6 Tdo 921/2014-27
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2014 o
dovolání, které podal obviněný J. K. , proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 55 Tmo 1/2014,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 7 Tm 29/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 7 Tm 29/2013,
byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Těchto
deliktů se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s
obviněným mladistvým I. K. tím, že „dne 04. 05. 2012 v době od 18:15 hodin do
18:45 hodin, v J. n. N. , na ulici P. , před domem čp. ......, oba obvinění
pod vlivem alkoholu společně zastavili poškozeného nezl. L. F. , a
poškozeného nezl. O. M. , kteří jeli proti nim na kolech po chodníku,
požadovali po nich půjčení kol a bránili jim v další jízdě, poté, co jim
poškození odmítli kola půjčit, jim oba obžalovaní dále bránili v jízdě tím, že
jim drželi řidítka kol, a dále se domáhali vydání jízdních kol, a to obžalovaný
J. K. l se slovy »dej sem to kolo nebo Tě zabiju«, následně udeřil
poškozeného nezl. O. M. několika údery otevřenou rukou do tváře a do
cyklistické helmy, kterou měl poškozený na hlavě, a poškozený poté spadl z
kola, obžalovaný K. dále udeřil poškozeného nezl. L. F. do ramene,
poškozenému F. se pak podařilo kolo otočit a z místa ujet, i když ho obviněný
K. držel za batoh, následně z místa ujel i poškozený O. M. ,
následně obžalovaný mladistvý I. K. začal pokřikovat na poškozeného nezl. V.
M. , a poškozeného nezl. M. S. , kteří stáli na druhé straně silnice na
autobusové zastávce, poté za nimi přešel na druhou stranu, nadával poškozenému
M. a dal mu facku, zároveň přešel na druhou stranu silnice i obžalovaný J. K.
, který napadl poškozeného S. , a to tím způsobem, že mu dal několik facek,
spadli spolu na zem a pak kopnul poškozeného do ramene, poté poškozený S.
udeřil obžalovaného K. pěstí do obličeje a z místa společně s V. M. a O.
M. odešli pryč“. Za tyto trestné činy byl obviněný J. K. odsouzen podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného mladistvého
I. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve
druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze
dne 24. 2. 2014, sp. zn. 55 Tmo 1/2014. Zatímco k odvolání obviněného
mladistvého I. K. podle § 258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu zrušil a podle § 260 tr. ř.
vrátil v této části věc státnímu zástupci k došetření, odvolání obviněného J.
K. podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
podal obviněný J. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku především uvedl, že má za
to, že v jeho trestní věci došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení
skutku, neboť nejednal v loupežném úmyslu. Konstatoval, že jeho úmyslem nebylo
zmocnit se cizí věci, ale pouze svézt se na kole k přehradě, s čímž byli
poškození obeznámeni, jak vyplývá zejména z jejich výpovědí. Toto tvrzení podle
jeho názoru podporuje i výpověď poškozených, že spolu s mladistvým obviněným
I. K. pouze chtěli, aby je poškození svezli na kolech k přehradě, za což jim
nabízeli úplatu. Touto skutečností, pohnutkou obviněného, se však soudy ve
věci činné nezabývaly, ale rovnou dovodily jeho loupežný úmysl.
Pokračoval, s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn.
Tpjn 301/2012, že v jeho případě měla být aplikována také zásada „ultima
ratio“, jelikož se jednalo o hraniční případ trestní odpovědnosti, neboť s
ohledem na konkrétní okolnosti případu posuzovaný skutek neodpovídá běžně se
vyskytujícím zločinům loupeže. Oponoval, že i kdyby jeho jednání naplňovalo
všechny znaky trestného činu loupeže, s čímž se však neztotožnil, s ohledem na
konkrétní okolnosti případu, tj. vzhledem k povaze a závažnosti činu a vzhledem
k pohnutce a osobnosti obviněného, nemohly soudy dojít k závěru, že by jeho
jednání bylo skutečně natolik společensky škodlivé, aby bylo nezbytné uplatnění
trestní odpovědnosti a jejich důsledků. Odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, však vycházel z formálního pojetí trestného činu, aniž by se zabýval
otázkou společenské škodlivosti daného případu a aplikace zásady subsidiarity
trestní represe, resp. „ultima ratio“.
V rámci doplnění svého dovolání obviněný dále poukázal, že se ani jeden ze
soudů ve věci činných nezabýval (jeho) znaleckým zkoumáním z oboru psychiatrie,
jež by postavilo najisto nabízející se otázku příčetnosti pachatele v době
spáchání trestného činu, a že tedy provedené dokazování zůstalo neúplné.
Především nebylo bráno v potaz, že mu bylo více než půldruhé hodiny po spáchání
uvedeného skutku naměřeno 2,38 promile alkoholu v krvi, což znamená, že v době
spáchání činu musela být tato hladina o mnoho vyšší. Laickým výpočtem pomocí
obecných obvykle používaných výpočtů dovodil, že v době předmětného skutku mohl
mít v krvi asi 2,45 – 2, 65 promile alkoholu. V této souvislosti poukázal na
skutečnost, že se u něj jednalo o první zkušenost s alkoholem a bezpochyby se
nacházel ve stavu těžké intoxikace. Upozornil také na odůvodnění soudu
nalézacího, v němž je mj. uvedeno, že považoval potyčku s poškozeným pouze za
legraci, vůbec si tak neuvědomuje, čeho se dopustil a proč. Podle jeho závěru
se tedy zcela zjevně nacházel na hranici těžké opilosti a otravy alkoholem, což
je stav, který musí prověřit a prozkoumat znalec, aby bylo zjištěno, zda byl v
době činu schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a toto též ovládat.
Uvedl, že soudy pochybily, pokud dospěly k závěru, že jeho jednání nevykazuje
znaky nepříčetnosti, aniž by podrobily posouzení této otázky znaleckému
zkoumání. Pokud by totiž byla zjištěna jeho nepříčetnost znaleckým zkoumáním,
nemělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin loupeže, nýbrž opilství
podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 7. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1274/2012, dovodil, že skutečnost, že se svým
vlastním jednáním přivedl pod vliv alkoholu, nevylučovala povinnost soudu
zkoumat jeho příčetnost a vyvodit z ní tomu odpovídající právní závěry.
Odvolací soud však dospěl k závěru, že prokázaný způsob jeho chování
nevykazoval znaky nepříčetnosti, aniž by otázku jeho příčetnosti podrobil
znaleckému zkoumání a nahradil tak důkaz znaleckým zkoumáním vlastním
hodnocením jeho duševního stavu. V případě, že by se na základě znaleckého
posudku potvrdilo, že se požitím alkoholických nápojů z nedbalosti přivedl do
stavu nepříčetnosti, v němž se dopustil kvazideliktů, mohl by být odpovědný
pouze za trestné činy spáchané z nedbalosti a nikoli za úmyslný trestný čin
loupeže.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr.
ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
24. 2. 2014, č. j. 5 Tmo 1/2014-279, a také rozsudek Okresního soudu v Liberci
ze dne 17. 10. 2013, č. j. 7 Tm 29/2013-251, a věc vrátil soudu prvního stupně
k novému projednání spolu se závaznými pokyny k doplnění dokazování a právními
úvahami týkající se obecných východisek pro posuzování podmínek trestní
odpovědnosti, zejména pak příčetnosti, jakož i subjektivní stránky trestného
činu.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). V úvodu se
plně ztotožnil se závěry nalézacího soudu stran naplnění zákonných znaků
skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nepřisvědčil tedy námitce obviněného, že v tomto případě nebyla naplněna
subjektivní stránka trestného činu, a rovněž podle jeho názoru nebyla namístě
ani aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k námitce týkající
se chybné právní kvalifikace z důvodu existence nepříčetnosti u obviněného v
době spáchání trestného činu, kdy mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný
čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, označil za správné závěry
odvolacího soudu, že způsob chování obviněného nevykazoval znaky nepříčetnosti,
přičemž podotkl, že tento se pod vliv alkoholu dostal vlastním přičiněním a
jeho účinků si byl vědom. Poukázal na to, že povinnost orgánů činných v
trestním řízení vypracovat znalecký posudek k posouzení nepříčetnosti pachatele
by byla dána pouze tehdy, vyžadoval-li by skutkový podklad odborné znalosti z
oboru psychiatrie předjímané v § 105 odst. 1 a § 116 tr. ř. Taková situace však
v dané věci nenastala. Stran námitek obviněného týkajících se užití právní
kvalifikace dle § 360 odst. 1 tr. zákoníku uvedl, že obviněný svým jednáním
formálně nenaplnil znaky skutkové podstaty přečinu opilství, neboť se požitím
návykové látky nepřivedl do stavu nepříčetnosti, a svého jednání si byl vědom.
O aplikaci trestného činu opilství je možno uvažovat jen tehdy, jestliže
alespoň jedna ze složek pachatelova jednání (rozpoznávací nebo ovládací) byla v
době činu v důsledku jeho opilosti prakticky vymizelá; pokud by došlo pouze k
jejímu snížení, byť výraznému, je třeba takový čin posoudit jako trestný čin,
jehož zákonné znaky naplňuje. Užití trestního práva, konkrétně právní
kvalifikace dle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k posouzení činu obviněného tak bylo
zcela opodstatněno.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Pro
případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované
rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas
s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 24. 2. 2014, sp. zn. 55 Tmo 1/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §
265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr.
ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti
obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svých
obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v
§ 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se
dovolání opírá, naplňují (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném
ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části
primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům de facto
vytýká v prvé řadě převážně neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů
a nesprávná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní verzi
skutkového stavu věci a až z toho (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právní posouzením [z
hlediska otázky subjektivní stránky zločinu loupeže a otázky své
(ne)příčetnosti v době spáchání skutku]. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní
kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve
skutečnosti spatřován převážně – s výjimkou problematiky subsidiarity trestní
represe, resp. principu trestního práva jako ultima ratio – v porušení
procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové
námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad tento rámec lze konstatovat, že v dané věci není dán extrémní nesoulad mezi
učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na
straně druhé (nejde tedy o případ, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, kdy zjištění soudů nevyplývají z důkazů
při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, kdy zjištění soudů jsou pravým
opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod.) Soudy obou stupňů si byly vědomy
důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily
provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost
mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a
právními závěry. Odvolací soud pak reagoval, byť stručně, i na návrh obviněného
na doplnění dokazování znaleckým psychiatrickým posudkem, takže v tomto směru
není na místě hovořit o opomenutém důkazu. Lze tak konstatovat, že rozhodnutí
soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.,
resp. § 134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace
obviněný výhrady vůči skutkovým závěrům vyjádřeným v uvedených rozhodnutích a
rovněž (převážně) z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné
nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z
pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze
zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II.
ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
K tomu Nejvyšší soud dodává následující skutečnosti.
Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo proti jinému
užije násilí, nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí
věci.
Objektivní stránka tohoto trestného činu, který má dva objekty (jednak osobní
svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit) záleží v použití
násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředků k překonání
kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití
fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím,
které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být
vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z
dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li
se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy
prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený
kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka.
Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se
cizí věci (to je cílem pachatele), přičemž musí zmocnění se věci předcházet.
Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí
nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné,
zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení
moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen
stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc
vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin
loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat
jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor
oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
V návaznosti na shora stručně rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud
konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže shora popsaný skutek
obviněného kvalifikovaly (též) jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku.
Podstata správných skutkových zjištění soudů ve věci činných (majících základ
v náležitém hodnocení provedených důkazů) spočívá stran této právní kvalifikace
(stručně shrnuto) v tom, že obviněný (společně s mladistvým I. K. ) se na
poškozených nezl. O. M. a nezl. L. F. , jimž bránil v jízdě tím, že jim držel
řidítka kol, domáhal vydání jízdních kol (poté, co je poškození odmítli
půjčit), a to se slovy „dej sem to kolo nebo Tě zabiju“, následně udeřil
poškozeného nezl. O. M. několika údery otevřenou rukou do tváře a do
cyklistické helmy, kterou měl poškozený na hlavě, a poškozený poté spadl z
kola, a dále udeřil poškozeného nezl. L. F. do ramene, což je třeba
interpretovat tak, že užil pohrůžky bezprostředního násilí a násilí v úmyslu
zmocnit se cizí věci. Přiléhavě dovodil odvolací soud, že jak zmíněná pohrůžka,
tak i násilí bylo prostředkem nátlaku na vůli poškozených, neboť k užití těchto
prostředků se obviněný uchýlil poté, co poškození odmítli kola dobrovolně i za
úplatu půjčit, přičemž motivem jednání obviněného bylo zmocnit se kola, aby se
na něm mohl svézt, a tímto zmocněním si chtěl zjednat možnost s kolem nakládat
s vyloučením poškozeného, který měl kolo dosud v dispozici a odmítal je vydat.
Za těchto skutkových zjištění nelze pochybovat o úmyslném zavinění obviněného
[ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] zahrnujícím
všechny rozhodné okolnosti (jednání i následek), a to z hlediska uvedené
skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Námitce
obviněného, že v tomto případě nebyla naplněna skutková podstata předmětného
zločinu pro zejména absenci subjektivní stránky, tak přisvědčit nelze.
Ve vztahu k jeho námitce chybné právní kvalifikace z důvodu existence jeho
nepříčetnosti v době spáchání trestného činu, kdy mělo být jeho jednání
posouzeno jako trestný čin opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, se
Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Ten v odůvodnění
svého rozhodnutí správně konstatoval, že způsob chování obviněného nevykazoval
znaky nepříčetnosti, přičemž je nutno podotknout, že tento se pod vliv alkoholu
dostal vlastním přičiněním a jeho účinků si byl vědom. Přitom lze poznamenat,
že otázka působení (vlivu) alkoholu na lidský organismus, včetně např.
podněcování agresivních projevů jedince, resp. odbrždění jinak působících
morálních zábran takového chování, je v podstatě notorietou. Z hlediska významu
jeho vlivu při posuzování otázky viny pachatele v trestním řízení platí, že
případný dopad na ovlivnění jeho rozpoznávací či ovládací schopnosti se s
výjimkou jejich vymizení nikterak neprojevuje při právním posouzení činu. Jinak
řečeno, snížení případně i obou schopností, a to i mírou podstatnou, k níž (s
výjimkou stavů patologických) pravidelně dochází v korelaci na množství
požitého alkoholu, nemá v rovině základů trestní odpovědnosti (tj. viny) žádný
význam. Změna nastává až v situaci, kdy důsledkem požití alkoholu (event. jiné
návykové látky) je (úplné) vymizení byť i jen jedné z uvedených schopností. V
takovém případě obviněným zaviněný stav nepříčetnosti v době činu může (ne ve
všech případech) odůvodnit právní kvalifikaci jeho skutku jako trestného činu
opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku.
Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v
trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
Povinnost orgánů činných v trestním řízení vypracovat znalecký posudek k
posouzení nepříčetnosti pachatele – nepříčetnosti pachatelem nezaviněné –
obecně nenastává, neboť příčetnost se presumuje. Rovněž v případě intoxikace
pachatele návykovou látkou nevyvstává automaticky povinnost orgánů činných v
trestním řízení obstarat znalecký posudek příslušné odbornosti pouze z důvodu
vyloučení alternativy vymizení rozpoznávací či ovládací složky pachatele.
Nutnost zpracování znaleckého posudku je tak dána pouze tehdy, pokud skutkový
podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné v průběhu dokazování, odůvodní
potřebu získání odborných závěrů z oboru psychiatrie ve smyslu předjímaném v
ustanoveních § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř.
Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování
nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku § 2 odst. 5 tr. ř.
vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjišťovaným v průběhu dokazování jsou
oprávněny rozhodnout i v otázce potřebnosti provedení důkazu vyžádáním
znaleckého posudku. S ohledem na již uvedené, tj. že stav opilosti obviněného v
době spáchání činu (skutku) nezakládá automaticky nutnost (a v tomto smyslu
korespondující povinnost orgánů činných v trestním řízení) opatřit znalecký
posudek o jeho duševním stavu, plyne, že je vždy třeba vážit, zda okolnosti
charakterizující počínání obviněného, stejně jako okolnosti případně plynoucí z
jeho výpovědi, skutečně zakládají důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v
tom smyslu, že se reálně nabízí závěr o vymizení alespoň rozpoznávací či
ovládací schopnosti. Samotná skutečnost agresivních projevů intoxikovaného
jedince zpravidla nezakládá potřebu znaleckého zkoumání jeho duševního stavu v
době činu. Důvody pro přibrání znalce proto nastávají zejména tehdy, pokud
samotné jednání pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, reakce zjevně
nepodmíněné a nesouvztažné k v jeho okolí probíhajícím dějům, apod. Pokud tomu
tak není, není ani důvodu provádět znalecké dokazování v naznačeném směru.
Je-li v tomto nazíráním hodnoceno jednání obviněného, jak je popsáno výpověďmi
svědků a jak je ostatně líčí sám dovolatel, pak nelze uzavřít, že by se
podstatným způsobem vymykalo předvídatelným poznatkům o projevech jedince,
silně ovlivněného alkoholickými nápoji, neboť vykazuje znaky orientace v
probíhajícím ději, přičemž stupňování požadavků uplatňovaných vůči poškozeným
spojené s pohrůžkami násilí a užitím vlastního fyzického násilí lze přičíst
právě alkoholem potencované reakci na projevy nesouhlasu napadených vyjádřeného
vůči požadavkům obviněného. Za daného stavu věci lze proto akceptovat procesní
postup soudů nižších stupňů, pokud nevyhověly návrhu obviněného na doplnění
dokazování zpracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie.
Stran námitek obviněného týkajících se užití právní kvalifikace dle § 360 odst.
1 tr. zákoníku lze tedy uvést, že obviněný svým jednáním formálně nenaplnil
znaky skutkové podstaty přečinu opilství. O aplikaci skutkové podstaty
trestného činu opilství je totiž možno uvažovat jen tehdy, jestliže alespoň
jedna ze složek pachatelova jednání (rozpoznávací nebo ovládací) byla v době
činu v důsledku jeho opilosti prakticky vymizelá; pokud by došlo pouze k jejímu
snížení, byť výraznému, je třeba takový čin posoudit jako trestný čin, jehož
zákonné znaky naplňuje.
K námitce obviněného týkající se potřeby aplikace zásady subsidiarity trestní
represe, resp. principu „ultima ratio“, formálně podřaditelné pod uplatněný
dovolací důvod, je zapotřebí uvést následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a
je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v
případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity
trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské
škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že
trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv
fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v
posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou
subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že v daném
případě skutek obviněného naplnil nejen znaky přečinu výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku, ale i zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku,
přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných
činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů.
Nadto považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že v předmětné trestní
věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež
by odůvodnily výjimečný postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pouze stručně
přitom lze zmínit, že skutkovou podstatu trestného činu loupeže obviněný
naplnil nejen pohrůžkami bezprostředního násilí, ale již přímo použitím násilí
(v úmyslu zmocnit se cizí věci).
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a
skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není
nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním
nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
Argumentaci obviněného, již bylo lze formálně podřadit pod uplatněný
důvod dovolání, tedy nebylo možno přiznat žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý