U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2011 o
dovolání obviněného M. K . , proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 25. 11. 2010, č. j. 14 To 303/2010-233,
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 41/2009, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze
dne 25. 11. 2010, č. j. 14 To 303/2010-233, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto
odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 6. 2010,
č. j.
1 T 41/2009-216, kterým byl obviněný M.K. uznán vinným trestným činem
neoprávněného nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě
rostoucími rostlinami podle § 181f odst. 2 tr. zák. a trestným činem útoku na
státní orgán podle
§ 154 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen podle § 181f odst. 2 tr. zák. za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
jedenácti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
dvaceti sedmi měsíců.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v
Táboře ze dne 25. 11. 2010, č. j. 14 To 303/2010-233, podal obviněný
prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku poukazuje
obviněný na to, že „předmětem podané obžaloby byla nelegálnost chovu samice
papouška Ara arakanga (Ara macao), kterou měl obviněný při prováděné kontrole
ČIŽP dne 24. 10. 2008, nelegálně držet ve svém chovatelském zařízení, přičemž
důkazy, které byly v rámci provedené kontroly zajištěny jsou neúplné, kontrolu
prováděla pouze jedna osoba (svědek B.), nikoli všechny osoby na kontrole
přítomné, přičemž obžaloba vycházela pouze z tvrzení zmíněného svědka B., který
patrně na kontrole jako svědek A. být neměl, přičemž kontrolu prováděli
pracovníci jiného orgánu ČIŽP, než měli a na jiném exempláři“. Na svou obhajobu
dále uvádí, že následnou prohlídkou za asistence Policie ČR byl prokázán řádný
původ exempláře. Dále poukazuje na to, že pokud nebyl exemplář dle ČIŽP dne 24.
10. 2008 nezaměnitelně označen, nelze toto automaticky přičíst v jeho
neprospěch, neboť povinnost nezaměnitelně exemplář označit měl jen vlastník
nebo dlouhodobý držitel a do 31. 12. 2009 byla tato povinnost zmírněna tím, že
se to nevyžadovalo tam, kde to nedovoloval zdravotní stav exempláře. V
návaznosti na tuto argumentaci pak se pak zabývá tím, že k naplnění trestného
činu podle § 181f
odst. 2 tr. zák. by mu muselo být prokázáno, že byl dlouhodobým držitelem
exempláře, což mu prokázáno nebylo. Dále namítá, že se soud nezabýval otázkou
společenské nebezpečnosti z pohledu ochrany těchto exemplářů (není rozlišováno,
zda šlo
o exempláře odchycené ve volné přírodě či ty, které byly narozeny a vychovány v
zajetí). Ve vztahu k trestnému činu podle § 154 odst. 1 písm. a) tr. zák.
uvádí, že výkon státní správy – kontrola prováděná pracovníky ČIŽP byla
prováděna šikanózně, přičemž popírá trestnou činnost, snahou kontroly bylo
zabavit uvedený exemplář a tuto skutečnost označuje za protiprávní ze strany
pracovníků ČIŽP a takový postup nemůže požívat zákonné ochrany. Závěrem
podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené
rozhodnutí a věc vrátil soudu k novému projednání
a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k
dovolání obviněného poukazuje na tu skutečnost, že převážná část námitek, které
obviněný v dovolání uplatnil, jsou námitky skutkové a k těmto nelze v rámci
řízení o dovolání přihlížet. Za právně relevantní námitku považuje tu část
dovolání obviněného ve vztahu k bodu 1. výroku o vině, kde však bylo prokázáno,
že obviněný choval druh přímo ohrožený vyhynutím, u něhož neměl řádně prokázán
původ, kdy byl vlastníkem takového exempláře po dobu delší než čtyři měsíce.
Závěrem podaného vyjádření navrhl dovolání obviněného odmítnout jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním musí Nejvyšší soud konstatovat, a to
ve shodě s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že
převážná část námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou námitky
skutkové. Do této kategorie je nutno zařadit např. argumentaci obviněného ke
zpochybnění kontroly, která byla prováděna dne 24. 10. 2008. V této souvislosti
hovoří o nejasnosti zajištěných důkazů, neúplnosti provedeného dokazování,
neexistenci objektivního důkazu, které by prokazovaly tvrzení členů komise
ČIŽP, nekompetentnosti členů této komise, neprokázání, že by byl vlastníkem
nebo dlouhodobým držitelem exempláře samičky papouška Ara arakanga (Ara macao).
Na tomto místě je potřebné uvést, že zjištěný skutkový stav je výsledkem
určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu
odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění
skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán
činný
v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové
větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto
skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§ 125 tr.
ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy
svá skutková zjištění opřel
a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně
odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s
obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními
úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ve vztahu k uplatněným námitkám Nejvyšším soudem označených jako právně
irelevantní z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora) musí Nejvyšší
soud uvést, že podle skutkového zjištění spočívalo jednání obviněného v tom, že
„v období od
14. 6. 2008 nejméně do 24. 10. 2008 ve svém chovatelském zařízení choval samici
papouška Ara arakanga (Ara macao), kterýžto druh je zařazen v příloze A
nařízení Rady (ES) č. 338/97 jako druh přímo ohrožený vyhynutím, a to přesto,
že u něj neměl řádně prokázán původ ve smyslu § 24 zák. č. 100/2004 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, a § 54 odst. 1 zák. č. 114/1992 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, neboť číslo kroužku na předmětném exempláři bylo dělené a
nesouhlasilo s číslem kroužku v registračním listu č. OLK/142/06, předloženém
inspektorům ČIŽP při kontrole dne
24. 10. 2008, a dále přesto, že porušil povinnost nezaměnitelného označení
takového exempláře ve smyslu § 23 odst. 8 zák. č. 100/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů,
a § 6 vyhlášky č. 227/2004 Sb., neboť shora uvedený exemplář byl označen
snímatelným děleným kroužkem bez mikročipu“. Ze shora popsaného skutkového
zjištění je patrno, že námitky, které obviněný uplatnil, jsou obsahem
skutkového zjištění a obviněný tyto závěry zpochybňuje vlastní verzí skutkového
děje. Na tomto místě je nutno uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněným
uplatněny v rámci řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Na
případ, kdy obviněný uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408,
sv. 17, C.H.Beck). Tento postup by přicházel v úvahu za situace, že by Nejvyšší
soud nezjistil jiný důvod pro ev. odmítnutí dovolání.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že tento se věcí opětovně
zabýval po zrušení původního rozsudku, kdy musel doplnit dokazování ve vztahu k
důkazům, na základě, kterých obviněného uznal vinným. Nelze tedy soudu vytýkat,
že by jeho přístup k věci byl formální a hodnocení důkazů nebylo logické, právě
naopak. Nejenže soud prvního stupně popsal jednotlivé důkazy a skutečnosti,
které z nich pro soud vyplývaly, ale řádně ve smyslu § 125 tr. ř. v odůvodnění
svého rozhodnutí rozvedl své hodnotící úvahy k důkazům provedeným ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř. Na tomto místě nelze než pro stručnost odkázat na odůvodnění
soudu prvního stupně na str. 4 – 7 rozsudku. Z tohoto odůvodnění mj. vyplývá,
že pracovníci komise ČIŽP zjistili u papouška (samice) Ara arakanga, že tento
měl dělitelný kroužek, na kterém bylo nečitelné číslo, které nesouhlasilo s
číslem v registračním listu. Byť může obviněný toto skutkové zjištění
zpochybňovat, nelze přehlédnout, že nepřímo je výpověď těchto pracovníků
podporována výpovědí svědka Z. Ze skutkového zjištění rovněž vyplývá, že
obviněný uvedeného papouška ve své chovné stanici choval nejméně od 14. 6. 2008
do 24. 10. 2008, tudíž nemůže obstát ani tvrzení obviněného, že mu nebylo
prokázáno, že by byl držitelem exempláře déle než 90 dnů. V tomto světle se pak
jeví zcela účelové tvrzení obviněného v samém úvodu jeho dovolání, kdy
konstatuje, že za asistence policie bylo následně zjištěno, že vše bylo v
pořádku. Na tomto místě je potřebné upozornit na to, že při kontrole dne 24.
10. 2008 byly zjištěny nesrovnalosti u dvou exemplářů a poté, co obviněný se ke
komisi zachoval způsobem popsaným pod bodem 2) výroku rozsudku, byla přivolána
Policie ČR, ale obviněný komisi ke kontrole nepustil. Soudy bylo správně
poukázáno také na zápis inspekčního šetření ze dne
27. 1. 2009, kdy měl obviněný uvádět, že z exemplářů, ohledně kterých vznikl
konflikt, dne 24. 10. 2008 jeden uletěl – následně se měl vrátit a druhý
uhynul. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného v tomto směru směřují pouze do
skutkových zjištění, přičemž rozhodnutí soudu prvního stupně jsou jasná a
logická, je z nich patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou i jednotlivými
důkazy. S hodnotícími úvahami soudu prvního stupně se ztotožnil také soud
odvolací, který je dále rozvedl na str. 4 – 5 svého usnesení.
Za právně relevantní je možno považovat námitku obviněného, kdy poukazuje na
to, že nařízení Evropských společenství č. 338/97 stanoví, že exempláře
odchované v zajetí se mají považovat za exempláře z přílohy B a ve vztahu k
uvedenému se soudy měly zabývat společenskou nebezpečností tvrzeného jednání
obviněného. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 36/2010 mj. uvedl, že
zařazení živočicha v příloze A nařízení Rady ES č. 338/97 bez dalšího
neznamená, že se jedná o druh ohrožený vyhubením. Podstatné totiž je to, že
takový druh není současně zařazen do přílohy I Úmluvy CITES (uveřejněna pod č.
572/1992 Sb.). Jak však vyplývá z citovaného předpisu na str. 22 je Ara macao
(ara arakanga, arakanga) zařazena do již zmíněné přílohy I Úmluvy CITES. Za
takto zjištěné situace obviněný jednal v rozporu s právními předpisy (viz výrok
rozsudku soudu prvního stupně), pokud choval samici papouška Ara arakanga,
druhu, který je přímo ohrožen vyhynutím (přičemž lze souhlasit s názorem
státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohledně ochrany tohoto
druhu ať již se narodil ve volné přírodě či zajetí). Bylo povinností obviněného
mj. zajistit řádné nezaměnitelné označení v souladu s právními předpisy a
současně prokázat jeho původ, což neučinil. Shora uvedený druh exempláře druhu
přímo ohroženého vyhynutí měl
u sebe více jak čtyři měsíce, při nerespektování shora uvedených zákonných
ustanovení. S ohledem na skutečnosti vyplývající z provedených důkazů nemůže
obstát ani námitka obviněného k nižší míře společenské nebezpečnosti jeho
jednání.
Ve vztahu k námitkám obviněného k bodu 2) výroku rozsudku, jímž byl
uznán vinným trestným činem podle § 154 odst. 1 písm. a) tr. zák., je potřebné
uvést, že v daném případě obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje.
Argumentuje tím, že se nedopustil předmětného jednání a výpovědi pracovníků
ČIŽP se nezakládají na pravdě. Sám popisuje jednání těchto pracovníků jako
šikanózní, které směřovalo k tomu, aby mu byly odebrány některé exempláře. V
souvislosti s takto uplatněnými námitkami je nezbytné odkázat na níže uvedená
rozhodnutí Ústavního soudu.
Z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro
dovolací řízení. Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj.
uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve
posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím
vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených
v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu,
nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž
dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na
znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann