e), g), l) tr. ř./.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný

namítá, že trestní řízení vedené proti jeho osobě je zmatečné, tendenční a

jednostranné, došlo k porušení jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces i

zásady presumpce neviny. Přestože v roce 1982 zahájené trestní stíhání ve věci

přepadení Z. F. bylo přerušeno z důvodu neztotožnění pachatelů, bylo v roce

1990 zahájeno nové trestní řízení, aniž by původní řízení bylo procesně

vyřízeno. Poukazuje na okolnost, že trestní řízení proti jeho osobě je vedeno

po dobu osmi let, ačkoliv se jedná o věc jednoduchou po stránce skutkové i

právní a žádný z obviněných stíhání nemařil. Podle názoru obviněného došlo k

překročení doby, kterou je možno považovat za přiměřenou, a proto pokračování v

trestním řízení je v rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Na

podporu svých tvrzení uvádí, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen

„Evropský soud“) považuje nečinnost státních orgánů (stagnační lhůtu) v délce

10-11 měsíců za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž tato lhůta byla nejméně

třikrát překročena. Ve výjimečných případech uznal Evropský soud za přiměřenou

lhůtu trvání řízení po dobu šesti let, obvykle však taková doba bývá považována

za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto měl soud trestní stíhání jeho osoby

podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit.

V obsáhlé argumentaci obviněný dále namítá, že trestní řízení vedl Úřad

dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (dále jen „ÚDV“), který k němu

nebyl oprávněn, navíc řízení vedl neodborně a nestandardně. Jeho trestní věc

byla vylučována z jiných trestních věcí a spojována s věcmi dalších osob. Spis

předložený obžalobou nejprve Obvodnímu soudu pro Prahu 6, a poté postoupený

Obvodnímu soudu pro Prahu 1, je preparátem jiných spisů a je očištěn od řady

materiálů, které by působily pochybnosti o jeho vině. Ze spisu vyplývá, že mu

bylo sděleno obvinění dne 27. 3. 1995 pro trestný čin podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., avšak ve skutečnosti k prvnímu pokusu sdělit mu

obvinění došlo již dne 22. 12. 1994 na základě záznamu o sdělení obvinění; z

tohoto dokumentu však vyplývá, že nešlo o procesní úkon vyšetřovatele Policie

ČR směřující k zahájení trestního stíhání, ani o úkon podle § 160 odst. 1 věty

poslední tr. ř., v tehdy platném znění, neboť nejpozději do dne 22. 12. 1994 se

prokazatelně nekonal žádný výslech jeho osoby, na jehož počátku by mu bylo

vyšetřovatelem sděleno obvinění. Uvedený dokument trpí řadou závažných v

dovolání specifikovaných vad, zejména neobsahuje zákonné označení trestného

činu, z něhož byl podezřelý a z popisu skutku lze dovodit obvinění pro trestný

čin jen podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž tento nedostatek se

snažil vyšetřovatel ÚDV napravit opravným usnesením datovaným dnem 29. 12. 1994, podle názoru obviněného s největší pravděpodobností antidatovaným, které

mu bylo doručeno až dne 6. 3. 1995. Ke dni doručení usnesení, resp. ke dni 29. 12. 1994 tak nemohl nastat účinek zahájení trestního stíhání, což namítal i

tehdejší právní zástupce obviněného, a již tehdy vznesl námitku promlčení; o

stížnosti a námitkách proti postupu vyšetřovatele však nebylo nikdy rozhodnuto. Naznačený postup svědčí spíše o snaze vyšetřovatele ÚDV zahájit trestní stíhání

ke dni 29. 12. 1994 s ohledem na nebezpečí uplynutí pětileté promlčecí doby,

což se mu však zjevně nepodařilo a již ke dni 29. 12. 1994 bylo podle mínění

dovolatele trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. a

mělo být podle § 159 odst. 2 tr. ř. odloženo. Vyšetřovatelka však rozhodla

dvakrát o sdělení obvinění. Poprvé dne 29. 3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94 (opraveno

přepisem na ČVS: ÚDV-63/98), toto jediné sdělení obvinění je založeno ve spise,

podruhé dne 27. 4. 1995, č. j. ÚDV-63/94. Obviněný tvrdí, že k obsahu sdělení

obvinění ze dne 29. 3. 1995 byl vyslechnut dne 13. 2. 1997, přičemž z protokolu

o výpovědi je patrné, že některé odpovědi na dotazy byly dotvářeny. Konstatuje,

že soud zamítl námitku obhajoby stran těchto pochybení a neprověřoval, zda

trestní stíhání bylo skutečně zahájeno a zda přípravné řízení bylo vedeno v

souladu se zákonem. Zdůrazňuje, že tato pochybení měla být důvodem k

předběžnému projednání obžaloby podle § 186 písm. c) tr. ř. Vzhledem k tomu, že

trestní stíhání jeho osoby nebylo zahájeno, došlo k promlčení trestnosti

stíhaného trestného činu ke dni 29. 12. 1999. Rovněž vyjadřuje přesvědčení, že

zákon č. 327/1999 Sb.

nemohl nabýt účinnosti dnem 28. 12. 1999, neboť s ohledem

na absenci důvodové zprávy není odůvodněn naléhavý obecný zájem k nabytí

účinnosti novely před uplynutím patnáctého dne od jejího vyhlášení, když k

vyhlášení došlo dne 23. 12. 1999, a proto účinnosti nabyla až dne 7. 1. 2000.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že

po dobu téměř tří let nebyl zastoupen obhájcem, přestože podle § 36 odst. 3 tr.

ř. byla v předmětné věci dána povinnost nutné obhajoby. V naznačeném směru

upřesňuje, že jeho zvolený obhájce JUDr. Štěpán Roman vypověděl dne 16. 7. 1997

plnou moc a zároveň přislíbil tuto skutečnost oznámit orgánům činným v trestním

řízení, přičemž obhájce JUDr. Ilja Pužej mu byl ustanoven až opatřením

Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 2000. Žádost obviněného o vrácení věci

v důsledku tohoto pochybení do přípravného řízení byla zamítnuta s odůvodněním,

že v předmětnou dobu se nic podstatného v přípravném řízení nedělo. Podle

mínění obviněného bylo tímto postupem porušeno jeho právo na obhajobu, neboť

řízení se stalo zmatečným a není podstatné, že ve věci nebyly činěny procesní

úkony. Také není rozhodné, zda absenci nutné obhajoby zapříčinily orgány činné

v trestním řízení nebo obhájce, který vypovězení plné moci těmto orgánům

neoznámil. Absence obhajoby vedla navíc k porušení § 92 odst. 2 tr. ř., neboť

mu nebyla dána možnost, aby se k obvinění podrobně a souvisle vyjádřil. Rovněž

výslech provedený dne 13. 2. 1997 vyšetřovatelem ÚDV kpt. Štikarem považuje za

nicotný, neboť tento vyšetřovatel nebyl oprávněn činit relevantní procení

úkony, a to vzhledem k tehdejšímu právnímu postavení ÚDV. Obviněný dále

poukazuje na fakticky nulovou činnost ustanoveného obhájce JUDr. Ilji Pužeje,

což mělo negativní vliv na procesní úkony v roce 2000, přičemž za jeho

nečinnost nemůže nést odpovědnost, jelikož si ho nezvolil.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný

zdůrazňuje, že se vytýkaného jednání pod bodem I. výroku o vině v rozsudku

soudu prvého stupně nedopustil. V uvedeném směru zpochybňuje věrohodnost

svědeckých výpovědí (vyslechnutí svědci byli zaujatí, popisují události 20 let

staré, podobné zkušenosti mezi sebou často diskutovali a ztotožňovali si

jednotlivé agresory, nelze vyloučit možnost vzájemných instruktáží apod.).

Konstatuje, že znalecký posudek z oboru soudního lékařství nevychází, a to

vzhledem k neexistenci lékařských zpráv, ze žádného objektivního zjištění, ale

z popisu napadení poškozeným a znalec se tak vyjadřoval pouze k hypotetické

situaci. Podle skutkových zjištění se obviněný měl o zdravotní stav poškozeného

Z. B. před útokem zajímat a bylo by tedy absurdní, aby se při vědomí srdeční

slabosti k němu choval způsobem, který může způsobit smrt. Poškozený neuvádí,

že by se škrcení nějak bránil, přitom podle znalce se každá škrcená osoba

instinktivně brání, toto tvrzení tedy snižuje věrohodnost výpovědi poškozeného.

Rovněž při popisu mechanismu škrcení vychází znalec z vlastních hypotéz a

nikoliv z výpovědi poškozeného. Z těchto důvodů znalecký posudek nemá

jakoukoliv důkazní hodnotu, ani jako důkaz nepřímý. Skutečnost, že by se měl

dopustit předmětného jednání, není potvrzována ani žádnými listinnými důkazy.

Obviněný uvádí, že soud (ani vyšetřovatel) neprovedl důkazy navrhované

obhajobou a všechny tyto návrhy odmítl jako nadbytečné; nebyly tak provedeny

důkazy jako výpověď svědka D., čtení dobových zpráv z archívu VONSu, zprávy o

odposlechu bytu poškozené F., nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že předmětného

jednání se nemohl dopustit, protože v inkriminované době byl frekventantem VŠ

SNB, a tedy byl zařazen mimo pracoviště. Obviněný zdůrazňuje, že na akci

ASANACE se žádným způsobem nepodílel a v dané věci soudy jednaly pod silným

tlakem médií, kterým chtěly vyhovět.

Ohledně skutku, jak je uveden pod bodem III. výroku o vině v rozsudku soudu

prvého stupně, obviněný rovněž namítá, že se tohoto jednání nedopustil a s

poškozenou se nikdy nesetkal. Soud uvěřil výpovědi Z. F., kdy vzal v potaz i

absurdní tvrzení, že obviněný D. byl poškozenou identifikován podle tělesného

pachu. Ve výpovědích jmenované je řada rozporů a ke ztotožnění pachatele došlo

zjevně až na základě konzultací s jinými svědky a bývalými disidenty. Znalec z

oboru soudního lékařství vycházel ze svědectví poškozené a dochovaných

lékařských zpráv. Není sice vyloučeno, že poškozená uvedená zranění skutečně

utrpěla, ale není prokázáno, že by jejich vznik mohl být dán do souvislosti s

jednáním obviněného. K výpovědi svědka B. obviněný konstatuje, že není

prokázáno, že by v den údajného napadení poškozené byl v jeho bytě přítomen,

přičemž věrohodnost tohoto svědka je navíc velmi omezená.

Podle názoru obviněného v obou případech neexistuje jediný přímý a věrohodný

důkaz, že by se předmětného jednání dopustil. Neexistují ani důkazy nepřímé,

které by ve svém celku tvořily uzavřený kruh. Soud vycházel z nedostatečně

zjištěného skutkového stavu a měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro

reo. Obviněný rovněž namítá, že od 1. 3. 1981 do 1. 1. 1983 byl služebně

zařazen jako starší referent 4. oddělení 2b odboru Státní bezpečnosti (dále jen

„StB“) a nikoli 2. oddělení 2b odboru StB, jak chybně uvedl soud; fyzicky však

byl mimo činnou službu na VŠ SNB, z níž byl odvolán počátkem roku 1982. V

těchto záležitostech soud vycházel z výpovědi P., který si ovšem na personální

otázky nemusel pamatovat a nevycházel z jednoznačného písemného dokumentu.

Obviněný zdůrazňuje, že komplexní služební hodnocení, na něž soud poukazuje,

byla prováděna značně formálně. Tvrzení soudu, že účast obviněných na akci

ASANACE vyplývá z listinných důkazů, není pravdivé a odporuje provedeným

zjištěním.

Dovolatel dále upozorňuje, že se soud vypořádal pouze formálně s otázkou, v čem

spatřuje jeho postavení veřejného činitele, a to bez opory o příslušné důkazy.

Konstatuje, že byl příslušníkem ozbrojeného sboru a podílel se na plnění úkolů

společnosti a státu, ale nepoužíval při tom žádné pravomoci, neboť mu rozkazem

nadřízených ani předpisem nebyly dány. Za splnění rozkazů byl odpovědný pouze

svým velitelům. I v případě, že by byl veřejným činitelem, musela by být

trestná činnost spáchána v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností, s čímž

však činnost popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně

nesouvisí, neboť se jedná o pokus, resp. dokonaný trestný čin ublížení na

zdraví a trestné činy porušování domovní svobody a omezování osobní svobody.

Trestnost takových trestných činů by již dávno zanikla, a to ještě před

účinností zákona č. 198/1993 Sb.

Podle obviněného soud se dopustil i pochybení, když nespecifikoval, jakou škodu

měl svým činem podle § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák. poškozeným způsobit. K

pojmům značná škoda či jiný zvlášť závažný následek ve smyslu tohoto ustanovení

uvádí, že značnou škodou se rozumí částka nejméně 500.000,- Kč, která

poškozeným nevznikla. Jiným zvlášť závažným následkem je též vyvolání vážné

nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny občanů.

Takový následek měl zřejmě soud na mysli, když konstatoval, že důsledkem

údajného jednání obviněného k poškozeným bylo „prohloubení pocitu nedůvěry a

nespokojenosti s činností státních orgánů“, přičemž tento pocit měl vyústit z

důvodu obavy před stupňujícím se nátlakem ze strany StB v jejich vystěhování z

ČSSR. Tento pocit tedy u poškozených existoval mimo údajné působení obviněného

na jejich osoby, on jej měl pouze prohloubit. Soud ale neuvedl, kdo tento pocit

u poškozených vyvolal a jaké důkazy ho k tomuto závěru vedly. Postihnout lze

však jen toho, kdo vážnou nedůvěru a nespokojenost vyvolal, nikoli toho, kdo

měl takový pocit jen prohloubit. Podle obviněného chybí u každého skutku dva

znaky vzniku závažného následku, a sice vyvolání vážné nedůvěry a

nespokojenosti s činností orgánů státu a vyvolání této nedůvěry u větší skupiny

občanů.

V případě rozhodnutí odvolacího soudu obviněný namítá, že soud v odůvodnění

rozsudku nepravdivě konstatoval, že v předcházejícím řízení nedošlo k žádným

vadám a byla respektována práva obžalovaných. Ačkoli soud poukazuje na to, že

poškození prezentovali své zážitky prostřednictvím nezávislých a zahraničních

médií, nevyrovnává se s tím, proč soud prvého stupně nechtěl provést důkaz

takovými tiskovinami, tj. věstníkem VONSu. Odvolacímu soudu se zdá logické, že

poškozená F. neuvedla totožnost útočníků nejen v době prvního trestního

oznámení z obav před persekucí, ale ani v roce 1990 při obnoveném trestním

oznámení, kdy již žádná persekuce nehrozila. Pokud by se soud touto otázkou

zabýval, musel by podle názoru obviněného dojít k závěru, že poškozená

totožnost pachatelů neznala, ale byla jí imputována v průběhu let známými z

disentu a možná i pracovníky ÚDV.

V závěru dovolání obviněný opakuje, že trestní řízení bylo stiženo závažnými

procesními vadami, proces byl nespravedlivý, došlo ke zkrácení jeho práva na

obhajobu, ani nebylo prokázáno, že se skutky, které jsou mu kladeny za vinu,

skutečně staly, zda je spáchal, případně z jakých pohnutek. Proto nemohly být

prokázány podstatné okolnosti mající vliv na posouzení nebezpečnosti činu pro

společnost ani okolnosti, které měly k trestné činnosti vést či měly její

spáchání umožnit. Byla rovněž porušena zásada stanovená v § 89 odst. 2 tr. ř.,

když soud odmítl veškeré důkazy navržené obhájci obviněných. Všechny popsané

vady řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, se do tohoto rozhodnutí

promítají a výsledkem je uložení nedůvodného, nespravedlivého a nepřiměřeného

trestu.

V petitu dovolání obviněný J. Š. navrhl, aby dovolací soud podle § 265k odst.

1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině i trestu a vlastním

rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil jeho osobu obžaloby, neboť

nebylo prokázáno, že spáchal předmětný skutek. Rovněž navrhl, aby předseda

senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí,

proti němuž bylo dovolání podáno.

Podáním ze dne 21. 10. 2003, jenž bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 22. 10.

2003, obviněný J. Š. opětovně požádal o odklad nástupu výkonu trestu, a to do

vyčerpání všech dalších mimořádných opravných prostředků a prošetření celé

záležitosti. V odůvodnění zopakoval, že mu nebylo nikdy doručeno sdělení

obvinění ze dne 29. 3. 1995, které se nachází ve spise a na jehož existenci byl

poprvé upozorněn ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podaným

dovoláním. Doručeno mu bylo jen sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, č. j.

ÚDV-63/Vt-94, které však trpí tak zásadními vadami, že je neplatné a neúčinné.

Obviněný vyslovil domněnku, že během přípravného řízení bylo v jeho neprospěch

a v rozporu se zákonem manipulováno jak s listinnými důkazy, tak se spisovým

materiálem, přičemž je připraven předložit kopie příslušných listinných důkazů

a podat vysvětlení; k podání přiložil kopii sdělení obvinění ze dne 27. 4.

1995, č. j. ÚDV-63/Vt-94.

Obviněný Z. D. podal mimořádný opravný prostředek do všech výroků napadeného

rozsudku a opřel ho o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění dovolání obviněný namítá, že dosavadní skutková zjištění

nevytvořila podklad o jeho vině, zejména nebylo prokázáno, zda se skutku

dopustil jako veřejný činitel ve smyslu § 158 tr. zák. v návaznosti na

ustanovení § 90 tr. zák. Podle skutkových zjištění byl označen jako

vyšetřovatel, ačkoliv jím nikdy nebyl, neboť v předmětné době pracoval jako

řidič referent. Výpověď svědka P. byla vykládána přesně opačně, než co tento

svědek potvrdil, když před soudem prohlásil, že veškeré materiály zpracované

obviněným nebyly závazné bez schválení nadřízených a že nebyl oprávněn vydávat

rozhodnutí zavazující třetí osoby. Proto neměl pravomoc vydávat závazná

rozhodnutí. Obviněný zdůrazňuje, že právní posouzení skutku vychází spíše ze

spekulací a účelových svědeckých výpovědí. V uvedeném směru poukazuje na

postupně podávané trestní oznámení poškozené F., z nichž je zřejmé, že znala

oba obviněné již v rozhodné době, avšak označila je až po cílené mediální

kampani v roce 1995; obdobná situace vyvstala u poškozeného B., kdy se jedná o

tvrzení proti tvrzení a soud měl za pochybného důkazního stavu postupovat podle

zásady in dubio pro reo.

Obviněný spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení zejména v chybném posouzení

otázky trestnosti vytýkaného jednání, kdy soudy nerespektovaly čl. 10 Ústavy

České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a

svobod (dále jen „Listina“). Podle jeho názoru odkaz soudu na zákon č. 198/1993

Sb. a nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 14/1994 Sb. není v této věci

aplikovatelný, neboť § 5 citovaného zákona je ustanovením deklaratorním a

stejný obsah tohoto ustanovení se stal konstitutivním až v rámci novely

trestního zákona v ustanovení § 67a tr. zák. Namítá, že při aplikaci § 5

zmíněného zákona soudy opomenuly vypořádat se s podmínkou stanovenou zákonem,

že z politických důvodů nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění

obžaloby. V této souvislosti poukazuje na okolnost, že v případě poškozené F.

bylo v letech 1981 a 1982 prováděno obsáhlé šetření, které nebylo ukončeno pro

politický zásah, ale v důsledku důkazní nouze, když svědek B. odmítl do

protokolu podepsat své tvrzení, že krátce před napadením poškozené F. byli

obvinění v jeho bytě, což by mohlo potvrdit domněnku, že poškozenou napadli

právě oni. Podle mínění obviněného je příloha trestního spisu týkající se

šetření Inspekce Ministerstva vnitra ČSSR a vyšetřovatele Generální prokuratury

ČSSR nepochybným důkazem, že politické klima nebránilo řádnému vyšetření věci.

Přílohový spis, který by mohl prokázat řádný postup ve věci sice není úplný,

avšak důkladnost vyšetřování je patrná i z neúplného svazku a z provedených

důkazů vyplývá, že popis útočníků neodpovídá obviněnému. Vzhledem k neprokázání

politického důvodu, který by bránil běhu promlčecí doby, nelze aplikovat

ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb.

V souvislosti s otázkou zániku trestnosti obviněný vyslovuje názor, že výjimku

ze zániku trestnosti podle § 67a tr. zák. lze akceptovat zejména tam, kde se k

ní stát zavázal mezinárodní smlouvou ve smyslu čl. 10 Ústavy. Z

ratifikovaných mezinárodních smluv však nevyplývá, že by se týkaly trestného

činu podle § 158 tr. zák. a žádný stát nemůže libovolně retroaktivně stanovit

nepromlčitelnost trestných činů podle svých vnitrostátních zájmů a potřeb.

Podle názoru obviněného má čl. 40 odst. 6 Listiny jednoznačnou prioritu a není

možné, aby již promlčený trestný čin byl na základě deklaratorního ustanovení

prohlášen za nepromlčený. Rovněž zdůrazňuje, že zůstala opomenuta jeho námitka

týkající se porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy, kdy soudy

s ohledem na osmileté trvání řízení nerozhodly o zastavení trestního stíhání.

Závěrem dovolání obviněný Z. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek

Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, ve

spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To

209/2002, pro nesprávné právní posouzení skutku a pro nesprávné hmotně právní

posouzení podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a trestní stíhání s odkazem na §

11 odst. 1 písm. b), j) tr. ř. zastavil. Také požádal, aby bylo nařízeno

odložení výkonu rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

Rovněž obviněný Z. D. přípisem ze dne 27. 10. 2003, který byl téhož dne doručen

Nejvyššímu soudu, shodně jako obviněný J. Š. uvedl, že sdělení obvinění ze dne

29. 3. 1995 nebylo jeho osobě, a ani obhájci, doručeno. Naopak dne 3. 5. 1995

mu bylo doručeno sdělení obvinění ze dne 27. 4. 1995, které však ve spise chybí

a pod doručenkou ze dne 3. 5. 1995 je vydáváno nedoručené obvinění ze dne 29.

3. 1995. Tyto skutečnosti může prokázat, neboť všechna mu doručená obvinění má

k dispozici, vyjma sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995. Obviněný upozornil, že

sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995 má přeškrtnuté ČVS používané až v roce

1998, všechna tři jemu doručená obvinění, která v trestním spise chybí, byla

vadně zpracována (antidatována, jednou chybělo právní označení skutku, podruhé

popis škodlivého následku, naposledy odůvodnění), v důsledku čehož orgány činné

v trestním řízení zaměnily poslední doručené obvinění. Trestní stíhání proti

jeho osobě nebylo platně zahájeno, nemohly být proto prováděny žádné důkazy a

nemohl být ani odsouzen, neboť tuto vadu nelze odstranit. Obviněný k podání

přiložil kopii obvinění ze dne 27. 4. 1995, č. j. ÚDV-63/Vt-94, a kopie

doručenek. Také požádal, aby do prošetření těchto skutečností předseda senátu

Nejvyššího soudu nařídil, aby Obvodní soudu pro Prahu 1 nenařizoval nástup

výkonu trestu odnětí svobody.

V písemném vyjádření ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 1 NZo 937/2002, doručeným

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 1. 7. 2003, se ve smyslu § 265h odst. 2 věty

první tr. ř. k podaným dovoláním vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího

státního zastupitelství. Námitky obviněného J. Š. týkající se nepřípustnosti

trestního stíhání z důvodu existence překážek zakotvených v ustanovení § 11

odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce shledal za zjevně neopodstatněné, neboť

důvodem nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu citovaného ustanovení může

být jen takové ustanovení mezinárodní smlouvy, jež výslovně ukládá za

specifikovaných okolností trestní stíhání zastavit; článek 6 odst. 1 Úmluvy je

však spíše směrnicí pro signatářské státy zřídit a zabezpečit vyhovující systém

justičních orgánů. Stejně tak Evropský soud ve svých rozhodnutích konstatoval

pouze porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznal stěžovateli spravedlivé

zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. V žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil

povinnost zastavit řízení pro průtahy, přičemž judikatuře Evropského soudu

odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen

„Ústavní soud“). Z obsahu spisu vyplývá, že celková doba trestního řízení proti

obviněnému nepatrně přesáhla dobu sedmi let, nejednalo se ale o jednoduchou věc

a nelze dospět k závěru, že se orgány činné v trestním řízení dopustily

výjimečných a extrémních neodůvodněných průtahů. K námitce obviněného týkající

se promlčení (nepřípustnosti trestního stíhání) státní zástupce odkázal zejména

na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., podle něhož se čl. 40

odst. 6 Listiny netýká předpokladů trestní stíhatelnosti včetně předpisů o

promlčení a promlčecích dobách, a tudíž ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a §

67a písm. b), d) tr. zák. není v rozporu s ústavním principem zákazu

retroaktivity. Konstatoval, že novela trestního zákona č. 327/1999 Sb. nabyla

podle čl. II. účinnosti dne 28. 12. 1999, a proto námitky obviněného ohledně

pozdější její účinnosti jsou irelevantní. Z těchto důvodů navrhl dovolání

obviněného J. Š. podané z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr.

ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout.

V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.

ř. z vyjádření k dovolání vyplývá, že státní zástupce neměl k dispozici spisový

materiál, z něhož by ověřil, zda obviněný či jeho obhájce JUDr. Štěpán Roman

informovali orgány činné v trestním řízení o vypovězení plné moci, a tudíž

alternativně navrhl možné postupy řešení dané problematiky. V uvedeném směru

uvedl, že neoznámení výpovědi plné moci nelze přičítat na vrub orgánům činným v

trestním řízení a dovolání obviněného by bylo v této části zjevně

neopodstatněné. Pokud by dovolací soud vyzval obviněného a jeho tehdejšího

obhájce, aby doložili, že orgány činné v trestním řízení o vypovězení plné moci

informovali a obviněný nebo obhájce by to nebyli schopni dokladovat, je namístě

ohledně této části dovolání zamítnout podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné. Za

předpokladu, že by Nejvyšší soud zjistil, že orgány činné v trestním řízení

byly o vypovězení plné moci informovány, je rozhodující, zda v době, kdy

obviněný neměl obhájce, byly prováděny úkony směřující k vydání meritorního

rozhodnutí; pokud prováděny nebyly, event. při posuzování merita věci k nim

nebylo přihlíženo nebo byly zopakovány v době, kdy obviněný obhájce měl, není

uplatněný dovolací důvod naplněn. Konečně pokud rozhodnutí o vině bylo vydáno

na základě úkonu trestního řízení uskutečněného v době, kdy obviněný neměl

obhájce, ač ho mít měl a orgánům činným v trestním řízení byla tato skutečnost

před provedením případného úkonu známa, bylo by dovolání obviněného v této

části důvodné. V takovém případě by Nejvyšší soud měl podle § 265k odst. 1, 2

tr. ř. jednak zrušit rozsudky soudů obou stupňů v části týkající se obviněného

J. Š. včetně rozhodnutí obsahově navazujících a podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázat, aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl a jednak učinit rozhodnutí o vazbě, pokud by obviněný

vykonával trest odnětí svobody. Podle státního zástupce nelze podřadit pod

dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. námitky obviněného

ohledně ustanovení obhájce JUDr. Ilji Pužeje.

V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní

zástupce vyslovil názor, že výtky obviněného proti způsobu hodnocení výpovědí

svědků a poškozených, závěrům znaleckého posudku, popírání správnosti zjištění

skutkového stavu a neprovedení obhajobou navržených důkazů soudem jsou

uplatněny mimo rámec citovaného dovolacího důvodu. Pod uvedený důvod lze

podřadit námitku obviněného, že nevystupoval v pozici veřejného činitele ve

smyslu § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kdy však popis skutků obsažený ve

výrokové části rozsudku koresponduje s použitou právní kvalifikací. Státní

zástupce konstatoval, že J. Š. jako příslušník tehdejšího Sboru národní

bezpečnosti byl příslušníkem ozbrojeného sboru a tedy i veřejným činitelem ve

smyslu § 89 odst. 8 tr. zák., v tehdy platném znění, neboť se podílel na plnění

úkolů společnosti a státu a používal pravomoci svěřené zák. č. 40/1974 Sb., o

Sboru národní bezpečnosti; při plnění úkolů, jimiž byl pověřen, postupoval v

rozporu s tehdy platnými předpisy, které byl povinen dodržovat a jednal v

úmyslu způsobit poškozeným škodu. Podle jeho názoru rovněž neobstojí výhrada

dovolatele, že u deliktů, z jejichž spáchání byl pravomocně uznán vinným, chybí

dva znaky vzniku závažného následku, vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s

činností orgánů státu a vyvolání takové vážné nedůvěry a nespokojenosti u větší

skupiny občanů. V této souvislosti zdůraznil, že jiný zvlášť závažný následek v

případě protiprávního jednání obviněného vůči poškozeným spočívá podle soudů v

závažném zásahu do jejich základních práv a svobod, přičemž obviněný způsobil i

jiný zvlášť závažný následek spočívající ve vyvolání vážné nedůvěry a

nespokojenosti s činností orgánů státu u větší skupiny osob. Proto navrhl, aby

v této části bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

Státní zástupce uvedl, že obviněný nikterak nespecifikoval naplnění dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je však zřejmé, že napadené

rozhodnutí ani řízení mu předcházející netrpí vadami uplatněnými v dovolání s

poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g) tr. ř., a

tudíž i v této části považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Rovněž

odkázal na své vyjádření k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. c) tr. ř.

V případě dovolání obviněného Z. D. není podle státního zástupce možno

přihlížet k námitkám, jimiž se domáhá změny skutkových zjištění soudů a

odlišného způsobu hodnocení důkazů. Obviněný však brojí i proti jinému

nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a to otázky promlčení trestných činů s

odkazem na čl. 40 odst. 6 Listiny a v souvislosti s tím i porušení práva na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy; v uvedeném směru státní zástupce

odkázal na své stanovisko k obdobným námitkám, které byly uplatněny obviněným

J. Š. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Z.

D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dále státní

zástupce vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s

projednáním dovolání obou obviněných v neveřejném zasedání.

Přípisem ze dne 24. 11. 2003, sp. zn. 1 NZo 937/2002, doručeným Nejvyššímu

soudu dne 25. 11. 2003, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

vyjádřil pochybnost, zda proti oběma obviněným bylo postupem podle § 160 odst.

1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1995, řádně zahájeno trestní stíhání.

Podle jeho názoru Nejvyšší soud by měl zjistit, zda ve dnech 3. a 4. 5. 1995

bylo obviněným skutečně doručeno opatření vyšetřovatele ze dne 29. 3. 1995,

učiněné podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1995, jak je

předpokládáno Obvodním soudem pro Prahu 1 v odůvodnění rozsudku, či zda v

uvedených termínech bylo obviněným doručeno jiné opatření, které není součástí

spisového materiálu, na jehož základě bylo soudem prvého stupně rozhodováno.

Pokud by Nejvyšší soud zjistil (ve veřejném zasedání postupem podle § 265r

odst. 7 tr. ř.), že obviněným bylo ve výše uvedené dny doručeno opatření ze

dne 29. 3. 1995, pak státní zástupce setrvává na svém vyjádření k podaným

dovoláním ze dne 26. 6. 2003. V případě, že by se dovolací soud neztotožnil se

závěrem soudu prvého stupně, že obvinění převzali předmětné opatření, o němž

jediném se předpokládalo, že vyvolalo účinky spojené s ustanovením § 160 odst.

1 tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 1995, tak státní zástupce navrhl, aby

Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v

Praze ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro

Prahu 1 ze dne 11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001, jakož i další rozhodnutí na

zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu. Dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. státnímu

zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Dne 20. 1. 2004 byl Nejvyššímu soudu doručen další přípis Nejvyššího státního

zastupitelství ze dne 19. 1. 2004, sp. zn. 1 NZo 937/2002, v němž státní

zástupce sdělil, že Vrchní státní zastupitelství v Praze vykonalo na základě

pověření nejvyšší státní zástupkyně ve smyslu § 12 odst. 3 zák. č. 283/1993 Sb.

dne 26. 11. 2003 kontrolu předmětné věci zaměřenou na otázku, zda opatření

vyšetřovatele ze dne 29. 3. 1995 učiněné podle § 160 odst. 1 tr. ř., ve znění

účinném do 31. 12. 1995, bylo oběma obviněným skutečně postupně doručeno. S

ohledem na výsledky kontroly konstatoval, že záznam o sdělení obvinění ze dne

29. 3. 1995 byl obviněným v uvedené dny skutečně doručen, přičemž tato okolnost

vyplývá z doručenek a dále z protokolů o výpovědích obviněných J. Š. ze dne 13.

2. 1997 a Z. D. ze dne 14. 2. 1997, kdy obvinění za přítomnosti obhájců k

dotazu vyšetřovatele shodně uvedli, že předmětné sdělení obvinění ze dne 29.

3. 1995 i usnesení o sloučení věci ÚDV-63/Vt-94 a ÚDV-14/Vt-96 znají a nežádají

znovu jejich přečtení, což stvrdili svými podpisy. Státní zástupce zdůraznil,

že prověření naznačených okolností bylo klíčové ve vztahu k otázce promlčení

trestního stíhání obviněných.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání

obviněných J. Š. a Z. D. jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr.

ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],

v zákonné lhůtě a na místě, kde lze tato podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3

tr. ř.).

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §

265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými vznesené

námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž

existence je zároveň nezbytnou podmínkou k provedení přezkumu napadeného

rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. V této souvislosti

shledal, že v dovolání obviněnými uplatněné výtky jsou jednak zčásti

irelevantní a jednak zčásti se týkají deklarovaných dovolacích důvodů, jak bude

podrobněji rozvedeno níže.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost

výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z

důvodů relevantních námitek uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části

rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.

Podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li

tu některý z následujících důvodů:

c) obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl,

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo

nepřípustné,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotně právním posouzení,

l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku

proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř.,

aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí

nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)

až k).

Obviněný J. Š. opřel mimořádný opravný prostředek o dovolací důvody stanovené v

§ 265b odst. 1 písm. c), e), g), l) tr. ř.

Předně je potřebné konstatovat, že námitku obviněného spočívající v tvrzení, že

v přípravném řízení prováděl úkony orgán (ÚDV), který k nim nebyl oprávněn,

nelze podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů. Pokud v této

souvislosti vytýká, že zmíněný orgán činil úkony neodborně a nestandardně, lze

v dovolacím řízení posoudit pouze výhrady, jenž naplňují některý z dovolacích

důvodů podle § 265b tr. ř.

Výše citovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který

obviněný J. Š. uplatnil, náleží mezi procesní dovolací důvody a jeho smysl

spočívá v nápravě závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí.

Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku odvolacím soudem nebo nadřízeným orgánem bez věcného

přezkoumání věci a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci.

Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně nebo

nadřízený orgán měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí

napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak opravný prostředek

namísto toho zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle § 253 odst. 3

tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.

Pokud odvolací soud konal odvolací řízení a řádný opravný prostředek zamítl

podle § 256 tr. ř. po provedeném přezkumu podle hledisek zakotvených v § 254

tr. ř., uvedený dovolací důvod nelze aplikovat, neboť odvolací soud může

zamítnout odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné až na podkladě výsledků

veřejného zasedání, konaného o tomto odvolání, kdy odvolání sice splňuje

procesní podmínky ve smyslu § 253 tr. ř., avšak v něm vytýkané vady nebyly

shledány důvodnými.

Přezkoumával-li tedy soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě

řádného opravného prostředku věcně a zamítl ho v případě odvolání podle § 256

tr. ř. (jak Městský soud v Praze učinil ohledně obou obviněných), lze zmíněný

dovolací důvod uplatnit jen tehdy, je-li řízení předcházející napadenému

rozhodnutí zatíženo vadami, které jsou jako dovolací důvody uvedeny v § 265b

odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto případě v rámci dovolání obviněný J. Š.

uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), e), g) tr. ř.

V souvislosti s dovolacím důvodem vymezeným v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

lze připomenout, že toto ustanovení lze aplikovat, jestliže obviněný neměl v

řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona mít měl. Uvedený dovolací důvod dopadá

nejen na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě a porušení příslušných

zákonných ustanovení jí upravujících, ale i na případy, kdy obviněný sice

zvoleného nebo soudem ustanoveného obhájce má, ale orgány činné v trestním

řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jenž mají obhájci

umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.

Je potřebné uvést, že z ustanovení § 36 a násl. tr. ř. vyplývá povinnost orgánů

činných v trestním řízení zkoumat, zda důvody nutné obhajoby trvají, avšak

nenesou odpovědnost za způsob provádění obhajoby, a to dokonce ani za její

nedostatečné vykonávání. Způsob provádění obhajoby obhájcem, do jejíhož rámce

lze podřadit i povinnost obhájce řádně a včas informovat příslušné orgány o

odstoupení od smlouvy o poskytování právních služeb, je výlučně vztahem mezi

advokátem jako obhájcem na straně jedné a obviněným jako klientem na straně

druhé, a tudíž případné porušení povinností obhájcem nelze přičítat na vinu

orgánům činným v trestním řízení, resp. státu.

Trestní řád nestanoví žádné formální předpoklady, pokud jde o způsob oznámení

volby, resp. změny advokáta; zpravidla advokát nebo obviněný, popř. oba oznámí

orgánům činným v trestním řízení ukončení smlouvy o poskytování právních

služeb. Vůči orgánu činnému v trestním řízení je přitom toto oznámení účinné od

okamžiku, kdy mu byl jeho obsah sdělen. Pokud tedy oznámení o ukončení obhajoby

obviněným zvoleného obhájce není orgánům činným v trestním řízení sděleno

(způsobem předepsaným pro podání ve smyslu § 59 tr. ř.), resp. tyto orgány

nejsou o této skutečnosti nikterak informovány ani obhájcem, popř. obviněným,

nelze se odvolávat na porušení příslušných ustanovení o nutné obhajobě ze

strany státu. Jak již bylo shora uvedeno, až okamžikem, kdy se orgány činné v

trestní věci dozví, že obviněný nemá obhájce a zároveň se jedná o případ, kdy

ho musí mít ve smyslu § 36 a § 36a tr. ř., jsou povinny určit obviněnému lhůtu

ke zvolení obhájce a pokud v této lhůtě ke zvolení obhájce nedojde, obhájce mu

na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoví (§ 38 tr.

ř.).

Obviněný J. Š. namítl, že po dobu téměř tří let neměl obhájce, ačkoliv ho ve

smyslu § 36 odst. 3 tr. ř. mít měl. V této souvislosti Nejvyšší soud ze

spisového materiálu zjistil, že obviněný si dne 22. 3. 1995 zvolil obhájcem

JUDr. Štěpána Romana (plná moc na č. l. 16 spisu). Podáním ze dne 30. 3. 2000,

které bylo vyšetřovatelce Policie České republiky Úřadu dokumentace a

vyšetřování zločinů komunismu (dále jen „vyšetřovatelka“) poštou doručeno dne

31. 3. 2000, jmenovaný advokát oznámil, že v trestní věci J. Š. došlo k

vypovězení plné moci (č. l. 17 spisu). Přípisem ze dne 30. 3. 2000, jenž byl

vyšetřovatelce poštou doručen dne 3. 4. 2000, obviněný J. Š. požádal o

informaci, k jakému datu JUDr. Štěpán Roman oznámil, že jej právně nezastupuje.

Přílohou této písemnosti je i sdělení téhož advokáta ze dne 16. 7. 1997

adresované obviněnému, že mu vypovídá plnou moc a že o této skutečnosti bude

informovat ÚDV (č. l. 17a, 17b, 18 spisu). V podání ze dne 31. 3. 2000, které

bylo vyšetřovatelce poštou doručeno též dne 3. 4. 2000, obviněný J. Š. požádal,

aby mu byl ustanoven obhájce ex offo, neboť jeho právní zástupce JUDr. Štěpán

Roman mu vypověděl své právní zastoupení s tím, že se písemně zavázal o tomto

kroku informovat ÚDV, což zřejmě až do měsíce března 2000 neučinil (č. l. 20

spisu). Přípisem ze dne 4. 4. 2000, který byl obviněnému poštou doručen dne 8.

8. 2000, vyšetřovatelka obviněnému oznámila, že mu zasílá ověřenou fotokopii

vypovězení plné moci zaslanou ÚDV dne 30. 3. 2000. Rovněž mu sdělila, že mu

bude neprodleně ustanoven obhájce ex offo, o čemž bude písemně informován (č.

l. 19 spisu). K přípisu vyšetřovatelky byl opatřením soudkyně Obvodního soudu

pro Prahu 6 ze dne 7. 4. 2000, sp. zn. Nt 864/2000, obviněnému J. Š. jako

obhájce ustanoven JUDr. Ilja Pužej (č. l. 21 a 22 spisu). Z uvedeného je

patrno, že vyšetřovatelka byla o vypovězení plné moci informována JUDr.

Štěpánem Romanem se zpožděním více než dvaatřiceti měsíců, avšak bezodkladně

poté, co se o této skutečnosti dozvěděla, byl obviněnému k jeho žádosti obhájce

soudem ustanoven, aniž by orgány činné v trestním řízení porušily ustanovení

trestního řádu.

Nad rámec obviněným vznesené námitky je nutno konstatovat, že jím vytýkaná

skutečnost průběh ani výsledek řízení žádným způsobem neovlivnila, neboť z

trestního spisu vyplývá, že po uvedenou dobu orgány činné v trestním řízení

neprováděly úkony směřující k vydání meritorního rozhodnutí, které bylo

následně napadeno dovoláním. Za tohoto stavu věci je Nejvyšší soud názoru, že u

obviněného J. Š. nedošlo ke zkrácení jeho obhajovacích práv, a proto považuje

zmíněnou námitku uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. c) tr. ř. za nedůvodnou.

Jako bezpředmětnou je nutno označit výtku obviněného spočívající v tom, že nově

ustanovený obhájce JUDr. Ilja Pužej vykonával obhajobu pouze formálně. Jak bylo

shora uvedeno, orgány činné v trestním řízení nenesou odpovědnost za způsob

provádění obhajoby ani za její nedostatečné vykonávání; soud není oprávněn z

vlastní iniciativy kvalitu obhajoby hodnotit, ani do vztahu mezi obviněným a

obhájcem (zvoleným nebo soudem ustanoveným) zasahovat. Obviněný má i za takové

situace právo kdykoliv si zvolit jiného obhájce podle vlastního výběru, popř.

upozornit soud na nedostatečnou právní pomoc ze strany obhajoby a požádat o

zajištění ustanovení obhájce jiného.

Pokud jde o dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e)

tr. ř., citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy bylo proti obviněnému

vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Taková situace

nastává tehdy, jestliže ve věci existoval některý z obligatorních důvodů

nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř., pro který

nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, avšak

příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné

osoby nerozhodl podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, §

231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.,

čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí.

V rámci citovaného dovolacího důvodu obviněný J. Š. brojí proti tomu, že soud

nezastavil trestní stíhání jednak podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť

podle jeho názoru trestní stíhání bylo promlčeno již v době sdělení obvinění

(touto námitkou, kterou uplatnil i obviněný Z. D. se Nejvyšší soud bude

podrobněji zabývat v závěrečné části usnesení) a jednak podle § 11 odst. 1

písm. j) tr. ř., když tvrdí, že nebylo dodrženo právo na projednání věci v

přiměřené lhůtě zakotvené v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

V souvislosti se zmíněným dovolacím důvodem obviněný také vytkl, že trestní

spis neobsahuje jiné záznamy o sdělení obvinění ve vztahu k jeho osobě, přičemž

zmíněné záznamy trpí nedostatečnými obsahovými náležitostmi a v uvedeném ohledu

namítl možné promlčení věci již ke dni 29. 12. 1994. K těmto výhradám dovolací

soud pouze připomíná, že v rámci dovolacího řízení lze namítat pouze vady

právní, nikoli skutkové, když řešení skutkových vad má místo především v řádném

odvolacím řízení, výjimečně cestou mimořádných opravných prostředků, a to

stížnosti pro porušení zákona a obnovy řízení. Ze spisového materiálu ostatně

vyplývá, že obviněný toto tvrzené pochybení namítal v rámci odvolacího řízení a

již soud prvého stupně se uvedenou otázkou zabýval (str. 29 odůvodnění

rozsudku). Tyto výtky (obdobné vznesl v dodatku k dovolání i obviněný Z. D.)

nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b

odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud se jimi nezabýval.

V rámci téhož dovolacího důvodu obviněný J. Š. namítl, že mu nikdy nebylo

fakticky sděleno, resp. doručeno obvinění ze dne 29. 3. 1995 a shodnou námitku

uvedl i obviněný Z. D., přičemž absence zmíněného aktu, byť není explicitně

uvedena v § 11 odst. 1 tr. ř., by nepochybně zakládala nepřípustnost trestního

stíhání. Z obsahu trestního spisu však vyplývá, že sdělení obvinění ze dne 29.

3. 1995, ČVS: ÚDV-63/Vt-94, bylo doručeno dne 3. 5. 1995 obviněnému Z. D. a dne

4. 5. 1995 obviněnému J. Š. (viz doručenky na č. l. 3 spisu). V této

souvislosti lze poukázat i na protokoly o výpovědi obviněných, kdy za

přítomnosti obhájců k dotazu vyšetřovatele ohledně sdělení obvinění ze dne 29.

3. 1995 a usnesení o sloučení věci ÚDV-63/Vt-94 a ÚDV-14/Vt-96 obviněný J. Š.

dne 13. 2. 1997 konstatoval, že opětovně přečíst tyto texty nežádá, neboť je má

k dispozici (č. l. 67 spisu) a obviněný Z. D. dne 14. 2. 1997 uvedl, že oba

dokumenty zná a nežádá znovu jejich přečtení (č. l. 76 spisu), což potvrdili

i svými podpisy. Dále z odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně vyplývá

poznatek, že při prostudování spisového materiálu obžalovaní Š. i D., a stejně

tak i jejich obhájci, měli možnost se k uváděným skutečnostem vyjádřit, neboť

věděli co spis, který byl později předložen soudu, obsahuje a v tomto směru

neměli žádné návrhy na doplnění dokazování ani žádné námitky (str. 29

rozsudku). Proto ani tyto výtky Nejvyšší soud neshledal v dovolacím řízení

důvodnými.

Pokud jde o výhradu obviněných J. Š. a Z. D. ohledně nepřiměřené délky

trestního stíhání, v jejímž důsledku mělo dojít k zastavení trestního stíhání

pro jeho rozpor s mezinárodní právní úpravou, je nutno uvést, že právo na

projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (č.

209/1992 Sb., ve znění uveřejněném pod č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.),

podle něhož má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně

a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným

zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o

oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. V praxi se při

posuzování otázky dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě přihlíží

zejména ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a

způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly. V naznačeném smyslu

trestní řízení, v němž jsou zjištěny průtahy a jeho nepřiměřená délka, nelze

zastavit pro rozpor s mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. V

každém individuálním případě je nezbytné se nejen zabývat okolnostmi, jež měly

na vzniklé průtahy a délku řízení vliv, ale nutno vzít v úvahu i ustanovení § 1

odst. 1 tr. ř., podle něhož účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné

činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě

potrestáni; přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a

zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a

pravidel občanského soužití. Trestní řízení je ovládáno základními zásadami

zaručujícími naplnění popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen

z pohledu samotné obviněné osoby, ale také i z pohledu práv a povinností

ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených,

obětí trestných činů).

V uvedené souvislosti je nutno dále zmínit, že podle § 11 odst. 1 písm. j) tr.

ř. nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm

pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je

Česká republika vázána, přičemž odkaz na závaznou mezinárodní smlouvu ve smyslu

citovaného ustanovení znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí

být nepřípustnost trestního stíhání výslovně zakotvena, a nelze ji dovozovat

jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. Úmluva však pro případ

porušení citovaného čl. 6 odst. 1 žádný výslovný důvod pro zastavení trestního

stíhání neobsahuje, a tudíž porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě

samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na

požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy (srov. např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 6 Tdo 578/2002).

Ačkoliv v posuzovaném případě trestní řízení jako celek trvalo poměrně dlouhou

dobu a jsou v něm i dílčí průtahy, když zejména v přípravném řízení mezi

některými úkony uplynul delší časový interval a z obsahu spisu není zcela

zřejmé, z jakých důvodů se tak stalo, může být podle dosavadní judikatury

Evropského soudu nepřiměřenost délky řízení, kterou obviněná osoba nezavinila,

důvodem toliko pro případné spravedlivé zadostiučinění formou finanční náhrady,

ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání (srov. např.

usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03).

Jak již bylo shora uvedeno lze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., který uplatnili oba obvinění, aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení. Ze zákonného znění vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je

možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího

důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl

nesprávně právně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný

trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Rovněž lze vytknout i vady

spočívající v jiném hmotně právním posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky

nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné

skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že

obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého

dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné

ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu

prvého, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje

hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit případným

doplněním dokazování ani odlišným hodnocením v předcházejícím řízení

provedených důkazů. Důvody dovolání jsou totiž koncipovány v ustanovení § 265b

odst. 1 tr. ř. tak, že v dovolání není možno namítat vady, které se týkají

skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů, neboť právní

posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková

zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného

rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

Tento závěr ostatně odpovídá i skutečnosti, že Nejvyšší soud v řízení o

dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je určen k

nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není

další, v pořadí již třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé

šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvého stupně, který

je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového

stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu druhého stupně,

který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Z

hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné

prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém

rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oba obvinění

popřeli, že by se předmětného jednání vůči poškozeným dopustili a v dovolání

uplatnili zejména námitky skutkové. Obviněný J. Š. vznesl výhrady brojící proti

způsobu hodnocení výpovědí poškozených a svědků, závěrům znaleckých posudků z

oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a namítl neprovedení důkazů

navrhovaných obhajobou. Rovněž konstatoval, že se na akci ASANACE žádným

způsobem nepodílel, v inkriminované době byl frekventantem VŠ SNB, a tedy byl

zařazen mimo pracoviště; soud chybně uvedl označení oddělení u kterého byl v

StB zařazen. Obviněný Z. D. uplatnil výtky ohledně způsobu hodnocení důkazů

(zpochybňuje hodnocení výpovědi svědka P., poškozených B. a F.) a že trestný

čin nemohl spáchat, neboť zastával funkci řidič referent. Všechny tyto námitky

(v dovoláních podrobně popsané) primárně směřují proti zjištěnému skutkovému

stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, příp. úplnosti dokazování,

přičemž z těchto tvrzených nedostatků obvinění až následně dovozují nesprávné

právní posouzení předmětných skutků. Jak již bylo výše zdůrazněno samotná

skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na

jiné hmotně právní posouzení, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat, a proto

Nejvyšší soud důvodnost shora uplatněných námitek není oprávněn posoudit, neboť

nespadají pod žádný z důvodů dovolání vymezených v § 265b odst. 1 tr. ř.

Obviněný J. Š. uplatnil také výhrady vztahující se k nesprávné právní

kvalifikaci skutku jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele

podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., když existenci

právních vad spatřuje v nesprávném posouzení jeho postavení jako veřejného

činitele a dále v absenci dvou znaků vzniku závažného následku u každého

popsaného skutku, a to vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností

orgánů státu a vyvolání takové vážné nedůvěry a nespokojenosti u větší skupiny

osob. Rovněž obviněný Z. D. tvrdí, že nebylo prokázáno, zda se skutku dopustil

jako veřejný činitel ve smyslu § 158 tr. zák. v návaznosti na ustanovení § 90

tr. zák. V naznačeném směru lze část dovolacích námitek obviněných J. Š. a Z.

D. podřadit pod důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., a tudíž Nejvyšší soud je mohl posoudit ve vztahu ke skutkovým zjištěním pod

body I. až III. výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s nimiž se

ztotožnil i odvolací soud.

Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1

písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu

způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch

vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a způsobí takovým činem

značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Pachatelem uvedeného trestného

činu může být pouze veřejný činitel, kterým je mimo jiné ve smyslu zákonné

definice vymezené v § 89 odst. 9 tr. zák. příslušník ozbrojených sil nebo

ozbrojeného sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a

používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto

úkolů svěřena, přičemž k trestní odpovědnosti veřejného činitele se podle

jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán

v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností. Ozbrojené síly a ozbrojené sbory

tvoří příslušníci (vojáci, policisté apod.), kteří jsou k nim ve služebním

poměru, nikoli tzv. občanští zaměstnanci. Za plnění úkolů společnosti a státu

se považuje výkon důležitých veřejných funkcí a rozhodovací činnost s tímto

výkonem spojená. Každý veřejný činitel přitom nese odpovědnost za plnění úkolů

společnosti a státu, v důsledku čehož musí být vybaven potřebnou pravomocí

umožňující určitý úkol splnit, přičemž pojem pravomoc obsahuje vždy jak prvek

moci, tak prvek rozhodování. Osoba, která nemá rozhodovací pravomoc, není

veřejným činitelem s výjimkou, že by zabezpečovala výkon rozhodnutí státního

orgánu bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí věcně správné či nikoliv

(srov. též rozhodnutí č. 17/1967 a 48/1972 Sb. rozh. tr.). Pod pojmem jiný

zvlášť závažný následek se rozumí obzvlášť závažný zásah do základních práv a

svobod občana (osobní svobody, ochrany života a zdraví, přičemž může jít i o

vyvolání vážné nedůvěry a nespokojenosti s činností orgánů státu u větší

skupiny osob), který je svou nebezpečností srovnatelný s dalšími okolnostmi

podmiňujícími použití vyšší trestní sazby uvedenými v § 158 odst. 2 tr. zák.

Pro úplnost je nutno připomenout některá zákonná ustanovení, která byla platná

a účinná v době činů, které jsou obviněným kladeny za vinu. Podle § 3 odst. 1,

2 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti (zrušen zák. č. 333/1991

Sb.), se ve své činnosti Sbor národní bezpečnosti (dále jen „SNB“) řídil

Ústavou ČSSR, ústavními zákony, zákony a ostatními právními předpisy, přičemž

do práv a svobod občanů mohl SNB a jeho příslušníci zasahovat, vyžadovala-li to

ochrana socialistického společenského a státního zřízení, veřejného pořádku,

bezpečnosti osob nebo majetku, a to jen v mezích zákona a v rozsahu přiměřeném

chráněnému zájmu. Mezi povinnosti příslušníků SNB při výkonu služby ve smyslu §

15 odst. 1 zmíněného zákona patřila povinnost při provádění služebních úkonů a

zákroků, jakož i při ostatní služební činnosti dbát cti, vážnosti a důstojnosti

občanů i své vlastní a usilovat o to, aby občanům v souvislosti s touto

činností nevznikla bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod

nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu prováděného opatření. Podle § 32

odst. 1, 2 téhož zákona v zájmu ochrany veřejného pořádku, zejména k odvrácení

útoku na sebe nebo na jinou osobu, při služebních zákrocích proti výtržníkům a

jiným nebezpečným osobám nebo k překonání odporu, který směřoval ke zmaření

služebního zákroku, úkonu či výzvy, jakož i k zabránění útěku zajištěné nebo

předváděné osoby, byli příslušníci SNB oprávněni použít hmatů a chvatů

sebeobrany, slzotvorného prostředku, obušku, pout, služebního psa, proudu vody,

vytlačování vozidly, úderu zbraní, výstrahy a varovného výstřelu do vzduchu,

přičemž Federální ministerstvo vnitra mohlo obecně závazným právním předpisem

stanovit případné další obdobné prostředky, jichž mohli příslušníci SNB

používat při služebních zákrocích.

Podle čl. 30 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústavy ČSSR, byla zaručena

nedotknutelnost osoby a podle čl. 34 Ústavy byli občané povinni zachovávat

ústavu i ostatní zákony a dbát ve všem svém konání zájmů socialistického státu

a společnosti pracujících.

Ze skutkové věty pod bodem I. a II. výroku o vině v rozsudku soudu prvého

stupně vyplývá, že v rámci tzv. profylakticko rozkladných opatření zaměřených

na stupňování psychického tlaku na vytypované organizátory a sympatizanty

Charty 77, byl při výslechu fyzicky napaden poškozený Z. B. Jednak v bodě I.

obviněným J. Š. starším referentem správy Státní bezpečnosti Praha, který ho

srolovaným mokrým ručníkem škrtil a zakláněl mu hlavu za opěradlo židle, čímž

došlo u poškozeného ke krátkodobému bezvědomí a dýchacím potížím a jednak v

bodě II. obviněným Z. D. referentem správy Státní bezpečnosti Praha, jenž ho

opakovaně udeřil pěstí do břicha, poléval mu hlavu vodou ze sklenice, v

důsledku čehož došlo u poškozeného k potížím s dýcháním a úzkostem v krajině

srdeční. Takto vedené výslechy u poškozeného prohloubily jeho pocit nedůvěry a

nespokojenosti s činností státních orgánů následně ústící v jeho vystěhování z

ČSSR do Rakouska, a to právě z obavy před stupňujícím se tlakem ze strany

Státní bezpečnosti.

Rovněž ze skutkové věty pod bodem III. rozsudečného výroku lze dovodit podstatu

protiprávního jednání obviněných, která spočívala zevrubně v tom, že v rámci

tzv. profylakticko rozkladných opatření obviněný J. Š. ve funkci staršího

referenta StB Praha a obviněný Z. D. ve funkci referenta StB Praha, spolu s

dalším neztotožněným mužem vnikli do bytu poškozené Z. F., kde jí obviněný J.

Š. zakryl ústa, odtáhl ke kuchyňským dveřím, kde ji opakovaně udeřil hlavou o

futro dveří, obviněný Z. D. a další neztotožněný muž ji opakovaně kopali do

hýždí, břicha, stehen a současně jí vulgárně nadávali a obviněný D. jí kladl

otázky ohledně Charty 77 a spolupráce s VONS, v důsledku čehož poškozená

utrpěla četná zranění a uvedené praktiky u ní prohloubily pocit nedůvěry a

nespokojenosti s činností státních orgánů, vzbudily u ní obavu o život a

vyústily ve vystěhování poškozené z ČSSR do Velké Británie.

Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval soud prvého stupně (následně i

odvolací soud) v rozporu se zákonem, když v jednání obviněných pod body I. až

III. výroku o vině shledal trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele

podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., neboť jako veřejní

činitelé v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávali svou pravomoc způsobem

odporujícím zákonu a způsobili takovým činem jiný zvlášť závažný následek,

přičemž tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšovala i stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

V této souvislosti soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku na str. 25 a 26

mimo jiné konstatoval, že oba obvinění se jednání dopustili jako příslušníci

Federálního Ministerstva vnitra ČSSR, složky StB, na úseku boje proti vnitřnímu

nepříteli, tedy jako veřejní činitelé ve smyslu ustanovení § 89 odst. 9 tr.

zák., neboť oba byli příslušníky ozbrojeného sboru, který se podílel na plnění

úkolů společnosti a státu a užívali při tom pravomoci, která jim byla v rámci

odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Shora uváděných skutků se

dopustili v souvislosti se svou pravomocí a odpovědností, avšak jednali v

úmyslu způsobit jinému škodu, takže svou pravomoc vykonávali způsobem

odporujícím zákonu. Skutečnost, že měli právě odpovědnost ve vztahu ke

konkrétním osobám, vyjádřil ve své výpovědi právě svědek P., přímý nadřízený

obou obžalovaných. Odvolací soud k této otázce na str. 7 odůvodnění rozsudku

uvedl, že příslušník tehdejšího Sboru národní bezpečnosti požíval již ze zákona

takových oprávnění, která mu dovolovala rozhodovat o právech jiných občanů

(např. oprávnění k zadržení, předvedení) a z tohoto hlediska splňovali podmínky

pro posouzení takovýchto příslušníků jako veřejných činitelů. Je přitom

nepochybné, že obžalovaní, byť jednali na rozkazy, jednali jako příslušníci

Sboru národní bezpečnosti, a tudíž jako veřejní činitelé, a veškerá jednání

byla spáchána při provádění faktické činnosti příslušníků SNB – výslechy, či v

jejich souvislosti – při útoku proti poškozené F. byla tato „vytěžována“ i k

okolnostem, o něž právě StB projevovala velký zájem – činnost disidentů,

předávání informací zahraničním médiím.

Vznik jiného zvlášť závažného následku soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku

na str. 26 spatřoval v tom, že způsob provedení předmětných profylakticko

rozkladných opatření obžalovanými vytvořil zcela jistě atmosféru nejistoty a

strachu, prohloubil u poškozených pocit nedůvěry a nespokojenosti s činností

státních orgánů a oba poškození B. i F. v důsledku těchto nezákonných postupů

obou obžalovaných, ze strachu ze stupňování dalšího psychického a fyzického

násilí činěného vůči nim a stejně tak z obavy o život, se vystěhovali z ČSSR, i

když předtím o tom neuvažovali. V důsledku jednání obžalovaných se tak zcela

změnil život poškozených, aniž to sami chtěli, tedy v podstatě proti jejich

vůli. Došlo k závažnému zásahu do jejich života. Odvolací soud na str. 8

odůvodnění rozsudku doplnil, že za zvlášť závažný následek je třeba považovat

především tu skutečnost, že obžalovaní druhé občany svým jednáním přinutili

opustit jejich vlast a vzdát se navíc i českého státního občanství s výhledem,

že se již nikdy nebudou moci vrátit a nikdy neuvidí své příbuzné a přátele.

S odkazem na shora popsané skutečnosti nemá Nejvyšší soud důvod právní

posouzení předmětných skutků zpochybňovat, neboť jejich popis rozvedený v

odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje všechny zákonné znaky skutkové

podstaty zmíněného trestného činu včetně konkrétních okolností, které naplňují

zákonný znak „jiný zvlášť závažný následek“ (v daném případě je svou

nebezpečností porovnatelný s dalšími okolnostmi podmiňujícími použití vyšší

trestní sazby podle § 158 odst. 2 tr. zák.), čemuž odpovídá i příslušná právní

věta. Lze připomenout, že v konstatovaném jednání obou obviněných bylo právem

shledáno porušení shora citovaných ustanovení čl. 30 odst. 1 a čl. 34 ústavního

zákona č. 100/1960 Sb., tj. Ústavy ČSSR, dále ustanovení § 3 odst. 1, 2, § 15

odst. 1 a § 32 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti. I přes tyto

skutečnosti nelze považovat výrok o vině za správný.

Jak již bylo výše předesláno, je potřebné se vypořádat s dovolacími námitkami

obou obviněných, které uplatnili ohledně promlčení trestního stíhání jako

okolnosti pro zastavení trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. b) tr.

ř., které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno,

nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.

V kontextu s danou otázkou Nejvyšší soud připomíná, že promlčení trestního

stíhání jako případ zániku trestnosti, na něž odkazuje § 11 odst. 1 písm. b)

tr. ř., je upraveno v § 67 a § 67a tr. zák. Podle § 67 odst. 1 tr. zák. zaniká

trestnost činu uplynutím promlčecí doby, která je v uvedeném ustanovení

odstupňována podle závažnosti trestného činu vyjádřené výší trestu v sazbě na

daný trestný čin. Okolnosti, které mají vliv na běh promlčecí doby, jsou

uvedeny v § 67 odst. 2 až 4 tr. zák. Důvody promlčení jsou především hmotně

právní, neboť uplynutím času postupně zaniká nebezpečnost činu pro společnost,

a tím i trestní odpovědnost za takový čin, k nimž přistupují podpůrně důvody

procesní, kdy se uplynutím času oslabuje síla důkazních prostředků nebo je

nelze opatřit. Promlčení tedy není pouhou procesní překážkou nestíhatelnosti,

ale především institutem hmotně právním. Jedinou podmínkou zániku trestnosti

činu je uplynutí zákonem stanovené promlčecí doby uvedené v § 67 odst. 1 tr.

zák., přičemž ustanovení o promlčení trestního stíhání se vztahuje na všechny

trestné činy s výjimkou trestných činů uvedených v § 67a tr. zák.

Pro úplnost lze připomenout, že předmětná trestná činnost byla spáchána dne 8.

6. 1981 (bod I. rozsudečného výroku), pravděpodobně 4 dny po datu 8. 6. 1981

(bod II. výroku) a 13. 10. 1981 (bod III. výroku), přičemž sdělení obvinění ze

dne 29. 3. 1995 pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §

158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák. bylo doručeno obviněnému Z. D.

dne 3. 5. 1995 a obviněnému J. Š. dne 4. 5. 1995. Jelikož promlčecí doba

vztahující se na zmíněný trestný čin činila ve smyslu § 67 odst. 1 písm. b) tr.

zák. a při uvážení § 16 odst. 1 tr. zák. deset let, je zřejmé, že při

neexistenci okolností stanovených v § 67 odst. 3 tr. zák. by k promlčení

trestné činnosti obou obviněných došlo uplynutím zmíněné lhůty v průběhu roku

1991.

Podle ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického

režimu a odporu proti němu, se do promlčecí lhůty trestných činů nezapočítává

doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů

neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu

nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby. Dále novela trestního

zákona provedená zák. č. 327/1999 Sb., účinná dnem 28. 12. 1999 (k námitce

obviněného J. Š. ohledně pozdější účinnosti novely dovolací soud připomíná, že

tento zákon byl vyhlášen předepsaným způsobem s účinností explicitně stanovenou

v čl. II.) nahradila dosavadní desetiletou promlčecí lhůtu v § 67 odst. 1 písm.

b) tr. zák. lhůtou dvanáctiletou a do trestního zákona zařadila nové ustanovení

§ 67a písm. d) tr. zák., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká

trestnost trestných činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, u

nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud

z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu

demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby,

a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s

pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či

náboženských. Citované ustanovení je odrazem příslušných norem mezinárodního

práva, jimiž je Česká republika vázána (srov. čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod).

V uvedeném směru je rovněž nutno poukázat na nález Ústavního soudu č. 14/1994

Sb., jímž byl zamítnut návrh skupiny poslanců na zrušení zák. č. 198/1993 Sb. Z

tohoto nálezu vyplývá názor Ústavního soudu podle kterého je § 5 zmíněného

zákona specifickým ustanovením konstatujícím, že v určitém období za určitých

situací neexistovala vůle státu postihovat určitý okruh protiprávních jednání

spáchaných určitým okruhem osob, a tudíž promlčecí doby tehdy ani nemohly

běžet. Běh promlčecích lhůt mohl započít až momentem, kdy zde byla vůle, snaha

a ochota státu protiprávní jednání postihnout, přičemž za tento moment se

považuje 30. prosinec 1989. Citované ustanovení zároveň podle Ústavního soudu

není v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, nerozšiřuje

zpětně podmínky trestnosti činu a není negací institutu promlčení.

Odhlédneme-li od sporné otázky, do jaké míry je závazný právní názor Ústavního

soudu včetně výkladové argumentace obsažené v odůvodnění rozhodnutí, je nutno

konstatovat, že vzhledem k čl. 89 Ústavy stanovící závaznost vykonatelných

rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby, se závazným nepochybně

stává výrok takového rozhodnutí. Konstatovaným nálezem publikovaným pod č.

14/1994 Sb. bylo ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. ponecháno v platnosti, a

proto v konkrétních trestních věcech může soud (popř. jiný orgán činný v

trestní řízení) dospět k závěru, že jsou splněny zákonem stanovené skutečnosti

a v důsledku toho se zákonem vymezené období do promlčecí lhůty trestných činů

nezapočítává.

Okolnost, zda v předmětné trestní věci byl u obviněných J. Š. a Z. D. naplněn

požadavek uvedený v § 5 zák. č. 198/1993 Sb., tj. že z politických důvodů

neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu

nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby /s výše konstatovaným

dodatkem shodně vyjádřený i v § 67a písm. d) tr. zák./, je sice závěrem

právním, který však musí vycházet ze zcela konkrétních skutkových zjištění

učiněných na základě provedeného dokazování. Tento požadavek je důvodný, neboť

aplikace zmíněných zákonných ustanovení může v konečném důsledku podstatným

způsobem ovlivnit podmínky trestnosti činu obviněné osoby. Již soud prvého

stupně měl tomuto zjištění věnovat pozornost a v tomto směru své skutkové i

následné právní závěry v odůvodnění rozhodnutí uvést, aby bylo nejen zřejmé,

jak k nim soud dospěl a v čem spočívají, ale zároveň mohly být v případném

odvolacím a dovolacím řízení přezkoumány. Obvodnímu soudu nutno vytknout, že v

jinak velmi podrobném odůvodnění rozsudku se s touto otázkou náležitě

nevypořádal, neboť se prakticky omezil na konstatování, že promlčení trestního

stíhání brání ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb. a § 67a písm. d) tr. zák.

(viz str. 27 rozhodnutí). Tento nedostatek nenapravil ani odvolací soud. V této

souvislosti lze ve stručnosti uvést, že bylo potřebné vyhodnotit i dostupné

důkazy vztahující se k vyšetřování přepadení poškozené Z. F., které z důvodu

trestního oznámení jmenované prováděl nejprve v roce 1981 vyšetřovatel VB,

později v roce 1982 z pokynu prokurátora Generální prokuratury ČSSR, Hlavní

vojenské prokuratury (č. l. 247 – 249 spisu), vyšetřovatel Inspekce

Ministerstva vnitra ČSSR. Z napadených rozsudků není ani zřejmé, jak příslušné

orgány naložily s dalším trestním oznámením poškozené Z. F. ze dne 21. 8. 1990,

které obdrželo Ministerstvo vnitra České republiky a v němž opět popsala své

přepadení, které mimo jiné doložila lékařskými zprávami (č. l. 178 - 183 spisu).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obvinění J. Š. a Z.

D. podali dovolání důvodně, neboť v souvislosti s popsanou vadou nelze

považovat rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o vině za správný, přičemž v

důsledku tohoto nedostatku je chybný i rozsudek odvolacího soudu včetně výroku

o uloženém trestu, který obsahově na výrok o vině navazuje. Proto Nejvyšší soud

podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28.

5. 2002, sp. zn. 5 To 209/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne

11. 2. 2002, sp. zn. 1 T 119/2001. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil

další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke

změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l

odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Po zrušení napadených rozsudků se trestní věc obviněných J. Š. a Z. D. dostala

do procesního stadia řízení před soudem prvého stupně. Úkolem Obvodního soudu

pro Prahu 1 bude při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního

řádu věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit zákonu odpovídající

rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor, který v tomto usnesení

vyslovil Nejvyšší soud. Vzhledem k dalšímu řízení ve věci soud prvého stupně

prověří jaké listinné dokumenty byly v souvislosti se sdělením obvinění ohledně

předmětných skutků J. Š. a Z. D. zasílány a doručeny, zejména zda jim bylo

skutečně doručeno opatření vyšetřovatele o sdělení obvinění ze dne 29. 3. 1995,

ČVS: ÚDV-63/Vt-94, ze kterého dosud všechny soudní orgány (včetně dovolacího

soudu) důvodně vycházely v případě účinků zahájení trestního stíhání ve smyslu

ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř., v tehdy účinném znění. Protože napadená

rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání, která podali obvinění,

nemůže podle ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně

rozhodnutí v jejich neprospěch.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil

toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěnou vadu napadených

rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Nejvyšší soud nerozhodoval ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněných,

neboť ověřil, že v době, kdy rozhodoval ve věci, nevykonávali uložené tresty

odnětí svobody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. února 2004

Předseda senátu:

JUDr. Jiří Horák v. r.

Za správnost vyhotovení : Věra Popovičová